Studenti Filozofické fakulty UK se v poslední době dočkali dvou velkých změn. Ne všechny byly k lepšímu. Co je ale důležité: zápas je vyrovnaný.

I v největším anarchistovi se probudí konzervativní koutek duše, když zjistí, že změnili – nebo nedejbože zrušili – jeho oblíbený podnik. Přesně tak nejspíš zaplakalo srdce leckterého svobodomyslného studenta Filozofické fakulty, když se dozvěděl, že K4 už víc nebude tím místem, kam mohl zajít na odpolední kávu, dát si k ní vlastní svačinu a půl hodinky si zdřímnout na gauči; kde mohl při večerních čteních naživo potkat ty, o kterých se učil na seminářích literatury 20. století; kde se mohl při koncertech podivných kapel zpít Démonem za tři pětky do němoty. Ale pořád byla naděje: vždyť přece co v takovém prostoru udělat jiného, než znovu studentský klub?

Jenže naděje tentokrát neumřela poslední. Mnohé opustila již ve chvíli, kdy zaregistrovali zprávu, že novým provozovatelem budou Koleje a menzy UK, ty optimističtější pak při první návštěvě staronového studentského klubu, tentokrát již s velkým S. Rozličnou směsku stolů a stolků nahradila univerzálnost z IKEA, gauče zmizely v nenávratnu, o milých studentkách-barmankách nemluvě. Pódium zůstalo, ale většinu večerů zeje prázdnotou. A nejspíš to tak ještě chvíli zůstane. Nezbývá než doufat, že stávající řešení je opravdu jen provizorní, ale to byly ruské tanky taky a víme, jak to dopadlo.

Ale všechno zlé je prý pro něco dobré. Mnoho studentů proto jistě zajásalo, když se dozvěděli, že dlouho diskutovaný a kritizovaný bufet Platón v budově na Palachově náměstí má taky šanci na změnu. Někdo možná uronil slzu, když viděl vynášet bájný obraz nahého Tarzana, ale většina byla plná očekávání. Doufali, že i na fildě vznikne něco, jako je KAFE DAMU, nebo aspoň kavárna Na Hollaru.

Daj mi náděj…
Není to extravagantní prostor ani magnet na hipstery. Stěny zatím zůstávají holé, ale brzo by se měly proměnit v galerii. Nabídka jídla je slušná a na hladině kávy neplavou jarová očka, jak se to v Platónu občas stávalo. Leckoho potěší domácí zákusky, ty méně vybíravé třeba pravidelná dávka chemie v ZON originál.

Nové Bistro Bazaar provozuje obecně prospěšná společnost Rozlet; její členové od roku 2009 provozují Café Bazaar, sociální firmu s tréningovým programem pro mladé, vyrůstající v dětských domovech. Díky bistru na FF můžou rázem pomoci dalším: od otevření 1. října se v zázemí bufetu střídají čtyři nadějní „klienti“. Až si dáte zákusek, můžete mít – kromě výčitek svědomí z nedodržování diety – radost, že pomáháte.

Ještě to není ideální místo a upřímně: vybudovat bufet lepší, než byl Platón, asi nedá tolik práce. Ale buďme shovívaví, funguje teprve dva měsíce. Důležité je, že má velké plány a lidi, kteří se nebojí práce. Už teď byl Bazaar svědkem několika akcí – proběhlo zde pasování prváků v rámci Lekce FFaust, z bývalé K4 se sem přesunuly Gaučoviny Jirky Pilipa. V rámci oslav 17. listopadu se, jako celá fakulta, bistro posunulo o čtvrt století zpět: strojem psané jídelní lístky a výběr jak za komančů.

A 17. prosince tu proběhne dobročinný bazar, jehož výtěžek pomůže klientům „ópéesky“ k dalšímu rozletu. Držme jim palce. ∞


Bistro Bazaar
Palachovo náměstí 2, Praha 1
po—so 11:00—22:00

Na počátku bylo nadšení, nápad a stará garáž na dvorku budovy Hollar.

To se psal rok 2012, kdy vzniklo na Fakultě sociálních věd myšlenkové hnutí Oživme Hollar, jež se poprvé představilo na akci Inspirátor s projektem, který neexistoval. Za cíl si stanovilo přetvořit nevyužité místo plné harampádí na multifunkční prostor vhodný k setkávání, klábosení a dalšímu využití pro studenty i nestudenty.

Následovaly dva roky plánování, anabáze s úředním šimlem, bourání, natírání a kutění. O tvůrčí zápal a trochu té tvrdé práce se autoři neváhali podělit na workshopech. Přestavba započala loni v zimě akcí „Rozbij garáž“, kde mohl každý zasadit ránu starému zdivu. Nábytek do kavárny vznikal svépomocí v prostorách Bohnické prádelny. Kdo přišel, mohl si zarelaxovat nad dřevěnou paletou se šmirglpapírem v ruce.

V těsné blízkosti Národního divadla tak vzniknul prostor pro setkávání, kde se každý může pohodlně uvelebit na gauč, odpočívat, diskutovat a případně se alespoň na chvíli vrátit do zlatých studentských let. Třeba u výborné domácí limonády. ∞


Na Hollaru
Smetanovo nábřeží 6, Praha 1
po—pá 8:00—18:00

Všechno by to znělo jako další kapitola sci-fi knihy nebo filmu – jak je libo, jen kdyby to nebyla realita. Skutečnost, na kterou si opravdu můžeme sáhnout, kterou můžeme žít.

Byly doby, kdy se lidstvu nesnilo o čemkoli (fungujícím) na principu měny. Ovšem postupem času i toto lidstvo zjistilo, že výměnný obchod, dneska bych použila spíš slovo barter, by mohl fungovat jedině ve státě, kde by všechno bylo všech, a tedy by vlastně nikdo nic nevlastnil, za nic nezodpovídal, a tudíž neměl žádnou moc. Moc je ale opravdu slovo mocné, a tak jsme dnes v jednadvacátém století, v nedalekých státech probíhá válka a v těch vzdálenějších třeba hladomor. Moc a touha po ní je motorem k nevyváženosti společnosti, protože kdo má hodně, chce najednou ještě víc. Lidstvu chybí ukázněnost a pokora. A častokrát vlastní názor.

Umělecká skupina, či spíš myšlenková platforma Ztohoven, přichází s dalším projektem. Domem, kde se sice pije káva z hrníčků, ale neplatí se standardizovanou měnou. Místem, kde se potkávají hackeři a vyvíjí nové technologie. Prostorem, kde se propojují projekty různých oborů a lidé se vzájemně konfrontují se sociopolitickou situací. Paralelní Polis, tedy politologicko-společenský koncept, který byl vytvořen již roku 1978 českým disidentem a myslitelem Václavem Bendou v souvislosti s hnutím Charta 77, se snaží o teoretické uchopení společenského dění. Jde svou cestu, paralelní k té oficiální systémové.

A jestli očekáváte další atomový hřib, tak se možná dočkáte. Institut kryptoanarchie, tedy de facto druhý pražský hackerspace, který je součástí Paralelní Polis, je otevřenou platformou hackerů, digitálních umělců, geeků a dalších hardwarových mágů, kteří netráví svůj čas za počítači, k čemuž prvotní asociace může vybízet. Institut je platformou pro diskuze a vzdělávání, otevírající témata svobodné společnosti 21. století. Poukazuje na možnosti kryptoměny, svobodného trhu a paralelní ekonomiky. Chce konfrontovat návštěvníky s otázkou, proč by ekonomické chování lidstva, které je součástí systému, mělo být bedlivě sledované. Proč by se veškeré transakce měly přemístit na internet a být permanentně dohledatelné. Proč by stát měl upírat možnost jednoduše lidsky směňovat bez jakéhokoli zásahu – například v podobě daní. Institut kryptoanarchie se zabývá i politickým uměním nebo vývojem hackerství. Taková témata zazní na prvním hackerském kongresu, který se uskuteční bezprostředně po otevření Paralelní Polis, tedy od 10. do 12. října.

Kafe za 0,003226 BTC
Třípatrový prostor budovy v Dělnické 43, která byla symbolicky natřena načerno, bude dál propojovat pracovní openspace na celém jednom patře a Coffee Library v přízemí, kde si kafe koupíte za již zmíněnou kryptoměnu – tedy bitcoiny. Nebude vás stát nějakých třicet korun, ale zhruba 0,003226 BTC, jestliže kurz bude 1 BTC = 435 USD. Za vše zaplatíte většinou tisícinu běžné částky, což už je samo o sobě výsměchem standardní měně a vůbec celému systému finančního měřítka. Bitcoin ale není úplnou novinkou na „trhu“ – jedná se o měnu, kterou roku 2009 vytvořil Satoshi Nakamot. Ten nebo ti (dosud není jasné, zda za tímto projektem stojí jedinec či skupina) se po větším rozšíření měny od roku 2010 odmlčel. A v čem se Bitcoin liší od peněz v našich peněženkách? Tím, že jde o digitální měnu fungující pouze v internetové síti. Unikátnost bitcoinu spočívá v jeho plné decentralizaci; je navržen tak, aby nikdo – ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády – nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. Tedy nemá žádnou centrální autoritu, žádnou centrální banku. Je to celosvětová měna, která nezná hranice, úroky ani transakční poplatky. A směňovat ji lze za jakoukoli jinou světovou měnu. Celá koncepce domu v Dělnické chce být otevřenou platformou pro rozvíjení svobody a uvědomování si aspektů tohoto slova. „Ztohoven – Vejdi ven“ je pak pobídkou vycházející z loga Paralelní Polis, která naši společnost vnímá jako tu uzavřenou a vybízí k opuštění přístupů a akceptovaných skutečností daných systémem. Paralelní Polis přináší zázemí pro přemýšlení o svobodě nezatížené systémem a zároveň zkoumá její funkčnost. To demonstruje kavárna Coffee Library, která je striktně bitcoinová. Tedy nejedná se o žádnou hru, ale o ukázku toho, že i v realitě funguje ta paralelní. ∞


Hackers Congress Paralelní Polis 2014
Paralelní Polis (Dělnická 43, Praha 7)
10.—12. 10. • vstupenky je možné koupit online
www.paralelnipolis.cz

Máme v Praze horskou železnici. Přeháním, ale nelžu. Kdo mi nevěří, ať nastoupí na Hlavním nádraží do jiného světa v podobě starého motoráčku vyjíždějícího směrem Zličín.

Pravdou je, že s horskou železnicí protínající rakouské horské sedlo Semmering má česká trať podobný hlavně název. Úsek Pražského Semmeringu je dlouhý zhruba osm kilometrů, ale přesto je z okna hodně k vidění. Trasa totiž protíná několik parků, otvírá panoramatický pohled na Prahu a další do její zeleně. Cesta se liší od běžného přesunu z jednoho místa na druhé. Při jízdě z Hlaváku na Zličín najednou věci vnímám, vidím je detailněji a trochu jinak. Možná za to může také motorový veterán, který je na trati využíván. Jeho obraz by dokreslila už jen teta v šátku a zástěře s kejhající husou v proutěném košíku. Když pak vyjedeme z vinohradského tunelu, dvorky nuselských činžáků, vysloužilá zrezlá klepadla, květináče na oknech a prádlo na šňůrách jakoby ladily s historickým vozem, v němž sedím. To vše mě zkusí přesvědčit, že jsem někde v šedesátých letech minulého století. Po přejetí Vltavy se výjevy plynule mění.

Tak se vezu
Za zády nechám Smíchovské nádraží, pod sebou mám kamenný viadukt a pod ním Dalejské údolí. Tehdy, když se trať blíží k Děvínu, se také nejvíce přibližuje podobě zmíněné rakouské dráhy. Praha-Žvahov. Otevírá se rozhled na metropoli, řeku, Podolí a pankrácké mrakodrapy na horizontu. Výhled je ovšem na kusy sekán vegetací obléhající trať. Podél kolejí se líbí zejména akátům, vidím bezy, planou višeň, sem tam doubek nebo jeřabinu. V místech, kde míjíme několik zahrádek, jsou pak třešně, stříbrné smrčky a túje, záhony, květiny a trávníky. Praha-Jinonice. A další stromy, keře, byliny a plevel. Praha-Cibulka. Zastávka, která se svým názvem mezi tyto věty hodí. Potom se mi všechno to rostlinstvo začne opticky slévat v abstraktní masu neprostupné vegetace. Až mě napadá, že poslední divočina v Čechách je v bezprostřední blízkosti železničních tratí a pak možná na Boubíně. Pomalu se setmí, byť je slunné letní odpoledne. To se vegetace venku ještě víc zahustila. Projíždím Přírodním parkem Košíře-Motol a v podrostu přibyly kopřivy a ostružiníky, vlaštovičník, netýkavka malokvětá a já nevím co ještě. Aby bylo ve vagónu vidět, pomáhají zesláblému dennímu světlu žárovky našroubované ve stropě vozu.

Jízda na kolejích (železničních)
A co fauna? Vyhlížím, ale motoráček zaručeně vyplaší všechny dvounohé a čtyřnohé, beznohé či okřídlené. Vrací se a vylézají až ve chvíli, kdy je červená mašina o kus dál. Beru zavděk skoro klasickým výjevem – mouchou, která vytrvale naráží na vnitřní stranu okna. Je mi jí líto, a tak jako starý flašinetář točím klikou umístěnou pod okýnkem. Tenhle flašinet tóny nevydává, zato okno se sune dolů a moucha, která nastoupila na prašném Hlaváku, teď vylétá do zeleně v Praze-Stodůlkách. Načež mineme geologický úkaz známý jako Motolský ordovik a ve výhledu už probleskne moloch motolské nemocnice, abych třeba nezapomněl, že jsem pořád v Praze. Pak už jen chvíli a jsme na Zličíně. Někdo vystoupí, jiný zůstane a další nastoupí, neboť za chvilku motoráček opět vyjíždí zpět na Hlavní nádraží. Pražský Semmering oceníte, hlavně pokud máte děti nebo jste sami dětmi či milovníky železniční romantiky. ∞

Poslední květnovou neděli se slavnostně otevřela první komunitní zahrada na Praze 2. Návštěvníci se mohli těšit na bohatý program. Sázely se první sazenice a ochutnávaly se sousedské dobroty v rámci Smetanka Food Festivalu. Zkušenější zahrádkáři radili těm méně zkušeným a DJ Little Frank hrál z vinylů zahradnický mix.

Zahrada se nachází na místě nepoužívaných volejbalových kurtů na rohu ulic Italská a Na Smetance, které si spolek Zelená zahrada pronajal od městské části. Prozatím na jeden rok. Mezi vinohradskými činžáky tak vznikla zelená oáza fungující na principu pěstování rostlin v dřevěných kontejnerech, hliněných nádobách nebo jen pytlích naplněných hlínou. Vize provozovatelů však sahají dál než k pěstování vlastních bylinek, zeleniny a květin uprostřed velkoměsta. Zahrada by se měla stát místem k setkávání a utužování sousedských vztahů. Uskuteční se zahradnické workshopy a různé kulturní akce. Program se ve spolupráci s neziskovými organizacemi zaměří i na seniory, jimž se bude snažit přispět k jejich návratu do aktivního života. Část pozemku chtějí provozovatelé vyhradit přilehlé základní škole, jíž bude sloužit k pěstování zeleniny.

Zkrátka nezůstanou ani nejmenší návštěvníci, kteří se mohou vyřádit na pískovišti. Jedno z volejbalových hřišť bylo ponecháno v původním stavu ke sportovnímu vyžití. To na sebe nenechalo dlouho čekat. V posledních týdnech se pořádalo pétanquové odpoledne a několik ranních lekcí jógy. A protože nejen sportem živ je člověk, proběhlo i opékání buřtů a pár hudebních večerů.

Zájemcům o komunitní zahradničení jsou k dispozici různé druhy členství. Jak pro ty, co si chtějí pronajmout svůj záhonek, tak pro ty, kdo se chtějí pouze stát součástí komunity a účastnit se pořádaných aktivit. Snahou je pro lidi z okolí napříč sociálními vrstvami vytvořit zajímavý prostor, který jim dá možnost věnovat se činnostem, pro něž se ve městě mnoho příležitostí nenajde. ∞


Zelená zahrada Smetanka
Na Smetance 3, Praha 2
www.zahradasmetanka.cz

Veletržní palác mě ze svých útrob vyvrhl jako špatně stravitelné sousto. A já vdechl vůni kávy, oklepal se, rozhlédl, otočil na prošoupaném podpatku a opět jsem se do budovy vrátil. Tentokrát ne do galerie, nýbrž do Café Jedna.

Do NG nově na cizrnu
Dávám si pivo z Pivovaru u Bulovky a pak další a …, ale to sem nepatří. V nabídce je pochopitelně i víno, a pokud stejně jako já tušíte, že vás při odchodu přivítá červnová neděle ruku v ruce s letním deštěm, můžete se dopředu zahřát něčím ostřejším. Kdo si chce zachovat čistou hlavu a jistý krok, zajásá nad slušným výběrem kvalitních čajů, káv a limonád. Měl bych možná poděkovat slečně, která chválila cizrnový salát tak vehementně, až jsem mu neodolal. Prázdné břicho a mlsný jazyk došly uspokojení. Milovníky utopenců a nakládaných hermelínů však zklamu. Zkusit ale můžete hummus i další mezze a každý všední den ještě polévku. Pod skleněnými poklopy čekají dezerty z pekárny Kosherfood. Vlastně je jedno, zda přijdete na kafe a zastavíte se vedle v galerii, nebo to uděláte obráceně. Každopádně je příjemné to spojit. Zvedám sklenici, abych pateticky připil modernímu umění a všem těm artefaktům, které se nechávají obdivovat hned za zdí. Salut. ∞


Café Jedna
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7
po—ne 9:00—22:00 + dle večerního programu

Na konci května loňského roku se z třetího patra Domu hudebnin začala linout vůně kávy mísená s výhledem na Jungmannovo náměstí. Nátalie Steklová vyhrála v boji s náročnou rekonstrukcí a otevřela sluneční terasu, která obklopuje její showroom a kulturní prostor.

Dům hudebních nástrojů architektů Vlastimila Brožka a Karla Polívky je jednou z mála staveb, která nezměnila svůj účel od původního záměru. Jeho chodbou zní tóny piana a já jsem ráda, že si je mohu vychutnat krátká tři patra, než otevřu dveře do prosvětleného funkcionalistického místa olemovaného terasou. Odměnou za nevyužití výtahu je mi koncert a následuje kvalitní káva. Prostor dýchá příjemnou atmosférou. Původní parkety se harmonicky doplňují se světlým interiérem, kterému dominuje v jeho středu sloup. Ten je nosníkem pro Natáliinu hlavní práci – nese její oděvní modely, jež díky kruhovému zavěšení doslova levitují prostorem. Modely Natálie Steklové oblétly světová mola a její vizuální cit stylistky se uplatnil i v showroomu. Na jeho podobě původně pracovala s architekty, ale protože se prostor nepovedlo propojit s jejími představami, chopila se realizace sama. Podpořila vzdušnost místa a díky výběru vhodného nábytku z něj učinila multiúčelové. U kávy, bylinného čaje nebo moštů se sedí na původních sedadlech z kina nebo originálních indických židlích, které jsou skládací, a umožňují tak kavárnu proměnit třeba v sál pro cvičení jógy. Nejedná se tedy jen o showroom prezentující oděvní kolekci Natálie Steklové, ale o konceptuální prostor propojující mnoho aktivit. Taková koncepce už poměrně dlouhou dobu funguje v městech za hranicemi naší země a jsem ráda, že se tento způsob propojování propojitelného objevuje už i u nás.

Páteční rána Natálie organizuje cvičení jógy s následnou snídaní, každé poledne otevře prostor klidu pro práci doplněné třeba domácím štrúdlem. S přibývajícími hodinami hostí muzikanty nebo herce při jejich produkci. Večer se konají projekce filmů ve spolupráci s Artcam. Ty středeční naplňují degustace tapas a přívlastkového vína. Natálie nechává žít prostor i o víkendu, kdy pořádá kursy origami, vyšívací semináře ke kursu Evy Adamcové nebo propůjčí místo soukromým večírkům a dalším akcím, jako byl například bazar oblečení stylistek a blogerek z Blogesrobes.

Terasa je samozřejmě nejpříjemnější za vyšších teplot, ale výhled na Národní divadlo a Petřín je fascinující každou chvíli. Shop&Café Natálie Steklová je tam, kde se práce stává snem. ∞


Shop&Café Natálie Steklová
Jungmannovo náměstí 17, Praha 1
út—ne 12:00—21:00

Myslíte si, že polévka je jen pouhý předkrm či dobrá záchrana při kocovině? V nově otevřené polévkárně u Florence vás snadno přesvědčí o tom, že pravá poctivá polévka vystačí na pořádné jídlo. Zasytí a navíc příjemně zahřeje za těchto chladivých dnů.

Já osobně polévky přímo miluji. V jídelním lístku je vždy vyhledávám jako první. Většinou ale narazím jen na česnečku a cibulačku v drobné mističce. „To víte, že žádný maso v tom není, slečno, je to jenom vývar,“ ochotně vysvětluje bodrý hospodský. Právě proto, když jenom zahlédnu z okna autobusu slovo „polévkárna“, mé srdce radostně poskočí. Co teprve až se tam konečně vypravím osobně.

Polévkárnu paní Mančo, která navazuje na původní podnik v Karlíně, najdete teď v Křižíkově ulici, přímo naproti Karlínskému divadlu. Z frekventované silnice se dostanete do zářivě, ale neagresivně nasvícené místnosti s menšími stolky, jíž vévodí pult s bohatou aktuální nabídkou polévek. Všechny jsou již hotové, některé přímo k přičichnutí za pultem, některé schované vzadu v kuchyni. Denně se nabízí 5 až 9 lahodně znějících druhů. Základ vždycky tvoří Kuřecí s estragonem a Boršč s hovězím masem a smetanou, zbytek se obměňuje. Na výběr máte menší mističku za 39 Kč anebo správně hlubokou za 59 Kč. Můžete si dát i denní polévkový speciál za 79 Kč – náročnější polévku s dražšími ingrediencemi jako Lososová s citronem nebo Kuřecí charčo s ořechy. Největší oblibě se těší kombinace polévky a gruzínské sýrové placky Chačapuri. Za necelou stovku tak máte vynikající oběd. O polední pauze podnik plní zástupy lidí, kteří této možnosti nadšeně využívají.

Pokud máte více času a honí vás mlsná, můžete se pustit do ochutnávání dalších dobrot: chlebíčků, hummusu, nejrůznějších salátů a dezertů. Všechno je poctivé, skvěle ochucené, z kvalitních surovin – žádné polotovary a vegety. Přátelská obsluha ráda poradí, ale i trpělivě počká, než si člověk vybere. Příjemnou atmosféru dokreslují slunné obrazy od Meraba Jalagonia, ze kterých vás pozorují vykrmení kocouři a blahobytné postavičky. Pokud se vám poštěstí zahlédnout drobnou energickou blondýnu proplouvající prostorem, vězte, že jste právě potkali hnací motor polévkárny – šéfkuchařku Mananu Toidze, paní Mančo osobně. Díky jejímu gruzínskému původu a dlouholetým zkušenostem s českou i mezinárodní kuchyní vznikl tento osobitý domácí podnik, do kterého se rádi budete vracet. ∞


Polévkárna paní Mančo
Křižíková 11, Praha 8
po—so 7:30—22:00

Tichá kavárna se rozhodně nepyšní svým názvem proto, že by byla oázou klidu. Ne, rozhodně zde nečekejte ticho. Obzvlášť, pokud sem zavítáte během odpoledne.

Kavárně v odpoledních hodinách kralují děti. Nejsou jen ve vyhrazeném koutku, ale je jich všude plno. Pracovní schůzky si zde plánujte spíše na večer. To je i více klidu na přátelské popovídání. Své jméno kavárna získala kvůli neslyšícím zaměstnancům. Tím je toto místo výjimečné. Jak si u neslyšících objednáte? Jednoduše. Stačí ukázat prstem na jídelní lístek. Nebo můžete využít své znalosti znakové řeči. A jak obsluhu přivoláte? K tomu slouží dvoubarevný váleček, který dostanete na stůl. Když ho postavíte zelenou částí nahoru, dáte najevo, že jste si vybrali, nebo že máte nějaké další přání. Červená nahoře znamená, že se chystáte platit. Tenhle způsob objednávání by se hodil ve všech kavárnách a restauracích. Ušetřil by číšníkům zbytečné dotazy a zákazník by neměl pocit, že je na něj vyvíjen tlak a že je vyrušován z probíhajícího hovoru.

Slané, sladké, výborné
Nabídka kavárny je pestrá. V nápojovém lístku vás mohou zaujmout Lhenické ovocné šťávy či vína z vinařství Kosík. Jídelní lístek nabízí sladké i slané palačinky, sladké zákusky a poháry. Mně osobně nejvíce přitahuje pohár zvaný Irské pokušení. Tři kopečky zmrzliny, baileys a sekané mandle. Lahoda! Z teplých pokrmů dávám přednost slané palačince se sýrem a vajíčkem. Rozhodně doporučuji! Chuťově neodlišitelná od profesionálních palačinkáren, zato v ceně je zásadní rozdíl. Tady si na ní pochutnáte jen za osmapadesát korun.

Dalším lákadlem pro návštěvníky jsou různé kulturní akce, které v kavárně probíhají. V měsíci říjnu se například promítaly filmy Lovci hlav, Šmejdi a Polski film. Od 10. října jste mohli navštívit výstavu Tváře plné záře malířky Markéty Černé. Co vás v kavárně potká v prosinci, najdete na internetových stránkách. Věřím, že pokud vás žádná z akcí neupoutá, nahlédnutí do jídelního či nápojového lístku vás k návštěvě kavárny přesvědčí. Pochutnáte si a ještě tak podpoříte handicapované.


Tichá kavárna
Burešova 12, Praha 8
po–pá 13:00–21:00
so, ne 11:00–21:00

Znáte Prahu opravdu dobře a jste si jisti, že vás tu už nic nemůže překvapit? Dovolte, abych vás přesvědčila o opaku.

Je tma a prší. Stojím se svým přítelem uprostřed lipové aleje, bez svítidla a se skoro vybitým notebookem. Vztekle popobíhám od stromu ke stromu, ruku strkám do každé dutiny, kterou vidím a hledám tu stupidní filmovku. Proč je těch stromů čtyřicet a co tu vlastně k čertu dělám, říkám si pro sebe. Jsem normální, když v půl desáté večer hledám bez baterky něco, co se nedá pořádně najít ani za denního světla? Za pět minut to vzdáváme a vracíme se do Čakovic další den. Samozřejmě nacházíme onu věc na první sáhnutí. A po nalezení poslední indicie konečně stojíme před cílem. Vztek je pryč, stejně jako vzpomínky na zabahněné kalhoty a boty, které padly za oběť předešlému večeru.

Můj koníček v podobě geocachingu mě nejednou dovedl i do takovýchto pekelných situací. Faktem zůstává, že teprve tehdy si uvědomím to nadšení a zapálení pro věc, kterému jsem schopna obětovat téměř celý víkend luštěním souřadnic a hledáním krabičky. Dostala jsem se totiž na místa, která jsem nikdy nenavštívila, ani jsem o nich nikdy neslyšela. Přesto každý, kdo bydlí v Praze, je může navštívit.

Pro fajnšmekry jsou připraveny i kešky, které se vyznačují vysokým nárokem na zvládnutí obtížného terénu. Příkladem můžou být například pražské kanály, kde není možné chytnout signál GPS, Hostivařský les za tmy či stožár na Štvanici.

Na střeše Prahy
Před třemi lety jsem se díky své zálibě dostala na Děvín, který se nachází na pomezí Hlubočep a Radlic. Tamní zajímavostí je vodárenská věž, kterou nechal zkonstruovat jeden z nejuznávanějších českých architektů Karel Hubáček (mezi jeho nejznámější počiny patří televizní věž s hotelem na Ještědu). Mezi další krásy tohoto místa patří půvabný výhled na Pražský Semmering, Braník a Modřany. Pokud se sem vydáte na kole, jistě narazíte na cyklotrasu vedoucí do Prokopského údolí.

Dalším místem, které mě překvapilo nejen díky propracovanosti kešky, byl střed Petřína, kde se nachází pískovcové skály. Nikdy jsem o nich neslyšela a našla jsem je jen díky fotkám z internetu. Ve 12. a 13. století se na tomto místě těžil kámen, který se poté používal na stavbu mnoha domů a kostelů v Praze. Zdejší vyryté vzkazy sice neslibují žádný umělecký zážitek, ale pokud se vyšplháte na samý vrchol skal, budete odměněni dalším pěkným výhledem do okolí.

Je libo magie či historie?
Kdo by toužil po romantickém výhledu z méně známého místa, může navštívit Bílou skálu, která se tyčí nad Holešovickým meandrem, pod ulicí Pod Bulovkou. Kdysi se zde nacházelo paleolitické sídliště, autor zdejší keše dokonce zmiňuje i přítomnost jakéhosi „pozitivního energetického víru“, který se nachází u cípu skály na místě, kde se vykonávaly prastaré obřady bohům.

Koho zajímají spíše historické památky, může zavítat k Písecké bráně, která je nedaleko stanice metra Hradčanská. Název dostala podle již neexistujícího předměstí Písek. Roku 1722 ji architekt Giovanni Battista Alliprandi nechal postavit jako součást Mariánských hradeb a stala se nástupkyní stejnojmenné brány, která zanikla roku 1623. Díky své odlehlé lokaci byla uchráněna různých dopravních a jiných přestaveb.

Nebojte se bláznů
Mezi moje poslední tipy na toulky méně známými místy Prahy patří alej nedaleko Branické ledárny a mostu Inteligence. Nachází se tu ostrůvek původně určený pro kotvení malých lodí, který se změnil v místo úschovy jedné kešky. Upozorňuji, že výhled z tohoto místa je jedinečný. V letních měsících opravdu není špatné tam prostě doplavat, sama jsem se toho odvážila a radost z ulovení krabičky byla dvojnásobná. Půjčit si loďku taky není od věci, zdejší ceny jsou přijatelnější než v centru. Dále bych ještě zmínila vodárnu na ostrově Štvanice či tzv. Bláznovskou zahradu, která se nachází pod Kateřinkami, v areálu psychiatrické kliniky.

Když napíši dvakrát za sebou cukrárna a z toho ta druhá bude mít začáteční velké písmeno, mohu vás ujistit, že jsem neudělala chybu. Neuděláte ji ani vy, když toto absolutně sladké místo navštívíte. Podpoříte tím navíc jeho další funkci – poskytování pracovních míst zdravotně znevýhodněným osobám.

další pobočky:
Táborská 21, Praha 4
Bělohorská 34, Praha 6
NC Eden, Praha 10

Řada lidí včetně mě si letní dny bez pobytu na terase s ledovým nápojem v ruce nedokáže ani představit. Proto jsem byla velmi potěšena, když jsem se dozvěděla o nově otevřeném podniku v centru Prahy s lákavým názvem Sluneční terasa T-Anker.

Do restaurace, která se nachází na střeše obchodního domu Kotva, se návštěvníci mohou dostat dvěma způsoby. Buď z prostoru Kotvy vyjetím do jejího pátého patra, nebo samostatným vchodem a výtahem z ulice Králodvorská. V moderně zařízené oáze klidu se můžete kochat jedinečným výhledem na Staré Město a vychutnávat si z nabídky specialit. Za slunečného počasí nabízí prostory kryté pergolami posezení opravdu příjemné.

Podnik ocení především milovníci piva, jehož nabídka je velmi pestrá. Devět druhů čepovaných od ležáků po belgické za průměrné pražské ceny. Nabídku se zde chystají průběžně obměňovat, aby se jich zde mohlo prezentovat více. V lahvích pak můžou pivaři ochutnat ze stovky zahraničních světlých, tmavých, trapistických, bílých, ovocných, jantarových a cider piv. V případě, že byste si nemohli vybrat, školení profesionálové vám poradí a vyberou lahodný mok přímo na míru.

Pro ty, co dávají přednost dobrému vínu, je na nápojovém lístku připraven výběr z vín českých, moravských, francouzských či italských. A v horkých letních dnech si hosté mohou dát například míchaný drink. Navštívit restauraci můžete i na oběd či večeři. Díky své kreativitě zde mají každý týden připravený jiný jídelní lístek. Buďte si jistí, že tady stejné jídlo dvakrát neuvidíte. A jelikož mysleli i na rodiče, nemusíte se bát vzít s sebou i děti. Vaše ratolesti si zde mohou najít skvělé zázemí v dětském koutku, kde se můžou bavit v domečku, na houpačkách, na skluzavce nebo si kreslit.

Srpnové jazzové dny skoro až v nebi!
Naše čtenáře bych však především pozvala na pravidelné kulturní akce. Můžete se těšit na sólové zpěváky, zpěvačky, písničkáře, básníky, hudební skupiny různého žánru či taneční vystoupení. Z těch nejbližších termínů je to koncert bluesové kapely Plum Jam, který proběhne 6. srpna, Trio de Janeiro se představí s hudbou, která je kombinací jazzu, funku a latiny, 15. srpna, a o týden později, 22. srpna, opět zazní blues v podání skupiny Blues­berry. Na viděnou na terase!

Sluneční terasa T-Anker
OD Kotva – 5. patro
náměstí Republiky 8, Praha 1
po–ne: 9:00–22:00
tel.: 723 472 594

Co znamená Creative Gate a co si pod tímhle názvem mám představit? Je to brána do světa „kreativity“ nebo hra na originální název, který má přitáhnout nové spotřebitele? Kupodivu, ani jedna varianta není zcela správná.

Hlavním heslem Creative Gate (dále jako CG) se stal termín co-working, tedy úsilí pracovat společně na určitém projektu, schopnost kooperovat s ostatními lidmi z různých oborů a odvětví a utvořit prosperující komunitu. Tato společnost si dala za cíl být jakýmsi „spojovacím“ článkem, který dopomůže vytvořit pro každého takové pracoviště, jaké si bude přát.

Tři pilíře
Podle Jitky Tomanové, manažerky CG, se činnost společnosti rozděluje na tři základní pilíře.

První a druhý se týkají pronájmu kanceláří, konferenčních a zasedacích místností pro pracovní účely. Pokud si tedy budu chtít jako soukromník zařídit kancelář či místnost na práci, CG mi ho může ochotně poskytnout. Ve firemní budově se nachází tři prostory, které jsou k dispozici: konferenční místnost pro 35 lidí, velká zasedačka pro 15 a malá pro 10. Během týdne se tu střídá několik desítek nájemníků, kteří se řídí sestaveným rozvrhem.

Každý z nich si může napsat jako svou kontaktní adresu prostory CG, kanceláře je také možné využívat téměř 24 hodin denně, protože klíče má každý u sebe a není potřeba návštěvy jakkoliv omezovat (pokud je tedy v pracovně volno).

Projekty, které mohou oslovit
Třetí pilíř tvoří tzv. kreativní část, která v sobě nese původní činnost a výrobky CG. Z produktů bych mohla jmenovat například Akademii soběstačnosti, jež přibližuje veřejnosti pomocí cyklu přednášek, jak žít udržitelným způsobem života. Nehledejte tu však žádné odborníky či vědce z řad přednášejících. Prezentace vedou lidé bez vzdělání v oblasti ekologie a obnovitelných zdrojů. Není to ani potřeba, stačí originální nápad – jakým způsobem například vytvořit kompost v paneláku.

Další akcí, kterou CG pořádá, je Creative Market, kde se prodávají různé designové předměty z recyklovaných materiálů. Účelem je vytvořit komunitu designerů, která má zájem o ekologii a životní prostředí a možnost prezentovat výrobky široké veřejnosti.

CG také spolupracuje s ostatními firmami podobného zaměření. Era svět, odnož banky totožného názvu, nabízí různé možnosti co-workingu, konferencí a dalších služeb. CG také této firmě pomáhá organizovat různé akce, příkladem můžou být nové technologie, osobní mapa (setkání s osobností, která svou činností či projektem dosáhla úspěchu) a sheevening (pravidelná podvečerní setkání s úspěšnými ženami).

Symbióza v Creative Gatu
CG vyčnívá svým netradičním mottem – kooperovat, kooperovat, kooperovat! Každý, kdo v této firmě pracuje, může se všemi ostatními spolupracovat, vypomáhat, získávat nové kontakty na šikovné a talentované lidi. K výše zmíněnému mottu také přispívají pravidelná setkávání všech kolegů z CG, která se konají každý měsíc.

Navíc, nápaditý a činorodý člověk má šanci dostat od CG vše potřebné proto, aby svůj nápad realizoval. Pokud bude úspěšný, firma ho ráda znovu podpoří. Co-working v CG tudíž nehraje roli prázdného výrazu, který nikdo nedokáže vysvětlit. Máte chuť dělat parohaté kelímky nebo vytvořit pohodlné prostředí pro vaše firemní spolupracovníky? Můžete začít třeba dnes.


Creative Gate
Jindřišská pasáž, III. schodiště, 3.patro
Jindřišská 5, Praha 1
po–pá 8:30–19:00
www.creativegate.cz

Jako skalní vyznavač hřbitovní romantiky se často stávám terčem posměchu svých kamarádů a celé rodiny. Už jsem několikrát dostala otázku, jestli to myslím vážně. To víte, že jo!

V dětství jsem se stala pravidelným návštěvníkem hřbitovů – ne kvůli vysoké úmrtnosti příbuzných, ale kvůli prostému krmení sýkorek. Místa posledního odpočinku nebožtíků mě jakýmsi zvláštním způsobem přitahovala. Nejen svou krásou, ale také klidem a až magičností prostředí.

Najít v Praze zajímavý krchov s minimem návštěvníků a bohatou plejádou všemožných náhrobků není zas tak složitý úkol. Kdo bydlí na periférii hlavního města, má štěstí. Horší je to v centru, kde když už hřbitov je, tak pořádný – velký rozlohou, počtem návštěvníků, ale i zlodějů.

Díky své zálibě v geocachingu jsem však nalezla i v Praze velice malebné hřbitovy s vesnickým nádechem, které se staly cílem mých dalších návštěv. Nejde jen o atmosféru, ale také o tichost poskytující znavenému Pražákovi i jeho ušním bubínkům alespoň na chvíli oddech.

Po stopách zapomenutých tváří
Jelikož má historie v hřbitovní tématice nezastupitelné místo stejně jako matriky či pomníky odkazující na místa smrtelných nehod, mám ještě o jeden důvod navíc tato místa zbožňovat. Jaké hřbitovy tedy stojí za skromnou procházku a pohled na příběhy lidí, kteří již dávno nežijí?

První z pražských unikátů, který stojí za zmínku, je určitě Malostranský hřbitov. Založen byl v roce 1680 po zásahu morové epidemie na rozhraní dnešních Košíř a Smíchova. Nejvýraznější náhrobek patří hraběti a biskupu Leopoldu Thun-Hohensteinovi, jenž byl ztvárněn sochařem jako klečící postava nad vlastním hrobem. Další zajímavostí je náhrobek Svaté holčičky, ke kterému se váže příběh, literárně zpracovaný Františkem Kožíkem v roce 1943. Tento populární český spisovatel a esperantista se stal také autorem historických a biografických románů o Janu Ámosu Komenském, J. K. Tylovi či o Leoši Janáčkovi. Poslední odpočinek tu našel například malíř a archeolog Josef Vojtěch Hellich či sochař Josef Malínský. Pro veřejnost je ale hřbitov otevřen pouze jedenkrát do měsíce.

Všudypřítomné umění
Nedaleko od Malostranského hřbitova se nachází Malvazinky, mezi cachery (hráči oblíbeného geocachingu) známé též jako Smíchovský hřbitov. Zdejší kostel a hřbitov nejsou tak starými památkami, jak bychom tomuto místu odhadovali – založen byl koncem 19. století s novorománským kostelem sv. Filipa a Jakuba. Co ale upoutá na první pohled při vstupu bránou, jsou obrovské hrobky. Náhrobky nepostrádají novogotické prvky jako lomené oblouky, barevné vitráže a okenní kružby. Mým očím lahodila také zdejší zeleň – krásné košaté stromy pnoucí se nad hřbitovem.

Posledním z triády mých oblíbených krchovů je Radlický hřbitov, který leží opuštěný kousek od tzv. Dívčích hradů. Nehonosí se rozlohou ani úctyhodnými hrobkami, ale prostým vzhledem. O hroby je řádně postaráno a mám za to, že jen zázrakem stále unikají nájezdům zlodějů. Pokud budete pokračovat dále po cestě do kopce podél hřbitovní zdi, dorazíte na Zlíchov. Zde se nachází nádherný pohled na celou Prahu a možnost si na chvíli posedět v trávě a kochat se výhledem.

Návštěvník hřbitova se tak nemusí cítit jako v horroru o mrtvolách, co ožívají na místě posledního odpočinku lidí i za bílého dne. Každý si zde může počíst v zajímavých datech, zhodnotit nápaditost práce kameníků a sochařů a užít si klidu a pokoje v hlasitém velkoměstě.

Na jaře si zásadně nepěstuji, ani žádným jiným způsobem nezkrášluji své nehty. Chodím po zahradě oblečená jako Bořek Stavitel, vrtám se v zemi celý den a v potu tváře bojuji s krtky, kteří mi neustále ničí záhony. Večer se horko těžko zbavuji hlíny, ze které se stal můj neoddělitelný souputník. A fakt mě to baví!

To, jak je dnes složité si vypěstovat vlastní zeleninu, asi netrápí mnoho Pražáků. Obyčejnému obyvateli hlavního města stačí supermarket nebo farmářské trhy k ukojení gastronomických choutek. Ve dvacátém prvním století si můžeme v jakémkoliv období dopřát rajčata nebo jahody, které se do České republiky dováží z dalekých krajů. Ale umí dneska ještě někdo pěstovat cibuli nebo brambory? A co teprve na takovém místě, jako jsou pražské Holešovice?

Holešovický ráj
Projekt urban gardeningu (s českým synonymem Prazelenina) zapustil své kořeny v Čechách stejně snadno, jako v New Yorku či Melbourne. Jedná se o moderní způsob městského zahradničení nahrazující pomalu zmizelé zahrádkářské kolonie. Nejde jen o vypěstování vlastních plodin, ale také o vytvoření nových mezilidských vztahů, jež lze navázat například při odstraňování plevelu…

Paradoxně se dějištěm projektu staly Holešovice, které by na první pohled nikdo za ideální místo pro pěstování plodin všeho druhu nepovažoval. Prazelenina v loňském roce poskytovala pro své zahrádkáře „na volné noze“ nejen útočiště, ale také zázemí, které ocení nejeden vlastní zahrádkou neobdařený rodič či důchodce. Doprovodné programy spolu s příjemnou atmosférou a bohulibou činností se zde tedy nabízely každému, kdo chtěl na konci sezóny prohlásit, že si vše vypěstoval vlastníma rukama. Vítáni byli i začátečníci bez předchozích zkušeností.

Budoucnost zeleniny hvězdách?
Dne 14. března se na Facebooku objevila nečekaná zpráva, že celý projekt je pro letošní rok v ohrožení z důvodu neprodloužení smlouvy o pronájmu daného pozemku. Měsíc se organizátoři snažili najít náhradní prostor, aby bylo možné v činnosti pokračovat. 14. dubna se na zdi Prazeleniny zobrazila velice pozitivní informace: Sezóna 2013 zachráněna!

www.facebook.com/Prazelenina

Když jsem poprvé o podolském podniku zaměřeném na domácí výrobu cupcaků a cheesecaků uslyšela, zaujal mě na prvním místě jeho samotný název, novotvar vzniklý skládáním částí názvů obou dobrot: Cheecup. Ba ne, přiznávám se, od počátku jsem myslela na dorty. A že je chci ochutnat. Co nejdřív!

Kavárnu, která je zároveň pekárnou a vinotékou, najdete kousek za budovou Podolské vodárny. Poznávacím znamením budiž cedule se stylizovaným nápisem, na které převládá růžová a černá. Přední a boční stěně dominují francouzská okna, docela určitě lákající pohled kolemjdoucích. Uvnitř sedící zase můžou od šálku kávy pozorovat klidné okolí, zaliti světlem. Také interiéru dominuje růžová. Když jsem si profil podniku prohlížela na internetu, obávala jsem se kýče. Tolik růžové, a ještě v kombinaci s nazdobenými dortíky, to nemůže dopadnout dobře, říkala jsem si. Ale kupodivu na mě prostor působil decentně. Růžové totiž samozřejmě není úplně všechno – některé stěny jsou celé bílé, včetně stropu, jinde je přechod mezi bílou a růžovou. K tomu podlaha obložená tmavě hnědým dřevem a černý nábytek. Kromě několika stolečků se židlemi v černé se u zadní stěny nachází místo pro krále – dvě růžově polstrovaná křesla s nízkým bílým stolkem, jehož desku tvoří velké hodiny pod sklem. A tady moje fantazie začala pracovat – Alenka v kraji divů běží za Bílým králíkem, který se vyděšeně koukne do svých cibulovek a posteskne si: „Oh my ears and whiskers, how late it’s getting!“ V koutku je malinký stoleček – to se Alenka asi nepřiměřeně zvětšila… Objednávám si dort.

Rafinované příchutě
Pohádka pokračuje. Mladá sympatická slečna mi na mé přání přinese malinový cheesecake, a to na černém talířku s černým ubrouskem. Tady má někdo smysl pro detail. Cappuccino je na stříbrném tácku se skleničkou vody, aniž bych o ni musela extra žádat. Takhle to mám ráda. Kousek dortu není nijak zvlášť velký – což mi nevadí, do cukrárny se nechodím najíst – a je lahodný. A kvalitní, troufnu si tvrdit. Čerstvý. Zvolila jsem dobře, ale nebylo to vůbec jednoduché. Zajímala jsem se o šíři nabídky a její obměňování a zjistila jsem následující: Zákazníci mají každý den na výběr ze tří až čtyř druhů cupcaků a čtyř až osmi druhů cheesecaků. Část zákusků tvoří stálou nabídku, na které je možné si pochutnat skoro vždy, to jsou jakési místní evergreeny – cupcake čokoládový a vanilkový; cheesecake New York, citronový, pistácie, double chocolate, swirl (s čokoládovou polevou), ovocný (borůvka, malina nebo jahoda). Zbytek se obměňuje – tak můžete někdy narazit na koláč kokosový, karamelový, banánový nebo třeba s příchutí zeleného čaje. Každý týden se peče jeden speciální druh cupcaků, tzv. „cupcake týdne“ podle aktuálního období. Mezi nimi se doposud objevily druhy jako stracciatella, čoko-kokos, Vanilla & Boston cream, banana-caramel, cuketový, mrkvový… Některé příchutě jsou skutečně rafinované: Amaretto cupcake s flambovaným ananasem, Vanilla cupcake s kopečkem zmrzliny dle vašeho výběru – která je samozřejmě domácí a zahrnuje i neobvyklé druhy jako japonský zelený čaj.

Kromě těchto původem amerických laskomin nabízí podnik denně čerstvé francouzské a italské pečivo dovážené z pekáren Petite France a Mansson (bagety, různé druhy chlebů, croissanty, foccacie, plněné koláče), jakož i denní menu v podobě panini, plněných foccacií, bruschett, salátů, baget a dalšího.

Koupí dortu proti rakovině prsu
Kromě delikátních sladkostí za přiměřené ceny (cupcake kolem 30 Kč, cheesecake kolem 50 Kč za kus) je mi na Cheecupu velmi sympatické to, že se sociálně angažuje, konkrétně v boji proti rakovině prsu. Pro nadaci „XO, Nejsi na to sama“ upekli speciální menu cupcaků, výtěžek z jejich prodeje jde na konto organizace. Jeden druh z této série mě úplně dojal, představoval s citem a vkusem ženské ňadro. V současné době probíhá další akce této nadace „Darujte knoflík pro štěstí“, které se Cheecup opět účastní. Záminku pro další návštěvu mám tedy jasnou.

Cheecup
Nedvědovo nám. 14, Praha 4
po–pá 7:30–19:00
so 9:00–19:00, ne 10:00–19:00

V zapadlé letenské ulici za fotbalovým stadionem se za nenápadným vývěsním štítem a dřevěným obložením vchodu skrývá originální cukrárno-kavárenský podnik. Kdo do něj jednou vstoupí, tomu snadno přiroste k srdci.

Cukrárna Alchymista funguje už od roku 1998 a od té doby se z důvodu velkého zájmu návštěvníků několikrát rozšiřovala. Propojila se s vedlejší galerií Scarabeus a následně s muzeem kávy, které v podzemních prostorách představuje historii pěstování kávy a náčiní spojené s přípravou a popíjením tohoto moku. Díky retro zařízení a kávě, servírované na stříbrném tácku se sklenicí vody, mlékem ve džbánečku a sušenkou, se člověk snadno přenese do prvorepublikových dob. Alchymista má navíc vlastní pražírnu, takže vysoká kvalita kávy je tu zaručena. Podávají se tu také nejrůznější limonády, které překvapí svými neobvyklými příchutěmi, nebo francouzské víno, do kterého vám za nepatrný příplatek přidají zmražené maliny.

Cukrárna? Kavárna? Pohoda!
Označení „cukrárna“ by možná mohlo na první pohled někoho zarazit. Po klasických bílých chladicích skříních naplněných nejrůznějšími dorty a zákusky se tu budete jen stěží pídit. Nabídka laskomin se v tomto směru soustřeďuje spíše na dorty, koláče nebo bábovky. Vždycky jsou to ale originální, lákavé kousky upečené v malovýrobnách. K dortovým klasikám tu patří čokoládový Mont Blanc, Adam a Eva, čokoládový dort s fíkovou náplní, anebo Alchymista se sušenými švestkami, meruňkami a rozinkami, doplněný šlehačkou, hořkou, mléčnou a bílou čokoládou.

Vyvrcholením alchymistického opojení je podle mého názoru doslova kouzelná zahrada ve vnitrobloku, která vznikla podle návrhu zahradních architektů. Stolečky jsou tu rozmístěny mezi roztodivnými květy, okrasnými keři a jezírkem s karásky. Jediným černým puntíkem na jinak vkusné zahradě je sádrová kačena, která trůní na hladině rybníčku. V záhonech jsou kromě rostlin náhodně rozeseté sochy a naprostou pohodu při odpoledním posezení pak dokresluje štěbetání místních andulek a černý kocour, který se občas prožene pod stolem.

Je vidět, že lidé, kteří tu pracují, to dělají rádi a Alchymistou doslova žijí. Často vymýšlí neotřelé novinky a pořádají různé akce jako komorní koncerty, módní přehlídku, knižní bazar nebo speciální nabídky spojené například s Valentýnem, Mikulášem nebo Dnem kávy. Prodávají tu také autorské šperky a barevné ručně pletené košíky.

Cukrárna Alchymista
Jana Zajíce 7, Praha 7
po–ne 10:30–21:30

Voní tam řeka, pofukuje čerstvý větřík, hraje hudba, nalijí vám pivo, víno i Cuba Libre. Potkávají se tam hudebníci i jiní umělci, cyklisti i turisti a je to v samém centru Prahy. Mluvím o pražské náplavce, té pod Rašínovým nábřežím.

Bylo to právě letošní léto, kdy náplavka přilákala nejvíce lidí. Jak se to stalo? Mnoho dobrých důvodů (říkejme jim třeba forma) jsem zmínil hned v úvodu, ale část těchto věcí by nefungovala bez druhého souboru, kterým je (A)VOID, Bajkazyl, loď Tajemství a další jednotlivci a uskupení, kteří této formě dávají obsah.

Ze dne na den?
Vše však nevzniklo letos v létě. O správné nastartování tohoto prostoru se postaralo už v roce 2007 občanské sdružení Dvojka sobě – provozovatel galerie (A)VOID, a to instalací několika plastik a pořádáním série koncertů v průběhu roků. V roce 2010 zde přibyl Bajkazyl, tedy azylové místo pro všechny bajkery – cykloservis, bar, posezení. Pravidelně na náplavku také začala připlouvat Divadelní loď Tajemství bratří Formanů i další plavidla s nabídkou posezení na vodě. Každou druhou sobotu v měsíci se zde konají bleší trhy. Život se na náplavce pod Rašínovým nábřežím zkrátka rozeběhl.

Vznik náplavek
Náplavky začaly vznikat na konci 19. století z prostého důvodu vykládání a nakládání zboží, kotvení lodí, některé zboží se tu také po nějakou dobu skladovalo či prodávalo. S růstem množství aut se pražské náplavky staly velice populárními parkovišti. Tomu se zamezilo poměrně nedávno, když hlavní město prostory částečně zkultivovalo a vytvořilo zde také cyklostezky.

Je to ve hvězdách
Na další úpravy a zkulturnění náplavek existují desítky studií, některé se umisťují na předních místech českých i mezinárodních soutěží, objevují se v prestižním zahraničním tisku. Jejich realizace záleží jen na souhlasu a spolupráci města.

Náplavka pod Rašínovým nábřežím je nyní využívána nejen aktivně, ale i velmi živelně – lidé sedí na zemi u vody s vínem či pivem, někteří i leží. Při akcích zde na kole prakticky neprojedete, fronty k baru bývají dlouhé pět a více metrů, o záchodech ani nemluvě. Spontánní prostor vyvolává spontánní reakce – většinou úsměv. Dost často tu potkáte známé. Zábava trvá dlouho do noci. Duch náplavky k zábavě přímo vybízí.

Více o náplavce pod Rašínovým nábřežím najdete na: www.facebook.com/NAPLAVKA

Weby subjektů, spojených s tímto místem:
www.facebook.com/groups/avoid.gallery
www.bajkazyl.cz
www.divadlobratriformanu.cz/cs/sezona-2012
www.prazsketrhy.cz


autor: Lubor Čížek