Přístav kulturní hojnosti. To je nápad, který stojí za názvem nového festivalu PuertoRico, který bude mít v Praze 14. června svou premiéru.

Proč další festival, proč zadarmo a spoustu dalších proč osvětlil Aleš Horák, ředitel festivalu.

Proč jste se rozhodli pořádat další festival zadarmo v Praze?
Praha je krásné město plné skvělých kulturních akcí. Chtěli jsme se na něčem takovém podílet, a tak jsme se rozhodli uspořádat na začátek léta tuto oslavu kultury a především taky hudby.

Proč právě PuertoRico?
Puerto neboli přístav má naznačovat otevřenost celého festivalu (je otevřený také tím, že se zde neplatí vstupné). Rico pak znamená bohatý, což ukazuje na bohatost festivalového programu, ve kterém najdete nejen koncerty, ale i další kulturní akce. Připravujeme výstavu fotografií, už teď vzniká filmový dokument o festivalu a v jeho průběhu se uskuteční výtvarné dílny a další workshopy.

Jaké máte očekávání? Nejen pro premiérový ročník, ale i dále…
Věříme, že si náš festival oblíbí diváci hlavně kvůli specifickému výběru interpretů, kapel a také pestrému doprovodnému programu.

Kterou vysněnou kapelu byste rádi viděli na pódiu?
Vše ve výsledku záleží i na publiku – věříme, že si už výběrem kapel na první ročník najdeme své příznivce. Máme určitou představu, náš festival není úplně mainstreamový, a tak i výběr těch největších hvězd tomu odpovídá.

Co si myslíte o konceptu kultury zadarmo?
Sympatizujeme s touto myšlenkou a i proto se u nás vstupné neplatí. Myslíme si, že návštěvníci kulturních akcí by si měli hlavně vychutnat zážitek z koncertu, výstavy nebo filmu a náklady spojené s výrobou nebo produkcí kulturních aktivit by měly hradit především firmy. Pokud nemá na dotace do kultury stát, měly by ho zastat velké společnosti, které za svou prezentaci, například při akci, zaplatí finanční prostředky kulturní instituci.

Aleš Horák, ředitel PuertoRico festivalu oznamuje, že ruší tento festival a ve stejný den uspořádá pro Kulturní Pecku jejich narozeninový večírek. Vstup bude zdarma, program se ještě dolaďuje, takže sledujte web a Facebook Kulturní Pecky, kde se budou během května objevovat podrobnosti o line-upu a dalším programu večera. Každopádně si už teď v diáři zakroužkujte čtvrtek 14. června, uvidíme se v Klubovně 2. patro v Dlouhé.

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Cestování rozšiřuje lidem představy o světě, ve kterém žijí, usnadňuje jednotlivci sebedefinování jako příslušníka určitého národa. A kromě toho veškeré přemisťování, ubytování, stravování a další nezbytnosti na cestách často předpokládají jistou dávku fikanosti a výmluvnosti.

Na stopu
Nejlevnějším způsobem přepravy je bezpochyby autostop. Někdy si „dopravce“ na stopu řekne o finanční příspěvek – stane-li se tak před nástupem, je možné nechat jej uhánět vstříc dálavám bez vás. Při výstupu pak může fungovat metoda „nerozumím, nemám“. Kamarádi se jednou v takové situaci ocitli a vybruslili bez problému.

Záleží ale zejména na cestujícím. Někdy je potřeba řidiče přemlouvat, osobně to moc rád nemám – když mě svézt nechce, asi pro to má nějaký důvod. Na druhou stranu často je tím důvodem jenom lenost nebo nezájem o druhého. Pokud o takové konfrontace nestojíte, nechoďte se ptát lidí na benzinky. Jedná se sice o efektivní způsob, lidé mají možnost si vás blíže prohlédnout a přímo si s vámi popovídat, aktivita je to nicméně vysilující. Ve chvíli, kdy vám někdo otevřeně zalže, třeba ve smyslu, že nemá volné místo nebo nejede požadovaným směrem, od dalších pokusů vás to spíše odradí. Rozhodně si myslím, že nabírání stopařů je šlechetné gesto, ne povinnost. Ale i stopaři jsou lidé a při styku s nimi by řidiči neměli zapomínat na pravidla slušného chování. Existují pochopitelně také stopaři, které by chtěl svézt asi málokdo, podle mě ale převládají ti slušní. Analogicky je tomu u většiny řidičů, kteří někoho naberou.

„Klasičtější“ postávání se zdviženým palcem má také své výhody a nevýhody. Počkáte si nejspíš trochu déle, ale jeden zase nikdy neví. Navíc si můžete zpívat, toulat se v myšlenkách. Výhodné je použití stopovací cedule, se kterou se dá krásně vyhrát. Jak ji udělat skladnou, jak velká by měla být, jaká psací potřeba je nejlepší? Rád se později k názvům jednotlivých míst na cedulích vracím, vzpomínám na jednotlivá místa. Nutno ale podotknout, že každému vyhovuje něco jiného. I stopování bez ukazatele může v důsledku fungovat lépe.
Za fenomén a pro mě značně obohacující zkušenost považuji přemisťování kamionem. Až na stopu jsem se do těchto kolosů posadil poprvé. Cesta ubíhá nekonečně pomalu, stopař se na celý svět dálnic a legračních osobních aut dívá s patřičným nadhledem. Řidič občas prohodí něco polsky nebo rusky, cestující jen ospale mžourá do krajiny a třeba usíná. Časový rozdíl kamion / osobní auto je značný, mnohdy však nezbývá jiná možnost. Navíc profesionální řidiči berou stopaře často a podřimování v autě jim většinou nevadí. Což člověk na stopu jistě leckdy ocení.

Ve městě
Pokud necestujete cíleně po klidnějších oblastech, pravděpodobně zavítáte do větších měst. Doprava pomocí MHD může být drahý špás, pokud jste poctiví a kupujete si jízdenky, i pokud spoléháte na štěstí. Mezi mými přáteli stopaři převažuje zejména druhý přístup. Je to proto, že v cizině se vám nemůže nic stát. Zní to divně, však já vím. Chci tím říct, že nad cizinci se daleko víc lidí slituje, kolikrát jsou i ti policajti hodnější. Punkové výlety do zahraničí jsou pro mě spojeny s imaginárním pocitem neomezené svobody. Protože vykecat se dá ze všeho. Většinou. Jednoduchá finta je například vyjmutí občanky z peněženky. Při kontrole totožnosti tak můžete směle tvrdit, že skutečně žádné peníze nemáte, kdybyste měli, samozřejmě byste si jízdenku koupili. Málokomu se chce protokolovat něco s vandrákem bůhví odkud.

Dostane-li se vám možnosti zapůjčit si kolo, neváhejte! Poznáte lépe město, problém s MHD odpadá docela. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale vzhledem k tomu, že v jiných metropolích je pohyb po městě na kole daleko rozšířenější, pravděpodobnost zapůjčení je podstatně vyšší než třeba v Praze. Taková projížďka se pak může stát příjemnou záležitostí, a na rozdíl od cyklistiky v pražských ulicích se ani nemusíte tolik bát o zdraví.

Pokud se vám celkově zdá, že se jedná o cestování nepohodlné a nejisté (a teď nemyslím jízdu na kole), máte jistě pravdu. Ale zároveň taky dobrodružné, neplánované a samozřejmě levné.

Jo a když už někam vyrážíte, nezapomeňte na tři základní potřeby! A sice spacák a vařič a taky čínské polívky. A jak na ně? Nechte se obdarovat.

Bydlet je samozřejmé. Platit za bydlení je nutné. Opravdu? Proč se na slovo „zadarmo“ dívat jen pohledem falešných reklamních akcí 3+1 zdarma. Vždyť domovy spousty lidí jsou jen skladištěm věcí. Postel, ten jediný skutečný důvod domova, zas tolik místa nezabere.

Za kvalitu a pohodlí se platí, přičemž je do lidského podvědomí neustále vtloukáno, že kvalita roste společně s cenou. Ale vážně, když vám nabídnu rohlík za 2 Kč a 40 Kč, co uděláte? Samozřejmě si koupíte ten za dvě, protože to je normální cena, ale bude vás hlodat myšlenka, že ten druhý musí být výrazně lepší. Biovejce, šetrně bělená, na kamenech mletá mouka, horská alpská sůl a tak dále. Přitom je to jen nový rohlík firmy s nakousnutým jablkem a platíte za značku, která vám dává zdání nadřazenosti, výjimečnosti, odlišnosti. Prostě jste rázem lepším člověkem. Koupí rohlíku. Nejapný žert, ale možná není pravda až tak daleko. A s tímhle v hlavě mám napsat článek o bydlení zadarmo.

Co s tím? Nemůžu ani říct „kupte si stan“, protože to už obnáší finanční položku. Dobře, můžete si ho půjčit u známých a obývat město či přírodu dle libosti. To je zdarma. Ostatně můžete zkusit pouliční život i bez stanu, ve statusu městského bezdomovce. Pokud nebudu zacházet k fyzickým nepohodlnostem, budete se muset přinejmenším smířit se svým společenským propadem. Vzhledem k tomu, že normou je za svoje potřeby platit, snaha naplnit je zadarmo je téměř automaticky postojem proti systému. Jako squatting, populární zejména na úsvitu let devadesátých. Je to zdarma, ale nelegální, a těžko můžete být squatter, pokud nemáte v duši alespoň minimální revoltu.

Existuje samozřejmě také varianta parazitovat na svých známých a obývat jejich gauče, ta je ale poměrně neúnosná pro obě strany – tedy pokud si nějaký pozitivní vztah chceme mezi sebou udržet. Pak je tu „mama hotel“ aneb vypráno, navařeno, teplá ustlaná postel – ale život s rodiči, podřízení se pravidlům a pozice neschopného dítěte postavit se na vlastní nohy. Ovšem některým matkám to tak vyhovuje a vyhovuje to i některým dětem.

Je firemní byt bydlením zadarmo? Ano i ne. Platím svou poslušností firemním pravidlům, časem a energií, kterou do práce vkládám. Platím tedy jinak než penězi. A to je možná ten hlavní rozdíl. Bydlení bez nutnosti utrácet vlastní peníze, ale bydlení, které utrácí mou vlastní hrdost (známí a rodiče), nebo za které platím svou prací (která je ale nakonec stejně zpeněžena). Bydlení, za které platím svými zkušenostmi a schopností vytrvat a vydržet i nepříznivé okolnosti (squatting, bezdomovectví). Bydlení, které mne nutí se podřídit jistým pravidlům (diecézní charity). Existuje tedy vůbec bydlení skutečně zadarmo? A není bydlení zadarmo vlastně paradoxem – vždyť i pouhým ulehnutím v parku k odpolední siestě si nárokuji daný prostor, ve kterém nemůže být nikdo jiný. Platím tak svou existencí. Záleží pak jen, zda mi moje existence za takový způsob života stojí.

autor: Alina Shupikova, Jana Kneschke

Pochmurnost a omšelé pozůstatky dávné minulosti, ale i uvolněnost a náznaky optimismu jako při příchodu jara po dlouhé a studené zimě. To vše se mísí a promlouvá z fotografií Jiřího Hanke na výstavě Kladno – 80. léta v Leica Gallery ve Školské ulici.

Kladenský amatérský fotograf Jiří Hanke zachytil svým objektivem dobu komunismu osmdesátých let z okolí typického dělnického města, které upadalo do nekonečné šedi. Není to ale jen deprese, ale převážně svědectví o době, kdy tehdejší režim pomalu ztrácel svou moc a ve vzduchu se vznášel příslib nového začátku.

Tváře plné optimismu
Nejen zanedbané budovy, ale i lidé se často ocitali v dosahu Hankeho hledáčku. Zaznamenával náhodné chodce, kteří pracují nebo se jen poflakují v prázdných ulicích, spartakiádní cvičence, individua na podomácku vyrobených vozítkách či socialistické brance. Mimo to dokumentoval i prostředí umělců, se kterými se sám setkával. Velmi příjemně působí fotografie z vernisáže v ateliéru výtvarnic sester Válových, kde to spíše vypadá jako na sešlosti letitých přátel, nebo z fotografova bytu, který působí jako malá galerie, v níž se popíjí víno a hovoří do pozdních hodin o všem, co se komu honí hlavou. Jako by strach z režimu utichal a lidem se do žil vlévala nová míza a naděje, že svobodný projev bude opět na denním pořádku.

Zahoďte staré kabáty, jaro přichází
Právě tato slova ve mně snímky evokovaly. I když mi z pohledu na panelákové zástavby utápějící se v mlze běhal mráz po zádech, detaily a výrazy zachycených osob mluví jasně. Z oken chladných betonových kolosů se náhle line úlevný výkřik, že tohle bude již za chvíli minulost, ke které se budeme vracet jen skrze černobílé fotografie.

Nultý ročník Akcentu – mezinárodního festivalu divadla s přesahem – proběhl loni na podzim v Praze a v Banské Bystrici. Od 15. do 20. listopadu se letos v Divadle Archa a v jeho okolí uskuteční oficiální první ročník.

Akcent je festival sociálně a politicky angažovaného divadla a představí tvůrce, pro které je umění prostředkem komunikace, společensky prospěšnou či společensky kritickou aktivitou. Festivalový program kromě divadla nabídne také koncerty, workshopy, prezentace, filmové projekce nebo site-specific projekty. I v loňském roce se prezentovaly projekty sociálních intervencí – např. jak guerilla gardeningem zvelebovat neutěšeně vyhlížející prostranství ve městech sadbou květin.

Dějištěm Akcentu se stane divadlo Archa a také přilehlá prostranství, která „v sobě nesou znaky sociálních a ekonomických proměn, otevřených či skrytých sociálních tenzí a konfliktů,“ jak píše na stránkách festivalu Jana Svobodová, jeho umělecká ředitelka.

Na ulici začíná projekt Královského vlámského divadla Occupied City (Obsazené město), ve kterém poezii vlámského básníka Paula Van Ostaijena ztvárňují rapeři či pouliční zpěváci.

Studenti AMU v čele s Riet Mellink z Nizozemí a domácího Jiřího Havelky představí site- specific projekt Sousedé (Neighbours) odhalující tajemství každodenního života v okolí Archy.

Osobní prožitek na téma osamělosti, neužitečnosti a naděje je tématem zvukového experimentu tvůrčího týmu Divadla Archa Pojď se mnou. Prostřednictvím hlasu v MP3 přehrávači diváci nahlédnou do světa vietnamských stánkařů. Happening v prostoru Holešovické tržnice je založen na individuálním prožitku každého zúčastněného.

Stejně jako loni naše uši potěší uskupení hudebníků ze všech koutů světa Allstar Refjúdží Band, které tentokrát vystoupí v rámci jednoho večera s hiphopery, protagonisty představení Královského vlámského divadla Occupied City. Multikulturní a multietnická hudební skupina hraje kurdský folk a pop, akordeon východoevropského stylu, čínský pop, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, kletzmer a dixieland. „Nenašli jsme jediný styl, který by kapelu sjednocoval, což nakonec vytvořilo ideální situaci pro vývoj vlastní originální muziky,“ popisuje Allstar Refjúdží Band kapelník Michael Romanyshyn, který na Akcentu povede hudební dílnu.

Domácí divadelní soubory zastoupí sdružení Inventura se svým Kabaretem na konci světa nebo kolektivní autorský projekt divadla Alfréd ve dvoře Tělovník obecný / Corpus Vulgaris. Další tvůrci, kteří pracují formou komunitního umění, sociálních intervencí či se zabývají sociálními tématy, se představí v rámci prezentace projektů Urban Buran v KC Zahrada na Chodově.

Zpestřením festivalového programu bude cyklojízda do Divadla Archa pořádaná ve spolupráci s iniciativou Auto*Mat, karaoke nebo Homeless travesti show Karla Lampy.

Více informací a kompletní program naleznete na www.akcentfestival.eu

Kdo nesnil o životě bez peněz, ten se nikdy nedostal do soutěsky mezi skalnatými ostrohy úvěrů v horách nezaplacených účtů, vedoucí do temných hlubin hrozící exekuce. Jedna drobná Němka to vyzkoušela na rok – a už 15 let žije bez peněz. Spokojeně.

Heidemarie Schwermer (69!) nachází útočiště vesměs u známých nebo u starších lidí, kteří nemají chuť nebo sílu starat se o dům a zahradu – a za byt a někdy i stravu tak rádi přivítají pomocnou ruku. Hlavní transakcí, které jí zajišťují důstojný a spokojený život, jsou protislužby a výměnné obchody.

V roce 1994 založila jako psychoterapeutka výměnný klub „gib und nimm“, tedy „dávej a ber“. Toto heslo se rozhodla vyzkoušet v realitě před patnácti lety naostro. Vzdala se veškerého majetku, vypověděla zdravotní pojištění i účet v bance. Rok pilotního provozu se nakonec změnil v životní styl.

Zpočátku byla proti jejímu experimentu i vlastní rodina, dnes však za ní stojí. A to i přesto, že Heidemarie Schwermer věnuje celý svůj důchod na charitu a zisk z prodeje knihy Das Sterntaler Experiment – mein Leben ohne Geld (Experiment hvězdných tolarů – Můj život bez peněz) rozdala.

Více o projektu „Dávej a ber“ a životě jeho propagátorky najdete na projekte.free.de/gibundnimm.

„Často se mě ptají, jestli jsem prožila nějaké trauma, že jsem zvolila takový extrémní životní styl. Odpovídám, že mým traumatem je situace ve světě: každý den zemře sto tisíc lidí hlady, a na druhé straně se ohromně plýtvá.“ (tyden.cz)

Nový prostor pro aktuální umění Prádelna Bohnice v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích připravil výstavu Kamily Ženaté Roll Over All, Roll All Over, Lilith.

Roll Over All, Roll All Over, Lilith pod kurátorskou taktovkou Silvie Šeborové je projekt, který se do chladných industriálních prostorů bývalé prádelny ohromně hodí. Kamila Ženatá prostřednictvím videí, maleb a textům připravených na míru pro Prádelnu Bohnice představuje podivně temnou i něžnou metaforu života, jehož základním prvkem je rotující pohyb. Zvolila si deset zástupných archetypálních charakterů, které podle dané filosofie tvoří součást života všech jedinců. Jejich jednotlivé charaktery se staly základní osou pro vystavované videozáznamy. Jednu z postav − Lilith – pak rozpracovala pomocí maleb, animací a projekcí do dalšího celku, který tvoří volnou součást cyklu Roll Over All.

Kamila Ženatá působí na pražské umělecké scéně již od roku 1980, kdy ukončila své umělecké vzdělání na Akademii výtvarných umění. V osmdesátých a devadesátých letech se prezentovala hlavně svým grafickým dílem. Vystavovala rovněž v zahraničí, v Německu, Švýcarsku, Holandsku a ve výstavních síních Českých center. V roce 2007 připravila koncepčně náročnou a mediálně různorodou instalaci ve výstavní síni Mánes s názvem Nauč se stát na jedné noze. V roce 2009 kurátorsky připravila společně s Milenou Slavickou výstavu „Čtrnáct S“ pro Centrum současného umění DOX, prezentující díla čtrnácti současných českých umělců včetně její videoinstalace. Vedle své výtvarné tvorby se věnuje i psychoterapii, a tak se kdysi velkolepě opuštěná a nově kurátorsky oživená Prádelna Bohnice zdá jako ideální místo pro tuhle výstavu.

Kamila Ženatá: Roll Over All, Roll All Over, Lilith
Prádelna Bohnice
7. 9.–30. 10.
st, so: 14:00–19:00
www.pradelnabohnice.cz

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!

„Projekt není jen pro otrlé, nikdo není nucen se nechat dětmi ostříhat. Můžete se také přijít jen podívat, jak děti berou osud dospělých zákazníků do svých jistě šikovných rukou,“ přibližuje celou akci Ewan McLaren, programový ředitel divadla Alfred ve dvoře, a doplňuje: „Oslovili jsme průkopnickou skupinu Darrena O’Donnella Mammalian Diving Reflex (Savčí potápěcí reflex) z Toronta, aby projekt, který již uváděli v několika metropolích, připravili i pro Prahu.“

Jaké byly přípravy?
Nákupy materiálu, školení mladých kadeřníků, dílny pro studenty na téma „co děti nesmí a jestli to je dobře“. Večer před prvním dnem akce tvůrci projektu veřejně prezentují v divadle Alfred ve dvoře i další projekty (například Nechte si poradit od náctiletého nebo Tančit ploužák s paní učitelkou).

Jak bude samotný víkend vypadat?
Děti převezmou odpovědnost za salón a jeho celý provoz. My dospělí budeme jenom přihlížet nebo se necháme ostříhat.

Jakým způsobem přistupují k akci děti?
Se soustředěním a profesionalitou. Ostatně se sami rozhodly, že se na akci chtějí podílet. Jedná se o žáky 4. a 5. tříd ZŠ Brána jazyků ve Vojtěšské ulici. Pro mimořádně důvěřivé zákazníky budou moci nabídnout i sestřihy, které sami navrhly.

Jaké bývají reakce zákazníků?
Ze stovek zákazníků v šestnácti městech byla jenom jedna stížnost od paní, že nebyla ostříhána tak, jak očekávala. Ale ani jednou dětští kadeřníci neustřihli ucho či jinou část těla. (smích)

Akce je spojena se slavnými osobnostmi. Které uvidíme v Praze?
Záštitu nad projektem převzala paní radní Aleksandra Udženija. Patronkami projektu budou dokumentaristka Olga Sommerová a architektka Eva Jiřičná. Účast přislíbily zpěvačka a spisovatelka Natálie Kocábová, herečka Kristýna Liška Boková, herečka Jitka Smutná, spisovatelka Petra Braunová, herečka Vanda Hybnerová, návrhářka Klára Nademlýnská a další.

Jaké máte plány do budoucna?
Projekt Nechte se ostříhat dětmi doprovází výborná sklizeň novátorských premiér v produkci Motus v divadle Alfred ve dvoře. Ostatně témata všech projektů do Vánoc jsou buď dětství, rodina, anebo dospívání a nezávislí tvůrci připravují projekty, které mají přesah a význam i mimo
naše divadlo.

Každý jsme fanouškem nějakého hudebního stylu, a že raději posloucháme jinou skupinu než kamarádi, je přirozené. Proto, abychom všichni společně mohli jít na festival, který bude bavit všechny, vznikl před osmi lety United Islands.

V jedinečné atmosféře Střeleckého ostrova vyroste hlavní stage, na které by si milovníci elektronické hudby neměli nechat ujít dvojici Audio Bullys, která se právem zařadila mezi kultovní jména elektronické scény ve Velké Británii. Rockeři jistě nezmeškají belgický hardrockový objev Thot. Ojedinělým zážitkem bude vystoupení frontmana kubánské punkové undergroundové kapely Porno Para Ricardo Gorkiho Águila, jeho kapela ale nedostala povolení k výjezdu, a tak bude vystupovat s českými hudebníky. Kdo by tyto odvážné hochy náhodou neznal, jedná se o mediálně nejznámější kubánskou kapelu, která na ostrově není oficiálně povolena, protože je očividným důkazem veřejného nesouhlasu s tamějším režimem.

Nebude to jen hlavní stage, kde se můžeme všichni potkat. Pestrý program je připraven i na dalších pěti scénách, kde vystoupí více než 100 kapel z 20 zemí. Na jižní straně Kampy bude již tradičně Exit Stage Radia 1, kterou budou moci diváci navštívit již v pátek odpoledne. Tato stage nabídne čerstvá jména domácí scény jako jsou Republic of Two, skvěle poslouchatelná indie-folková formace, brněnské Kazety či Ema Brabcová se svojí novou kapelou Luno. V sobotu si přijdou na své i hiphopoví fanoušci. Pozvání přijali čerství držitelé Anděla Prago Union.

Po skončení open air části festivalu se jistě nebude chtít nikomu opouštět tu skvělou atmosféru – a ani to nebude potřeba. Stejně jako v minulých letech platí pozvánka na after party v klubu Lávka, do kterého to máte ze Střeláku jen pár kroků.

United Islands
23.–25. 6. 2011
vstup zdarma
www.unitedislands.cz

Na možnost nechat si denně zasílat čerstvé německé verše ze stránky www.lyrikmail.de mě nedávno upozornil kamarád. Už léta žije v zahraničí a češtinu není nucen každý den používat, takže mu „reziví“, jak sám říká. Zjišťoval tedy, zda existuje podobný básnický servis i v češtině, poezie je přece ten nejušlechtilejší způsob tříbení a udržování jazyka. Bohužel se mi nepodařilo dopátrat se takové stránky, která by zájemcům poskytovala pravidelnou rýmovanou zásilku v českém jazyce. Možná by se nenašlo dostatečné množství uživatelů, možná by to bylo příliš pracné a možná to ještě nikoho nenapadlo. Zatím tedy nezbývá než si pro okouzlení slovními obraty otevřít básnickou sbírku či prohledat internet. Nebo se chytne podnikavec s poetickou duší, který se nám všem stane dealerem rýmů?

Co dělají partyzánští zahradníci v zimě? Někteří plánují, jiní se věnují guerilla knittingu. S těmi druhými jsem se setkala. A nejen to. Výsledek můžete od půlky prosince vidět na kraji parku na Klárově blízko Mánesova mostu.

„Věšeli jsme něco na žebříku na Těšnově, oplétali jsme sloup. Zastavili se u nás policisti a ptali se nás: »Víte, že děláte něco ilegálního?« »Ne, proč?« »Vždyť to je ilegální výlep.« »Vždyť to není reklama.« »No vždyť já také nic neříkám, já vás ani nevidím.« Popřáli nám hodně štěstí a šli dál.“

Tak vypadal první a zatím jediný „střet“ Hany Novákové, se kterou jsem strávila necelé dva dny během předvánočních víkendů. Snažila jsem se poznat, jak vypadá setkání „pletařů“ a jak probíhá vytváření street artu, který je (zatím) skutečně nevinný – navíc bez větších nákladů a snadno odstranitelný bez následků.

Ten první víkend se setkáváme v kavárně a osazenstvo se za těch pár hodin, které jsem proseděla nad diktafonem a klubky vlny, plynule měnilo. Guerilla nebo urban knitting, jak se nazývají aktivity lidí, kteří se rozhodli ozdobit své okolí háčkovanými, pletenými a vůbec z vlny vyráběnými kousky, rozhodně není jen ženskou doménou. „Mužů je asi deset, ale členové se celkově plynule mění. Například dřív jsem byla sama, pak se přidali kolegové z práce a teď jsem překvapená, že nás tu sedí pět. Někoho to chytne na rok a pár dalších vydrží. Nejdéle se ale drží kolegové. Důvod je možná i ten, že na rozdíl od článků, na které někdy jen obtížně dostanete zpětnou vazbu a máte pocit, že energii házíte do černé díry, knitting poskytuje okamžitou radost. Jednu bambuli vyrobíte za pár minut.“ A je to nakažlivé, protože po jedné vyrábím druhou a pak další, až jich mám před sebou barevnou hromádku. Hana moje podezření potvrzuje: „Hodně lidí začalo s pletením a háčkováním třeba tím, že o nás napsali.“

Vnímáš veřejný prostor jinak?
Úplně se mi změnil pohled. Po městě hodně jezdím tramvají nebo na kole a vlastně se už nedokážu nedívat, co by šlo oplést nebo ověsit. Nejvíc mne zajímají takové objekty, u kterých není jasné, jakému účelu slouží, proč tam vlastně jsou. Ty oplétám nejraději. A je jich poměrně hodně. Stačí se dívat, co v ulicích vypadá divně a jak by bylo možné na to poukázat. Někomu to může vadit, ale mně to připadá nevinné, takové zlobení.

Mnohem víc rebelský je gardening, tam si víc přivlastňuješ prostor. Nejdřív totiž musíš uklidit. A je dobré celý rok vnímat prostor, jak funguje ve dne a v noci, na jaře nebo v zimě. Například nám jednou nevzešly cibuloviny proto, že na to místo nahrnuli sníh a štěrk. To ale dopředu nejde odhadnout. A navíc je to pokaždé nejisté, jestli se ti něco urodí nebo ne. O to víc mrzí, když někdo zahrádku zničí.

Kontroluješ jednotlivé věci?
Určitě, je vhodné dávat věci tam, kde můžeš sledovat, jak v prostoru fungují. Například nám zase zmizel další oplet na sloupu na Mostě Dárců, který jsme dělali na konci listopadu. Most Dárců se to jmenovalo, protože jednotlivé vlny a kusy svetrů byly darované a my jsme s nimi opletli sloupy veřejného osvětlení na Čechově mostě.

A navíc mi každá knittingová akce dává zprávu o ulici. Zjistíš, jak je co kde špinavé, jak a co kde mizí. A jakmile je něco nehezkého nebo špinavého, je potřeba to odstranit.

Jak na vás reagují lidé?
Lidé se zastavují a ptají se, co se děje. To je nejčastější reakce. Často jsou slyšet výtky, že bychom raději měli plést pro bezdomovce a staré lidi, ale já si myslím, že „ten dělá to a ten zas tohle“ a pokud vzbuzujeme takovéhle reakce, někoho může napadnout pro takové lidi plést.

Na kterou akci vzpomínáš nejraději?
Na všechny, ale myslím si, že ta první je ta zásadní. Poprvé se totiž něco povede a poprvé člověk dostane výraznou reakci okolí. Takže bych vybrala opletený strom v Dělnické. Byl první, a navíc je nejtrvanlivější. Stále tam stojí. Je to všechno dobře přišité. Předtím jsme totiž zkoušeli jedno zábradlí – to ale bylo udělané tak, že pleteniny šly stáhnout. Takže tam za chvíli nic nebylo. Lidé to dokážou rozebrat velmi rychle, a někdy si dokonce vezmou nůžky a dají si tu práci nám věci rozstříhat. Například nejtypičtější guerilla knittingová věc jsou šály a čepice na sochách. To zmizí hned. S tím se musí počítat. A mě sochy ani moc nelákají.

Kdy ses začala knittingu věnovat?
Gardeningu se věnuji od jara 2009, knittingu od podzimu stejného roku. Mám spoustu energie, kterou můžu v létě investovat do zahrádek, ale co s ní v zimě? No a pak jsem si přečetla článek v Reflexu od Jany Kománkové, ta totiž taky plete. A mně se to hrozně líbilo.

Znáš motivaci jiných lidí?
Mluvila jsem kdysi s nějakými gardenery a překvapilo mě, že měli jinou než já. Důvodů může být hodně. Například zlobení systému – guerilla jako taková je přece odbojná válka proti stávajícímu režimu. Já chci mít hezké okolí, aby se mě dotýkalo víc, než se mě týká to dané městské – víc ho pak sleduji. Ale to zlobení, které je podstatou guerilly, to, že vezmete ulici do svých rukou, podepíšete se do ní nějak, tak to mi v našich pletených akcích docela chybí. Postupem času mi dochází, že to jsou jen takové „líbivé“ věci, a málo zlobivé. Neudělali jsme nic opravdu hodně kontroverzního, něco, co by lidem přímo zasáhlo do života – například oplést kliku na veřejné budově tak, aby bylo nutné vlnu přestřihnout nebo jinak zničit, aby bylo možné do budovy vejít. Ale je to na začátku, přičemž sami často bojujeme s technikou (jak to uplést, uchytit…) a celé se to vyvíjí. I v gardeningu často bojujeme mnohem víc s podmínkami na záhonu než se samotným úřadem, kterému ukazujeme, že na nějaký kout zapomněl, a že ho dokonce ani není schopný uklidit.

Jak získáváte vlnu?
Nejčastěji to jsou dary od lidí, kteří už nepletou, ale mají ještě doma zbytky svého někdejšího koníčku. Něco nakupujeme, což doporučuju přes internet, ale není to nutné, skříně bývají plné, doporučuju mluvit o knittingu s lidmi (smích). Několik našich pletařek už potěšilo své babičky a maminky tím, že začaly dělat něco, s čím ony strávily léta. Dají se ale využít i svetry, které vypereš v pračce na vysokou teplotu a i třeba s džínami tak, aby zplstnatěly, ty se pak dají rozstříhat na potřebné kusy a použít na obalení větví
nebo sloupů.

V průběhu rozhovoru jsme se rozhodly přesunout se na most, než se pustíme do plánovaného stromečku. Hana okomentovala téměř každý sloup, který jsme minuly. „Jeden oplet nám zmizel do druhého dne, to byl krásný freestyle, vlastně taková háčkovaná krajka. A například tamhle ta růžová, ta byla skoro hned poškozená. Ale díky tomu, že tady často chodím a mohu to kontrolovat, stihla jsem to zachránit. A tady (první sloup z letenské strany nalevo) byl žlutooranžový kousek, vydržel tu měsíc.“

Jak tě napadlo udělat most?
Já po tomhle mostě chodím dvakrát týdně a byl to můj dlouhodobý sen. A navíc jsme dlouho nic nedělali, naposled někdy v září. Bylo nás asi osm, ne všichni ale přišli věšet. Všem jsem říkala, aby s sebou měli židli, nakonec jsem to byla jenom já, to je klasika. Ale teď už jsou některé oplety vytahané, prověšené váhou sněhu a vody. A například tady (ukazuje na jeden kousek zhruba uprostřed mostu) jsme zvolili chybnou kombinaci žluté a šedivé, která ve městě zanikne. Ale záměrně jsme plánovali celou barevnou škálu, takže svůj smysl to má.

Jak bys knitting chrakterizovala?
Pro mě je to svoboda vyjadřování, způsob zacházení s veřejným prostorem, který nepatří nikomu, ale zároveň všem, takže i mně. Lidi někdy zaráží, že to není spojené s nějakým poselstvím, ale právě to mi vyhovuje. A pokud někdo chce rychlou a krátkou charakteristiku, říkám, že se jedná o street art.

Co tě na knittingu nejvíc baví?
Prostě mě to baví, tos vystihla přesně. Baví mě samotný proces – plánování, vymýšlení. A učím se tím spoustu věcí. Konečně mám do čeho investovat svou energii (smích). Založila jsem poslední léto tři zahrady – to už nejsou zahrádky, to jsou opravdu velké plochy. Baví mě to rozvíjet. A teď jsem vymyslela novou guerillu, ale tu nebudu prozrazovat.

Na titulních stranách Kulturní Pecky se většinou skrývají detaily na první pohled neviditelné. Přečtěte si, co všechno na prvních stranách bylo a mohlo být.

Leden: Vznikla první veřejně prezentovaná titulka – před ní bylo ještě několik titulek zkušebních čísel. Kresbu má na svědomí, stejně jako úpravu většiny titulek, náš historicky první ilustrátor.

Únor: Tématem byl „fenomén squattingu“, a tak titulní stránka nese fotku 121 Centre na Railton Road v Brixtonu. Tuto fotografii vytvořila na jaře 1999 redaktorka Jana Kneschke a více o tom je napsáno i uvnitř únorového čísla.

Březen: Na titulní straně tohoto čísla byl zobrazen lehce poupravený komunistický pomník – tématem byla „kultura zadarmo“.

Duben: V dubnu jsme vydali číslo s aprílovou první stranou a nápisem PULTURNÍ KECKA. Jelikož tématem bylo „umění ulice“, na fotografii je zobrazen nasprejovaný nápis HANES od stejnojmenného graffiti umělce.

Květen: V měsíci lásky jste si mohli z titulní strany čísla o fetiši vystřihnout Máchu a obléknout ho do fešného latexového oblečku! V letošním roce, přesněji 16. 11., jsme si mohli také připomenout dvousté výročí narození tohoto významného podivína.

Červen: Téma na tento měsíc bylo „cestování zadarmo“, a tak se na titulce objevily dodávky travellerů naskenované na titulku z lehce ušpiněného kinofilmu.

Červenec: Ručně vystřihovanou koláží na titulní straně vede cesta k pokladu, který je na mapě označen písmenem X (hned vedle nápisu Kulturní Pecka). Na tomto obrázku je také verzatilka, která píše na cestu – číslo bylo zaměřeno na cestopisy.

Srpen: Na první straně čísla věnovanému DIY je fotografie, u které by se mohlo zdát, že je stranově převrácena, a to podle otočeného nápisu na triku staršího pána – jaká to školácká chyba! Ale není tomu tak, ten člověk měl na sobě opravdu triko s nápisem naruby. Možná si ho vyrobil sám.

Září: Téma „sklizeň“ přímo vybízelo k použití bankovky z roku 1961, jejíž líc podle návrhu F. Heřmana vyryli J. Schmidt a J. Mráček.

Říjen: Vymyslet originální a nápaditý přebal čísla, jehož hlavním tématem je „role designu“, byl velký oříšek. Cokoli umístěné na první stranu by bylo jen napodobeninu něčeho, co už tu bylo. Několik chvil před odesláním do tiskárny nakonec vznikl opakující se text „design“, který titulku zaplnil.

Listopad: Listopadová přední strana mohla být původně v tlumených barvách podzimu, při redakčním hlasování však zvítězil obrázek v sépiovém nádechu. Téma: „z druhé ruky“.

Prosinec: Držíte v ruce číslo s lehce abstraktní titulkou, ale možná, že tak abstraktní není… O tom možná za rok.

Po ohromném zájmu ze strany vystavujících i návštěvníků se pořadatelé CODE:MODE rozhodli uspořádat v tomto roce již třetí, tentokrát (pod)zimní edici. Akce proběhne 26.–28. listopadu 2010 v úžasných prostorách bývalých Elektrických podniků Bubenská. Opět vás čeká procházka fantaskním světem plným nápadů, originality, kde se můžete nechat inspirovat, můžete obdivovat a nakupovat úžasné výrobky české a slovenské designérské scény. A to navíc v prostoru Bubenské, který vládne neobyčejnou atmosférou. Bude na vás čekat přes sto známých i úplně nových značek.

Určitě si nenechte ujít i pestrý doprovodný program, DJs po celý den, noční projekce, oblíbené módní přehlídky, také pracovní koutek s wi-fi a odpočinkovou zónu, kde můžete pohodlně lenošit a číst si třeba časopis Kulturní Pecka. Pro děti bude přichystán dětský koutek s mnoha dalšími aktivitami, dílnami, dětským představením.

(Pod)zimní CODE:MODE
26.–28. 11.
Bubenská 1, Praha 7
vstup zdarma
Více než 100 stánků,
otevírací doba stánků:
pátek 15:00–22:00,
sobota 10:00–22:00,
neděle 10:00–17:00

Každou noc DJs a VJs party,
celodenní občerstvení,
módní přehlídky více na
www.codemode.cz

Do It Yourself, neboli česky udělej si sám. Není to organizace ani konkrétní hnutí, je to životní styl lidí, kterým se nelíbí způsob, jak se dělají věci na světě, a proto je dělají po svém.

Idea karnevalu se zrodila v roce 2003, vybojovala si oficiální povolení města a od té doby se z ní stala každoroční oslava konce léta v ulicích. Lidé si vyrábí kostýmy, masky, ale i různé pohyblivé skulptury, povozy, chodí na chůdách, jezdí na kolech, bruslích, koloběžkách, popelnicích a vsadila bych se, že loni jsem zahlédla i hrdinu, co tu dlouhou trasu šlapal na lyžích. Fantazii a tvořivosti se prostě meze nekladou, protože jak se píše na oficiálních stránkách karnevalu, svoboda je především neomezená možnost sebevyjádření.

Barevné ulice i techno na Staromáku
V průvodu tradičně jezdí několik soundystémů v dodávkách, které se starají o hudební produkci skládající se hlavně z elektroniky, reggae nebo punku. Organizátoři rovněž dostali povolení k několika zastávkám v centru města a věřte mi – hodinová freeparty plná neuvěřitelně namaskovaných dupajících tvorů je například na Staroměstském náměstí skutečně drsný pohled. Hlavně pro japonské turisty.

Závažnější zranění nebo konflikty s policií nejsou zvykem a odpadky (stejně jako příliš unavení účastníci) se sbírají už cestou. A jelikož je karneval v sobotu, afterparties až do rána se konají vždy hned v několika spřátelených klubech.

Chodící kamery i tajní policisti
V průběhu let vystřídal karneval několik oficiálních témat, kterých se samozřejmě zdaleka všichni nemuseli držet. Šlo spíš o upozornění na konkrétní problémy, které dávaly celé akci náboj demonstrace – například téma roku 2008 „Svoboda místo strachu“ měla varovat společnost před stále se zvyšující mírou kontroly veřejných prostor a zásahů do soukromí jedince. V průvodu se pak vyrojilo množství pochodujících obřích kamer, televizí, policistů, politiků nebo lidé v igelitovém oblečení, kteří „nemají co skrývat“. A kdo nestihl vyrobit masku, ten aspoň dostal na záda ceduli „TAJNEJ“.

Armáda rozzlobených squatterů
V minulém roce se akce pořádala pod hlavičkou Týdne nepřizpůsobivosti, squatterské iniciativy, která vznikla jako reakce na vyklizení Milady. Nad tím si zamnuli ruce internetoví pisálci i některé televizní stanice a začali děsit veřejnost prohlášeními jako „Prahou demonstrovalo tři tisíce squatterů“. Zábavné, vzhledem k tomu, že žít jich v Praze skutečně takové množství, tak by každý z dotyčných novinářů musel mít minimálně jednoho schovaného ve sklepě.

Letos je tedy v myšlence karnevalu opět více streetparty a méně demonstrace, jde především o radost z tvorby a vizuální vyjádření jedince. Organizátoři nejspíš určí více různých témat a námětů pro masky. Prozatím je datum určeno na 9. října, aktuální info hledejte na http://www.csaf.cz/akcie.php?id=1630 a už můžete začít přemýšlet, jestli půjdete za vodovod nebo fialovou mrkev.

Šedý plac, který zdobily jen psí exkrementy, přes noc zezelenal. Zanedbaný záhonek u zastávky je rázem vypletý. A v autobuse jste potkali zívající holku, co v ruce drží prázdný kanystr a za nehty jí zbyly kousky hlíny.

Když jsem si připravovala materiál, zjistila jsem, že s články o guerilla gardeningu se v poslední době roztrhl pytel. Že by za to mohla Ondřej Liška a jeho pojetí partyzánského zahradničení v rámci Mezinárodního dne Země jakožto součásti předvolebních aktivit Zelených?

Ať už je to tak nebo onak, rozhodně je dobře, že se DIY aktivity jako je dobrovolná péče o veřejnou zeleň dostávají více do povědomí. Třeba se pak samozvaným zahradníkům přestanou ztrácet s péčí vybrané, koupené a zasazené květiny, které zalili vodou donesenou z vlastního domova. Třeba si lidé svého okolí začnou více všímat – a nemusí to být zrovna rozbíjení asfaltu jako v brooklynských ulicích. Stačí s sebou vzít petlahev s vodou a cestou na tramvaj zalít čerstvě osázený záhonek. Stačí chtít.

Teď je naším pokojíčkem ulice
„Guerilla gardening není individuální nebo hromadnou akcí. Nemá návod nebo něco předem nevylučuje. Je to osazování veřejného prostoru živými rostlinami a jediné kritérium je, aby prostor byl lepší než před tím.“ Jiří Šebesta je jedním z „partyzánských zahrádkářů,“ jak sebe a sobě podobné nazývá, který byl ochoten vystoupit pod vlastním jménem. Jak se vlastně k takovým aktivitám dostal? „Vyrůstal jsem na malém městě v domě se zahradou. Byl jsem zvyklý, že každý pečuje o svůj životní prostor. Zvelebuje ho a snaží se ho udělat co nejlepším. Jako malí jsme si lepili plakát na zeď svého pokojíčku, teď je naším pokojíčkem naše ulice a sousedství. Místo plakátu beru do ruky motyku a sazenici. Nechci nechávat svůj životní prostor na »pospas« starostům a jejich často nepěkným rozhodnutím. Chci vyjít ven se sousedy a měnit ho přímo.“

S rostlinami roste i síla
Rozhodnout, kdy guerilla gardening započal, je nemožné. Lidé se vždy o své okolí starali – až do doby, kdy touhu po kráse ubila tíha lhostejnosti, tak dobře zasazená během normalizace a dnes opět vystrkující své jedovaté rohy, a ke které se ve městech přidává hroší kůže anonymity. Mnozí z guerillových zahradníků vidí předobraz svých aktivit v novele Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Jiní tvrdí, že vše začalo roku 1973 v New Yorku, když Liz Christy se svými přáteli vyčistila pozemek plný odpadků a osázela ho květinami (dodnes funguje, podívejte se na www.lizchristygarden.org).

Slovo guerilla v názvu těchto aktivit ale napovídá, že ne vždy šlo o zcela mírumilovné akce. Příkladem může být londýnský May Day Protest v roce 2000, kdy se několik stovek lidí snažilo přeměnit park před budovou britského parlamentu ve kvetoucí zahradu. Jenže v moment, kdy kdosi instaloval zeleného čerokéze na hlavu sochy Winstona Churchilla, policii došla trpělivost a akci rozpustila. Výsledkem bylo 95 aktivistů pod zámkem a devět zraněných policistů, nemluvě o obligátní rozbité výloze fast-foodu.

Takové akce v sobě nesou náboj původní guerilly – protestu proti zastavování krajiny, proti zbytečně vyasfaltovaným plochám, proti šedi města, kde není místo pro stromy. Tvrdé jádro míří často proti vlastnickým právům asfaltové lobby a ropných magnátů.

V posledních letech se ale objevuje odlehčenější forma. Guerilla gardening se stal tichým protestem a zároveň noční zábavou pro ty, kterým stav jejich okolí není lhostejný. Jiří Šebesta to potvrzuje: „Název v sobě nese mnohem více konfliktu než je realita. Během samotné guerilly většinou k žádnému konfliktu nedochází. Všechen konflikt se děje posléze – kdy si lidi odnášejí vysazené květiny domů nebo úřadem pověřené společnosti při úklidu města »uklízejí« i naše instalace. Guerilla je zcela mimo jakýkoliv územní plán města, ale ve své podstatě je natolik pozitivní, že konflikty spíše řeší než vyvolává.“

Samozvaní zahradníci v Čechách
Stačí se rozhlédnout po internetu a rychle zjistíte, že česká scéna motyček a sazenic doslova kvete – ale také má svá slabá místa. Facebook hostí hned dvě skupiny – brněnskou a pražskou. Ta druhá patří mezi jedny z největších na světě – s více jak tisícem členů se jedná o opravdu úctyhodně velkou buňku. Jejich zeď nese nejen pozitivní komentáře, ale najdeme tu i občasné stížnosti.

Podobně je na tom i otevřené fórum na diskuzním serveru Nyx, které nese název guerilla gardening v názvu. Za všechny zveřejňuji slova Ybuko: „Mam vymysleny konkretni »projekt« a potrebuju neco, co se rychle chytne a poroste to bez zalevani… Nejsem si totiz jisty, jestli za par mesicu nekdo neprijde a neusmikne to, tak aby to stihlo vyrust do aspon nejake vysky. Dalsi vec je, ze by bylo dobre vybrat neco, co prezije zimu – nevim jak jsou na tom ktere kytky s prezivanim v mrazech.“

Jsou tu ale i mnohem pozitivnější zkušenosti: „Náhodní diváci guerill jsou z drtivé většiny pozitivně naladěni. Přestože by oni samotní většinou žádnou energii pro veřejný prostor nevydali, jsou nadšeni, že existují z jejich pohledu naprostí »blázni«, co dělají zadarmo něco, co slouží všem,“ říká Jiří Šebesta a dodává: „Toto nastavení naší společnosti bychom také rádi změnili. Doufám, že třeba za 30 let bude guerilla normální věcí, jako když jdete vynést odpadky do popelnice. Strašně nám fandí starší lidé, kteří okolí svých domů většinou vnímají velmi silně.“

Stačí chtít
Až půjdete příště ven, zkuste si spočítat, kolik plácků k osázení po cestě potkáte. Nemusíte hledat ideální místo, protože „nejlepší lokalita je ta, která je blízko vašeho domova nebo na cestě, kudy chodíte často, abyste mohli na váš záhon občas dohlédnout a zkontrolovat jej,“ půjčuji si slova Jiřího Šebesty.

Pak už stačí jen chtít. Kožené pracovní rukavice a motyčku či malou lopatku koupíte po cestě domů, kde si rovnou natočíte kanystr vody. V srpnu je sezóna sázení lilie bílé, čemeřice a řebčíku královského, v září můžete začít vysazovat cibuloviny na jaro a říjen je pak ve znamení stromů. Tak ať to roste!

Malujete, fotografujete, skládáte hudbu, natočili jste video a chcete, aby ostatní mohli vaši tvorbu volně a bezplatně použít? Seznamte se s licencí Creative Commons. Hledáte díla, se kterými můžete legálně a zdarma pracovat? Na internetu jsou jich miliony. Stačí dodržet licenční podmínky Creative Commons.

Svobodné šíření
Licence Creative Commons (zkratka CC, česky zhruba tvůrčí společenství) redukuje potíže s platnými zákony copyrightu (© – copyright). Umožňuje totiž přímo rozhodovat o autorských právech k dílu, některá práva nabídnout veřejnosti a další si ponechat. Rozšiřuje tak možnosti zákonného využívání a sdílení textů, hudby, fotografií, filmů, videí apod. Přispívá ke svobodnému šíření informací.

Statisíce archivních jednotek
Archiv výtvarného umění vznikl v roce 1984 jako součást činnosti Galerie H v Kostelci nad Černými lesy. Založil ho Jiří Hůla jako nevýběrový soubor dokumentů o současném českém a slovenském výtvarném umění. Dnes je největší takto specializovanou sbírkou, řádově tu jsou statisíce archivních jednotek – katalogů, pozvánek, plakátů, knih, časopisů, textů, fotografií, diapozitivů, CD-romů, výstřižků, atd. Od poloviny října 2008 byl vystavený v Centru současného umění DOX v Praze-Holešovicích. 1500 banánových krabic uspořádal Dominik Lang jako labyrint naplněný nezpracovanými a dočasně nedostupnými informacemi. Po roce se Archiv do DOXu vrací, tentokrát nastálo, jako odborná a veřejně přístupná knihovna.

Do prostoru vymezeného ze tří stran vysokými policemi se vešla jenom část archiválií, odhadem jedna dvanáctina. Společné katalogy, cizí publikace, knihy, časopisy, pozvánky, a další jsou nadále provizorně uložené na několika místech. Na požádání je ale pracovníci archivu rádi připraví. V knihovně je několik počítačů, na kterých se zájemci mohou seznámit s obsahem a funkcemi informačního systému abART, popřípadě v něm po krátkém zaškolení samostatně pracovat.

Systém abART
abART je relační databázový systém umožňující zpracovat a cíleně vyhledávat jinak sotva dosažitelné informace obsažené ve shromážděných dokumentech. Založený je na atomizaci vkládaných dat a na jejich propojení. Je – stejně jako archiv – nevýběrový a všestranně otevřený. Denně se aktualizuje. Na internetu je od července roku 2006, od začátku roku 2009 přístupný v licenci Creative Commons BY – NC.

Informace z abARTu lze svobodně využívat, upravovat a šířit. Nesmí se s nimi obchodovat. A musí se uvést jejich pramen.

Výstavy ve věži
V přilehlém prostoru Malé věže DOXu pořádá Archiv výstavy, které souvisejí s jeho činností. Po expozicích Aleš Najbrt: Raut, Společnou cestou (Katalogy svazových výstav a úkolových akcí) a Společnou cestou II (Svazové výstavy, realizace, úkolové akce) pořádá od března výstavu Creative Commons. Ta kromě základních informací ukazuje videa, filmy, fotografie, texty, weby – chráněné licencí CC.

Popřemýšlet o myšlence Creative Commons můžete do 16. května v Malé věži v Centru současného umění DOX (Poupětova 1a, Praha-Holešovice), Kulturní Pecka tam bude s vámi.

zdroj informací:
www.creativecommons.cz, www.artarchic.cz

How does free culture look like in your city/country?
„Abertura.“ It is a one-day event which presents VJing and realtime audiovisual performances, presentations and installations by national and international artists.  We explore a variety of approaches people are using to make an impact on their immediate and global surroundings in the making of „live performance“, and its related expression and dissemination. The event has a strong experimental component, and brings to Portugal a large international palette of people and work.  You are invited to plug yourself in, turn on and do with that information what you will…

Web:
http://www.visual-agency.net/abertura
www.visual-agency.net/abertura2/index.html
http://www.visual-agency.net/abertura3/index.html
Contact: roguewaves@earthlink.net

What do you think about „free culture“?
As a practitioner and proponent of free culture, for me it is the irreversible future of digital media production and dissemination.

Bart van Poll, Amsterdam, Netherlands

How does free culture look like in your city/country?
Free music and dance events mostly from the lively squatting community, in places like De Nieuwe Anita, OT301 (Bart Verbunt wrote about these on Amsterdam cityblog). It’s usually very friendly, and open.

Web:
http://www.spottedbylocals.com/amsterdam/ot301
http://www.spottedbylocals.com/amsterdam/cinemanita-de-nieuwe-anita 

Free art: mostly in office buildings in Amsterdam that are currently not rented because of the economic crisis. Heavily subsidized by Amsterdam government in places like Volkskrantgebouw (http://www.spottedbylocals.com/amsterdam/canvas-op-de-7e)

What do you think about „free culture“?
Love it! My partner is going to a free concert in De Nieuwe Anita tonight, I’ve been dancing like crazy on a free dance night at OT301 last Friday. 

Herrmann Königs, Berlin, Germany

How does free culture look like in your city/country?
There’s a website specialised on helping with free cultural happenings.
http://www.freeguide-berlin.de/. There are probably numerous sites for every city out there if you search the net, but this is one of many that one of my friends actually uses (though I usually don’t). Most of the stuff described is not sooooooo rocking but ok.
Reflecting my cultural life, there are a few places that I actually do visit; only thanks to you I now remember that they were free. For example, I love to visit Jazz Clubs/Bars that offer free Jam Sessions or entry free concerts on some days of the week:

Web:
http://www.spottedbylocals.com/berlin/a-trane
http://www.spottedbylocals.com/berlin/bflat-jazzclub-jam-session 

A very interesting monthly event, which I have been to yesterday, is the CUE:
http://www.spottedbylocals.com/berlin/cue-berlin-improvisation-plat…
I think the article gives you a clear picture of what it is.

Next, there is a monthly open screening in the cinema sputnik:
http://www.sputnik-kino.com/index.cfm?id=1164&as=14145
Where everyone is free to bring independant (short) movies with discussion about the films afetrwards. Very interesting, often funny.

What do you think about „free culture“?
Can be good. But it’s not what I look for for going out. I rather think this way: „Quality comes with the price“ – though I know that can be stupid.

Franziska MK, Vienna, Austria

How does free culture look like in your city/country?
In Vienna free culture is seen in streetart, free cultural events where consuming and participating is free and open to everybody (like share vienna, pecha kucha night), online platforms/networks like tagr.tv and transforming freedom, a part of public foundings of the City of Vienna is distributed via netznetz that provides a basic democratric form of decision making, the more and more off spaces for art open, and so on…

What do you think about „free culture“?
Free culture depends on individuals who decide to support and live free culture in what way ever… so don’t talk about it, do it!

Web:
http://www.tagr.tv
http://netznetz.net
http://www.myspace.com/sharewien
http://www.transformingfreedom.org/
http://www.pechakucha.at/ 

Shifting the cultural paradigm from what to get to what to give

“A free culture is one where all members are free to participate in its transmission and evolution, without artificial limits on who can participate or in what way.”  (http://freeculture.org students for free culture)

We are not Gandhis.  We cannot be; we are intoxicated by 55 years of complex military-industrial indoctrination. Nevertheless, some of Gandhi’s teachings can be applied within the framework of the new types of networks springing up all over the world and indeed, in my view, are necessary if there is to be sustainability for the individuals acting within these networks as well as for the collective whole.  For instance, the ideas of Self Rule, Self Determination, Self Control, Choice not Domination, Mutual Service, Courtesy and Industry.

We live in a time when the individual warrior-martyr no longer has an effect on the policies that shape our world, rather the individual has been replaced by the collective in affecting change – not the communist model of the imposed, and subsequently controlled, collective, but the often formless, voluntary, self determined collective; not ruled or dominated by any regime, by any fashion, by any specific ideology – a collective of free and open networks currently developing on a global scale. It is these networks that are leading the way towards a new paradigm in not just how we think but how we DO. Re-defining what it is we get when we engage in the act of sharing.

Though there is a wealth of such networks and communities, (fortunately there are so many that they cannot all be included in this context; however, please see the additional recommended references list for a partial sampling), I have focused this article on a specific global network called SHARE (http://share.dj).

SELF DETERMINATION
(Cultural)
According to the New York City node’s description, on a basic level, SHARE (founded in 2001 by Barry Manalog, geoffGDAM and Newclueless) “is an open jam, not just for digirati, but for all new culture lovers. Participants bring their portable equipment, plug into our system, improvise on each others’ signal and perform live audio and video. We furnish the amplification and projection…providing an open forum, in real life, for data exchange and media performance.” http://www.share.dj/share/

For my „on the field“ investigating, I spent quite a bit of time picking the brains of the participants of SHARE. This free and open audio and video jam is one of a plethora of currently recurring „happenings“ but it is unique in a couple of ways. 
Firstly, there is no stage area so the recurring jam consists of people sitting around the room playing with their laptops and or whatever other technical gear they choose to bring with them. In other words, you never really know who is doing what unless you poke your head behind their screen to spy their programs. I use the word spy very ironically, given the fact that the vibe around SHARE is one of openness: open-source; open information in general. Everyone seems eager to share whatever information there is to be had, and there is plenty. Another unique aspect to it is the fact that, at least in New York City, it takes place on a Sunday night, normally the time and day reserved for the masses to rest. This in itself places this event in the underground arena, but what makes it a truly revolutionary event is its openness and connection to digital arts movements and events throughout the world. Some weeks there are visitors that perform individual live sets and they come from all corners of the globe.

CHOICE NOT DOMINATION
(Political)
The freedom to collaborate and participate on a voluntary basis. “Patrons are encouraged to show and exchange ideas freely, giving each other feedback, catalyzing development of techniques and philosophies in new media.” http://www.share.dj/share/credo.php

All you need to do to play at SHARE is to let them know you’d like to, and when you’ll be in town. That’s it. No screening process, no voting on whether this one is good and that one is bad, no politics and no hierarchy involved.  The nature of the structure (or lack of one) of these events points to a consistent movement towards more freedom and less control or “oppression”. The only two aspects of a SHARE event that are not negotiable is that they are always free and open.

MUTUAL SERVICE
(Economic)
“…The current financial crisis has shown the severe limits of some previous models…”

http://fcforum.net/ CHARTER FOR INNOVATION, CREATIVITY AND ACCESS TO KNOWLEDGE Citizens’ and artists’ Human Rights in the digital age.

Though SHARE nodes have in the past applied for and received travel grants for attending festivals and events outside of their home bases, for the most part they run on a purely volunteer basis and depend on generosity. Since SHARE events are always free and open to all, there is no income besides an occasional percentage from the bar, depending on the host space and bar intake. Otherwise everything is contributed by individuals or friendly organizations, which donate time, space and resources.

SELF CONTROL AND COURTESY
(Social)
“Share is the place to: preview that video project you’re working on, learn about new software developments, sing a new pop song you’ve written, join an open jam of digital artists, form an impromptu collaboration, hear how your new songs sound on a big system, meet co-conspirators for art projects, spin some mp3s…or relax and have a Sunday drink with interesting people.” http://www.share.dj/share/credo.php

At SHARE there is no policing, everyone is responsible for him or her self.  When someone needs assistance there is always someone else who can provide it; however, while everyone is expected to be aware of each other, no one is expected to tell others how to behave.  Rarely has there been an incident when someone needs to be told that their behavior is unacceptable; in those instances when someone’s behavior has somehow caused discomfort to others, the person is usually encouraged to just relax and listen and if not able then perhaps to return another time.

INDUSTRY
(Technical)
“Digital technology has bridged the gap, allowing ideas and knowledge to flow. It has done away with many of the geographic and technological barriers to sharing. It has provided new educational tools and stimulated new possibilities for forms of social, economic and political organization. This revolution is comparable to the far reaching changes brought about as a result of the printing press…”

At SHARE,  “in addition to enabling file servers and a number of peer2peer A/V apps to be easily utilized by multiple users, the wireless connection has, coupled with the Natural Sphere broadband connection, given SHARE the ability to have an interactive online presence, capable of collaboration with global partners”. http://www.share.dj/share/faq.php

SELF RULE
(Morality & Ethics/Justice)
“…the true revolutionary is guided by great feelings of love…he or she must combine a passionate spirit with a cold intelligence and make painful decisions without flinching…one must have a large dose of humanity, a large dose of a sense of justice and truth in order to avoid dogmatic extremes…so that this love of living humanity is transformed into actual deeds, into acts that serve as examples, as a moving force.” Guevara, Che, Global Justice: Liberation and Socialism, Ocean Press, Melbourne, 2002

If you have a group of individuals all working to transcend their own boundaries within a community of like-minded individuals, also working to transcend their own boundaries, then a common vision begins to slowly take shape, increasing the resolution of the revolution (sorry, couldn’t help myself). 

So, is there an ideology in the digital underground today? Yes and no. There seems to be no consistent group view, but there does seem to be a very definite unifying energy focused on the idea of freedom; freedom from established legal and political constraints, free exchange of ideas, free participation and contribution, and the freedom to be oneself within the group as one struggles to become free of one’s own bullshit.

In closing, to quote Gandhi: “Cease to fear one another” making your intent the “renunciation of the fruits of one’s action…” Only then can you embody the paradigm of giving, opening up the possibility getting much more than you actually bargained for.

(This article builds upon an earlier paper entitled: “Is It A One Or Is It A Zero: Ideology In The Digital Underground” which can be accessed for free online at: http://vjtheory.net/web_texts/text_vieira.htm)

Author bio:
Elsa Vieira (a.k.a. MonkeyFish) – Film/Video/Live Visual Processing
Elsa divides her time and work between New York, Lisbon and Prague. Currently, as MonkeyFish, she is exploring multiple modes of visual communication, primarily through digital video and live visual processing, using coded language, movement and sound, and how they affect and are affected by the nervous system. In addition to her own work, Elsa is deeply involved in bringing digital and intermedia art to the global community as part of her vision for RogueWaves, a company she founded in 2002, the goal of which is the furthering and evolution of counter-current, revolutionary ideas around the world through artistic experimentation and/or collaboration.  Sometime in the summer of 2010, Elsa plans to host the second edition of SHARE Media Cirkus in Prague as part of her vision for RogueWaves.

http://www.monkeyfishfilms.net
http://www.roguewaves.net
http://www.share.dj

Sources:
-MAHATMA – Life of Gandhi, 1869-1948 http://video.google.com/videoplay?docid=8859891538096241080&ei=X9VtS_SrFJju2AKmmNDZBg&q=documentaries&view=3&emb=1&dur=3#

-SHARE
http://SHARE.dj

-VJTheory
www.Vjtheory.net