Na možnost nechat si denně zasílat čerstvé německé verše ze stránky www.lyrikmail.de mě nedávno upozornil kamarád. Už léta žije v zahraničí a češtinu není nucen každý den používat, takže mu „reziví“, jak sám říká. Zjišťoval tedy, zda existuje podobný básnický servis i v češtině, poezie je přece ten nejušlechtilejší způsob tříbení a udržování jazyka. Bohužel se mi nepodařilo dopátrat se takové stránky, která by zájemcům poskytovala pravidelnou rýmovanou zásilku v českém jazyce. Možná by se nenašlo dostatečné množství uživatelů, možná by to bylo příliš pracné a možná to ještě nikoho nenapadlo. Zatím tedy nezbývá než si pro okouzlení slovními obraty otevřít básnickou sbírku či prohledat internet. Nebo se chytne podnikavec s poetickou duší, který se nám všem stane dealerem rýmů?

Na titulních stranách Kulturní Pecky se většinou skrývají detaily na první pohled neviditelné. Přečtěte si, co všechno na prvních stranách bylo a mohlo být.

Leden: Vznikla první veřejně prezentovaná titulka – před ní bylo ještě několik titulek zkušebních čísel. Kresbu má na svědomí, stejně jako úpravu většiny titulek, náš historicky první ilustrátor.

Únor: Tématem byl „fenomén squattingu“, a tak titulní stránka nese fotku 121 Centre na Railton Road v Brixtonu. Tuto fotografii vytvořila na jaře 1999 redaktorka Jana Kneschke a více o tom je napsáno i uvnitř únorového čísla.

Březen: Na titulní straně tohoto čísla byl zobrazen lehce poupravený komunistický pomník – tématem byla „kultura zadarmo“.

Duben: V dubnu jsme vydali číslo s aprílovou první stranou a nápisem PULTURNÍ KECKA. Jelikož tématem bylo „umění ulice“, na fotografii je zobrazen nasprejovaný nápis HANES od stejnojmenného graffiti umělce.

Květen: V měsíci lásky jste si mohli z titulní strany čísla o fetiši vystřihnout Máchu a obléknout ho do fešného latexového oblečku! V letošním roce, přesněji 16. 11., jsme si mohli také připomenout dvousté výročí narození tohoto významného podivína.

Červen: Téma na tento měsíc bylo „cestování zadarmo“, a tak se na titulce objevily dodávky travellerů naskenované na titulku z lehce ušpiněného kinofilmu.

Červenec: Ručně vystřihovanou koláží na titulní straně vede cesta k pokladu, který je na mapě označen písmenem X (hned vedle nápisu Kulturní Pecka). Na tomto obrázku je také verzatilka, která píše na cestu – číslo bylo zaměřeno na cestopisy.

Srpen: Na první straně čísla věnovanému DIY je fotografie, u které by se mohlo zdát, že je stranově převrácena, a to podle otočeného nápisu na triku staršího pána – jaká to školácká chyba! Ale není tomu tak, ten člověk měl na sobě opravdu triko s nápisem naruby. Možná si ho vyrobil sám.

Září: Téma „sklizeň“ přímo vybízelo k použití bankovky z roku 1961, jejíž líc podle návrhu F. Heřmana vyryli J. Schmidt a J. Mráček.

Říjen: Vymyslet originální a nápaditý přebal čísla, jehož hlavním tématem je „role designu“, byl velký oříšek. Cokoli umístěné na první stranu by bylo jen napodobeninu něčeho, co už tu bylo. Několik chvil před odesláním do tiskárny nakonec vznikl opakující se text „design“, který titulku zaplnil.

Listopad: Listopadová přední strana mohla být původně v tlumených barvách podzimu, při redakčním hlasování však zvítězil obrázek v sépiovém nádechu. Téma: „z druhé ruky“.

Prosinec: Držíte v ruce číslo s lehce abstraktní titulkou, ale možná, že tak abstraktní není… O tom možná za rok.

Po ohromném zájmu ze strany vystavujících i návštěvníků se pořadatelé CODE:MODE rozhodli uspořádat v tomto roce již třetí, tentokrát (pod)zimní edici. Akce proběhne 26.–28. listopadu 2010 v úžasných prostorách bývalých Elektrických podniků Bubenská. Opět vás čeká procházka fantaskním světem plným nápadů, originality, kde se můžete nechat inspirovat, můžete obdivovat a nakupovat úžasné výrobky české a slovenské designérské scény. A to navíc v prostoru Bubenské, který vládne neobyčejnou atmosférou. Bude na vás čekat přes sto známých i úplně nových značek.

Určitě si nenechte ujít i pestrý doprovodný program, DJs po celý den, noční projekce, oblíbené módní přehlídky, také pracovní koutek s wi-fi a odpočinkovou zónu, kde můžete pohodlně lenošit a číst si třeba časopis Kulturní Pecka. Pro děti bude přichystán dětský koutek s mnoha dalšími aktivitami, dílnami, dětským představením.

(Pod)zimní CODE:MODE
26.–28. 11.
Bubenská 1, Praha 7
vstup zdarma
Více než 100 stánků,
otevírací doba stánků:
pátek 15:00–22:00,
sobota 10:00–22:00,
neděle 10:00–17:00

Každou noc DJs a VJs party,
celodenní občerstvení,
módní přehlídky více na
www.codemode.cz

Malujete, fotografujete, skládáte hudbu, natočili jste video a chcete, aby ostatní mohli vaši tvorbu volně a bezplatně použít? Seznamte se s licencí Creative Commons. Hledáte díla, se kterými můžete legálně a zdarma pracovat? Na internetu jsou jich miliony. Stačí dodržet licenční podmínky Creative Commons.

Svobodné šíření
Licence Creative Commons (zkratka CC, česky zhruba tvůrčí společenství) redukuje potíže s platnými zákony copyrightu (© – copyright). Umožňuje totiž přímo rozhodovat o autorských právech k dílu, některá práva nabídnout veřejnosti a další si ponechat. Rozšiřuje tak možnosti zákonného využívání a sdílení textů, hudby, fotografií, filmů, videí apod. Přispívá ke svobodnému šíření informací.

Statisíce archivních jednotek
Archiv výtvarného umění vznikl v roce 1984 jako součást činnosti Galerie H v Kostelci nad Černými lesy. Založil ho Jiří Hůla jako nevýběrový soubor dokumentů o současném českém a slovenském výtvarném umění. Dnes je největší takto specializovanou sbírkou, řádově tu jsou statisíce archivních jednotek – katalogů, pozvánek, plakátů, knih, časopisů, textů, fotografií, diapozitivů, CD-romů, výstřižků, atd. Od poloviny října 2008 byl vystavený v Centru současného umění DOX v Praze-Holešovicích. 1500 banánových krabic uspořádal Dominik Lang jako labyrint naplněný nezpracovanými a dočasně nedostupnými informacemi. Po roce se Archiv do DOXu vrací, tentokrát nastálo, jako odborná a veřejně přístupná knihovna.

Do prostoru vymezeného ze tří stran vysokými policemi se vešla jenom část archiválií, odhadem jedna dvanáctina. Společné katalogy, cizí publikace, knihy, časopisy, pozvánky, a další jsou nadále provizorně uložené na několika místech. Na požádání je ale pracovníci archivu rádi připraví. V knihovně je několik počítačů, na kterých se zájemci mohou seznámit s obsahem a funkcemi informačního systému abART, popřípadě v něm po krátkém zaškolení samostatně pracovat.

Systém abART
abART je relační databázový systém umožňující zpracovat a cíleně vyhledávat jinak sotva dosažitelné informace obsažené ve shromážděných dokumentech. Založený je na atomizaci vkládaných dat a na jejich propojení. Je – stejně jako archiv – nevýběrový a všestranně otevřený. Denně se aktualizuje. Na internetu je od července roku 2006, od začátku roku 2009 přístupný v licenci Creative Commons BY – NC.

Informace z abARTu lze svobodně využívat, upravovat a šířit. Nesmí se s nimi obchodovat. A musí se uvést jejich pramen.

Výstavy ve věži
V přilehlém prostoru Malé věže DOXu pořádá Archiv výstavy, které souvisejí s jeho činností. Po expozicích Aleš Najbrt: Raut, Společnou cestou (Katalogy svazových výstav a úkolových akcí) a Společnou cestou II (Svazové výstavy, realizace, úkolové akce) pořádá od března výstavu Creative Commons. Ta kromě základních informací ukazuje videa, filmy, fotografie, texty, weby – chráněné licencí CC.

Popřemýšlet o myšlence Creative Commons můžete do 16. května v Malé věži v Centru současného umění DOX (Poupětova 1a, Praha-Holešovice), Kulturní Pecka tam bude s vámi.

zdroj informací:
www.creativecommons.cz, www.artarchic.cz

Do první kategorie řadím kulturu alternativní. Pojem alternativní však bohužel bývá většinou lidí chápán jako horší. Alternativní výrobek je automaticky náhražka. Alternativní způsob výuky je neefektivní. A o alternativních názorech nechce nikdo ani slyšet. Faktem ale je, že spojení alternativní kultura je již zažité a pomalu si získává čím dál více příznivců. Je sice pravda, že alternativní kultura tak, jak ji známe, není určená pro masové publikum, ale nabízí zážitky spoustě menších skupin, které dohromady zcela jistě zanedbatelné nejsou. Pokud by tedy pánové Většinaspolečnosti a Průměrnýdivák odvrátili zrak od své černobílé partie šachu, zjistili by, že kolem nich je svět, kde si mohou vybrat i ze spousty jiných, rozmanitějších a kvalitních her. A pak se ukáže výhoda alternativní kultury. A sice cena. Vstupné na akce spadající do této oblasti je často velice nízké až dobrovolné a není výjimkou, kdy jednoduše ani žádné vstupné není. Tvůrci zkrátka chtějí nabídnout dostupný kulturní zážitek. Bohužel pro celou naši společnost je tato snaha ještě stále často nedoceňována a velice málo podporována. „Dobrý den,“ řekl by vedoucí kapely, „rádi bychom u vás v klubu uspořádali koncert alternativní hudby.“ Tak nějak může začínat jeden z tisíců rozhovorů. „Ale samozřejmě,“ odpoví podnikatel, „nájemné za večer je 10 000 alternativních korun.“ Jak se říká, peníze hýbou světem. Světem, kde sto znamená sto, sleva nastává jen po předchozím zdražení a výraz dostupné je odsunut do slovníku cizích slov. V tento moment by zřejmě měly zasáhnout vrchní vrstvy společnosti, zejména stát a velké firmy a především se nesoustředit jen na mainstreamové akce, ale podporovat také úsilí těch, kteří se snaží udělat kvalitní kulturu dostupnou. Tito velcí hráči dnes užívají mnoho zajímavých slov a pomalu si vytvářejí vlastní jazyk. Je to samá nadnárodní korporace, holding, briefing, fúze, ale slova jako grant nebo sponzoring ovládá bohužel jen pár z nich.

V druhém případě reprezentují kulturu komerční muzikály, hollywoodské velkofilmy, obrovské hudební koncerty a podobně. Megalomanské multiplexy po celé republice lákají svými světly, obřími plátny, doplňkovými službami a před očima nám mávají 3D brýlemi jen proto, abychom nevěnovali ceně příliš pozornosti, protože právě vstupné roste v průběhu let vesele stále výš a výš. Pokud však takový 3D zázrak navštívíme, mnohdy se o kulturním zážitku ani nedá mluvit. Naopak. Za vstupné ještě vyšší než bychom dali za běžný film, si často můžeme vychutnat strohý děj, nechat se okouzlit předvídatelnou zápletkou a nucenými efekty a ve výsledku odcházíme s pocitem, jakoby se nám žaludek houpal někde u kolen. Pokud se dnes do takového kina vydá rodina s dětmi, zanechá zde mnohdy obnos srovnatelný s cenou rodinného sobotního výletu, který by byl rozhodně pro všechny lepším zážitkem. Nejedná se však pouze o kina. Pokud si budeme chtít koupit lístek na nějaký větší koncert, můžeme často narazit i na odpor vztekajícího se bankomatu s nápisem „požadovaný výběr je nad stanovený limit“. A pokud uvážíme například možnosti studentů nebo výše zmíněné rodiny, zdá se, že sobotní výlet opět nebude.

„Ni kuře zadarmo nehrabe, pane Čupera,“ napadlo mě spontánně při slovech „kultura zadarmo“ a představila jsem si čerta z fimfárovské pohádky Až opadá listí z dubu.

A zanedlouho jsem si vzpomněla na smíšené pocity, když se mě, tenkrát ještě studentky, kdosi zeptal, zda prodám některý ze svých obrazů a za kolik.

„Co jen mám říct?“ přemýšlela jsem. „Nebude to moc, nebude to málo? Sluší se vůbec obraz prodat? Nezpronevěřím se nepsanému pravidlu všech mladých idealistických umělců, že prodávat umění je něco jako duchovní prostituce?“

Co to vůbec znamená, že je kultura zdarma? Je pohled na upravené veřejné plochy a zajímavou architekturu kulturním zážitkem? Ano, ale je to zadarmo, když platíme státu daně? Je tedy pohled na obrazy v kavárně „kulturou zdarma“? A co účet za nápoj?

Lze o něčem vůbec říct, že je to bezplatné? Snad jen představení pro kamarády, akční tvorba či happening. Ne náhodou tyto formy umění vykvetly ve svobodomyslných 60. letech. Ale co dnes?

Jedna moudrost praví, že „co je zadarmo, to nestojí za nic“. Vzpomínám si, jak na Staroměstském náměstí v Praze hrál na podzim minulého roku Goran Bregovič a jeho orchestr. Akce pod širým nebem, vstup zdarma. Že jsem neviděla na pódium, s tím se nedalo nic dělat, protože jsem přišla mezi posledními. Často se ale nešlo ani soustředit na hudbu. Lidé kolem mě vesele popíjeli, povídali si, telefonovali, mávali na svoje kamarády.

A k tomu někde v pozadí poslouchali Bregoviče. Chovali by se ti lidé jinak, kdyby zaplatili symbolický poplatek?

Leckdo lamentuje, že nemá peníze na zbytečnosti a že kupříkladu divadlo je „drahej špás“.

U toho popíjí páté pivo. Čím to je, že jsme schopni utrácet nadsazené částky za oblečení, elektroniku, nechávat bez mrknutí oka velké spropitné v restauraci a zároveň v nás sídlí přesvědčení, že vyhazovat peníze za takové „zbytečnosti“, jako je kultura, nemá cenu? Je v lidech stále zakořeněný názor, rozdmýchaný romantickou představou kumštýře živořícího ve své komůrce a nakonec mnohokrát potvrzovaný komunistickou propagandou, že umělci jsou banda darmožroutů, kteří jsou pro tu správnou, pokrokovou či konzumní společnost v podstatě nepotřební?

Když cizinci hovoří o České republice, zmiňují pivo, lehké holky a hokej. A my se durdíme, že jsou hloupí a povrchní, že my jsme přece národ s kulturní tradicí a vzduchem létají jména Kafka, Hrabal, Dvořák a k tomu přidáme přísloví o zlatých ručičkách anebo „co Čech, to muzikant“. Kam ale naše kultura dospěje, bude-li stále podfinancovávaná? Na sebe si vydělají muzikály lákající na zvučná a v bulváru provařená jména. Ale co se stane s tou „vysokou“ kulturou, kterou se často a rádi oháníme?

Umění může být zadarmo jen ve zvláštních případech. Jako dar, jako výraz díků, jako spontánní gesto. Ale nikoliv programově. Za kvalitní materiální věc zaplatíme, proč bychom se tedy měli zdráhat dát něco na oplátku za kvalitní estetický či duchovní prožitek?

Kultura může být chápána ve dvou odlišných rovinách: jako prostředek, s jehož pomocí si člověk přizpůsobuje okolní prostředí a vyděluje se tak z přírody. Nebo jako sféra pozitivních hodnot, do které spadá například umění, věda a literatura.

Jak máme tedy chápat kulturu, o které se tu bavíme? Tedy v první řadě kulturu zadarmo? Někteří z nás ji chápou spíše jako soubor hodnot a schopností, jenž tvoří základní kámen naší společnosti. Ty jsou zpravidla bezplatně předávány z generace na generaci. Jiní ji naopak vnímají jako kulturní produkci spíše zábavního charakteru, která si klade za cíl naplnění volného času svých konzumentů. Tato je pak většinou placená.

Myslím však, že nutně nemusíme tyto dvě na první pohled protikladné roviny kultury vnímat jako vzájemné protipóly. Umění jako součást kulturní produkce přeci také utváří naše ideje, názory a návyky. Na druhé straně postoje a tradice ovlivňují kulturní produkci a promítají se do ní. Mnohé schopnosti se v průběhu času učíme v placených institucích. Naproti tomu máme možnost si bezplatně užívat kulturní tvorbu v mnoha jejích podobách – zde nemám na mysli jen architekturu či pouliční umění, ale veškerou kulturní produkci, která je bezplatně představována veřejnosti. Zdravá společnost ve smyslu duševního bohatství pak stojí na základech obou těchto pomyslných sfér kultury.

Důležité v našem kontextu je, že kulturní produkce, ať už v jakékoliv formě, by si neměla klást za cíl zisk, ale veřejný prospěch. Měla by totiž respektovat symbolický charakter uměleckého kapitálu, který patří společnosti jako celku. Ačkoliv „nejlepší věci v životě jsou zadarmo“ a za naše nejsilnější kulturní prožitky nutně nemusíme zaplatit ani korunu, obecně se „za kvalitu platí“ a hodnotná kulturní tvorba často zdarma být zkrátka nemůže. Nelze předpokládat, že by se nadaný umělec nebo vědec dobrovolně stal asketou ve jménu veřejného blaha. Jde spíše o to, aby se umělci těžící z úpadkového vkusu společnosti vystavované uniformní masové kultuře neobohacovali na úkor vysokého umění, které zpravidla nebývá tak urputně protlačováno. Aby se kreativita, talent a nadání nestaly položkou na účtence. Aby cena vstupného odrážela spíše kvalitu a náročnost produkce než životní nároky umělců a jejich manažerů. Dostupnost kultury je tak závislá na vítězství veřejného užitku nad ziskem!