Galerie hlavního města Prahy představuje v Domě fotografie výstavní projekt Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu, který reaguje na dramatické události ve Slovenské národní galerii po roce 2023. Nové vedení resortu kultury zahájilo personální zásahy namířené proti odbornosti a stabilitě instituce. Situace vyústila v bezprecedentní občanský a profesní odpor a následný hromadný odchod více než stovky zaměstnanců.

Nejedná se o klasickou výstavu uměleckých děl. Projekt na pomezí dokumentu, aktivismu a současného umění vytváří živé prostředí „popisu jednoho zápasu“. Architektuře výstavy dominují transparenty, nástěnky, dokumenty, videa či fotografie, které mapují klíčové momenty konfliktu. Kromě výčtu zásadních momentů výstava představuje kreativní formy odporu, jež v reakci na situaci vznikly, včetně projektů a intervencí zapojených umělkyň a umělců (Roman Ondak, Ilona Németh, Jiří Franta a David Böhm a další).

Výstava otevírá otázky role kulturních institucí v politicky napjaté době a ukazuje umění jako prostor solidarity, odvahy a veřejného postoje. GHMP tak navazuje na svůj dlouhodobý zájem o společenský kontext umění a podporu kritického dialogu.

text: Petra Čížková

Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu
GHMP Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
3. 2. – 29. 3.

Darujte rok kultury a to ne jen tak ledajaký, ale rok jubilejní desátý!

Artikl je tištěný kulturní měsíčník, který lednovým vydáním roku 2023 otevírá stránky svého 10. ročníku a to díky vám a vašemu zájmu o umění a kulturu. Artikl srozumitelně představuje současné umění a přináší to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Portfolia výrazných mladých umělců a umělkyň, recenze, tematické úvahy, eseje, pozvánky a aktuální kulturní přehled. Darujte rok kultury, darujte předplatné Artiklu a mějte kulturu celý rok po ruce jako první. K předplatnému navíc dostanete jako dárek hodnotnou knihu, která vás překvapí (vybíráme pro vás my) a čtivou plátěnku, která unese i všechny vaše těžkosti (vybíráte si vy).

Plátěnku jsme představili na letošním Czech Design Weeku a nyní může být jedna vaše. Zaujme vás pěti různými citacemi z článků našich redaktorů a když si text budete chtít přečíst celý, naskenujete si jeho QR kód, který je součástí designu. Můžete tak oplývat a hýřit vznosnými citacemi, ale také se dostanete do kontextu citací a QR vám upgradne IQ. Intelektuální taška s rozměry nejen na knihy o umění, ale i na štětce a barvy (a i ná vás plantery jsme mysleli a proto má taška velkorysých 43 x 43 x 12 cm, aby se vám tam monstery i jiné pokojovky vešly jako do pokojíčku). A protože samozřejmě fandíme udržitelnosti, taška je plátěná z kvalitní pevné tkaniny a recyklovatelná, od skvělého výrobce Malfini. Jakou si vyberete?

Darujte rok kultury, darujte předplatné Artiklu.
Roční předplatné s plátěnkou 1000 CZK
Roční předplatné s knihou, plátěnkou a podporou nemainstreamové kulturní publicistiky 2000 CZK

Roční předplatné ROK KULTURY 23 objednávejte formou zaslání e-mailu na adresu predplatne@media4free.cz s předmětem ROK KULTURY 23. Uvést stačí poštovní adresu, vybranou variantu předplatného a variantu plátěnky. Pak už bude Artikl chodit pravidelně každý měsíc do schránky na zadanou poštovní adresu.

Artikl. Nejen sběratelský kulturní artefakt, ale hlavně hmatatelný pilíř povědomí o umění.
∞
Artikl je tištěný kulturní měsíčník, který vychází již jedenáctý rok. Srozumitelně přináší to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Recenze, tematické úvahy, eseje, pozvánky a aktuální kulturní přehled. Předplaťte si Artikl, dostanete rok kultury do své schránky. Artikulujte kulturu s námi.
∞
ROK KULTURY je roční předplatné v ceně 1000 Kč. Podpoříte nemainstreamovou nezávislou kulturní publicistiku a dostanete rok kultury až domů do své schránky.
∞
Roční předplatné ROK KULTURY objednávejte formou zaslání e-mailu na adresu predplatne@media4free.cz s předmětem Rok kultury. Uvést stačí poštovní adresu. Pak už vám bude Artikl chodit pravidelně každý měsíc do schránky.

http://artikl.org/nekoncici/darujte-rok-kultury http://artikl.org/nekoncici/darujte-rok-kultury#comments Mon, 21 Dec 2020 08:34:12 +0000 redakce http://artikl.org/?p=13587

Artikl je tištěný kulturní měsíčník, který v lednu 2021 vychází již osmý rok. Srozumitelně přináší to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Recenze, tématické úvahy, eseje, pozvánky a aktuální kulturní přehled. K dostání je zdarma na dobrých kulturních místech po České republice na začátku měsíce. Dostávejte rok kultury do své schránky a artikulujte kulturu s námi.

Voucher na roční předplatné má cenu 1000 Kč. Jeho zakoupením uděláte radost hned dvakrát – podpoříte nemainstreamovou nezávislou kulturní publicistiku a darujete rok kultury.

Roční předplatné objednávejte formou zaslání e-mailu na adresu predplatne@media4free.cz s předmětem ROK KULTURY. Uvést stačí poštovní adresu.

]]> http://artikl.org/nekoncici/darujte-rok-kultury/feed 0

http://artikl.org/tema-mesice/artikl-domu-do-schranky-2 http://artikl.org/tema-mesice/artikl-domu-do-schranky-2#comments Thu, 19 Nov 2020 20:02:00 +0000 redakce http://artikl.org/?p=14694

Artikl. Nejen sběratelský kulturní artefakt, ale hlavně hmatatelný pilíř povědomí o umění.
∞
Artikl je tištěný kulturní měsíčník, který vychází již osmý rok. Srozumitelně přináší to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Recenze, tématické úvahy, eseje, pozvánky a aktuální kulturní přehled. Předplaťte si Artikl, dostanete rok kultury do své schránky. Artikulujte kulturu s námi.
∞
ROK KULTURY je roční předplatné v ceně 1000 Kč. Podpoříte nemainstreamovou nezávislou kulturní publicistiku a dostanete rok kultury až domů do své schránky.
∞
Roční předplatné ROK KULTURY objednávejte formou zaslání e-mailu na adresu predplatne@media4free.cz s předmětem Rok kultury. Uvést stačí poštovní adresu. Pak už vám bude Artikl chodit pravidelně každý měsíc do schránky.

http://artikl.org/nekoncici/idu-vyhlasil-druhe-kolo-kratkodobe-mobility-go-and-see-pro-profesionaly-v-kulture http://artikl.org/nekoncici/idu-vyhlasil-druhe-kolo-kratkodobe-mobility-go-and-see-pro-profesionaly-v-kulture#comments Tue, 10 Sep 2019 14:09:50 +0000 redakce http://artikl.org/?p=13201

Rádi byste vyjeli do zahraničí rozšířit si profesní obzory a posbírat nové kontakty? Tak GO AND SEE! Institut umění – Divadelní ústav vypisuje na základě pověření Ministerstva kultury ČR dvakrát ročně v programu Krátkodobá mobilita výzvu GO AND SEE, která je určena na podporu zahraničních kontaktů v oblasti profesionálního umění.

Podpoření uchazeči mohou vycestovat na odborné konference, semináře, workshopy, mezinárodní networky nebo jako pozorovatelé na festivaly, přehlídky, výstavy, veletrhy a další odborné akce.
„GO AND SEE vyplňuje chybějící druh podpory mezinárodní spolupráce v oblasti profesionálního umění. Smyslem má být především navázání kontaktů a samotný profesní růst účastníka a současně posílení exportu českého umění do zahraničí,“ říká koordinátor programu Pavel Štorek. „Inspiraci načerpanou skrze program GO AND SEE účastníci zužitkovávají ke zkvalitnění tuzemské kulturní scény.“ Obšírnost spektra podpory dokládá výčet oborů, ze kterých se mohou žadatelé do programu hlásit: divadlo, tanec, nový cirkus, hudba, literatura, výtvarné umění, design, architektura i kulturní management. Cesta musí mít charakter účasti na prestižní akci v zahraničí a měla by mít nekomerční charakter.

GO AND SEE
uzávěrka druhého kola 12. 9.

]]> http://artikl.org/nekoncici/idu-vyhlasil-druhe-kolo-kratkodobe-mobility-go-and-see-pro-profesionaly-v-kulture/feed 0

http://artikl.org/vizualni/potlacena-minulost-alebo-historicke-kontinuum http://artikl.org/vizualni/potlacena-minulost-alebo-historicke-kontinuum#comments Thu, 29 Aug 2019 14:12:16 +0000 redakce http://artikl.org/?p=13100

Bola stredobodom diskusií v čase, keď ešte ani neexistovala. Kunsthalle Bratislava v posledných mesiacoch opäť patrila k najreflektovanejším témam v slovenskej výtvarnej a kultúrnej sfére. Nie však pre svoju hlavnú náplň, výstavnú aktivitu, ale pre svoju neistú podobu či budúcnosť, teda otázky, ktoré sa s ňou vlečú už viac ako dve dekády. S jej poverenou riaditeľkou Ninou Vrbanovou sme sa okrem iného rozprávali o súčasnom stave, v akom sa galéria nachádza, o tom, aké ma s ňou plány nové vedenie ministerstva kultúry, ale aj o tom, ako celá situácia napovedá o vzťahu moci a kultúry v slovenskom prostredí.

Kunsthalle Bratislava (KHB) vznikla v roku 2014, pričom stále nenadobudla právnu subjektivitu. Najprv organizačne spadala pod Národné osvetové centrum (NOC), neskôr pod Slovenskú národnú galériu (SNG), stav, ktorý platí dodnes. Ako hodnotíte podmienky, na základe ktorých galéria funguje? Nastala výrazná zmena oproti predošlej etape?
Pozitívnou zmenou je zvýšená miera porozumenia, keďže SNG pracuje aj so súčasným umením, hoci naň nie je primárne zameraná. Koncipujú rozsiahle výstavy, ktoré plánujú s veľkým časovým predstihom, vedia, akú váhu a dopad má kvalita spolupráce alebo koľko závisí od dobrého mena inštitúcie. S KHB sú si rozhodne bližšie v praktickej aj administratívnej rovine fungovania. Príbuzností vidieť aj vo finančnom nastavení a stratégiách, viaceré projekty sme koncipovali v spolupráci, ako napr. výstavu A je tu zas? alebo konferenciu galerijnej pedagogiky Otvorená galéria.

Aj po prípadnom osamostatnení chceme so SNG spolupracovať, ale zároveň je naším cieľom zvýšiť diverzitu prostredia odčlenením sa a samostatným profilovaním programu i značky galérie. V rámci spojenia so SNG však vystali nové problémy. Jedným z nich je otázka správy budovy Domu umenia v centre Bratislavy, kde KHB pôsobí. Správcom celého objektu, vrátane výstavných priestorov, je NOC, ktorému platíme nemalý ročný nájom. Zmenou zriaďovateľa sme sa dostali do finančne nevýhodnej a organizačne pomerne ťažkopádnej pozície nájomcu, ktorá je ešte k tomu neistá – limitovaná nájomnou zmluvou.

V akej situácii sa momentálne nachádzate? Narážam na správy ohľadom zriadenia tzv. Kreatívneho centra Bratislava v Dome umenia, v dôsledku čoho sa začalo hovoriť o neistej budúcnosti KHB.
Prvé signály plánovanej zmeny prišli spolu s novým generálnym riaditeľom NOC Michalom Bartókom, ktorý nastúpil v druhej polovici minulého roka. Dlhodobo nečinná NOC sa veľmi proaktívne začala angažovať vo veci zriadenia tzv. Kreatívneho centra Bratislava, ktoré si rovnako nové vedenie ministerstva naplánovalo ako projekt financovaný z eurofondov do Domu umenia. Rezort kultúry spolu s NOC neskôr argumentovali potrebou vyčerpať tieto prostriedky na oblasť kultúry, ktoré vraj v opačnom prípade prepadnú resp. budú použité na stavbu diaľnic. Celá vec sa pripravila potichu, nové zámery s budovou neboli vecne ani koncepčne komunikované s KHB, ani so SNG, ani so širšou umeleckou obcou.

Následne však ministerka kultúry Ľubica Laššáková v rámci diskusie na pôde Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave oznámila, že KHB osamostatní. Podniklo ministerstvo kroky, ktoré by jej tvrdeniu nasvedčovali?
Diskusia sa konala na začiatku apríla a práve v rámci nej pani Laššáková dala verejný prísľub, že KHB osamostatní ako štátnu príspevkovú organizáciu s navýšením aktuálneho rozpočtu o 250 až 300 tisíc eur. Následne si prostredníctvom SNG ministerstvo vyžiadalo prvé podklady k zámeru vzniku novej organizácie. Všetko potrebné sme vypracovali a odovzdali v požadovanom termíne na začiatku mája. Podklady obsahovali ideový zámer zriadenia novej organizácie, návrh predmetu činnosti, návrh organizačnej štruktúry a rozpočtu. Všetko máme v plnom znení zverejnené na webe. Iba pár dní po prevzatí týchto dokumentov, čo sme považovali za prejavený záujem a vôľu ministerky galériu podporiť, prišla správa o radikálnom znížení prioritných projektov na celoročnú činnosť na 15 tisíc eur. Opäť to prebehlo bez akejkoľvek komunikácie, bez argumentácie, a neštandardne neskoro – uprostred mája.

Môžete tento problém priblížiť?
Prioritné projekty sú niečo ako granty, ktoré ministerstvo prideľuje priamo svojim podriadeným inštitúciám na činnosť. Nie sú súčasťou bežného rozpočtu, ten sa nemení a pokrýva základný chod a réžiu organizácie. V prípade nastavenia rozpočtu KHB, keď odrátate prostriedky určené na zamestnancov, na poistné a odvody, na nájom, na upratovaciu a bezpečnostnú službu, na telekomunikačné služby a pod., zostáva na celoročnú činnosť iba 4 tisíc eur. Táto suma by podľa ministerstva mala pokryť realizáciu všetkých výstav, publikácií, sprievodných a vzdelávacích programov, dokumentačných a iných projektov počas celého roka.

Po minulé roky bolo dobrým zvykom, že prostriedky na činnosť boli získavané práve z prioritných projektov. Vedeli sme väčšinou už v januári, na čom sme a s čím môžeme počítať. Aj v prípade, že priority neboli podporené v plnej výške, informáciu sme mali včas a mohli sme sa podľa toho zariadiť, buď sa pokúsiť projekty dofinancovať z iných zdrojov alebo ich jednoducho prispôsobiť možnostiam. Bola tam otvorená komunikácia a tým pádom aj istý priestor na manévrovanie, vysporiadanie sa so situáciou. Tento rok sme vopred nedostali žiadnu informáciu, ani žiadne odôvodnenie. V polovici mája prišiel len strohý oznam, že priority budú pridelené vo výške 15 tisíc eur.

Koľko ste žiadali?
Celkovo na tri prioritné projekty sme žiadali 180-tisíc eur. Celá situácia aj súslednosť udalostí sa javia ako nezmyselné.

Čo vidíte v krokoch ministerky? Neznalosť? Ideológiu?
Celkom jednoznačnú odpoveď Vám nedám. Vidím tam veľmi nešťastnú a pre celkový stav kultúry na Slovensku aj nebezpečnú kombináciu nekompetentnosti a politických ambícií. Pani Laššáková je vo funkcii viac ako rok a za tento čas ju umelecká a kultúrna verejnosť už trikrát žiadala, aby odstúpila. Napriek tomu sa čím ďalej, tým viac záujem a aj reálna podpora rezortu koncentruje na jeden jediný segment kultúry, kde zrejme cítia politický resp. voličský potenciál. Vo výsledku takéto preferencie pôsobia tendenčne, oblasť kultúry názorovo polarizujú a neželane politizujú. Táto improvizačná politika skrátka vytvára v kultúre na Slovensku obrovskú priepasť.

Tým segmentom myslíte folklór a ľudovú kultúru?
Áno, predsa žiadaná politika kultúrnej diverzity nemôže byť na spôsob “tu zoberiem, tam pridám”. Ministerstvo síce argumentuje celkovým nižším rozpočtom na kultúru, ale reálne škrty vidíme iba na jednej strane. Kým vrcholové inštitúcie ako SNG a KHB sa ocitajú v regresívnom móde, podpora folklóru stúpla z 1,5 na 3 milióny eur. A to opäť bez relevantného zdôvodnenia. Práve v takýchto krokoch sa rodí spomínaná polarizácia. Je prirodzené, že verejnosť to vníma ako vstupovanie politiky do kultúry, ktorá by ako celok mala byť apolitická a podporovaná v celej šírke spektra od špičkovej tradičnej kultúry po progresívne súčasné umenie.

V prípade KHB sa najprv objavovali náznaky zániku, potom vidina samostatnosti, teraz zas boj o prežitie. Svedčí takáto kolísavosť, nestálosť, a z toho vyvierajúci pocit neistoty, o tom, v akom stave sa vo všeobecnosti nachádza naša kultúra?
Skôr to veľa napovedá o vzťahu štátu a moci ku kultúre a umeniu, než o kvalitách či hodnotách samotnej kultúry. Tá je žiaľ dlhodobo na chvoste záujmu spoločnosti a to je jeden obrovský, komplexný problém. Jedným z určujúcich faktorov, takým rukolapným, je aj voľba ministra kultúry, kde zjavne kompetentnosť a odborný kredit nehrajú veľkú rolu. Efekt takéhoto vlažného a vlastne ľahostajného prístupu môžeme vidieť na aktuálnej situácii.

Čo sa týka KHB, našu argumentáciu staviame na tom, že už samotný fakt päťročnej existencie a fungovania je niečo, na čom sa dá postaviť a rozvinúť zmysluplná budúcnosť. Aj model osamostatnenia, ktorý sme ministerstvu predložili, je rozvojový. Nemožno už pôsobenie galérie ignorovať a v diskusiách sa neustále vracať k začiatkom, k základným otázkam typu čo je to Kunsthalle a na čo to vlastne je. Vnímame to ako brzdenie procesu, ktorý je rozbehnutý a dávno pomenovaný. Keď sme napríklad argumentovali potrebu stability a samostatnosti, pracovali sme aj s aspektom sídla. Budova bola postavená v polovici šesťdesiatych rokov ako Dom umenia a architektúry, pričom pôvodným majiteľom bol Fond výtvarných umení, čiže stavba sa realizovala z prostriedkov výtvarníkov. Aj preto tu slovenská výtvarná obec cíti svoj historický nárok na tento priestor.

Okrem toho sa na jej pôde, v priebehu druhej polovice šesťdesiatych rokov, uskutočnili významné výstavy s medzinárodným presahom.
Presne tak. Možno spomenúť Danuvius ’68, čo bolo medzinárodné bienále mladého umenia. To sú míľniky, ktoré žiaľ úradom nepovedia takmer nič, ale pamäti kultúrnej obce sa prihovárajú jasnou rečou. Tvoria historický kontext, na ktorý chce KHB v Dome umenia prirodzene nadviazať. Ale predstavte si tu hybridné kreatívne centrum, ktoré s architektúrou ani pamäťou tohto priestoru nijak nesúvisí. V takýchto rozhodnutiach sú dejiny a pamäť vlastne vytesnené, obídené v mene akejsi efektívnosti.

Ide Vám teda o udržanie kontinuity, ktorá má svoj začiatok v období šesťdesiatych rokov, a o ktorú sa, povedzme, budú naši potomkovia opierať?
Určite je tu cesta, ako prepojiť minulosť Domu umenia s budúcnosťou galérie a vytvoriť tak pevné a zmysluplné historické kontinuum. Ak budeme dejiny len mechanicky sekať a potláčať, tak aj dedičstvom budúcich generácií bude vždy len prázdno a bod nula. Priam esenciálnym konceptom KHB je pohľad do budúcnosti a my na ňu hľadíme v kontexte jej vlastných dejín.

text: Dávid Gabera

V pátek 5. dubna se v brněnské Moravské galerii konalo mezinárodní sympozium Žít s obrazy: Artotéka jako možný způsob prezentace současného umění a edukace. S příspěvkem vystoupili účastníci z Česka, Rakouska i Německa, a díky tomu mohli posluchači i přednášející snadno porovnávat přístupy jednotlivých zařízení a poučit se z jejich zkušeností. Celá akce však, zejména v rámci naší republiky, spíše nastolila zajímavé otázky, než že by přinesla jednoduchá řešení. Jaké otázky to byly? A existují na ně odpovědi?

Co je to vůbec artotéka?
Už v definici artotéky může nastat trochu chaos. Zatímco u nás si představujeme artotéku (pokud vůbec) spíše jako součást knihovny, která půjčuje publikace o umění, plakáty či reprodukce, u našich rakouských a německých sousedů se tato představa posunula. Artotéky v zahraničí zejména půjčují originální obrazy, kresby a grafiky, a fungují tak jako služba, která dokáže lidem přinést do domova dílo, které by si jinak třeba nemohli dovolit. Zároveň artotéky (a to ve větší či menší míře i tady u nás) organizují doprovodný program pro veřejnost, jako jsou diskuze, kurzy malování pro děti a dospělé, návštěvy uměleckých ateliérů či výstavy ve vlastních prostorách, čímž přímo i nepřímo plní i další funkci, a tou je podpora žijících výtvarníků.

Jak to vypadá s artotékami v České republice?
V současné době jsou u nás pouze tři veřejné artotéky (například v Německu je jich přes sto dvacet na zhruba sedminásobek obyvatel), každá s výrazně odlišným přístupem a programem. Začněme tou nejmladší, založenou v roce 2017, a to v rámci uměleckohistorické knihovny Moravské galerie v Brně. O té na sympoziu promluvila PhDr. Judita Matějová, vedoucí knihovny, a také Mgr. Táňa Šedová, organizátorka akce a iniciátorka vzniku brněnské artotéky. Ta se svou podobou nejvíce blíží zahraničnímu modelu; též vznikala za podpory již etablovaných zahraničních zařízení; vídeňského muzea a artotéky MUSA a Artothek Köln v Kolíně nad Rýnem. Svou sbírku buduje z děl současného umění, které chce přiblížit lidem, ať už možností výpůjčky, či v rámci doprovodných programů. Depozitář je zatím rozsahem spíše menší, nabízí kolem stovky děl, která lze vyhledávat a vybírat v přehledném internetovém katalogu (www.artoteka.moravska-galerie.cz).

To artotéka v Plzni, založená v roce 1996, funguje na zcela jiném principu, a promluvila o ní Mgr. Kateřina Zvěřinová, koordinátorka kulturních činností a projektů města Plzně. Artotéka totiž spadá přímo pod magistrát a jejím posláním je podporovat a propagovat umělce z Plzně, potažmo z celého Plzeňského kraje. Artotéka tedy nakupuje vytipovaná díla a shromažďuje je do sbírky. Některá díla pak vystavuje v prostorách města, poskytuje je na výstavy galeriím či je zapůjčuje pracovníkům úřadu, aby si obohatili kancelářský prostor. Služba široké veřejnosti je tedy omezená a jedná se spíše o mecenášskou činnost.

Nakonec je tu artotéka nejstarší, založená již v roce 1983, která se nachází v Praze na Opatově a je součástí Městské knihovny. Poskytuje návštěvníkům možnost půjčit si literaturu či periodika zaměřená na umění a dále grafiky (těch má ve sbírce kolem tří tisíc kusů) a reprodukce obrazů českých i světových výtvarníků (kolem sedmi tisíc položek). O pražské artotéce mluvila na sympoziu Mgr. Jana Jindřichová, vedoucí devíti poboček Městské knihovny v oblasti Jih, které zahrnují i tu opatovskou, kde se nachází i artotéka. V rámci sympozia padl logický dotaz, proč artotéka nepůjčuje i originální obrazy; je-li to otázkou koncepce, nedostatku peněz či je v tom něco jiného. Bohužel, odpovědí bylo pouze to, že paní Jindřichová vlastně neví, proč tomu tak je. Je také škoda, že Městská knihovna v Praze nedovoluje artotéce mít vlastní webové stránky, protože „se snaží o jednotný styl v rámci knihovny“, což nezní úplně jako relevantní argument vzhledem k dnešním technickým možnostem. Z hlediska propagace pak je to vyloženě tristní, obzvlášť proto, že „často ani lidé, kteří bydlí o dva bloky vedle, o artotéce nemají tušení“, jak Jana Jindřichová uvedla. Několik možných vysvětlení této záhady, tedy proč Městská knihovna nepropaguje artotéku efektivněji, nabízí má pozdější návštěva na Opatově. Reprodukce děl světových mistrů, které jsou na místě k prohlédnutí, ve většině případů dosahují zhruba kvality obyčejných plakátů a grafiky tratí na svém působení zásluhou desítky let starého rámování. Co hůř, nějaká podoba kurátorského vedení, které by zde člověk očekával, stručně řečeno neexistuje. Ač čas běží, pražská artotéka téměř zcela zůstala v osmdesátých letech minulého století, v době, kdy většina lidí nemohla svobodně cestovat a vidět originály v galeriích a muzeích, v časech, kdy neexistoval internet se zásobou kvalitních fotografií uměleckých děl. Na druhou stranu je třeba říci, že alespoň v něčem se artotéka na Opatově snaží zapojit do dnešní doby, a tak pořádá každý měsíc výstavu současného výtvarníka a také zajímavé přednášky o umění pro veřejnost.

Má koncept artotéky v dnešní době své místo? A v jaké podobě by artotéka mohla nejlépe fungovat?
Sympozium Žít s obrazy bylo v podstatě krátkým, a pouze částečným přehledem toho, jaká je situace artoték u nás a u sousedů. Nepřineslo tudíž příliš mnoho vizí toho, jak by se mohlo toto odvětví služeb pro veřejnost dále rozvíjet. Táňa Šedová potvrdila, že setkání bylo jedním z prvních kroků, jak navázat bližší kontakt a případnou spolupráci i s ostatními provozovateli artoték v Česku. Otázkou zůstává, jak podpořit či přetvořit ty současné artotéky a jakým způsobem či jestli vůbec iniciovat vznik nových. Důležité je zodpovědět si několik základních dotazů: Jak by měla vypadat artotéka 21. století? Co všechno by měla nabízet svým návštěvníkům, aby o její služby byl zájem i v menších a středních městech, kterých je na našem území většina? Kdo zaštítí artotéky?

Je totiž pravda, že provoz artoték tak, jak je známe dnes, v podstatě nutně potřebuje podporu větší organizace či minimálně větší kapitál v pozadí, ať už jde o finance, nebo o odborné pracovníky zajišťující obsah artotéky a její program. Jen díky tomu mohou být zabezpečeny technické náležitosti, jako například pojištění děl, jejich vhodné uchovávání a také důvěryhodnost organizace pro návštěvníky a umělce či sběratele, tedy potencionální dárce děl (například jen ve vídeňské MUSA jich získali prostřednictvím darů zhruba dva tisíce).

Důstojné řešení osudu artoték v České republice proto podle mě spočívá zejména v rozšíření povědomí o tomto konceptu. Jen tak bude možné, aby se sešel dostatečný počet zapálených a erudovaných hlav, které artotékám umožní smysluplný a zdravý život, či dokonce růst. ∞


text: Martina Cihlářová

Atrium na Žižkově uzavřelo sérii nezbytných proměn a znovu otevřelo. Po rekonstrukci nabízí moderní foyer, rekonstruované toalety, nový bar s otevírací dobou až do nočních dvou hodin, ale hlavně zajímavý program.

Atrium má několik dimenzí. Kromě galerie a koncertního prostoru v bývalé kapli využívá pro umění foyer, vnitřní atrium i zahradu. Galerie nabízí výtvarná díla, se kterými se tu setkáte nejen v interiéru, ale i v exteriéru. Ve středu 19. června zahájí vernisáž společný projekt tří výtvarníků – Karolíny Jelínkové, Kateřiny Ondruškové a Jakuba Sýkory – nazvaný Těžba hlušiny. Po znovuzahájení činnosti se v Atriu mohou návštěvníci těšit na kvalitní program pro znalce klasické i soudobé vážné hudby, ale hlavně zajímavou klubovou scénu.

Pražská klubová scéna respektuje hudební vkus několika generací. Stále fungují legendární místa z 90. let, ale vznikají i místa nová, jako právě Atrium. O sobotních večerech tu charismatickou barokní kapli oživí například elektronická hudba, rap i jiné žánry. Samotného zahájení klubového cyklu se tu ujme v sobotu 15. června ve 20:00 mladý hudebník původem z New Yorku žijící v Praze, občanským jménem Jared Bailey, který v hudebním světě vystupuje jako PIQI MIQI. Jeho hudba je směsicí funku, soulu, early 80’s hudby, New Wave, synthpopu a R & B. Skvěle mísí minulost se současností, jeho vizuální styl i originální vzhled je nezaměnitelný, jeho show je funky a plná sexappealu, nabíjí a nutí k pohybu. PIQI MIQI skládá hudbu a točí videoklipy, které si většinou sám produkuje i režíruje. Věnuje se i modelingu a reklamě a uvidíte ho i v seriálu Ulice. º


text: Iva Vojtková

Afrika, rozmanitý kontinent, který kdysi lákal hlavně kořistníky a otrokáře, k faktické i předstírané svobodě došel až v druhé polovině 20. století. Čerpáme z ní však pořád, a to hlavně znalosti o neobyčejném kulturním bohatství. Poznejte historii i současnost subsaharské Afriky v cyklu přednášek Městské knihovny v Praze.

Globalizace. Svět se zdá být malý jako glóbus, lidé jsou si blíže než kdy předtím a třeba do Japonska, které se dlouho uzavíralo před ostatními národy, se z centrální Evropy dostanete zhruba za půl dne. Všechny tři Ameriky, Austrálie nebo většina Asie se stávají populární dovolenkovou destinací i pro nás, cestovatele z malé postkomunistické země. Neláká nás přitom pouze moře a opalování, naopak – jezdíme za poznáním místní kultury. Kulturní rozdíly přitom paradoxně stírá právě otevřenost světa. Afrika, a specificky Afrika subsaharská (tzv. „černá“, zahrnující státy jižně od Egypta), se přitom zdá být ze všech kontinentů tím nejméně známým, jako kdyby stála na okraji globalizačního boomu. Kromě vizuální atraktivity tradičních kultur, která letos zaujala i Oscarovou komisi vítězstvím filmu Black Panther v kategorii kostýmní tvorby, k ní však neodmyslitelně patří dynamický rozvoj v posledních letech, jaký si zaslouží více pozornosti.

Budoucnost postkolonií
Africké jaro však nepřineslo pouze zářnou budoucnost, ale i nečekané problémy. Neoddělitelná nálepka „postkolonie“ značí, že se Africké státy se svou historií pořád ještě živě vypořádávají, podobně jako naše „postkomunistická země“. Dochází ke krizím, rozlišným představám o svobodě, hledání. Země savan, nádherných ornamentů a naprosto odlišných jazyků se však neodvratně posouvá dál a dál směrem k vše zasahující globalizaci.

Vojtěch Šarše nás již začátkem roku seznámil se vzdálenější historií subsaharské Afriky přednáškami o otrokářství a kolonialismu. Další se však teprve chystají: přednáška Dekolonizace Afriky a její dopady se koná v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí v Praze 24. 4. od 19 hodin, 21. 5. ve stejný čas a na stejném místě proběhne Život v tzv. postkolonii. Objevte Afriku nejen jako poutavé kostýmy, ale hlavně jako poutavé společenské téma. ∞


text: Michaela Tabakovičová

Fashion Event Dotek, jednodenní event, který se letos dotkne nejen témat fashion & design. Přednášky, projekce, experimentální instalace, výstavy, večerní Performance a dražba modelů, jejíž výtěžek poputuje do organizace Mamma HELP. To vše, na jednom místě. V Olomouci, v neotřelých prostorách barokní budovy bývalého jezuitského konviktu z 16. století. Fashion Event Dotek a jeho sedmý ročník se uskuteční v sobotu 13. 4. 2019.

V průběhu dne nejprve řečníci přiblíží, jakým způsobem subkultury ovlivňují módu, design i společnost jako takovou. Do Olomouce zavítají i lidé, kteří svůj osobitý přístup k životu dokázali přetavit do své profese a předají návštěvníkům to nejzajímavější z jejich oborů. Přednášky doplní projekce dokumentárních filmů, experimentální instalace, animace a výstavy produktů z rukou studentů uměleckých oborů.

Během večerní performance budou k vidění nejnovější kolekce mladých, talentovaných designerů, jako je Natálie Drevenáková nebo Tomáš Višňovský. Dotek letos zažije také návrat v podobě italského návrháře Mattea Carlomusta, který svou práci představil například v berlínském Berghainu v rámci Berlin Alternative Fashion Week. Součástí bude i instalace Venduly Kolářové o vztahu mezi imunitou a oděvem. Vrcholem Doteku bude aukce, na které se budou dražit módní doplňky od studentů ateliéru Designu obuvi, kolekce brněnského Salonu č. 4 a modely od Sabiny Chrastilové. Nově se na dražební kolekci podílí také studenti průmyslového designu a reklamní fotografie. Výtěžek z dražby předají manažerky projektu organizaci Mamma HELP, která pomáhá ženám s rakovinou prsu. Dotek završí noční ambientní procházka a hudební program. º


text: Nikola Bajerová

V srdci Žižkova, plného starých šedivých činžáků, se skrývá oáza klidu. Přívětivá zahrada s vévodící barokní kaplí ale nabízí mnohem více než relax v klidném prostředí či kávu v místní kavárně. Do jedinečných prostor můžete zajít především na kvalitní výstavu nebo unikátní koncert. Příště si vzpomeňte a zastavte se. V Čajkovského ulici totiž najdete Atrium.

Atrium na Žižkově je ojedinělý prostor s koncertním sálem a výstavní síní, který, ač funguje už delší dobu, byl v minulosti v kultuře tak trochu popelkou. Za poslední dobu se ale ukázalo, že rozhodně není fosilií, která se zabarikáduje na stávajících pozicích a odmítá se hnout z místa. Naopak. Na pražské mapě umělecké kvality v poslední době stoupá stále výše.

Příspěvkové organizaci Za Trojku se v poslední době podařilo do prostoru výstavní síně Atria dostat mladé umělce. Ti svým talentem a potenciálem stojí poněkud mimo střední proud a dokáží zaujmout neobvyklým nábojem a představivostí, kterou oceňuje kromě běžných návštěvníků i odborná veřejnost. Zaujme i dramaturgie výtvarných vernisáží, ve které se v rovnocenném partnerství propojuje výtvarné umění s hudbou.

Magda Danel, ředitelka Za Trojku, říká: „Co se týká výstav, přizvali jsme ke spolupráci několik významných kurátorů a budeme vyhlašovat otevřené výzvy Open Call, ze kterých vzejdou nové projekty. Tak mohou návštěvníci každý měsíc uvidět něco opravdu nového a jedinečného.“

Koncertní prostor odsvěcené barokní kaple s novým klavírním křídlem Steinway & Sons, který v minulosti hostil většinou lokální hudební uskupení, v poslední dekádách ukazuje, že jsou i jiné možnosti. V programových cyklech Atrium Classic a Atrium Contemporary zde vystupují čeští i světoví představitelé tradiční i soudobé vážné hudby, kteří mají v uměleckém světě zvučná jména.

Alternativní hudebníci pak v rámci cyklu Atrium Club nabízí divákům electro, pop, DJ sets, zvukové instalace a další okrajové žánry. Jednou měsíčně, v neděli, můžete vzít své potomky na Art Workshop, hudebně výtvarný program, který pod vedením umělců otevírá dětem netušené možnosti, obzory a cesty k poznání zábavnou a netradiční formou. º


Atrium na Žižkově
Čajkovského 12a, Praha 3
www.atriumzizkov.cz


text: Iva Vojtková

Zachycení reality, ať už skutečné či fiktivní – té nahrané – a její převedení do digitální podoby, stalo se potravou duše současné společnosti. Často přemýšlím nad tím, kolik času tráví lidé koukáním na televizi, a zda tato tendence nemá kořeny někde jinde v naší antropologické historii než jen v potřebě odpočívat a u toho se dívat na výplody vědomí někoho jiného. Existují totiž techniky, jež podporují změněné stavy vědomí, které mj. mohou vést k vizualizaci nevědomí, a tak je možné pozorovat obsahy svého či kolektivního vědomí. Mezi takové techniky patří meditace, jóga, dýchání, pobyty ve tmě, celková deprivace smyslů a desítky, stovky dalších přístupů, jež nám mění vědomí a můžou otevřít nepoznané brány vnímání.

O stupeň dále (takovou adrenalinovou verzí) jsou pak změněné stavy vědomí vyvolané požitím nějaké psychedelické látky (v bezpečném prostředí), jako jsou LSD, lysohlávky, ketamin či různé formy DMT, meskalinu a další. V jejich případě většinou platí, čím vyšší dávka, tím hlubší psychedelický prožitek a intenzivnější televizní obraz (za zavřenýma, ale někdy i před otevřenýma očima), který při užití přírodních medicín (např. ayahuascy, kaktusů obsahujících meskalin, nebo třeba ibogy, či houbiček) získává ještě aspekt možného propojení se s inteligencí rostliny.

Tomu, že je přístup k vlastní televizi někde v našich kořenech, nasvědčují i nejrůznější důkazy o rituálech zahrnujících změněné stavy vědomí, které v minulosti probíhaly v tradičních kulturách po celém světě.

Jedním z konkrétních příkladů je i tradice některých indiánských kmenů, které užívají rostlinný nápoj nazývaný ayahuasca. Jedním z těch, kdo vnesl ayahuascu do povědomí, byl mladý antropolog Jeremy Narby, který strávil v polovině 80. let dva roky v amazonském pralese, kde pracoval na svém doktorátu. Jeho cílem bylo prokázat, že indiáni moc dobře vědí, jaké rostliny a plodiny pěstovat pospolu, a tím zastavit tendence vlády zabírat indiánům území. Ukázalo se, že měl pravdu, a že indiáni mají systém v obstarávání úrodné půdy naprosto bravurně zvládnutý (dnes jej nazýváme permakulturou). Narby se indiánů dotazoval, jakým způsobem nabyli tak hlubokých znalostí rostlinné a živočišné říše, a k jeho překvapení odpověděli, že jim to sdělila ayahuasca. Indiáni totiž tuto rostlinu považují za individuální entitu, se kterou mohou pomocí nápoje komunikovat, a která jim radí a provádí je jejich problémy, obdobně jak to činí psychoterapeuti v západní civilizaci. Jeremy Narby napsal o své zkušenosti antropologa v džungli knihu Kosmický had – Po šamanských stezkách k tajemnému jazyku DNA a ke kořenům poznání.

V současné době probíhají po světě rozsáhlé výzkumy psychedelických látek, jejichž vizuální aspekt (vlastní televize) je jen jedním z mnoha. Kromě jiného mají totiž i velký potenciál pro duševní zdraví, neb „divák“ není jen nestranným pozorovatelem, ale i hlavní vysílací jednotkou, která obvykle scény fyzicky a emocionálně prožívá. Pomocí záměru – nastavení mysli, co od zážitku jedinec očekává – je možné zapnout konkrétní program (nefunguje však na sto procent). Při správném nastavení okolností (odborné terapeutické zázemí) může celková zkušenost vést k léčebným uvědoměním a pochopením, která pak mohou mít výrazný pozitivní vliv na život jedince. Celkové zlepšení well-beingu je často zmiňovaným aspektem zpětného hodnocení dopadu zkušenosti na život účastníků výzkumu s užitím psychedelik. V prvé řadě se ale vědci dívají na léčebný potenciál psychedelik, a to pro celou škálu psychických onemocnění, jejichž současná medikace většinou jen potlačuje symptomy. Nejde však k jádru problému. Zkoumá se jejich možná role v léčbě deprese, úzkostí, závislostí, posttraumatické stresové poruchy, obsedantně kompulzivní poruchy, poruch příjmů potravy a mnoha dalších, vše v odborném lékařském kontextu.

Zmiňovanou ayahuascu mají momentálně ve svém hledáčku i výzkumníci z Národního ústavu duševního zdraví, kteří v příštím roce plánují v rámci expedice Neuron v Amazonii výzkum vlivu tradičního prostředí při užití ayahuascy na neurobiologii zkušenosti, se zaměřením na mozkovou činnost, synchronizaci v mozku a dlouhodobé účinky na náladu a vnitřní rozpoložení, souznění s přírodou a mezilidské propojení.

Ve středu 28. listopadu budou o svých záměrech cesty za hlubším poznáním „pralesní televize“ mluvit na akci nazvané Science Meets Tradition vedoucí českého výzkumného týmu MUDr. Tomáš Páleníček, PhD., s výzkumníkem ayahuascy Dr. Eduardem Schoenbergem z Brazílie a Ninawou Inu HuniKui, prezidentem organizace FEPHAC (Federação do Povo Huni Kuῖ do Estado do Acre), jež zastřešuje kmen indiánů HuniKui (v českém překladu Kašinawa), a jeho ženou. Pozvání přijal i sám Jeremy Narby, jež bude sdílet své poznání o rostlinách – učitelích a jejich roli v tradičních kulturách.

Existuje nesčetně mnoho přístupů, jak naladit vnitřní televizi a nahlédnout do sice vlastního, avšak nevyzpytatelného programu. Můžete naladit i program, který byl uložen hluboko v „nepaměti“, a který jste vidět nechtěli. Záleží tedy, jak moc chcete otevřít brány sebepoznání, které zahrnují i pandořiny skříňky. Seberozvoj bolí. Legální přístupy vyžadují trpělivost, čas a pravidelnou praxi. Nic není zadarmo, i za televizi se platí poplatky. Tady se platí časem, který by člověk mnohdy strávil jinak, třeba koukáním na televizi, a úsilím naučit se přijímat a integrovat poznané. Ty nelegální doporučit nemohu, ale můžete sledovat vývoj psychedelického výzkumu prostřednictvím webu a Facebooku psyresfoundation.eu nebo aktivit České psychedelické společnosti a Národního ústavu duševního zdraví. ∞


text: Eva Césarová

Veletrh konopí a léčivých bylin Cannafest je největší mezinárodní akcí svého druhu na světě a má již téměř desetiletou tradici. Rozsah této události nabízí možnost pochopit potenciál konopí v celé šíři. Šťastnou náhodou se zatím pravidelně koná právě v naší zemi – letos od 2. do 4. listopadu.

Neuvěřitelných 280 vystavovatelů z celého světa letos opět nabídne produkty ze všech oblasti, v nichž se konopí uplatňuje. Přírodní kosmetika, konopné speciality, originální oblečení nebo například ekologické stavební materiály. Zastoupena bude samozřejmě široká nabídka pěstební techniky, semínek nebo vaporizérů. Interaktivní workshopy, umělecká vystoupení a soutěže šikovně doplní odbornou část veletrhu. Veletrh je dvojjazyčný, takže bude plně přístupný i anglicky mluvícím návštěvníkům.

Všestranná rostlina
O léčebných účincích konopí v dnešní době už asi nikdo nepochybuje. Zklidňuje bolest, pomáhá při onkologických nebo neurodegenerativních onemocněních. Součástí Cannafestu bude také odborná konference, kde vystoupí světoznámí specialisté jako Dr. Ilya Reznik či Roei Zerahia z Izraele. Zvláštní prostor bude letos opět věnován panelové diskuzi na téma využití konopného výtažku v léčebné praxi.

Akce nabízí doprovodný hudební program. Vystoupí oblíbené hvězdy reggae scény jako slovenští Medial Banana nebo Uwe Banton z Německa. Chybět nebudou ani české stálice Colectiv & MessenJah či Mr. Cocoman & Solid Vibes. Ve večerních hodinách bude hudební program pokračovat v pražských klubech Cross Club a Strom Club Prague. Návštěvníci s páskou z Cannafestu mají na všechny hudební akce vstup zdarma. º


Cannafest 2018
PVA Expo Praha – Letňany (Beranových 667, Praha 9)
pá 2. 11. 14:00—20:00, so 3. 11. 11:00—20:00, ne 4. 11. 11:00—18:00

Vzdělávací platforma se každoročně ptá studentů středních škol: Máš umělecké střevo? a více než sto studentských skupin nabídne na konci školního roku svoji odpověď. Témata jsou každoročně vybírána zástupci českých a zahraničních galerií a cílem je zajistit jejich oborový přesah a představit současné umění v širších souvislostech.

Současné umění nadále zůstává pro širokou veřejnost spíše vzdáleným územím. Člověk, který v dospělosti poprvé přichází do galerie, se většinou poprvé s uměním setkal ve výtvarné výchově na základní či střední škole. Může se stát, že od základní školy do výtvarky nechodil vůbec, protože ji střední školy ze svých vzdělávacích plánů vyřadily. Umělecké aktivity jsou pak častokrát suplovány pouze na základních uměleckých školách. Jejich činnost určitě významně přispívá k podpoře zájmu o umění, ovšem na druhou stranu se proces odcizování umění děje i tam. Odstřiženy od každodenní výuky jsou ZUŠky nuceny bojovat o stále drahocennější volný čas studentů, a když už si je získají, nemohou v omezeném čase plynule navazovat na učivo z jiných předmětů a důsledně pracovat s jedním tématem. Zasazení umění do širších souvislostí je ovšem jeden z předpokladů k jeho přiblížení veřejnosti. Z každodenního života, společenských situací, setkávání s nejrůznějšími aktivitami a politickými událostmi umění vychází, k jeho porozumění je zapotřebí hlavně otevřenost.

Střevo nekončí
Problematika uměleckého vzdělávání ve středním školství se zdá být společná celému regionu střední Evropy. Proto se Platforma MUS rozhodla spojit se Slovenskou národní galerií a Muzeem Ludwigových v Budapešti, kde soutěž i doprovodné aktivity probíhají již druhým rokem. Od začátku příštího školního roku se pak do projektu zapojí i Státní umělecké sbírky v Drážďanech. Diskuze se zahraničními kolegy vyvrcholí v příštím roce přípravou unikátní učebnice výtvarné výchovy. Tam ale střevo určitě nekončí; od září představí MUS animovaný seriál o výtvarném umění. ∞


text: Martina Freitagová

Šedesátka uměleckých přístupů a šedesát rozličných sochařských děl zaplnily některé části Prahy od horního Žižkova po Štvanici. Začleněním do veřejného prostoru utvářejí nový městský život a ukazují, jak může velkoměsto fungovat v jiném úhlu pohledu, než jak jsme zvyklí. Jak a proč tato díla vyrostla jako houby po dešti?

Vybraná pražská zákoutí zaplnila sochařská díla, která propojují jindy trochu obyčejný veřejný prostor s prezentací uměleckých děl mimo galerie. V rámci sochařského festivalu Landscape v Praze, jehož již šestý ročník odstartoval v polovině června, můžeme na Štvanici, Rohanském ostrově, Vítkově, dolním Žižkově a v Karlíně spatřit šedesát sochařských přístupů a obohatit si tak procházku o zajímavý vizuální zážitek.

Festivalová idea si klade za cíl trochu zvířit stojaté vody městské urbanizace a jejího propojení s krajinou. Zároveň také podporuje již vzniklé debaty ohledně veřejného prostoru, které stále přibývají. Lidé se totiž poslední dobou více angažují na místech, kde žijí, a více je zajímá, jak vypadá jejich okolí. Festival Landscape se již šestým rokem snaží upozornit na to, že je důležité zvelebovat náš okolní prostor a propojovat ho s kvalitními díly umělců. Další z důležitých významů přehlídky těchto tzv. site-specific instalací neboli uměleckých děl, při jejichž vzniku je bráno v potaz přesné místo, kde bude dílo stát, je zvýšení povědomí o české architektonické a urbanistické obci. Důraz je kladen také na zodpovězení otázek ohledně rozsahu a smyslu krajinářské architektury ve vztahu k současné architektuře a k veřejnému prostoru.

Narcisy jako předvoj
Hlavním organizátorem festivalu Landscape je Galerie Jaroslava Fragnera, jež se mimo jiné od roku 2008 zabývá udržitelnou a ekologickou architekturou a od roku 2013 krajinářskou architekturou ve veřejném prostoru. S tím se snoubí i mnoho interaktivních aktivit pro širší veřejnost, které galerie pořádá. Do některých přípravných aktivit festivalu se mohli pražští občané a zájemci zapojit, a stát se tak součástí kultivace místa, kde žijí. Jednou z nich byla trochu poetická výsadba narcisů s názvem Narcisy pro Prahu, která probíhala na podzim minulého roku. Tam opravdu ti, kdo pomáhali, přiložili ruce k dílu i k hlíně. Když narcisy na jaře rozkvetly, staly se předvojem celého festivalu v městské krajině a upozornily na místa, kde se tato venkovní akce bude konat. Nyní v místech, kde kvetly, nalezneme festivalové instalace a sochařská díla.

Letošní vybrané festivalové lokality záměrně lákají návštěvníky mimo klasické procházkové trasy, aby se ulehčilo turisticky vytíženému centru a také aby upozornily na budoucí možné změny urbanizace městské krajiny, jež jsou v těchto lokalitách v plánu. Jde v podstatě o ukázku dalších potencionálních center pro aktivity pražských obyvatel.

Moderna, věž, tribuna
Jako začátek procházky je označen dolní Žižkov, ale záleží na každém, jakou trasu si vybere. Když se však návštěvník rozhodne vyrazit právě seshora dolů, tak jak radí mapka festivalu, narazí mezi prvními instalacemi na dílo Františka Kowolowského s názvem Moderna, věž, tribuna. Toto dílo vyzývá, abyste po schodech vystoupali nahoru, a pomyslně ukazuje směr do víru festivalu. Cestou přes pražské části pak bude divák míjet celkem šedesát realizací různých autorů. Mezi významné představitele patří například Jiří Kovanda, Milena Dopitová, Čestmír Suška, Roman Franta a další špičky české současné sochařské scény. Festival ale také dává příležitost studentům. Při pohledu na díla, která jsou na trase instalována, si můžete živě představit, jaká specifika a kolik různých přístupů má současná krajinářská sochařská škola, ať už ve významu děl, jejich umělecké řeči nebo ve výběru materiálu.

Socha a veřejný prostor
Když se zamyslíme nad tím, jakou roli v současnosti hrají sochařské instalace a realizace, jistě je to jiná role než v minulosti. Nejde tu jenom o prezentaci nějakého uměleckého přístupu, ale zejména o zkvalitňování veřejného prostoru pro žití. To, jak se v místě, kde žijeme, cítíme, ovlivňuje fungování místa jako celku a také jeho prosperitu. Když jsou veřejné prostory kultivovány, postupem času lze zachytit zlepšení i životní úrovně obyvatel. Prostor, kde je nám dobře, vybízí často k různým společenským i kulturním akcím, k propojení komunit i k zábavě. Díky uměleckým dílům je tato kultivace na úrovni a zvyšuje i zájem a povědomí o umění a potěchu pro oko. V dnešní době se naštěstí můžeme těšit mnohem větší podpoře v umisťování děl, která již nejsou jen na podstavci a z bronzu, do veřejného prostoru, než jak tomu bylo v minulosti. Ve vyšších sférách, kde se o všem rozhoduje, jsou nápady na zvelebení okolí většinou vítané. Nyní se otevírají nové možnosti a pomyslné dveře i díky inspiraci ze zahraničí, novým směrům, novým stylům, které do prostoru zapadají a zároveň ho dotvářejí. Díky tomu se realizace může časem s místem sžít a souznít s ním.

Festival Landscape patří rozhodně mezi zajímavé počiny v rámci kultivace pražských částí a přináší ukázku mnoha zajímavých a mladých přístupů. Díky němu dochází k oživení těchto míst a zvyšuje se zájem o ně. Ukazuje, že umění jako takové má smyls i pro venkovní prostory, a ukazuje jeho různorodé cesty. Součástí je velký doprovodný program, který obsahuje nejrůznější doplňující výstavy. Cyklus odborných debat a přednášek se bude konat v září. Pokud vás zajímá, jak lze město oživit, fandíte umění nebo jen chcete osvěžit svůj nabitý den, procházka po festivalových lokalitách plných umění za to stojí. A vůbec nevadí, že nepůjdete po vyznačené trase. I jedna realizace, která dokáže zaujmout a zastavit vás v uspěchané době, stačí k tomu, aby byl smysl festivalu naplněn. ∞


Landscape festival
Praha (Štvanice, Rohanský ostrov, Karlín, Vítkov, dolní Žižkov)
15. 6.—30. 9.

První letní podvečer je datem, kdy se na pražském Vítkově rozezní dobro. A nezůstane pouze tam, ale bude eskalovat do dalšího veřejného prostoru. Více než padesát site-specific instalací a intervencí předních architektů a umělců a několik hudebních vystoupení přinese letošní šestý ročník festivalu Landscape.

Rozvoj městské krajiny a veřejného prostoru v širším centru Prahy je hlavním tématem mezinárodního krajinářského festivalu, který láká k objevování pražské divočiny. Umělecká díla provedou v letních měsících návštěvníky festivalu Landscape a propojí Pražanům hned několik lokalit. Zajímavostí festivalu je jeho umístění – nemá totiž svůj centrální prostor, ale bude se rozprostírat v několika pražských čtvrtích. „Hlavní ideou je vytvoření alternativní turistické trasy vůči přehřátému centru, vzájemné propojení Holešovic, Karlína a Žižkova, a představení potenciálů možných budoucích center společenských aktivit,“ přibližuje koncepci festivalu Dan Merta.

Slavnostní zahájení proběhne 21. června do 16 hodin na Vítkově. Ujmou se ho výrazné projekty hudební scény v čele s kapelou J. A. R. Nebude chybět Kapitán Demo, Puding paní Elvisovej ani slamer Anatol Svahilec. Realizace uměleckých intervencí se ujala řada českých tvůrců, mezi kterými je Milena Dopitová, H3T, Kurt Gebauer, Jiří Kovanda nebo Jitka Trevisan. Prostor budou opanovat i zahraniční tvůrci Lodewijk Baljon, Till Rehwald čiI lona Németh. Kromě instalací čeká návštěvníky festivalu také mnoho výstav – např. v chátrající Fuchsově kavárně na Štvanici, která se po dobu festivalu promění v galerii. Podzimní program pak bude patřit odborným přednáškám, debatám a diskusím za účasti odborníků, politické reprezentace a široké veřejnosti. Všechny akce festivalu jsou zdarma.

Tisíce narcisů
„Předvojem festivalu byla výstava v Galerii Jaroslava Fragnera pod názvem Objevte pražskou divočinu. Ta prezentovala koncepční studie a soutěžní i studentské projekty, které byly pro daná území zpracovány, nebo se právě zpracovávají,“ připomněl nedávnou prezentaci návrhů Jakub Hepp. Budoucí trasu festivalu si pak mohli Pražané projít již brzy zjara v doprovodu téměř 25 tisíc narcisů, které byly vysázeny v rámci podzimního workshopu. º


Landscape festival
Praha (různá místa)
21. 6.—30. 9. (zahájení 21. 6. 16:00, Vítkov, Praha 3) • vstup zdarma

Žijeme ve 21. století. Tabu minulého století (homosexualita, potraty…) jsou v našem světě obecně přijímány, vyhraňujeme se vůči rasismu a demagogii, zuby nehty bráníme demokracii, předstíráme, že děláme co můžeme s ekologickou krizí. A přesto velká část naší populace není šťastná, nedaří se jí najít vnitřní klid. Čím to je?

Věřím, že každý, kdo chce a snaží se, cestu k vnitřnímu klidu a štěstí si eventuálně najde. Co když ale zrovna ta, kterou byste chtěli jít, není povolená?
V průběhu vývoje naší společnosti jsme udělali hromadu věcí dobře, ale taky mnoho přešlapů. Za jeden z nich bychom mohli považovat i hození všech psychoaktivních substancí do jednoho pytle, bez ohledu na jejich charakter složení, účinek, rizikovost, vlastnosti i potenciál využití. Všechny dostaly nálepku „drogy“ a jejich uživatelé se pohybují na zatracované periferii společnosti. Jenže mezi těmito drogami, se nacházejí látky – nazýváme je psychedelika –, na které v současnosti ukazují vědecké výzkumy po celém světě jako na možnou budoucnost léčby problémů spojených s duševním zdravím.

Dostat dnes povolení k výzkumu látek, které byly dříve zkoumány a používány jako terapeutické nástroje, se stalo výhradním právem ostřílených výzkumníků a byrokraticky nezlomitelných charakterů. Bez silného odhodlání a tvrdé dřiny by totiž člověk dříve vyhořel, než by dostal povolení zkoumat a v rámci výzkumu podávat lékařský psilocybin, MDMA, LSD nebo jiné látky schopné rozšířit výzkumnému objektu vědomí. Naštěstí takoví hrdinové současného výzkumu existují a je jich čím dál více. Najdeme je mimo jiné i v naší zemi, své výzkumy provádějí v Národním ústavu duševního zdraví.

Budoucnost léčby
Obecně se o současné době mluví jako o „psychedelické renesanci“. Zkoumá se po celém světě a zdá se, že výsledky přinášejí ovoce. Např. MDMA (podle klasifikace droga bez léčebného využití známá také ve formě extáze) se jeví jako doposud nejefektivnější nástroj pro asistovanou terapii posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Sezení s užitím psilocybinu (v houbičkách) by zase mohlo být velmi zásadním bodem v terapii deprese.

A je toho víc. Je toho tolik, že se několik stovek výzkumníků, terapeutů, neurologů, šamanů, antropologů, umělců a dalších, přijede v červnu navzájem obohatit o výsledky vědeckých výzkumů, osobní poznatky, vlastní zkušenosti na mezinárodní multidisciplinární konferenci Beyond Psychedelics 2018, organizovanou expertní skupinou Beyond Psychedelics a Národním ústavem duševního zdraví. Akce proběhne v netradičním prostoru – Staré čistírně odpadních vod v Bubenči. Pro návštěvníky je připraven bohatý program, který se skládá nejen z přednášek a diskuzí, ale i workshopů, vlastních (i virtuálních) zážitků, hudebních vystoupení, uměleckých instalací a ještě mnohem více.
V rámci konference si i Praha na chvíli oblékne psychedelický kabát. Organizátoři se letos rozhodli využít příležitosti, a rozšířit „Praze“ obzory, kam až psychedelie může zasahovat. Během Prague Psychedelic Week („pražského psychedelického týdne“) se účastníci konference i veřejnost mohou zúčastnit vzdělávacích seminářů, nejrůznějších kulturních a společenských akcí (např. Vincent Moon a Live Cinema performance v BIO OKO), až po zážitkové workshopy i praktické dílny. Akce se konají v nejrůznějších prostorech po celé Praze. Více informací je možné nalézt na webu www.beyondpsychedelics.cz. º


text: Eva Césarová