„Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.“ Karel Čapek na výstavě galerie Vernon Tauromaquia, tváří v tvář býku, kterou můžete vidět v Obecním domě.

Býčí zápas je ústředním motivem celé výstavy a býk je zde zobrazován jako symbol moci, živočišné síly, boj s ním pak jako odvážný a velmi riskantní, avšak ušlechtilý čin.

Když se řekne „zápas s býkem“, vybaví se mi klasická španělská korida. Význam je však hlubší – může symbolizovat boj proti vyšší síle, proti životu v bídě a chudobě, boj proti utrpení doby. Proto se takovým tématem zabývali i ti největší umělci jako Pablo Picasso, Salvador Dalí, Francisco Goya, ale i čeští Emil Filla a Karel Čapek.

Výstava není zaměřena jen na kresby a malby, ale také plastiky a keramiku, zapůjčené z českých i světových galerií. Navštívit ji můžete až do 9. dubna 2012 ve Výstavním sále Obecního domu na náměstí Republiky v Praze.

Pochmurnost a omšelé pozůstatky dávné minulosti, ale i uvolněnost a náznaky optimismu jako při příchodu jara po dlouhé a studené zimě. To vše se mísí a promlouvá z fotografií Jiřího Hanke na výstavě Kladno – 80. léta v Leica Gallery ve Školské ulici.

Kladenský amatérský fotograf Jiří Hanke zachytil svým objektivem dobu komunismu osmdesátých let z okolí typického dělnického města, které upadalo do nekonečné šedi. Není to ale jen deprese, ale převážně svědectví o době, kdy tehdejší režim pomalu ztrácel svou moc a ve vzduchu se vznášel příslib nového začátku.

Tváře plné optimismu
Nejen zanedbané budovy, ale i lidé se často ocitali v dosahu Hankeho hledáčku. Zaznamenával náhodné chodce, kteří pracují nebo se jen poflakují v prázdných ulicích, spartakiádní cvičence, individua na podomácku vyrobených vozítkách či socialistické brance. Mimo to dokumentoval i prostředí umělců, se kterými se sám setkával. Velmi příjemně působí fotografie z vernisáže v ateliéru výtvarnic sester Válových, kde to spíše vypadá jako na sešlosti letitých přátel, nebo z fotografova bytu, který působí jako malá galerie, v níž se popíjí víno a hovoří do pozdních hodin o všem, co se komu honí hlavou. Jako by strach z režimu utichal a lidem se do žil vlévala nová míza a naděje, že svobodný projev bude opět na denním pořádku.

Zahoďte staré kabáty, jaro přichází
Právě tato slova ve mně snímky evokovaly. I když mi z pohledu na panelákové zástavby utápějící se v mlze běhal mráz po zádech, detaily a výrazy zachycených osob mluví jasně. Z oken chladných betonových kolosů se náhle line úlevný výkřik, že tohle bude již za chvíli minulost, ke které se budeme vracet jen skrze černobílé fotografie.

Bylina známá a užívaná již tisíce let před naším letopočtem zůstává v povědomí české veřejnosti pouze jako něco zakázaného. Festival Cannafest si klade za úkol tento předsudek změnit. Na loňský úspěch navazuje druhý ročník, který proběhne 25.–27. listopadu v holešovickém Výstavišti.

V halách Výstaviště Incheba v Praze Holešovicích se setkáte s předními tuzemskými a zahraničními odborníky, kteří se zabývají blahodárnými účinky cannabisu v nejrůznějších odvětvích. Přednášky, které se zde uskuteční, budou opravdu různorodé a obsáhnou celou škálu využití „trávy“ – od výroby oblečení, kosmetiky, až například po stavbu domu, zdůrazněné bude medicínské využití konopí. Doplní je praktická část, takže si na festivalu můžete prohlédnout a koupit konopnou kosmetiku, oblečení, zdravotní či potravinářské produkty a další.

Organizátoři očekávají velkou účast, a to vzhledem k návštěvnosti prvního ročníku, která se pohybovala kolem 17 tisíc lidí. I druhý ročník je otevřen široké veřejnosti a všem, kdo se chtějí dozvědět více o konopí, všech jeho účincích a širokému využití. Rezervujte si tedy poslední listopadový víkend. Připraveny jsou soutěže o vstupenky, veškeré informace jsou na stránkách www.cannafest.cz.

Cannafest Praha 2011
25.–27. 11.
Výstaviště Incheba
Holešovice, Praha 7

Ten své písně zpočátku pěl pouze přátelům v tichu svého bytu, zničehonic se ale ocitl v řadách sestavy The Ruin Of Ruins, kde jeho zpěv a elektrickou kytaru doprovázela trojice RUiNU, což je asi to nejlepší, co KLaNGundKRaCH dosud dali světu. Po rozpadu The Ruin Of Ruins přichází Rouilleux coby polovina dua No Pavarotti do styku s noisem a improvizovanými psychedelickými cáry zvuků, kde vyměnil kytaru za syntezátor a kde spolu s K!ammem tvoří dynamické audioporyvy jakoby překryté těžkou peřinou vzduchu chvějícího se při požáru. No Pavarotti zatím vydali čtyři tituly, z toho jeden na kazetě, podnikli krátké evropské turné a rozhodně stojí za pozornost.

Název Rouilleuxova CD Zugzwang údajně pochází z šachové terminologie a označuje situaci, kdy je pro hráče nevýhodný každý další tah. Nezáviděníhodná situace skrývající v sobě dlouhé minuty uvažování o co nejmenším zlu. A přesně taková je i hudba na CD, neveselá a táhlá, i když nikdy utahaná. Roulleux se nebojí hluku a buduje strmé stěny ze zvuků elektrických kytar, občas mu vypomohou krabičky obsluhované K!ammem a Jorgem Boehringerem (strůjcem pozoruhodného jednočlenného projektu Core Of The Coalman), dvakrát zazní bicí nástroje, u nichž nejsem schopen rozeznat, jsou-li živé nebo také hrají „z krabičky.“ Pokud to druhé, blahopřeji k přesvědčivému zvuku. Kytary mají právě ten zvuk, který rockapopový Vojtěch Lindaur kdysi označil za „nakurvený“ a leckdo jiný za shoegaze či noise, zpěv se v nich utápí právě tak, aby ještě bylo rozumět slovům. Intenzita i míra lo-fi je uměřená právě tak, aby bylo jasné, že Rouilleuxovi jde o to, aby jeho texty byly vnímány. Majitelé CD s účinně strohým handmade digipackem jsou na obalu nabádáni, aby si texty vyhledali na rouilleux.net. Mým favoritem je Nay II, v níž konečně střízlivý básnický subjekt pozoruje, jak se jeho buňky škrábou, cítí jejich kosti a vnímá, jak jím stavební kameny jeho těla smýkají sem a tam.

Z osmi textů alba si sedm napsal Rouilleux sám, autorem Cascanda je Samuel Beckett. Všechny texty jsou psány volným veršem, bez rýmů i struktury sloka-refrén, jediným náznakem struktury je občasné opakování slov či veršů. Díky této podobě a neuspěchanému, pečlivě artikulovanému podání a částečně i díky svému hlasu Rouilleux místy připomene britského básníka a duši skupiny Current 93 Davida Tibeta, nevíce snad v Sailings, která je ale zároveň nejpodmanivějším – i nejdelším – kusem alba. Tahle inspirace (pamatuji si Ruin Of Ruins hrát na koncertě jednu currentovskou „vypalovačku“) ale nepřekračuje hranice plagiátorství. Zugzwang je sebevědomý, dospělý a neotřele znějící debut.

Do Prahy míří šestý ročník festivalu současného umění This Is Not Another Biennial, zkráceně Tina B. Letos s předem daným tématem ART–ECO–BIO. Od 20. října do 13. listopadu budou vystavena nekonvenční „zelená díla“ po celé Praze, a to hned na několika místech zároveň.

Tak jako každoročně se v rámci Tiny B. představí umělci z celého světa a nejnovější umělecké trendy v oblasti nových médií, light artu, video artu, performance a dalších oblastí. Jedním z nich je pro výstavu tak trochu netradiční prostor atomového krytu pod hotelem Jalta, kde se budete moci v době zahajovacích dnů od 20. do 23. října setkat se všemi kurátory, sběrateli, umělci a novináři. V průběhu festivalu zde budou vytvořeny dvě výstavní sekce. První s názvem Eco Bio Goes Around The World obsahuje převážně videa a instalace a druhá Německá sekce nám představuje sedm, jak jinak než německých, umělců, mezi které patří také světoznámá Claudie Robles. Ta k nám přijela se svým dílem Oceanique. Vystavovatelé ze Švýcarska, Izraele a Itálie budou křtít nově otevřený výstavní areál Vernon Depot v Holešovicích, a to v sekci Little Absurdities. Stranou nezůstanou ani umělci z Polska, jejichž díla je možné zhlédnout v druhé zdejší sekci Universal Habitat, My Habitat. Ještě před zahájením celého festivalu 19. října nezapomeňte navštívit vernisáž fotek Mickeyho Smithe. Ten ve Vernon Projektu, výstavním prostoru na rohu ulic Janovského a Heřmanova, představí svou sbírku s názvem Today. A jen kousek vedle, taktéž v ulici Janovského se nachází Galerie Vernon, která celý festival pořádá. Tam se ve stejný den otevírá výstava izraelské fotografky Angeliky Sher. Útočištěm letošních open air instalací se stane více než oblíbená (A)void galery na náplavce pod Rašínovým nábřežím, kde se mj. chystá americký sochař Kal Spelletich zkonstruovat třímetrovou sochu létajícího anděla. S festivalem po celou dobu spolupracuje kino Bio Oko, které poskytuje prostory videoprojekcím, z nichž jedna nás vezme na výlet až do dalekého, exotického Afghánistánu. A komu by to stále nestačilo a chtěl by prodiskutovat problematiku takzvaného ready-made umění, může tak učinit v budovách VŠUP na náměstí Jana Palacha.

Více informací naleznete na webu www.tina-b.cz, Facebooku Tina B. Fest nebo Twitteru @TinaBFest.

Hlavními tématy Alfreda ve dvoře a produkce Motus pro letošní rok jsou děti, dospívání a rodina. Jedním z projektů, který tato témata divákům přibližuje, jsou „Mraky“ kolektivu Handa Gote Research & Development ve spolupráci s Veronikou Švábovou.

„Jak naši předkové ovlivnili naše životy? Co nám řekli a co zamlčeli? Co z jejich životních osudů se opakuje i v těch našich? A kdo ještě umí upéct »mraky«?“ Pro podněty k zamyšlení na tyto a další otázky si můžete dojít na premiéru 20. října v 19:30 v Alfredu ve dvoře v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Prožijete 70minutové představení odhalující postupně sérii rodinných obrazů, v nichž se promítají důležité momenty i zdánlivé maličkosti. Záměrně je použito slovo „prožijete“, protože jen málokdo z nás nevyrůstal v rodině.

Představení je mozaikou příběhů z historie vlastní rodiny v kontextu komunistického režimu. „Mraky“připravila performerka spolupracující s Handa Gote Veronika Švábová.

Osobní až intimní zpracování rodinné historie obohacené specifickou poetikou a hudebním doprovodem bude možná přitahovat nejednoho diváka k představení i podruhé. K tomu dává Alfred ve dvoře výbornou příležitost ještě o týden později, a to 25.–26. října.

Mraky
Handa Gote Research & Development
Premiéra v rámci 4+4 dny v pohybu
20., 25. a 26. 10.
Alfred ve dvoře
Františka Křížka 36, Praha 7
www.alfredvedvore.cz
200 / 100 Kč

Nový prostor pro aktuální umění Prádelna Bohnice v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích připravil výstavu Kamily Ženaté Roll Over All, Roll All Over, Lilith.

Roll Over All, Roll All Over, Lilith pod kurátorskou taktovkou Silvie Šeborové je projekt, který se do chladných industriálních prostorů bývalé prádelny ohromně hodí. Kamila Ženatá prostřednictvím videí, maleb a textům připravených na míru pro Prádelnu Bohnice představuje podivně temnou i něžnou metaforu života, jehož základním prvkem je rotující pohyb. Zvolila si deset zástupných archetypálních charakterů, které podle dané filosofie tvoří součást života všech jedinců. Jejich jednotlivé charaktery se staly základní osou pro vystavované videozáznamy. Jednu z postav − Lilith – pak rozpracovala pomocí maleb, animací a projekcí do dalšího celku, který tvoří volnou součást cyklu Roll Over All.

Kamila Ženatá působí na pražské umělecké scéně již od roku 1980, kdy ukončila své umělecké vzdělání na Akademii výtvarných umění. V osmdesátých a devadesátých letech se prezentovala hlavně svým grafickým dílem. Vystavovala rovněž v zahraničí, v Německu, Švýcarsku, Holandsku a ve výstavních síních Českých center. V roce 2007 připravila koncepčně náročnou a mediálně různorodou instalaci ve výstavní síni Mánes s názvem Nauč se stát na jedné noze. V roce 2009 kurátorsky připravila společně s Milenou Slavickou výstavu „Čtrnáct S“ pro Centrum současného umění DOX, prezentující díla čtrnácti současných českých umělců včetně její videoinstalace. Vedle své výtvarné tvorby se věnuje i psychoterapii, a tak se kdysi velkolepě opuštěná a nově kurátorsky oživená Prádelna Bohnice zdá jako ideální místo pro tuhle výstavu.

Kamila Ženatá: Roll Over All, Roll All Over, Lilith
Prádelna Bohnice
7. 9.–30. 10.
st, so: 14:00–19:00
www.pradelnabohnice.cz

Asi nejznámější film Marca Ferreriho, který roku 1973 vyvolal značné znepokojení, má co říct i v dnešní době. Možná ještě o něco více. Vyjadřuje se totiž k tématům, která většinou téměř nezestárla, a činí tak s elegancí, kterou by mu dnes mohl leckdo závidět.

Ferreri svou Velkou žranici natočil před 38 lety a už v době svého uvedení měl film, vzhledem ke své povaze, problémy. Nicméně nebyl jediný. Ve stejném období se i další režiséři uchylovali ke značně nekonvenčním tématům a způsobu filmování. Přelom šedesátých a sedmdesátých let je tak poměrně bohatý na různé výpovědi plné násilí, erotiky a tvrdé kritiky společnosti. Jedná se například o Pasoliniho Dekameron a Canterburrské povídky nebo Felliniho Satyricon.

Michel, Marcello, Ugo, Phillipe + Andréa
Děj Velké žranice začíná jednoho dne, kdy se čtyři muži, staří přátelé, sjedou do staré vily v Paříži. Michel pracuje v televizi, Marcello je pilotem, Ugo majitelem restaurace a šéfkuchařem a Philippe soudcem, kterému také patří velký, lehce zašlý dům, dějiště většiny filmu. Po nějaké době se k nim připojí učitelka Andréa, která snese to, co nájemné děvky nikoli. Muži se totiž nesešli náhodou, rozhodli se, že živí už z domu neodejdou. Ke svému odchodu si zvolí bizarní způsob – doslova se užerou k smrti. Dnem po jejich příjezdu tak začíná opulentní hostina, prokládaná množstvím někdy úsměvných, někdy až krutých a absurdních situací.

Poslední dny čtveřice však nejsou strhující způsobem, jaký si dnes obvykle pod tímto slovem představujeme. Děj plyne pomalu, spíše než jednotným příběhem je sérií drobných epizod, které dohromady spojují pouze postavy a především v názvu uvedená žranice. Přesto ale Ferreri dokáže jednotlivé příhody držet v rovině srozumitelného a celistvého vyprávění. Přechod mezi událostmi není prudký a vše do sebe nenásilně, plynule zapadá a – alespoň mne – udržuje v neustálé zvědavosti, co se stane v příštím okamžiku.

Stále jasné zrcadlo
Postavy „hrdinů“ jsou natolik přehnané a karikované, že identifikace s nimi je poněkud obtížná, ať už se jedná o na sexu závislém Marcellovi či Ugovi budujícímu z jídla chrám (doslova). A tak jediným, s kým člověk může byť jenom trochu soucítit, se stává Phillip, jehož smutná lidská tragičnost je místy až nepříjemně realistická. Přes veškerou přehnanost – a snad právě díky ní – tyto „karikatury“ jsou čistou sondou do doby o osmatřicet let starší.

Marcello Mastroianni, Philippe Noiret, Michel Piccoli a Ugo Tognazzi (postavy se skutečně jmenují podle svých představitelů) totiž své sebevrahy obdařili přesně takovou dávkou šarmu a tragiky, která vás na jedné straně může znechutit, ale na straně druhé jejich osudy sledujete až do konce. Je to jistě i dílem režiséra, neboť Marco Ferreri podobná provokativní témata zpracovává poměrně často, ať už s větším, či menším úspěchem. Jako příklad lze uvést Sémě člověka (Il Seme dell‘uomo) 1969; Erekce, ejakulace exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Storie Di Ordinaria Follia) 1981; Maso (La Carne) 1991, Miluji tě (I Love You) 1986. Všechny tyto filmy staví na jisté podivnosti hlavních hrdinů a motivech kritizujících společnost, sexuální touze, konzumerismu a podobných tématech.

Ferrerimu též budiž ke cti, že film nikdy nedojde prvoplánové přepálenosti. Ať už se na plátně děje cokoli, udržuje si to jakousi zvláštní svébytnou poetiku. Režisér si hraje jak s divákem, tak s postavami. V jednu chvíli je staví proti sobě, aby je v následujícím momentě dohnal do situace, kdy mu jich může být líto. Staví vedle sebe poetický výjev na zamlženou zahradu se scénami plnými komického hnusu.

Zajímavostí je pak téměř absentující prvek hudebního doprovodu v podobě, jakou obvykle očekáváme. Když už se ve filmu nějaká hudba objeví, je to obvykle na krátkou dobu, a to pouze hrána jednou z postav, či puštěná z gramofonu. Žádný klasický „soundtrack“ se tak nekoná.

Podobenství na dobrou noc
Přes veškerou aktuálnost se ale i na Velké žranici podepsala doba vzniku. Přece jen byla v době uvedení spousta prvků filmu značně šokující, což se o dnešku říci nedá. Dnešní divák je uvyklý na jiné standardy jak ve filmu, tak i v běžném životě. Navíc již není vše ve filmu tak aktuální jako tehdy, ale film je tvárný a nechává diváka svobodně uvažovat a hledat „to své“. Celkově je tak Velká žranice snímkem, který stojí za ochutnání. Třeba vám pak bude zase o něco jasnější i téma tohoto čísla.

Following directions is not the strongest card in my deck; a mind so naturally gifted in special relations can easily be confused by the rudimentary scrawling of simple minded cartographers. Nevertheless I found myself more or less on the right track when I arrived at the exhibition, interestingly named Zoo World. Once inside this zeitgeist of the avant-guard I was greeted by what must have been the galleries’ curator; splendidly in character as a pet shop owner. It seems the artist has leaned away from her former work of paints and brushes and such and turned her hand to animatronics, with very realistic results.

Incredible lifelike showings
Scattered around the gallery were cages and tanks containing these new works, moving and sounding so realistic one could be forgiven for thinking this was an actual pet shop. A few flaws are expected in an artist’s first few showings and so it was the case here. Removing my pince nez to thoughtfully inspect the puppy, I removed its’ outer casing and was surprised to find the inside too, had been lovingly represented as lifelike as possible. Unfortunately some of the burgundy colored hydraulic fluid stained the front of my cravat and I was forced to clean it on the shirt front of a passing waiter. None of the usual pleasantries were provided like the complementary wine and crackers, nor did I catch sight of the artist herself. But in a true subversion of the dominant paradigm she had created a “full immersion” experience; a benchmark for others to follow.

Editors note: Rudyard Sneem actually missed the real exhibition by Léna Virgler and instead went to a pet store by mistake. Charges are pending over the mutilation of the puppy and the assault on a local resident. We all wish him the best in his future endeavors.

Ukrajinisté z řad studentů a profesorů Filosofické fakulty Karlovy univerzity se podíleli na projektu, který má za cíl přenést zájem o ukrajinskou literaturu z akademické půdy k širšímu okruhu lidí. Výsledkem snažení je zatím nepublikovaná studie Putování současnou ukrajinskou literární krajinou.

Soubor statí nabízí obecnou charakteristiku současné ukrajinské literatury, a najdete zde informace o jednotlivých autorech, jejichž díla se na Ukrajině stala kultovními. Jedná se především o Jurije Andruchovyče, Jurije Izdryka a Tarase Prochas´ka. Mnoho knih těchto autorů bylo přeloženo do češtiny. Například Rekreace aneb Slavnost Vzkříšeného ducha J. Andruchovyče, Jinací T. Prochas´ka a antologie ukrajinské povídky s názvem Expres Ukajina, jejíž editorkou je R. Kindlerová. Autoři studie věří, že kniha, která je k dostání zatím pouze v elektronické podobě, bude sloužit nejen jako učebnice literatury, ale také jako zajímavý přehled současné ukrajinské prózy pro širší veřejnost.

V případě zájmu o publikaci pište na e-mail: chlanova@centrum.cz.

Patříte k fanouškům tohoto svérázného bývalého Monty Pythona? Máte rádi jeho svéráznou filmovou poetiku, kde se může stát cokoliv a kde postavy připomínají spíše figurky z groteskních pouťových scének? Pak neváhejte a přijměte pozvání do Imaginaria doktora Parnasse. Čeká tam na vás mimo jiné poslední životní role Heatha Ledgera a v roli elegantního Satana Tom Waits. Dámy a pánové, račte vstoupit za zrcadlo imaginace!

V českých kinech od 21.ledna 2010.
V programu kina Atlas, Lucerna ad.

Inventura v divadlech

Principem festivalu je, že každé ze zúčastněných divadel samo vybírá inscenace, kterými se bude prezentovat. Malá inventura je tedy nejen roční výkladní skříní domácího nového divadla jako celku – z vykostěného divadelního masa by se tedy na přehlídce měly objevit jen ty nejlepší kusy, ale je také reprezentativní výlohou daného typu divadla v jednotlivých divadelních prostorách. Co a proč tedy na festival divadla vybrala a jak svou účast vnímají?

„Malou inventuru beru pro Alfred ve dvoře jako příležitost pochlubit se tím, co se povedlo,“ informuje Šárka Havlíčková. A dodává: „Je důležité, že Malá inventura buduje respekt k projektovému typu divadla, které nefunguje na principu kamenného divadla se stálým repertoárem. Za divadlo Alfred ve dvoře se na festivalu objeví experimentální představení Malý člověk a Sifon. Malý člověk ruší konvenční vztahy mezi hledištěm a jevištěm, což je v českém kontextu velmi podstatné.“

Pro Adama Halaše z NoD je příležitostí, jak ukázat základní dramaturgické tendence NoD. „I proto jsme pro přehlídku vybrali dvě žánrově odlišné inscenace – Do ráje a Loa a Magnet; i když v obou případech se jedná o autorské projekty a experimenty,“ říká. Připomíná také, že festival otevírá dveře ke spolupráci mezi jednotlivými divadly.

Jan Horák z MeetFactory vnímá účast na Malé inventuře jako určité gesto projevení zájmu o prostor ze strany dalších zavedených alternativních divadel. „Věřím, že Malá inventura objeví divadlo v naší továrně pro nové diváky,“ dodává. MeetFactory se na festivalu představí inscenacemi Skočná a Rain Dance – výběr vychází podle Jana Horáka ze samotného zaměření festivalu na převážně experimentální a pokud možno jazykově bezbariérové divadlo (i když ve Skočné hraje slovo důležitou roli).

Malá inventura pozvolna zaplňuje jedno z bílých míst na kulturní mapě České republiky v oblasti performing arts, kde se prolínají a mizí striktní hranice žánrů, zvláště mezi tancem a divadlem. Ponci přináší nepochybně zviditelnění i v rámci regionů,“ domnívá se Yvona Kreuzmannová. „S ohledem na divadelní pojetí a snazší produkci jsme vybrali dvě z představení, která u nás vznikla – Exkurze s Helgou a Případy doktora Toureta,“ dává nahlédnout do dramaturgického výběru Ponce určeného k prezentaci na Malé inventuře.

Lucia Kašiarová z divadla Alt@ a občanského sdružení Alt@rt také vnímá Malou inventuru jako nezastupitelnou platformu českého nového divadla. „Malá inventura přináší Altě zviditelnění u širšího publika. Alt@rtu zase možnost potkat se s promotéry z regionů a zahraničí, kteří na festival přijedou,“ upřesňuje.

Divadlo Nablízko je podle Adriany Světlíkové s Malou inventurou úzce propojené. „Jožka Lipnik je na festivalu už také tradičně, je to divadelní rošáda, kterou uvádíme již v desátém díle. Jožka má velkou diváckou základnu a díky Malé inventuře můžeme uspokojit všechny diváky, kteří po něm dychtí,“ tvrdí Adriana Světlíková.

„Malá inventura je jedním z mála festivalů u nás, který nechápe divadlo pouze jako klasickou činohru a rekapituluje to, co za rok vzniklo. Je důležité, abychom společenství institucí a lidí na Malé inventuře definovali jako společenství, které se pokouší posunout české scénické umění někam dál,“ zamýšlí se Ondřej Hrab, ředitel Divadla Archa, které na festivalu uvede představení Šance89 a Emigrantes. „Divadlo (a umění vůbec) musí být čím dál tím více společensky zodpovědné nejenom výběrem témat, ale také jak, s kým a pro koho inscenace vytváří,“ uvažuje v souvislosti s festivalem.

Malá inventura se ovšem rozhlíží i mimo Prahu. „Z regionů máme na festivalu představení The Amnesic Days of the Polar Nights, které vytvořila choreografka Ioana Mona Popovici v Brně,“ uzavírá Jakub Čermák z pořadatelské Nové sítě.

Prorazit hranice

Přehlídka proráží nejen umělecké hranice, ale také geografické. Novinkou letošní Malé inventury je rozšíření o přehlídku zahraničních inscenací a zapojení do mezinárodního projektu kulturních organizací DNA – Development of New Art. V Praze hostujícím umělcům Nová síť věnovala dva závěrečné festivalové dny (1. a 2. března). Diváci tak mají možnost zhlédnout divadelní dění za hranicemi Česka. „Cítíme, že je potřebné dávat českou tvorbu do kontextu. Pokud se nám bude postupně dařit rozšiřovat Malou inventuru tak, aby se stala středoevropskou přehlídkou, budou sem promotéři ze všech světových stran rádi jezdit. Jsme atraktivní lokalitou i pozicí uprostřed Evropy,“ říká Šárka Havlíčková. A její kolega, Jakub Čermák doplňuje: „Na mezinárodní dny bych chtěl diváky určitě upozornit. Přivážíme inscenace slovinského režiséra Bojana Jablanovce, hraničního umělce, který má  jedinečnou metodu práce a také taneční divadlo z Dánska, divadlo ze Slovenska a Maďarska.“

Novinkou je i nižší počet představení. Každé divadlo letos mohlo vybrat jen dvě. Diváci tak stihnou bez problémů navštívit všechna představení přehlídky. A neměli by se zapomenout stavit ve festivalovém centru v Bio Oko.

autor: Jana Bohutínská

V druhé polovině loňského roku vyšla z iniciativy volné video edice DOst DObré DOkumenty unikátní kolekce čtyř DVD s výběrem dokumentů Jana Špáty.

Tato selekce, nazvaná Jan Špáta – 18 dokumentárních filmů klasika české kinematografie, je zaměřena nejen na milovníky dokumentárních filmů, ale i na běžné diváky. Díky výjimečnému talentu tohoto mistra dokumentárního filmu můžeme být svědky originálního pohledu na český (a slovenský) národ v době vlády totalitního režimu. Máme tak možnost hlubšího poznání české společnosti druhé poloviny minulého století.

Součástí výběru jsou nejen sociologicky laděné dokumenty a filmové eseje (Největší přání; Respice finem) vyzývající k hlubšímu zamyšlení, ale i cestopisy (Japonsko, má láska; Země svatého Patricka) nebo reportáže z hudební branže (Jdi za štěstím; Hallo Satchmo). Dokumenty jsou chronologicky uspořádány a divákovi přehledně zprostředkovávají průřez Špátovou tvorbou (která současně odráží samotný vývoj české společnosti). Jak totiž sám autor dokumentů říká: „Dokumentární film a život jedno jsou.“

Přestože se námět i kvalita jednotlivých snímků značně liší a každého z nás pravděpodobně osloví jiné téma či žánr, kolekce jako celek je pro autorovo osobité zpracování a vizuální cítění jistě hodnotnou sondou do české minulosti i dokumentaristiky samé. Rozhodně se tedy můžeme těšit na další skvosty českého dokumentárního filmu z edice DOst DObré DOkumenty, které mají být v budoucnu zpřístupněny.