Umělecké školy v posledních letech rostou jako houby po dešti. O významu akademického vzdělání pro umělce se vedlo již mnoho diskuzí a názory se různí. Mnohem zásadnější otázka je, jak po škole uspět. Co láká dnešní mladé kurátory v Česku? A jaké jsou vůbec možnosti tvůrců současné kultury? Rozhovor s Karinou Pfeiffer Kottovou, kurátorkou galerií MeetFactory a INI Gallery, s nadsázkou přináší jistý „návod k použití“.

Dalo by se říct, že je nějaký styl nebo technika dnes u českých kurátorů populární? Nebo že má lepší pozici než ostatní? A který by to případně byl?
Nemyslím si, že převažuje jeden styl kurátorství. Kurátoři, které osobně znám nebo i vzdáleněji sleduji, mají podle mého názoru vlastní způsob práce, který závisí jak na jejich vzdělání, tak na osobních zájmech a vkusu. Formálně se ve výstavách určitě objevují jisté trendy, zejména co se týče způsobů instalace či výstavní architektury, což od sebe jednotlivé galerie občas rády kopírují. Existují samozřejmě i tematické trendy, často v kontextu velkých bienále a přehlídek současného umění, jako je obrat k archivům, „outsiderskému“ umění a podobně. Ty jsou v menších výstavách často reprodukovány. Prázdná galerie nikdy nebude nepopsaným listem papíru, do procesu tvorby jakékoli výstavy se promítají historické i současné kontexty. Ale myslím si, že úkolem každého kurátora (podobně jako umělce) je najít si v rámci všech těchto proudů alespoň do určité míry svůj vlastní.

Reagují na tyto tendence české umělecké školy?
Spíše mě napadá příklad ze zahraničí – studenti uměleckých škol v etablovaných centrech, jako je Londýn nebo Frankfurt, reagují na poptávku komerčních galerií. Někdy už na škole lehce kalkulují s tím, že když budou tvořit tím a tím stylem, mohla by se o ně zajímat ta a ta galerie. U nás vzhledem ke stavu trhu s uměním zatím nic podobného nevnímám.

V dnešní globální společnosti již není třeba zaujmout pouze v českém, ale i v mezinárodním kontextu. V MeetFactory často pořádáte mezinárodní výstavy. Co je pro tebe jako kurátorku důležité, když zařazuješ české umělce do mezinárodní výstavy?
Je pro mě zajímavé konfrontovat přístupy českých umělců se zahraničními, ale chtěla bych se vyvarovat přílišné hierarchizace. Občas vystavuji mezinárodně slavné umělce vedle mladých (českých) tvůrců, ale snažím se mezi jejich díly a přístupy najít určitý balanc. Například video Lucie Scerankové Cucurrucucu bylo volně inspirováno prací I’m Not the Girl Who Misses Much od Pipilotti Rist a vystavit je vedle sebe mě lákalo. Ale i pro Rist, jež je dnes jednou z nejznámějších umělkyň na mezinárodní scéně, to byla práce, kterou dělala ještě na škole a od níž se její tvorba teprve začala dále profilovat.

A vyhledávají čeští umělci sami konfrontaci se zahraničím? Nepokulháváme pořád jen za vlakem, který sviští před námi?
Myslím, že pro české umělce je zásadní, aby více vystavovali v zahraničí. Existuje stále řada kontextů a míst, kde současné české umění zcela chybí, a to je škoda. Na druhé straně je vidět, že se situace postupně mění. Funguje víc rezidenčních programů vysílajících české umělce ven a místní platformy zase zvou do Česka zahraniční kurátory, kteří ze svého výzkumu v ideálním případě těží ve svých dalších projektech. Co se týče rozpočtů na výstavy a celkově fungování velkých institucí, bohužel opravdu pokulháváme, ale možná je to impuls k tomu, začít se více soustředit na to, v čem jsme dobří, což je podle mě obsahová kvalita a nezávislá umělecká scéna.

Nedávno tvůj manžel Jan Pfeiffer vystavoval na kolektivní výstavě v newyorské Mixed Greens Gallery. Dá se říct, v čem se liší přístup kurátorů a galeristů ve zmiňovaném New Yorku od České republiky?
Newyorská zkušenost, zvláště v kontextu komerční galerie, je od té české hodně odlišná. Mám dojem, že pro umělce může být tamější vysoce profesionální, ale také v něčem odosobněný přístup znejišťující. Zároveň je samozřejmě zajímavé své dílo na podobné adrese prezentovat. Celkově jsem v New Yorku vnímala větší zájem o formu než o obsah či koncept, což je u nás téměř naopak. To neznamená, že tam nevznikají obsahově podnětná díla nebo výstavy, ale důraz na to, z čeho je dílo vytvořené, jakou má velikost a jak je nainstalované a nasvícené, je mnohem větší. Tempo a průbojnost jednotlivých aktérů na umělecké scéně je tam v porovnání s Českem také neskonale vyšší.

Nesnaží se v zahraničí spíš hledat inovativní přístupy k práci a koncepci vystavování? To pak může působit dojmem, že forma má větší význam než obsah. Neulpěli jsme zde pateticky na tradici konceptu, který je ale dnes často vyčpělý již u svého zrodu?
Podle mě je předností zahraničních galerií a výstavních institucí v místech, jako je New York nebo Londýn, spíš jejich finanční zázemí a zkušenost, která vede k tomu, že jsou tamější výstavy většinou precizně nainstalované, kurátorsky dlouhodobě připravované, ve všech směrech dotažené. To ale ještě neznamená, že jsou inovativní. Ale je opravdu těžké tímto způsobem paušalizovat. Některé zahraniční instituce se snaží být průkopníky v alternativních přístupech k vystavování, já tak vnímám například Van Abbemuseum v nizozemském Eindhovenu. Vyčpělá již ve svém počátku může být jakákoli výstava, ať jsou na ní představeny barevné malby, nebo vyprázdněný koncept. K obojímu lze přistupovat s ohledem na vyváženost obsahu a atraktivitu formy, aktuálnost sdělení a podobně.

U vás v MeetFactory máte jednu z nejvýraznějších rezidencí pro umělce v Praze. Co obnáší u vás získat rezidenci a jaké jsou její podmínky?
Rezidenty vždy vybírá umělecká rada, jejíž jádro tvoří David Černý, kurátorka rezidenčního programu Zuzana Jakalová a já. Kromě toho podle jednotlivých zemí a programů do rady zveme nezávislé kurátory nebo odborníky ze světa umění. Umělce vybíráme primárně podle kvality jejich práce, ale také relevance vzhledem ke směřování našeho (výstavního) programu a podle projektu, který by v Praze chtěli realizovat. Celý rezidenční program je založen na několika dlouhodobých partnerstvích se zahraničními institucemi a nadacemi a neustálém vytváření nových. Partnerská instituce (nebo někdy i jednotlivý kurátor) pro nás zpravidla připravuje předvýběr umělců, jež nám chce doporučit, a my z nich vybereme, kdo skutečně přijede na rezidenci. Pokud je rezidence výměnná, my pak děláme to samé s doporučováním českých umělců, kteří pojedou do zahraničí. Kromě toho nám běží také celoroční otevřená výzva, do níž se může přihlásit kdokoliv, a my současně výzvu co nejvíce propagujeme a aktivně oslovujeme umělce, kterým doporučujeme se přihlásit. Občas vyhlašujeme také specifické výzvy, momentálně například pro německé kurátory, kritiky a kulturní producenty. V ideálním případě má rezident v MeetFactory k dispozici ateliér, pokoj ve sdíleném bytě v centru města, kapesné a rozpočet na realizaci výsledného projektu, například výstavy nebo publikace.

Jestli se nemýlím, součástí rezidence v MeetFactory je i výstava v Galerii Kostka. Zároveň je možné během vernisáže navštívit rezidenty přímo v jejich ateliérech. Máte nějakou zpětnou vazbu od umělců třeba po ukončení rezidence?
Výstupy rezidencí jsou různé. V Galerii Kostka je výstavám rezidentů věnováno šest termínů ročně, ale umělců za rok přijede přes třicet. Někteří svou tvorbu prezentují v rámci otevřených ateliérů nebo mají jiný specifický projekt, například publikaci. Když připravuji výstavní program pro galerii MeetFactory, vždy také počítám s tím, že některé ze zahraničních vystavujících pozveme na rezidenci, aby mohli pro výstavu připravit site-specific dílo. Zpětná vazba je pro nás samozřejmě důležitá, nejen proto, že nám dává další podněty, co zlepšovat nebo co funguje, ale také proto, že umělci, kterým rezidence u nás něco dala, ji budou doporučovat svým kolegům, což je mnohem lepší než nějaká plošná propagace.

Financování galerie není úplně jednoduchá věc, většina menších galerií ani nevybírá vstupné. Z čeho jsou pak živy? Chápu, že pozice MeetFactory a třeba INI Gallery je dost odlišná, mohla bys nám přiblížit, jak se pro takové projekty shánějí peníze a jak se to promítá do financí pro vystavující umělce?
Financování MeetFactory tvoří z největší části granty, ale určitý podíl plyne také ze sponzorských darů, pronajímání prostor a příjmů ze vstupného například na koncerty. I když to nebývá tak velký příjem, jak se řada lidí domnívá. V současnosti asi čtyřicet procent rozpočtu tvoří čtyřletý grant od Hlavního města Prahy, dále získáváme pravidelně granty od Ministerstva kultury České republiky a z dalších veřejných rozpočtů, ale také žádáme o financování projektů ze zdrojů různých mezinárodních a zahraničních nadací, institutů, ambasád a podobně. Letos jsme poprvé získali evropský grant. INI Gallery samozřejmě operuje s mnohem menšími rozpočty a nedosahuje tolik na mezinárodní financování, jednotlivé projekty podporuje zpravidla MHMP a MKČR, ale ze začátku jsme ji s kolegyněmi financovaly z vlastní kapsy.

Jak vnímáš současný boom maloformátových nekomerčních galerií? Alespoň mně přijde, že se s nimi roztrhl pytel. Myslíš, že je to třeba šance, jak vystavit, právě pro začínající umělce?
Určitě vzniká víc nových prostorů, než kolik jich zaniká, díky bohu už také mimo hlavní centra. Začínající umělci u nás tudíž mají dost příležitostí, kde vystavovat, i když jsou ještě na škole.

A je pro české umělce zdejší galerijní scéna vůbec zajímavá? Nesnaží se expandovat rovnou za hranice? Přece jen je to dnes jednodušší než kdykoli předtím.
Přestože stále panuje určitá skepse nad místním uměleckým provozem, mírou jeho profesionality, financováním apod., řada umělců si začíná uvědomovat, že jinde není tráva o moc zelenější a že česká scéna je specifická v tom, že tu existuje opravdu velká škála nezávislých výstavních prostor a projektů. Ty vytvářejí zajímavé podhoubí pro experiment. Ve více etablovaných uměleckých centrech už bylo podobné klima převálcováno komercí a v těch „perifernějších“ zase zatím nedosahuje takové šíře.

Před nějakou dobou jsem četla, že dnes již není zásadní vztah mezi umělcem a divákem, ale spíš mezi umělcem a kurátorem, případně kupcem. Vnímáš tento posun stejně?
Myslím si, že vztah k divákům zásadní je, zahraniční instituce mají dokonce celá oddělení, která se zabývají rozvojem publika, mluví se o edukativním obratu v kurátorství. Ale je pravda, že přestože umělec nějakým způsobem musí počítat s možnostmi vnímání svého díla ze strany diváků, je to pro něj abstraktnější pojem. V galerii jde spíše o vztah diváka a díla, zprostředkovaný kurátorem. Nemyslím si ale, že by umělce konfrontace jejich díla s diváky nezajímala. Někdy je rozčiluje, že od nich diváci očekávají přílišnou doslovnost nebo přímočarost. Snad každý umělec tvoří s ohledem na další umělce, popřípadě kurátory a celý svět umění, to je téměř nevyhnutelné. Ale nemyslím si, že ignoruje diváky.

Dá se v horizontu pár let předpovědět vývoj, kam budou české galerie a umělecký provoz směřovat? Jestli se třeba neblíží nějaká další limitní část pomyslné sinusoidy?
Já doufám, že získají větší sebevědomí v tom, že není nutné jen následovat příklady odjinud, ale klást důraz na vlastní obsah, který bude třeba nakonec mnohem zajímavější i pro to zahraničí. Bylo by skvělé, kdyby se podařilo přesvědčit veřejnost i politickou scénu o jejich důležitosti, abychom nemuseli jen paběrkovat ze zbytků veřejných rozpočtů, ale měli odpovídající podmínky k dalšímu rozvoji a profesionalizaci. ∞

Marcela Straková řečená Mař. je pro mě ztělesněným důkazem toho, že když děláte, co vás baví, vaše srdce plane jasným plamenem a oči září jako hvězdy. V Čechách i v zahraničí pracuje jako kulturní manažerka, fundraiserka a kurátorka. Vyjmenovat její aktivity by vydalo na článek do Wikipedie. Za všechny zmíním její podíl na vzniku streetartového a graffiti festivalu v ČR NAMES (2008), spolupráci s Artyčok TV a vedení Českého centra ve Stockholmu. Od roku 2009 do konce roku 2013 byla součástí týmu Nové scény ND. Společně s Janem Žaloudkem a Michaelou Klakurkovou vymyslela koncept lesa z vyhozených vánočních stromků, který se v minulosti několikrát objevil na piazzetě ND.

Zrovna ses vrátila z Bristolu, kde jste realizovali projekt “Second Chance” („Druhá šance“ – les z vánočních stromečků). S jakým jste se setkali ohlasem?
S výborným! Z Bristolu nás sami oslovili. Mezi občany projekt komunikovala i radnice. Všechno bylo připravené tak, aby akce dopadla maximálně dobře. Se stromečky přišla spousta lidí, jezdili s nimi na kole, auty, lodí… Ve spolupráci s Českým centrem Londýn se podařilo přivézt i celou kapelu Please the Trees, takže to navíc byla velká krásná vernisáž.

Jak vznikl nápad na les a kde všude jste s ním už byli?
S Honzou Žaloudkem a Míšou Klakurkovou jsme jednou na Silvestra přemýšleli, co s vánočními stromečky, kterých je po svátcích po Praze u popelnic spousta. Jak to uchopit a přimět lidi přemýšlet? Vymysleli jsme tenhle koncept, podle kterého ty vyhazované stromečky můžou ještě zazářit. Od roku 2010 je to pátá sezóna. V Praze byl les čtyřikrát (letos poprvé ne), jednou v Bukurešti, letos v Berlíně a v Bristolu.

Znám váš les z piazzety Národního divadla. Ty jsi působila na Nové scéně, která tento prostor významně rozpohybovala. Mohla bys mi přiblížit, co obnášela práce programové ředitelky?
Programová ředitelka, to je silné slovo. Na Nové scéně byl ředitel jenom jeden, a to Štěpán Kubišta. Já jsem měla na starosti audience development, veškerý doprovodný program v budově i na piazzetě ND, koprodukční projekty, mezinárodní spolupráci a fundraising. Práce obnášela vymyslet projekt, prosadit jej ve strukturách ND, sehnat na něj peníze a dohlédnout na realizaci.

Jak dlouho jsi tam působila a co tě nejvíc potěšilo?
Přes čtyři roky. Těch věcí byla spousta, každá měla trošku jiný rozměr a až na výjimky mi všechny dělaly velkou radost! Souvisely s oživováním celého domu a prostoru kolem. Velké zahraniční soubory, které jsme přivezli, byly jedinečné už jenom proto, že tady nikdy dřív nevystupovaly a už sem taky asi hned tak nepřijedou… Spolupráce s Constanzou Macras, skandinávské projekty nebo site-specific akce na piazzetě. Bylo toho spousta. Např. první přenosná sauna H3T byla perfektní, stejně tak i druhá, stejně tak fungoval náš les z vánočních stromečků. Ze zahraničních pro mne bude vždy vyčnívat hostování Cullberg baletu a úplně první velká instalace na piazzetě – Seno ve spolupráci s Eposem 257. Seno byla nesmírně odvážná věc hned v lednu 2010, kdy jsme Novou scénu otevřeli. Nebo trávník. Byl obrovský! Nikdo nevěřil, že to dokážeme, a my to dali! Všechno byla radost!

Zmínila jsi Skandinávii, mám pocit, že k ní máš osobní vazbu. Jak to vzniklo?
Jo, jo, je to jedna z mých srdečních záležitostí (smích). Strávila jsem tam několik let života. V roce 2000 jsem odešla studovat do Švédska a tak to nějak začalo. Nikdy jsem nečekala, že to nabude takových rozměrů, abych vozila švédská představení sem nebo řídila tamější České centrum.

Není moc lidí, kteří by sem skandinávské soubory vozili, není to lehké. Skandinávci nemají potřebu s projekty tolik cestovat, jejich systém nabízí umělcům dobré podmínky, aby se realizovali ve své zemi, a na cestování je paradoxně peněz méně. Ze Švédska i Dánska jsme na Nové scéně uvedli několik představení. Spolupráce byla radostná a diváci ocenili, že mohli poznat něco nového. V Čechách známe skandinávský design, nábytek, filmy, ale co se týče živého umění, myslím, že jsme alespoň částečně přispěli k tvůrčímu propojení.

Co obnáší vedení Českého centra?
Je to pestrá a náročná práce. Ředitel by měl mít přesah do všech oborů a zároveň být dobrý manažer a fundraiser, logicky ze své funkce propojuje hodně institucí a aktérů. Zároveň je to člověk, který je za realizovanými projekty nejmíň vidět. Prosadit něco českého do zahraničí není zrovna lehké. Musíte působit přesvědčivě, mít kurátorské schopnosti, umět pracovat s lidmi a znát zemi, ve které působíte.

V ideálním případě vzniká kulturní most. Oblast působení je samozřejmě široká. Když jsme prezentovali design, nutně jsme se dostali i k obchodu. To jsou právě ty přesahy a propojování. Jedná se o prezentaci naší země a zprostředkování uměleckých příležitostí. V každé zemi je to jiné, protože v každém regionu zafunguje něco jiného. Každá země má svá specifika, podle kterých se projekty vytváří.

Co se ti ve Švédsku nejlépe osvědčilo?
Spousta věcí. Byl to proces. Na místě diskutujete s lidmi a najednou zjistíte, co je zajímá, co by je bavilo, na co by přišli.

Velký úspěch a mediální dopad měla např. obří tapeta na fasádě od Antonína Jiráta. Zeď byla obrovská a na instalaci padlo 150 kg lepidla. Ve Švédsku, a hlavně ve Stockholmu, tyhle věci legální cestou skoro nevznikají. Zrealizovat něco tak obrovského v centru města byl opravdu výkon, umělec mrznul na plošině ve výšce 20 metrů. Obraz tam visel skoro rok. Každý den jsem jezdila kolem, byla jsem s tím spokojená, to úsilí stálo za to!

Pracuješ s velkým nasazením, kde si dobíjíš baterky?
Obklopuju se lidmi, kteří mě mají rádi, a já mám ráda je. Mám skvělé sousedy. Běhám, cvičím jógu a snažím se dělat si radost, často z malých věcí. V zimě jezdím na hory a v průběhu celého roku vymýšlím věci, u kterých se můžou lidi potkat a mít se dobře. Teď například s kamarádkou chceme obnovit běžkařský závod. Je to klasický závod na 15 kilometrů, který na Vysočině kdysi existoval a skončil v roce 2000. Rozhodly jsme se ho obnovit už jen proto, abychom se viděli s kamarády a užili si příjemnou akci na běžkách.

Zmiňuješ běhání, slyšela jsem, že jsi běžela maraton. Kolikrát?
Běhám teprve rok, takže maraton zatím jen jednou. Předtím jsem běžela půlmaraton, ale nemyslím si, že by to byl kdovíjaký výkon. Beru to jako normální běžecký vývoj. Nejdřív menší závod, pak větší. Někdo ani závodit nepotřebuje. Pro mě to byla spíš osobní výzva. Jinak běhám hlavně pro vlastní dobrý pocit, pro uvolnění a vyčištění hlavy. Běhám, když mám na něco vztek.

Kde se bere tvoje nadšení pro kulturu?
Myslím, že bych mohla být zapálená pro cokoli. Kultura není samostojná, je o lidech a pro lidi. Některé věci mi přijdou smysluplné a mám potřebu jim pomoct. Někdo je iniciátor, někdo realizátor, někdo konzument. A někdo je třeba kombinací všech tří. Všichni jsou potřeba. Mě nejvíc baví dělat věci pro lidi. Výstavy lesa z vyhozených vánočních stromečků, sauny ve veřejném prostoru, komentované prohlídky Novou scénou… to je v zásadě jedno. Ale nedělám jen věci kolem kultury, zajímají mě i komunitní projekty, prostě být s lidmi a něco dělat společně. Některé ty projekty jsou třeba hrozně malé anebo trhlé. Pěstování zeleniny, společná večeře venku, sraz sousedů nebo společná novoroční čočka, je to spíš o zpříjemňování prostoru, ve kterém žijeme, o bytí spolu. Všichni mají možnost se na tom podílet. Každý se nějak realizuje a já se realizuju takhle.

Co máš v plánu dál? Spolupráce s Novou scénou skončila. Nevím, jestli se k tomu chceš nějak vyjádřit?
To, že už na Nové scéně nebudeme dál pracovat, jsme se dozvěděli teprve nedávno, resp. já jsem byla o zrušení mé pozice zpravena až 20. prosince. Měli jsme do června naplánované některé projekty, které teď neproběhnou, protože mou agendu ani nebylo komu předat a nikdo ji po mně nechtěl. Teď je ale ještě brzy říct, kterým větším projektům se v budoucnosti upíšu.

Chystám se dál pokračovat v projektu lesa „Druhá šance“, který se dá realizovat kdekoliv a předtím, než jsme jej realizovali na piazzetě, probíhal i na jiných místech. Už teď máme signály, kam se s ním vydat v příští sezóně… Budu se angažovat v Prazelenině, na Kampě, kde bydlím, budu pomáhat zdejšímu komunitnímu centru, které na jaře své aktivity rozšíří o tzv. „Plynárenský domeček“ u Čertovky – prostor pro setkávání občanů. Chci pomoct s místními definovat, co jim v jejich okolí chybí a jaký program by v domečku uvítali.

V březnu se budu podílet na festivalu Kampa střed světa a na podzim snad také na dalším ročníku Ozvěn Horňáckých slavností na Kampě. To jsou radosti v naší čtvrti.

S kamarádkou přemýšlíme, že bychom v létě uspořádaly Svatojánskou noc. Měla by být doplněním průvodu svaté Lucie, který pořádá Komunitní centrum Kampa. V únoru budu na Vysočině pomáhat muzeu v Novém Městě na Moravě s grantem na novou expozici. Těším se, že si vyzkouším práci s lidmi v úplně jiném formátu na malém městě. Samozřejmě budou i projekty v zahraničí.

Je zajímavé mít bod, kdy se člověk rozhoduje – může všechno změnit, anebo taky nemusí. Možnosti jsou otevřené a těším se, co z toho vyplyne.

Mně by přišlo fajn zase něco oživovat nebo něco nového budovat, protože to dělám ráda a přijde mi dobré přemýšlet o tom, co lidé chtějí a co je potřeba, a může to být i jen malá věc. ∞