Kurt Gebauer patří mezi nejvýraznější sochaře, kteří u nás v tomto oboru působí. Jeho intervence do veřejného prostoru i komornější projekty lákají pro svou nezvyklost a aktuálnost vyjádření. Jeho právě probíhající výstava s názvem Věci veřejné představuje fotodokumentační výběr z jeho nejvýraznějších prací a je připomínkou jeho významného životního jubilea – 80.tých narozenin.

Výstava Kurta Gebauera navazuje na sérii autorových prezentací představující realizace soch ve veřejném prostoru a to nejen na jeho velkolepou výstavu uspořádanou v loňském roce Národní galerií v Praze, ale i na výstavu komornější s názvem „Zveřejnění“ v roce 2011 v galerii UM na pražské UMPRUM.

Výstavní projekt pořádaný architektonickým Studiem Bubec neopomine ani realizaci Bojiště z roku 2006, nacházející se v nedalekém Dalejském údolí, která je součástí Řeporyjské stezky. Siluety padlých kamenných mužů vznikly ze zdejšího mramoru jako ozvláštnění procházkové krajiny a jako připomínka míst kolem měst, kde se v minulosti válčilo. Pro Studio Bubec je připravena zcela nová velkoformátová socha navazující na starší práce ukazováků a trubkounů. Její přípravné skici, modely a studie poodkryjí úvahy při přípravách, které finální realizaci předcházejí.

Navštívit výstavu můžete do 26. září. Její dernisáž proběhne tentýž den v 15 hodin.

Kurt Gebauer – Věci veřejné
Galerie Bubec
Tělovýchovná 748 (Praha 5 – Řeporyje)
4. 8.–26. 9.
Dernisáž 26. 9. v 15 hodin

Sochy s poloabstraktní biologickou formou, připomínající filmové vetřelce nebo stylizované volavky, často splývají se záplavou sídlištního betonu, který od 70. let stojí mezi námi. Stávají se tak i ve své hojnosti téměř neviditelnými. Tyto sochařské odkazy minulosti, reprezentující normalizační umění, už šestým rokem mapuje a archivuje projekt Pavla Karouse Vetřelci a volavky.

Mnohým z nás tvoří nejednoznačně uchopitelné plastiky část vizuálních vzpomínek na blízká místa dětství. Měly vytrhávat z tvarů šedi nudného sídlištního života. S ním nám ale častokrát stále dokonale splývají. Přehlížíme je záměrně, protože neumíme rozšifrovat jejich význam, nebo jsou z pohledu dnešních vizuálních preferencí jednoduše neatraktivní? Velké množství soch mizí na úkor takzvaně účelnějších realizací. Sochař a výtvarník Pavel Karous je tímto fenoménem ve veřejném prostoru fascinován natolik, že se zasloužil o nejednu záchranu takových uměleckých děl a aktivně sleduje jejich další osudy. Vytváří obrazový archiv a místo opomínání tohoto sochařského období probudil jeho kult. Na webu vetrelciavolavky.cz je kromě mnoha informací k nalezení stěžejní obrazová dokumentace ozdob éry normalizace. Ptám se, proč v současné době nevznikají ve veřejném prostoru nová sochařská díla, která by mohla být obdivována či přehlížena zase o několik desítek let později. Bohužel takzvaný 4% zákon v architektuře, který ukládal věnovat jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení, byl po roce 1989 zrušen. I to je důvodem, proč v normalizačním období byl prostor tak hojně „kultivován“. Polemizovat nad tím, jestli je zrušení tohoto zákona zavřením dveří sochařské scéně, je na místě. I když se mezi autory, kteří se tehdy měli možnost výtvarně realizovat, najdou mistři jako Kurt Gebauer, Karel Malich, Hugo Demartini nebo Stanislav Kolíbal, zakázky zadávali většinou úředníci, kteří rozhodně neměli v popisu práce nutnost orientovat se ve výtvarném umění. Proto je vídání takto velkých autorů spíše dílem náhody. V současné době ale na otázku aplikace soch do veřejného prostoru spíš odpovídá ticho – jakákoli koncepce této oblasti na pomezí výtvarného umění, architektury a urbanismu se vytratila. A stejně tak ideová i finanční podpora umění ve veřejném prostoru a kultury obecně ze strany vlády a magistrátů. Tedy taková socha vzniklá pod rukama Demartiniho a Nováka, která plnila i funkci barrandovské prolézačky, byla vlastně luxusem tehdejší znouzecnosti, který už dnes můžeme ocenit jen zřídka.