Propojení minulosti s přítomností, historického jádra Kutné Hory, sakrálních prostor i jejího okolí. To nabídne výstavní projekt Zastavení.

Výstava Zastavení je součástí oslav 30. výročí zápisu Kutné Hory na Seznam dědictví UNESCO a vybízí ke zpomalení v uspěchané době. Ale nejen to. Posiluje kulturní identitu Kutné Hory, podporuje vnímání trvalých hodnot a je součástí kulturního programu, který se v rámci oslav „UNESCO spojuje“ koná v průběhu celého letošního roku. Zastavení, jako téma výstavy, je pak zároveň výzvou – zamyslet se, najít hlubší kontakt s uměním i prostředím. Výstavní projekt připravil kurátor Petr Vaňous a představí sochy, malby, fotografie i instalace. Vybraná díla jsou inspirována symbolikou křížové cesty a respektují genia loci a duchovní atmosféru míst. Budou k vidění v chrámu sv. Barbory, kapli Božího těla, kostelech sv. Jakuba, sv. Jana Nepomuckého, Panny Marie na Náměti, v Galerii Středočeského kraje, v sedlecké katedrále, v kostele sv. Anny v Nových Dvorech a na zámku Kačina. V těchto místech budou k vidění díla od Ivana Pinkavy, Jindřicha Zeithammela, Kateřiny Komm, Davida Pešata, Moniky Immrové, Miroslava Polácha, Miloše Šejna, Vladimíra Vély a Jakuba Janovského a to až do závěru září.

text: Radka Zahradníková

Zastavení
Kutná Hora – různá místa
16. 6. – 30. 9.

Výstava TRANS (FORMA) – The Bone Phone Heleny Lukášové a Michaela Reese nadčasově propojuje fyzický aspekt lidské existence a prehistorii člověka s virtuální technologickou současností.

Objektivně rozpoznatelná vrstva reality, ve které se pohybujeme, ve které žijeme, je v současném okamžiku tím nejvíce definitivním prostorem. Vrstvou, která nám umožňuje vidět a vnímat okolí v takové podobě, v jaké ji nevnímáme pouze subjektivně, ale v podobě, na které se více či méně shodujeme všichni jako lidstvo žijící v určitém ohraničení fyzikálními hranicemi a fyzickou dispozicí.

Do této vrstvy se ale paralelně mísí ty minulé, které zůstávají ve vzpomínkách naší paměti a ty ještě dávnější, které se staly už jen zaznamenanými prameny. Přesto těmito vrstvami, možnostmi rozměrnost nekončí, ale naopak rozkrývá snad neomezený potenciál.

Digitální technologie jsou pro rozšiřování, lépe řečeno přerůstání, reality již několik desítek let poznávaným prostředníkem. Stále dosud nepředvídatelným, protože až v závislosti na jejich implementaci do zakotveného prostředí poznáváme, a sami utváříme, jejich přínos – popřípadě zkázu.

Augmentovaná realita je toho důkazem. Užívání jejích možností rozmazává ostatní vrstvy reality a nechává člověka ztratit se v jejích rozpadajících se hranicích. Rozšiřuje tedy a nebo naopak destruuje?

Masový vstup do rozšířené reality nastal skrze technologický produkt – aplikaci Pokemon GO, která od roku 2016 ovládla skrze displaye smartphonů každodenní životy jejích uživatelů až do takové podoby, že zanechávala důsledky za nabourávání nutných stereotypů v dosud utvořené podobě lidského života.

Jedná se pak o vrstvu přínosnou, nebo tento fakt ukazuje, že člověk není schopen ve více realitách, které se prolínají, funkčním způsobem fungovat? Dále nastává otázka, jestli hranice reality jsou existujícími pouze do té doby, než podlehnou rozmělnění svým nezastavitelným rozšiřováním.

Kurátorka výstavy TRANS (FORMA) – The Bone Phone Veronika Marešová zasadila hravou a interaktivní instalaci Michaela Reese a Heleny Lukášové do barokních lázní a sklepení jezuitské koleje. Tu prostorově definují průhledné vinylové koule či prstenec jako éterické modely vesmíru, kde můžeme z jiné perspektivy nahlížet na předměty, ostatky a záznamy z našeho světa. „V tomto striktně vymezeném prostředí jsou umístěny společně vytvořené 3D tisky (zhmotnělé »telesculptures« čili objekty vytvořené spoluprací na dálku) vystavujících umělců spolu s 3D tisky modifikovaných kostí. Ústředním artefaktem je tři a půl tisíce let stará věštecká kost pocházející z Číny, která se v současnosti nachází ve sbírkách Cambridge University Library. Její zvětšený, pochromovaný sken zachycuje i zrcadlí barvy a deformované tvary okolního prostředí. Stává se tak v instalaci umělou relikvií, dokládající snahu překročit rámec fyzické přítomnosti“, uvádí Marešová. „Celý koncept akcentují fotografie Kutné Hory a okolí. Tyto fotografie odkazují nejen k historické paměti a prostředí města, ale zároveň fungují jako magické spouštěče pro augmentovanou realitu. Skrze ně se divák pomocí aplikace stažené do mobilu či tabletu napojí na autorskou digitální knihovnu Lukášové a Reese. Výstava využívá a přijímá vlivy technologického vývoje přinášejícího nové možnosti, situace a podoby současné vizuální kultury. Jednou z proměn je takřečená »komputerizace« umění, při níž se vybrané předměty či modely zbavují fyzické podstaty a stávají se pouze odhmotněným tvarem kdesi na webovém uložišti, kde je s ním dále svobodně a tvořivě manipulováno. Objekty mohou, ale také nemusí znovu nabýt materializované podoby, a mohou se k nim náhodně či zcela řízeně přidružit další nadstavbová data. Je možné, že se stanou zjevnými či skrytými, nebo se budou pravidelně objevovat. »Trans« mimo jiné odkazuje k hypnotickému či extatickému stavu, při němž umělci sledují, jak dochází k jakémusi laboratornímu mísení biologických a technicistních prvků z pozice dvou rozdílných sochařských přístupů z odlišných kulturních prostředí,“ dodává kurátorka.

Výstava TRANS (FORMA) – The Bone Phone, předkládající otázky současnosti mísené s historií, je k vidění v Galerii Středočeského kraje do 1. října. Křest katalogu k výstavě proběhne spolu s komentovanou prohlídkou v sobotu 23. září v 15 hodin. ∞


TRANS (FORMA) – The Bone Phone
GASK (Barborská 24, Kutná Hora)
25. 6.—1. 10. • 80 / 40 Kč

Dětská tématika v díle bratří Čapků nebyla pouhým obdobím, ve kterém Josef a Karel setrvali a nepokračovali dál, ať kamkoli. Stala se východiskem a symbolickým těžištěm k definování fenoménu zvaného člověk.

Bratři Čapkové byli povoláním novináři. Přestože Josef s touto rolí nebyl vždy v souladu, Karel se s ní ztotožňoval a miloval, že mu tato profese umožňuje o vše se zajímat. Tvořit pro děti nebylo u bratří Čapků programovou cestou, přestože měli za úkol se starat o nedělní dětskou přílohu v Lidových novinách. K dětem, a především jejich světu, je poutala láska k dětské duši a obdiv k čistému dětskému vnímání.

Návrat k dětskému pohledu na realitu v dospělém věku vyžaduje množství citlivosti a rozpomínání se na to jednoduché, co bylo dětskýma očima vnímáno jako fantastické a okouzlující. Každodennost, která se pro dospělého stává stereotypem, dítě nezná. V jakémkoli momentu je schopno objevovat nové a vzrušující. Nepočítá hodiny ani minuty, plyne v realitě, kterou právě poznává. Takové nazírání na svět je ryzím pohledem, který může obohacovat život každého nehledě na věk.

Bratři Čapkové ve svém díle nepřinášeli svět určený jenom dětem. Vědomě zrcadlili univerzální lidské hodnoty, na které dospělý zapomíná. Zvlášť potřebné pro svou dobu, ve které vznikaly. Třicátá léta dvacátého století plná diktátorské agrese režimů okolních částí Evropy byla podhoubím pro vytvoření ztraceného ráje, který tepal kladnými myšlenkovými hodnotami.

Ábrdy bábrdy
Vzkřísit žánr pohádky bylo pro bratry Čapky jedním z naléhavých úkolů tehdejší doby. Moderní česká literatura 19. století pro děti a mládež byla hlavně didaktická nebo zatížená sentimentalitou. Chybělo podání, které by tento čistý a krásný druh poezie, pohádku, představilo. To bylo pro Karla Čapka podnětem pro vytvoření trojdílného sborníku ilustrovaných pohádek. V roce 1918 tento projekt s názvem Nůše pohádek připravil a vybral pro něj ukázky z tvorby soudobých literátů a výtvarníků. Mezi nimi byli například František Bílek, Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Viktor Dyk, Antonín Sova nebo Karel Václav Rais. Obsahoval i první verzi Josefovy pohádky Můj tlustý dědeček s jeho vlastními ilustracemi. Přestože byl celý sborník skromně vypadajícím dílem, stal se svou originalitou a ojedinělostí významným mezníkem v rozvoji dětské literatury meziválečného období.

Pohádkám bratří Čapků se dařilo být osobitými, nadčasovými i živými. Nebyly podbízivými díly, které by se uzpůsobovaly dětskému vkusu, ale nabízely dětem to, co je samotné baví, těší nebo zajímá. Karel psal, Josef kreslil, a protože si oba bratři byli blízkými sourozenci i přáteli, vznikalo něco pospolitého, co zcela výjimečným jazykem hovořilo k dětskému čtenáři. Jen Devatero pohádek je přeloženo do 27 jazyků.

Oba bratři si zpětně uvědomili, jak zásadně tvorbu ovlivnila vyprávěním právě jejich babička. První verš „Ábrdy bábrdy“ Josefovy Loupežnické polky, kterou také zdramatizoval a vydal samostatně jako hru pro děti, vycházel od ní. Neuměla německy a tak často na hosty reagovala svébytným způsobem.

Boj o pohádku
Žánr pohádky ale nekráčel pouze cestou vzestupu. V roce 1913 se o ni muselo začít bojovat, protože začala být zastánci pokrokové výchovy mládeže kritizována jako prostý kulturní zločin, který páchá inteligence. Karel reagoval o pár let později a všech víl, sudiček, mluvících zvířat i šťastných princů se samozřejmě zastával jako pochopitelně bližších dětským představám než je mluvnice nebo hovor dospělých při obědě. Konec dvacátých let už proti pohádce zbrojil jako proti přežitku feudalismu a něčeho, co přeci dětem v době divů moderní techniky nemůže imponovat. Karlovi se ale po důkladné rešerši odborné dobové literatury a obsáhlé studii pohádkových antologií z celého světa podařilo rehabilitovat pohádku jako nadčasový literární žánr.

I díky Josefovu zájmu a studiím přírodních národů a Karlovu zájmu o otázky pravdy a spravedlnosti se podařilo oběma bratrům v syntéze společné práce ukázat na pospolitost a jednotu společnosti skrze základní hodnoty, které jsou vlastní všem lidem bez jakéhokoli rozdílu. Z rozboru hlavních pohádkových motivů poukázali na závěry, které žánr pohádky daleko přesahují a přináší výpovědní hodnotu o člověku jako takovém. I tímto přispěli bratři Čapkové mimořádným způsobem k identitě autonomní české kultury.

Není tedy nepochopitelné, že výstava „Ty děti si pořád hrají“ dostala v Galerii Středočeského kraje zásadní prostor. Jejími kurátory jsou Richard Drury a Pavla Pečinková, kunsthistorička, kritička a odbornice na dílo bratří Čapků. Ta jejich bohatou a mnohostrannou tvorbu představuje v kontextu dětské tématiky. Nechybí představení Pejska a kočičky nebo Dášeňky. Zásadní prostor dostávají ale i obrazy a kresby, které zobrazují univerzální lidská témata. K vidění jsou dále skici, fotografie, dětské knížky v různých jazykových mutacích i Josefovy návrhy potisků textilií. Výstava zahrnuje i dosud nevystavená díla z 20. až 30. let 20. století. Jednotlivé sekce výstavy uvádí Karlovy myšlenky. Součástí expozice je část věnovaná dětskému animačnímu programu, který je ale přístupný i rodičům. Ostatně výstava ukazuje, že dětský pohled na svět není ohraničen věkem. ∞


Ty děti si pořád hrají
GASK (Barborská 51-53, Kutná Hora)
6. 11.—12. 3.