Že nás kýč bezmezně obklopuje, není třeba zdůrazňovat. Ale že se jím sami obklopujeme dobrovolně, je pro mnohé zamlčovanou pravdou.

Když si položím otázku, jaké objekty si představím pod pojmem kýč, často najdu jeho nejevidentnější zhmotnění. Sádroví trpaslíci, sošky s náboženskou tématikou, umělé květiny a další jasně srozumitelné objekty, které nesou velmi diskutabilní estetickou hodnotu. Tyto věci nejsou ale cílem na cestě hledání kýče, jsou jeho začátkem.
Kýč je lehce srozumitelný. Opravdu?

Pokud objekt na první pohled není identifikován jako kýč, neznamená to ale, že jím být nemusí. Častokrát záleží právě na jeho kontextu, například kulturním. Co se jednomu národu může jevit jako kýč, pro jiný bývá manifestem jeho hodnot. Typickým příkladem je japonská Maneki Neko, soška kočičky se zdviženou tlapkou, kterou vídáme kvůli mnoha nejen japonským obchodům a restauracím více než často. Pro nás Čechy může být vzorem kýče, pro Japonce je ale symbolem štěstí a bohatství. Naproti tomu například folklórní lidové kroje do kategorie kýče nespadají a jsou respektovány.

Nevkus nemusíme přijímat
Ačkoli objekty se sentimentální přidanou hodnotou neimponují a jejich tvůrci či výrobci se pohrdá, je pouze na nás, jestli takové kousky zařadíme do naší sbírky a budeme jimi zdobit interiér nebo třeba zahradu. Právě takovým všedně vídaným zahradním prvkem jsou legendární sádroví trpaslíci, s jejichž klasifikací to také není až tak jednostranné. Na první pohled kýč pod stromkem nebo u muškátů, se znalostí historického kontextu tradiční postava objevující se na zahradách už na přelomu 15. století. Jako Maneki Neko v Japonsku, tak i zahradní trpaslík v Čechách, Německu, Británii či Francii přináší svým majitelům štěstí a ochraňuje prostor, ve kterém je umístěn. Tento fenomén má dokonce vlastní vědní obor, nanologii. Nejen pro Čechy je trpaslík důležitý mezník kultury. To ukazuje vznik Fronty za osvobození zahradních trpaslíků. Tato nezisková organizace vznikla v roce 1996 ve Francii a její náplní je přemisťování trpaslíků ze zahrad na nová místa – hlavně do volné přírody jako „přirozeného prostředí zahradních trpaslíků“. A hned je tady cesta, jak z uměleckého dreku vytvořit umění v podobě performance.

Transformace do umění
Různí autoři ukazují, že lze kýč proměnit v umění. Pracují jak s kýčem existujícím, tak i s jeho principy. Do svých kompozic používají jeho fragmenty, staví své sdělení na jeho vizualitě, zlehčují jeho význam a přidávají mu opačnou hodnotu nebo jej pouze dlouhodobě dokumentují. Kýč je fascinujícím a nosným tématem i v oblasti umění. Musí být ale jako takový pochopitelný.

Potenciální luxus
Častým jevem je také kýč, kterému se dostane nového postavení, jiné hodnoty, právě díky stanovené ceně. Pakliže se přijme tvrzení, že kýč je podbízivý a lehce dostupný objekt, který na první pohled jako kýč vypadá, ale zároveň nese vysokou tržní cenu, může najednou dostát kategorie luxusního zboží. Jeho estetickou hodnotu mění pouze cena, která je mu přisouzena. Což je pak faktor, který velmi mate rozlišovací schopnost jeho recipientů – nakolik objekt zůstal i přes uměle vytvořenou hodnotu být stále kýčem?

Kýčovitý vkus. Vkusný kýč
Zamýšlela jsem se nad kýčem v kontextu vkusnosti. Objevuje-li se pouze jako prvek poutající na sebe v souvislosti s vkusnou střídmostí pozornost, může být naopak považován za dominantu celku, aniž by jako kýč byl vnímán. V takovém vztahu jej můžeme esteticky tolerovat až obdivovat. Ovšem kdyby byl z celku vyjmut a nespočetně krát, nebo třeba i jen pětkrát, zmnožen, mělo by být na první pohled jasné, že se jedná o kýč.

Znalec umění kýčem pohrdá. Ochuzuje se
Rozeznat umění od kýče bývá v určitých případech náročným procesem. Kolem nás je naopak spousta kýčofilů, kteří jsou daleko svobodnější, protože je neomezují analýzy, co uměním je a co už jím není. Kýč prostě milují. Dává jim svobodu nehodnotit a jen přijímat libost. Do jisté míry je kýčofilem tak trochu každý. Důvodem je sentiment. A ač bychom se snad chtěli kýči záměrně vyhýbat, stejně je součástí našeho každodenního života, už od dětství. Většina mých vrstevníků jedla z nádobí, na jehož dnu byla oblíbená pohádková postava. Z kazet nebo rádií jsme slyšeli Karla Gotta nebo Michala Davida. Nechybělo nám tričko s kapelou či fotbalistou zakoupené v tržnici. Na oslavě narozenin jsme sfoukávali svíčky z těch nejbarevnějších dortů. Chodili jsme na Matějskou pouť a nejradši do strašidelného hradu. Pak jsme si oblepili pusu cukrovou vatou. Růžovou. Přišla doba diskoték a ploužáků s těmi nejsladšími hity. Také v televizi běželi Mitchové, MacGyveři a Džejárové nebo Esmeraldy. Ačkoli všechno tohle jeví známky kýče, utvářelo to náš osobní svět. Cítili jsme pocity bezpečí a jistoty, v době, kdy velké starosti byly teprve před námi. Kýč se stal součástí našeho osobního vývoje, aniž bychom si uvědomovali, že se o kýč jednalo. Časem střízlivíme a pečlivěji vybíráme, co do našeho života zařadíme. Ale proč se od kýče úplně oprostit, pakliže nám přináší libé pocity. Kýč je fenomén a zároveň kult. Neodmyslitelná součást každého dne. I já ráno vstanu, udělám si kávu do svého oblíbeného hrnku s potiskem zahrady. A ani mi nevadí, že je jen obyčejná rozpustná. Právě proto, abych si pak vychutnala v kavárně tu lahodnou. A ráda si poslechnu i Michala Davida. Ale jen jednou. Kýč mě prostě fascinuje. Pak ale tento svět vypnu, vezmu si své nejkýčovitější náušnice, které jsem v obchodě viděla a jdu se zabývat uměním do galerie. Neochuzujme se o obě roviny.

Kýč. Co podle vás to označení znamená? Někdo se podívá na obrázek sluncem pozlacených hor a řekne, že to je kýč, pro někoho by to byl pěkný doplněk obývacího pokoje. Kunsthistorici jej vnímají jako antitezi umění. Ale kdy tento fenomén vlastně vznikl? Myslíte si, že by takto například v renesanci někdo označil určité umělecké dílo?

Každý si pod pojmem kýč představí něco jiného. Mně například v mysli vyvstane obrázek zapadajícího slunce nad pláží. Vnímání kýče je velmi subjektivní. Když si přečtu, jak tento pojem definují odborníci, zjistím, že se nedá jednoznačně určit, co spadá do oblasti umění a co už tuto hranici překročilo a stalo se kýčem. Záleží tedy na kultuře a společnosti, která nás obklopuje a učí nás rozumět předmětům kolem nás.

Co způsobuje, že i člověk, který si pomyslí, že daná věc je kýčem, zároveň nemůže říci, že by se mu vysloveně nelíbila? Kýčovitý předmět lze popsat jako realistický, využívá jen jednoznačných a srozumitelných prvků, neužívá symboly, nemá žádné skryté významy, je stereotypní a lehce identifikovatelný, často zahrnuje emocionální složku, zobrazuje místa a věci, které se lidem v běžném životě líbí, které má každý z nás rád.

Svatá panenka Maria a dívka v podvazkách
Nejoblíbenějšími druhy kýče jsou dobře známé a mnou už výše zmiňované obrázky hor v podobě švýcarských krajinek, reprodukce proslulých uměleckých děl, podobizny svatých, panny Marie nebo Ježíše Krista, které se zařazují do náboženského kýče, a pin-up girls.

Růžová líčka, lesklé plné rty, lokny, hluboký výstřih a dlouhé nohy v podvazkách. Tak se dá charakterizovat správná pin-up girl. Oblíbené téma pop-artu. Jestliže ale mají díla tohoto uměleckého směru atributy kýče, proč jsou tak uznávaná, a ne stejně odsuzovaná? Je to způsobeno především jejich přesahem, tím, že kýč používají, ale nevytváří. Pouze se pomocí něj snaží poukázat na konzumní způsob života a masovou společnost.

Podívejte se na díla umělce, který se zařazuje do takzvaného kýč artu, někdy je však rovněž řazen do pop artu. Je jím Jeff Koons a jeho série Vyrobeno v nebi či díla jako Puppy nebo Michael Jackson a Bubbles. Tak posuďte sami, kam byste ho zařadili vy. Myslíte si, že jeho díla mají přesah? Že se skrze ně snaží světu něco sdělit? A dají se díla vytvořená umělcem považovat za kýč? Nebo člověka, který tato díla vytvořil, za umělce označit nemůžeme?

Na podobné otázky se ptám sama sebe, když občas stojím před obrazem či předmětem a nevím, zda ho zařadit do oblasti vysokého umění nebo spíše nízkého kýče. Pokud je daná věc odborníky chválená, většinou si nikdo netroufne říci, že v ní žádný smysl nevidí. Nikdo přece nechce, aby ho ostatní považovali za toho, kdo nerozumí umění. Já si ale myslím, že naopak člověk, který si i v produktu masové spotřeby najde symbol, který k němu hovoří, by neměl být považován za kulturního barbara.

Nazdobené výlohy už od září. Otylý houpající se panáček s kupou dárků visící z balkonu. Koledy, kam ucho doslechne. Stereotyp opakujících se štědrovečerních pohádek. Předstíraná rodinná idylka nad plnými talíři. Starosti se sháněním dárků, na které do měsíce padne vrstva prachu. Falešné úsměvy při rozbalování u přestrojeného stromečku. Hlavně aby se špicí dotýkal stropu. Rovný, dokonalý, zářící.

Zásoba alkoholu snad na týdny. A zatím jen na jediný večer. Veselí čišící z opilecké masky. Rachejtle, s nimiž se neumí zacházet. Předsevzetí, která nejsou reálná. Bilancování zahnané dalším panákem. Iluze, že příští rok skýtá něco lepšího. Všechno se změní bez vlastního přičinění. A přitom první den nových začátků startuje leda kocovinou.

Kýč? Možná. Spíš nuda. Tradice z neznámých důvodů stále živená. Vánoce v létě? To evokuje ten největší kýč. Sebevědomé smýšlení o vlastní originalitě. Nesmysly, na které už stejně dávno přišli jiní. S pocitem, že mám potenciál zaujmout. Jenže kýčem. Zahnat všechno, co už se stalo. Protože nové přináší vždy to lepší. Originalita je však pravá, jen když je skutečná. Skutečné proniknutí svou skořápkou. Nebát se být sám sebou. Dělám, protože jsem to já. Protože tak to cítím. Snaha bezmyšlenkovitě zaujmout, z toho se rodí nevkus. Lepší fádní tradice, než originalita zavánějící kýčem.