Z různých akademických ústavů jsem venku už několik let a popravdě mě všechno, co jsem kdy potřebovala vědět, naučili vyhledat už doma. Psát, číst a počítat jsem uměla už při zápisu. Ani univerzita mě nenaučila přemýšlet, kriticky uvažovat, respektovat cizí názory a debatovat – jelikož přesně tyto znalosti a dovednosti vyžadovala, aniž by kterákoliv z předchozích škol těmto nárokům byla schopná vyhovět.

Školní lavice dneška musejí být realitě vzdálené ještě víc než tehdy. „Kdo neumí, učí“, bývá smutným pravidlem a debaty o školství, které čas od času zaplní mediální prostor, mnoho výsledků nepřinášejí.

Jak je škola na okraji zájmu většiny jejích „klientů“, rozhodla jsem se jí věnovat i místo na okraji našeho časopisu. Nebo by měla patřit spíše do muzea? Co si myslíte o škole vy? Jak by se mělo učit? Kdo by měl učit? A ta nejdůležitější otázka – baví vás se učit? Za sebe odpovídám, že mě ano. Učení je poznáváním nových horizontů, dobrodružnou výpravou do neznámých džunglí, neprobádaných pralesů a na vrcholky dosud nepokořené.
Jenomže já za život potkala tři dobré učitele.

„Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť vpravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu podobné a téměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest, neb bylo, neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce; ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává.“
Jan Amos Komenský
Labyrint světa a ráj srdce