Bestiář evoluce živočichů a fascinujících tvorů, o jejichž existenci jste možná dosud neslyšeli.

Dinosaury miluje skoro každé dítě. Dějiny evoluce zvířat jsou ale plné podivuhodných tvorů roztodivných tvarů, velikostí a bizarních jmen, která zná jen málokdo. Obsáhlý ilustrovaný Atlas opravdovských příšer od výtvarnice Barbory Müllerové přináší dobrodružné putování po všech živočišných druzích obývajících naší planetu od dávnověku až po současnost. Mladá výtvarnice volí pro své ilustrace kombinovanou techniku v omezené barevné škále a zve nás mezi ohromné pancířnaté ryby, dravé ptáky lovící malé koníky, představuje největší šelmy všech dob, ale třeba také prastaré dravé lilijice, které připomínají vodní květiny.

Bestiář osvětluje příbuzenské vztahy mezi jednotlivými živočichy a celkový evoluční vývoj tvorů, nad kterými užasnou malí i velcí čtenáři. Stejně tak srozumitelně popisuje éry vývoje země i dobrodružné přírodovědce 18. a 19. století, kteří položili základ evoluční biologii. Pojďte se začíst, potkáte nejenom dinosaury, ale také fascinující (po)tvory, o jejichž existenci jste dosud neslyšeli. Dobrodružství dávných dob ještě neskončilo. Knihu vydává nakladatelství Labyrint v edici Raketa.

Barbora Müllerová: Atlas opravdovských příšer – Bestiář evoluce živočichů
Labyrint
Praha, 2019, 304 stran


text: Petra Nováková

Děsí vás dějiny umění? Nepropadejte hysterii. Baví vás dějiny umění? S touto knihou budou ještě více.

Dějiny umění si často spojujeme se sofistikovanými salónními rozhovory nad krásou uměleckých děl. Historická fakta se v nekončících rozpravách mísí s niternými pocity a těžko popsatelnými emocemi. Hyperboly narůstají, jedna oduševnělá interpretace předchází druhou. Ztlumte světla, natáhněte si bílé rukavičky a hlavně se, prosím vás, tvařte moudře a poučeně! A humor? Kam se proboha v té vší vážnosti a nonšalantnosti poděl humor? Jako kdyby řinčivý smích byl v tomto oboru zakázaný!
Naštěstí mladá výtvarnice Martina Scholleová (* 1992) nenašlapuje na špičky a její první kniha Hysterie umění nabourává tradiční pohled na učebnice či přehledové publikace o dějinách umění. Ostrovtipná rekapitulace historie umění od pravěku po současnost přibližuje zajímavosti ze života a díla českých i světových umělců s lehkostí a nadhledem.
Scholleová se nebojí hrát si se slovem ani graficky zasahovat do reprodukcí originálních uměleckých děl. Ty různě dokresluje, vystříhává nebo zcela reinterpetuje s vtipem, ale vždy s respektem k původnímu dílu. Vytváří tak ojedinělou syntézu humoru a informací, která skvěle poslouží jako šikovná pomůcka zejména studentům a pedagogům uměleckých oborů. Stejně tak jsou její grafické a jazykové hříčky přístupné pro širokou škálu čtenářů: děti i dospělé, znalé i neznalé, zaujaté i znuděné. A kdyby někomu náhodou unikala pointa vtipu? O důvod navíc si něco o dějinách umění – nebo třeba jen konkrétním díle a autorovi – nastudovat hlouběji!
Vtipný průvodce dějin umění pro lehce pokročilé vyjde v nakladatelství Labyrint v edici Fresh Eye a volně tak navazuje na zatím poslední svazek Způsoby vidění od Johna Bergera.

text: Petra Nováková

Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti. Na jedno výročí máminých narozenin (kdy jsem jako obvykle neměl nic moc připraveného) mě napadlo (pro odlehčení vzpomínkového večera) přepsat pro přátele něco, co by je překvapilo. Na vrchu bedny od banánů s máminou pozůstalostí leželo několik školních zápisníků. Věděl jsem, že byly pro matku důležité, ale nikdy během jejího života jsem do nich nenahlédl. Milimetrová písmenka dětského rukopisu odrazovala od čtení jako přirozená šifra.

Přepsal jsem první rok, 1956, měsíc po měsíci. Přiznám se, nebral jsem to tehdy jako „literaturu“, byla to pro mě milá kuriozita pro pobavení. S dalším únorem (ano, zase na výročí) jsem vyluštil rok 1957. Tím jsem si samozřejmě zadělal na problém, od té chvíle se mě pořád někdo ptal: „A jak to pokračovalo?“

Přepsat deníky kompletně trvalo dlouhé měsíce. Mámino písmo se v průběhu let vypsalo, ale čitelnosti to moc nepomáhalo. Uvědomil jsem si, že málokdy máme možnost vidět důležité momenty v životě člověka tak přímo před sebou. Stránku po stránce se z malé holčičky stávala dívka. Osoba s názory. Někdo, kdo se snaží své myšlenky čím dál lépe formulovat. Jako bych sledoval tenký potůček slov, které se jednou chtějí stát silnou řekou vět. Ze školních zápisníků, kde to podstatné se schovávalo pod čarou, se stalo místo pro nejosobnější záznamy – skutečné deníky. ∞


Věra Jirousová: Tweety 1956–1963
Nakladatelství Labyrint
Praha, 2018, 312 stran


text: Tobiáš Jirous

Příběhy a naše vlastní nebo zděděné vzpomínky dokážou proměnit naprosto obyčejnou věc v artefakt nevšedně slavnostní.

Někdy je snazší dítěti vysvětlit Archimédův zákon nebo trojčlenku než odpovědět na zcela nevinný a jednoduchý dotaz, jak vlastně přišly na svět. Pokud vás tato otázka přivádí do rozpaků, už není potřeba tápat, vytáčet se a našlapovat na špičky. Knížka CESTA NA SVĚT nabízí citlivě a lapidárně podané odpovědi, navíc v zábavném a srozumitelném textovém i obrazovém podání.

Děti mají obrovský talent ptát se s osvobozující nevinností a přímočarostí a přitom zasáhnout hřebíček hezky na hlavičku. Eda je zvídavý malý kluk a otázky, které mohou kdekoho vyvést z rovnováhy, sype z rukávu. Chce zjistit, jak to teda bylo. Jak přišel na svět a jakým způsobem se brzy narodí i jeho očekávaný sourozenec, hol-čič-kaaa! („Do háje!“ jak by dodal Eda. Ale co, třeba bude sympaťačka.) Zajímá ho, co dělají miminka v bříšku, jak se tam vlastně dostala a proč jsou tam tak dlouho, kdy vylezou ven a proč i tatínkové nemohou mít děti a proč a jak to a ono… A máma s tátou trpělivě vysvětlují a kreslí… A malý Eda vypráví dětem, co se už ví…

Tato jedinečná knížka je napsaná z dětské perspektivy, s nadhledem a především bez jinotajů, které nám dospělým často svazují ruce i ústa, když dojde na vážná témata. Vždyť na tom nic není – dokázat věci správně pojmenovat. Jak by řekl Eda, je to stejné jako s potápěním, stačí odhodit rukávky a nebát se potopit. Bohatě ilustrovaná kniha, jejíž obsah byl konzultován s opravdickým Edou, psycholožkou i gynekoložkou, je určena pro malé školáky i předškoláky. Zkrátka pro všechny děti, které se začnou ptát, jak přišly na svět. ∞


Jana H. Hoffstädter: Cesta na svět
Nakladatelství Labyrint v edici Raketa (ilustrace Petra Lukovicsová)
Praha, 2016, 121 stran


autor: Petra Nováková

Čtyři roční období a čtyři křehké příběhy, které pozvolným tempem plynou podél severoitalské řeky Pád. V nové knize beze slov staví italský malíř a ilustrátor Alessandro Sanna na vizuální imaginaci a barevnosti akvarelové malby.

„Řeka“ je kniha beze slov, jejíž základní esencí je voda. Je tudíž nasnadě, že jste si vybral techniku akvarelu…
To určitě. Voda je hlavním námětem knihy a akvarel je spolu s tušovou malbou výtvarná technika, kterou mám nejraději. Akvarel nedovolí lhát a dokáže vás příjemně i nepříjemně překvapit. To, že používám vodu (resp. akvarelové barvy), odráží můj způsob vizuálního myšlení a filozofii, kterou vkládám do práce vyžadující přesnost a pohotovost.

Jsou jednotlivé příběhy smyšlené, nebo je inspirovaly reálné vzpomínky?
Celá kniha je fabulace. Nechal jsem se vést rozpouštějícími se akvarelovými barvami, které mě dovedly do neznámých míst a situací. Lépe řečeno, znalo je jen mé podvědomí. Že jdu správným směrem, jsem pochopil ve chvíli, když jsem začal překvapovat sám sebe. Kniha nemá žádný story-board, žádné přípravné kresby tužkou… Bylo by to příliš dobře organizované a konstruované. Spontánnost gesta mi umožnila chybovat v jakémkoliv okamžiku.

Příběh je natolik vizuálně silný, že nepotřebuje slova. Vytvořit knihu beze slov bylo vaším prvotním záměrem, nebo jste k tomu došel v průběhu práce?
Nejsem ani tak řemeslník, jako spíše malíř. Dejte mi namalovat cokoliv a já budu šťastný. Namalovaný obraz je pro mě zcela soběstačný a nepotřebuje jiný prostředek nebo řeč, aby fungoval. Postupem času jsem se naučil přenášet své obrazy z plátna na papír. Navíc jsem se rozhodl vyprávět příběhy. Obě dvě věci dohromady – malba a příběh – se setkávají v jednom průsečíku, kterým je kniha.

Jako ilustrátor většinou reagujete na napsaný text. Jak se zde změnil váš modus operandi?
Považuji se za autora obrazů. Slova, pokud existují, si domýšlí čtenář, když si prohlíží mé obrazy. Vím, že jsem na diváky náročný, ale přijde mi to jako velmi demokratický způsob komunikace. Má řeč je výhradně vizuální. Pro svou poetiku nevyužívám jiného jazyka a doufám, že to pro komunikaci s divákem stačí. ∞

Alessandro Sanna: Řeka
nakladatelství Labyrint v edici Raketa
Praha, 2015, 112 stran


autor: Petra Nováková

„No to je vám zase nějaký to moderní umění,“ opovržlivě se ozývá z různých stran. Přestože na leckterého Dalího si už veřejnost zvykla, mnohá revoluční díla zůstávají příliš moderní i po stu letech.

Opravdu se nikdy nezbavíme přesvědčení, že umění musí být v první řadě krásné a fotograficky přesně zachycovat realitu? Autoři knihy „Proč obrazy nepotřebují názvy“ si nemyslí, že je vše ztraceno. Vytyčili si tedy úkol přiblížit svět moderního umění divákům, kteří jsou ještě zvyklí naslouchat – dětem.

Přesto nevznikla publikace ani učebnicová, ani infantilní. Knížka je přístupná a hravá, kombinuje komiksové pasáže, velké dvoustránkové ilustrace i text. Pomocí komiksových bublin ke čtenáři promlouvají jak postavy příběhu, tak i přední umělci devatenáctého a dvacátého století. Na konec je ještě zařazen obrazový rejstřík vyobrazených děl, medailonky zmíněných umělců i velká časová osa, na které je mimo vývoje uměleckých směrů a hlavních dějinných událostí zařazen i vynález ledničky a první plyšový medvěd.

Knihu napsal Ondřej Horák, lektor a kurátor, který se zabývá popularizací umění. A to nejen mezi dětmi – ve svých projektech zpřístupňuje svět umění i důchodcům, vesnickým komunitám, nevidomým nebo třeba trestancům. Jeho scénář pak výtvarně rozpracoval Jiří Horák, ilustrátor, malíř a člen umělecké skupiny Rafani. Jeho osobitý a hravý výtvarný projev propůjčuje celé knize svérázný styl a dobře koresponduje se zábavným populárně-naučným příběhem.

Komiksové vyprávění je skvělým úvodem do světa umění. Nenabádá k nekritickému obdivu, ale učí, že čím lépe dokážeme vnímat, tím více jsme schopni vidět a ocenit. Autoři vypichují několik přelomových děl, ilustrují na nich vývoj umělecké řeči a radí, jak jí rozumět. Tato kniha je sice primárně ušitá na míru dětem, ale myšlenky, které formuluje, nejsou nikterak dětinské. Ani dospělým čtenářům by tedy neuškodilo si skrze ni připomenout, jaký divácký přístup si umění zaslouží. A že názvy opravdu nejsou tím nejdůležitějším, co by měli u obrazů hledat. º


Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 100 stran

Dvě stě áčtverek fundovaného čtení za dvě stě korun nebo devět eur. Vychází jednou za rok. Co tam najdete? Básnivé eseje sartrovského ražení, prózu jak uleželou, tak čerstvou, barevné fotky na křídovém papíře, komiksy i podnětné teoretické texty, u kterých musíte přemýšlet a třeba se k nim i vrátit. Prostě labyrint.

Nový voyeurismus, zní téma letošního čísla. Spousta z nás jím na sociálních sítích žije. Václav Hájek startuje nemilosrdným zamyšlením „Orgie narcismu. Selfie, super-face, vizuální samohana“. Němka Hito Steyerlová navazuje vizí „Planetární spam: Ústup z reprezentace“: „Naše dopisy a momentky, důvěrná a oficiální korespondence, televizní vysílání a textové zprávy se jako tektonická architektura tužeb a obav naší doby prstencovitě šíří ze Země… Dochází k čím dál většímu zvnitřnění hegemonie spolu s tlakem na konformitu a výkon, což platí i pro tlak reprezentovat a být reprezentován… Fotografie a videozáznamy jsou nebezpečnými prostředky zachycování času, afektu, produktivních sil a subjektivity.“ Mluví mi z duše.

Francouzský historik Georges Didi-Huberman v článku „Podobný, nepodobný, přeživší“ rozebírá čtyři fotografie, jež se našly v Osvětimi v tubě na zubní pastu. Neznámý člen Sonderkommanda zachytil na dvou snímcích pálení těl lidí, kteří byli právě zavražděni v plynových komorách, na jednom pak skupinu žen právě jdoucích na smrt. O nějakou dobu později fotografa čeká stejný osud. Autor i objekty tedy zmizeli, jediné, co zůstalo, je pár obrazů. „Další jedinečný a nenahraditelný obraz minulosti vyprchává s každou přítomností, která se v něm nedokázala poznat.“

Z literatury zaujme spisovatel, který si říká Gauze. Pochází z Pobřeží slonoviny a dorazil před lety do Francie jako jeden z bezejmenných imigrantů bez dokladů. Pracoval jako hlídač v obchodě a ve své próze heslovitě popisuje, jaká je „hlídačina“ dřina. Dále je ke čtení úryvek Voyeur Allaina Robba-Grilleta, existenciální dopisy Tiny Modotti, mexické kámošky Frídy Kahlo, a povídky mladých českých autorů, o kterých jste ještě neslyšeli. Třeba Sára Vybíralová, ale tu zrovna od vidění znám (na konci každého článku je fotka autora).

Pak jsou v Revue Labyrint rozhovory. Výborný je ten s izraelským spisovatelem Etgarem Keretem. Izraelec se ve své zemi podle Keretových slov potýká s každodenními starostmi i radostmi jako v kterékoli jiné zemi, jen „u nás je prožíváme mnohem víc do krajnosti.“ Demonstruje to na příhodě, kdy jede s malým synem v autě a rozezní se siréna ohlašující brzký dopad bomby někde v okolí. Musí zastavit auto, vystoupit a lehnout si k zemi během půl minuty. Malý synek si ale zrovna postaví hlavu, že země je špinavá a lehat si nebude. „Člověk si připadá víc živý,“ vysvětluje Keret v nadpise, proč volí život v Izraeli, a ne tzv. diasporu. Absolvent FAMU Martin Kohout žije v Berlíně a jeho klip Moonwalk zařadilo Guggenheimovo muzeum mezi nejlepší videa serveru Youtube. Určitě vás zajímá, jak k tomu došlo.

V německé metropoli kotví taky novozélandský fotograf a instalátor Simon Denny. Proslul výstavou, kde předvedl, jak šel čas s monitory. Možná jste si i vy všimli, že z někdejších televizních „beden“ jsou dnes „placky“. Ale udělat o tom výstavu vás nenapadlo. Škoda. Na patnácti barevných stránkách si můžete prohlédnout Dennyho avantgardní dílo. Labyrint vystavuje taky Eda Atkinse, Camille Henrot, Richarda Nikla a pár dalších. Věci, na které hned tak nenarazíte. ∞


LABYRINT REVUE Č. 35-36
nakladatelství Labyrint
Praha, 2015, 220 stran

Nová existenciální komiksová novela pro dospělé vypráví o tom, jak přátelství a fantazie dokáže zvítězit i nad smrtí. TOY BOX, jejíž tvorba má kořeny v techno- a anarchistické scéně, mistrně propojuje příběh malého chlapce, píšícího knihu o nesmrtelném indiánském hrdinovi, s autentickými zážitky mladé squatterky.

Komiksovou novelu Moje kniha Vinnetou otevírá motto, které hovoří o zaprodaných snech, vášni, svobodě a vlastní odhodlanosti. Je tahle komiksová kniha „tvým kouskem svobody“?
Je to tak. Náš – nechci ani říkat můj – Vinnetou vznikl díky dobré vůli spousty lidí, kteří nás podpořili, takže jsem nemusela podobu knížky přizpůsobovat tomu, co se ode mě očekává. Vznik novely byl postaven na principech vyjádřených v druhé části textu hardcorové kapely Remek: „…ve světě, kde si lze všechno koupit, má cenu jen to, co uděláš sám“. Ztělesňuje můj názor na to, jak by měly podobné věci přicházet na svět – a v tom jsem na její vznik i na sebe doopravdy pyšná.

V knížce se prolíná příběh squatterky Semtexdesign s jejími básněmi a s dětským příběhem o indiánském hrdinovi. Jak spolu tyto zdánlivě nesourodé linie souvisejí?
Semtexdesign byla moje kamarádka a zároveň jeden z nejsvobodnějších lidí, které jsem kdy poznala. Když jsem mohla zblízka přihlížet tomu, jak šla beze strachu a s hlavou vztyčenou i vstříc smrti, věděla jsem, že zažívám něco výjimečného. Člověka, který se nenechá zlomit. Kolem mě je takových lidí víc, a moje kniha je poctou jim všem. Dokud nám nevezmou naše sny, budeme moct dýchat. V každém z nás je kousek svobody, který si nedáme vzít navzdory okolnostem svého života. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že právě takoví jsou indiáni.

Vedle expresivní, sytě barevné akvarelové malby často používáš vrstvení a koláž. Vnímáš koláž a víceprostorovost jako jakési vyplavování útržků života, jako „výsledek několika let zažívání neuvěřitelného“?
Než jsem začala kreslit definitivní podobu Mojí knihy Vinnetou, prošla jsem dvouměsíční fází, během níž jsem zkoumala, jaké výtvarné prostředky jsou pro vyprávění mého příběhu nejvhodnější. Nakonec jsem zvolila akvarel, techniku, která míchá barvy s vodou a jejíž svobodu je nutno respektovat. V akvarelu existuje způsob malování, kdy necháte působit na barvy s vodou krystalky soli. Řekla jsem si: voda a sůl, no jasně! Co jiného zvolit pro komiks o tom, jak mi umřela kamarádka. Začala jsem se cítit, jako kdybych komiks nemalovala barvou, ale svým smutkem a slzami po ní.

Kniha je o smrti a o tom, co v nás odchod blízkých zanechá. Je pro tebe komiks lékem a způsobem, jak se s tím vypořádat?
Tahle kniha ale končí dobře – závěr je vlastně takovou mou idealizovanou představou o tom, jak by měl vypadat svět. Squat, který už v komiksu nikdy nikdo nevyklidí, a holky, které jsou bez domova, tam můžou bydlet. Namalovala jsem všechny kamarádky pohromadě, jak se mají dobře a už žádnou z nich nic netrápí. Je to sice utopie, ale já jsem šťastná, že se mi v celým zmateným a složitým vesmíru podařilo vytvořit alespoň představu takovýho místa.

Podhoubím příběhu je prostředí a fenomén squattingu. Nemůžu se nezeptat na aktuální stav kolem iniciativy Klinika.
Kauza Kliniky je složitá. Můj pohled na věc je, že iniciativa od začátku vyslovovala názory, s nimiž se až do hloubi duše neztotožňuji, kupříkladu černobíle rozdvojené vnímání „hodných squatterů“, který vyčistěj a ukliděj barák, od těch „zlých feťáků a bezdomovců“. Squaty tak, jak je vnímám já, jsou místem pro každého, ať už bere širokou veřejností přijímané legální drogy jako je alkohol, anebo se ve svém životě ocitne tak v háji, že se musí uchýlit k drogám nelegálním. Přestože podporuji principy, na nichž Klinika plánuje fungovat, distancování se od bezdomovců, sociálně vyloučených a feťáků mi bylo a vždycky bude proti srsti.

Tvá první komiksová kniha, která vychází v nakladatelství Labyrint, je současně knihou komunitní. Co si mám pod tím představit?
Znamená to, že není jen dílem mým, ale jde o průsečík toho, co jsem prožila a co se ve mně nějak odrazilo. Moje kniha Vinnetou není jedna kniha, ale knihy tři – dětská knížka malého kluka, básně squatterky Semtexdesign a moje vyprávění o nich. Zároveň to ale znamená, že mi při jejím vzniku pomáhala spousta lidí – konzultovali se mnou scénář, zvali mě na jídlo, vozili moje psy na veterinu a posílali mi peníze na účet. Dělali to dlouhý měsíce, během kterých museli věřit, že na knize pracuju, a to nejlíp, jak umím. Bez naprosto nezištné podpory mého kamaráda Petra Lubojackého by ta kniha prostě nevznikla. Kromě toho spousta mých kamarádů v knize „hraje“ různé postavy, například můj přítel dostal celkem nevděčnou roli manžela hlavní hrdinky. Moje kniha Vinnetou je prostě plná našeho života a přátelství – a i proto ji mám moc ráda. ∞


TOY BOX: Moje kniha Vinnetou
nakladatelství Labyrint
Praha, 2015, 210 stran


autor: Petra Nováková

Na podzim vyšla prvotina Martina Juna – Doživotí. Díky svému tématu již stihla vyvolat mediální kauzu, a strhla tak na sebe notnou dávku pozornosti. Ačkoliv je pro začínajícího spisovatele jistě kýžená, zdá se být v tomto případě spíše danajským darem.

Martin Jun se rozhodl zpracovat téma, které v soudobé společnosti rezonuje, a vybral si kauzu pro zúčastněné strany dosti citlivou – údajné udavačství Milana Kundery z 50. let. Ačkoliv se Jun spolu se svým vydavatelem z Labyrintu snažil předejít nedorozumění, se samotným Kunderou titul konzultoval a přidal podtitul „román, kde není ani slovo míněno vážně“, přesto se nevyhnul rozhořčeným reakcím jak od slavného spisovatele, tak od českých médií.

Můžeme se přít o to, jak daleko sahá umělecká licence, tedy nakolik je (ne)korektní zpracovávat životní příběh bez vědomí jeho majitele, nebo o to, zda Junova volba nevyvěrala z jeho upřímné touhy nastavit zrcadlo české společnosti, ale byla především promyšleným marketingovým tahem. Tyto otázky ovšem pouze nutí začínajícího spisovatele, aby se neustále obhajoval, a odvádí pozornost od toho, co by mělo být pro něj, jeho čtenáře i recenzenty důležitější – literární kvality románu.

Nakladatelská anotace uvádí, že kniha díky svému lehkému stylu nabízí skutečný požitek z četby, což by se dalo parafrázovat jednoduše tak, že je „čtivá“ a můžete si u ní po dva či více večerů příjemně odpočinout. Nedá se popřít, že Martin Jun je stylisticky obratný a s vyprávěním umí svižně zacházet. Skeptičtější jsem k prohlášení, že existenciální zápletka přináší silné téma k zamyšlení. Ano, silné téma přináší, ale od zamyšlení nad ním spíše odvádí, protože gros knihy se zdá být především Junovo spisovatelství jako takové.

Stylistická show
V několika samostatných částech se odehrávají dva příběhy – tajné zatčení a soud slavného spisovatele K. a životopis mladého neúspěšného spisovatele Michala. První je podán z různých úhlů, očima novinářky Anny, záznamem ze soudní síně a nakonec rekonstrukcí inkriminované události z 50. let. Tato linie by mohla tvořit samostatný soudržný celek, snad jen Annino vyprávění, které tvoří celé kauze vstupní bránu a pozadí (nebo spíš popředí), se rozbíhá do nesouvisejících širších okolností a je otázkou, zda slouží i k něčemu jinému než zapojení populárních prvků krimi a erotiky.

Ve dvou částech věnovaných životu Michalovu je kromě hrdiny příběhu neustále přítomen vypravěč, který vede dialog s nepřítomným čtenářem, hádá se s ním, trochu se mu i zpovídá. A hlavně ho poučuje, osočuje a v předstírané obraně se vyžívá ve své moci nad textem. Nadsázka a ironie je patrná, ale v rozsahu, v jakém se jí využívá, působí na příjemce až trochu sadisticky.

Vypravěčský důvtip a nadšení, které je možné ocenit na jednotlivých částech, ale v souhrnu selhávají. V celkovém sledu se román rozpadá, chybí mu srozumitelné vyznění a působí spíše jako soubor povídek volně spojených postavou K. Do popředí tak vystupuje sám autor a jeho psaní. Neubráním se dojmu, že chtěl především udělat dojem a román Doživotí pojal jako stylistická cvičení na zadané téma podle svých oblíbených, mimochodem snadno rozklíčovatelných, inspiračních zdrojů. Bohužel se zdá, že literární postupy jejich autorů odkoukal, zdárně napodobil, ale už zapomněl přemýšlet o tom, proč to udělali, jak to funguje a co to pro text znamená.

Troufám si tvrdit, že pokud bude chtít Martin Jun v budoucnu vytvořit dílo k zamyšlení, bude muset vzít svou „hru na spisovatele“, jak o tom píše, trochu vážněji a pokorněji. Pokud je jeho cílem čtenáře svou hrou bavit, práce se mu daří a já jen doufám, že se z něj nestane dvorní šašek literárních kritiků. ∞


Martin Jun: Doživotí
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 304 stran

Každá subkultura je formovaná svými členy a zároveň je zrcadlově ovlivňuje. Export japonské popkultury již zasáhl celý svět. Jakou pozici má však manga či anime dnes ve své mateřské zemi? Kniha Made in Japan od nakladatelství Labyrint přichází s pěticí střípků, které dohromady tvoří pozoruhodný obraz dnešní společnosti země vycházejícího slunce.

V prvním díle edice Fresh Eye se nám Václav Hájek snažil nabídnout vodítko, jak rozpoznat odpadkový koš, a kriticky a neotřele se pouštěl do hlubších analýz stereotypů v současné spíše západní vizuální kultuře. Made in Japan je průvodcem po hlavních směrech popové, především animované, scéně země vycházejícího slunce. Pětice autorů, pět esejí, pět témat, která jsou základními kameny japonské popkultury napříč věkem i společenským postavením.

Otaku jako obsedantní fanouškovství japonské kultury mapuje Karel Veselý. Z pozice člena této skupiny nastiňuje náročný boj anime a mangy z okraje zájmu společnosti až na výsadní pozici exportu, již umocnila národní strategie Cool Japan. Interní pohled doplňuje o ryze intimní detaily této subkultury, kterou je například láska moe, tedy komplikovaný vztah fanouška otaku k fiktivní postavě z mangy či anime, což pro kohokoli z klasické euroamerické společnosti může být minimálně těžko pochopitelné.

Fenomén mangy tvoří společně s anime nejsilnější část ostrovní popkultury. V textu Anny Křivánkové se seznamujeme s vývojem hybridu japonského a západního komiksu. Citlivý pohled s kritickým zhodnocením se nedrží hlavních mainstreamových okruhů, ale přibližuje ty, které jsou stejně důležitou, ale méně výraznou součástí, jako například dívčí, sportovní, úřednická a mnohá další témata. Nechybí ani zasazení do historicko-společenského kontextu.

Esej Antonína Tesaře se z rozsáhlé produkce anime zaměřil na studio 4°C. To vyniká nejen svou mnohovrstevnatou produkcí, jdoucí od extrému k extrému, ale i osobou ředitelky, která jako jediná žena vede anime studio v tradičně maskulinním Japonsku. Komplexní obrázek doplňuje i charakteristika spolupráce s hollywoodskými či ruskými filmaři nebo tvorba reklam, jež je plnohodnotnou součástí dnešní kultury.

Velmi detailní a odborný pohled na prostředí videoher nastiňuje Jan Miškov. Právě v zemi tak úzce spjaté s rozvojem technologií se dá snadno předpokládat silná hráčská základna, která si časem vyvíjí vlastní odnože her, například JRPG. V zemi, kde poprvé spatřila světlo světa herní konzole PlayStation, se stalo hraní videoher životním stylem, a ne pouze hobby aktivitou, jak ji známe my. Tomu odpovídá i náročnost a komplikovanost her a jejich sociální a společenský tematický přesah.

Pětici studií uzavírá Jiří Flígr, který jako dramaturg a filmový publicista především nastiňuje pozici japonského filmu v mezinárodním distribučním kontextu. Přibližuje tematické okruhy od proslulých duchařských hororů jako je Ring až po bizarní erotické Tokyo Gore Police. Zároveň kriticky hodnotí rozmělnění zájmu o japonský film, způsobené televizní produkcí i přesycením diváků audiovizuálními díly, kvůli všudypřítomnému vysokorychlostnímu internetu. Po esejích následuje glosář, v němž si čtenář doplní svůj japonský slovníček.

Jednotlivé eseje se liší pojetím i pohledem, který vychází z pozice autora, a niterné fanouškovské postřehy tak střídají kritická akademická zhodnocení nebo citlivé hledisko dramaturga filmového festivalu. Svazek neaspiruje na přesný a vyčerpávající encyklopedický výklad jednotlivých pojmů, ale nechává autorům volnou ruku. Díky tomu je čtení pestré a lépe nastiňuje mnohovrstevnatost této kultury. Sbírku doplňuje předmluva japanisty doc. Jana Sýkory, který popisuje sociální a intelektuální vývoj a stav Japonska. Zároveň nabízí klíč k elementárnímu pochopení principů společnosti země, kde se mísí tradice s novým již tak dlouho, že se sama změna stala součástí tradice.

Celý svazek oblékl do popově barevného propracovaného kabátu Martin Svoboda alias FunkFu. Knihu uchopil jako komplexní záležitost. Popové ilustrace, které odkazují k přeplácanosti anime i strohým momentům japonských filmů, doplňují typografické hrátky s odkazem na japonskou tradici.

Pro Japonsko je typické, že musíte postupovat od detailu k celku a že jednotlivá část je celku nadřazená. A tak i po přečtení jednotlivých detailů v této knize získáte ucelený obraz popkultury, která již dávno přesáhla své ostrovní hranice. ∞


Made in Japan.
Eseje o současné japonské popkultuře (Antonín Tesař, Anna Křivánková, Jan Miškov, Jiří Flígl a Karel Veselý)
Labyrint, edice Fresh Eye
Praha, 2014, 144 stran

Báseň v próze. Z větší části monolog rozervance a bitkaře ze sídliště, který nenachází své místo ve společnosti. Snad právě proto chce všechny „poučit o životě“ – pěstními argumenty. Potřebuje řád, starý svět se mu rozpadá, stejně jako se rozpadla jeho rodina. Životní příběh hlavního hrdiny Vandama je příběhem lidské vykořeněnosti. Právě on však toto individuum v očích čtenáře polidšťuje. Potkat ho v hospodě ale nechcete. Jemu podobní strašáci se bohužel v různých typech putyk podobných té, kolem které se točí děj knihy, nachází dodneška.

Právě situování scény do zapadlé hospody na pražské periferii připomíná Rudišovu předchozí knihu Konec punku v Helsinkách. Zde se děj vleče, až nudí. Národní třída zato odsejpá jako dobře našláplá muzika. V Konci punku Rudiš z rozvláčnosti textu vybruslil mistrovským zakončením pomocí starého triku deus ex machina. Ačkoli se v závěru Národní třídy dostane poučení o životě samotnému Vandamovi a je zde patrná snaha o silný konec, v porovnání s Punkem se jeví jako slabší a prvoplánový.

Vandam žije, stejně jako mnoho ztracenců dospívajících v devadesátých letech, ve vlastním světě a vlastní minulosti, jejichž stín nedokázal překročit. Svou roli v tom hrají alkohol, drogy a osobní traumata, rozpory a dilemata. Tento svět se prolíná s fantazijními představami, které si promítá do svého okolí. Hrdinův monolog připomíná jakousi pokřivenou cestu samuraje. Vandam má svůj kodex a vlastní zásady: „Nejdůležitější je koncentrace. A přesvědčení. Musíš do toho jít jako vítěz, jako vojevůdce do bitvy. Odhodlání je půlka úspěchu.“ Je vždycky připravenej bojovat za „správnou věc“. Připravenej tě poučit. Je válečník. Poslední Říman.

Krátké, až heslovité věty, ze kterých autor spřádá strukturu knihy, dobře ilustrují mělkost Vandamova myšlení. Kdo vyrůstal na podobném sídlišti jako on, možná v knize uvidí část vlastní story. V tomto ohledu lze říci, že Rudiš dokázal velmi dobře vystihnout problematiku, která je podložím příběhu a zrcadlí se v hrdinově psychice, vztazích i životním stylu.

Kniha ukazuje, že jsme dnes ještě ani zdaleka nezahnali stíny z minula. Silnými momenty jsou poetické pasáže, kdy Vandam uvažuje o nekonečném koloběhu vznikání a zanikání: „A já už vim, na co se to můj fotr tenkrát díval. Já se totiž už umim takhle dívat taky. V tom lese viděl, co bylo předtím. A viděl i to, co přijde. Jak v tom lese a bažině, ze kterejch sme povstali, zase pomaličku zmizíme. My i celý naše Severní město.“ Děj sám o sobě ale příliš nenadchne.

Jestli je potřeba Rudišovu Národní třídu opěvovat, nevím. Jsem z ní na rozpacích. Chybí mi tam příběh, překvapení, něco s čím bych se ztotožnil, čím by si mě kniha získala, co by mi utkvělo v paměti. Za přečtení kniha stojí – moc času koneckonců nezabere. Od Rudiše by se určitě dalo čekat víc. Hodnocení: „cajk“. ∞


Rudiš, Jaroslav: Národní třída
Labyrint
Praha, 2013, 152 stran

Možná si někdo vzpomene na fenomény, jako bylo Nintendo, Sonic od firmy Sega nebo Tamagoči. Vlně Pokémona, Hello Kitty či PlayStation pak asi unikl málokdo z nás, nebo jste třeba fajnšmekři, kteří tráví večery u japonské mangy či anime. To vše jsou jen špičky ledovce dnešní japonské popkultury, které se staly dobrým vývozním artiklem. Málokdo z nás ale umí tyto fenomény zařadit do hlubšího socioekonomického kontextu současného Japonska. A právě odpovědi na tyto otázky nabízí kniha Made in Japan od nakladatelství Labyrint. Svazek je součástí nové edice Fresh Eye, která se věnuje vizuálním studiím a kultuře. Antonín Tesař, Anna Křivánková, Jan Miškov, Jiří Flígl a Karel Veselý nám v několika kapitolách nabízejí svěží pohled na popkulturu této ostrovní země. Graficky velmi výrazná kniha nese rukopis Martina Svobody (FunkFu) a je doplněna o předmluvu japanisty, docenta Jana Sýkory. K dostání je od 31. března. º


Made in Japan.
Eseje o japonské vizuální kultuře (Antonín Tesař, Anna Křivánková, Jan Miškov, Jiří Flígl a Karel Veselý)
Labyrint, edice Fresh Eye
Praha, 2014, 144 stran

Téma nemusí mít nutně intelektuální základ, aby se o něm dalo intelektuálně psát. To předkládá 33-34 vydání Labyrint revue, časopisu pro kulturu. 256 stránek dokazuje, že i tak přímočaré téma jako jídlo má intelektuální chuť.

V nakladatelství Labyrint vychází už přes dvacet let nejen kvalitní česká i překladová beletrie, ale i časopis, který svým obsahem velkoryse vystačí na celý rok. Letošní vydání Labyrint revue připravilo pohoštění hlavně pro šedou kůru mozkovou. Jídlo v kontextu sociálně-kulturním a dalším představuje nad deset esejí z mezinárodních per. Jak se lžící dlabou hodnoty, Mezi obezitou a hladem, Dobře jíst nebo Hlad jako cnost jsou eseje, které svým obsahem nakrmí hlavně levou hemisféru mozku. Demonstrace toho, že jídlo opravdu není jen pojmem na jídelní lístek. Tato antropologická konstanta dominuje i v literatuře. Z té české a slovenské je k přičichnutí ke třem povídkám a dvěma ukázkám z románu. Jídlo je prošpikované i literaturou světovou – jako ukázku z knihy nebo románu dostává prostor ke konzumaci osm světových spisovatelů. Oblohu tvoří další čtyři povídky. Obsah Labyrint revue připomíná spíš jídelní lístek a názvy jako Pizza nebo Kardamom nutně vyvolávají Pavlovův reflex.

Jídlo tématicky prostupuje i dalšími sekcemi tohoto ročníku – neopomněným a neopomínaným výtvarným uměním. Přináší profily čtyř zahraničních umělců, kterým jídlo imponuje v jejich uměleckém vyjádření. Mark Leckey, Karla Black, Helen Marten a Elad Lassry dostali k dispozici nejbarevnější část celého vydání. Z české scény se tématem zabývali Karel Císař v rozhovoru s Matějem Smetanou a Edith Jeřábková s Alicí Nikitinovou. Z pražské UMPRUM se line vůně Knedlíků – fotografického projektu její absolventky Johany Pošové. Tím se kapitola výtvarného umění konceptuálně uzavírá a gastronomii otevírá poslední sekce Labyrint revue věnovaná ostatním textům a přílohám. Ze čtení už po chvíli začíná slyšitelně kručet v břiše, a proto přijde jako dezert zcela ve správný čas komiks – jak jinak, než o jídle. Tentokrát vizuálně krmí Petr Měrka s Dávidem Marcinem. Ani filmy neminul tento fenomén a věnují se jim tři autoři.

Jídlo, jako důležitá součást našeho života, by mohlo díky Labyrint revue vybízet více k přemýšlení, než k přímé konzumaci. Kéž by to bylo řešení, které by eliminovalo obezitu. ∞


LABYRINT REVUE Č. 33-34
Labyrint
Praha, 2014, 256 stran

Máte pocit, že váš podzimní splín se již pokradmu mění ve vánoční stres? Jako řešení se jeví snad jen zimní spánek. A pro ty, kteří si takovou možnost dovolit nemohou, právě vychází Zámek – komiks dle díla známého pražského depresáře, Franze Kafky. Nahlédněte tedy do světa tísnivé nejistoty a přesvědčte se, že by mohlo být ještě daleko hůř.

Pokud zapátráte v pražských suvenýrárnách, naleznete hrnečky s Kafkou hned vedle těch s golemem. Nikoli náhodou! Mýtus jeho podivuhodné osobnosti je známější (a výnosnější) než jeho samotné dílo. Ale i zarytý antibeletrista je obeznámen alespoň s novelkou Proměna aneb pojednání o strašlivé kocovině pana Samsy. U hmyzí říše se ale neduživý grafoman zdaleka nezastavil a vedle dvou šuplíků krátkých povídek, deníků a dopisů stvořil i romány Proces, Nezvěstný a dílo poslední, nedokončený Zámek.

Ve špatný čas na špatném místě
K. přichází do zasněženého městečka, nad kterým výstražně ční věž zámeckého komplexu. Údajně na příkaz zámecké vrchnosti K. přicestoval, aby zde vykonával zeměměřičskou praxi.

„Tato vesnice patří k Zámku. Pro přespání je nutné povolení, ale to vám teď v noci nikdo nevyřídí. Měl byste okamžitě opustit hraběcí území!“ vyčiní kdosi K., který sotva nalezne nocleh.

První z chapadel bizarního byrokratického systému se obtáčí kolem kotníku pohublého zeměměřiče a vrhá ho do bludiště prazvláštních nařízení, zvyklostí a zákonů města pod Zámkem. Jak se domluvit s obyvateli bez znalosti místních pravidel? Snad by K. poradili přímo na Zámku nebo alespoň vydali pokyny k práci, kvůli které přijel. Ale hora, nehora, Mohammed, Nemohammed, vypadá to, že není na Zemi nedosažitelnějšího místa než je Zámek…

Když jsem inkriminovaný román začal číst, měl jsem pocit, jako bych spadnul na scénu nějakého filmu československé nové vlny. Popisovaný svět byl groteskní, znepokojivý a obepínal ho jakýsi dadaistický řád. Tuto fascinující nevšední atmosféru komiks dokresluje perfektně. Samotná knižní předloha ale brzy začne čtenáře doslova dusit tíživými dialogy, které drží děj v bezvýchodném vakuu a před kterými není úniku. V tom je grafický román přítulnější. Krácení nebylo na úkor děje ani tváře knihy, ale dotklo se hlavně míst, kde čtenář netrpěl jen zprostředkovaným zážitkem, ale i samotnou četbou.

Život pod zámkem
Tematicky je Zámek pozoruhodné dílo. Popisuje byrokratickou diktaturu, v jejímž středu je paradoxně prázdno. Velký bratr, nejvyšší vůdce, který by zadával rozkazy, pravděpodobně vůbec neexistuje. Celá mašinérie, která utlačuje město, je dílem jednotlivých obětí. To oni věří v neomezená práva zámeckých úředníků a neváhají zatratit jeden druhého za vzpírání se jejich vůli. Kafka tímto dílem popisuje velice děsivou představu totality, která funguje prakticky bez vedení, pouze na základě vzájemné kontroly neprivilegovaných s různou mírou domnělé moci (například starosta města je nic oproti milence zámeckého úředníka). Zároveň nepředkládá žádné východisko – nový zeměměřič (někdy interpretován jako Mesiáš) nic změnit nedokáže. Ze svého pohledu cizince absurditu systému sice vidí, ale řád pomalu přijímá, neb i on je na vůli Zámku závislý.

Nečekejte ovšem nějaké studené antiutopické krimi, Kafka používá reálie a postavy téměř surreálné. Některé osoby v podzámčí mění podobu a dva pomocníci, kteří byli K. přiděleni ze Zámku, jsou víc než lidé spíš jakési poťouchlé kouzelné bytosti.

Tři barvy stačí
Atmosféra stojí na vizuální stránce, které se zhostil Jaromír 99, známý zejména díky filmově zpracované komiksové trilogii Alois Nebel. Jeho ostře kontrastní styl, skládající se jen z černých, šedých a bílých ploch, skvěle vystihne noční scénu v zasněženém městě nebo ostré rysy postav. Devětadevadesátova noirová metoda ale není všemocná a občas je na nějaký členitější interiér či hru stínů ve tváři přece jen krátká. Je ale vidět výrazný posun k lepšímu (od již zmíněného Nebela) a celkový dojem je jednoznačně pozitivní.

Komiksový Zámek je úctyhodnou adaptací. Přenáší a umocňuje pocit z originálu, nutné zjednodušení oproti původnímu textu je navíc spíše vítané. Neobsahuje přehnanou stylizaci, jako například komiksový Proces od francouzské výtvarnice Chantal Montellier. Tato kniha u nás vyšla v nakladatelství BB art v roce 2009, a přestože má stejného scénáristu (David Mairowitz), Zámek hodnotím jako zdařilejší. Jaromír 99 totiž pojal Kafku s pokorou a jeho lehce depresivní styl s vyprávěním dobře koresponduje.

Takže ať už jste na Kafku ve škole chyběli, nebo si jen chcete připomenout jeho zásadní dílo v divácky přátelštější podobě, vydejte se na Zámek a užijte si děsivé zřízení byrokratické totality alespoň do chvíle, kdy zůstane jen fikcí.

P.S.: Chcete-li se na četbu audiovizuálně naladit, najděte si píseň „Ankunft – Příchod“ od nové formace Jaromíra 99 a Jaroslava Rudiše s názvem Kafka Band. Zatím u nás krom křtu Zámku nevystupovali, ale třeba se uvolí ještě částečku ze své tvorby uvolnit.


Franz Kafka, David Zane Mairowitz, Jaromír 99
Zámek
Labyrint, Praha, 2013, 144 stran

Jako blesk z čistého nebe se mi zjevilo na Facebooku pozvání na událost (což jsem nečekal, protože mě nikdy nikdo nikam nezve) – na tajnou předpremiéru filmu Labyrint. Konala se den před jeho oficiální premiérou. Hodně jsem o filmu slyšel a skutečně jsem se těšil, že na něj po premiéře půjdu, tajemné pozvání mi však připadalo jako znamení, a proto jsem se na předpremiéru vypravil.

Projekci se podařilo utajit velmi dobře. Tak dobře, že by přítomní diváci stěží naplnili dvě řady kina. Být na hororu v kině téměř sám, to není nic pro slabší povahy. Pak mi došlo, co je účelem předpremiéry – stal jsem se součástí velmi krutého experimentu, ve kterém se tvůrci filmu pokoušeli na malém vzorku diváků vyzkoušet, jestli nemá samotný film vražedné účinky a mysterióznost nám nevstoupí do hlavy natolik, že se z nás stanou vraždící bestie. Protože kdyby tomu tak bylo, pak je snazší zfackovat 30 diváků než stovky lidí na oficiální premiéře filmu.

Naštěstí se nikdo po skončení filmu nezbláznil (i když trvalo pár minut, než po skončení rozsvítili v sále, což téměř vyvolalo paniku), avšak nadále se děsím, zda se přece jen nezblázním. Pak bych se spolu s dalšími diváky filmu vrhl do katakomb staré Prahy, abych objevil tajemství podivného Labyrintu nebo abych si mohl jen tak povraždit pár komparzistů. Třeba z toho bude nový zážitkový sport, který dáme šéfovi k narozeninám – vlézt do temných katakomb a zabíjet, což shledávám zábavnějším než paintball. Já už si pořizuji fidlátka hlavního monstra – dlouhé nabroušené drápy. Jsou praktické a zábavné.

Labyrint
ČR, 2012, 93 min.
režie Tomáš Houška
hrají Lucie Vondráčková, Martin Zbrožek, Jan Zadražil, Mary Coronado, David Steigerwald
premiéra 12. 1.
tajná projekce 11. 1. v kině Lucerna