Do své 55. sezóny vstoupilo Divadlo Na zábradlí s novým uměleckým vedením a novým dramaturgickým plánem, jehož podtitulem je – mezi jinými – „Velký začátek“. Začátek s sebou ale přináší i některé konce, a s alternativní scénou DNz, Eliadovou knihovnou, se tak v předvánočním čase rozloučilo občanské sdružení SPEK (Sdružení přátel Eliadovy knihovny).

Kde vůbec Divadlo Na zábradlí přišlo ke „knihovně“ proslulého rumunského religionisty Mircey Eliadeho? Způsobila to jiná významná osobnost, neodmyslitelně spojená právě s DNz – nikdo jiný než Petr Lébl. Ještě se svým amatérským souborem JELO vytvořil v roce 1987 na základě Eliadeho textů inscenaci Had a jako šéf DNz pak pojmenoval prostor ve 2. patře divadla právě po známém filosofovi náboženství. Ten knihy do své vlastní knihovny střádal celý život a zemřel čtyři měsíce poté, co shořela. Z pomyslného popela ale může vždy něco povstat…

Východiska a genezi názvu připomnělo SPEK v lednovém komponovaném večeru Eliade. „Dvacetiminutovky“ z pamětí, teoretických textů a povídek Mircey Eliadeho režírovali čtyři studenti: David Pizinger, Marta Stosio, Jan Kačena a Ondřej Mataj. SPEK jimi v podstatě zahájilo svůj poslední tematický rok v DNz – tzv. Sezónu Divadla nedospělých.

Bestie už se v Eliadově knihovně nezasmějí
Jedinečnost projektu spočívala ve specifiku „mladých pro mladé“, ve snaze hledat a divadelně ztvárnit společná témata. Inscenace vytvářeli povětšinou čerství absolventi či studenti uměleckých škol, především DAMU, FAMU nebo Pražské konzervatoře. Další linií dramaturgie byly tzv. Pohádky pro náročné děti a jednorázové akce (jako právě inscenace Eliade s promítáním Léblova Hada), různé happeningy, performance, koncerty a scénická čtení. Na chodu sdružení a jeho působení v Eliadově knihovně se podílely zejména dramaturgyně Lucie Ferenzová a produkční Magda Juránková a ke spolupráci zvaly tvůrce, kteří je oslovili svou poetikou.

Za všechny musím zmínit Michala Hábu, vedoucího skupiny Lachende Bestien, asi nejvýraznějšího souboru spojeného s EK. Pod Hábovým režijním vedením vznikla diskutovaná inscenace 120 dnů svobody, úspěšně reprízovaná už třetí sezónu. S velmi pozitivním ohlasem se setkal i letošní počin Lachende Bestien Pláč nočního kozodoje, adaptace Vonnegutova románu Groteska. Zatím poslední premiérou v jejich provedení se stal dialog dvou Shakespearových postav v Hábově úpravě Timon/Coriolanus.

Michal Hába nazývá svůj autorský přístup „provokací k akci“ a při výběru látek jej oslovují situace a témata, které lidé nechtějí řešit. To spojuje i jeho výše jmenované projekty, v nichž Hába posouvá hranice nejen divadla, ale především divákova myšlení. O totéž se snaží celá dramaturgie SPEK, a přestože úroveň jednotlivých kusů dost kolísá, neměly by se „hledačské“ projekty mladých tvůrců z celkové divadelní produkce vytrácet. Snad bude pátrání tohoto sdružení po nových prostorách co nejdříve úspěšné!

Dramaturgická archeologie a současná režie
Loučení SPEK s Divadlem Na zábradlí vyvrcholilo dvoudenním programem o víkendu 21.–22. 12. a od ledna vystřídá studenty v EK divadelní společnost Masopust, která „chce jít cestou progresivní tradice“ a jejíž poetika „se rodí z propojení klasických kusů s ryze současnými divadelními prostředky“ – mohla by tak znamenat konstruktivní souznění se štědroňovskou dramaturgií „Tradice v novém“. Skupina se začala formovat už v roce 2007 okolo režiséra Štěpána Pácla, který je dnes jejím ředitelem. Na repertoáru v současné době nalezneme hru Františka Langera Andělé mezi námi, pohádkové pásmo Jirousových básní a střípků lidové vánoční hry Magor v Betlémě, původní českou hru Čupakabra, kterou Lenka Lagronová napsala na motivy románu Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, a čtyři století staré drama Pedra Calderóna de la Barcy Vytrvalý princ. Všechny inscenace bude možné v DNz navštívit již v lednu a programová deklarace Masopustu, věnovat se nehraným či dokonce nehratelným textům, je příslibem, že se v Eliadově knihovně budeme i nadále setkávat s divadelní tvorbou na hraně. ∞

Coriolanus, arogantní vůdce, který nevěří nikomu a ničemu, a Timon Athénský, patologicky důvěřivý marnotratník. Dva protikladní hrdinové Shakespearových pozdních tragédií se střetávají v nové inscenaci souboru Lachende Bestien, aby zde v politické disputaci rozhodli, do jaké míry je lidstvo mravně zkaženo.

Smějící se bestie
Soubor Lachende Bestien založený roku 2011 se ihned svou první inscenací 120 dnů svobody, s podtitulem V každém člověku dřímá prase – zapsal do kategorie tzv. „angažovaného divadla“ reagujícího na aktuální společenské otázky. (Pozn. redaktora: pojmenování Lachende Bestien, tedy „smějící se bestie“, používali Němci v období 2. světové války pro označení Čechů.) Po této kontroverzní inscenaci, jež byla odmítnuta na několika českých i slovenských scénách s obavou z morální újmy diváka, následovaly projekty Pláč nočního kozodoje a jednorázová akce Pašije. Lachende Bestien se ve svých projektech snaží diváka zasáhnout nejen aktuálními tématy, ale publikum přímo vtáhnout do děje. V případě Pašijí se diváci stali součástí inscenace prostřednictvím společné poslední večeře, tance a rituálního mytí nohou.

Timon / Coriolanus, poslední připravovaná inscenace Lachende Bestien, skupiny složené z absolventů KALD DAMU pod vedením režiséra Michala Háby, představuje politický diskurz mezi zástupcem „pravicové“ a „levicové“ strany. V současné povolební horečce téma navýsost aktuální. Coriolanus zastává názor, že každý se má starat sám o sebe, zatímco Timon jako zástupce levice naopak věří v sílu dobrotivosti a v to, že pokud bude sloužit všem, jeho skutky se mu vrátí. Cílem této inscenace v dialogu je poukázání na téma mezilidské důvěry na úrovni osobních vztahů i celospolečenské solidarity.

Timon nebo Coriolanus, levice nebo pravice, vavříny nebo porážka, je v tomto boji vítězů a poražených? Přijďte se přesvědčit 3. listopadu do Eliadovy knihovny Divadla Na zábradlí.

Michal Hába (*1986) je spolu se Šimonem Spišákem jedním z režisérů souboru Lachende Bestien. Dokončuje režii na DAMU, v současné době je na stáži v berlínském divadle Volksbühne, angažuje se také v kočovném Divadle Koňa a Motora. E-mailem jsme se spolu bavili o 120 dnech svobody, Bestiích a jeho pohledu na divadlo.

Jak a proč jste se dali dohromady?
Lachende Bestien se zformovali při zkoušení 120 dnů svobody – už jen proto, abychom měli nějaké jméno, pod kterým hrajeme. Nazkoušení inscenace bylo příležitostí pro naplnění dlouhodobějšího záměru: uvést na kulturní scénu nezávislé uskupení, které pod čitelným jménem zpracovává současná témata, jde k věci a nehladí po srsti. Taková kontinuální činnost zároveň umožňuje i zkoušení a hledání aktuálního divadelního jazyka, který s diváky skutečně mluví – což se při jednorázových projektech většinou nedaří. Chceme, aby se v budoucnosti aktivita Lachende Bestien rozšířila, aby nebyla „jen“ divadelním uskupením.

Myslíme si, že dělat divadlo a vlastně přispívat ke kulturnímu životu je otázka společenské odpovědnosti. Lze říct, že velká část českého divadla degenerovala na zábavní podnik, který ani zdaleka není společensky kritický a celkově se vyhýbá nepříjemným otázkám. Existence čitelných nezávislých uskupení může situaci změnit.

Jakým tématům se převážně věnujete?
Moje práce se zatím týkala zejména zla, násilí, destrukce, totality. To zřejmě ovlivní i další tematické směřování Lachende Bestien. Nechceme se zabývat jen „společensko-kritickými“ otázkami, rádi zavítáme i do oblasti intimity. Namátkou: víra ve vnitřním životě člověka i víra či náboženství v dnešním světě – to považujeme za „zaujetíhodné“. Sem patří i nepopulární či ignorovaná témata. České divadlo třeba nerado řeší kapitalismus – pro naši postkomunistickou společnost tak nějak typická záležitost: raději nerejpat, když jsme to konečně dostali (i když už před dvaceti lety). Právě proto nás zajímá takové téma prozkoumat. Ohledávání situací a témat, které lidé nechtějí řešit, je pro divadlo většinou nejlepší krmě.

Už v inscenacích na DAMU jste pracovali s nadsázkou, groteskností, chaosem, velkým množstvím rekvizit… Myslíte, že máte svůj styl?
Nadsázka i grotesknost jsou pojmy, které se mi zamlouvají. Většina našich projevů na škole byla velmi instinktivní, ale vedla nakonec k jistému vytříbení. Nechtěl bych říct, že teď budeme hrát v určitém stylu, ale rozhodně chceme sledovat jisté principy. V herectví hledáme takový projev, kdy člověk na scéně nepředstírá, že je někým jiným. To neznamená, že by nemohl hrát postavu, jen je potřeba ji hrát s určitým nadhledem a zároveň se vydat všanc: být vůči divákovi plně otevřený. Chce to určité nasazení, více osobní jednání – sebezveřejnění a žádné schovávání se za postavu nebo stylizaci. Je to vlastně otázka realismu: pokud divadlo ukazuje obrázky „normálního života“, zdá se mi něco v nepořádku. Když je dneska člověk účasten divadla, ví to. Ví, že je divák nebo herec, tak proč předstírat, že tomu tak není. To pak vede k určitému režijnímu stylu. Nazvěme ho třeba „divadelní demencí“ – takový styl pracuje s teatralitou, velkým nadhledem, přeháněním, protože jsou to prostředky, jak zveřejnit divadelnost divadla. Nejhorší na divadle je nechat diváka v pasivitě. Divadlo se musí k lidem vztahovat, musí se snažit skutečně naplnit frázi „divadlo je komunikace“.

Přejděme ke 120 dnům: proč jste si vybrali zrovna tuhle, poměrně obtížnou, látku? Nakolik jste spokojení s výsledným tvarem inscenace?
Sade mě a kolegu Šimona Spišáka fascinoval už delší dobu. Text 120 dní Sodomy je komplexní filozofický komentář k pojmu „lidskosti“. Pod zdánlivou vrstvou perverzní literatury se dá přečíst dodnes platná výpověď o člověku. Směřovali jsme k otázkám, kde se v člověku bere násilí, zda je možné člověka od násilí oprostit nebo je-li součástí jeho podstaty, co skutečně naplňuje onu „lidskost“ a jak lze dnes vidět lidskou svobodu a její hranice.

Nahota, deklamace obscénností nejhrubšího zrna a intimní kontakty. Ostýchali jste se, nebo už jste ze školy tak sehraní a otrlí?
Jestli něco dělalo problém, tak to byl vzájemný „nahý“ dotyk mezi námi kluky, ale nějak jsme to zvládli. Nadávky – žádný problém. Nahota – to byl spíš nezvyk. Člověk, který leze na scénu, by neměl mít problém se svléknout. Je to jeden z projevů otevřeného hraní, sebezveřejnění, ochoty člověka na scéně se vydat všanc.

Víte, proč divadelní kritik Dušan Hübl zvolil jako název své kritiky vašeho představení větu „Nahá ženská zadnice do řádu inscenace nepatří“?
Dušan Hübl měl nejspíš na mysli udržení jednoty. Když jsou muži celou dobu nazí a ženy oblečené, proč najednou ukazovat ženskou prdel. Tohle uvažování chápu, ale dnes je mi docela vzdálené, na takovou stylovou čistotu si nepotrpím. Naopak mě baví vršit motivy a styly, baví mě divadelní obžernost.
Proč holky taky nejsou nahé? Není to z „personálních“ důvodů, ale prostě proto, že to nebylo v plánu. Nemáme žádnou potřebu někomu dokazovat, že holky se taky nestydí svlíknout. Původně se holky měly věnovat hudbě, postupně ale jejich účast přerostla do role vypravěček – mají tedy pořád od příběhu odstup, i proto se nesvlékají.

Kde a kdy budete opět hrát?
V březnu máme pauzu, ale 15. dubna budeme hrát jako obvykle na Elliadově knihovně Na zábradlí, 24. dubna hrajeme (prvně) v Crossu. Domlouváme i mimopražské hraní – např. v Plzni v Johancentru.