Na novém albu Chromatica se Lady Gaga vrací ke svým popovým kořenům. Na složité problémy dystopického světa nabízí jednoduchá utopická řešení: Bolestí se musíme protančit.tematickou strohostí nepřesahuje vlastní synopsi.

Přebal a vizuální styl nové desky Lady Gaga připomíná postapokalyptický svět série Mad Max nebo postavy z her Mortal Combat. V klipu k prvnímu singlu Stupid Love sledujeme výjev jako z béčkového akčního filmu: Znepřátelené kmeny v barevných kostýmech bojují v nehostinné poušti o moc. Na scénu přibíhá další kmen, růžoví Kindness punks vedení samotnou Lady Gaga v modelu, který jako by vypadl z devadesátkového anime. Silou lásky boj zastaví a všechny barvy duhy tančí bok po boku. Nad energickým elektronickým beatem se zpívá: „All I ever wanted was love!“ Rozdělenou dystopickou společnost může spojit pouze láska a tanec.

Zní to poněkud banálně a také to banální je: „V současné době jsou nejefektivnější jednoduchá sdělení,“ vysvětluje zpěvačka. Její nové album nepřináší odpovědi na palčivé otázky současného světa, chce své posluchače především roztančit a přinést jim radost. A to je možná to nejlepší, co může pop dělat.

Looking for wonderland
Deska začíná orchestrální předehrou, která nás přenáší do kouzelné země Chromatica. Je to krajina plná vyschlých pouští a nelidských velkoměst. Zároveň je to země utopická – pořád zde hraje hudba a všichni tančí. Hned první track Alice vypráví o dívce, která sice není Alenkou, ale hledá říši divů. A nachází ji na party: „Take me on a trip, DJ, free my mind.“

Bylo by ale skoro jedno, o čem song vypráví, důležitější je, jak se na něj bude tancovat. Utopii zpěvačka nehledá na úrovni významu svých textů, ty jsou naopak často tíživé. Abychom se s tíhou světa mohli vyrovnat, musíme především poslouchat hudbu a hledat sílu ve svých vlastních tělesných prožitcích. Heslo „Dance through the pain“ opakuje Gaga ve všech rozhovorech a své nové nahrávky nabízí jako jakousi terapii tancem. Sama se vyrovnává s psychickými problémy voláním linky 911, zpracovává zkušenost se slávou a objektivizováním vlastního těla v Plastic Doll a jako Free Woman hledá vnitřní svobodu po traumatu znásilnění, které zažila na začátku kariéry. Volnost čeká na tanečním parketu: „This is my dance floor I fought for.“

Tíživé texty jsou vždy zhudebněny jako energický dance-pop, který se bude vyjímat na rozjařených pátečních večírcích. Tomu napomáhají i hosté, osvědčení hit-makeři. Na Sour Candy spolupracovala K-popová senzace BLACKPINK, v Rain On Me hostuje Ariana Grande. S Eltonem Johnem, kterého Gaga považuje za svého mentora, nazpívala významové centrum celého alba, píseň Sine From Above. V ní hledá Boha a nachází zvuk znázorněný sinusoidou, která je i na přebalu alba. Prakticky ale skvělý zvuk nachází v každém tracku, takže hudební vrchol hledáme těžko. Songy jako by soupeřily, který bude větší hit.

Just dance
Energií, klubovým zvukem a taneční bezstarostností album navazuje na to nejlepší z rané kariéry Lady Gaga. Hity jako Bad Romance, Poker Face nebo Paparazzi by na novou desku lehko zapadly. A to i významově, Gaga se koneckonců poprvé proslavila songem Just Dance. Zpěvačka ovšem neodkazuje pouze na svou vlastní tvorbu. Chromatica je postavená na retro zvuku nultých let, vrací se do zlaté éry main­streamového popu. Pro starší posluchače má nostalgický podtón a nabízí útěk do doby, „kdy ještě všechno bylo v pořádku“. Gaga ovšem není zpátečnická a starý zvuk aktualizuje do současného světa. Vytváří vlastní fiktivní zemi, ve které všechno v pořádku je a bude. I v tomto případě samozřejmě lze posluchače kritizovat za eskapismus, hudba jako by byla drogou, co nám na chvíli uleví od reality. Je ale otázkou, zdali je to nutné chápat negativně. Dobrý pop musí být vždy trochu eskapistický, musí svým posluchačům nabídnout místo, ve kterém se mohou cítit dobře a ve kterém mohou nabrat sílu pro přežití zbytku světa. A silné prožitky vlastního těla v tanci mohou tuto vnitřní energii velmi efektivně vytvářet.

Stanovíme-li si kritéria „dobrého popu“ tímto způsobem, můžeme prohlásit, že Chromatica od Lady Gaga kvalitním popem je. V čím dál dystopičtějším světě znovu oživuje utopii tanečního parketu, na kterém můžeme ztratit hlavu a dobře se bavit. I v postapokalyptické krajině znepřátelených kmenů je místo pro svítivě růžové Kindeness punks, kteří nikdy nechtěli nic jiného než lásku. A alespoň ve fiktivním světě Chromatica s nimi nakonec tančí i všichni ostatní.

text: Matěj Hřib

Už několik měsíců hýbe hitparádami hudební hit korejského rappera a tanečníka jménem PSY. Jeho Gangnam Style dosáhl na serveru YouTube takové popularity, že byl dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů za nejvíce olajkované video v historii. A čím to, že zrovna tento klip se stal tak populárním, stejně jako taneční kreace, které kopírují lidé napříč všemi kontinenty?

Premiéra Gangnam Stylu proběhla 15. července tohoto roku, tedy v létě, kdy se to podobnými hudebními hity jen hemží. Vzpomínám si, jak jsem jako malá na prázdninách na Šumavě tančila na posteli makarénu, následující léto ovládla televizní obrazovky Chihuahua od DJ Boba a v roce 2004 se žádná diskotéka neobešla bez O-Zonů. Takhle bych mohla pokračovat donekonečna, přes Hips Don’t Lie (Shakira), Crazy Froga (Axel F), Umbrellu (Rihanna) až třeba po Lady Gaga a její Poker Face. Všichni si na tyhle singly pamatujeme a není člověka, který by je neznal. Jak je to možné? Za obrovský úspěch diskotékových hitů může hned několik fint, které si každý člověk nemusí uvědomit.

Síla osobnosti
Zaprvé to je osobností samotného zpěváka. Ať už to byla Rihanna, Shakira nebo O-Zone, nikdo z nich nebyl prezentován jako „normální“ člověk. Musel z nich vyzařovat přinejmenším tak silný sex appeal, aby jím uchvátili celou mladou generaci posluchačů. Staly se z nich ikony, které určovaly módu a životní styl. Všechny holky do 15 let chtěly mít účes jako Britney Spears a kluci chtěli ten řetěz, co nosí na krku Eminem. I v Gangnam Stylu vidíme, jak je rapper PSY pronásledován smyslnou dívkou. Bez narážek na lásku a sex by klipy letních hitů neměly takový úspěch.

Chytlavá melodie
Není zase tak těžké udělat z nějaké skladby ten správný letní hit. Stačí k tomu pár věcí: dobrý rytmus, zajímavý videoklip a hlavně melodie, která nebude složitá na pobrukování a reprodukci naživo. Pak už je zapotřebí jen mediální masáž ze strany rádií a televizních stanic a je vystaráno. Pokud půjdu na jakoukoli diskotéku nebo větší veřejnou akci, při které se bude hlavně konzumovat alkohol a tančit, je jasné, že tam na již řečený „hit“ taky narazím. Melodie, která není složitá a stále znova se opakuje v nekonečném refrénu, dokáže udělat mnohé – například to, že mě ona skladba bude tak fascinovat, že ji budu chtít pořád poslouchat. A to nemusím být ani fanda Gangnam Stylu. Dobrý rytmus taky přidá své. Jednou jsem si schválně udělala top desítku hitů, které v posledních dvaceti letech ovládly letní diskotéky (výše zmíněné). Byla jsem ohromena tím, jak jsou si podobné, někdy zcela identické. Rytmus je stále stejný, opakující se, stejně jako melodie. Hlučná hudba také dokáže působit na lidi podvědomě. Přiláká masy lidí a je jim jedno, co pustíte. Hlavně, aby to mělo ty „správný grády“.

Univerzálnost
Další výhodou letních klipů je, že osloví každého, kdo aspoň trochu fandí taneční hudbě. Většinou jsou to lidé, kteří nejsou hudebně vzdělaní, mají problém s Chopinem a Mozartem a hudbu vnímají pouze jako zprostředkovatele zábavy. Přidám k jednoduché hudbě ještě lehké taneční kroky, které zvládne i malé dítě, a můžu slavit úspěch.

Parodie
Co je asi největším lákadlem Gangnam stylu? Může ho parodovat kdokoli a kdekoli. Zkusila jsem zadat „PSY“ na YouTube a dosud nemohu přesně spočítat počet příspěvků. Je jich nejméně pár stovek. Viděla jsem asi deset parodií a všechny byly povedené. Je pravda, že to není zas tak těžké, a navíc to popularitu daného interpreta dál zvyšuje. Pobíhající Gandalf po městě, tančící na Gangnam Style, mě neoslovil tolik, jako Sapa Style z prostředí největšího vietnamského tržiště v Praze. Tancování okolo hromad s levným oblečením a ježdění v nákupním košíku se nezdá ze slovního popisu jako až tak vtipná věc, když jsem ale konečně viděla samotné video, tak jsem názor změnila. Další parodie jsou ze zemí jako USA či Austrálie a samozřejmě i z Čech, kde dva mladí pánové prezentují Čechy jako jedlíky salámů, pivaře a hlavně ty, co holdují ponožkám v sandálech.

Uznání je na místě
Celkově musím přiznat, že jako odpůrce diskotékových letních hitů jsem vlastně ráda, že Gangnam Style vůbec vznikl. Rapper a tanečník PSY se přece jenom od svých kolegů „zpěváků“ liší neotřelým humorem a snahou pobavit. Taneční kreace, které vymyslel do svého slavného klipu, nejsou zas tak špatné. Mně se například ještě nepovedlo tančit tak, aby to vypadalo, jako kdybych jela na koni. Nakonec musím uznat ještě jednu věc – PSY není žádný manekýn, ale zlehka obtloustlý pětatřicátník, kterému se podařilo předběhnout v popularitě i americkou hudební scénu. A to stojí za uznání.