Pokud máte pocit, že vás obklopuje česká upachtěnost a všudypřítomný nevkus, výstava NOW and WOW v Langhans Galerii pro vás bude vysvobozením.

Švýcarský kurátor Walter Keller velmi přítomným způsobem přináší prostředí módních blogů do galerijního prostoru. Místo fotografií v prostoru potkáme zavěšené iPady, které si můžete sami ovládat a pouštět si na nich slideshow jednotlivých bloggerů. Trochu jsem si připadala, jako když klikám na facebooku, a to je myslím pro dnešní dobu příznačné.

Keller tak stírá hranici mezi posvátným pocitem, jenž je spojen s pobytem ve svatyni umění – galerií, a jakýmsi živočišným voyerismem, který se v nás probouzí, když surfujeme na internetu. Hranice zcela mizí ve sklepení galerie, kde jsou vystaveny dvě série – Lékařská fotografie z Japonska kolem roku 1900 ze sbírky Dr. Ikkaku Ocháno a Spálená země, test jaderných zbraní autora Meinrada Schadeho.

Na fotografiích ve skleněných vitrínkách jsou s důstojností a respektem zachyceni fyzicky znetvoření lidé. Tato smutná krása mne přiměla uvědomit si svou vlastní povrchnost. Pocit je o to silnější, když tuto expozici navštívíte jako poslední, plni proměnlivých barev, tvarů, obrazů a módních stylů.

Kurátor dále představuje dvě série slavných fotografů: Roberta Franka (1924) a Juergena Tellera (1964). Frank je znám především jako dokumentární fotograf s citlivým vnímáním a se smyslem pro lehkou ironii. Jeho nejslavnější sérií jsou Američané, ta také vyšla knižně. Proto je překvapivé vidět jeho jméno a práci v souvislosti s módní fotografií. Vystavená série (1989–1997) působí velmi civilně a svým způsobem předjímá dobu – Frankova estetika potírá klasické vnímání módní glamour fotografie, která v době vzniku tohoto souboru byla nejjednodušší možnou formou, jak se v módní branži prosadit.

Tellerova slavná série Go-Sees, kterou je možno si prohlédnout v knihovně Langhans od momentu otevření galerie, je tentokrát velmi nápaditě instalována zavěšením na lankách. Způsob prezentace fotografií ve mně vyvolával neodbytný pocit nepatřičnosti. Jako bych se ocitla v temné komoře, dívala se fotografovi přes rameno, sledovala práci jeho rukou – bez dovolení, jako nezvaný host. Výstava velmi jemným a sofistikovaným způsobem probouzí zvíře, které je v každém z nás. A zároveň baví.

NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE
Langhans galerie Praha
Vodičkova 37, Praha 1
25. 5.–9. 7.
út–ne 13:00–19:00
60 / 30 Kč

Soutěž s Langhans Galerií o lístky na výstavu zde.

Kurátor výstavy Dušan Šimánek, sám aktivní fotograf (jeho práce jsou zastoupeny například v Centre Pompidou v Paříži či v JCA v Tokiu), vybíral vystavené autory na základě svého subjektivního obdivu, svých vlastních uměleckých sympatií. Všem šestnácti prezentovaným autorům (a autorkám) je tak společná nefigurální, nemanipulativní tvorba: všichni představují svůj jedinečný pohled na okolní svět. Je až s podivem, o jak nadčasová zobrazení jde; trvanlivost a zároveň aktuálnost zachycených momentů možná ovlivnila kurátorův výběr.

Dušan Šimánek preferuje minimalistickou formu, kterou, dle svých slov, chápe jako „omezení obrazové skladby na co nejnižší počet prvků“. Hned první fotografie divákovi nabízí příklad této definice: Jan Svoboda je autorem asi nejminimalističtějších fotografií celé přehlídky. Jeho „Pokus o ideální proporci III“ zachycuje okenní rámy opřené o zeď.  Přestože jde o zobrazení velmi jednoduché, dojem z díla je harmonický. Zdání náhodnosti snímku je vyvráceno zažloutlými, okousanými rohy fotografie – dodávají obrazu důstojnost. Subtilní, abstraktní „Růžová krajina“ v černobílém provedení je dalším (úsměvným) vystižením Svobodova (a Šimánkova) přístupu.

Cyklus „Ma France“ Marie Kratochvílové připomíná obrázky z reklamních katalogů. Její drobné fotografie asociují pohled do (vydařeného) alba z dovolené; zaměřují se na detail, na zachycení jedinečnosti okamžiku. Vzniklé mikropříběhy pohlcují dychtivého diváka silnou atmosférou místa. Některé momenty jsou jakoby „ukradené“, jiné vyjadřují statičnost zachycených objektů. Marie Kratochvílová je skutečným estétem, hraje si s písmeny, s nápisy, s přirozenou geometrií okolních předmětů. Právě ona je Šimánkovi způsobem svého zobrazování velice blízká.

Miroslav Machotka na rozdíl od Marie Kratochvílové geometrii ve svém okolí nehledá, ale nachází. Škoda jen, že své kompozice ponechal bez názvů; mohly by obohatit jeho okleštěný fotografický svět. Příběhy ulice Vratislava Hůrky vynikají kontrastní dynamikou; autor v každém momentu zachycuje svět betonu či cihel na jedné straně a pohyb, život (či stopy po něm) na straně druhé. Pomíjivost života koreluje s pevností, daností a trváním kamene. Název cyklu „Narušení“ ilustruje zmíněnou ideu.

„Záznamy“ Bořivoje Hořínka jsou barevné, prapodivně rozostřené, fantazii podněcující plošné fotografie. Pokud bychom hovořili o ideji plynoucího času, pak právě zde je vystižena nejpatrněji. Tak neuchopitelný, abstraktní a fantastický čas je. Štěpán Grygar mistrně vytváří napětí – hrou se stíny, zachycením pohybu. Jiří Poláček ve svých fotografiích provokuje zdáním lacinosti. Svým nevybíravým zobrazením obnažuje na kost městská nároží  – což je tísnivé. „Cesty“ Bohdana Holomíčka rozehrávají motiv ubíhajícího času (silnice v zúžené perspektivě, šmouhy stromů podél cest). Záběry fotografované z interiéru auta jsou samovolně orámovány, z fotografií tak čiší intimnost přímo pokojová.

A tak dále; nehodlám prozrazovat vše. Výstava je určena nejen pamětníkům, ale také těm, jejichž paměť je krátká. Mnohá díla na diváka zaútočí hnusnou, naturalistickou ponurostí doby ne tolik vzdálené. Přináší hrozivá svědectví o necitlivosti komunistického režimu, připomínají absurditu autority, proti které nebylo odvolání. Motiv času tedy není pouze abstraktní; v době výročí Sametové revoluce podněcuje k zamyšlení nad otázkami aktuálními a nutí k oživení paměti.

Všem fotografiím je společný výrazný moment zakonzervování času; moment, který je obtěžkán osobitou interpretací. Každý z autorů samozřejmě vnímá svět jinak; všichni ale pro nás zaznamenali zlomek světa, ukrojili realitu (místa a času) tak, že se jim podařilo přenést diváka právě do dimenze svého vnímání. Exkurz zajímavý, vynikající i strašný. Bez ohledu na počet cvaknutí spoustě se písek v hodinách sype dál…