Naposledy nechal o sobě Vinterberg vědět syrovým sociálním dramatem Submarino. Příběh dvou bratří, kteří si kladou za vinu tragickou událost z dětství, když zemřel jejich novorozený sourozenec, o něhož se starali místo své alkoholu propadlé matky, byl čirým vymítáním dobré nálady. Nový snímek se sice bude odehrávat v provinčním městečku těsně před Vánoci, ale čekat pohodový film na zimní prázdniny by bylo bláhové. Portrét obyčejného muže, jehož pouze malá poznámka, náhodná lež vyvolá v malé komunitě stav kolektivní hysterie, která propukne v téměř středověký čarodějnický lov na jeho hlavu a jeho následný boj o vlastní důstojnost a možná i život, zaručeně rozplyne nespokojenost s nechtěnými pletenými ponožkami pod stromečkem. Premiéra filmu se očekává v závěru roku 2012, takže konec světa.

The latest film from quirky Danish director Lars Von Trier, “Melancholia” tells the tale of two sisters as they come to grips with the impending end of days.

Unlike most disaster movies, the film starts off with a bang, showing the explosion bits right at the beginning. Since you are not wondering if the characters are going to make it or not I found myself focusing on their more subtle points. But these are by no means subtle characters. Kirsten Dunst’s character “Justine” is chronically depressed, due to wed her Fiancé, played by Alexander Skarsgård. She sabotages her own wedding and eventually comes to live with her sister Claire, played by Charlotte Gainsbourg, and her amateur astronomer husband and young boy.

Split into two overlapping parts, the film’s slow moving pace draws the viewer into the castle where it is set. Lots of slow beautiful shots highlight both the serenity and loneliness of the place while the tension between the characters brings a sense of hopeless foreboding to the events that are about to happen.
A film that it both sci-fi and drama it is one that will linger in your mind long after you have left the cinema.

Ale začnu od lesa. Byl to jeden z těch večerů, kdy se jen tak povídá u vína a kamarádka Marta vzpomněla koncert kapely The Frames. Nezapomenutelný tam byl moment, kdy Glen Hansard říkal, že následující píseň chce věnovat jednomu svému velmi dobrému příteli. Prý se spolu kvůli něčemu hrozně pohádali a Glen pak doma napsal píseň a věnoval mu ji. Protože přátelé, kteří zůstanou přáteli, i když se s nimi pohádáte a i když mají na spoustu věcí úplně odlišné názory, jsou v životě to nejcennější.

Ano, je o mnoho jednodušší obklopit se lidmi, se kterými nás pojí názorová spřízněnost od stylu oblékání po náhled na globální oteplování, ale nevede přesně tohle k sebezahleděnosti a ukrytí se před světem? K pocitu, že „my jsme ti nejlepší“ – my máme pravdu a tamti ostatní jsou pomýlení? Kritiku člověka, kterého vlastně neznáme, můžeme smést ze stolu jako nebetyčný blábol, ale co když nějakou naši vlastnost zkritizuje někdo, koho máme rádi a koho si vážíme? A když nedejbože sami víme, že právě trefil pomyslný hřebíček na hlavičku?

„S vaším názorem nesouhlasím, ale udělám všechno proto, abyste ho mohl vyslovit,“ řekl prý jednou Voltaire některému ze svých odpůrců. Kdy jindy vytříbit své názory než při diskuzi? Kdo z nás je ale schopen unést odlišný názor a vyvarovat se zjednodušujících invektiv typu „tohle si myslí jen debil“?

Mohlo by to být jedno z novoročních předsevzetí: více hádek a více sporů. Ovšem pouze těch konstruktivních.