Ona se rozmile usmívala, rozplývala se. Teď jsem já v kapuci a ona na celé lavici sama a vypadá moc, moc smutně. Kruhy pod očima, jako by jí někdo umřel. Tipoval bych to na rozchod, na rozkrok nad propastí mezi minulostí a budoucností, kterou nedokázala uhlídat. Nedokázala uhlídat svůj rozkrok nebo jeho? Rok 2014 byl rokem rozchodů podobně jako 2008. Takové dvě vlny tsunami, a my teď plujeme na krách.

Mě smetla ta první, v roce osm. Prožil jsem to rozpolcení, bol lásky, bolásky a teď, teď už nechci nic. To neznamená, že bych nic necítil, naopak. Čím víc nechci, tím víc cítím. Vlastně chci, akorát to nedělám. Její blonďatý zjev prostupuje celou mou osobností, cítím ji až v morku kostí, ale nemůžu nic dělat. Muselo by to přijít spontánně, opatrně, muselo by to být prolito pouhou nepatrnou zmínkou, nejlépe sérií indicií, zázračných náhod a nepochopitelných pochopení nových skutečností, jako je její tělo a světlo, které jí čiší z tváře.

Prvotní propojení pohledem rozhostí prolnutí pozornosti, původní buňka zájmu se okamžitě, opakovaně množí, bublá, víří a vře ve hře paměti a snů, vzpomínek a představ reality, která je tak neskonale po(d)vědomá jako ona. Asi teď cítím nějaký její pach, o kterém vědomě nevím. Myslím, že se mi líbí, a přitom jen visím na nějakém vjemu jako Jerry na čedaru. Marné hormony se hromadí v němém příslibu štěstí. Noradrenalin, serotonin, dopamin a trošičku, jen tak pro esenci, ten hormon soucitu, který se u žen jmenuje oxytocin a u mužů nějak jinak.

Jsem obyčejný sviňák, který si chce udělat další Vánoce. Ale možná to zas takový hřích není. Vždyť ona se na mě taky dívá, jako by něco potřebovala, chtěla – bytostně, nevědomě, pudově, vždyť i ona je to chtivé zvíře jako každý z nás. I ona je jím v jednom těle s bohem, před kterým se stydí, i ona cítí nevědomý ostych a nedokáže se sama v sobě utkat sama se sebou. Stydí se teď přede mnou a já před ní a z toho studu nás vysvobozuje smutek. Stydíme se před sebou samými a zároveň před sebou navzájem, projektujeme do sebe navzájem své smutky a zbavujeme se jich v touze toho druhého utišit. Spojujeme se skrz své smutky, učíme se ty smutky milovat a stáváme se tak celými osobnostmi před sebou, před bohem.

Přicházím domů tak sám se vzpomínkou na její stesk. V nic nedoufám. Kdyby se to odehrálo znova, odehrálo by se to úplně stejně. Zase bych jen čuměl. To, jak se to odehrálo tady a teď, tedy tam a tehdy, byla jediná možná interpretace té události v tomto vesmíru. Tady a teď je se mnou, intenzivně ve mně doznívá a vím, že já v ní taky. Je to naše teplé, telepatické a trochu terapeutické tajemství, které sdílíme navzdory všemu tomu materialismu doby a zachováváme si ho díky tomu, že jsme odolali jeho vyřknutí. Nebo možná díky tomu, že jsme se ho vyřknout neodvážili. Hýčkejme v sobě tu zdravou dávku strachu, díky níž ještě pořád máme nějaká ta tajemství a dokážeme se radovat ze života, aniž bychom museli pořád všechno vyslovovat.

Láska
Smutně se dívám do (ze)mě. Většinou ho vytěsním, ten smutek, snažím se tvářit příjemně, snažím se tvářit se nějak, teď to ale nechávám plavat a začínám se třepat, tak dětsky a přirozeně, kopat nohama, tetelit se, protože vím, že komunikujeme, že ona taky něco cítí, podupávám si a říkám si, ať se to vznítí, zaříkávám to a tvářím se. Něco se vzpříčí v proudu pouhým pohledem a ty moje fyzické projevy bůhvíčeho, rozpačitost, nadrženost, už to nechci škatulkovat, už to dospělo moc daleko, nechci vůbec nic, protože vím, že nemůžu chtít a ty moje fyzické projevy jsou beztak cennější, než co bych dokázal spáchat nějakým snem, oslovením, nastolením. Bylo by to jen tvoření další karmy, není-liž pravda? Nechám se radši sám vyvolit bohem, vyslovit. Příliš dlouho jsem se o něco pořád snažil, pořád někam, pořád jsem utíkal. Když utíkám, tak utíkám těm druhým, těm, kteří by třeba ztratili slovo.

Hledím do (ze)mě a bezděčně v tom pohybu, o kterém opravdu upřímně nevíte, že ho děláte, se na ni podívám a zjistím, že ona se na mě taky dívá. Už to funguje, stačí projevit nezájem, neprojevit ten každodenní smutek a ono to funguje samo, přitažlivost vědomí. Vědomí se vždycky rádo rozptýlí od svého ega observací jiného ega a magickým tušením dalšího vědomí. Aktivuje se tak ten šestý smysl, ta duše, která je za tím vším, za hmotou, která právě není vším, je ničím ve srovnání s tím, co cítím, když vidím, že mě vidí ta bloncka. Radikálně se akceleruje to přirozené procitání do vyšších sfér, které je nevědomou náplní našich dní. Odblokovávají se různé systémy, vědomí dozrává do distinkce, vlak zrychluje, zase se zpomaluje, zastavuje, do naší pohádky přistupují lidé a tady to všechno začíná narážet na přirozené limity.

Smutek
„Funguje to!“ vykřiknu a v tom to ztratím. Fungovalo něco, co jsem vlastně nechtěl. Vykřikl jsem to v touze si to přivlastnit a v tom objetí se to rozplynulo. Vzniklo to nechtěně a zaniklo to taky nechtěně, ale chtěním. Podíval jsem se na ni a necítil soucit. Nemohl jsem jí být ničím. Každé moje slovo k ní by zákonitě lhalo. Mohl jsem se jen přinutit nebo čekat na zázrak, že ona sama mě osloví, ale ona byla zvadlá, i když bylo vidět, že by ráda zase rostla, že by pila a kvetla a že bude při nejbližší příležitosti zase zářit, že ten smutek procítí, vyčerpá ho, vypije kalich hořkosti do dna a bude zase hodná.

Brzy bude pryč, pletu na sebe bič, když ulpívám na té pomíjivosti. Stagnace je rozkoš. Co má člověk dělat v metru, když nemá co číst? Číst reklamy. Přímo nad ní stojí nápis: „Co může být větší záhadou než láska?“ A ona s tím tragickým výrazem, jde z ní strach, až šílenství, takové to, když vás něco vězní v sobě samém a vy začnete chřadnout, taková ta deprese. Zvenku ta labyrintová zamotanost vypadá směšně, absurdně, až dobrovolně, ale uvnitř ten člověk tápe mezi významy a nemá už energii zkoušet další dveře. („Vždycky jsem míval deprese, ale teď mě nic neobtěžovalo. Zpráva o mé smrti byla dokonalým vyléčením. Kéž bych se to jen dozvěděl dřív.“) Nemůžu od ní odpoutat myšlenky, vidím ji v zrcadle. Byla mi podobná, ale to si myslím vždycky. Když jsem na Lužinách vystupoval, mrkla po mě a já po ní.

„Ty už jdeš?“ „Jo, já tady vystupuju. Nejsem žádný úchyl, který tě bude sledovat a zvát na víno.“ Luka, Stodůlky, Zličín. Měl jsem zůstat sedět a vystoupit až s ní? Bylo by to úchylné, ale není úchylnější o ní teď psát? Nedokázal jsem to. Chtěl jsem to vůbec? Lásku právě nesmíš chtít, proto se tak málo stává. Je to vyvolení bohem. Když ho najednou nějakou blbostí zaujmeš a on na tebe ukáže prstem. Vtělí se do kundy a ty máš cíl. V lásce je pokora, nejde vynutit. Na holce, na bohu ani na sobě. You can’t hurry love, no, you just have to wait. Ale co když právě tohle byla ona? („Jestli je to osud, potkáš ji znova.“) Litovat něčeho je nejlepší způsob, jak se v tom uzamknout.

Když jsem tam seděl a díval se na ni, nejspíš jsem beztak něčeho litoval. A ona to měla pofoukat. Chtělo ji moje ego, vědomí si jí jen užívalo. Užívat si znamená žít v přítomnosti. Chtít znamená vlastnit znamená ulpívat znamená zneužívat. Ztrácet. Už se nechci řídit kázáním ega. Všechno je to moc zamotané, latentně zamilované a musí to vybřednout. Láska se nemůže řídit racionálními pohnutkami. Musí vyvstat okamžitě a nekompromisně jako ze-mě-třesení. Je tu, ale musí se zjevit. Ona je tu, jako jsi tu ty, ale musíš se vtělit. Jak? To ti nikdo neřekne. ∞

„Slyším, jak se lidé zdraví »ty vole«, a rozhodla jsem se to předělat na »ty vůle«, aby bylo jasné, co v sobě máme nejcennějšího, abychom si to každým pozdravem uvědomili.“

Jana Kratochvílová předběhla dobu mílovými kroky a její výroky mohou být zaměněny za ty z úst proslavených duchovních mistrů. Přesto je její existence pozapomenutá. Z paměti ale nelze vymazat charakteristicky nakřáplý hlas. Stala se českou láskyplnou Lady Gagou, která se na jevišti objevila o třicet let dříve. Jana je nezkrotitelným živlem, jdoucím nevyšlapanou cestou, zákonitě tak občas zaškobrtnoucím. Vpasovat ji do škatulky se nepodařilo normalizačním cenzorům ani manažerům mezinárodních vydavatelství.

Koncert, na kterém jsem byla, se konal 14. března v rámci cyklu Rebelující dámy české hudby. Sál Městské knihovny evokující vlněné sukně a ondulace, kabelky v klíně a svetříky ke krku byl v ostrém kontrastu k Janině energii. O to víc vynikla a prostor si po pár písních zcela přivlastnila. A většinu publika s ním.

Kapela Iluminatica hrála ve složení tři až čtyři bubeníci a tři až dva kytaristé. Uprostřed Jana Kratochvílová, ta, která často mění jména i vizáž, ale nikoliv názory. Pro někoho jsou nepochopitelné. Ale co je nepochopitelného na přání: „Ať nás všechny provází do nové éry našeho putování po zemi láska-síla-zdraví-víra!!!“? Je její sebeprezentace opravdu tak nestravitelným soustem i po více než dvaceti letech?

Historie se opakuje
Roku 1983 bylo Janě Kratochvílové doporučeno nevracet se z festivalu v Dublinu. Bylo jí vytýkáno, že zpívá příliš vysoko, příliš hluboko či příliš chraptivě nebo že jí ve videoklipu necudně povlávají či příliš svítí vlasy. Pravdou je ale spíše skutečnost, že její přirozená upřímnost hraničící s výstředností byla pro cenzory nestravitelná. Dnes „jen“ odchází pár lidí z publika a o Janě se píše vždy s přídomky šílená, výstřední, extravagantní, z jiné planety, vesmířanka… Jako by nedokázali vnímat, co říká, a soustředili se jen na její styl oblékání.

Od roku 2003 se začala do Čech opět vracet, pravidelně tu koncertuje se svou kapelou Iluminatica s písněmi Světla a Lásky. Přes svůj metalový háv takové opravdu jsou – a fakt, že Jana Kratochvílová vždycky tíhla k rocku a metalu, nelze zastřít a na jejím poselství to nic nemění.

Okamžitismus
Jana žije stylem, který si pojmenovala okamžitismus. Tedy žije tady a teď. Své myšlenky a vize předávala v proslovech mezi písněmi a tyto okamžiky byly z celého večera nejzajímavější. „Víte, není potřeba bořit. Vždyť všechno, co jsme vytvořili, můžeme také odtvořit,“ nebo „Rozhodla jsem se zrušit smrt. Napříč všemi náboženstvími. Takže tahle píseň zruší smrt.“ A v momentě, kdy monolog trval již příliš dlouho, její spoluhráč a životní partner Jiří Hrubeš začal bubnovat a Jana profesionálně přešla od promluvy do zpěvu.

A já bych zde ráda přešla od popisu k pozvání na koncert. Janu lze jen těžko slovy zachytit a ona si je toho vědoma, neboť často mění svá jména, tedy svou definici. Janu je lepší prožít naživo.


18. 5. festival Dvě rychlá kola 2013
Žítková – Starý Hrozenkov

Na balkon protějšího domu vyšla žena v květované zástěře. Zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř. V tom gestu bylo něco holčičího, nepatrný záchvěv doby, kdy ještě chodila na tancovačky. Černá Máry, říkali jí v žertu. Teď už jí černé vlasy zšedivěly. Zadívala se přes ulici, jako každý večer. Hledala jeho.

Napřed se na ty rostoucí kancelářské budovy dívala se znechucením. Draly se bezohledně k nebi jako nějaká monstra. Naše čtvrť nenávratně mizí, stává se z ní cosi cizáckého, říkaly si s kamarádkou Věrou, když se potkaly ve dveřích samoobsluhy. Jen ten náš barák je naštěstí pořád stejný.

Z ulepené videopůjčovny na rohu se vyklubala restaurace, prosklená jako akvárium. Máry v letních podvečerech pozorovala úhledné servírky a číšníky ve stejnokrojích. Po nějaké době s úžasem zjistila, že se jí nová tvář čtvrti začíná zamlouvat. Zvykala si na úderný rytmus podpatků ambiciózních slečen, které každé ráno klapaly kolem jejího okna, a s chápavým zaujetím shlížela na hloučky mladých mužů v oblecích, které shora připomínaly hejna holubů.

Jen ten, kterého vyhlížela, většinou chodil sám. Měl dlouhý šedý plášť a kráčel ulicí, jako by tančil. Když viděla, jak si sedá k oknu přímo naproti jejímu balkonu, považovala to za znamení osudu.

Co tam ta bába tak dlouho dělá? Už půl hodiny se ani nepohnula, napadlo Vladimíra. Ještě že sem pozítří namontujou ty rolety. Nesnáším, jak sem každej furt civí.
Pak konečně vypnul počítač a šel domů.

Zamiloval jsem se do ní.

Po divadle se obvykle jde do divadelního klubu, kde se chlastá a žvaní. Šel jsem tedy do toho klubu a chlastal. Co chlastal, já pil. Pil jsem, jako by to byl můj poslední večer. Žízeň ne a ne uhasit. U vedlejšího stolu seděla žena. Ano, ta krásná, která mi s takovou jistotou naplivala do obličeje. Krásná žena, nebezpečná, mrcha od prvního pohledu. Seděla tam s mužem. Ti dva tvořili pár. Já však na ten pár kašlal. Zajímala mne ona a já z ní nemohl spustit zrak. Byl jsem ve svém pozorování velmi důsledný. Naše oči se potkávaly stále častěji. V jejích byla touha. Chtěla mě, ale měla vedle sebe toho svého mužského kreténa. Jistě, patrně to kretén nebyl, ale v daný okamžik byl jaksi navíc. Nepatřil do prostoru, do času, do děje, který existoval pouze pro nás dva. Odcházela na toaletu. Věděl jsem, že je to signál. Její muž mě pozoroval. Schizofrenní situace jak vyšitá. Souboj chtíče s čestností. Souboj pohlaví s morálními zásadami. Souboj dvou mužů, který je dopředu rozhodnut v můj prospěch. Ubožák přítel netuší, že se stal přebytečným. Nevidí, že je tu navíc. Nevidí a nechce vidět.

Šel jsem za ní. Potkali jsme se u dveří. Jen my dva. Jen já a ona. Beze slova. Zírali jsme na sebe několik sekund. Políbil jsem ji. Ona mi polibek vrátila. Jasná komunikace, jasný signál, jasná hvězda mezi ženami.

Vrátila se na své místo vedle svého muže. Já přišel za okamžik. Byli tam a mlčeli. Byli tam a trpěli vedle sebe. Ona trpěla s ním. On se snažil, ale neměl šanci. Karty už byly rozdány, trumfy byly v našich rukách. Její oči se upínaly na mě. Mé na ní. Celou tuto scénu jsem zaznamenal na plátno, namaloval jsem si ji. Jestli toto není láska na první pohled, tak jsem špatný malíř bez talentu. Tak jsem špatný malíř bez vášně, tak jsem špatný malíř s hereckým talentem od pána boha a ona je jen zmalovaná šmíra ze špatného okresního divadla.