Ještě do 10. listopadu 2019 je v pražské MeetFactory k zhlédnutí výstava Laterna Magika: Paměť experimentu. Vznikla v rámci čtyřletého výzkumu, který si klade za cíl zdokumentovat, zachovat a zpřístupnit co nejvíce z rozmanitých materiálů týkajících se tohoto multižánrového fenoménu. O expozici a celém projektu jsme si povídaly s kurátorkami výstavy Lucií Česálkovou a Kateřinou Svatoňovou.

Lucie Česálková: Už od začátku jsme věděly, že bude kniha i výstava, obojí tedy vznikalo paralelně. Výhodou výstavy je přítomnost pohyblivého obrazu, o který je kniha logicky ochuzená. Snažily jsme se však, aby publikace měla opravdu bohatý doprovod v podobě dobových dokumentů, fotografií, technických scénářů a podobně.
Výstavy a kniha se mají navzájem doplňovat, snažily jsme se o komplexní pohled. Kniha zpracovává historii Laterny magiky i Laternu magiku jako fenomén z teoretického hlediska, na výstavách jsme sledovaly i současné umění, které rezonuje s principy Laterny magiky. Je k tomu třeba také dodat, že naše práce byla součástí velkého výzkumu, který nezajišťuje jenom tyto výstupy. Celou dobu probíhala i digitalizace filmových materiálů, rozsáhlý sběr dalších dat a vše tedy postupovalo souběžně.

Zmiňujete výstavy v množném čísle. Od května do června tohoto roku probíhala také vaše výstava o Laterně magice v Domě umění města Brna. Tehdy byl ale její podtitul Dekonstrukce a aktualizace. Čím se expozice liší? Je něco, co by měl návštěvník pražské výstavy vědět, pokud neviděl tu brněnskou?

Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová:
Na brněnské výstavě jsme chtěly fenomén Laterny magiky ukotvit v historických, politických i multimediálně-teoretických souvislostech. Na Laternu magiku se můžeme dívat z mnoha různých úhlů pohledu – jako na experiment socialistické společnosti, jako na technický obraz, nebo můžeme sledovat, jak fungovala jako určitá tvůrčí laboratoř, kde se střetávali umělci různých praxí a uměleckých postupů, tedy tanečníci, filmaři, divadelníci a tak dále… Laterna magika nebyla nějaký uzavřený fenomén, obraznost, která je s Laternou magikou spojena, přesahovala i do jiných žánrů a formátů. My jsme se snažily právě to demonstrovat na příkladech z reklamní tvorby šedesátých let nebo na tehdejších televizních písničkách, kde vidíme estetiku rozděleného obrazu, která se vlastně inspirovala Laternou magikou. Jádrem brněnské výstavy bylo několik tzv. případových studií, z nichž jedna, Expo 1958, je nyní k vidění i v MeetFactory. Pro obě výstavy jsme oslovily také současné umělce, v Brně měli hlavně aktualizovat postupy Laterny magiky. V Praze se ovšem snažíme stopovat hlavně to, do jaké míry její dědictví přetrvává v dílech současných umělců nebo jak v nich ožívá. Ať už těch, kteří se jí přímo a otevřeně inspirují, jako Jakub Nepraš, Michael Bielický či Kamila B. Richter, nebo u zahraničních umělců nezatížených historickou zkušeností, jako jsou Ana Latini a Amelie Tan.

Jak jste vůbec vybíraly zahraniční umělce? Bylo to složité?

KS: Jednou z hlavních aktivit MeetFactory jsou rezidenční programy pro současné umělce a my jsme od začátku věděly, že toho chceme využít. Proto jsme vyhlásily poměrně rozsáhlou zahraniční výzvu, na niž se svými projekty přihlásila asi stovka umělců. Vybraly jsme dvě umělkyně, které byly fascinovány formálními principy Laterny magiky a možnostmi, které nabízí jako technické médium (přímý přenos, fragmentární obraz, zrcadlení, překračování hranice mezi realitou a iluzí).
LČ: My jsme se také poprvé setkaly s tím, že se na nějakou výzvu přihlašuje někdo z vnějšku, a samy jsme byly překvapené, kolik lidí oslovila. Zároveň se nám tam ale asi trochu ukázalo to, jakým způsobem žije dnešní umělec. Některé abstrakty jsme musely vyřadit, protože ta díla s tématem vůbec nesouvisela. Nakonec jsme se dost řídily portfolii umělců. U nich jsme si mohly lépe představit, co dříve dělali, co píšou v projektu a jak to asi bude vypadat. Samozřejmě jsme o tom mluvily i s lidmi z MeetFactory, aby to rozhodnutí konvenovalo s jejich konceptem rezidenčního programu.

Čím to je, že Laterna magika měla v roce 1958 v Bruselu takový úspěch? A jak je na tom dnes?

LČ: Laterna magika kromě vícenásobné projekce nabídla performativní moment, vystupování živého prvku. Předvedla, do jaké míry spolupráce mezi jevištěm, to znamená třeba konferenciérkou nebo tancujícím tělem a filmovým obrazem může být promyšlená a jaké přináší triky, iluze. V tomto spojení byla jistá magičnost, zdálo se to zajímavé a nepochopitelné.
KS: Tato expozice byla asi také jedna z nejhravějších a svým způsobem byla chápána jako velmi apolitická. Když se sice na ten materiál díváme z dnešního pohledu, tak politický do značné míry je, ale celé pásmo bylo promyšleno tak, že vtipná čísla, hudební a taneční vložky rozrušují političnost toho programu.
LČ: Naše historické poznání nás přivedlo k tomu, že přestože Laterna magika vypadá na povrch jednoduše a lehce, stálo za jednotlivými díly opravdu dlouhé a náročné zkoušení různých postupů, experimentování, přetáčení filmů, předělávání celých návazností a synchronicit mezi filmovou projekcí a jevištní akcí. Experimentování je totiž velmi zásadní pro to, aby nějaké nové věci vůbec mohly vzniknout. V dnešním velmi zrychleném kulturním provozu, který často nemá stálé zaměstnance, se setkáváme s tím, že prostor na zkoušení vlastně chybí. Lidé nemohou chybovat a nenést za to následky. Dalo by se tedy říct, že žijí v úplně jiném tvůrčím světě. Přítomnost a budoucnost Laterny magiky tak nezávisí jen na tom, co lze dnes dělat s novými technologiemi, ale i na tom, jaké vlastně mají podmínky ti, kteří s nimi pracují.

Existuje nějaký zásadní zážitek či informace, kterou by si podle vás měl odnést návštěvník výstavy v MeetFactory?

LČ: Podtitul je Paměť experimentu – to je to nejdůležitější. Tedy to, že návštěvníkům umožňujeme Laternu magiku vnímat jako fenomén s mnoha fasetami, v jehož rámci se zrodily určité typy experimentálních uměleckých praktik, které, jakkoli vznikaly primárně pro divadelní prostředí, mohou do nějaké míry nacházet svůj ozvuk v jiných typech praxe a v jiných typech uměleckých děl.
KS: Dodala bych k tomu, že tímto přístupem chceme také trochu narušit vžité představy o Laterně magice. Každý si logicky představí divadlo, zasazené do divadelní tradice. A my vlastně chceme ukázat, že ji nelze vnímat jenom jako divadelní tvar, ale že má pevné vazby na výstavní praxi, inspiruje se výtvarným uměním, komunikuje s filmovou a televizní tvorbou, a že byla a je ovlivňována různými mediálními formáty. Stejně tak její představení nebyla stejnorodá, ale na jedné straně se blížila rané kinematografii a revuální zábavě, na straně druhé se pokoušela o celistvý dramatický tvar. Laterna magika tedy není jedna a my na ní chceme nabídnout co nejvíce různých pohledů.


Laterna magika: Paměť experimentu
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
27. 9. — 10. 11. • vstup zdarma


text: Martina Cihlářová

Nesnadno lze spočítat vrstvy fenoménu, který nutí nově přemýšlet a letos slaví už šedesátý rok. I proto je mu k tomuto jubileu vydána kniha a věnována výstava. Laterna magika jako intermediální fúze, výstavní objekt, novomediální koláž, ale i jako instituce a politikum otevírá svou činnost na stránkách knihy Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky.

Laterna magika vznikla ne jako „čistě“ umělecký útvar, ale v podstatě jako účelový program. Jejím úkolem bylo od prvopočátku propagovat pokud možno sugestivně kulturu nového Československa a ve zkratce ukázat její šířku a bohatství, jak uváděl sám Alfréd Radok, český režisér a zakladatel Laterny magiky. Nejen v českém prostoru je multimediální Laterna magika velmi dobře známá, avšak její připomenutí vyvolává různorodé reakce. Na jedné straně asociuje nebývalý úspěch Československa na bruselském Expu v roce 1958, na straně druhé směs žánrů a formátů v budově Nové scény. Bývá chápána jako nástroj oficiální politiky, jako turistická atrakce nepřístupná běžnému divákovi nebo jako dílo ohromující silnými, působivými obrazy multimediální podívané.

Rozporuplný fenomén Laterny magiky je představen i právě probíhající výstavou v brněnském Domě umění, kterou lze zhlédnout do 28. července 2019. Pokračování výstavy, na němž se představí zcela nová umělecká díla nejenom českých, ale i zahraničních umělců a umělkyň, se dále odehraje od 24. září do 10. listopadu 2019 v pražském centru současného umění MeetFactory. Diváci uvidí díla domácích tvůrců Michaela Bielického a Jakuba Nepraše a ve spolupráci s rezidenčním programem MeetFactory odprezentují výhradně pro výstavu vznikající projekty zahraniční autorky Ana Latini a Amelia Tan. ∞


Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky
Národní filmový archiv
Praha, 2019, 396 stran

Již od roku 2016 pracuje mezioborový tým badatelů a badatelek výzkumného projektu Laterna magika na sběru archiválií ze soukromých a veřejných sbírek, desítkách rozhovorů s pamětníky, zabývá se zpracováním unikátního filmového materiálu a také rekonstrukcí tanečních sekvencí z inscenací Laterny magiky metodou motion capture. Celý projekt vyvrcholil vydáním knihy a výstavou od května 2019 v Brně. Na podzim se výstavy dočká i Praha v prostoru MeetFactory. Hlavním řešitelem projektu je Národní filmový archiv.

Vernisáž výstavy s názvem Laterna magika: dekonstrukce a aktualizace se v brněnském Domě umění uskutečnila 21. května 2019. Výstava, která potrvá do 28. července 2019, představuje výsledky čtyřletého výzkumu i dosud nezveřejněné archivní materiály a prováže je s novými uměleckými díly. Kurátorky výstavy a zároveň autorky publikace Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová se pokouší odhalit základní principy Laterny magiky, pochopit podstatu multimediálního představení, jeho možnosti i limity. Výstava tak přináší nejen multismyslový zážitek, ale zároveň rozkrývá i některé otázky, které s sebou tato experimentální scéna v průběhu svého působení nesla. Zaměří se tak mimo jiné na roli umělce během normalizace, politickou reprezentaci, propagaci a institucionální zázemí. Nedílnou součástí výstavy jsou umělecká díla a performance Zbyňka Baladrána, jenž měl na starosti architekturu, tanečnice a choreografky Markéty Kuttnerové či intermediálního umělce Michala Kindernaye. Na webu laterna-research.cz najdete rozhovory s pamětníky i výzkumným týmem, videa a dobové fotografie. º


text: Veronika Zíková

Říká vám něco jméno Eadweard Muybridge? To byl muž, kterého bratři Wachovští sto let po jeho smrti postavili na hlavu.

Muybridge byl vynálezce, žil v hektické době konce 19. století a vášnivě se zabýval fotografií. Když se jednou na dostizích vsadil, že kůň při běhu má v jednom okamžiku všechny čtyři nohy ve vzduchu, nevzdal se, dokud nevymyslel, jak své tvrzení dokázat. Vyvinul novou, rychlejší závěrku fotoaparátu… a pak těch fotoaparátů postavil čtyřiadvacet do řady za sebou. Vytvořil sekvenci – něco jako film. A poprvé zachytil pohyb. Tvůrci Matrixu tento princip použili naopak: aby zachytili nehybnost. Kruh se uzavírá.

… a pak se o něco vsaďte!
Eadweard Muybridge byl tak trochu génius. A jak se s tím u géniů často setkáváme, nebyl zrovna dvakrát empatický a sociálně nadaný. Jeho pohnutý životní příběh tak nabízí spoustu motivů a témat. A právě jich se rozhodli využít Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, alias režijní duo SKUTR, ve své inscenaci Human Locomotion.

Vyprávět o životě člověka a použít přitom techniku, která má kořeny (ač, pravda, již více než století hluboké) právě v jeho vynálezech, to je mistrovský nápad. A když to napadne někoho, jako je duo SKUTR, jeden by si na ně snad i vsadil. A dobře by udělal.

Tak tomu nerozumím – no a co?
Human Locomotion dosyta využívá široké možnosti Laterny magiky, a to ve všech směrech: ať už mluvíme o promítání a světlech, o hudbě anebo o tanečnících. A krásně všechno kloubí dohromady; inscenace sice vznikala pod vedením režisérů, ale za široké spolupráce s choreografem Janem Kodetem, scénografem Jakubem Kopeckým, s herci a s dalšími členy tvůrčího týmu. Díky tomu máme před sebou dílo, jehož motivace jsou od počátku do konce srozumitelné a neměnné a které, ač se jednou nebo dvakrát jeho švy mírně potrhají na předělech mezi jednotlivými kapitolami Muybridgeova života, pevně drží pohromadě.

Na představeních Laterny magiky se běžně moc nemluví. SKUTR tento úzus porušuje, nechává Marka Daniela v roli Eadwearda a Zuzanu Stavnou v roli jeho ženy Flóry pronést několik replik, které děj, jinak většinou vyprávěný tancem, dovysvětlují a posouvají kupředu. V tomto bodě narážím na (pro mě snad jediný) zásadní režijní lapsus. Na Laternu jako převážně pohybové divadlo často chodí kulturymilovní cizinci, je tedy běžné, že objeví-li se v inscenaci text, zpřístupní se pomocí promítnutých titulků i česky nerozumějícím divákům. Eadweard a Flóra ale mluví chvíli anglicky, chvíli česky, jejich bilingvismus nemá žádnou viditelnou logiku, a české texty jsou navíc otitulkované jen někdy. Několikrát se cizojazyčný divák nedozví poměrně zásadní věc a jeho uchopení následujícího děje tak může být od diváka, jenž rozumí všemu textu, zásadně odlišné.

Krom téhle nedotaženosti nám ale silná ruka SKUTRu předkládá spoustu režijních chuťovek a fines, kvůli kterým by jistě stálo za to navštívit představení i podruhé, potřetí, … aby si divák všech všiml a pořádně si je vychutnal.

Nejen práce SKUTRu, ale i zásluhy ostatních členů týmu si zaslouží pár slov. Scénografie a projekce týmu Lunchmeat & Jakuba Kopeckého organicky ilustrují Muybridgeovo dílo. Jedním z nejkouzelnějších okamžiků představení je chvíle, kdy se celé divadlo promění v jednu velkou dírkovou komoru a my můžeme sledovat rozostřený a převrácený obraz intimních chvil Flóry a jejího milence.

A konečně se musím zmínit i o práci tanečníků Laterny magiky pod vedením choreografa Jana Kodeta. Vůbec nemusíte tanci rozumět. Na ně se prostě dobře dívá! Každý s alespoň minimálním citem pro divadlo pochopí, kdy tanec vyjadřuje napětí a schyluje se k souboji a kdy jde o milostné hrátky. Příběh života Eadwearda Muybridge se vám tak odvíjí před očima s naprostým minimem slov, přesto ho dokážete bez problémů sledovat a vžívat se do napjatých, milostných i melancholických nálad.

Nebojme se jí, protože je jiná
Nová scéna ND, a Laterna magika zvlášť, se v naší divadelní obci netěší příliš velké oblibě. Někteří dokonce píší o „zrezivělé Laterně magice“. V souvislosti s Human Locomotion se jí ale musím zastat. Možná že sama Nová scéna je poněkud zrezivělá a potrhaná, což v kombinaci s jejím podivným designem navozuje ledasjaké pocity. Laterna magika je ale zásobena nejmodernější technikou a stále hledá nové a nové cesty, jak diváka ohromit tím, co všechno dokáže (vzpomeňme na nedávnou premiéru Antikódů a jejich interaktivní psací megastroj). Jistě, pokud půjdete na Kouzelný cirkus, sedmatřicet let staré představení, máte plné právo myslet si něco o zadrhnutých ozubených kolech. Ale spolupráce s tvůrci, jako je právě duo SKUTR, dává vznikat světovým inscenacím a oživuje legendu, kterou Laterna magika kdysi bezesporu byla. ∞