Přáli jste si už létat jako pták? Nebo se vznášet lehce ve větru jako peříčko či chmýří odkvetlé pampelišky? Už nemusíte čekat na sny o létání. Díky větrnému tunelu si to můžete sami vyzkoušet na vlastní kůži, a navíc vám při tom nehrozí skoro žádné nebezpečí.

Vzrušení z volného pádu si donedávna mohli vyzkoušet pouze parašutisté. Jaký při tom zažívají pocit, jsme si mohli leda poslechnout z vyprávění nebo přečíst. Ale díky vynálezu větrného tunelu (jehož vývojová historie sahá na konec 19. století) si může skoro každý, bez ohledu na věk, prožít pocit jako při seskoku z letadla. Vznik této zábavy můžeme datovat do roku 1979, kdy byl tento vynález patentovaný jako „Levitationarium“. Nadšení z této nové atrakce dalo během několika let podnět k dalším stavbám. Tunely se tak mohly začít rozšiřovat po světě. V dnešní době již existuje více než třicet tunelů a stále přibývají další. Ale i přesto, že jejich obliba stále narůstá, je tento zábavní sektor ještě mezi nejširší veřejností skoro neznámý.

U nás byl větrný tunel jako jeden z prvních v Evropě postaven v roce 2011 v Letňanech. Patří mezi ty nejvýkonnější na světě. Nejvíce ho využívají profesionální a sportovní parašutisté jako trenažér. Při pobytu v něm mají možnost natrénovat různé triky a pozice, na které při skutečném volném pádu mají maximálně jednu minutu za let. V tunelu mohou trávit mnohem více času a nekazí jim plány špatné počasí. Outdoorový skydiving se totiž v našich podmínkách provádí zejména od dubna do listopadu, kdy se může za hezkého počasí skákat z letadla. A jak víme, počasí je nevyzpytatelné. Čas uvnitř skleněného válce o průměru 4,3 metru se měří na minuty a doba v něm strávená se odvíjí od toho, zda je letec profesionál, začátečník, nebo zda je v něm úplně poprvé. Na začátek stačí tři až devět minut a budete mít dost. Oproti tomu zkušenější účastníci v něm mohou pobýt i 30 minut denně. Samozřejmě s přestávkami. Protože i když se na první pohled zdá, že se necháváte lehounce proudem nadnášet, ve skutečnosti je to sport, ve kterém je důležitá kondice. Alespoň pro ty, kteří se mu chtějí věnovat naplno. Mimochodem, v roce 2013 vydržel Petr Beránek v tunelu rekordní čas 6 hodin, 6 minut a 6 sekund.

Vertikálně vzhůru, skoro do nebes
A jak vlastně probíhá pobyt v tunelu, když se ho rozhodnete vyzkoušet? Nejprve absolvujete krátkou instruktáž, při níž vám zkušený instruktor zodpoví všechny otázky a poučí vás o bezpečnosti. Následně se převlečete do kombinézy a do uší si dáte špunty. Je to proto, že vzduch se v tunelu pohybuje vzhůru a jeho rychlost může být až 270 kilometrů v hodině. Takže si dokážete asi představit, jaký je v tunelu hluk a odpor vzduchu. A pokud ne, můžete to přirovnat k pocitu, jaký zažijete, když jedete po dálnici v autě ve velké rychlosti a vystrčíte hlavu z okénka. V tunelu je ale přece jen o trochu rychlejší vzduch než na dálnici. Nakonec si před samotným vstupem dovnitř nasadíte helmu a zaklapnete ochranné plexisklo. Společně s instruktorem vejdete dovnitř a můžete začít létat. Každý účastník popisuje jiné pocity, ale všichni se shodují, že létání je adrenalin a skvělá zábava.

Když se z prvotního letu nemůžete vzpamatovat nadšením, určitě je možnost začít zkoušet i něco víc. Každou další minutou strávenou uvnitř větrného tunelu se můžete zlepšovat a učit se nové prvky jako otočky, pohyby nahoru a dolů a další vychytávky. Když se podíváte na internet, můžete nalézt spousty videí s exhibicemi, závody i freestylovými vstupy, a stále přibývají další. Jelikož byl indoor skydiving už před dvěma lety uznán Mezinárodní leteckou federací jako oficiální sport, vzrostla nejen jeho publicita, ale začaly se pořádat i různé oficiální závody. V minulém roce dokonce proběhlo 1. mistrovství světa v indoor skydivingu, a to přímo u nás v Letňanech. Představili se tu sportovci z celého světa v různých disciplínách. Mezi ně patří například dynamic, freestyle nebo 2-way či 4-way lety (v nichž spolu létá více účastníků dohromady). Do českého tunelu se vejde celkem šest lidí najednou, ale jak říká manažerka Hurricane Factory Hanka Uríková: „Pro začátečníka není tunel nikdy dost velký.“ Bohužel další mistrovství bude až v Kanadě v roce 2017. Ale kdo ví, třeba se brzy naskytne další možnost hostit světové týmy u nás v České republice. Uvidíme.

Dá se sice říci, že tento nový sport je ještě „v plenkách“, ale roste jako z vody. Myslím si, že toto odvětví může v budoucnu ještě mnoho lidí pohltit a zaujmout. Ať už jen na jeden let, nebo na celý život. Možnost zkusit si létat je přece z hlediska historie lidstva pořád aktuální a dnes už není jen otázkou sci-fi. A díky tomu, že je tento prestižní tunel přímo v Praze, není žádný problém tento pocit lehkosti a volnosti zažít na vlastní kůži. ∞


jméno: Hanka Uríková
věk: 37 let
povolání: manažerka HF

Jsi držitelka několika rekordů, který z nich je pro tebe nejvýznamnější?
Zúčastnila jsem se několika českých rekordů, to je pro mě srdeční záležitost. Například ženského rekordu 23-way v roce 2012. Ale nejnáročnější byl určitě světový rekord před rokem v Americe v Kalifornii, kdy jsem se zúčastnila seskoku v největší sekvenční formaci. Toho si vážím nejvíc, jelikož za ním stálo nejvíce práce.

Jak vám tunel pomáhá při vaší práci a při učení parašutismu?
Je to levnější možnost učit se dobře techniku skydivingu a také si zalétat v zimě. Využíváme ho jako trenažér pro sportovce, pro které je trénink hodně důležitý. Zároveň je to i ekonomičtější než samostatné skákání z letadla. Je to také skvělá zábava. Chodí sem i lidé takzvaně z ulice.

V Čechách se v minulém roce konalo mistrovství světa v indoor skydivingu, jak moc byla příprava náročná?
Před dvěma roky byl indoor skydiving uznán jako oficiální sport. Hostili jsme úplně první mistrovství světa, takže jsme potřebovali nasadit laťku co nejvýš pro ostatní země. Bylo to velmi náročné, ale povedlo se. Vše proběhlo hladce a tak, jak mělo. Myslím, že jsme si ve světě udělali dobré jméno. ∞


jméno: Miloš Macek
věk: 27 let
povolání: programátor

Jaké sporty jsi dělal před skydivingem, nebo ještě děláš?
Nejvíc dirt jump a downhill na kole. Okrajově také skateboarding a snowboarding, který mi asi jediný zůstal do současnosti, že se občas v zimě projedu.

Přitahuje tě adrenalin, který při těchto sportech zažíváš? Nebo co tě láká vybírat si takové extrémní sporty?
Ano, nějaká část mé osobnosti vyhledává adrenalin a také překonávání sebe sama. U jmenovaných sportů ale dost převládal strach ze zranění. Oproti tomu u skydivingu tenhle pocit nemám. Je tam určitý respekt, ale převládají spíše pozitivní pocity.

Jaký největší rozdíl vnímáš mezi volným pádem a nácvikem v tunelu?
Co se týče pocitu z letu, je to skoro stejné. Ale při skoku z letadla není člověk limitován prostorem. Největší rozdíl je asi celý ten proces. Vůbec být na letišti s partou skvělých lidí, stoupat v letadle a přistávat na padáku je boží, a to v tunelu chybí.

Co bys v tomto odvětví ještě rád vyzkoušel?
Určitě bych chtěl jednou létat ve wingsuitu a možná i zkusit B.A.S.E jump. Skvělé by také bylo účastnit se nějakého národního rekordu v tomto sportu. ∞

Nemít starost si zasluhuje trest, nebo alespoň další obavu, kterou si zaplnit svobodný prostor v hlavě.

Jak úlevná by byla lehkost.

Lehkost = přijetí.

Sám sobě záškodníkem.

Těžkost = nepřijetí = boj.

Nepřijímám sebe, nepřijímám ostatní, svět je nepřátelské místo, důvěřuji jen tomu, s čím mám bezprostřední zkušenost. Čím je něco od mé zkušenosti dál, tím větší mám problém. Nepřijetí není s pochybami, je automatické, bezmyšlenkovité – jediná lehkost, kterou si v myšlení a chování dovoluji.

Důvody a důkazy, jež promlouvají, neakceptuji, komplikují mi mou jedinou lehkost, zpochybňují mi tuto mou jedinou jistotu. Jistotu hrozícího ohrožení. Úzkostná snaha kličkovat mezi nebezpečím, které existuje jen proto, že jsem se pro něj rozhodla. Do života jejž vidím, si svobodně dokreslit, co si myslím, to, co je nebezpečné jen kvůli tomu, že má hlava nepřijala koncept lehkosti, lehkého zacházení se svým bytím. Že nedovoluje přijímat, aniž zároveň předpokládá, předvídá, konstruuje a požaduje komplikaci, zádrhel, retardér na cestě za čímkoli a kýmkoli. Hlavu ovládá úzkost, hlava si vytváří úzkost, hlava, která je všechno, jen ne lehká. Opomíjím teď, hledám a ztrácím se v minulosti a budoucnosti.

Lehkost, když se někdo neptá, když pouze odpovídá podle šablony…
Bojovat proti něčemu, co neznáme, nevidíme, ale představujeme si podle představ těch nejhlasitějších. Vidět terč své kličkující nenávisti bolí. Pro někoho je podstatné útočit, ideálně proti někomu, kdo se liší natolik, že není třeba svoje činy vysvětlovat. Důvod je zřetelný, komentář by byl navíc. Držet v ruce kámen. Hodit. Následky jsou nedůležité, protože příčina je odůvodněná? Jak lehké je pro člověka konat, když ví, že si svoje činy nemusí obhajovat, protože většina je při něm. Je to lehké, protože částečně posvěcené hlučícím davem, který už ani nemusí být anonymní, přestože bojuje proti strachu tím, že ho vytváří. Jak lehké je stavět se hlasitě proti menšině, která nemluví, o které je pouze mluveno. Cítit se silný v chumlu jiných – „myslím si to, co oni, jich se zeptejte“. Je tak lehké být tím, kým jsou ostatní, myslet si to, co ostatní, vkládat si do hlavy myšlenky jiných a nestarat se, proč. Nevidět důsledky, vnímat jen své právo, za každou cenu, za cenu toho, že tím schvaluji krutost.

Úzkostně se vyhnout nejjednoduššímu ukazateli správnosti našeho chování – lidskosti, a je jedno, jaký kdo má názor, každý je v první řadě člověkem, stejně jako ti, vůči nimž, ať už z jakéhokoli důvodu, brojí. Jen se na to někdy zapomíná. V ten moment se přestávám smát i já, cynik velkolepý.

Kéž bych měla zpátky svou hlavu dětskou, nedotčenou, nad všechno bych se vyletěla… Kéž by mi na všechno, co nechápu, stačila odpověď 42. ∞

Nastala doba, kdy za nás básně píší počítače, a to nespočetněkrát za den a zcela samozřejmě. Všimli jste si někdy, že zatímco zadáváte heslo do vyhledávače, nabízí vám často absurdní kombinace, kterým se zasmějete? Vězte, že nejste sami, protože tyto výplody začali na sociálních sítích shromažďovat lidé po celém světě. Jedním z nich je správce české facebookové stránky Google poezie Tomáš Miklica, kterého jsem se zeptala na několik věcí z e-zákulisí tohoto fenoménu.

Kdy jste Google poezii založili?
Google poezii jsme spustili v březnu 2013, takže letos oslaví tři roky existence.

Kdo ji založil?
Založil jsem ji já se svým kamarádem Danem Poláčkem, který byl mým spolužákem na žurnalistice na Univerzitě Karlově a v té době také můj spolubydlící na koleji Arnošta z Pardubic. To tlačítko „zveřejnit stránku“ jsem nakonec stiskl já, Dan se díval. A dneska se taky spíše dívá, takže jsem zhruba před rokem přibral třetího admina, shodou okolností také Tomáše. Bez něj by tam dneska básniček nebyla ani polovina.

Kdy jste si potenciálu vyhledávače všimli?
Bylo to na Facebooku, v nějaké prokrastinační vlně mezi proměnou Daniela Landy v Žita a stopadesátým zhlédnutím zremixovaného náborového videa od McDonald’s.

Co vás na tom nejvíc baví?
Že aspoň nějakým způsobem překlenujeme propast, která za poslední dekády vznikla mezi většinovým čtenářem a poezií.

Zjišťovali jste, kam sahají počátky Google poezie?
Sahají na Google Poetics, což je anglický (respektive americký) vzor naší stránky. Ti sbírají Google poezii na Facebooku i na vlastním webu od října 2012.

Našeptával Google vyhledávač vždycky?
Vždycky ne, funkce je tam někdy od roku 2008, přičemž Google ji neměl jako první.

Našeptává každému uživateli něco jiného?
Ano, i proto, že dneska už je spousta lidí na Googlu permanentně přihlášená kvůli Gmailu nebo YouTube, kde funguje historie vyhledávání, která se do našeptávání promítá. Na druhou stranu máme zkušenost, že individuální rozdíly jsou spíše malé – například jeden odlišný řádek, a většině lidí se zobrazí totéž. Spoustu starších básniček, z našeho archivu Google poezie, by už dneska Google samozřejmě „zarecitovat“ neuměl.

Jak moc se do chodu stránky svými příspěvky zapojují čtenáři?
Stále výrazněji. Dneska už není týden, kdy by nám od nich nepřišel nějaký objev, a my se snažíme dávat čtenářským příspěvkům prostor. Nově i těm ve slovenštině, takže čas od času máme slovenskou sobotu.

Máte informace, zda společnost Google na tento fenomén nějak reaguje?
Jak Google poezie, tak Google Poetics vznikají bez spolupráce s Googlem, což je v podstatě odpověď na podobné otázky. Když se připravovalo vydání e-sbírky Google poezie, vydavatel se pokoušel získat nějaké stanovisko ohledně právní stránky věci. Přece jen stavíme na algoritmech Googlu, ale údajně to v českém Googlu nebyli schopni posoudit a z centrály se vůbec neozvali.

Je to dadaismus 21. století?
Existují kousky Google poezie, které na zařazení k dadaismu dávají až moc velký smysl. Jestli je však něco dadaismus 21. století, pak to musí být tohle. S tím, že je to ale dadaismus, jakého ani sám Tristan Tzara nebyl schopen – oproštěný od jakýchkoliv motivací, čistý a upřímný ve svém nonsensu. Neodadaismus par excellence.

Jak velký je zájem o vámi vydanou e-knihu Google poezie?
V rámci e-sbírek české poezie je to za minulý rok druhá nejprodávanější kniha na Kosmas.cz. Pochopitelně je to úspěch relativní – stačí se podívat, kolik se zhruba prodá poezie obecně, natož v elektronické podobě – ale i za něj jsme vděční.

Plánujete i jiný způsob prezentace básní než Facebook a e-knihu?
Neplánovali jsme ani tu e-knihu – to byl nápad Martina Tomana z vydavatelství Backstage Books. Nebýt jeho, asi bychom ještě dlouho neměli tu drzost tlačit se na knižní trh. Stejně tak by nás nikdy nenapadlo Google poezii prezentovat na autorském čtení, ale i tuhle nabídku jsme dostali, ač to nakonec neklaplo. A nedávno si od nás jedno odborné vydavatelství vyžádalo povolení použít screen v připravované publikaci o propojení nových médií a české literatury, takže už i akademická sféra se o básnící Google zajímá. Ono to plánování možná vůbec není potřeba. Jestli ovšem v budoucnu překonáme hranici deseti tisíc fanoušků, něčím speciálním to určitě oslavíme. ∞

Určitá roční období jsou spjata s konkrétními stereotypy. Pro to jarní se zcela nabízí odlehčení od všeho nahromaděného. Zbavování se materiální zátěže je aktuální téma. Jsme zvyklí vlastnit nadbytek a hromadit, protože nám to umožňuje ekonomická situace, ve které žijeme. Střádáme množství duplicitních věcí, které ani dostatečně nevyužijeme. Přestáváme si uvědomovat to skutečně nutné množství potřebné k našemu spokojenému životu. Nadbytek se stává zátěží. Rozdíl mezi nadbytečným a skutečně potřebným se rozkryje při opuštění komfortní zóny. Změnou standardního prostředí, ve kterém žijeme a víme, jak funguje. Takovou změnou může být delší pobyt v rozvojové zemi. Místo, kde je k dostání pouze to skutečně nutné ke každodennímu životu a leccos si člověk musí zprodukovat sám dle své vlastní potřeby, ukáže komfort života, na který jsme zvyklí. V takovém místě si člověk velmi dobře uvědomí, v jakém blahobytu žije a jaké štěstí má, že se narodil do sociálně ekonomického prostředí, které mu umožňuje vybrat si podobu svého života a utvářet ji dle svého výběru. Uvědomí si také, že množství věcí nemusí být vždy luxusem, ale spíše nevědomostí hodnot a neznalosti jejich ceny. V našem prostředí nás nezahlcují jen materiální statky, ale i nadbytek informací, které k nám přichází a které vstřebáváme. Všeho o polovinu méně je ideálním množstvím. ∞