Původně jsem do tohoto čísla chtěla napsat o novém Švankmajerově filmu Přežít svůj život. Jenže nemoc rozhodla jinak. Tak to také zkusím jinak.

Švankmajera mám hodně ráda. Jeho představivost je mi blízká a film Šílení považuji za jeden z jeho nejzdařilejších. Speciální místo má u mne Lekce Faust. Petr Čepek je vynikající herec, a navíc se mi líbí (nebo je to naopak?). I když tmavé typy moc nemusím, Čepkovo charisma na mě září z plátna jak slunce věčné. Ale zpátky ke Švankmajerovi.

Jan Švankmajer je jedním z mála režisérů, jehož filmy vlastním, a to v originálech. Těmi dalšími jsou například Peter Greenaway, Andrej Tarkovskij nebo Věra Chytilová s Pavlem Juráčkem (a Ester Krumbachovou – ano, modří už vědí, že se tu jedná hlavně o Sedmikrásky). A ano, mám ráda českou novou vlnu. Odbíhám. Opět.

Jenže – nejsou asociace právě tím, na čem stojí film, na nějž píši fiktivní recenzi? A nehrají obecně ve Švankmajerově tvorbě důležitou roli? Třeba jeho Možnosti dialogu nebo Jídlo by bez náznaků zcela ztratily svůj smysl. V asociacích se koneckonců skrývá přitažlivost jakékoli tvorby. „Chceš-li nudit, řekni vše.“

„Vím všechno,“ říká jedna z postav filmu v traileru, který zdaleka vše neříká. A pochybuji, že všeříkající bude i nový Švankmajerův film. Takže vás možná čeká druhá recenze. Až se uzdravím a na film skutečně půjdu.

Trailer k filmu