Devítinásobná držitelka výročních hudebních Cen Anděl Lenka Dusilová, Vertigo a -123min. zahrají ve čtvrtek 23. září na společném koncertu v Arše. Dojde tak k mimořádnému setkání předních zástupců české hudební scény na jednom pódiu. Jedinečná zpěvačka, skladatelka a instrumentalistka představí písně z nového alba Řeka. Vertigo vzešlo z jazzové scény a úspěšně a nápaditě překračuje vlastní tvůrčí mantinely. Kapelu podpoří jako host kytarista David Dorůžka. Trio -123min. ve své energické tvorbě propojuje soul, groove, jazz, blues, funky či world music.

Lenka Dusilová se stala ikonou odvážného, novátorského popu, neztrácejícího většinové publikum, jež své favoritce věří a následuje ji. V sólových vystoupeních experimentuje s loop machine, stylovou otevřeností, hráčskou erudicí a s rozšířenými nezaměnitelnými vokálními technikami.

Vertigo je originální českou hudební skupinou, která vzešla z jazzu, ale postupem času se svými hudebními přesahy dopracovala ke zcela svébytnému stylu. Její charakteristikou je kreativita, totální improvizace, ale rovněž sofistikované kompozice zasahující až do oblasti soudobé vážné hudby.

Kapelu -123 min. tvoří trio uznávaných muzikantů: zpěvák, kytarista a autor písní Zdeněk Bína, baskytarista Fredrik Janáček a bubeník Daniel Šoltis. V roce 2019 kapela oslavila svůj comeback novým albem LES, na němž zaznívají pouze texty v češtině. Jako hosta si členové kapely přizvali slavného jazzového trumpetistu Erika Trufazze.

Vstupenky zakoupíte na www.americkejaro.cz

Čím dál tím více mladých kapel se snaží vidět dál než jen před dveře nejbližšího klubu a hledá svou vlastní muzikantskou tvář. Ve Velké Británii, kde spousta začínajících kytarových skupin jede po inspirační lince Beatles – Oasis (Blur) – Radiohead, jsou hudební kořeny vcelku jasné. Většina tamějších kapel se je snaží v rámci vlastních možností obohatit svou kreativitou, což se někdy daří více (Arctic Monkeys) a někdy o něco méně (The Enemy). Pokud se česká kapela snaží zaměřit na vlastní kořeny, které by vycházely z našeho muzikantského podhoubí, má situaci o něco těžší. Leč i u nás vznikla řada nezapomenutelných nahrávek. Například Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo je jedna z našich nejlepších desek vůbec. K nahrávkám tohoto typu nám ovšem chybí určitý vztah. Buď je neznáme, nebo je známe, ale jsou nám tak nějak jedno, protože ve své době neměly možnost vyniknout a dostat se tak alespoň zčásti do kulturního podvědomí – stát se symbolem doby.

Hledání a popasování se s vlastními hudebními kořeny měl v úmyslu i projekt Jiřího Buriana, známého především z kapel Southpaw a Republic of Two, nazvaný Bohemia. Burian si v něm vytyčil nemalý cíl: předělání lidových písní do moderního zvuku. A ač byl projekt přijat rozporuplně, má své nesporné kvality. Jednotlivé písně musí člověk vnímat jako samostatné subjekty a dávat si je do kontextu s klasickým pojetím lidové tvorby velmi opatrně. Je potřeba ocenit Burianovu odvahu pustit se na tenký led, kterým se dá snadno propadnout na nejhlubší dno. Hledání vlastní hudební minulosti se evidentně stává v našem prostředí o něco obtížnějším.

Když člověk slyší kapely ze Skandinávie či Islandu, většinou je rychle pozná. Zasněná atmosféra odrážející tamější přírodu. Jak by ale měla znít píseň, aby si člověk řekl, že je to nahrávka z Čech? Možná jsme svou geografickou polohou předurčeni k tomu, aby se v nás i v naší hudbě míchala řada stylů a žánrů. Máme v sobě něco z romantických skladatelů a lidové hudby. Nebo nás nejvíce oslovuje folk a Nohavica s Krylem.

Svou vlastní cestou jdou zástupci labelů Indies Scope či Máma mrdá maso. Díky nim se do popředí dostávají skupiny, jež se snaží vytvořit osobitý zvuk. Mezi nejvýraznější zástupce zmíněných labelů patří Kieslowski, Planety, Zrní, Bratři Orffové, Lenka Dusilová s Baromantikou či Ille. Díky těmto kapelám dostává alternativní scéna osobitý zvuk. Všechny tyto skupiny spojuje fakt, že vytvářejí nahrávky, jež dýchají místem svého vzniku. Pro Orffy, Zrní a Baromantiku je typická návaznost na místo (Krnov, Kladno) a zasněná atmosféra. Pro Kieslowski s Ille zase minimalismus ve spojení s písničkovou formou skladeb. U výše zmíněných je tak zajímavé spojení zahraničních hudebních vzorů s vlastní osobitostí.

Iva Bittová či kapela Zrní v sobě mají kombinaci lidové hudby s tou moderní, a mohou tak být bráni jako interpreti, jež jsou jaksi nejblíže „českému“ zvuku. Odpovídají tak na otázku, jak se přiblížit v moderní hudbě místům, která budou určitým způsobem asociovat naše muzikantské kořeny a stejně tak i zobrazovat hudební současnost. ∞

Lence Dusilové se familiérně přezdívá Dusilka. K jejímu zpěvu by se hodil příměr spíše opačný – má totiž hlas jako nezkrotná meluzína. Zatímco její mluvený projev by páru nad hrncem mohl připomínat. Zpěv jako by byl její řečí a s projektem Baromantika vypráví jímavé příběhy i rozpustilé výmysly. I když někdy na ne zcela vhodném místě a pro ne zcela souznějící publikum.

„Vítám vás v tomto svatostánku. Ráda bych vám zaručila, že odsud každý odjedete v novém voze. Nicméně i já si budu muset vzít taxíka nebo mě svezou kámoši jako vždycky. Že jo?“ byla jedna z mála slovních vsuvek, kterou Lenka Dusilová proložila svou pěveckou a kytarovou exhibici. Narážela tím totiž na volbu poměrně neobvyklého místa (Chodovské Mercedes Forum) nejen pro pořádání koncertu jako takového, ale především pak pro rockerku a rebelku jejího formátu. Pořadatelům ovšem musím přiznat výrazné body za čistý zvuk, skvělá světla a v neposlední řadě možnost konzumace nápojů přímo v „sále“.

Židle mě tlačila a při rozdováděných, živých pasážích byla tělu na obtíž asi jako svěrací kazajka. Většina publika ale evidentně takové cukání necítila. Už podle svršků a výrazů to Lence muselo být také jasné: „Pro ty z vás, kteří se těší, až to skončí, mám dobrou zprávu. Už za chvíli se dočkáte.“ Komentovala však danou situaci s úsměvem a vtipem a hlavně nenechala ničím z možných negativních vibrací nebo nepochopením vlažné části publika ovlivnit svůj výkon. Skandujících, řičících a po poslední písni i ve stoje tleskajících nadšenců bylo naštěstí také dost. Na konci si ale přece neodpustila: „Příště radši někde v rokáči, jo?“

Archa zklamání
Lenka Dusilová je svá. Mám pro ni slabost už od doby, co zpívala s Davidem Kollerem (Lucie, Pusa) nebo Čechomorem (například písnička Proměny). Nástup sólové dráhy byl nevyhnutelný. „Jsem holka magor, jsem ostrá jako břitva,“ hulákala jsem unisono nadšeně před televizní obrazovkou a fandila té zvláštně sympatické holce z lehce nemravného klipu. Vždycky se mi líbilo, jak je hubatá, drzá, vtipná a že je to cítit ve všem, co zpívá.

Po snovém představení divadla Komedie Weissenstein (Dusilová naživo zazpívala několik písní přímo vytvořených pro účely hry) a tisícím poslechu CD Mezi světy pro mě následovalo drobné zklamání. Ačkoli jsem velkou fanynkou jazzu a čehokoli, co se o něj otře, benefiční koncert pro sdružení CEREBRUM loni v březnu (23. 3. 2011, Divadlo Archa) mě zanechal chladnou. Ne že by se mi hudba Eternal Seekers nelíbila vůbec, ale tak nějak to nebyla Lenka Dusilová. Jako by jí tam kousek chyběl. Nesporné souznění se složitějším a intelektuálnějším jamováním jistě má. Nezbylo však místo na divokou živelnost, která k Lence patří jako vibráto ke Karlu Gottovi. Chvályhodná je každopádně její snaha neúnavně zkoušet a hledat (eternal seekers = angl. věční hledači).

Koktejl podle mého gusta
Baromantika je pro mě zadostiučiněním. Zase jsem zažila takovou „Dusilku“, jakou mám ráda. Mezi plechovými stěnami a jen pár kroků od nejnovějších modelů vozů třídy E mi přivodila husí kůži, úsměv od ucha k uchu a jednu písničku jsem dokonce probrečela (ne vzteky, ne dojetím, ale čirým rozechvěním a s otevřenýma očima i pusou). Zároveň to se mnou šilo, zpívala jsem si s ní, chtělo se mi vstát, skákat a točit hlavou dokola, až by vlasy létaly. Snad se brzy dostanu na koncert ve stoje, tento způsob poslechu byl skutečným týráním.

Hudba, kterou Dusilová s projektem Baromantika produkuje, totiž spojuje kromě jazzově načichlých vlivů také prosté písničkářství (podobné čechomorovským lidovkám nebo niternému hudebnímu vyprávění Radůzy nebo Nohavici), rock, elektroniku, industrial, noise, až psychedelii. Koktejl tak vkusně namíchaný, že jsem po jeho ochutnání jen olízla rty a spokojeně zavrněla: „To je, panečku, moderní muzika!“

Trochu mě překvapilo a potěšilo zároveň, že se mi během koncertního večera na pódiu zjevovali duchové mých oblíbených hudebníků. Kromě výše zmíněných písničkářů to při extatickém zpívání byla Iva Bittová či Bobby McFerrin, sborové pasáže připomínaly Björk a její a-capellové album Medúlla. Znovu ale opakuji, že Lenka Dusilová je svá a je jen jedna. A za to jsem moc ráda. Už se těším, kam se posune příště.

Lenka Dusilová – Baromantika
Prague PROMS
Mercedes Forum
Chodov, Praha 4
proběhlo 12. 7. 20:00


chystané koncerty:
Lenka Dusilová
Sen letní noci
ponton na Vltavě
u Karlova mostu, Praha 1
so 8. 9. 2012
vstup zdarma
více informací na stránkách www.senletninoci.cz

Baromantika
Mělnické vinobraní
Mělník
so 22. 9. 2012
více informací na stránkách www.melnicke-vinobrani.cz

Původně jednodenní přehlídka regionálních, převážně rokových kapel, se proměnila ve velmi zajímavou, žánrově pestrou dvoudenní akci, která svou atmosférou učarovala mnoha fanouškům a nejednomu z účinkujících. Někteří se už podevatenácté sjeli do Topolového hájku slovácké obce Tasova nedaleko Veselí nad Moravou.

Letošní ročník Besedy u Bigbítu proběhl 5. a 6. srpna a dramaturgicky navázal na předešlé především svou rozmanitostí. Na dvou podiích vystoupili bluesoví Paul Lamb and The King Snakes (UK), reggae/ska Etna Kontrabande (PL), elektronicky/živě hiphopoví Realistic Crew (HU), indie/ rockoví Gerda Blank (NZ), nezařaditelní Special Providence (HU), dubstepoví Jazzsteppa (UK) a další z Čech, Moravy i Slovenska jako například DVA, Longital, Lenka Dusilová, Zdeněk Bína, Čokovoko, Narajama Revisited, Korjen, Neruda, Trio de Janeiro, Dark Gamballe, Kill the Dandies…, celkem více než čtyřicet skupin včetně regionálních nebo začínajících umělců, kteří tak dostávají možnost se prezentovat před rozmanitým publikem, nebo čerpat inspiraci u jiných, jak u kapel, tak u hudebních stylů.

Letošní soutěž o talent Besedy vyhrála hodonínská skupina Colorfly. A to určitě zaslouženě, protože jejich hudební nápaditost a také radost z hraní je u některých umělců, kteří se hudbou léta živí, opravdu k pohledání.

Účinkující zde nejsou vybíráni podle žánrů, prodaných desek nebo obliby v rádiích, ale přímo podle jejich přístupu k hudbě a živému koncertování vůbec. To je pak jedna z věcí, které festivalu propůjčují jeho kouzlo a návštěvníkům nadšení, radost a dobrou náladu.

Další příjemná věc je to, jak je akce pořádána lidsky, s důvěrou a vstřícností, žádné prohledávání věcí při vstupu nebo různé nesmyslné zákazy. Tasovská forma D.I.Y. je pravým opakem nových velkých festivalů, které už mají mnohem víc společného s hudebním byznysem než s hudbou a jejím vnímáním samotným.

Součástí Besedy je v posledních letech také projekt Apolónova návštěva, ve kterém se prezentují divadelní, výtvarní a další někdy i těžko zařaditelní umělci. Některá díla vznikají přímo na festivalu, nebo se do projektu můžou zapojit samotní návštěvníci. To dává festivalu další rozměr, přičemž podstata poznávání, porozumění a sdílení zůstává stejná.

Příjemnou atmosféru ještě dokresluje vesnické prostředí mezi lány s výhledem na Bílé Karpaty a samotný areál Topolového hájku, který lemuje koryto říčky Veličky s osvěžujícím splavem přímo pár kroků od místa určeného ke stanování.

Po letech navštěvování Besedy a debatování o ní s ostatními slyším od čím dál víc lidí, že do prvního dne vůbec neví, jaké kapely budou hrát, a jezdí do Tasova jen kvůli Besedě samotné. Prožili tam totiž něco, co je tam další rok táhne znova.




autor: Dušan Čepil