Tvorba fotografky a vizuální umělkyně Lenky Glisníkové se v posledních letech intenzivně věnuje zkoumání dopadů moderních technologií na člověka, společnost a širší ekosystémy, současně ji zajímá, jak tyto technologické transformace proměňují naše vnímání reality.

Na autorčiných posledních samostatných galerijních prezentacích – ať už šlo o dystopickou instalaci v Galerii Kostka (2023), nebo výstavu laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Plato Ostrava (2024) – vytyčila určitý myšlenkový i formální směr: organické a technologické motivy propojuje do nových, často až mimozemsky působících hybridních forem. Její práce nás vede k otázkám, jak technologie utvářejí naše tělo, čas a prostor, a jak se z těchto vlivů stává nová forma každodenní zkušenosti. Tuto svou aktuální tvůrčí linii rozvíjí i v nejnovější výstavě Sunken Streams, kterou připravuji v pražské Galerii NoD. Ta bude uvedena vernisáží ve středu 17. 9. v 18 hodin.

Lenko, tvá fotografická praxe se odvíjí několika samostatnými směry. V komerční rovině tvoříš především v oceňovaném a úspěšném duu Shotby.us s Karolínou Matuškovou, kdy se vaše tradiční dvojdimenzionální digitální fotografická tvorba, pohybující se na pomezí volného a užitého umění, vyznačuje určitou narativní poetikou a jakousi „funky“ estetikou. Ve své osobní umělecké však médium fotografie překračuješ a rozšiřuješ jeho možnosti o prostorovou tvorbu, instalace a objekty. Jak jsi k této výrazové poloze dospěla? Stala se pro tebe klasická fotografie vyčerpaná, nedostačující nebo je to pro tebe přirozený vývoj, který ti dovoluje artikulovat nová umělecká témata? Jinými slovy: tvoříš objekty, ale stále je pro Tebe fotografie základ Tvého uměleckého uvažování?

Už nad tím vůbec nepřemýšlím, je to pro mě naprosto přirozený postup, který jsem si osvojila. Cítím se jako fotograf i jako výtvarný umělec, přepínám mezi oběma rolemi nebo je kombinuji. V rámci svých postupů mě baví materializovat plochý obraz, který pak s sebou nese záznam zhmotňování ve fyzickém prostoru. Vidět fotografii/dílo/instalaci v měřítku, vidět, jak se natahuje a jde za roh, od podlahy až ke stropu, nebo když do „ní“ můžeš dokonce i vstoupit – to je pro mě důležitý druh zažívání, který s sebou nese větší intelektuální a emoční odezvu než fotka na obrazovce. Pro mě je důležitá ta fyzická aktivace diváka – jeho těla, svalů a očí. Jak se točí okolo své osy, v každém úhlu pohledu si odnáší jiný kus rámované reality, výřez, který si dělá on sám, chodí a má vlastní asociace a myšlenky.

Na mých snímcích, nebo chceš-li „kůžích“ objektů, se objevují zmutované náznaky fotografií po předchozích dílech, která jsem vytvořila. Líbí se mi ta cirkulace a recyklace obrazu, přenos informací, které se cestou modifikují, replikují, nebo můžou být i nečitelné, jako geny, které jsou předávány do nových těl.

V Galerii Kostka na výstavě Moment of Seclusion Over the Horizon („Chvíle samoty za obzorem“) jsi rozvíjela svou post-humánní imaginaci na pomezí digitálního obrazu a objektu. Instalace evokovala hybridní entity, průsvitné, fosilizované odlitky připomínající větvovité útvary či jakási – možná mimozemská – embrya neznámých strojů z neurčitých světů a budoucností. Výsledkem byl environment na hraně biotického a syntetického. Podobný námět byl principem i tvé autorské prezentace v rámci výstavy laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého You Could Feel the Friendly Stranger. Někdy si mohou lidé vykládat tvé práce jako odkaz na určitou „extraterestriální transbiologii“, tedy že tvé objekty odkazují na jakási „aliení“, xenomorfní, exobiologická těla. Domnívám se ale, že tvá intence směřuje jinam: že bytosti a kvazi-těla v tvých instalacích jsou veskrze pozemské. O jaké bytosti a jaký svět se tedy vlastně jedná? Je to náš svět „post-lidský“, „více-než-lidský“ nebo dokonce „post-apokalyptický“?

Myslím, že servíruji fúzi minulosti s její budoucností. Nicméně ta budoucnost je pouze spekulativní a v principu se dívá právě do naší přítomnosti. Pro obě výstavy jsem vytvořila objekty, do jejichž „bříšek“ a těl jsem vkládala nalezené předměty jako gumové hadice, kabely, počítačové myši nebo třeba telefonní sluchátko. Jsou to pro naši civilizaci příznačné odsloužilé věci, které zůstaly po našich minulých domovech, dílnách, kancelářích, jsou to předměty v pozastaveném stavu existence, mimo kontext svého primárního užití, transformovány do nových forem a zapečetěny do těch objektů jako jakési časové kapsle.

Tvoříš vlastně takovou archeologii budoucnosti: fosilní stopy dnešního lidského světa.

Ano. A kladu si při tom samozřejmě právě i otázky o vztahu člověka a současného materiálního světa. Coby tvůrce mě zajímá přetavovat ony známé objekty do nových materiálových forem, kdy získávají nové druhy jednoty: současné materiály se proměňují, degradují a vzájemně mísí a vznikají nové materiálové „symbiomy“. Tudíž mé věci jsou o světě, který primárně povstává z transformované materiality lidské civilizace, ale je už to svět, v němž se boří hranice mezi organickým a anorganickým a obé se vzájemně prostupuje.

Tvá práce se nechává volně inspirovat například také „new weird“ sci-fi literaturou. V průběhu prací na výstavě jsi několikrát zmínila například díla od Jamese G. Ballarda. Namátkou třeba román Crystal World (1966) nebo povídku Poselství ze Slunce (1981). Ty spojuje téma jakési epidemické katastrofy, která postupně zcela pohlcuje vše živé. Ballard o svých knihách také tvrdil, že zobrazují spíše psychologii budoucnosti nežli budoucnost jako takovou. Co tě zajímá více: představy posthumánní budoucnosti jako takové, nebo spíše její „emocionální terén“?

Tato literatura mi pomáhá s imaginací. Místo oblíbeného retrofuturismu a katastrof nabízí prostor pro téma duševního rozkladu jedince a jeho niterných existenciálních otázek. Zajímá mě ten moment, kdy se na horizontu událostí na první pohled neděje nic divného: tj. kdy ztrácíme schopnost postřehnout radikální transformaci světa a skutečnosti. Například v novele Poselství ze Slunce se objeví choroba, která se šíří po celé Zemi. Protagonisté upadají do amnézie a každý den do ní upadají o několik minut déle. Počítají si hodiny „ztraceného času“, až nakonec v tomto bezvědomém, vypnutém stavu tráví skoro celý den. Těch pár minut „našeho vnímání času“, do kterých se na konci povídky proberou, jim naopak přijdou velmi divné: a nakonec tak nereálné. Líbí se mi na tom ten motiv subjektivity vnímání reality – její převrácení – a vztah k času. Onen ubíhající čas, který neúprosně směřuje dopředu navzdory jakýmkoliv našim snahám, je pro mě hodně emotivní moment a motor mých děl.

Ta otázka časovosti se propisuje právě i do samotného názvu výstavy: Sunken Streams, tedy „potopené proudy“, tj. něco, co plynulo a možná stále plyne, současně ale již podlehlo i nějaké kategorické změně. Jak jsi k názvu dospěla a co pro tebe znamená?

Pro mě je to nejvíce o nějakém pohybu krajinou a myslí zároveň. Je to proud věcí, živin, myšlenek, ale i odpadu, který je v jeden okamžik jasný, zřetelný, známý a konkrétní, aby se však hned za chvíli rozmělnil, „rozplizl“ a úplně vytratil. Ten název tak pro mě skrývá něco univerzálního, možná až archetypálního: pohyb a zanikání – a tedy právě i čas.

text: Pavel Kubesa

Lenka Glisníková: Sunken Streams
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
18. 9. – 15. 10.

Lenka Glisníková (* 1990) se narodila ve Vyškově, žije a pracuje v Praze. Po studiu v ateliéru fotografie Michala Kalhouse na Fakultě umění v Ostravě absolvovala magisterské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Aleksandry Vajd a Martina Kohouta. Médium fotografie je východiskem pro její tvůrčí přístup, přesto tradiční plochu přesahuje a vytváří nové formy sochařských kvalit. Uplatňuje principy vrstvení, dekonstrukce, experimentu i kombinaci digitálního média s reálným. Hledá hranice plochého obrazu, které záměrně posouvá do prostorového pole, upravuje, manipuluje a protíná vrstvy jak různé materiality tak různých časových poloh. Kombinace mnohosti, kontrast i překrývání nebo duplikování jsou součástí její estetické gramatiky, které mají základ ve fotografii, její řád ale přesahují k autonomnímu volnému umění. Spolu s Karolínou Matuškovou tvoří fotografické duo SHOTBY.US.

Antropocentrické paradigma v současnosti konfrontuje mimo-lidská zkušenost. Posthumanismus pomalu vytlačuje člověka z jeho středové pozice v pojetí vesmíru a o slovo se nově hlásí další aktéři, ať už z oblasti přírodních procesů či z technologické sféry. Není to (zatím) konec člověka, ale jeho rekonceptualizace v moři nových přístupů a poznatků.

Moře. Nebezpečné, nespoutané, podmanivé. Vzdorujíc mantinelům se mění ve vizuální poezii. Právě moře vnímám jako jeden z nepřímých motivů propojující tvorbu Michele Gabriele a Lenky Glisníkové v MeetFactory a Galerii Kostka. Dvě sólo výstavy pod taktovkou kurátora Jána Gajduška utvářejí rámec pro setkání s hybridními bytostmi na hranicích fyzické reality a fantaskní předapokalyptické říše. Fascinace objekty vytaženými z hlubin imaginace a postdigitální budoucnosti se propisuje výstavními prostory. Vznikají dva světy.

Michele Gabriele, současný italský sochař, malíř a performer, v pražské galerii MeetFactory vystavuje výběr ze své aktuální tvorby. Výstava Michele Gabriele: Walking Our Distance pak utváří paralelu k jeho probíhající expozici I see you repeating this, I warn you in the sweetest way v galerii EACC ve španělské Valencii a vstupuje do dialogu s tuzemskou instalací Lenky Glisníkové v přilehlé Galerii Kostka. Tam v rámci výstavy Lenka Glisníková: Moment of Seclusion Over the Horizon fotografka, multimediální umělkyně a v současné době i laureátka ceny Jindřicha Chalupeckého vtahuje diváky a divačky do neznámého prostředí formovaného jakýmisi trilobitími odlitky.

Multinarativní entity
„Tato série je dedikovaná Marcovi.“ Expozici v galerii MeetFactory otevírá hyperrealistická postava mladého tritona v životní velikosti podmaňující si prostor. Skulptura z bohaté kombinace materiálů (silikon, pryskyřice, textil, sádra, plast, akrylové barvy, nalezené objekty) svým označením, motivem a vzezřením odkazuje k moři. Kluzký povrch zelenožluté antropomorfní figury strukturují žábry a různé řasovité výrůstky, kterými se výjev vzdaluje člověku a souši. Obnaženou kůži v oblasti beder Gabriele halí do ležérních šortek, a spolu s nohou v sádře, berlemi a s potápěčskou ploutví polidšťuje boha moří v ironizujícím gestu. Až groteskní vizualitou zde mimo jiné odkazuje k popkulturní estetice hollywoodských rekvizit z 80. let 20. století. „To ale není všechno,“ říkám si zatímco nejistě obcházím natažené končetiny. Dedikováno Marcovi. Hravá ironie představuje jen jednu z hermeneutických vrstev. Série tritonů (Gabriele těchto hybridů vytvořil několik, jiný, pro změnu s rukou v sádře, je k vidění na výstavě I see you repeating this, I warn you in the sweetest way) se vztahuje k tragické smrti jeho kolegy a kamaráda, který zemřel během záchrany topících se Keňanů ve Středozemním moři. Bolest a zranění prosakuje na povrch zvrásněné kůže, vyplouvá ven a usazuje se v sádrou zafixovaném údu. Zraněný bůh ale zůstává bohem.

Sochu po obvodu místnosti obklopují subtilní přípravné kresby zachycující různé podoby hybridní tváře a levitující sádrový objekt jako symbol otisku a známé materiality. V dalších dvou sálech nacházím monumentální plátna formálně velice blízká gestické malbě. Gabriele vnímá své obrazy jako portréty malby. Záměrně tudíž potlačuje vlastní rukopis, a do popředí staví samotné médium, jež promlouvá skrze skrumáž možných technik a tendencí. Jak poznamenává Gajdušek, touto apropriací, generativním přístupem a anti-autorským narativem, kdy jako umělec cíleně maže svou stopu, se tak nápadně přibližuje mechanismům umělé inteligence.

V postrealitě vetřelců
Mezi digitálním obrazem a sochou osciluje instalace Lenky Glisníkové v galerii Kostka. Antropomorfičnost Gabrieleho hyperrealistické figury nahrazují na první pohled kusy amorfní hmoty různých tvarů, v nichž následně spatřuji rozpraskané otisky čehosi neznámého. Transparentní objekty nechává umělkyně volně zavěšené v prostoru i ledabyle rozmístěné na podlaze. Vytvářejí tak své autonomní společenství; ekosystém, do nějž vstupuji (nebo ho spíše narušuji). Hlavou mi probleskne myšlenka na posádku lodi Nostromo, když kdesi uvnitř ruiny kosmického korábu objevila vajíčka vetřelců. Ještě nevěděli, co je čeká.

Estetika vybledlých (an)organismů obalených v průsvitné hmotě vybízí k asociační hře. Na co se vlastně dívám? V jakém světě stojím? Jsou to mořští živočichové vytažení na břeh či zachycených v neviditelném fluxu imateriálního oceánu? Fosílie z daleké budoucnosti? Mimozemské entity nebo dystopická předzvěst technoorganismů? Hranice mezi přírodním a technickým se stírá, otazníky se vrství. Kam směřujeme? Střet mezi biologickým, umělým a naší pozicí v této smíšené skutečnosti se stává jedním z ústředním motivů výstavy, a potažmo i celkové tvorby Lenky Glisníkové, skrze níž artikuluje současnou situaci proměňovanou technologickým vývojem a anticipuje případné cesty, jimiž se může svět ubírat. V křehkých plástvích je uchováno napětí spolu s příslibem jedné z možných realit. Otázkou však zůstává, jaké v ní bude naše místo? Počítá v ní s námi někdo?

Michele Gabriele: Walking Our Distance
Galerie MeetFactory (Ke Sklárně 3213, Praha 5)
1. 12. 2023 — 28. 1. 2024

Lenka Glisníková: Moment of Seclusion Over the Horizon
Galerie Kostka (Ke Sklárně 3213, Praha 5)
1. 12. 2023 — 28. 1. 2024

Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Druhá odpovídá Lenka Glisníková.

Co pro vás CJCH znamená?
Osobně je to pro mě velký impuls k pokračování v tom, co dělám.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Uvědomila jsem si, že se přibližuji k věkové hranici, kdy už to nebude možné.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Limity našich těl. Napětí mezi fyzickým a digitálním, živým tělem a neživým objektem, přírodním a technologickým, přirozeností a konstruktem, minulým a budoucím, prací a její automatizací, kutěním a nudnou rutinou, apokalypsou a emancipací, krizí i příležitostí.

Dílo vytvořené v rámci ceny Jindřicha Chalupeckého navazuje na mou dosavadní praxi, jejíž prvopočátky lze dosledovat až k mým prvním klauzurám na UMPRUM. Tehdy jsem poprvé vyfotila nenápadný ale významný nástroj – počítačovou klávesnici. Její tlačítka jsem pak začala z fotky v digitálním prostoru vyřezávat a klonovat, transformovat, množit, dělit, pozměňovat a zase dál replikovat. Tyto rytmické ‘mechanické úhozy’ klávesových zkratek a příkazů pak postupně přetvářely můj vizuální jazyk v to, čím je dnes.

Ve své práci transformuji médium fotografie, které vystavuji procesu neustále metamorfózy mezi digitální a fyzickou existencí. Fotografie tisknu na plastové materiály, které využívám k tvorbě objektů a doplňuji o další materiály jako jsou drátky, vyřazené součástky elektronických zařízení nebo je třeba barvím lakem na nehty a zase fotografuji. Fotka se stává objektem, který se zase zploští v obraz, aby se mohla zase zhmotnit v nové fyzické podobě. Každý takový objekt na sebe nabaluje další a další vstupní data, která se v průběhu let na sebe vrství a mutují. Je to koloběh a neustálý proces, v němž se ztrácí původní symboly a významy, aby vznikly nové nečekané formy a spojení.