Lenka Vágnerová a Pavel Mašek, kmenoví tanečníci souboru DOT504, se rozhodli oslovit známou autorskou dvojici SKUTRu Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Výsledkem je komorní celovečerní dílo s pracovním názvem TWINE, kde se jako host představí Petr Vančura.

Twine vyrůstá z charakteristického stylu DOT504 a čerpá ze specifičnosti fyzického divadla. Projekt chce ukázat splétání lidských osudů v současné společnosti, které s sebou nesou humorné i smutné příběhy našeho života. Na scéně uvidíte nevšední až absurdní scény, které se během života přiházejí a se kterými je nutné se vyrovnávat, řešit je – anebo je přímo vytěsnit ze své mysli.

SKUTR
Autorská představení SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text a zvuk. Dosavadní představení byla inspirovaná internetovou komunikací (Nickname), andersenovskými tématy (Understand), tradicemi (Malá smrt) či novým cirkusem (La Putyka) a dalšími. Kromě volné autorské tvorby Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský režírovali také na předních českých scénách a v zahraničí, zejména v Polsku a Srbsku.

Lenka Vágnerová
Tanečnice a choreografka. V současné době je členkou souboru DOT504, účinkuje v inscenaci La Putyka souboru Cirk La Putyka a ve francouzském souboru Brumachon-Lamarche CCNN v Nantes. V minulosti působila v souborech u nás i v zahraničí a získala ocenění za interpretaci na festivalu TanecPraha 2005, Nokia Dance Award 2003, nominaci na Cenu Thalie v roce 2003, 2005 a 2010.

Jako choreografka vytvořila například inscenaci „Mah Hunt“ pro taneční soubor DOT504, projekt „Quadrans“ souboru Elledanse v Bratislavě a „Nikdy krásný zpěv“ pro taneční skupinu ME-SA. Vytvořila i řadu choreografíí a pohybových spoluprací pro činoherní divadla.

Pavel Mašek
Pavel Mašek vystudoval sociální a kulturní antropologii na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Jako tanečník Pavel spolupracoval s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, Thomasem Steyaertem, Antonem Lachkým, s maďarským choreografem Puttó – Isztvan Juhos, s Liz King, se skupinou nového cirkusu Cirk La Putyka a dalšími. Věnoval se capoeiře pod vedením profesora Pacocy. Pavel byl nominován na cenu za nejlepšího tanečníka roku 2009 v rámci festivalu Tanec Praha a v roce 2011 na festivalu Česká taneční platforma.

Petr Vančura
Herec Petr Vančura stanul na scéně divadla Disk v Erbenově Kytici, v původním Havlíkově a Suchého muzikálu Elektrická puma či Baladě o velkém kostlivci. Vystupoval na prknech Klubu Roxy či Studia Ypsiolon. Petr Vančura není obsazován jenom do alternativních divadelních rolí, ale občas je vidět i v dramatičtějších a pro divadlo klasičtějších rolích, k nimž lze zařadit Ivana z Dostojevského Bratrů Karamazových či postavu detektiva Hercula Poirota z představení Orient Expres. V současné době je členem pražského alternativního divadla Alfred ve dvoře.

Premiéra 24. listopadu od 20:00 hodin v teatro NoD. Repríza 25. listopadu od 20:00. Veřejná generálka 23. listopadu od 20:00.
Více na www.nod.roxy.cz.

autor: Tereza Přibylová

Plné hlediště a jeviště postrádající jakékoli kulisy. Strhující taneční představení, jež rozhýbe kolečka představivosti každého, kdo se nechá vtáhnout do hry. Méně je někdy skutečně mnohem více.

Taneční večer v neděli 28. 2. byl rozdělen na dvě poloviny. První představení neslo název Between a Rock and a Hard Place. Tři tanečnice Hana Kalousková, Martina Lacová, Karolína Párová ze skupiny ME-SA se rozmístily po strohém jevištním prostoru v holešovickém Studiu ALT@ – Hala 30, rozsvítila se světla a začala hrát hudba. Popisovat děj reje těl není kvůli absenci zjevného scénáře dost dobře možné, podělím se tedy aspoň o asociace, vjemy a emoce, které ve mně představení vzbuzovalo.

Protiklady ve hře
Dvě postavy jako zrcadlení, černobílá šachovnice šatů, protiklady, akce a reakce. Hra o moc a nadvládu nad ostatními. Roli všemocné kouzelné hůlky si zahrála sklenice s vodou, pro niž je každé představení zároveň premiérou i derniérou – končí na střepy. Voda na úplném začátku večera svazuje a připoutává, nutí tanečnice chytat každou kapku jako nevyhnutelnou povinnost. Jakmile se podaří jedinci vymanit se z tohoto pouta, osvobodit se, mění se voda v nebezpečný nástroj, zbraň, jež by se neměla dostat do nepovolaných rukou. Na závěr taneční kreace se jedna z tanečnic vrací do stejného místa, kde začínala, a místo krůpějí vody se stejnou vervou chytá světelný šum, připomínající zrnění porouchané televize. Brání se mu, choulí se v něm, cuká se, ale neumí být bez něj.

Nesahat, nekrmit
Po přestávce následovalo Nikdy krásný zpěv. Světla opět ožívají a na dvou stupíncích vedle sebe dřepí žáby. Nebo alespoň těla, která je připomínají. Ještě několikrát během představení mám dojem, že se tanečnice proměňují v bájná zvířata či nadpozemská stvoření. Navíc si choreografka Lenka Vágnerová libuje ve vyhledávání vyloženě nepřirozených pohybů: chůze loutky s volně visícími vykloubenými končetinami, plazení se po zemi přes hlavu a rameno jakoby zapomenuté v uvolnění nebo třínohý pochod s vystrčeným zadkem. Po chvíli se vzdávám, přestávám kroutit hlavou nad mírou porušování fyziologických přirozeností a fyzických zákonitostí a přistupuji na nová pravidla. Překroucená těla se najednou doopravdy stávají bytostmi mimozemského původu, která se v tu chvíli jako zázrakem promenádují jen pár metrů před užaslými tvářemi publika. Pamatuji si podobný pocit ze své první návštěvy ZOO. Ta prapodivná zvířata se tam procházela, kolébala, plazila nebo skákala přímo přede mnou. Na dosah ruky, jen chyběla odvaha si sáhnout. Pozor, na tanečnice se ale také nesahá!

Nenapadlo by mě, že se dá tancem ztvárnit něco tak abstraktního jako je nespavost. Její otravnost a nenechavost vyjádřená pohybem těla a výrazem tváře byla přesvědčivá a všem známá. Jedním z nejsilnějších momentů zůstává nápad téměř doslovného propojení dvou těl pomocí pružného pásku. A ještě jedna asociace: wrestling. Jenže v dívčím provedení, takže mnohem ladnější, nicméně stejně krutý a agresivní.

Rozdvojenost
Na základě vlastní zkušenosti jsem se přesvědčila, že pochopení některých motivů a významů je snazší po opakovaném zhlédnutí vystoupení. Between a Hard and a Rock Place jsem tentokrát viděla již podruhé, Nikdy krásný zpěv jsem měla tu čest vychutnat prvně. A dala bych si to líbit znovu. Jisté figury a postupy se sice opakují, jindy ale mají události na jevišti velmi rychlý spád. Člověk se snadno zahledí do estetiky roztančených linií mohou mu uniknout zamýšlené souvislosti. Role diváka takového výkonu se tedy dá pojmout dvojím způsobem: buď jako čistě anatomická studie možností rozcvičených těl, nebo jako intelektuální trénink představivosti. Ideálně pak jako kombinace obojího, což je právě tím splnitelnější, čím víckrát mám tu čest se nechat vtáhnout do tanečního světa za zrcadlem. Není to ale vždy jen příjemná podívaná, někdy jde podstata pohybů až na dřeň a hádky, rvačky a všelijaké druhy projevené agrese jsou prostě maso. Tanečnice ze skupiny ME-SA se snaží společnými silami obměkčit ono nehostinné místo mezi vším tvrdým a kamenným a jsou si přitom vědomy, že v takových končinách nezazní nikdy krásný zpěv.

ME-SA
Between a Hard and a Rock Place, Nikdy krásný zpěv
představení proběhlo 28. 2. v rámci festivalu Malá Inventura ve Studiu ALT@ – Hala 30