Pro běžného konzumního diváka, který si občas zajde do multiplexu, je celkově artová a nezávislá kinematografie velkou neznámou. Zvláště pak snímky, natočené třeba v zemích bývalého Východního bloku. Lépe na tom je takový divák, který s batůžkem na zádech objíždí filmové festivaly. Jeden z těch největších ve střední Evropě – Letní filmová škola v Uherském Hradišti – letos nabídl zcela novou sekci Terra Festivalis, která se věnuje festivalovým fenoménům posledních let. Jako první mapovala bulharskou kinematografii. Zde nabízíme výběr těch nejzajímavějších snímků.

Východní země jsou v oblasti kinematografie poslední dobou na vzestupu. Protože se valná většina takových filmů do běžné distribuce mimo zemí vzniku nedostane, za jakýsi parametr se považuje úspěch na světových festivalech. Například o rumunské nové vlně se začalo mluvit hned poté, co v Cannes vyhrál rumunský film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny režiséra Cristiana Mungiu. To bylo roku 2007. O necelých deset let později se děje podobný úkaz – Locarnský filmový festival vyhrává ponuré drama Bez boha, právě z produkce Bulharska. A ač toto označení nemají tamní filmaři rádi, začíná se mluvit o tzv. bulharské nové vlně. Právem – úspěch přibývá, povědomí stoupá.

Když z Bulharska, tak ze současnosti
Zatímco v Rusku se točí velkolepé válečné příběhy či Černobyl 2, v Bulharsku je primárním žánrem současné drama. Důvody to může mít dva: první je takový, že v největším rozmachu bulharské kinematografie (tedy v 50. letech minulého století) stihli Bulhaři zpracovat většinu důležitých historických událostí a tedy – by se museli opakovat. Druhým a velice podstatným bodem jsou peníze. Filmaři se potýkají s velkými finančními problémy, které ústí bohužel i ve velký odliv nadějných tvůrců a herců do zahraničí. To se však rozhodl zastavit režisér a pedagog Ivajlo Christov, který pro své žáky napsal film, aby se mohli uplatnit a zviditelnit.

Černobílý snímek Lůzři vypráví o osudech několika málo puberťáků z maloměsta. Mají velké sny, a o to menší možnosti je naplnit. Bydlí v zapadákově, kde kulturní událostí roku je příjezd podprůměrné kapely Kislorod. Hlavní hrdina musí získat lístky, protože je slíbil holce, kterou prostě musí mít. Důležité emoční momenty střídají až groteskní scény, které k černobílému materiálu skvěle sedí a vůbec nevyčnívají. Divák se pousmívá nejen nad příběhem, ale také nad sebou samotným, když až melancholicky vzpomíná na svoje mládí. Lůzři vykreslují bulharské maloměsto jako špinavou díru, kde se každý má špatně a sny už mají jen děti.

Úspěchy na mezinárodní scéně
Koprodukční drama Bez boha, které svým vítězstvím v Locarnu odstartovalo další úspěchy Bulharů na mezinárodní scéně, je příběhem sociální pracovnice, jež se zaplétá do nelegálního obchodu. Syrový snímek je studií lidské bezohlednosti, jejíž postavy bez života nehybně prostupují příběhem. Strnulost hereckého projevu se podobá tvorbě Roberta Bressona. Dlouhé (velice dlouhé) záběry na ženu strhanou životem nedoprovází žádná hudební stopa. Dá se tu mluvit také o jisté formě hyper­realismu, tedy až přehnané autentičnosti, která vlastně přestává být autentickou. To zmínila i samotná režisérka Ralica Petrovová.

Za zmínku stojí i taxikářské road-movie Na rozcestí etablovaného režiséra Stefana Komandareva, které se objevilo na festivalu v Cannes. Jedná se v podstatě o zhuštěnou mozaiku společnosti, ve které se potají otevírají témata, která rezonují současným Bulharskem.

Rekordmanem v počtu navštívených festivalů je však autorská tvůrčí dvojice Kristina Grozevová a Petar Valčanov. Ano, to jsou ti stejní, kteří letos s Otcem vyhráli Karlovy Vary. Za zmínku stojí i jejich předchozí filmy Glory a Lekce.

Ač tento snímek mezi výběr těch nejlepších rozhodně nepatří, je potřeba ho zmínit právě kvůli rozptylu bulharské kinematografie. Všemocný je neartový bulharský film režiséra Ilijana Dževelekova, který je orientovaný spíše na domácí trh. V podstatě nemá ani žádné parametry artového filmu, disponuje až naivním příběhem a formou, stylem i přímočarostí vyprávění se podobá klasickému kome­diálnímu dramatu dnešního Hollywoodu, čemuž přispívá i hudební dramaturgie. Ze zajímavého námětu o muži, který začne všude kolem sebe montovat kamery, se bohužel stává průměrná balkánská love story, která klasického diváka neurazí, ale ve festivalovém výběru je umístěna nešťastně.

Faktem bohužel je, že Bulhaři zůstávají ve stínu rumunské nové vlny, ač mají oba státy hodně co nabídnout. Pokud jste příznivci tlumených barev, těžkých životních příběhů, odporných panelákových džunglí anebo prostě chcete zkusit něco nového, můžete například v dubnu navštívit pražský Festival bulharských filmů.

10 festivalových dnů, 6 000 akreditovaných návštěvníků, 216 filmů, 11 koncertů, 9 divadelních představení, 11 výstav, 5 udělených výročních cen Asociace českých filmových klubů a Fokus zaměřený na švédskou kinematografii. To jsou čísla mapující letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.

Pro mě si 43. ročník Filmovky připravil také jednu mohutnou kocovinu (dvě…), štěstí přinášející překvapení od ptáčků kominíčků (rehků domácích), kteří se nečekaně usídlili v místě mého noclehu, v tělocvičně, a ještě nečekaněji přímo nade mnou. Dále také mimořádný spánkový deficit, ale především filmové zážitky, dobré víno a nejlepší smažený sýr v house.

Slovo škola může působit o letních prázdninách poněkud odstrašujícím dojmem, jenže v Hradišti razí heslo „kdo se bojí, nesmí do lesa“. A jak napovídal letošní vizuál s různorodými pochutinami – to své si na Filmovce najde každý. Metafora švédského stolu nebyla náhodná. V hlavní programové sekci Fokus hrál letos hlavní roli švédský film. Důvod? Švédsko dalo přece světu zásadní věci – masové koule, Ikeu, modrooké drsňáky, švédskou trojku. A kvalitní filmografii! „Mě osobně baví přirovnat švédský film ke švédskému stolu,“ komentoval letošní ročník hlavní dramaturg Jan Jílek. „Je to soubor malých delikates, ze kterého si dokáže vybrat každý a zároveň se nikdo nedokáže přejíst,“ dodal.

Já jsem se stihl během pěti dnů zakousnout například do současného fenoménu skandinávských krimi, navštívit mladší předchůdkyni Trierovy Nymfomanky Anitu – švédskou nymfičku či se vrátit do minulosti s němými filmy – stěžejními snímky režisérů Victora Sjöströma a Mauritze Stillera. Filmy bez zvukové stopy doprovázené živou hudbou patří k oblíbeným klasikám odpoledního programu. Při plné divákově síle slibují nevšední zážitek, při únavě také útočiště pro odpolední odpočinek v kině s nejpříjemnějšími sedačkami a klimatizací, které v Uherském Hradišti najdete. Pravdou je, že vzhledem k náročnosti programu se tu a tam stane, že si film vyberete jen pro to, že se hraje v kině Hvězda.

Až moc letní
Jeden z největších kamenů úrazu letošního ročníku festivalu představovaly extrémní teploty. Letní filmová škola byla až příliš letní. Teploměr ukazoval téměř čtyřicet stupňů. Naneštěstí neklimatizované prostory a kancelářské židle nevytváří ideální podmínky pro kinematografický zážitek. Diváci tvořili DIY vějíře ze všeho, nejčastěji z Filmových listů, které si každé ráno můžete na Filmovce přečíst. Někdy to však nestačilo a člověk sebou v kině i „sekl“. Naštěstí dle závěrečné zprávy festival všichni ve zdraví přežili.

Nicméně místnosti, ve kterých se vzduch ani nehne a celkově nižší komfort některých sálů začínají představovat do budoucna skutečně problém, což si organizátoři dobře uvědomují. „Můj dík patří všem dramaturgům, kteří připravovali letošní program, můj obdiv a úcta pak všem divákům, kteří ho navzdory extrémním teplotním podmínkám aktivně, a pokud mohu soudit i spokojeně, navštěvovali,“ uvedla na závěr festivalu programová ředitelka Iva Hejlíčková. Že ani tým někdy nezvládal teplotní extrémy se ukázalo na úvodu k novému životopisnému dramatu Tom of Finland. Hejlíčkova zaskakovala za Jílka, kterého teplotní nápory onen večer zmohly. Diváci se toho příliš nedozvěděli, jelikož jak programová ředitelka přiznala, gay porno není zrovna její obor. Ale kdo jí to mohl mít za zlé. Navíc publikum rozesmála.

Oběd lepší než půlnoční svačina
Noční filmy jsem letos nevybíral úplně šťastně. Žádné opravdové delikatesy se pro mě tentokrát nepodávaly. Vezměme si třeba Wing Commander – ten film je prostě špatný. Navíc špatný způsobem, že není vtipný ani po láhvi rulandského šedého. Naopak jsem si užíval z denního programu nová díla z prostředí Visegrádské čtyřky. Ať už to byly české dokumenty Strnadovi či Svět podle Daliborka, netradiční životopisný snímek 8 hlav šílenství nebo příběh dětského dobrodružství Pátá loď, jenž získal jednu z cen na Berlinale. A můj favorit číslo jedna? O těle a duši! Nekonvenční, taktilní, odtažitý. Romance s nádherným vizuálem a prvky černého humoru. Must-see, který jde v druhé polovině září do kin. Sázkou na jistotu zůstala kolekce kraťasů nominovaných na letošní Oscary.

I když úmorná vedra dala opravdu zabrat a mně osobně se filmový program jako celek nestrefil úplně do chuti, našel jsem si v programu to své – přesně, jak slibuje švédský stůl. Letní filmová škola Uherské Hradiště potvrdila, že patří k těm nejlepším kulturním akcím, které můžete v letních měsících v tuzemsku navštívit. Festival nabízí jedinečnou možnost vidět filmy, které jinde neuvidíte, přemýšlet o nich, diskutovat. Má jednoduše své kouzlo, kterému se dá až příliš snadno propadnout. ∞


43. ročník Letní filmové školy Uherské Hradiště proběhl od 28. července do 6. srpna.