Dominikánská republika je zemí protikladů. Jedni ji nazývají rájem na zemi, pro druhé je pastí, ze které není úniku. Stojí tu vedle sebe luxusní hotely a chatrče, na vysušených pastvinách umírají krávy, zatímco o pár kilometrů dál jsou louky plné zeleně. Tyto rozdíly jsem si uvědomila až poté, co jsem navštívila městečko, kam žádný turista nezavítá.

Jak se nenudit
Když jsem odjížděla na dovolenou do Karibiku, bylo mi jasné, že pobyt v all inclusive hotelu si musím ozvláštnit pár výlety do okolí. Do vycházek na vlastní pěst se mi nechtělo vzhledem k varováním hotelového personálu, že je to nebezpečné, a navíc neumím španělsky. Zaplatila jsem si proto několik výletů s průvodcem – procházku národním parkem, safari a plavbu na okolní ostrovy. Na posledním výletu jsem se seznámila s průvodcem Carlosem, mladým Španělem žijícím na ostrově už tři roky. Díky němu jsem měla strávit nejzábavnější den z celého pobytu.

Jakkoli do cíle
Domlouvat se se zdivočelým Španělem je dost obtížné. Nakonec jsme se přeci jen sešli. V plánu byla klidná procházka po městě. Naštěstí své slovo nedodržel. Měl totiž za chvíli odjíždět do vedlejšího města na dobrovolnickou akci. Po chvilce váhání a ujišťování, že se bez problému dostanu zpátky na hotel, jsem nečekaný program schválila.

Vyrazili jsme na zastávku autobusu. Nutno podotknout, že zdejší hromadnou dopravou jsou polorozpadlé minibusy, které produkují černý kouř a hromadu rámusu. Po chvilce mého nevěřícného zírání na plný autobus, do kterého jsem měla nastoupit, to řidič vzdal a odjel. Carlos mi vysvětlil, že uvnitř bylo ještě spousta místa – podle zdejších pravidel se na místo pro tři lidi vejdou čtyři a kam se vejdou čtyři, vmáčkne se i pátý. Naštěstí autobusy jezdí často, takže jsme se dočkali dalšího a s hudbou na plné pecky, která zněla z reproduktorů autobusu, vyrazili vpřed.

Chudí, ale šťastní?
Moje obavy ohledně neznalosti španělštiny se rozplynuly hned po příjezdu. Jen co jsem se objevila na hřišti, kde probíhal týdenní hudební festival a Carlos s dalšími dobrovolníky připravovali program pro děti, si mě odchytly dvě holčičky, abych si s nimi hrála. Bylo krásné pozorovat, jak málo jim stačí ke štěstí. Pozornost, kterou nejspíš nedostávaly od rodičů, si užívaly, co to jde.

Kolem osmé večer skončil program pro děti a hřiště rozvibrované rytmy raggaetonu se pomalu zaplnilo dospělými. Černošky mají tanec v krvi. Co předváděly desetileté holčičky, které to odkoukaly od sester a mam, běloška nezvládne ani po ročním tréninku. Překvapilo mě, že jen jeden místní se odvážil se mnou tancovat. Naštěstí dobrovolníci žili v Dominikánské republice už déle, takže se naučili pořádně tančit.

Po chvílích řádění přišlo probuzení. Malí kluci žebrající o peso nebo alespoň o láhev od piva, kterou by mohli vrátit, na mě zapůsobili jako kýbl ledové vody. Kde jsou jejich rodiče? Proč je nechávají žebrat? Neměla bych jim něco dát? Láhev od piva jim musela stačit. I když mi jich bylo líto a nejraději bych jim dala celý obsah své peněženky, vzpomněla jsem si, jaku mě odpoledne v kabelce zahlédla jedna holčička bonbon – a málem mi ji vytrhla z ruky.

Naštěstí rumu bylo dost, takže se mi podařilo zapomenout na ty prosebné oči a protančit ještě několik hodin do doby, než DJovi došly CD. Cestou zpět do hotelu jsem vyzkoušela další bizarně využitý dopravní prostředek. Kodrcali jsme ve třech na jedné motorce a já se jen modlila, ať se mi jízda nestane osudnou.