V zemích uvnitř železné opony byla poezie obzvlášť vděčným experimentálním polem pro kritické projevy mimo ideologii a jazykovou politiku. Velká mezinárodní výstava Poezie & performance. Východoevropská perspektiva nabízí promyšlený výběr takových experimentů.

Prvně byla výstava uvedena na přelomu let 2017/2018 v Žilině, dále následovaly vždy nově koncipované „edice“ výstavy: v Bělehradě, Curychu, Drážďanech, Vratislavi, Liberci a nyní v Praze v letohrádku Hvězda.

Jistě není náhoda, že právě umělci z východoevropských autokracií tak nápaditě experimentovali s jazykem. Tyto básnické jazykové performance mohly ale probíhat jen v netradičních prostorách – ateliérech, bytech, v přírodě. „Performance ve veřejném prostoru vyvolávaly obavu, že by mohly konkurovat ritualizovaným komunikačním formám politické každodennosti nebo že by tyto rituály mohly zesměšňovat,“ připomíná Sabine Hänsgen, spolukurátorka výstavy.

Podle kurátorky ona tři P (poezie, performance a perspektiva) poukazují na to, že zatímco v západní Evropě a v Severní Americe může být performance chápaná jako reakce na pozdně kapitalistickou kulturu konzumerismu, ve východoevropských kulturách šlo především o vypořádání se s politicko-ideologickou kulturou coby kulturou textů, manifestů, instrukcí a hesel.

Druhý z kurátorské dvojice, světově uznávaný slavista Tomáš Glanc, provede zájemce výstavou osobně 19. září v 17 hodin. O hodinu později bude také moderovat večer se třemi ruskými umělci v exilu o možnostech opoziční kultury roztroušené po Evropě.

text: Ivan Adamovič

Poezie & performance. Východoevropská perspektiva
Muzeum literatury – letohrádek Hvězda
(obora Hvězda, Praha 6)
18. 6. — 31. 10.

Výstava Setiny v letohrádku Hvězda, otevřená v loňském roce k nedožitým stým narozeninám spisovatelky a překladatelky Bohumily Grögerové, se nyní stala inspiračním zdrojem a zároveň kulisami pro natáčení experimentálního filmu.

Film vytváří režisérka a dokumentaristka Hana Nováková, která také výstavu Setiny připravila. Prostor výstavy zůstává návštěvníkům otevřen až do konce sezony 30. října 2022.
V geomantické stavbě letohrádku Hvězda v uplynulých dnech performovali tanečnice a tanečníci z pražské konzervatoře Duncan Centre pod vedením choreografky a taneční pedagožky Evy Blažíčkové, zakladatelky školy. Improvizované taneční představení odpovídá za instalace v pěti tematických místnostech výstavy, které reagují na jednotlivé fáze tvorby i života Bohumily Grögerové: Láska – Tvorba – Zrcadlení – Proměna – Smrt. Multižánrový projekt propojující literaturu, film, architekturu a tanec se tak pokouší odpovědět na otázku, jak by na stávající stav světa reagovalo hnutí konkretismu a dílo Bohumily Grögerové dnes – pomocí živého fyzického světa, nezprostředkovaného písmem, který reprezentuje samo lidské tělo.

Výstava v letohrádku Hvězda zůstává návštěvníkům otevřena až do konce října tohoto roku, spolu s několika doprovodnými akcemi včetně komentované prohlídky a odložené přednášky portugalistky a překladatelky Šárky Grauové. Kompletní informace k projektu a výstavě návštěvníci najdou na webové stránce setiny.cz, kde je možné zhlédnout také video prohlídku výstavy.

text: Aneta Křižková

Setiny
Letohrádek Hvězda (Obora Hvězda, Praha 6)
1. 4. — 30. 10.

Fascinace kvantovou fyzikou, vesmírem, fraktály i kaleidoskopy se zrcadlila v myšlení a tvorbě Bohumily Grögerové. Česká spisovatelka, experimentátorka a překladatelka, která téměř padesát let spolupracovala s Josefem Hiršalem, by 7. srpna 2021 oslavila sté narozeniny. A právě k této příležitosti připravila kurátorka Hana Nováková výstavu Setiny. Ta příběh nejen výstavy, ale i ten osobní přátelský s Bohumilou Grögerovou, otevírá v následném rozhovoru.

Výstavu Setiny jste ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví připravila k nedožitým sta rokům BG. Tuto básnířku, ale i autorku rozhlasových her jste portrétovala už skrze filmové médium, nyní jste ji vykreslila skrze nejrůznější osobní artefakty i audiovizuální instalace prostorově. Co výstava divákovi přináší?
Bohumila Grögerová byla, přinejmenším tou částí svého díla, která se věnovala tvorbě a popularizaci experimentální poezie, dobře známou osobností světového konkretistického hnutí. Ti, kdo se o tento literární směr v zahraničí zajímají, ji z různých antologií experimentální tvorby 60. let znají dodnes. Jako polyglotka tehdy nepotřebovala být překládána; sama plynule tvořila a komunikovala v několika jazycích. Určitým paradoxem je, že u nás v Čechách není dodnes nijak masově známá. Navíc velká část těch, kdo o ní vědí, ji zná coby „tvůrčí i životní partnerku Josefa Hiršala“, což je poněkud zjednodušující pohled a nálepka, protože významnou část svého díla vytvořila bez něj.

Výstava je určena širokému českému publiku a je koncipována tak, aby přiblížila osobnost BG skrze běžně nepřístupné a nedohledatelné artefakty; to vše pokud možno neškolometskou formou, k nimž mají literární výstavy tendenci sklouzávat. Výběr textů z knih BG, celoživotní seznam četby, soukromá kartotéka kuchyňských receptů, kartotéka výpisků z knih či korespondence s nejbližšími přáteli, kteří byli zároveň významnými českými umělci a literáty, by měla v těch, kteří Bohunku před návštěvou výstavy Setiny neznali, probudit touhu seznámit se s jejím literárním dílem. Těm, kdo na výstavu jdou právě proto, že tvorbu Bohumily Grögerové znají, nabízí nahlédnutí do její tvůrčí dílny a do kontextu, z nějž vzešly jejich oblíbené knihy.

V roce 2013 jste režírovala krátkometrážní dokumentární snímek Vidím Tě ve slovech, která nevidím, který je filmovým portrétem BG. Jak dlouho předtím jste BG znala, jak jste se na natáčení připravovala?
S Bohunkou jsem se naživo poprvé setkala až kvůli natáčení školního filmového portrétu. Tehdy už hodně špatně viděla i chodila; řekla mi, že už by raději nic netočila. Byly jsme si ale natolik sympatické, že k natáčení svolila hned při mé první návštěvě, ale jen pod podmínkou, že nebudu mít filmový štáb a budu vše zaznamenávat sama. Tato podmínka předurčila povahu výsledného materiálu: jednak ho bylo mnohem víc, než kdyby mé návštěvy probíhaly se štábem, a jednak byl mnohem intimnější. Kromě našich setkání jsem nikoli četla, ale vyloženě studovala všechny její knihy. Snažila jsem si pro sebe pojmenovat principy a postupy, na nichž jsou vystavěné – a kladla si otázku, jak je „přeložit“ do formy filmu, aby měl stejně rafinovanou stavbu, jako Bohunčiny texty.

Je časté, že k vzájemné blízkosti inklinují osobnosti podobně citlivé a tvůrčí – byl takový vztah právě mezi Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem?
Josefa Hiršala už jsem bohužel osobně nezažila a jeho osobnost znám jen z vyprávění. Přátelé o jejich společné tvorbě říkávali, že „Grögerová dodá grund a Hiršal glanc“. Týkalo se to nejen společné překladatelské práce, kdy BG připravila doslovný překlad, který pak společně cizelovali. BG o Josefu Hiršalovi prohlašovala, že pro ní „byl přesný“; byl přesně tím, koho potřebovala. Nebyla si jistá, že by bez něj kdysi vůbec začala publikovat a že by netvořila pouze do šuplíku.

Jak byste krátce vystihla sbírku Bohumily Grögerové Rukopis, která v roce 2009 obdržela i cenu Magnesia Litera?
Rukopis je kniha z období, kdy se Bohunce rapidně horšil zrak, což pro vášnivou čtenářku, spisovatelku a překladatelku musela být nejspíš nejtěžší životní zkouška. Nedokážu být ve svém hodnocení té knihy neosobní: ačkoliv získala Magnesii a nejspíš dostala Bohunku do povědomí širší čtenářské obce, je to moje nejméně oblíbená z jejích knih. Ne pro své nesporné literární kvality, ale pro obsah. Když máte někoho rádi, tak byste si pochopitelně přáli, aby ten člověk byl ušetřen těžkých situací. Z mého subjektivního pohledu se to s Rukopisem má tak, že „čert vem literární cenu i proslulost; kéž by Bohunka takovouhle knihu nikdy nemusela napsat a mohla být zkušenosti ztráty zraku ušetřena“. Byť nutno dodat, že v té zkoušce neuvěřitelně obstála.

Blízkou přítelkyní BG byla také Adriena Šimotová. Ta jí věnovala dílo Židle, jež bylo pro BG symbolicky důležitým a osobním dílem. Jaká sbírka, či konkrétní báseň, je pro vás něčím vyčnívající, oslovující, stěžejní?
To je v kontextu výstavy Setiny roztomilá otázka. Texty, které jsou pro mě „vyčnívající, oslovující, stěžejní“, jsou právě ty, s nimiž se setkává divák v expozici výstavy. Není tam jediný, který bych zcela autokraticky nevybrala sama. Mám-li ale výběr dál zúžit, tak texty, které mě zasáhly kdy nejvíc, tvoří ve výstavě Bohunčiny vlastní „kurátorské“ komentáře k jednotlivým místnostem s pracovními názvy láska – tvorba – zrcadlení – proměna – smrt – samádhi; a dále „neviditelné“ texty psané bílou na bílé na záslepkách chodeb, které se divákům zjeví až po nasvícení baterkou. Hodně osobní je pro mě ještě příběh seznamu četby. Jeho originál a tehdy jediný „výtisk“ mi darovala Bohunčina dcera Míša Jacobsenová po Bohunčině smrti. Když máte seznam téměř všech textů, které utvářely/utvořily někoho, koho jste znala, říká vám to o tom člověku strašně moc. Věděla jsem, že si tenhle poklad nechci nechat pro sebe. Teď je jím oblepené schodiště letohrádku Hvězda a tvoří jakousi pomyslnou páteř celé výstavy.

Setiny
Letohrádek Hvězda (Obora Hvězda, Praha 6)
17. 6.—31. 10. 2021

Slovenská meziválečná beletrie vydávaná v Praze, založení studentského spolku Detvan pojmenovaného podle básně Andreje Sládkoviče, agitační brožura Jděte na Slovensko, vybízející čtenáře, aby se místo do Ameriky přestěhovali za prací na východ, etnografické bedekry i lingvistické dokumenty předkládá výstava Z rodinného alba.

Přestože se česko-slovenské vztahy v průběhu 20. století radikálně proměňovaly, kulturní výměna, jak upozorňuje výstava, probíhala i po druhé světové válce – a je aktuální dodnes. Obraz rodinného vztahu mezi Čechy a Slováky, který nebyl narušen politickými převraty, je znázorněn fotografickou instalací česko-slovenských párů od Tomáše Hrůzy. Architektonické řešení výstavy je dílem vizuálního umělce Zbyňka Baladrána, který vytvořil i dominantní objekt, rodový strom indoevropských jazyků.

Dernisáž výstavy 8. září zakončí večerní komentovaná prohlídka s autorkou Monikou Kaprálikovou. Pro děti je připravena procházka výstavou s pracovními listy.


Z rodinného alba
Letohrádek Hvězda (Obora Hvězda, Praha 6)
13. 6.—8. 9.


text: Aneta Křižková

Poprvé tak máte možnost spatřit rozsáhlou sbírku české poválečné tvorby tzv. druhé surrealistické generace vycházející z avantgardy a vyvíjející se především ve skupině kolem kritika a publicisty Karla Teigeho, po jeho smrti pak vedené literárním a uměleckým teoretikem Vratislavem Effenbergerem. Výstava zahrnuje i díla z obnovené Surrealistické skupiny.

V první části výstavy jsou shromážděny zejména sborníky Znamení zvěrokruhu z roku 1951 nebo Objekt 1–5 z let 1953–1962. Najdete tu i katalogy výstav, které se nikdy neuskutečnily nebo například po zásahu StB jediný zachovalý výtisk sborníku, který připravil Egon Bondy a Jana Krejcarová v roce 1948.

Druhá část pak představuje dobu normalizace a činnosti nově vzniklé Surrealistické skupiny, jejíž vůdčí osobností byl již zmíněný Vratislav Effenberger, mezi jeho nejznámější spoluautory patří František Dryje nebo Emila Medková. V této části se expozice zaměřuje na nelegálně vydávané soubory jako například Otevřená hra (1979) a Opak zrcadla (1985) nebo policejně zastavené výstavy „Sféra snu“.

Výstavu doplňuje cyklus filmů v kině Ponrepo.

Surrealistická východiska 1948–1989 připravil kurátor Stanislav Dvorský ve spolupráci s Martinem Stejskalem a Františkem Dryje. Projekt podpořili Památník českého písemnictví a Společnost Karla Teigeho.

Další informace naleznete na stránkách revue Analogon www.surrealismus.cz/vychodiska a www.bio-ponrepo.cz.