Lidské dějiny jsou plny příběhů, kdy odvaha říkat, co si myslím, tzn. pochybovat, věcně argumentovat, a touha po pravdě spojená s neústupností byly a jsou nevybíravě tupeny. Hlasatelé nepohodlných názorů byli veřejně hrubě uráženi, šikanováni a jinak trestáni. A také mnohokrát byli násilím či zvůlí moci „odstraněni“ z tohoto světa. Z důvodu velmi prozaického a pragmatického: jejich názory ohrožovaly moc vládců, bořily náboženské, společenské, vlastenecké (i národovecké) mýty a konvence. Univerzální záminkou byla urážka dobrých mravů, morálky či většinového vkusu.

Z dávných historických obzorů se někomu vynoří: Sokrates, Galileo Galilei, Komenský, Mistr Jan Hus, možná i Ježíš, někomu Švejk, resp. Hašek a některým jedincům zřejmě vůbec nikdo… Je to stále týž opakující se příběh. I ve světě umění: Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Oscar Wilde, Vincent van Gogh, Egon Schiele aj. V českém kontextu mj. Mácha, Karel Havlíček Borovský, Neruda, Machar, autoři České moderny i ti kol Moderní revue. Neslavný primát v této „disciplíně“ drží totalitní režimy 20. stolení – nacismus a komunismus. Jde o „vypořádání se“ s ideovými nepřáteli, včetně umělců, jejichž tvorba „neladí“ se státní ideologií, většinovým vkusem či naznačuje, jindy doslovně poukazuje, že s tou „státotvornou pravdou“ to je poněkud složitější a kolikrát úmyslně přehlíží myšlenkovou, barevnou aj. pestrost lidské společnosti. Nacisti to vyřešili nálepkou „zvrhlého umění“ a nášivkami hvězd a rozličně barevných trojúhelníků etc. Džugašvili se s tím „nemazal“ vůbec a tolikrát dokázal až paranoidními obavami o holý život rozklížit společnost, dlouholetá přátelství, rodinná pouta (kdy se rodiče museli mít na pozoru před vlastními dětmi). Své sehrála i rivalita, žárlivost, závist, nepřejícnost a udavačství.

Srdce Evropy a kotlina bez srdce
Čeští stoupenci obou zločinných režimů byli horlivými učedníky, a tak si humanista a bytostný demokrat Karel Čapek ještě před příchodem hitlerovských vojsk prožíval soukromé peklo nenávistných urážek, výhrůžek všeho druhu a vandalských činů (na jeho domě). O době protektorátu snad netřeba mluvit a divokých odsunech rovněž tak. Korunu tomuto běsnění nasadil bolševik v době poválečné, tzv. míru. Kolik příslušníků západního odboje skončilo znovu v lágrech? Totéž platí o domácím odboji a lidech jiného názorového přesvědčení, umělce nevyjímaje. Miladě Horákové již náckovské pracky lámaly hřbet… Které pazoury o pár let později dílo zkázy dokonaly? Josef Toufar? Proces se Zelenou internacionálou? A spousta jiných krutých osudů a nelidského zacházení… V časech normalizačních už jim nezbylo než být vynalézavějšími, hrubá síla by byla příliš okatá. Tak u výslechu mlátili a ubližovali tak, aby to nebylo moc vidět. Stali se mistry v psychickém nátlaku, vydírání a šikaně ve společenském, pracovním i rodinném životě. Lidé s vysokoškolským vzděláním mohli vykonávat jen pomocné práce, jiní byli nevybíravě nuceni k emigraci (výhrůžky na adresu jejich vlastních dětí, systematické vyhazování ze zaměstnání, někomu i podpálili dům, a u Mejly Hlavsy se StB dokonce snažila zinscenovat, že je nevěrný své ženě, protože spousta dřívějších pokusů jej zlomit nevyšla). Hnusy obdobné podstaty, jen „mírnějšího“ kalibru jako o pár desetiletí dřív! Jirous, Havel, Vonka, Dienstbier, Eugen Brikcius, Svatopluk Karásek a spousta dalších skončili v base. Tématem tohoto textu však není mapování historicko­‑politické zvůle, má být kontextem k dnešku a mentalitě, uvažování některých mocných tohoto světa. Dříve však ještě jedna odbočka do česko­‑moravských luhů a hájů konce 19. století.

Neradno hájit pravdu ve své domovině
O mentalitě kolektivní nenávisti by mohl barvitě vyprávět i t. č. ještě univerzitní profesor c. k. Karlo­‑Ferdinandovy univerzity v Praze Tomáš Garrigue Masaryk. Zkušenost měl vícerou. Mezi jeho hlavní povahové rysy patřilo kritické uvažování, racionální přístup a odvaha hájit pravdu, a to i ve chvíli, kdy stál proti výrazné přesile. Už po svém nástupu na onu univerzitu (1882) si mezi ostatními profesory, občas i studenty, vytvořil dosti odpůrců. Kvůli svému otevřenému a partnerskému (rovnostářskému) přístupu ke studentům, kritikou iracionálního (až romantizujícího) vlastenectví a svým přísně vědeckým přístupem. Poprvé si naběhl na vidle, když si dovolil zpochybnit pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ) r. 1886. Přitom první pochyby o druhém z nich vyjádřil již Josef Dobrovský o několik desetiletí dřív (1824), pozastavoval se nad jazykovými nesrovnalostmi, kdy se v textu ze 13. století objevují jazykové jevy z doby o dost pozdější, a označil RZ za padělek. Mnozí jeho námitky odmítali, prý kvůli jeho vysokému věku, duševní chorobě, možná i „údajné“ demenci. Byli to ctihodní mužové (svého času, a v něčem i dodnes) např. Šafařík, Palacký, Jungmann aj.; též se ozývaly davy křiklounů. Dobrovského kritický hlas se nehodil do obrozeneckého vlasteneckého krámu… T. G. M. založil revue Athenaeum. (Pojmenování časopisu bylo inspirováno stejnojmennou budovou ve starověkém Římě [amfiteátr a knihovna], postavenou ve 2. století císařem Hadrianem jako „učiliště“ pro rétory. [Název stavby odkazuje i k jednomu věhlasnému řeckému městu.] Přednášela se zde rétorika, filozofie, literatura a právo. Nemajetní posluchači dostávali stipendium.) V roce 1886 s doporučením T. G. M. zde vychází článek Jana Gebauera, jenž požadoval jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy RKZ. A záhy byl oheň na střeše… Pro Elišku Krásnohorskou, Jana Nerudu aj. se T. G. M. stává vlastizrádcem. Musel se vystěhovat z nuselské vily Osvěta, kde bydlel. Zároveň se sám vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho další vydávání. Epilog? Analýza pravosti RKZ provedená M. Ivanovem v 60. letech 20. století v kriminalistickém ústavu oprávněnost pochybností vznesených v předminulém století potvrdila a v mnohém vysvětlila.

Emigrovat! Charlotte říká: Zůstaň.
Roku 1899 se T. G. M. povedlo iniciovat obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem (ad údajná rituální židovská vražda Anežky Hrůzové v Polné; česká obdoba Dreyfusovy aféry ve Francii). Reakce odborné, laické veřejnosti, davu? Útoky ještě vyhrocenější než s RKZ, často i z řad studentů vysokých škol. Masaryk tehdy dokonce přemýšlel, že se ze země vystěhuje. (To ještě netušil, že jeho syna jednoho dne, mnohem později, někdo prohodí oknem.) Pár let nato, již jako poslanec říšského sněmu, se T. G. M. vložil do Wahrmundovy aféry. Předcházelo jí prohlášení sjezdu rakouských klerikálů. Obsahovalo požadavek, že katolíci musejí získat vliv nad univerzitami. Důvod? Jsou semeništěm zla, revolučních, antiklerikálních, antináboženských a liberálních idejí. Poslanec T. G. M. ve sněmu požadoval po vládě, aby zaručila svobodu vědy a univerzit. Krátce nato profesor církevního práva Ludwig Wahrmund vydává v Mnichově knihu Katolický názor světový a svobodná věda, v níž poukazuje na rozpory mezi papežskými názory a objevy moderní vědy. Přičítá je zaostalým vědomostem a omezenosti poznání papežské kurie. V bigotním a maloměšťáckém Rakousko-Uhersku (o čemž později s oblibou psal Thomas Bernhard) vypukl obrovský skandál. Vydání knihy je konfiskováno, autor perzekvován. 4. června 1908 T. G. M. vystupuje v říšské radě na jeho obranu. (Vzpomeňme též na osudy Egona Schieleho: 1912 je zatčen, jsou mu zabaveny práce a je odsouzen na tři dny žaláře za údajnou pornografii svých kreseb, ohrožování morálky a nemravnost. [Předtím tři týdny strávil ve vazbě. Roku 1918 ve svých osmadvaceti umírá na španělskou chřipku.] Naštěstí hlavního obvinění [únos a znásilnění nezletilé] byl zproštěn. Jen soudce si neodpustil jednu jeho kresbu teatrálně spálit přímo v soudní síni.)

Za humna! Do Uher, resp. maďarské reality
„Jsem v nesnázích. V důsledku jednoho rozhovoru je proti mně v mé vlasti vedena systematická politická diskreditační kampaň. Chodí mi stovky očerňujících vzkazů, stávám se terčem útoků na ulici, moji poštovní schránku někdo naplnil po okraj psími výkaly. Pravicový tisk jmenovitě útočí na mou nezletilou adoptivní dceru romského původu. V médiích je častována rasistickými poznámkami. Můj dospělý syn má strach, neodvažuje se k věci vyjádřit. Bojí se, že také přijde o práci, vyjde­-li najevo, že jsem jeho matka. Je mi znemožněno pracovat, jedno po druhém jsou rušena má pozvání do škol, vzniklá situace ohrožuje mé mentální zdraví. Ani fyzicky se necítím v bezpečí. Prosím své překladatele a nakladatele, aby tento vzkaz doručili na co nejvíce míst. V Maďarsku se dnes dostává do situace ohrožení každý spisovatel, jenž svobodně vyjádří svůj názor. Děkuji Vám za sdílení tohoto vzkazu a za pomoc.“ Prohlášení Krisztiny Tóth z 24. února 2021, překlad Jiří Zeman.

Co za tím vězí?
Spisovatelka byla oslovena (jako mnozí jiní tamní autoři) internetovým Knižním magazínem (Könyves Magazin, 11. 2. 2021), aby odpověděla, jaké knihy by vyřadila ze seznamu povinné četby a naopak jaké tituly by tam nově zařadila. „Zvolila bych knihy autorů, kteří letos opustili tento svět. Géza Szőcs, László Bertók, Christopher Tolkien, Per Olov Enquist a další. Chtěla bych vidět, jaké to bude, až se jejich díla vrátí do jiného, radikálně odlišného, nového světa, co jim v té době čtenáři budou říkat.“ Naopak dva tituly by vyřadila: „Jókaiho román Zlatý člověk. V první řadě ne proto, že se těžko čte a studenty odrazuje, ale kvůli zobrazení ženských postav. Protože, co se o nich dozvídáme? Tímea svého muže nemá ráda, ale pokorně mu slouží. Stará se o dům i o mužovy obchodní záležitosti, když zrovna není doma. Nikdy nic ani slůvkem nenamítne. Noémi je zamilovaná, ale o muže se dělí. Mihály Tímár se občas objeví na ostrově, a zase odjede. Noémi se nikdy na nic neptá, jen se raduje. Nebouří se, ale hezky upravená čeká na Tímára, když se mu to zrovna hodí. Podobný problém mám i s Beránkem Baltazarem [autorky Magdy Szabó, pozn. autora], který je doporučenou četbou pro první stupeň. Vyjmenuji vám vlastnosti maminky Borbály: je skromná, tichá, pilná. Před muže vždy staví horkou polévku. Stará se o dům, a jakmile má chvíli čas, tak spěchá k holiči. Nikdy si nesedne. Má zlaté ruce, rozuměj – vždycky vaří dobroty. Otec Bertalan je naproti tomu nevlídný a nemluvný. Když se Baltazar zatoulá, zasmušile si sundá pásek. Má dcera Lili naštěstí vůbec nechápala, proč to dělá, myslela si, že se jenom přejedl. Hrůza… Z děl, která čtou ve škole, si naše děti budují představu o genderových rolích.“ (odpověď K. T. přeložil J. Zeman) Zřejmě kdyby zůstalo jen u slov o genderových rolích a zobrazení ženy (v její tvorbě jsou leitmotivem), tak by to z pohledu mnohých ještě tolik nevybočovalo z té spousty zmatených řečí všech pravdoláskařů, sluníčkářů a libtardů o rovnosti pohlaví, emancipaci etc. Krisztina Tóth však šlápla mnohým na kuří oko – dotkla se „nedotknutelného“ klasika Móra Jókaiho – a tím už zašla opravdu daleko. A všechno má své meze!

Mnozí čtenáři si vzpomenou na teatrální povyk jedné „dámy“ v maďarském parlamentu, kdy demonstrativně skartovala knihu pohádek. (Poslankyně Dóra Dúrová skartovanou knihu, jejíž součástí jsou například homosexuální princové a lesbická Popelka, zničila se zdůrazněním, že homosexuální princové nejsou součástí maďarské kultury a jasně naznačila, že homosexuální vztahy nepovažuje za maďarské rodiny, pozn. red.) Autora této reflexe by dosti zajímalo, co si zajisté ctihodná a všemi ctnostmi oblouzněná poslankyně Dóra Dúrová myslí o Michelangelu Buonarrotim, Oscaru Wildeovi nebo třeba Petru Iljiči Čajkovském a spoustě jiných umělců „třetího“ pohlaví? Co se smí o jejich životech a díle říkat na školách v Maďarsku? Co si myslí o svém soukmenovci v boji za tradiční rodinu, který z večírku (à la úpadek Říma, možná i Sodomy) byl donucen svým „svědomím“ v čase přísné karantény prchnout před bruselskou policií oknem?

Epilog?
„Používají protofašistické metody. Fotografie mé osoby, body shaming, rasismus, nechali čtenáře hlasovat, zda jsem, nebo nejsem spisovatelka. Moje osmiletá dcera musela změnit školu. Syn tyto materiály z médií sbírá a shromažďuje pro případný soudní proces. Já je číst nechci a nechci se ani soudit, protože v maďarskou justici nevěřím,“ říká Krisztina Tóth. A dále pokračuje: „Tady o literaturu vůbec nejde. Je to průhledná dezinterpretace mé odpovědi. Já jsem jen řekla, že ten Jókaiho román by neměl figurovat v povinné literatuře, protože to, co čteme, určuje to, jak vnímáme svět. A také jsem navrhla alternativy. Tady jde o to, jak zpochybnit kredibilitu a pověst spisovatelů, obzvláště těch, kteří jsou známí v zahraničí. Podívejte se, jak přede mnou dopadl Péter Krekó (tento politolog čelil v lednu denunciační kampani v médiích po své kritice vládního tlaku na očkování ruskou a čínskou vakcínou proti covidu-19, pozn. JMH). Nepochybuji o tom, že další budou následovat, a dalším v řadě může být kdokoli: nezáleží na tom, zda jste uznávaný vědec nebo uznávaný spisovatel. Jsem přesvědčena, že je to organizováno. Literatura je pouhá záminka, snaha nalézt obětního beránka. V Maďarsku stoupá hysterie, protože máme rok do voleb. Už rok trvá pandemie a není žádný Soros, na kterého by se dala hodit současná mizérie. Propast mezi sociálními vrstvami se neustále zvětšuje, ale společnost jako celek se bohužel moc nezměnila. Tyto metody vzbuzují v lidech pocit, že mohou rozhodovat o umělcích nebo vědcích a že mají právo je kdykoli zničit jako gladiátory v cirku. Je to tak provinční – a tak smutné.“ (z článku Jana M. Hellera na iLiteratura.cz, 1. 3. 2021)
P. S. O Krisztině Tóth a Maďarsku dneška se zvídavý čtenář více dozví i v loňském zářijovém Artiklu v článku Mateřský jazyk a otcovský jazyk (dostupný na artikl.org).

„Heterosexualita je opiát pro masy. Připojte se k homosexuální intifádě!“ Staňte se hrdiny nově přicházející revoluce.

Je označován za nejkontroverznějšího kanadského režiséra. Bruce LaBruce letos v únoru oslavil své 55 narozeniny, nicméně jeho tvorba i nadále zůstává provokativní. Jeho filmy jsou jak promítány, tak zakazovány na těch největších filmových festivalech. Daří se mu především na poli pornofilmů, kde sbírá ta nejvyšší ocenění. Je žijící legendou queercorového hnutí. S Brucem LaBrucem jsem udělal rozhovor v rámci oslav jeho narozenin, a proto je interview takovým ohlédnutím za tím, koho za to více než půl století dokázal naštvat, nebo znechutit. Bruci, všechno nejlepší!

Tvé filmy jsou známé tím, že jsou plné zadků a penisů, což se mi potvrdilo poté, co jsem poprvé jeden shlédl. Pamatuji si, že moje bezprostřední reakce byla ve smyslu „Wow, vážně bych chtěl vidět, jak to vypadá v jeho mozku.“
Porno je médium, s kterým pracuji. Dělám mnoho různých druhů porna: hardcorové porno, mainstreamové porno, amatérské porno, nicméně sexuálně explicitní scény používám taktéž jako způsob vyprávění. Všechny druhy porna jsou lehce rozdílné, nicméně co je spojuje, je samotná myšlenka porna, a to mě na tom baví. Zajímá mě, jak porno vypadá, když ho zasadíte do různých kontextů. Takže ano, v mých filmech jsou často k vidění péra, zadky a šukání. Ale vagíny taky! Teda někdy. Pro mě je neskutečně fascinující, jak se sex zobrazuje v porno filmech, v mainstreamových filmech a v hollywoodských klasikách. V Hollywoodu dokonce platí pravidla, jak přeskočit sexuálně explicitní scény. I samotný Hitchcock měl svoji slavnou techniku, jak sex zobrazovat. Například ve filmu Na sever severozápadní linkou použil vlak projíždějící tunelem, což byla jasná metafora šukání. A v tom je v podstatě ten rozdíl mezi mnou a ostatními. Já takové scény nepřeskakuji, což část diváků naštve a poté říkají: „On to dělá jen proto, aby byl kontroverzní a přitáhl na sebe pozornost.“ Mluvil jsem s řadou zavedených filmařů, jako je Paul Verhoeven nebo David Lynch, kteří říkali, že sami přemýšleli o tom, že by rádi natočili porno, protože je to něco, co je tabu a zároveň to reprezentuje zajímavý problém. Jak natočit syrový sex, aby nebyl nudný? Nicméně problém je v tom, že porno je ve filmovém průmyslu stále velké tabu, a z toho důvodu se mnoho režisérů bojí něco podobného natočit, jelikož by to mohlo zničit jejich kariéru. Baví mě reprezentovat nereprezentovatelné.

Avšak pokud pominu všechny zadky a péra v tvých filmech, tak v nich téměř pokaždé vidím výraznou romantickou linku.
Ano, ve většině případů tomu tak opravdu je. Kupříkladu v mých krátkých filmech, které jsem nedávno dokončil pro gay pornografickou stránku Cockyboys, byl jeden z filmů romantický v klasickém slova smyslu a ostatní jsem pojal spíše satiricky. Když točím sex pro porno filmy, tak rád do nich vkládám líbání, předehru, ale také dějovou linii. Nebaví mě mechanické šukání.

Rád bych se vrátil k tvým začátkům, a to konkrétně k zinu J.D.s. Musím uznat, že mi přišel hodně vzrušující. Během pročítání J.D.s jsem v něm narazil na oldschoolovou queerness, kterou v dnešní době hledám jen stěží. Z jakého důvodu jste dělali něco tak undergroundového, jako je gay zine?
J.D.s byl jedním ze zinů, který inspiroval vznik queercorového hnutí. Avšak mnoho lidí neuznávalo náš pornografický úhel pohledu, který nás současně odlišoval od ostatních fanzinů. V té době jsme byli jediní, kteří to dělali. Fotili jsme fotky nahých lidí, dělali jsme vlastní krátké filmy natočené na super 8 mm a také jsme začínali dělat svým způsobem naivní, neprofesionální porno. Alespoň já jsem to tak dělal. Jednou z hlavní aktivit J.D.s bylo spojovat dvě zcela nečekané věci – gay pornografii a punk.

J.D.s obsahoval příběhy, komiksy, punkové a queerové manifesty apod. Ale porno bylo to, co veškerý obsah spojovalo. I poté, co jsem začal tvořit celovečerní filmy, jsem byl jediný z hnutí New Queer Cinema, kdo ve svých snímcích používal sexuálně explicitní obsah. Proto byl J.D.s považován za provokativní. Ale my jsme porno používali v politickém slova smyslu. Konfrontovali jsme tím homofobii, která v té době byla zcela běžná v hardcore punkové scéně. Gay pornografie byla nástrojem, jak říct hetero punkáčům „Jak je možný, že nedáváte nějaký kouření péra, nebo šukání zadků, když jste tak punk?“ Tím jsme také chtěli poukázat na samotnou homo erotičnost hardcore punku. Co může být víc gay, než mosh pit, kde se po sobě válí banda polonahých, zpocených punkáčů? Samozřejmě jim to vadilo, protože jsme je donutili uznat homo erotičnost punku.

Nicméně J.D.s nebylo jen o konvenčním pornu. Měl také romantickou stránku. Měli jsme tam příběhy o neopětované lásce, ale i o lidech, kteří nikam nezapadají a společnost je považovala za loosery. Kromě romantiky a porna nás taktéž bavila předliberalizační a liberalizační gay estetika (pozn. redakce – 60. až 80. léta 20. století).

Rád bych navázal na zmíněnou gay liberalizaci. To, co se mi na J.D.s líbí, je ta síla, kterou z fanzinu cítím. Připadá mi, že sděluje okolí, že gayové jsou jiní, mají odlišný pohled na svět, a tím mohou většinovou společnost obohatit. Bohužel to z dnešní gay scény necítím. Přijde mi, že jsme prodali naši unikátní queerness za homosexuální svazky a adopce.
Pravda je, že J.D.s byl ve svých počátcích undergroundem. Bylo to ještě před masivním rozšířením internetu. Pokud jste si nás chtěli přečíst, tak jste si nás museli najít. A naopak. My jsme museli najít své čtenáře, což jsme dělali pomocí inzerce na zadních stranách jiných fanzinů, které byly k dostání pouze v obchodě s deskami, nebo poštou. Ve skutečnosti byla punková scéna proslulá svým DIY. Na jednu stranu bylo o dost těžší nechat zaznít svůj hlas a najít lidi, kteří pojedou na stejné vlně, avšak na straně druhé to bylo kompletně autonomní. Žádný vliv korporátních subjektů, a ještě jste k tomu vytvořili legendu. Legendu o tom, že v Torontu existují šílení, divocí punkáči, kteří kolem sebe vytvořili rozvinutou queer subkulturu se stovkami členů. Ale takto to vůbec nebylo. Byl jsem to pouze já a pár mých nejbližších známých. Nejsem si úplně jist, jestli by to v dnešní době internetu bylo možné, jelikož je vše hodně transparentní. Idea undergroundu je pro mě velmi romantická.

Vidíš v dnešní době uskupení podobné tomu vašemu?
Rozhodně nechci nad mileniály vynášet jakékoliv soudy, nicméně byli narozeni do zcela rozdílné reality. Narodili se do korporátní a sociálně mediální reality. V něčem to mají lepší, v něčem zase ne. Vtipné je, že to, co jsme v J.D.s dělali, bylo v podstatě rané blogování, anebo by se to dalo označit taky za preinternetový Instagram. Fotili jsme, ale také natáčeli filmy, které byly o nás a našich blízkých kamarádech. Dokumentovali jsme naše životy, vyprávěli jsme naše příběhy a vytvářeli jsme si alter ega. Když tak nad tím přemýšlím, tak je vlastně fajn, že to dneska všichni dělají, ale když to dělají všichni, nedělá to nikdo. Pro lidi, kteří mají světu co říct, je obtížné se skrze tuto bariéru snímků prosadit. A cenzura jim v tom taky příliš nepomáhá. Mě zablokovali Facebook dvakrát, a to jsem tam přidal jen stěží urážlivý obsah.

Bruci, vím, že tě zajímá fetiš. Uvědomil sis, že po těch letech, co jsi ikonou queercorového hnutí ses ty sám stal fetišem?
Jo, uvědomuju si to. Moje filmy mají snadno rozpoznatelnou estetiku, jedná se o romantizující porno, queerness a revoluční politiku. Vážně nesnáším slovo „značka“, nicméně si uvědomuju, že jsem se takovou značkou za ta léta skutečně stal. Ale nevadí mi být pro někoho fetišem. Baví mě idea fetiše. Je to hluboké uznání nebo dokonce uctívání objektu, nebo věci. Což považuji za zajímavé, jelikož to v některých případech má až náboženský rozměr. Ve skutečnosti mi již mnoho lidí řeklo, že jim moje filmy ukázaly, jak být radikální v queer slova smyslu, anebo přijmout jejich gay identitu, jelikož jsem nemainstreamové sexuální praktiky ukázal v „lidském světle“. Často tak slýchávám, že jim moje filmy změnily život. Takže pokud je to takovýto způsob fetiše, tak s tím nemám problém.

V tvých filmech jsme toho viděli již mnoho. Mimozemské zombies, normálního zombího, feministické teroristky apod. Na co se můžeme těšit dále?
Pracovní název filmu, který doufám, že začnu točit v květnu tohoto roku je Twincest. Je to o identických dvojčatech, jež jsou rozdělena po porodu a shledají se o více než dvacet let později. Prostě a jednoduše to bude o incestu. ∞

Hlas gaye je často jedním z poznávacích znamení, podle kterého jste schopni odhadnout jeho orientaci. Lze se naučit mluvit jinak?

Režisér David Thorpe si tuto otázku snaží zodpovědět ve svém dokumentu Mluvím jako buzna? Sám sebe používá jako testovací subjekt. Představuje své přátele, z nichž většina patří k homosexuální menšině, chce od nich slyšet zpětnou vazbu na svůj hlas a své vyjadřování, ptá se, jestli skutečně mluví jako gay. Obchází logopedy, lingvisty a hlasové kouče, kteří mu poskytují odborný pohled na věc. Po zjištění základních informací se pouští do nácviku správné výslovnosti a pokouší se o přerod svého hlasu. Hlavní dějovou linii doplňují rozhovory nejen s Thorpovými přáteli, ale také s různými homosexuálními celebritami, a téměř anketové rozhovory s lidmi z ulice. Thorpe se také ve vzpomínkách vrací do svého dětství a zamýšlí se, „kdy se to vlastně stalo?“ Diskutuje s matkou a babičkou, které v dětství o jeho homosexualitě neměly nejmenší tušení. Od některých přátel se dozvídá, že největší změnu jeho hlasu zaznamenali, až když svou orientaci veřejně přiznal.

Důvodem, proč se Thorp začal tak usilovně zabývat řešením této otázky, byl jeho rozchod s přítelem. Přesvědčil sám sebe o tom, že jeho hlas zní příliš teple a že to jistě odpuzuje potenciální nápadníky. Tato jeho touha po změně hlasu ve mně zprvu vyvolávala pocit, že se jedná spíše o problém se sebepřijetím a snahu najít důvod, proč „jsem ve čtyřiceti sám“. Neřeší svůj hlas proto, že by kvůli němu byl obětí šikany nebo neobstál při pracovním pohovoru. Zdálo se mi to jako malichernost. Vždyť mužné hlasy většinou nebývají předností gayů. Tak proč by jim mělo vadit, že tak mluví jejich partner? Faktem však je, že gayům se často líbí právě maskulinní typy mužů a ve skrytu duše spousta z nich není se svým hlasem spokojena. Thorpovi se tak podařilo otevřít problematiku „homosexuálního hlasu“ a zkoumat, zda něco takového skutečně existuje.

Snímek byl promítán v rámci šestnáctého ročníku festivalu Mezipatra a den po jeho pražské projekci následovala diskuse v Café Neustadt. Té se zúčastnili fonetik Jan Stober, herec Michal Kern a hlasová lektorka Ivana Vostárková. Celou debatou prováděla moderátorka Radia Wave Bára Šichanová. Film i odborníci se shodli na tom, že něco jako „gay hlas“ prakticky neexistuje, ale u homosexuálů jsou určité složky hlasového projevu, které jsou od heterosexuálních jedinců odlišné. Jedná se například o používání sykavek, vysoko položený hlas, protahování samohlásek a další. Tyto specifické znaky údajně nejsou vrozené, ale získané. Nejprve vlivem působení rodiny, v hodně mladém věku, kdy se dítě svým hlasovým projevem snaží podobat otci nebo matce. V dalším období života přebírá tuto funkci společnost, především vrstevníci. Hlas je ovlivněn odposlouchanými mužskými a ženskými hlasy. Gay tón zesílí často v rámci gay komunity, když se jedinec začlení a identifikuje se skupinou.

Kladně hodnotím právě to, že film nebyl představený pouze jako samotné promítání, ale následná debata odborníků a dotazy z publika mu daly komplexnější pojetí. Škoda, že se debaty nezúčastnil i sám režisér. Jistě by přítomné zajímalo, jak ve výsledku jeho hlas zní. Thorpovi blízcí přátelé se vyjádřili tak, že se nezměnil. Já jsem přesvědčená, že k určité úpravě došlo. Především jsem měla dojem, že mluví víc „vykrouceně“ hlavně v okamžicích, kdy je nervózní, ale při soustředěném nacvičování o samotě se mu povedlo znít více mužně. Do jaké míry byl ale Thorp ve svém úsilí úspěšný, je na posouzení každého diváka. Každopádně diváci filmového festivalu v Torontu ocenili tento jeho debut cenou za nejlepší dokument. ∞


Mluvím jako buzna? (Do I Sound Gay?)
režie David Thorpe
USA, 2014, 77 min.

Měsíc srpen znamená druhou polovinu prázdnin i léta. Ta většinou bývá ještě teplejší než červenec, a to nejen v Praze, díky Pride. LGBT Pride, Queer Pride, Gay Pride. Česká Wikipedie také nabízí výraz „průvod gay hrdosti“. Že se vám na ten pražský nechce? Nebo se třeba ostýcháte? Tak co si zkusit pustit doma aspoň ten z roku 1984/85. Možná vás překvapí… nejen hojnou účastí horníků.

Píše se rok 1984. Seifert získává Nobelovu cenu za literaturu. Na trhu se objevují první počítače Macintosh. Alexej Pažitnov přichází s hrou Tetris. A v Anglii velí přísná premiérka Margaret Thatcher. Železná lady je trnem v oku nejen u skupiny LGBT, ale také u horníků. Za její vlády totiž dochází u havířů k vyvrcholení nepokojů. Skupina aktivistů, účastníků Gay Pride v Londýně, se rozhodne postiženým rodinám pomoci. Jak dopadne střetnutí dvou vcelku odlišných komunit?

Odpověď nabízí dvouhodinový snímek s přímočarým názvem Pride, jejž režíroval v roce 2014 nikterak známý Matthew Warchus. Osmačtyřicetiletý Brit má na filmovém kontě pouze smyšlenou dramedii Milionář, film s nevalnou reputací z roku 1999, a právě Pride. Věnuje se spíše divadelní režii. Ve svém druhém, zatím posledním snímku opět opakuje kombinaci komedie a dramatu. Vítěz Tony Award spolupracoval na snímku se scenáristou Stephenem Beresfordem a vyšlo z toho něco mnohem přesvědčivějšího než zmíněný Milionář.

Za Pride si hrdě stát
Co může snímek udělat ještě lepším, pokud nabízí přesvědčivé herecké výkony, jímavou atmosféru a zajímavý příběh? Autenticita. Beresford se totiž opíral o dějinná fakta – byť nutno poznamenat, že se na film snesla vlna kritiky za historické nepřesnosti. Těžko říct, jak to bylo, nicméně několik aktivistů z onoho roku 1984 (a následně také roku 1985) se loni podílelo na propagaci tohoto snímku.

O zmíněné skvělé herecké výkony se postarali ostřílení Bill Nighy, Imelda Staunton, Dominic West, ale také méně známí umělci. Za zmínku stojí například naprosto důvěryhodný výkon Jessicy Gunning či mladičkého George MacKaye. Velké plus dostává Pride také za cameo Russella Toveye. Pokud se někomu stýská po seriálu Looking, může si tak připomenout jednu z hlavních postav. Či zkrátit čekání na stejnojmenný film.

Dílo nominované na Zlaté glóby vrátí diváka zpět do osmdesátek nejen dobou, přemýšlením, děním, ale také hudbou. Na půlku best of 80’s by to možná i bylo. Skupiny jako Dead or Alive, The Smiths, Culture Club či Bronski Beat dělají hercům i divákům společnost po celou stopáž.

O Pride se skutečně nedá říct, že je komedií. Režisér se scenáristou spíše pracovali se silným příběhem, ze kterého vyšlo lehce úsměvné drama. Naštěstí neopomněli suchý britský humor. Uštěpačné dialogy ve smyslu „Nikdy jsem předtím lesbičku nepotkal…“, „Já zase nikoho, kdo si žehlí džíny…“ se ve filmu hojně vyskytují. Ať už máte k pochodu jakýkoliv vztah, aspoň zkuste tento snímek. Je to kus dobře odvedené práce. ∞


Pride
režie Matthew Warchus
Velká Británie, 2014, 120 min.

Prague Pride je každoročně jednou z nejsledovanějších srpnových událostí. Cílem celého festivalu je otevírat témata související s děním kolem LGBT komunity a tím pomoci vytvořit tolerantní společnost, kde se nikdo nebude bát přiznat svou sexuální orientaci. Kolem samotného průvodu, který centrem Prahy projde 15. srpna, se koná spousta dalších akcí.

Jednou z těch kulturních je i speciální Revolution 909 XV Queer Edition. Ta se koná v předvečer „nejteplejšího dne roku“, tedy 14. srpna, v historickém centru Prahy. Přesněji řečeno v legendárním třípatrovém klubu Chapeau Rouge.

Hlavní hvězdou večera je dívčí duo Black Girl / White Girl, kterému bude patřit první podzemní podlaží. Není divu, že se jejich hudba pyšní světovým soundem, když jsou jejich rezidentními městy Amsterdam a Tel Aviv. Tvorba Karin a Ty se soustředí především na techno, rolling base music a fúze různých odnoží house music. Line up na club floor doplní DJ Lucas Hulan, který je v house vodách České republiky dobře známý i díky svému labelu Nightphunk.

Underground floor rozezní zakladatelé párty Revolution 909. Těmi jsou mladší talentovaní rezidenti klubu Chapeau Rouge, kteří si říkají ABAB, jejichž styl se točí hlavně kolem techna.

Nenechte si ujít předvečer Prague Pride a doražte v pátek 14. srpna do klubu Chapeau Rouge. Čekají vás tři patra nabitá hudbou a tancem! º


autor: Hedvika Pajerová

Letošní duhový festival již nebude pouze karnevalovým rejem v ulicích Prahy, kde se nikdo nestydí ukázat, vedle koho večer uléhá k spánku. Organizátoři se zaměřili na práva LGBT v postkomunistických zemích. Ne všude je to taková idylka jako u nás v Česku.

My v Evropě a ti ostatní
Na jaře letošního roku vyšla na webových stránkách britského deníku The Guardian pozoruhodná analýza, která se věnovala právům leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob (LGBT) v jednotlivých státech po celém světě. Graficky velmi působivá a přehledná statistika potěší oko leckterého návštěvníka této stránky, zatímco informace, které z ní vyplývají, již nikoli. Na první pohled si můžeme rovnou přiznat, že žijeme v relativně tolerantní bublině Evropy. Zbytek kontinentů se drží radši zpátky. Výjimku tvoří snad jen Jižní Amerika, kde se občas některý stát rozhodl jít těmto menšinám vstříc. Uruguay dokonce dotáhla toto snažení ze všech v regionu nejdále a vedle podpory manželství a adopce dětí dokonce systematicky potlačuje projevy násilí a kriminality vůči LGBT komunitě. Tím jsme ale s tolerancí po světě téměř skončili. Mimo pár bývalých kolonií v Asii a Africe tu a tam občas narazíme na země, kde je alespoň tolerován sexuální styk s jedincem stejného pohlaví. Bohužel stále více než 2,7 miliardy lidí žije v téměř 80 zemích, kde je LGBT orientace zločinem, a alespoň v 5 z nich se stále trestá smrtí.

Globální pochod s avatary
Ale dovzdělání politiků o tom, že odlišná sexuální orientace není kriminální činnost, která musí být po zásluze potrestána, ale spíš jistá genetická propozice jedince, je jak boj s větrnými mlýny. A tak se organizátoři letošního Prague Pride snaží alespoň povzbudit jedince LGBT komunity z méně tolerantních zemí a dát jim pocit sounáležitosti místo programové segregace. Kampaň je politicky zaměřená na země bývalého východního bloku a snaží se ukázat na rozdíly mezi „Východem a Západem“. A jak asi dobře tušíte, jedinou západně smýšlející destinací jsme my tady v Česku. Proto je na stránkách festivalu připravena speciální aplikace, díky níž si každý může najít svého „avatara“ nebo se jím stát a zapojit se do pochodu v centru Prahy s identitou někoho, kdo se sám podobných akcí ve své zemi účastnit nemůže. A tak i utiskovaní jedinci mohou být alespoň přes digitální média součástí oslav tolerance. Význam celé akce tak výrazně umocňuje její globální sociální status.

Go West!
Protože festival je pořád pro některé dost kontroverzním happeningem, tak si zaslouží podporu výrazných osobností. Letos nepřijede nikdo menší než nizozemský politik Boris Dittrich, který vůbec jako první vystoupil s myšlenkou manželských svazků osob stejného pohlaví. Dittrich ale má i svoje pouto k Čechám, a to přes svého otce, který právě z Česka do Nizozemí emigroval.

Celý průvod je často přehlídkou lidové kreativity všech rozměrů, a tak není od věci trochu zvýšit laťku a pozvat si pár opravdových umělců, jež vnesou trochu sofistikovanější vizuální kultury. Svou práci představí Karol Radziszewski, který se jako intermediální tvůrce věnuje především filmu, fotce a instalacím. Jeho práce je prosáklá jeho sexuální orientací. Karol pochází z velmi netolerantního Polska, a tak svou gay propagandu stylově zabalil do uměleckého hávu a předkládá nám čisté homo ego. Tematicky však jeho práce překračuje sociální hranice polské společnosti a vydává se popuzovat například za velkou louži do Ameriky, což mu vysloužilo účast na projektech podporovaných například polskou sekcí Amnesty International nebo účast na loňském queer festivalu Mezipatra. Trochu jiného východního větru přiveze vietnamská fotografka Maika Elan se svou kolekcí fotek Pink Choice, za kterou sklidila minulý rok prestižní ocenění World Press Photo. Tyto fotky spíše dokumentárního charakteru mapují „volbu“ životního stylu vietnamských gayů a leseb v zemi, kde dlouho byla LGBT komunita velmi potlačována. Od roku 2012 se začalo, zatím bezvýsledně, jednat ve vietnamském parlamentu o registrovaném partnerství. Osobní „růžová“ volba hrdinů na fotografiích je výpovědí nejen o skryté skutečnosti, kterou by radši tamní společnost potlačila, ale zároveň demonstruje delikátní obraz současné vietnamské kultury. A tak se dozvídáme o této asijské zemi mnohem víc a geniálně je doplněn obraz, který nám zprostředkovávají zde v Česku vietnamští spoluobčané.

Ještě si vzpomínáte, kdo na začátku 90. let lákal gaye na slunný a tolerantní západ s písní Go West? Legendární synthpopové duo Pet Shop Boys je hlavní hudební hvězdou letošního ročníku. Díky skvělé multimediální době si můžeme píseň i s videoklipem připomenout a zavzpomínat. V dnešních dnech je klipová estetika rozkládající se rudoarmějské hvězdy vedle obživlé sochy Svobody spíše úsměvná. Obzvlášť pokud přihlédneme k současné vypjaté politické situaci „na východ od Slovenska“… nebo že by se historie mohla opakovat? Go West!

Nosnou myšlenkou celého umělecko-společenského klání nejsou pouze jiné pohledy na LGBT komunitu, ale i mezinárodní podpora tolerance. Ukažme my tady na „západě“ těm na „východě“, že jednadvacáté století pokročilo a je třeba na to reagovat. Každý může být avatarem tady v Praze a podpořit třeba někoho z Běloruska, Ukrajiny nebo Ruské federace! ∞


Prague Pride 2014
různá místa v Praze
11.—17. 8.

Další ročník Prague Pride se kvapem blíží, a to znamená mimo jiné i Queer Noises v Chapeau Rouge!

A že bude co k vidění, a hlavně k slyšení. Program Queer Noises v rámci Prague Pride se letos rozprostřel do dvou dnů, kterými jsou pátek 15. a sobota 16. srpna. Těšit se můžeme na řadu exkluzivních hostů ze zahraničí: páteční program zaplní Bonafide3000 (ISR), Strip Down (D), Transformer Di Roboter (D), DJ Master–dik a mnoho dalších.

Ani sobota nezůstává pozadu: Crazy Bitch in a Cave (A) live i DJ set a Strip Down (D) DJ set jsou jen střípky z pestrého a nabitého programu.

Bonafide3000 je energické excentrické elektronické uskupení z Tel Avivu, které se do svých smyček nebojí zamíchat také pořádnou dávku rocku, grunge, techna, dance a house music. Ústřední dvojici, tvořenou zpěvákem Idem a soundmasterem Noamem, doplňuje kytarista Ben a bubeník Johnny, kteří naživo tvoří vysoce výbušnou směsici unikátního vytříbeného zvuku. Ani koncertně nejsou Bonafide3000 žádní nováčci – kromě domácího Izraele odehráli desítky koncertů po celé Evropě, např. v Dánsku, Litvě nebo Rusku. Kamkoli přijedou, jsou však jejich shows pověstné nekonečnou energií, která z muzikantů doslova srší, avantgardním zvukem a v neposlední řadě svou nezaměnitelností.

To je Prague Pride v Chapeau Rouge, 15. a 16. srpna na třech pódiích, čtyřech barech a ve třech patrech! º


autor: Hedvika Pajerová

Čtvrtý ročník LGBT festivalu Prague Pride letos rozzáří Prahu barvami od 11. do 17. srpna. Tématem jsou rozdíly mezi Západem a Východem.

Zatímco v mnohých západních státech se mohou LGBT páry vzít, ve většině východních zemí mohou vzít leda tak roha. Česko stojí na hranici mezi konzervativním a liberálním přístupem – přesto Prague Pride z pozice nejtolerantnějšího postkomunistického státu letos nahlas vysloví podporu sexuálním menšinám v zemích, kde jsou na tom mnohem hůř než my.

Prahu v srpnu čeká týden kulturních, společenských i sportovních akcí pro LGBT i hetero publikum. Festivalová vesnice letos zakotví v Containallu u Vltavy na Malé Straně a bude tu zářit všemi barvami do pátku 15. srpna. Například na filmové nadšence tu čekají večerní projekce festivalu Mezipatra.

Tradičním vyvrcholením Prague Pride bude sobotní průvod Prahou, jehož účastníci budou letos pochodovat za ty, kteří ve svých zemích pride mít nemohou.

Organizátoři chtějí, aby celý týden byl opravdovou zábavou. I z toho důvodu sputili pro hříšníky, ale i pro všechny, kdo chtějí festival podpořit, portál Odpustkomat.cz. Ať už jste nepřiznaný hipster nebo stále ještě bydlíte s matkou, máte možnost se z hříchu vykoupit a přispět na další ročník Prague Pride! º


Prague Pride 11. 8.—17. 8. Praha

Programové highlity:

Fotografická výstava Různé rodiny, stejná práva, o LGBT rodinách mezi námi – piazzetta Národního divadla od 14. do 31. srpna.

Romano taťipen – romské teplo – komponovaný večer, který se soustředí na problematiku homosexuality v romské komunitě – film, hudba, debata a módní přehlídka v klubu NOD 14. 8. od 18:00

Lidoskop – neobvyklý kabaret v divadle Hybernia 15. 8. od 18:00

Rainbow Silent Disco na piazzettě Národního divadla 16. 8. od 20:00

Doprovodný program v centru moderního umění DOX TransgenderMe – vernisáž výstavy známých českých a slovenských umělců 15. 8. od 17:00, vystoupení německé experimentální umělkyně Barbary Merkland 16. 8. od 17:00 debata s polskou transgender poslankyní Annou Grodzkou 19. 8. od 14:00.

TransgenderMe after party s izraelskou hvězdou Nikka v klubu ON 16. 8. od 22:00

Beyound – legendární UK party v klubu Mecca 17. 8. od 22:00

QUACK – koncert alternativních kapel v Roxy 18. 8. od 22:00

Celý program a podrobné informace naleznete na www.praguepride.cz.

Když řeknete slovo queer mimo komunitu, setkáváte se s nepochopením?
V ČR určitě. Ale ani v komunitě neznám mnoho lidí, kteří by slovo queer používali, nebo se označovali queer. Ono to ani s tou queer teorií není tak jednoduché.

Vidíte posun vnímání LGBT (lesbian, gay, bisexual, transgender – pozn. autora) komunity v médiích a českou veřejností v posledních deseti nebo pěti letech?
Posun tu je určitě. Alespoň v médiích. Přibylo seriálů s gay (myslím tím i lesbickými) postavami. I některé české komerční televize se zabývají tématy téhle komunity – například v seriálu Ulice. Tam ale byly zobrazeny stereotypně, gay je kadeřník, lesba vegetariánka. Až letos se objevila postava gay muže, který se s heterosexuální ženou snaží zplodit dítě.

Také se vyoutovali některé celebrity a bulvární deníky se o ně zajímají. Ve společnosti je to vidět zejména u mladší generace. Lidé jsou tolerantnější, zajímají se, mladí gayové a lesby se čím dál tím častěji vyoutovávají v mladším věku. Tím přispívají k lepšímu seznámení většiny s menšinou a k menší homofobii. Mluví se i o českých firmách, které chtějí cílit na gay zákazníky. Všechno se pořád mění, podle mého k lepšímu.

Vyvíjí se LGBT komunita poměrně snadno definovatelným směrem nebo vás dohromady spojuje jen menšinově vyhraněná sexuální orientace?
Někteří aktivisté vlastně řeší otázku, jestli existuje nějaká komunita v Česku. Myslím, že všichni jsme poměrně individuální. Samozřejmě se potkáváme na akcích pro homosexuály, ale nemám pocit, že bychom se nějak společně vyvíjeli, za něco bojovali, chtěli se někam dostat, jako jedna velká homorodina.

Q se nazývá alternativním průvodcem, co to znamená “alternativní” v LGBT komunitě nebo v queer kultuře?
Zrovna tuhle jsem narazila na to, že existuje komerční queer a opak je tedy alternativní. Komerční queer jsou celebrity, drby o nich, styl… Q magazín odhaluje ta témata, o kterých třeba ani gay komunita nechce moc mluvit, nebo jsou už opravdu na hraně nějakých „úchylárniček“. Gayové a lesby chtějí vlastně žít ten heterosexuální sen: mít manžela nebo manželku, dům, auto, letní a zimní dovolenou, časem možná děti, a tak dále. Takže je to jako hetero alternativa, jen jsou ti lidé homosexuální nebo jinak orientovaní, a to nejen homo.

Takže nelze hovořit o queer jako o samostatné (sub)kultuře?
Nevím, jak je to jinde ve světě, ale nemyslím, že by u nás existovala nějaká queer subkultura. Někteří o sobě raději říkají, že jsou queer, než třeba jen lesba. Mají pocit, že to queer jim dává větší prostor, že lesba je malý šuplík. Já myslím, že se to moc řeší. Pojem queer vlastně nemá jasnou definici, tak je těžké hledat, co už je queer. Queer můžeme nějakým způsobem dělit na komerční a alternativní, z čehož vyplývá, že nebude existovat žádná celistvá queer množina lidí. Ale to by se asi chtělo zeptat někoho, kdo se queer problematikou zabývá. Nějakou alternativní queer aktivistku z gender studies.

Jaké máte plány do budoucna – nejen s Q magazínem, ale obecně?
Větší plány mám teď určitě s pořadem Gate – brána do světa gayů a leseb na Expresradiu 90,3 FM, který je každou neděli. Střídáme se tam s Pepou Kudrnou. Ten pořad si připravujeme sami a je spíš komerčně queer, se mnou někdy dost ulítlý (směje se). Hodně obecně plánuji ten „hetero život“, žena, děti, dobrá práce, cestování. A nechat se tetovat, taky chci do kurzu vaření a naučit se střílet a vyhrát balík peněz na dostizích. Normálka.

Na jaké kulturní akce byste veřejnost pozvala?
V květnu proběhne lesbický festival eLnadruhou, tam budou zajímavé přednášky pro školy i veřejnost, například o homosexualitě během 2. světové války a socialismu. Během léta by všichni měli bez ohledu na orientaci zajet na nějakou gay pride. Protože gayové se umí bavit. Blízko je Berlín, to je myslím 26. června, a bude i první pražská Prague Pride mezi 10.–14. srpnem. Pokud by někdo chtěl třeba jen zajít na party, nebo se stát členem nějakého spolku, stačí zajít do některé gay kavárny, třeba Q café a na info tabuli najde jistě nějakou inspiraci.

Částečně mi odpovídá Barbara Hacsi, moderátorka magazínu Q, kterou jsem zpovídala do článku na náš web. „Samozřejmě se potkáváme na akcích pro homosexuály, ale nemám pocit, že bychom se nějak společně vyvíjeli, za něco bojovali, chtěli se někam dostat, jako jedna velká homorodina.“ Barbaru mi pak o pár dní později doplňuje rozhovor ve starém čísle Živlu (#28), kde filozof a politolog Pavel Barša hovoří o nutnosti uvědomění si skutečnosti, že každý z nás má identit více a některé jsou navíc zkřízené, nejedná se tedy o čisté prototypy, které bychom mohli najít ve slovníku pod hesly „gay“, „transgender“ nebo dokonce „queer“, pod nějž se zahrnuje vše, co není normální, běžné, obvyklé.

Existuje ale něco jako „normální sex“? Je to misionářská poloha, kluk nahoře a holka dole? Existuje něco jako „kluk“ a „holka“ nebo prostě máme k dispozici dvě různé formy těla a to, jak se uvnitř zabydlíme, je už jenom na nás?

„Gender fuck“, tedy záměrné narušování bipolárního systému sexuální identity žena / muž tak nakonec vede k „mind fuck“. Kdo z vás nikdy nezapochyboval o své sexuální identitě nebo se nedostal do situace, která ho donutila se na sebe podívat tak trochu jinak? Nakolik pak taková zkušenost otřese žebříčkem hodnot, ukazuje nejen na schopnost sebereflexe, ale zejména na míru otevřenosti přijímat něco, co je zásadně jiné. Vždyť sexuální identita je v nás budována od narození, je upevňována v rámci přiřazovaných sociálních rolí a rozvíjí se ve společenských kontaktech.

A právě společnost určuje, nakolik jsou hranice jednotlivých identit nepřekročitelné. Za posledních pět až deset let se v Česku „lidé stali tolerantnějšími, zajímají se, mladí gayové a lesby se čím dál tím častěji vyoutovávají v mladším věku a tím přispívají k tomu, že většina může poznat menšinu a být méně homofobní. Všechno se pořád mění, dle mého k lepšímu,“ pokračuje Barbara.

Starší generace tak může současné „uvolnění mravů“ vnímat jako ohrožování mravní výchovy mládeže, ale možná se jedná jen o strach z budoucnosti, kterou si nedokážou představit. Vždyť pokud mluvíme o queer, jedná se právě o jinakost a nikoli o hnutí, jak vysvětluje Barbara: „Nemyslím, že by u nás existovala nějaká queer subkultura. Někteří o sobě říkají, že jsou queer – raději než jen lesba. Mají pocit, že queer jim dává větší prostor, že lesba je malý šuplík. Já myslím, že se to moc řeší. Pojem queer vlastně nemá jasnou definici, tak je těžké hledat, co už je queer. Navíc queer můžeme dělit na komerční a alternativní, z čehož vyplývá, že nebude existovat žádná celistvá queer množina lidí.“