Výstava Kolik země člověk potřebuje přináší až palčivě aktuální téma. Bez ohledu na krize, kterými jsme před několika měsíci jako lidstvo prošli (a které tímto nejsou u konce), klade výstavní projekt Tomáše Knoflíčka nikoli množství otázek, ale paradoxně spíše postojů modelujících odpovědi.

Skupinová výstava celoročního cyklu Revoluce, který probíhá v Galerii města Pardubic (GAMPA) není ani tak revolučním křikem, jako spíše konstatujícím tvrzením a artikulováním skutečnosti, kterou lidstvo již nejednou zažilo a ke které se opětovně dostává. Nutno ale podotknout, že viník není jednoznačně usvědčen a přesto se o něm tuší – člověk koná v návaznosti na jiné konání, množství akcí způsobuje další nespočetné množství reakcí a tento řetězec je splétán ve skutečnost, jež nám může nebo nemusí být libá, ale musíme se s ní konfrontovat a vyrovnávat. Již v Tolstého povídce Kolik země člověk potřebuje, která bývá označována za jednu z nejlepších 19. století a jejíž název je s odkazem k ní uzmut pro tuto výstavu, se Lev Nikolajevič věnoval i otázkám chtivosti, nenasytnosti a urputnosti. K ilustraci v příběhu sepsal postavu rolníka Pachoma, jenž se na popud závisti majetku sousedů chtěl dostat k co největšímu vlastnictví půdy, až nakonec při honbě za mamonem přecenil své síly a mrtev padl k zemi. Kvůli chtivosti mnoha a mnoha lánů mu nakonec zbyla – a stačila! – jen půda pod vlastním tělem.

Umělci Martin Kubica, Oldřich Morys, Filip Nádvorník, Libor Novotný, Jan Pfeiffer, Adam Vačkář a umělkyně Kateřina Burgertová a Juliana Höschlová na toto téma reagují různými přístupy i médii – podlaha ze samorostů či galvanizované bolševníky jsou vymodelovaným výrazivem, které je výpovědní samo o sobě i srozumitelné a poutavé pro návštěvníka.

Jako celek přináší výstava rozmanitou výpověď a nazírání na problematiku, jež člověka provází od chvíle, kdy začal chtít vlastnit. V dílech je zastoupený vztah k přírodě, který je ale zpravidla negativně deformovaný – zneužívající, degradující. Kritizovaný je také faktor určité aktivity, která ale není brána primárně jako pozitivní, ale naopak poukazuje na důsledky v podobě povrchnosti či těkavosti. Teritoria­lita je v prizmatu výstavy také nahlížena kriticky – a to z hlediska své invazivnosti a také destruktivnosti. Svým morálním pohledem se výstavní projekt snaží ukázat, že představa neustálého růstu je pomýlená. Více odpovídající harmonickým důsledkům je spíše cykličnost, se kterou bychom se měli naučit sžít. Co tedy vlastně přináší pokrok a kolik země skutečně potřebujeme, jsou hlavní otázky výstavy, které jsou ale už ve skutečnosti principiálně již tak trochu zodpovězeny. To ale neznamená, že není moudré si je připomínat.

Kolik země člověk potřebuje
GAMPA – Galerie města Pardubic (Příhrádek 5, Pardubice)
24. 6.—29. 8.

Do posledního srpnového víkendu můžete v ulicích Brna potkávat umělecké instalace z přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open. Na několik otázek odpovídali Libor Novotný a Tomáš Knoflíček, kurátoři šestého ročníku, a někteří ze 13 autorů.

Pracují některé ze soch s veřejným prostorem Brna?
Tomáš Knoflíček: Zpočátku jsme se tomu chtěli trochu vyhnout, protože Brno známe spíše z pozice turistů a obávali jsme se hrozící prvoplánovosti, a také nás lákalo změnit zažitý model uvažování, který charakterizuje naši domovskou akci Kukačka v Ostravě. Nakonec nás to ale stejně doběhlo, přičemž asi největší radost mi z těchto site-specific projektů činí zvuková instalace Christofa Zwienera situovaná do krytu pod vrchem Petrov, jehož chodbami se šíří dech rytmizovaný prostřednictvím jedné z nedokončených skladeb brněnské hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové, která roku 1940 zemřela na tuberkulózu. V přeneseném slova smyslu jsou to její souchotinářské plíce, které tomuto místu, zasutému v podvědomí města, vrací život.

Libor Novotný: Pro speciální místo je koncipována také socha Pavla Karouse. Zbylé realizace s místem pracují, ale není pro ně bezpodmínečné.

Ján Gašparovič: Instalace „Absolutní ticho neexistuje (Zbývá jen hluk)“ už v názvu naznačuje, že komentuje ruch městského prostředí. Umístění instalace bylo proto záměrně zvolené na rušné pěší ulici.

Tomáš Hlavina: Čistě formálně je moje realizace zamýšlena spíše pro určitý typ místa, než pro zcela konkrétní místo. Objekt jsem chtěl instalovat na místě rozcestí v parku.

Co byste odpověděli člověku mimo „umění znalé insidery“ ptajícímu se po smyslu umělecké instalace ve veřejném prostoru?
Libor Novotný: Umění ve veřejném prostoru musí počítat i s „umění neznalými outsidery“ a působí na ně, i když to může být mimo očekávaný rámec. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud chystáte prapodivnou věc na ulici a kolemjdoucím oznámíte, že jde o reklamu, jsou všichni spokojeni, rozumí a nikdo se po bližším smyslu zpravidla neptá.

Tomáš Knoflíček: Možná by bylo nejlepší, kdybychom mu neodpověděli nic a nechali ho v jeho zmatku. To, po čem dnes všichni volají, jsou totiž právě jednoznačné odpovědi a umění rozhodně není tím, kdo by je měl nabízet, spíše naopak. Rozumím ale, že právě tímto přístupem onu propast mezi „insidery“ a lidmi zvenčí dále prohlubujeme. Každopádně nevidím moc jiných možností, jak někoho vytrhnout z každodenního pragmatismu, než že mu předložíme něco, co nezapadá do jeho zdánlivě racionálního světa.

Ján Gašparovič: Že má smysl. A že má smysl, aby v něm vyvolávala otázky.

Pavel Sterec: Veřejný prostor je inkluzivní a zároveň konfrontační. Přítomnost díla ve veřejném prostoru se dá v nejhorším případě jenom nějakou dobu přetrpět (když je dočasné), zároveň je více příležitostí pro vandalizaci bez postihu a další kreativní využití těchto děl.

Pavel Karous: Můžeme vyzdvihnout například sociální funkce umění ve veřejném prostoru – schopnost měnit perspektivu uživatelů města, nabízet jiný než mainstreamový pohled. Umění umí učinit z abstraktní diskuse srozumitelný názor, dokáže povzbudit občanskou angažovanost a podle mne je jeho nejdůležitější schopností podat ironickou kritiku. ∞


autor: Petra Fujdlová