Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Odpovědí může být pasáž z třetí knihy Radostné vědy
„Pomatenec. – Neslyšeli jste o tom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: ,Hledám Boha! Hledám Boha!‘ – Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. ,Snad se neztratil?‘ pravil jeden. ,Což se zaběhl jako dítě?‘ řekl druhý. ,Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se?‘ tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. – ,Kam se poděl Bůh?‘ vzkřikl, ,já vám to povím! My jsme ho zabili – vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – I bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži – kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!‘ – Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla.

,Přicházím příliš brzy,‘ řekl potom, ,ještě nenastal můj čas.’

Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí – a přece je to jejich čin!

Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: ,Čím jsou ještě kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?‘ “

(úryvek z Radostné vědy převzat: https://radicalrevival.wordpress.com/)

Nevyznívá text spíš jako obava a varování?
Podobenství o lidstvu, které má sklony propadnout své pýše a jež ztrácí úctu k nadčasovým principům, případně je ohýbá dle svých individuálních zájmů a prospěchu. Zároveň letitou „polovičatou“ interpretaci Nietzscheho myšlenek lze vnímat jako paralelu k současnosti, k době, kdy je těžké rozlišit, co je pravda a co lež, účelová manipulace. Okurková sezóna? Letní čas může být i příležitostí ke zpomalení, přemítání a úvahám, na něž v hektickém pracovním tempu dneška mnohdy nezbývá čas. Nechť si čtenář utvoří svůj úsudek sám…

P. S. Pisatel této kratičké úvahy měl to štěstí, že se kdysi jednoho dne ocitl na přednášce literárního historika Jaroslava Meda, jenž většině přítomných odhalil souvislosti dosud neznámé. Zároveň je tento text tichou vzpomínkou na neobyčejně eruduvanou a charismatickou osobnost české literární historie, jíž Jaroslav Med bezpochyby byl.

P. P. S. Jaroslav Med (1932–2018) se též věnoval literární kritice, podařilo se mu vydat několik knih: Spisovatelé ve stínu (o autorech, o nichž se během komunistického režimu u nás nesmělo veřejně mluvit), Od skepse k naději (soubor literárněhistorických studií a kritik; největší pozornost je věnována autorům křesťanské orientace /Reynek, Durych, Čep, Zahradníček/), Texty mého života (knižní rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase), Literární život ve stínu Mnichova; Viktor Dyk (monografie), s Jiřím Šerých připravil k vydání Korespondence Bohuslava Reynka (např. s Josefem Florianem, Josefem Čapkem, Václavem Vokolkem, Jiřím Kolářem, Vladimírem Holanem, jeho budoucí ženou Suzanne Renaud) aj. Krom děl spisovatelů spirituální orientace a ruralismu se zabýval tvorbou dekadentních autorů, českou anarchobohémou, symbolismem, expresionismem (jak v domácím, tak i světovém kontextu). Přednášel na FF UK a KTF UK.

Literaturu považoval za svoji celoživotní lásku, kvůli níž je nezbytné mnohé podstoupit… A to již od útlých let – kdy si před rodiči musel schovávat dobrodružné romány v láhvi od okurek v koruně stromu. Jindy – v 50. letech – během vysokoškolských studií na semináři o historické próze citoval ze Šaldova zápisníku: „Durych je bronz a Jirásek je hlína“. Po udání spolužáka (že prý znevážil svým referátem soudruha Gottwalda, soudruha Nejedlého a Aloise Jiráska) byl málem vyloučen z fakulty.

Krátce po smrti Stalina se Jaroslav Med vrátil od Bohuslava Reynka ze selské usedlosti v Petrkově na kolej v Dejvicích. Atmosféru zde komentuje: „Představte si něco nepředstavitelnýho. Tady plná chodba kluků. Drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy. Já jsem nemohl ze sebe vymáčknout ani slzu, protože tatík dávno mi říkal, jaká je to mrcha a zločinec,“ a raději si našel podnájem v Karlíně.

Jeho dědeček byl konzervativec, tatínek demokrat, ale ke komunismu měli odpor všichni. A Jaroslav Med dodává: „Díky teda té rodinné výchově… jsem byl uchráněn toho levicově-komunistického bacilu. Nikdy jsem neměl tuhletu tendenci, jako spousta mých vrstevníků, se nějakým způsobem ztotožňovat s tou komunistickou ideologií, což ale svým způsobem bylo hrozné.“

Svůj život během epochy ‚šťastných zítřků‘ shrnuje slovy: „Připadal jsem si jako v absurdním dramatu.“


(více na https://www.pametnaroda.cz/cs/med-jaroslav-1932)

Søren Kierkegaard je považován za prvního existencialistu, Jean-Paul Sartre filosofii existence proslavil. Na svého předchůdce ve všem navázal, s jedním malým rozdílem. Existenci zbavil jejího opia, jak mu říkal Karel Marx – Boha. Moderního člověka zbavil všech jeho alibi a daroval mu svobodu – v jednom balíčku s úzkostí, náhodami a absurdními shodami okolností.

Není divu, vždyť jeho myšlenky se rozvíjely v ovzduší druhé světové války, nejničivějšího
válečného konfliktu lidských dějin. Sešity z podivné války začínají v polovině září 1939, kdy
narukoval jako meteorolog do armády, a končí v březnu 1940. V květnu jeho jednotka upadla
do zajetí. Po propuštění se v Paříži zapojil do činnosti odbojové skupiny Résistance (Odpor).
Před válkou učil na prestižní École normale supérieure a na kontě už měl známé novely
Nevolnost a Zeď. Mobilizovat se nechal dobrovolně. Nemusel – pravé oko mu výrazně
uhýbalo do strany a byl na něj slepý jako patrona, levé měl zastřené a viděl na něj špatně.
V deníku si na to nikdy nestěžuje. Zmiňuje se jen, že ho toho kterého dne bolely oči a nemohl
myslet. Vyvozuje z toho jeden ze svých zvláštních postřehů, že člověk myslí očima. Občas,
když si připadá nevyužitý, uvažuje (ne úplně vážně) o přihlášení se do frontové linie. Tam by
ho ale podle poznámky překladatele Michala Novotného stejně nevzali.

Nevymlouvat se, nezaštiťovat se nemocí, to je jádro jeho filozofie. Všechno zlé je k něčemu
dobré. Zrakové postižení možná celou jeho myslitelsky-spisovatelskou kariéru uvedlo do
chodu, podnítilo v něm touhu dohlédnout až na dno lidské existence. Sám to naznačuje, když
se v deníku zabývá králem Vilémem II. a ptá se, co v jeho životě vedlo k rozhodnutí vojensky
napadnout Anglii. Odpovídá, že levá ruka postižená vrozenou svalovou atrofií.

Sartre píše deník během tzv. la drôle de guerre – podivné války. Francouzi vyčkávali, jestli po
nich Němci půjdou, nebo se spokojí s Československem, které okupovali od března 1939, a
Polskem, které obsadili v září 1939. Dlouho se nic nedělo, ale 10. května nacisté zahájili svůj
blitzkrieg, podivná válka se změnila v bleskovou. Při obléhání města Dunkerk, které v roce
2017 sugestivně filmově ztvárnil režisér Christopher Nolan, zahynul Sartrův dobrý kamarád,
filozof Paul Nizan.

Ven ze slonovinové věže
Z celkových patnácti sešitů se devět při dramatických událostech ztratilo. Máme jenom
zbylých šest – méně než polovinu! Je to děsivé, když si člověk představí, o jaké perly přišel. I
těch šest ale stále dává dohromady pořádnou „bichli“. Na její čtení žádnou podivnou válku
nemáme, trpělivá časová investice se ale vyplatí. Na drátě nás udrží uhrančivá intimita
autora. Ten se psaní mohl v klidu před bouří věnovat dvanáct hodin denně. Kromě deníku
každý den psal i dopisy Castorovi (přezdívka jeho celoživotní družky, filozofky Simone de
Beauvoire) a Wandě Kosakiewicz (jeho tehdejší mladé herecké „l’amour“). Každý třetí den
psal také matce a simultánně pracoval na románu Cesty svobody a svém stěžejním
filosofickém díle Bytí a nicota (1943).

Pokud jste Bytí a nicotu (Oikoymenh, 2018) četli, v deníku se vám k některým jejím kapitolám
dostane cenného backgroundu. Třeba k té o vůli nebo lásce. Také k jeho odmítnutí
„Nobelovky“ v roce 1964, kvůli kterému je spoustě lidí známý. Podrobně popisuje svoje
rozpaky, když má převzít poměrně bezvýznamnou literární cenu, kterou mu dopisem
nabízejí. Pokud četbu Bytí a nicoty teprve plánujete, doporučuji nejdřív sáhnout po jeho
prvním filosofickém spisu s názvem Transcendence ega (1936). Najdete ho v souboru Vědomí
a existence (Oikoymenh, 2006) spolu se statí Nástin teorie emocí (1938) a přednáškou
Sebevědomí a sebepoznání (1946). V Transcendenci ega Sartre obhajuje tezi, že Já není
přítomné ve vědomí. Není jeho bytostnou strukturou, je pouze jeho předmětem. V deníku
toto tvrzení relativizuje – tato teorie prý může vést k uzavření se do slonovinové věže
nezúčastněného pozorovatele. V reakci na válku a pocítěnou nutnost zaujmout k ní nějaké
stanovisko tedy dodává, že vědomí i tak disponuje jistou osobností. Tím do něj ale v žádném
případě Já nevrací. Vědomí bez Já nazývá průsvitným, Já do něj vnáší neprůhlednou hutnost.

„Je to moje válka,“ píše s vděkem za to, že díky ní mohl přičichnout ke své autenticitě.
Několikrát opakuje svůj záměr využít ji k tomu, aby se změnil. Touží po angažovanosti,
sestoupit ze slonovinové věže slov a potvrdit se činy. U nás je reprezentantem této touhy
filozof Jan Patočka, který se za normalizace postavil do vedení Charty 77. Sartre přijímá válku
za svou a hlásí se do služby, přestože válka znamená ničení, a kdo ničí jiného, ničí i sám sebe,
jak uvádí. Ve válce všechny nástroje, které původně sloužily k ochraně člověka, začnou
sloužit k jeho ničení. „Válka je neřád, který je nutno odmítnout. Avšak odmítnout jej, když
ještě žijeme v době míru (udělat všechno proto, aby k válce nedošlo), a ne když už jsme ve
válce. Jakmile však válka propukne, je nezbytné se do ní vrhnout, protože dovoluje
existenciálně žít. Je to jeden ze způsobů existenciálního uskutečnění. Pohrdání člověkem,
osvobození transcendentálního vědomí, rozchod se ,životem‘, všudypřítomná realita smrti,
anonymita jednotlivce i místa. Prožít ji takto znamená prožít ji jako antihrdina. Ale to
neznamená ji jen poznat, to znamená vést ji a utvářet se ve válce, utvářet se pro ni.“ Deník
vyšel s minimálními úpravami, aby byla zachována jeho autenticita.

Na Sartra měl velký vliv dánský filozof devatenáctého století Søren Kierkegaard. Ten je
z dnešního pohledu prvním existencialistou. Sartre od jeho pojetí hříchu odvozuje osobitou
teorii chyby. Kierkegaard byl křesťan. Sartre je považován za vzor ateismu, ale vlastně jen
přetlumočil náboženství do hmatatelných pojmů. Sundal Boha z piedestalu. „Existuje-li Bůh,
pak je kontingentní,“ píše v Bytí a nicotě (kontingentní znamená nahodilý). Byl-li Sartre
ateistou, pak byl prorokem ateismu (oxymóron). Vedle chyby se zabývá také třeba dírou.
Následující citace možná sečtělému čtenáři připomene svéráz filozofa Ladislava Klímy: „Otvor
v zadku je určitě ze všech děr nejživější, je to otvor, který se svrašťuje jako obočí, který se
smršťuje, jako se stahuje raněná zvěř, který nakonec zeje, jako přemožený, a není daleko
chvíle, kdy vydá své tajemství; je to nejzměkčilejší, nejskrytější ze všech děr, a co já ještě vím,
ne nebráním freudovcům, aby skládali hymny na řiť, tvrdím však, že kult díry časově
předchází kult řitě a že se uplatňuje na stejný počet objektů. Ano, připouštím, že se
poznenáhlu mění na sexualitu, domnívám se však, že je především presexuální, tedy že
obsahuje sexualitu v netečném stavu a že ji přesahuje.“

Nasládlí akolytové
Nezřídka je Sartre svým zvláštním způsobem poetický. Sám se považuje za těžkopádného,
což přikládá své snaze vypsat myšlenku pedantsky v její úplnosti. Píše slušnou báseň, ale
druhý den ji oseká do strohého skeletu. Kromě autenticity, kterou člověku může přinést
válka (v tom spatřuje její klad), se zabývá i svým stoicismem a optimismem (ty za klady
nepovažuje). Autenticita je pojem pocházející od filozofa Martina Heideggera. Jeho aparát,
do kterého patří dále třeba „lidská skutečnost“, si Sartre v deníku osvojuje. Před
Heideggerem na něj měl velký vliv zakladatel fenomenologie Edmund Husserl, kterého
studoval i během roční berlínské stáže v letech 1933-1934.

Když rozebírá pojem revoluce, poznamenává trochu zlověstně, že po ní musí nastat
diktatura, jinak se vlády zmocní zločinné živly. Komunistou tehdy nebyl, ke vstupu do strany
ho před válkou nepřemluvil ani její člen Nizan. Píše, že vojenský život, kde je všechno erární
včetně člověka samotného, je ideální na vyléčení se ze socialismu. Připojuje postřeh, že když
má voják tendenci ke vzpouře, nikdy ji neventiluje do vyšších míst, odkud přichází tlak, ale
obrátí se na sobě rovného a kritizuje výhody, kterých se mu nespravedlivě dostává.
Mnoho stran deníku plní úvahy o politické situaci. Ty jsou dokumentem o bouřlivé historii
přímo z její přítomnosti. Milovníci druhé světové války si přijdou na své. Němci i po zabrání
Polska hrají falešné hry na mírotvorce. Pro naši exaltovanou dobu jde o cennou sondu do
psychiky lidí, kteří ve všem připomínají ty dnešní. Sartre rozebírá chování svých akolytů, jak
nazývá kolegy ve zbroji, hlavně Pietra a Paula. Akolyta je osoba vykonávající křesťanské
obřadní povinnosti u oltáře. Vojenský život je podle Sartra koktejlem ztracené důstojnosti a
obřadnosti. Svěřuje se se svým odporem k důvěrnému přátelení se s muži (byl vychován
ženami), dostane vždy nepříjemně „nasládlý“ pocit. Sartre byl kromě filosofa i zdatným
psychologem. Tyto disciplíny jsou vlastně úzce spjaté.

Deník píše pro Castora a Wandu (i s tím, že někdy v budoucnu bude vydán), a tak často musí
slevit z vlastních nároků na striktní upřímnost. Různě uhýbá a fabuluje, což překladatel
rozkrývá v poznámkách, když deníkový zápis srovná s dopisem, který Sartre stejného dne
některé z žen napsal. Je zajímavé sledovat, jak ho různé psychické, hlavně milostné peripetie
posouvají k filosofickým objevům. Vždy čerpá z právě probíhajících zkušeností a okamžitě je
zobecňuje. Píše tady a teď. V Bytí a nicotě dává ke svým teoriím často příklady ze života,
ovšem fikční. Jejich situační předlohy neodhaluje, což je škoda, protože chladným
konstruktům dodávají silný kontext a sympatické (z vědeckého hlediska ale zřejmě
nežádoucí) subjektivní zabarvení.

Svoboda přes překážky
Wanda mu píše, že psaní odvádí od autenticity a že jediným autentickým spisovatelem byl
prokletý básník Arthur Rimbaud. Rimbauda Sartre obdivoval za to, že přestal psát. Pro
grafomana Sartra to bylo něco nepředstavitelného. „Když píšu, jsem šťastný.“ On těmi
dveřmi sice neprojde, ale otevře je pro druhé. Autenticita byla pro Sartra tím samým, čím
pro Kierkegaarda víra. Jak už jsem zmínil, panuje názor, že Sartre se všemu křesťanskému
vyhýbal jako čert kříži. Ve skutečnosti to spíš přetavoval do použitelného pojmového aparátu
zbaveného mystiky, domněnek a jiných berliček v duchu Nietzscheho sloganu „Král je mrtev,
ať žije král“. „Věřící jsou buď hloupí nebo falešní,“ píše Sartre, který byl chytrým věřícím –
promyslel Boha. Kierkegaardův skok do víry by se v jeho terminologii dal volně nazvat
„vržením se vstříc okolnostem“. Přijmout svůj úděl. Jde o to známé přijetí zodpovědnosti,
které zná každý „gymplák“.

Abych to vysvětlil – musíme volit. Není to jen možnost, ale i nutnost. Vzpíráme se tomu,
protože jsme nezvolili bytí, ve kterém musíme volit. Do světa jsme byli vrženi – porozeni.
Jakmile jsme ale jednou v jeho osidlech, musíme dělat jednu volbu za druhou. Nevolit nejde.
I když domněle nevolíme, volíme nevolit. Zvolené termíny evokují politiku, ale jde v nich o
základní chování člověka. Když je někdo nad věcí a neangažuje se za sebe, ustrne v póze.
Musí život vnímat a citlivě se jím zabývat v jeho proměnlivosti. Zvažovat možnosti, ale
nezanedbávat ani nutnosti – rozhodnutí, volby.

Při jednání nejde o Já, ale o vědomí, které je osobní, jak nám prozradil deník. Podobně jako u
Buddhy. Proč jednáme tak, jak jednáme? Není to žádný soubor faktorů, i z těchto faktorů
musíme zvolit jen jednu (jak tomu říká Sartre) signifikační vrstvu. Jde o dějové nitky v osudu
jednotlivce. Sartre tvrdí, že vypovídací hodnotu mají jen každá zvlášť, netvoří dohromady
žádnou „timeline“. Nejsou to střípky v mozaice, něco, co ve svém souboru dotlačí jedince
k jeho postojům a činům. Staví se proti tzv. deterministům a jejich demagogii genů a
prostředí. Proti freudovské psychoanalýze zastává existenciální analýzu. Ta je známá také
jako fenomenologická nebo daseinanalýa. Dasein je ústřední pojem Heideggerův, který ho
převzal od Hegela, Patočka ho do češtiny přeložil jako „pobyt“.

Deterministům Sartre oponuje svobodou. Jedinec volí svůj postup ve svobodném projektu.
Jevy provázející jeho život jsou toliko znameními, kterým jen on sám přikládá význam.
Svoboda je to, jak naložíme s tím, co nám bylo dáno. V tom, jak s tím naložíme, tkví
individualita, osobnost vědomí. Svoboda je možná, jen když má v cestě nějaké překážky.
Všemohoucí Bůh, jehož vůle se realizuje v reálném čase a jehož činy se dějí souběžně s jejich
myšlením, by byl podle Sartra jen otrokem vlastní imaginace. Mezi myšlenkou a činem musí
být časový odstup.

Myšlenkové ferrari
Pojem vědomí se u něj dá ztotožnit s pojmem svobody. Vědomí je trhlina v bytí, kterou
člověk sám sobě uniká. Jeho pojetí svobody se dá definovat Rimbaudovým citátem: „Jediné,
co je v životě nesnesitelné, je, že nic není nesnesitelné.“ Jen my sami stanovujeme míru toho,
kolik vydržíme, a hranici, na které se zlomíme. Každá výmluva je neupřímná. Neupřímnosti
Sartre říká špatná víra.

Všechno se snaží definovat relevantně a pregnantně, nedovoluje si žádné předsudky.
Všechno rozebírá, vtírá se jako olejíček poznání do pokožky-pravdy, kterou jsme všichni
pokryti jako vědomím. Sartre to nedělá za nás, jen jde příkladem, přičinit se musí každý sám.
Je oslnivý, není chladně odtažitý jako spousta filozofů. Ve svém textu je neustále přítomný a
poznatelný, srozumitelný. Ve své strojové pracovitosti je lidský. Při vysvětlování svých
myšlenek stojí nad nimi, staví vypravěčský oblouk. Když píše o své nepotřebě vlastnit věci,
staví ji do rozporu se svou teorií o tom, že základním způsobem komunikace mezi vědomím a
světem je přivlastňování. Nakonec svou vlastnickou touhu demaskuje v touze po poznání –
ve své potřebě psát, v bažení po pojmech, po definici. Po prohlédnutí.

Jako hlídací pes svědomí štěká, že nevědomost neomlouvá. Neposkytuje žádnou útěchu –
trest ani nebe. Defétistům a fatalistům bere jejich alibi. I jeho bohulibá teorie se ale svým
zachycením může v alibi zvrhnout. Co je na papíře, není skutečné, je to jen symbol
skutečnosti. Lidé si svět přivlastňují právě v zástupných symbolech. Sartrova filozofie je jeho
ferrari. Byl to literární svůdník a ekvilibrista, možná uhranutý sám sebou. Byl psaním posedlý,
často popisuje složitými termíny jednoduché věci. Jinak to ale ve filosofii nejde. I
nejsamozřejmější nicotnost musí být vytažena na světlo. „Nesmíme podléhat přílišnému
zjednodušování,“ píše na konci jednoho odstavce v Transcendenci ega. Čtenář se pousměje,
protože ten odstavec pro něj byl všechno, jen ne jednoduchý. ∞

Jean-Paul Sartre: Sešity z podivné války
Academia, Praha 2012, 653 s.

Kniha Příběh služebnice pojednává o dystopickém místě – republice Gileád – nacházející se na území Spojených států amerických. Zemí otřáslo nepříznivé ovzduší soužené toxickými výpary a mnoho žen se v tomto důsledku stalo neplodnými, neschopnými počít dítě. Alespoň tohle tvrdí totalitní režim, jehož obyvatelé jsou drženi v okovech.

Fiktivní společnost, která se vyvinula nesprávným směrem, je tvořena základními nedostatky a nedokonalostmi, které vznikly nesmyslným zveličováním ideologických principů. Antiutopický román Margaret Atwoodové, ačkoli napsán již v osmdesátých letech minulého století, dokládá nástrahy světa, které nejsou až tak nereálné, jak se na první pohled zdá. Diktatura, totalita, tvrdý neprostupný režim ověnčený neustálým omezováním, feminismus, upozaďováním žen, otrokářství, patriarchát. Nastal státní převrat, z liberální demokratické země, považované za jednu z nejvyspělejších na celém světě, se stala teokratická diktatura hlásající jako vzor společnost, ve které vládnou muži a ženy jsou jim podřízeny. Republika Gileád se zmítá v nepropustnosti klerofašistického režimu, ideologickém konstruktu kombinujícím prvky fašistické diktatury s katolickou náboženskou tradicí.

Offred
Režim vytváří základny žen, které slouží pouze pro reprodukci. Není jim dovolená láska, sex, milování ani kamarádství. Pohlavní styk je dovolen pouze pro odůvodněné a důležité rozmnožování. Služebnice se staly pouhými stoji na plození dětí. Novorozeňata jim jsou následně odebrána a předána velitelům a jejich manželkám, jež počít nemohou. Úkolem služebnice je nechat se oplodnit mužem, který jim je přidělen, velitelem, porodit dítě a následně odejít sloužit k další bezdětné rodině. Dítě jim je bezostyšně odebráno ihned po narození, nemají na něj nárok, nepatří jim. Hlavní hrdinkou knihy je Fredova (angl. Offred, tj. patřící Fredovi). Její pravé jméno se čtenář v průběhu děje nedozví, v knize ho Atwoodová ani náznakem nezmiňuje. To je rozdíl oproti seriálu, kde se služebnice divákům představí. Jména jako Fredova, Glenova či Warrenova jsou odvozená od křestního jména jejich pána, velitele, do jehož domácnosti náleží. Fredova patří k první generaci služebnic, pamatuje si dobu před tímto režimem, vzpomíná na svůj dřívější život, na svého muže a dceru. Nicméně i vzpomínky postupně slábnou a blednou, mlhavě je střídají poznatky z přítomnosti a minulost se ztrácí v mlze.

Návrat k tradičním hodnotám aneb fundamentalistická zvrácenost
V totalitních režimech oblečení vždy nějakým způsobem ovlivňovalo identifikaci a sloužilo jako nástroj k ní a  zároveň i k ovládaní občanů. Ať už se jednalo o žluté pěticípé hvězdy na židovských kabátech za doby nacismu či purpurové pláště ve starém Římě a podobně. Manželky velitelů chodívají oděné v modré, průzračně čisté modři. Služebnice se zahalují do červené, rudé jako krev. Červená, aby je bylo dobře vidět. Za jakékoli situace. Na hlavách jim tkví bílé čepce, které mají skrývat identitu služebnice a zakazují jakýkoli intimnější kontakt s jejími společnicemi. Musí chodit s hlavami svěšenými, zcela podřízené a vzdávající hold bohu. Architekti režimu vystavěli vskutku nepropustnou propast mezi oddělenými kastami – velitelé, manželky, služebnice, marty (vykastrované služky, které se staraly o domácnost), ekonomanželky. Každému byla přidělena zvláštní uniforma, podle níž člověka ihned zařadíte do systému.

Patriarchální forma vlastnictví
Ženy nesmějí číst, nemají kreditní karty, nesmějí hospodařit s penězi a nevlastní žádný majetek. Jsou zcela odříznuté od všeho, jsou v moci svých manželů a velitelů. Za porušení jakéhokoli z předpisů následují tvrdé tresty. Jediné, čemu mohou manželky velitelů věnovat svůj čas, je pletení, vyšívání či zahradničení. Setrvávají v domácnosti, věnují se jednoduchým činnostem. Nepletou se do řízení organizací ani politiky. Tahle výsada je pouze mužská. Jen oni vědí a ovládají. Oni stvořili tento režim, systém, který nutí plodné ženy k sexuálnímu otroctví v rámci toho, aby znovu zalidnily svět. Předávají si služebnice jako použité zboží, které se prokázalo jako užitečné. V tomto rozmaru je ztracena jakákoli individualita, osobitost. Všechny služebnice jsou identické. Stejný oděv, stejná opakující se každodenní činnost, stejné poslání. Užívání patronym velitelů ještě více upozaďuje jejich identitu a vysává z nich život.

Lepší nikdy neznamená lepší pro všechny, někdo si vždycky pohorší
Jedná se čistě o ženský román. V centru pozornosti je porod a pozorování menstruačního cyklu. Péči o budoucí rodičku, o služebnici, zastávají marty. Ty mají na starost domácnost a dohlíží na služebnici. Autorka se zamýšlí nad postavením ženy ve společnosti, její rolí matky i dcery a celkově nad ženskou sexualitou. Ačkoli jde v knize především o totalitu a diktaturu, tato vedlejší ženská témata krásně otevírají příběh a nabízejí okolnosti, které také stály za vnikem této nové republiky. Atwoodová popisuje děj do hloubky a do detailů, čtenářům nabízí jedinečný zážitek nahlédnutí do zákulisí zvěrstev a mrzačení. Ponurá atmosféra rámuje drobnosti i náhodné bezvýznamnosti, které jsou důležitým prvkem ve stavbě příběhu. V Gileádu jde především o děti. Dítě je největší prestiží a každá domácnost o něj usiluje. Je povinností a posláním vystavět kompletní rodinu. Důležitým elementem v tomto procesu je však mít poslušnou a bezproblémovou služebnici. ∞


Margaret Atwood: Příběh služebnice
Nakladatelství ARGO
Praha, 2017, 348 stran

Oceňovaný světový bestseller Mléko a med, který vzešel z pera autorky Rupi Kaur, přináší skrze svou mladší sestru v podobě volného pokračování Květy slunce ještě přímočařejší a více demaskující přiznání. V pořadí druhá sbírka poezie opět představuje unikátní počin, v němž ústředním motivem je láska ve všech svých podobách. Kromě lásky vypráví kniha o smutku a odříkání, úctě ke kořenům a k domovu i o vnitřní síle.

Kniha Květy slunce je rozčleněna do pěti částí, jež zpřeházeně představují životní cyklus květiny. Vadnutí, Odumírání, Klíčení, Růst a Rozkvět. Tato metaforická slova skrývající hluboký příběh mají připomínat samotný vývoj Rupi Kaur a její životní cestu, která stála předlohou jejím básním. Jakési znovuzrození, znovunalezení krás života a lásky s vášní v hlavní roli. Cesta růstu a zahojení.

Vzala jsem kytici, kterou jsi mi daroval, otrhala vadnoucí květy a jeden po druhém snědla
Autorčino vyprávění začíná smutkem a truchlením po lásce, je provázena sexuálním nábojem a chtíčem, návaly naděje a dalších chmur, protkané rozhodnutími a životními křižovatkami, až dospívá ke vzkvétajícímu konci naplněnému radostí a novou chutí žít. Se slovy „v den, kdy zemřela láska, puklo mi srdce v těle“ začíná první lyrická procházka autorčiným životem, svět vypadá ztracen a žal je utápěn v moři slz. Básněmi Kaur sama sobě naznačuje, že by se neměla odevzdávat, zaslouží si někoho, kdo zůstane a neopustí ji, nenechá ji napospas temným a ničivým ideám. Mysl zůstala nepošramocená, avšak srdce se rozpadlo na zvadlé kusy stejně jako darovaná kytice. „Myslíš, že tu porostou květiny, až ty i já budeme někde jinde, budovat něco jiného, s někým jiným?“

Moje matka se musela vzdát všech svých snů, abych já mohla snít
Návaly deprese, vzpomínání na šťastné minulé časy, uvědomění si pociťované prázdnoty i naplnění, které láska v jejím srdci zanechala, neustálé a vyčerpávající usilování o to být krásná, nekonečné snažení, nekonečná nespokojenost, podceňování se, znásilnění, sebenenávist prostupující v následnou sebelásku a sebeuznání. „Umíráme od chvíle, kdy přijdeme na svět a zapomínáme se těšit z jeho krás.“ Rupi Kaur si prošla ve svém životě mnoha stádii a nástrahami, které ji přidržely na místě a házely jí klacky pod nohy. Stejně tak jako květina musí zvadnout, odumřít a znovu zaklíčit a vyrůst, aby mohla rozkvést, tak i Kaur zasela ve svém nitru malé semínko, jež z ní udělalo opět krásnou a uvědomělou ženu, která si sama sebe váží. Zjistila, že těch jediných (milenců) může být vlastně i více, že potřebuje muže jako slunečnice slunce a že na světě není nic, co by nevyřešil kopeček zmrzliny s mátovou čokoládou.

Jsi všude, jen ne tady
Rupi Kaur obě své knihy sama doprovodila jednoduchými, minimalistickými, avšak emočně silnými kresbami. Ilustrace připomínající nedbalé černé tahy perem se ve spletitých rysech proplétají stránkami a důmyslně doplňují básně. Znázorňují nahé ženské tělo, plačící oči, květiny, plody, slunce či Zemi. Kaur dokázala stvořit půvabnou symetrii a sladěnost básní spolu s ilustrovanými obrázky, které dílu dodávají obdivuhodný charakter.

Všimla jsem si, že všechno, co nemám, mi připadá krásné
Autorka užívá vybraných metafor a přirovnání, hraje si s jazykem a kontrasty. Skoro nevyužívá interpunkci ani velká písmena a vůbec nepíše ve verších. Černá slova z jejích úst jen ve sledu vypadávají na čistý bílý papír a plynou. Důležité je poselství. Uznání si zaslouží také překladatel Petr Teichmann, který dokázal příběh mimořádně krásně a s citem přenést do českého jazyka. Dílo, které má tvář i tělo, je laděno především pro ženské čtenářky, které s ním sympatizují, nacházejí se v něm a utápí se v osobním, autobiografickém příběhu Kaur. Ta využívá stručná, chladná, úsečná slova, která provází vřelé pocity a záchvěvy lásky, vzpomínek a romance. V knize popisuje mnoho odhalujících erotických pasáží, podrobně rozepsaných obnaženým stylem bez skrupulí, nic neskrývá. Odhaluje své slabiny, svou bolest i svou sílu. ∞


Rupi Kaur: Květy slunce
Edice Knihy Omega
Praha, 2019, 256 stran

„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Kapuściński vypráví příběh odehrávající se na odlišném kontinentě, ve státě bývalé Persie. Přibližuje nám historii dynastie Pahlaví, jež vládla v Íránu po dobu skoro šedesáti let, o jejich šáhovi a jeho synovi, jenž zaujal místo po svém otci, i o mentalitě tamějších obyvatel. Kapuściński vyhledával místa, kde cítil, že se bude odehrávat něco pro naši historii důležitého. Zabýval se již rozpadem bývalého Sovětského svazu či postkoloniálním vývojem v Africe, procestoval skoro všechny bývalé státy patřící do tohoto impéria.

Dav přitahuje dav
V knize Šáhinšáh popisuje autor krutý režim, který sužoval Írán po dlouhá léta, totalitární diktatura nepřipouštějící jakýkoli odpor vůči vládci na straně obyvatel. Režim založený na strachu lidí. Policie a tajná služba s názvem Savak hledala jakékoli popudy a náznaky, kvůli nimž by mohla zavřít lidi do vězení a následně je mučit. Stačilo si postěžovat na dusné počasí a už vás odvedli, líčí v knize Kapuściński. Ostatní se snaží nepřihlížet, nevydávat žádná slova ani zvuky, splynout s davem a dělat, že se nic neděje. V Íránu se každý stará jen, aby měl zameteno před svým dvorečkem. Zapadnout mezi ostatní a v žádném případě si na nic nestěžovat, jelikož Savak by ihned našel v obyčejných slovech stížnosti proti šáhovi a tamnímu systému.

Východ a Západ jsou dva světy, které se nikdy nesetkají a nepochopí
Tento přísný autoritativní systém se obyvatelé snažili svrhnout revolucí v roce 1978. Pořádaly se demonstrace, lidé se bouřili a toužili po změně, která by konečně zahnala muka, jimiž museli procházet pod nadvládou šáha Pahlavího. Dynastie rodu Pahlaví se snažila modernizací země přiblížit k Evropě, zejména k Velké Británii, Francii a Německu. Avšak šáh se tak moc snažil budovat nové továrny a elektrárny, až zapomněl na rozsáhlé a časté chudinské čtvrti, slumy, kde lidé neměli ani studnu s pitnou vodou k přežití, zanedbal dopravní situaci, tím pádem lidé stáli v kolonách na silnicích několik hodin bez průjezdu. Co cizímu člověku řekne fotografie se studnou ve vesnici? Zato fotografie monarchy s tryskovým letadlem v zádech, to je jiná. Zavedl ve své zemi mnoho změn, aby se přiblížil k vyspělým západním státům. Avšak namísto aby vylepšil zanedbané oblasti, raději je nechal zbourat, vyhladit ze země a nahradil je bohatými luxusními čtvrtěmi, kde usadil své přátele.

Upevnit svou vládu a zvýšit svou popularitu
Šáh neustále potřeboval slyšet slova obdivu, chvály. Okrádal svou zemi všemi možnými způsoby a čekal uznání ze strany obyvatel i ostatních států. Peníze z íránské ropy investoval do zbrojení a luxusu svého života. Velice toužil po bohaté zemi, chtěl se stát pátou velmocí, mít třetí nejlepší armádu světa. Nejdůležitější pro něj bylo vyrovnat se a daleko přesáhnout počet torpédoborců, letadel, lodí či tanků, které vlastnila Británie a Německo. Šáh rád dával na odiv své bohatství, jelikož jeho cílem bylo zaujmout, oslnit a ohromit. Nač mít peníze a nechávat si je stranou? Mít takhle, to radši nemít vůbec. Všichni se musí dívat a divit se.

Král králů
Zvrácená a brutální diktatura, tvrdé mučení nevinných lidí, věznění, tresty smrti lidem, jež nebyli šáhovi vhodní či jakkoliv výhodní, stáli mu v cestě. Povýšen byl ten, kdo byl šáhovi nejvíce prospěšný a mohl mu být užitečný. Jakmile se karta obrátila a člověk pozbyl užitku, nemělo cenu si ho dál vydržovat. Všechno bylo nemocné, celý režim. Lidé trpěli vůči sobě navzájem nedůvěrou, nikomu se nemohlo věřit. Kdokoli vás mohl udat, kdokoli mohl být sám Savak. Váš soused, kamarád, náhodný spolucestující autobusem. V Íránu není nikdy klid, nad touto zemí visí vždy černý mrak.

Kdokoliv si v mučírně mohl představit sama sebe, jelikož nikdo nevěděl jistě, jestli se na něj náhodou také nedostane. Lidé žili v naprosté nejistotě a s vidinou zítřka, který mohl být daleko horší než jejich dosavadní život. Nevadilo, že je člověk nevinný. Nikdo se nesměl cítit ani na chvíli v bezpečí, nástrahy čekaly všude na kohokoliv. Obžaloba se ve skutečnosti ani netýkala činů, ale úmyslů. A ty mohly být připsány každému.

„Írán Írán,
toť krev, smrt a vzpoura.“
– nejpřesnější definice Íránu
Šáh by měl vládnout do konce své smrti. Rezá Šáhovi Pahlavímu ani jeho synu Muhammadu Rezá Pahlavímu se toto nepovedlo. Oba byli svrženi. Jejich panování skončilo hanebně a neslavně, s rozsáhlými následky. Když šáh Muhammad Rezá Pahlaví opouštěl svůj palác, plakal. Ale již nebylo cesty zpět, napáchal mnoho zločinů a způsobil mnoho smutku a neštěstí ve své zemi. Na místo šáha, jenž musel opustit zemi a odejít do exilu, se z vyhnanství naopak vrátil ájatolláh Chomejní, který převzal vládu nad Íránem. V zemi začaly změny, bořily se památníky a monumenty postavené na počest šáha, stavěly se nové proti šáhovi. V Íránu tak začala panovat nadvláda duchovních. Šáh nepřestával doufat ve svůj návrat. Nevrátil se, ale mnoho z jeho počinů zůstalo. Despotický šáh zemi opustil, ale diktatura, jež v této zemi vždy zvítězila, neodešla s ním.

O Ryszardu Kapuścińském můžeme dozajista bez přehánění říci, že to byl dobrodruh srdcem i duší a nic ho v jeho bádání za novým poznáním nezastavilo. I proto jsou jeho knihy tak populární a i po letech svého vzniku mají svou hodnotu a baví čtenáře napříč generacemi. Kniha Šáhinšáh vyšla jako první na světě v českém vydání díky překladateli a kamarádovi Ryszarda Kupuścińského Dušanu Provazníkovi, až později byla vydána v jeho rodném Polsku. Kniha v člověku vyvolá hned několik emocí. Nadšení z perfektně napsaného příběhu, rozhořčení nad děsivými věcmi, které se v Íránu odehrávaly, soucit a vděčnost za to, kde a jakým způsobem můžeme žít my dnes. ∞


Ryszard Kapuściński: Šáhinšáh (1. kompletní české vydání)
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 172 stran

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Válka v Bosně a Hercegovině, probíhala na území státu bývalé Jugoslávie od dubna roku 1992 do prosince roku 1995. Více než tři a půl roku, kdy mezi sebou bojovali Muslimové a bosenští Srbové žijící pospolu. Dříve spolubydlící, kamarádi. Etnická nenávist, nestabilita a mocenské nároky v této problematické oblasti vystupňovaly konflikt mezi několika stranami a jejich armádami. Válka v Bosně je považována za nejkrvavější konfrontaci té doby v Jugoslávii.

V době válčení se reportéři mohli přetrhnout, aby jako první informovali o nastalé situaci. Po válce však z místa všichni novináři odešli a nezůstal nikdo, kdo by podal zprávy o tom, jak to v Bosně vypadá po masakru, jak žijí přeživší, již ztratili všechny své blízké. Wojciech Tochman to však udělal, byl tím, kdo navštívil místo po katastrofě. Vydal se do Bosny a prostřednictvím své knihy líčí příběh očima opuštěných matek, dětí i lékařů, těch, kteří zůstali a snaží se v tomto městě se znovunalezeným mírem žít.

Kosti z masových hrobů, z hlubokých tajemných jeskyň, ze studní
Jednou z hlavních postav knihy je polská antropoložka žijící na Reykjavíku Ewa Elwira Klonowská. Doktorka Klonowská se specializuje na lidské kosti, dokáže podle pohledu na kost rozpoznat, do jaké etnické skupiny člověk patřil, jakou trpěl nemocí i jak rád sedával. Sama říká, že kosti k ní promlouvají a miluje s nimi pracovat. Nezvyklé zaměření doktorky Klonowské v Bosně nalezlo široké uplatnění, mnoho pozůstalých po obětech války nemělo možnost pohřbít těla padlých a uspořádat jim pohřeb, který si zaslouží a jaký jejich víra vyžaduje. Aby měli svou lebku na krku a aby vypadali důstojně, když povstanou z mrtvých. Pomocí antropoložky, jež kosti hledala a následně sestavovala těla do kupy, se to většině obětem povedlo.

Každý zločin má své jméno a příjmení
Dalšími ústředními postavami knihy jsou Jasna a Matka Mejra, jejichž příběhy provázejí celou knihou. Jasna vystudovala práva, provdala se a porodila dvě děti. Ve válce ztratila všechny, manžela i své děti. Kdyby někdy zapomněla, zešílela by. V Bosně přemýšlí takovým způsobem, že některé ostatní matky měly více štěstí, zemřely spolu se svými dětmi a dnes netrpí vzpomínkami.

Mejra Dautovićová pomáhá doktorce Klonowské, utěšuje příbuzné. Sama ve válce ztratila syna Edvina a dcera Ednu. Ví o všem, co její dceři Srbové dělali, kdo ji bil, kdo ji znásilnil. Jediné co neví je, kam odjel autobus, ve kterém její Edna seděla. Nikdo potom už ten autobus nikde nespatřil.

Srbští muži obvykle umírali na frontě, Muslimové nejčastěji střelou do týla
Nejdříve byli zabíjeni majetní, poté všichni. Probíhaly masové popravy, střílelo se do lidí čekajících ve frontě na chléb. Nepřátelé vytvářeli koncentrační tábory, masové hroby, popravy probíhaly v okolních lesech, v Breze. Nikdo v té době pořádně nevěděl, co se pod jménem Breza skrývá. Až později vyšlo najevo, že se jedná o místo, kam vozí oběti popravovat. Po válce přišly na řadu procesy masové exhumace, identifikace nalezených kostí obětí. Srbů ve válce zemřelo dvakrát méně než Muslimů.

Jiný život před válkou
Co tvůj muž? Co syn? Co jsi dělal za války? Tři otázky, na které doopravdy nechcete slyšet odpověď. Otázky, jež nikdo nikomu v dnešní Bosně nepoloží. Lidé čekají na pomoc, která odnikud nepřichází. Nikoho nemají, nikdo je nepřijde navštívit. Obyvatelé se stěhují, odcházejí pryč. Naposledy se v Rizvanovići, vesnici kousek od města Prijedoru, narodil člověk před devíti lety. Rizvanovići byla za války kompletně zdevastována, muži byli buď zabiti nebo odvedeni do koncentračních táborů.

Lidé se po válce změnili. Nenavštěvují se, nesmějí se. K čemu ta válka byla? Pro nic, pro strach, krev, život v šedých němých barácích. Lidé umírali pro prázdné hrnky.

Jen stěží si v dnešní době dokážeme představit a vlastně vůbec pochopit, že se někde na světě v nějakém období dělo zlo takového rozměru. Že člověk dokáže druhému tak moc uškodit a způsobit mu tolik utrpení. Wojciech Tochman píše stroze, vypisuje fakta a útržky rozhovorů s pozůstalými. Vše popisuje úsečně, bez zbytečného nabobtnávání a přikrášlování. Kniha Jako bys jedla kámen dokládá, že ačkoli je vzezřením útlá, skromná, její obsah je neskutečně silný, nabitý emocemi a zanechá v člověku silný dojem. ∞


Wojciech Tochman: Jako bys jedla kámen
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 128 stran

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

Perfektně napsaná kniha Ondřeje Kundry – Můj úžasný život – patří k jednomu z mála u nás vydaných pramenů, ze kterého se dozvídáme bližší informace o životě žijící legendy Medy Mládkové. Letos v červnu k nim přibude divadelní inscenace Adély Laštovkové Stodolové s Tatianou Vilhelmovou v hlavní roli a s premiérou v Sovových mlýnech.

Žena, která přežila 20. století
Kvůli přísnému otci neměla hezké dětství a snažila se osamostatnit, jak jen to šlo. Právě po něm však zdědila povahu býka a vlastenectví. Děti však sama nikdy neměla. Fascinována uměleckým světem stala se nejprve tanečnicí, následně studovala v Ženevě překladatelství i ekonomické a politické vědy. Nakonec vystudovala dějiny umění v Paříží a pochopila, že se chce umění věnovat naplno. Po setkání s ekonomem Janem Mládkem už její sběratelské a mecenášské schopnosti nemohl nikdo zastavit. Úctyhodná soukromá sbírka výtvarného umění (1200 děl českých umělců) začala získáním malého obrázku Františka Kupky. Účetní hodnota jejího daru Praze je půl miliardy korun. Zpětně vidíme, že její důležitá životní rozhodnutí přinášejí v dlouhodobém kontextu hodnoty s nekonečných přesahů. Její vnitřní síla je vedená nesobeckou láskou (k vlasti, k umění, k okolí).

Neobyčejně schopná manažerka
Po přečtení knihy Ondřeje Kundry se ve mně probudila hluboká úcta k této dámě, která, ač v naší zemi většinu času nežila, svůj život zasvětila své původní vlasti a především českému umění. Nikdy se nestala emigrantkou, pouze exulantkou, která se hodlá jednou vrátit. Stejně tak přemýšlela vždy o tom, že své zemi vrátí, co jí náleží. Založila první československé exilové nakladatelství Edition Sokolova, vytvořila Nadaci Jana a Medy Mládkových. Vybojovala Muzeum Kampa v Sovových mlýnech. Podařilo se jí zpřístupnit Werichovu vilu pro veřejnost jako muzeum Voskovce a Wericha. Ovlivnila několik generací. Její odhodlání a inteligence z ní dělají hrdinku doby minulé i té naší. ∞


Meda Mládková – Můj úžasný život
Academia
Praha, 2014, 180 stran

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

Pod pojmem Ku-klux-klan si v dnešní době mnoho lidí představí už jen scény z filmů jako Hořící Mississippi či novějšího Nespoutaného Djanga od Quentina Tarantina. Ačkoli se zdá, že ve dvacátém prvním století je takovéto jednání nemožné a žijeme v domnění, že extrémistický Ku-klux-klan je minulostí, není tomu tak. V současnosti tato „bílá“ uskupení stále operují a prosazují nadvládu bělochů, rasovou segregaci a mocnou křesťanskou víru. Když se však Surmiak-Domańska ptala členů Ku-klux-klanu na jejich přímé zkušenosti s černochy, padla překvapivá odpověď, a to, že žádné nepříjemné zážitky osobně nezažili ani jiné případy neznají.

Kniha dokládá fotografie rodiny pastora Robba, staré výstřižky z novin, inzeráty, typické pálení křížů, ženu ukazující svou vlastní bílou kápi či lynčování z roku 1930.

White power
Organizací označujících se jako KKK existuje momentálně více. Každá má své strategie a ředitele a odlišnou image. Celkem jich je asi kolem čtyřiceti s více než sto pobočkami. Surmiak-Domańska strávila čas ve straně Knights of the Ku-klux-klan pastora Thomase Robba, jež funguje už bezmála čtyřicet let a snaží se držet krok s dobou. Ve straně je celá Robbova rodina, jeho dcera Rachel Pendergraftová, která je zároveň mluvčí Rytířské strany a její tři děti. Nejmladší Andrew Pendergraft má svůj vlastní pořad The Andrew Show hlásající „Ahoj, já jsem Andrew. A tento program je pro všechny bílé děti!“

Tam, kde je nenávist přirozená
Autorka vypráví příběh dnešního moderního Ku-klux-klanu hned z první ruky. Sama podnikla cestu do amerického jižanského městečka Harrison, které má nelichotivou nálepku nejrasističtějšího města v celých Spojených státech. Arkansaské město s pouze třinácti tisíci obyvateli patří do oblasti takzvaného „Bible Belt“, která se vyznačuje silným evangelickým protestantismem. Právě ve státě Arkansas se radikální organizace Ku-klux-klan zrodila.

„To není pán natřený čokoládou, synku, ale negr“
Surmiak-Domańska pobývala v USA v roce 2013, kdy přes e-mail kontaktovala Robba, nejvyššího představitele Rytířů Ku-klux-klanu. Ten si kladl jedinou podmínku, aby spisovatelka napsala o všem, co uvidí pravdu. A jak sama tvrdí, to taky udělala. Sledovala činnost klanu již od jeho nejmladších členů, dětí, které nenavštěvují pravidelně školu. Jejich rodiče je vyučují doma, nerušené vlivem ostatních dětí a učitelů. Tímto způsobem mají možnost vštěpovat jim myšlenky přátelské s hnutím bílých kápí. Někteří starší účastníci jsou v klanu více než dvacet let a jeho hodnoty vyznávají s úctou a láskou.

Tady bydlí láska
Ku-klux-klan vnikl v roce 1866 a nikdy svou činnost neukončil. Pouze změnil své počáteční vystupování vyznačující se jako proti-židovské a proti-černošské na pro křesťanské hnutí prosazující dobrý život a bezpečí. Ovšem křesťanství chce chápat tak, aby bylo v harmonii s tvrzením o nadřazenosti bílé rasy. Sjezdy členů vždy probíhají v přátelském duchu. Děti i dospělí prodávají limonádu a různé občerstvení, upomínkové předměty jako náušnice se zlatými písmeny KKK nebo trička s nápisem We’re dreaming of a White Christmas. Ředitel strany Thomas Robb vítá svým projevem, lidé se baví, smějí, děti si společně hrají, nikomu se neubližuje. Navenek působí jako naprosto obyčejní lidé na srazu sousedů a přátel, ale hodnoty a tradice Ku-klux-klanu v místní komunitě stále přetrvávají, i když v mnohem mírnější podobě.

O autorce
Polská reportérka a spisovatelka Katarzyna Surmiak-Domańska se nevyhýbá kontroverzním tématům týkajících se sexuality. Zabývá se taky příběhy sexuálních násilníků, pedofilů a polských nacionalistů. Využívá reportážní metodu, která zahrnuje mluvení s lidmi tak dlouho, dokud nevidí svět jejich očima. Fascinuje ji obraz z pohledu násilníka, ne oběti. Tvrdí, že si lehce sama sebe představí v roli mučeného, ale dokáže si představit, jak sama někomu ubližuje? Kniha Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, za kterou byla nominována na cenu Ryszarda Kapuścińského za literární reportáž a na prestižní literární cenu Nike, je její čtvrtou reportážní publikací.

Na knize nejvíce oceňuji autorčinu nepředpojatost a nestrannost, se kterou dokázala klan popsat. Zpestřením četby samotné knihy napomohly rozhovory, kterých dokázala Surmiak-Domańska v celém průběhu své reportáže nastřádat spoustu. Členové klanu se k ní chovali vlídně a přátelsky, neměli problém o své činnosti mluvit. Reportérka se nebála zasáhnout ani do minulosti a vykreslila jak hnutí původně vzniklo a postupně se formovalo. Podoba útvaru je ucelená, vtáhne vás do děje, nasadí brouka do hlavy. ∞


Katarzyna Surmiak-Domańska: Ku-klux-klan. Tady bydlí láska
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 304 stran

Vpravit do sebe semena černých borovic
co vydrží větry nejvyšších skal
nasoukat do nosa korálek
a vykořsťovat se (naprosto nesmyslně).
Následně se pohoupat na na ose x
postupně se odlučovat
držet stále odstup od osy y
jen změkčile vyměšovat
jako ježek převrácený naruby
co je žlutý sytě žlutý.
Závěrem to samozřejmě
zcela neuváženě změnit
a nacintat krev všude po domě
neboť je zbytečné se oblékat
– kožojedi vylézají z děr.


65+

Přitisknuty k velkým taškám – k tomu všemu co nakoupily – plaché ženy – s úzkostnými poruchami – aby bylo všeho dost – pro všechny kolem.

Žít jako černobílá fotka – věřit že bůh se polepší – nechat se uchopit – mezi palec a ukazováček: smrtí ztichlé saranče – přenášené pod mikroskop – každé ráno – každý večer – celou noc.


Vztah

On: Posed. Pozorovatelna. Na vyvýšenině. Zpozorovat. Zaměřit. Kružnice hledáčku s čárami středem. Neminout. Odstřelit.

Ono: Na otevřeném oranisku okusit hlínu. Nahromadit ji v puse a pomazat si zuby. Maskování. Pak ležet opodál. Odloveno. Pomočeno loveckými psy. Vystaveno u honitby.

On: Na odchodu. S objemnou důvěrou v pušku pohupující se na rameni a hubou plnou slin.


Dosud nepublikované texty

Kniha, jejíž alfou je umění, které nebylo vytvářeno jako artefakty s primární estetickou funkcí, a ve které je omega zastoupena přehledem práce vizuálního umělce propojujícího množství médií, přináší na svých 992 stranách ve hmotnosti necelých čtyř kilogramů přehled dějin umění vymezený na české země.

Přestože počet 992 stran zní jako množství, které elektronickou čtečku knih nevybije, ale kvalitu knižní vazby prověří, je pro rozmezí od středověku, tedy roku 800, až do druhé poloviny 20. století pro téma dějin umění odvážnou redukcí. Představit všechny druhy umění za poslední desetiletí se stalo předmětem zájmu dvou hlavních editorů – Rostislava Šváchy a Taťány Petrasové – a prací na patnáct let.

Od mistra Theodorika k Federicu Díazovi
V rámci bezmála tisíce stran, které plní svými texty 33 autorů, je nutné kromě nadhledu nad projektem a přístupů jednotlivých přispěvovatelů najít systém, který bude přehledný a zároveň umožní sjednotit množství autorských textů do jedné konzistentní podoby. Takovým systémem se stala forma tzv. rodinek, tedy skupin, které představují několik uměleckých děl propojených podle určitých společných znaků: idea, způsob vzniku nebo příslušnost k určitému směru, osobnost královského nebo šlechtického objednavatele, různá ztvárnění jednoho tématu nebo další jiné spojující vazby. Systém pak ještě zpřehledňují tři hlavní sekce v knize, z nichž každá má svůj grafický znak – kruh představuje středověk, šestiúhelník náleží renesanci a baroku a čtverec ohraničuje moderní umění. Orientace nejen v knize, ale především v rozsáhlém časovém období je pak procházkou historií bez bloudění.

Požitek z celistvosti knihy mírně narušují jednotlivé autorské styly. Některý text je plynoucím vyprávěním, jiný zase analytickou jazykově náročnější esejí. Tomuto faktu se ale v případě 280 esejí od různých autorů nedá vyhnout a pakliže čtenář vnímá knihu jako přehled či příručku a nikoli jako souvislé historické vyprávění, není tato rozmanitost důvodem pro negativní kritiku.

Nepublikovaný Drtikol
Progresivním přístupem není jen způsob sestavení jednotlivých sekcí knihy do rodinek, ale také zvolení přiléhavého názvu titulu – kniha Dějiny umění v českých zemích 800–2000 zařazuje i umění německy mluvících autorů, tvůrců židovského původu nebo architektů s italskými kořeny, jejichž začlenění je nutné v ohledu na vývoj hranic území českých zemí, které od středověku měnilo svou podobu. Pod grafikou vytvořenou Terezou Hejmovou a Štěpánem Malovcem je usazena přehlídka vývoje architektury, malířství, zahrad a parků, grafiky, kresby, instalací, nových médií, fotografie a dalších uměleckých odvětví. Knihou prostupuje množství obrazových reprodukcí, jejichž samotné shánění zabralo přes dva roky. Obsahuje i dosud nepublikovanou fotografii Františka Drtikola.

Stěžejní dobrou volbu představuje spolupráce nakladatelství Artefactum Ústavu dějin umění Akademie věd ČR s nakladatelstvím Arbor vitae societas. To za dobu 25 let své existence vydalo více než 400 titulů o umění. Zaměřuje se především na vydávání knih o výtvarném umění, ale v dalších edicích i na poezii, prózu, literární eseje nebo texty o architektuře a v neposlední řadě na deníky umělců nebo jejich monografie. Díky množství zkušeností mohla být tedy laťka v podobě této knihy, jejíž nemalou výšku si nakladatel Martin Souček uvědomoval od začátku spolupráce, společnými kroky zdolána a jako dosud nejnáročnější vydaná publikace slibně začít plnit nejen knihovny českých čtenářů, ale díky anglické jazykové mutaci i těch zahraničních. ∞


Dějiny umění v českých zemích 800–2000
Arbor vitae societas a Artefactum
Praha, 2017, 992 stran

Kerouac, Ferlinghetti, Snyder, Corso, Ginsberg. Básníci, jejichž slova stále rezonují a texty nežijí jen v knihách, ale i na pódiu. Scénická koláž Jam Session s beatniky propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí jejich verše.

Malé nezávislé nakladatelství Perplex se věnuje především poezii. Za dvanáct let fungování vydalo nad třicet knih. Pořádá cyklus literárních večerů Nadějné vyhlídky nebo Básnický maraton, formu autorských čtení na různých a atypických místech. Tím ale jeho činnost nekončí. V loňském roce se vrhlo na představení poezie beatnické generace na divadelních prknech. V bezmála šedesátiminutové scénické koláži na motivy básnických textů se širokému publiku oživují kultovní básně o toulání, volnomyšlenkářství, drogách a nekonvenční lásce.

Hipsteři s andělskými hlavami, celí žhaví po prastarém
Poezie druhé poloviny 50. let, která zněla Spojenými státy americkými, burcovala, hledala vlastní způsob života a k tomu většinovému se stavěla do opozice. Manifestem této básnické generace se stala rozsáhlá poéma Kvílení. Volné verše plné zoufalých, groteskně vyhrocených situací, drog, vulgarismů, halucinačních nebo sexuálních zkušeností, rozpoutaly až takový humbuk, že byl nakladatel, básník Lawrence Ferlinghetti, roku 1956 uvězněn a obviněn z oplzlosti. Dle tvrzení žaloby se totiž nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu. O rok později soud uznal Ferlinghettiho nevinným a obscénní autor Kvílení, Irwin Allen Ginsberg, se už jen těšil – ba možná se i smál – z dalších 5000 výtisků sbírky nedlouho po soudním přelíčení vydaných, aby uspokojily poptávku, kterou celá událost vyvolala.

Odhalíš kosti, budeš chlap, budeš se modlit, všechno znát
Nepolíbené děvy, nevypitá vína, nepřeplutá moře, nenaplněné představy a nedochované touhy. Verše Rogera McGougha, ale i dalších, včetně Diane di Prima nebo Václava Hraběte či Vladimíry Čerepkové, naplňují ústa jejich čtyř oživovatelů a rozehrávají gesta na divadelních prknech. Představení uvádí projekce s dobovými fotografiemi. Sálem proznívají první kultovní verše a posléze se přidává živá jazzová hudba. Jan Kunze a Dan Jedlička, aktéři a autoři, kteří texty scénické koláže vybrali, se na pódiu objevují ve společnosti Evy Budirské a Aničky Staníčkové. Jejich jednotlivá čtení doplňují vstupy jazzového dua Jana Tenglera a Václava Kramáře. Scéna je minimalistická, pracuje s bodovým nasvícením, stínohrou nebo popisně doplňuje deklamované texty skrze rekvizity.

Pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních můr
Jam session s beatniky představuje básně této nonkonformní básnické generace, ale povyk hodný žaláře nevyvolá. Naopak, umně zvolená forma představuje scénickou koláž jako formát vhodný k živé ilustraci tohoto básnického období pro nejširší spektrum diváků, od těch školou povinných po ty s šedými dlouhými vlasy a na nevázaný život vzpomínající. ∞

K. K.

Nejenže jsem ve výtahu
s každou křivdou duše, před zrcadlem

neodvracím zrak. Sejde z očí,
vejde v mysli. Trčíme tu,

někam jedem. Zatni do mě hák.


17, II

Nekonečně opačné, druhé strany vrat
v den, kdy došla slova, zaštěkaly: Vstát!

Dveřmi táhne fičák změn, v pantu jako čamrda,
slyšet hlasy uvnitř stěn, ruka svírá, zatvrdá.


18, II

K. K.

Zvuková podobnost jmen otevřená rána
a ráno nemůže být náhoda.

Jak brzdit mlýn vlastní mysli,
je-li ona tvá, bože? Kolem proudy lidí.

Nějak, bože, vypadáme.
Tak ať to každý vidí.


Rukopisná sbírka Skoro celé sdělení (2015–2018)

Vzniká a vychází množství knih, které se věnují příběhům a životu nejrůznějších osobností. Kniha je důležitá zejména pro svůj přenášený obsah, a když se podaří vytříbit i její formu, lze říci, že je ještě stále živým médiem, které nepřenáší pouze informace, ale má i určitou estetickou kvalitu. A když se knihou podaří portrétovat, dostává se zcela nad svůj standard.

Národní filmový archiv se nyní může čepýřit cizím peřím, které si vzal pod svá vydavatelská křídla. Po dlouhé soustavné práci se podařilo vydat knihu, která spojuje badatelskou činnost se současným grafickým zpracováním. Předkládá portrét Ludvíka Švába (1924–1997), civilním povoláním psychiatra, ale především člena Surrealistické skupiny, jehož peří rozhodně stojí za zmínku. A pokud za zmínku, která by měla vykreslit tuto osobnost, tak leda knihou, která bude stejně tak pozoruhodná, jako byl on sám.

Bludný bod s těžištěm sám v sobě, ve svém dětství, neschopen psát ale schopen mluvit. Osobnost ambivalentních pocitů – lenosti a ostrovtipu, infantility a útočnosti, lásky k filmu a nenávisti k snobismu, stereotypnosti a kritické prozíravosti, pobratimství a sektářství, scientismu a věčných návratů do dětství, věčného usínání a snů. Tak Švába popsal Vratislav Effenberger, jeden z hlavních členů Surrealistické skupiny, jehož text vyšel v Analogonu v roce 1997.

Ukliď si pokoj
Když se Evženie Brabcová, spoluautorka knihy o Ludvíku Švábovi Uklidit až po mé smrti, zabývala ve své diplomové práci tématem rodinného filmu, nutně se dostala i ke Švábově tvorbě. Ta se stala předmětem jejího následného zkoumání a spolu s dalším editorem knihy Jiřím Horníčkem mu zasvětili čtyři roky soustavné práce. V případě dobře uložené a systematicky zpracované pozůstalosti by práce na knize pravděpodobně probíhala rychleji, ale protože bylo náročné se k materiálům pouze dostat, byla trpělivost nutnou součástí vzniku knihy. Právě náročná práce s podklady vyústila ve specifickou grafickou podobu, do které knihu uvedl Michal Krůl. Časoprostor nebyl limitován deadliny, které by přinesly nutné kompromisy, a tak vznikla podoba knihy, na které se čas otiskl zcela jiným směrem. Přestože bylo původní vizí zpracovat hlavně obrazový materiál, konečná podoba knihy představuje jak obrazový archiv, tak životopisné dokumenty či studie o Švábovi a jeho tvorbě. Součástí knihy je DVD s filmy z dovolené, reportáže z turné Pražského dixielandu, obrazový materiál z psychiatrického prostředí a filmový materiál související se Surrealistickou skupinou. Kniha obsahuje také původní studie dalších členů Surrealistické skupiny, Františka Dryjeho a Stanislava Dvorského. Bytostně vykreslený portrét knihou začíná už jejím názvem – titul Uklidit až po mé smrti odkazuje k pobídce, kterou Šváb, pověstný nepořádkem nepředstavitelné podoby, odpovídal na vzkazy své ženě, které na papírkách pravidelně nacházel.

Surstandardní kniha
Téma osobnosti Ludvíka Švába se pro všechny autory stalo natolik osobním, že přístup a precizní práce vyzrály v knihu, která byla oceněna prestižní grafickou cenou EdAwards 2018 a byla součástí užšího výběru soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2017 v sekci Knihy o výtvarném umění. Vyšla v nákladu pěti set kusůa každá je originálem – její součástí jsou makety dobových artefaktů související se Švábovým životem, které Krůl do každé jednotlivě vkládal: fotografie vytisknuté na fólii, záložka z celuloidové pásky, kopie zápisků z diáře, dobové recepty. Otisknout autentičnost a hravost bylo hlavním cílem, ke kterému se editoři toužili dostat. Původně měla být kniha obdobou Švábova diáře, jejichž velké množství se v pozůstalosti zachovalo. Zápisky z pracoviště v Bohnicích, kde slovo psilocybin nelze přehlédnout, skici scén a na stroji vepsané scénáře. V nich ale i recepty na vaření, včetně textu o zelenině, který radí, že nejbohatší na vitamin C je čerstvá, a když už zmrazená, tak postupně nerozmrazovat, ale rovnou vložit do vroucí vody, tedy s výjimkou zmrazeného okurkového salátu.

Portrét vědce-surrealisty knihou, jejíž forma je hravá, bláznivá, překvapující, a obsah splňuje všechny náležitosti vědecké publikace, se tak podařilo vykreslit surstandardně. ∞


Ludvík Šváb – Uklidit až po mé smrti
Národní filmový archiv
Praha, 2017, 400 stran

Diskuze se stále opakují, na literárních setkáních jsou pořádány debaty na téma smyslu vydávání časopisů a asi není nikdo z těch, kteří se zabývají literaturou, kdo by se sám sebe nezeptal, jak se čtečkami a rychlejším přísunem děl i informací na internetu přežije tištěná kniha.

Přesto podle několika příspěvků na sociálních sítích, u kterých se lidé často dohadují nad přínosem e-knih a starého média, tištěné knihy, převládá láska k tiskovině. Papír a krásná knižní vazba stále přitahují. Troufám si říci, že příchod nových médií knihám neuškodil, na přelomu dvacátého prvního století několik světových, ale i českých umělců tvořilo zajímavé projekty na internetu. Společná tvorba básní, básně, které mohly mít podle volby čtenáře různé verše, román Město, ve kterém si čtenář mohl volit pořadí kapitol, i projekty, kde je čtenář sám tvůrcem.

Zároveň s dobou šla dopředu samozřejmě i grafika a nakladatelská práce. Knihy, které dnes potkáváme na pultech obchodů, mohou být krásně zpracované a graficky vymazlené a bibliofilové se mohou rochnit v mnohem větším množství nových nápadů. Přesto tiskárny využívají metody tradičního tisku, které se běžně ve velkonákladovém tisku neobjevují. Nejen ručním papírem, ofsetovou barvou, uměleckou výzdobou, vybranými druhy písma a zvláštní a kvalitní vazbou se vyznačují bibliografické publikace, jejichž příznivci jsou již od roku 1908 členové Spolku českých bibliofilů.

Přestože jsou texty přístupnější než kdy dřív, v České republice se zřídkakdy objevují takové případy plagiátorství a porušování autorských práv, které jsou v dnešní době už bohužel standardem především v hudbě a kinematografii.

Co snad může digitální doba ovlivnit, je příliv velkého množství nových knih a autorů. V dnešní době si knihu může vytisknout téměř každý. Vycházejí knihy bez jakékoli redakce nebo pouze za účelem výdělku bez vyšší umělecké ambice. Mizí potřeba spisovatelů snažit se a bojovat za své dílo, dnes se prosadí kdekdo a vycházejí i díla, která by mohla ve své internetové podobě zůstat. Není potřeba být skeptický, nepřeberné množství nových titulů různých žánrů a kvalit podává svědectví o době a získává pro knihy i osoby, které by jinak nečetly. A také se pak člověk může lépe dozvědět, jaké jsou jeho preference, a najít si svého nakladatele, u kterého si bude jist kvalitou jeho děl.

Ať odpůrci proti digitální době vystupují, přesto musejí uznat, že spoustu věcí usnadnila. I když se některá odvětví mohou cítit v ohrožení, je to nejen v rámci trhu dobré. Tyto obory se musejí snažit přilákat své příjemce a dbát na kvalitu nejen v rámci jednoho oboru, ale ve větším spektru. Zároveň doba digitální přinesla nové přístupy, a když ty někdo umí propojit se starými, může vzniknout ta nejkrásnější syntéza dvou světů. ∞

Vlasy jsou jednou z prvních věcí, kterých si na člověku všimneme. Díky nim odhadujeme pohlaví druhé osoby, její psychický, ale i fyzický stav a sociální skupinu, do které patří. Když přemýšlím nad vlasy, vidím před sebou obraz ženy. Cop vypráví příběh tří žen, které kromě vlasů pojí touha dokázat světu svou sílu a vymanit se z životem a společností předem určených scénářů.

Propletení osudů
Kniha je sestavena ze tří odlišných příběhů zasazených do různých prostředí. Nehledí na hranice společenské ani územní. Prolínají se v ní osudy k chudobě odsouzené indické ženy a její dcery, mladé Italky zápolící se smrtí svého otce a s rozpadem továrny, a úspěšné kanadské právničky. Příběhy nepravidelně doplňují krátké básně. Vlasy se stanou v osudu každé hrdinky zásadní entitou. Skrze ně autorka nastoluje otázky lidských práv, rovnosti, náboženské a rasové tolerance, diskriminace a společenského postavení nejen žen v různých kulturách.

Neurčující prostředí
Příběh indické ženy Smithy se dotýká nejchudší vrstvy obyvatelstva – kasty takzvaných nedotknutelných. Jejich prací je sběr výkalů ostatních lidí. Tato žena se ovšem nechce spokojit s celoživotním údělem, který po generace její rodina dědí. Rozhodne se, že pro svou dceru udělá maximum, aby takový život vést nemusela. Giulia se snaží najít způsob, jak zachránit starý rodinný podnik, i když v okolí podobné závody dávno musely skončit. Italský příběh o dceři ředitele firmy vyrábějící paruky je ze tří linií nejuvěřitelnější. Tím ovšem neříkám, že jsou příběhy neuměle napsané a nereálné, jen by kritičtějšímu čtenáři mohlo vadit téma nízkého společenského postavení a závažné nemoci, které budí soucit a autorům často přidává automaticky popularitu. Na druhou stranu mně osobně italská linka velmi připomínala osud jedné z hrdinek v italské tetralogii Geniální přítelkyně, pravděpodobně ale především stejným prostředím a silnou a nezlomnou hrdinkou, která si jde za svým. To je rys všech tří žen. Kanaďanka Sarah je úspěšnou právničkou, která aspiruje na pozici společníka velké právnické firmy, a její život se zdá být dokonalý. Přestože je matkou tří dětí, zvládá pracovní a rodinnou sféru oddělit. Pro úspěch zastírá jednu část svého života, protože jen díky tomu může být tak vysoko, jak je, ovšem za cenu, že nevidí své děti pořádně dospívat. Do detailů kniha ovšem vůbec nezabíhá, je útlá a kapitoly jsou krátké. Autorce šlo především o vyjádření hlavní myšlenky bez dalších doplňujících či rušivých částí příběhů.

Feministická literatura?
Kniha je kromě svého poselství a síly také velmi inteligentně napsaná. Autorka všem třem prostředím výborně rozumí i přesto, že jsou si tolik vzdálená. Pozorný čtenář se může dozvědět i spoustu nového. Některé vysvětlované věci mohou být sečtělému čtenáři jasné, ale nemyslím si, že by byly vysvětlovány tak, aby takového čtenáře dráždily. Přestože kniha může působit feministicky, dovoluji si říct, že v takovém duchu psána není. Příběh je o silných ženách, které se snaží si pomoci samy, ale muži v něm nejsou vykresleni o nic záporněji než jiné ženské postavy a v jedné linii by se hrdinka bez pomoci muže pravděpodobně neobešla. Avšak kniha určitě osloví především čtenářky. ∞


Lætitia Colombani: Cop
Nakladatelství Odeon
Praha, 2018, 200 stran

Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti. Na jedno výročí máminých narozenin (kdy jsem jako obvykle neměl nic moc připraveného) mě napadlo (pro odlehčení vzpomínkového večera) přepsat pro přátele něco, co by je překvapilo. Na vrchu bedny od banánů s máminou pozůstalostí leželo několik školních zápisníků. Věděl jsem, že byly pro matku důležité, ale nikdy během jejího života jsem do nich nenahlédl. Milimetrová písmenka dětského rukopisu odrazovala od čtení jako přirozená šifra.

Přepsal jsem první rok, 1956, měsíc po měsíci. Přiznám se, nebral jsem to tehdy jako „literaturu“, byla to pro mě milá kuriozita pro pobavení. S dalším únorem (ano, zase na výročí) jsem vyluštil rok 1957. Tím jsem si samozřejmě zadělal na problém, od té chvíle se mě pořád někdo ptal: „A jak to pokračovalo?“

Přepsat deníky kompletně trvalo dlouhé měsíce. Mámino písmo se v průběhu let vypsalo, ale čitelnosti to moc nepomáhalo. Uvědomil jsem si, že málokdy máme možnost vidět důležité momenty v životě člověka tak přímo před sebou. Stránku po stránce se z malé holčičky stávala dívka. Osoba s názory. Někdo, kdo se snaží své myšlenky čím dál lépe formulovat. Jako bych sledoval tenký potůček slov, které se jednou chtějí stát silnou řekou vět. Ze školních zápisníků, kde to podstatné se schovávalo pod čarou, se stalo místo pro nejosobnější záznamy – skutečné deníky. ∞


Věra Jirousová: Tweety 1956–1963
Nakladatelství Labyrint
Praha, 2018, 312 stran


text: Tobiáš Jirous

„Byla jednou jedna zahrada, obehnaná ze všech stran ohromným vysokým plotem. V té zahradě vládl starý démon tisícům a tisícům otroků. Zvláštní však bylo, že přes zdi té zahrady nikdy neunikl jiný zvuk než veselý smích.“ (s. 160)

Vy všichni na písečku
V sedmi povídkách datovaných lety 1989–1995, kdy byly pravděpodobně dopsány, vystupují různí lidé s rozličným osudem, společenským postavením a s jiným postojem k realitě, ovšem žijící ve stejném prostředí. Přestože by mohli mít spoustu rozdílného, žijí za podmínek, které jednou všechny seřadí vedle sebe. Pochybit v Severní Koreji není nic těžkého. Stačí málo slz, jiné závěsy či jakýkoli pohyb nekopírující robotickou každodennost. V podstatě nic, co by bylo závažné kdekoli jinde, ale v Severní Koreji se stanou jednotlivci i jejich rodiny vyvrhely. Linií spojující veškeré osudy je život v kleci, jejíž mříže jsou ukovány z ideologie společného zájmu, národního úspěchu a lásky k Velkému Vůdci. Potkáváme zde jak osoby z nepřátelské skupiny 149, tak oddané muže, kteří pro postavení ve straně i syna téměř nenávidí. Některé příběhy v sobě skrývají komiku, jiné předkládají holou realitu, bez komentářů, nijak nevyhrocenou. Bandi popisuje atmosféru při oslavách, kterých se musí účastnit každý bez rozdílu, i při pohřbu Kim Ir-sena, kdy lidé umírají jen proto, aby sesbírali v horách kvítí na oltář. Zavádí nás k dělníkům do továren a na pole v době hladomoru při nástupu Kim Čong-una. Povídky jsou krátké, sledují osudy dvou až tří lidí, nejčastěji rodiny. Nacházíme v nich sebeobětování, lásku, strach, nedůvěru, oddanost, rezignaci a chuť raději obětovat život než pykat za banalitu, za kterou většinou ani sami nemohou.

Unikát
Žaloba byla napsána v 90. letech, v době, kdy vládl a zemřel Kim Ir-sen, za hranice byla propašována až v roce 2013. Přestože knih o severokorejském režimu již několik vyšlo, tato je unikátní. Je první knihou svého druhu, která vyšla od spisovatele, který v zemi stále žije a tvoří. Ostatní svědectví pocházejí od spisovatelů, kteří odtud utekli. Byla přeložena do několika jazyků. Český překlad obstaral David Petrů z překladu anglického.

Volání
Kniha je svědectvím o ideologii, která u nás již pár let není, ze světa, který je nám vzdálený. Přestože však žijeme v demokracii, i zde je spousta věcí, které by se daly změnit a měly by se kontrolovat. Z režimu, ve kterém, pokud mluví vůdce, ani myš nesmí písknout, se ozývá volání a touha po změně. U nás taková změna proběhla a křičet a měnit můžeme snáze. Je jen třeba si uvědomit, jestli ti nad námi jednají v našem zájmu. Nebo ve svém a nazývají ho i naším? Občas je totiž diktatura mnohem průhlednější. ∞


Bandi: Žaloba
Nakladatelství Plus
Praha, 2018, 264 stran

O ztrátě duše a identity, něčeho tak abstraktního a zároveň konkrétního, bylo napsáno mnoho knih. Je to naše největší bohatství. Příčiny této ztráty mohly být různé, v literatuře je tak často vnímána válka, první boje, ale i změna prostředí či ztráta blízkých. Thomas Melle své já ztratil s příchodem první mánie. Autor trpí bipolární afektivní poruchou, ztratil přátele, sám sebe, majetek, a především svůj Svět v zádech. Duševní nemoc je pro velkou část lidí nepochopitelná, skrytá a alarmující, a také proto vznikla tato kniha.

Život v extrémech
Bipolární afektivní porucha je duševní onemocnění, které se vyznačuje střídáním stavů mánie a deprese. Tyto stavy mohou trvat týdny, měsíce, ale klidně i roky. Nejdelší manická fáze Thomase Melleho trvala rok a půl. Ve stavech mánie lidé nemají pocit únavy, necítí zábrany, jsou rozhazovační, mohou je doprovázet bludy, mají euforickou náladu, zrychlené myšlení a řeč, přeceňují se, mohou být bezohlední, podráždění a mrzutí, mají excesy v požívání návykových látek a jsou nadměrně sexuálně aktivní. Ve fázi deprese je naopak doprovází myšlenky na sebevraždu, kterou velmi často dokonají, mají skleslou náladu, velkou potřebu spánku, pocity viny, bezvýchodnosti a beznaděje. V rámci nemoci se občas objevují i smíšené stavy. Mezi těmito dvěma fázemi se objevuje takzvané bezpříznakové období, kdy je člověk v klidu. Nemoc lze rozčlenit do tří typů: bipolární porucha I. typu, II. typu a cyklotymie. Nemoc je dlouhodobá, řeší se medikací a hospitalizací.

Ach ta slova
V autobiografické knize Svět v zádech provází autor čtenáře třemi manickými obdobími své nemoci. Roky 1999, 2006 a 2010. Vyprávění začíná zmínkou o tom, že autor kvůli své nemoci přišel o svět v zádech. Myslí tím svoji bohatou knihovnu, kterou v manické fázi rozprodal. Motiv slov a literatury pak provází celý autorův příběh. Nemoc začala ve chvíli, kdy na internetu přispíval do diskuzních fór, kde parodoval jiné spisovatele. Tato aktivita ho natolik pohltila, až vyvolala první stavy paranoie. U Melleho se projevovala klasicky, cítil, že všichni o něm mluví a všechno na něj odkazuje. Každý film, píseň, historická událost. K těmto pocitům míval ještě bludné stavy, kdy potkával slavné osobnosti, lidi i dávno mrtvé, a měl pocit, že veškerá historie je vymyšlená. Nesčetněkrát byl zadržen policií, často i neprávem. Jeho přátelé, které postupně ztrácel, mu pomáhali a na začátku mánií ho vozili na psychiatrii, kde ovšem nikdy moc dlouho nezůstal, protože se zde nudil. V knize nechybí ani svědectví z těchto pobytů. Na konci přichází s nadějí, zaplňuje si novou knihovnu. Síla slov ho sice postrčila k nemoci, ale v jejím průběhu mu literární díla pomáhají. Pokaždé ho to k psaní táhne, a nakonec napsáním této knihy doufá, že mu slova pomohou při dalších atacích.

Humor je lék
Posláním knihy je snaha ukázat, jak bipolární porucha funguje, jak se projevuje. Melle sám říká, že chce ukázat její tvar, dát jí formu. Popisuje ji nejen na svých zážitcích, ale doplňuje tyto stavy poučeným popisem. Výpověď je beletrizovaná, psaná vytříbeným stylem s velkým počtem originálních metafor, neboť Melle v sobě spisovatele nezapře. Přestože si spoustu příhod nepamatuje, podává ucelený a nijak zvlášť cenzurovaný popis svého jednání. Nebojí se popsat pocity, ukázat zranitelnost, lítost nad svými činy, přešlapy, chuť mesiášství, ale v celkové atmosféře nejde o sebelítost či patos. Melle je s nemocí smířen v takovém smyslu, jak to jen nejvíce jde, a ve vyprávění používá i nádech humoru a tragikomiky. Je samozřejmé, že by dal cokoli, aby nemocí netrpěl. Popírá tvrzení, že duševně nemocní umělci jsou výjimečnější a lepší. Zároveň však přiznává, že kvůli, nebo díky, nevím, kterou z protichůdných předložek použít, nemoci zažil spoustu věcí, které ostatní ne. Zná snad všechny vrstvy společnosti a některé zážitky často vkládá do svých knih, avšak navždy bude nejšťastnější ve chvílích naprostého klidu a normálnosti.

„… tahle nemoc mi někdy nastaví nohu a je to na hovno.“ (s. 222) ∞


Thomas Melle: Svět v zádech
Nakladatelství Odeon
Praha, 2018, 320 stran