V roce 2020 zveřejnila uživatelka @moon-girlreads_ video s názvem Pět knih, které Vás rozpláčou, mezi kterými byla i kniha Colleen Hoover It Ends With Us. Příspěvek se stal virálním, pozapomenutý titul zpopularizoval a za několik měsíců bylo prodáno přes milion kopií. Tímto videem se stal z malé knižní komunity fenomén jménem BookTok.

TikTok je platforma zaměřená na sdílení krátkých videí, která mohou dosahovat délky až deseti minut. Algoritmus preferuje samotný obsah před počtem sledujících, což umožňuje i běžnému uživateli vytvořit video s virálním dosahem. Zároveň dokáže uživatelstvu doporučovat videa přizpůsobená jejich preferencím, a tím se seskupují do tematických subsekcí jako například CleanTok, QueerTok nebo právě BookTok. V každé z nich se mohou rychle šířit trendy i konkrétní doporučení.

BookTok, tedy část TikToku zaměřená na knihy, propojuje čtenářstvo s autorstvem a zprostředkovává veřejnou diskuzi o literatuře. Úspěch knihy nutně nezávisí na odezvě kritiky, cenách ani zavedeném postavení autorstva. Výrazně se tím proměnil přístup nakladatelství i knihkupců, a to způsob propagace i vydávání titulů. Vliv TikToku na knižní trh zdůraznil i James Daunt, CEO sítě knihkupectví Barnes & Noble. Některá knihkupectví v Česku tento trend již následují vymezením sekcí knih popularizovaných na TikToku.

Vzali jste tenhle krásný druh umění…

„… literaturu, prózu, velké lidské příběhy a zkušenosti – a ponížili jste je na takové malé povyražení. Existují romantické příběhy, které jsou prostě jen romantické. Třeba Pýcha a předsudek je geniální!“

Přestože je obsah BookToku rozmanitý, bývá často generalizován a vnímán čistě jako romantická literatura bez hodnoty. Zvláštní pozornost přitahují její subžánry dark romance a romantasy, které obsahují erotické prvky (tzv. spice) a obecně se jim říká smut. Kvůli přítomnosti explicitně sexuálních scén jsou často označovány jako psaná pornografie a čtenářky jsou stereotypizovány jako „závislé na pornu s komplexem nadřazenosti“.

Dark romance obsahuje citlivá a tabuizovaná témata jako znásilnění, mučení, vražda, únos či psychická manipulace. Spojení lásky, sexu a násilí vyvolává znepokojení a obavy z glorifikace a normalizace abusivních vztahů. Kritika má sklony opomíjet samotnou povahu fantazie a fikce. Podobné obavy vycházejí mimo jiné genderových předsudků, podle nichž ženy nedokážou rozlišit fikci od reality a nekriticky přebírají konzumovaný obsah. Přestože jsou postavy v těchto knihách problematické, manipulativní a násilné, stále se jedná o pouhou fantazii.

Brak bez děje

Romance byly od počátku považovány za povrchní a podřadnou formu literatury, a to především kvůli svému ženskému čtenářstvu. Ponižování a zesměšňování romantické literatury vychází z povrchního čtení a interpretace – obsah Pýchy a předsudku se dá snížit na chození postav z domu do domu. Je tím však upřednostňována a vyzdvihována vnější akce, zatímco hybnou silou milostných románů jsou city, touha, prahnutí, vášeň a vnitřní rozpor. Podle literární teoretičky Pamely Regis je jejich principem bariéra zabraňující spojení milenců. Je podstatou příběhu a udržuje jeho dynamiku.

Při jejich čtení zažíváme to, co Dorothy Tennov nazývá limerence. Zdánlivá zamilovanost, všepohlcující a absolutní touha po opětování citů, která ústí v posedlost, agónii a trýzeň, dokonce euforii a zoufalství. Dospělá verze zamilovanosti do staršího kluka na střední, kdy jen pozdrav na chodbě stačil k hodinovým analýzám s kamarádkami. Intenzivní, nedobrovolná, iracionální a někdy bolestivá. Nejistota a sebetrýzeň propojená s nadějí. Proces, kdy napětí střídá uvolnění.

Otevřené projevování ženské sexuality zůstává stále tabuizováno. Při čtení dark romance se čtenářky často s protagonistkou ztotožňují, což může otevřít bezpečný prostor pro naplnění touhy bez nutnosti pocitů viny, studu nebo úzkosti. Pokud je postava k něčemu donucena, oprošťuje to od viny za vlastní sexuální fantazii, neměla totiž na výběr a zůstává „nevinnou“. Situaci má čtenářka navíc pod kontrolou – knihu může kdykoliv zavřít.

Vymřelý a s trny

Jsem ve svém smyslu sám,
jsem sám ve svém smyslu

Polámanými slovy píšu

Přehrabuji se pomalu
pohraničím prázdna

Tak dlouho k smrti je mi,
sám sobě nesrozumitelný
A smrtelný

Udělal jsem si jasno v hlavě
jako v hrobě

Budeme spolu onanovat,
malá, vychrtlá cikánko,
mezi vražděním a nakupováním

Dlouhá a pomalá věta,
tato věta, neúměrně
krátká

Vraždění a nakupování

Zvětralé kundičky voní plícemi
Zlehka dýchají oblaka

Ze sbírky Tahiti v hlavě (Fra 2019)

Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Odpovědí může být pasáž z třetí knihy Radostné vědy
„Pomatenec. – Neslyšeli jste o tom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: ,Hledám Boha! Hledám Boha!‘ – Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. ,Snad se neztratil?‘ pravil jeden. ,Což se zaběhl jako dítě?‘ řekl druhý. ,Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se?‘ tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. – ,Kam se poděl Bůh?‘ vzkřikl, ,já vám to povím! My jsme ho zabili – vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – I bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži – kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!‘ – Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla.

,Přicházím příliš brzy,‘ řekl potom, ,ještě nenastal můj čas.’

Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí – a přece je to jejich čin!

Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: ,Čím jsou ještě kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?‘ “

(úryvek z Radostné vědy převzat: https://radicalrevival.wordpress.com/)

Nevyznívá text spíš jako obava a varování?
Podobenství o lidstvu, které má sklony propadnout své pýše a jež ztrácí úctu k nadčasovým principům, případně je ohýbá dle svých individuálních zájmů a prospěchu. Zároveň letitou „polovičatou“ interpretaci Nietzscheho myšlenek lze vnímat jako paralelu k současnosti, k době, kdy je těžké rozlišit, co je pravda a co lež, účelová manipulace. Okurková sezóna? Letní čas může být i příležitostí ke zpomalení, přemítání a úvahám, na něž v hektickém pracovním tempu dneška mnohdy nezbývá čas. Nechť si čtenář utvoří svůj úsudek sám…

P. S. Pisatel této kratičké úvahy měl to štěstí, že se kdysi jednoho dne ocitl na přednášce literárního historika Jaroslava Meda, jenž většině přítomných odhalil souvislosti dosud neznámé. Zároveň je tento text tichou vzpomínkou na neobyčejně eruduvanou a charismatickou osobnost české literární historie, jíž Jaroslav Med bezpochyby byl.

P. P. S. Jaroslav Med (1932–2018) se též věnoval literární kritice, podařilo se mu vydat několik knih: Spisovatelé ve stínu (o autorech, o nichž se během komunistického režimu u nás nesmělo veřejně mluvit), Od skepse k naději (soubor literárněhistorických studií a kritik; největší pozornost je věnována autorům křesťanské orientace /Reynek, Durych, Čep, Zahradníček/), Texty mého života (knižní rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase), Literární život ve stínu Mnichova; Viktor Dyk (monografie), s Jiřím Šerých připravil k vydání Korespondence Bohuslava Reynka (např. s Josefem Florianem, Josefem Čapkem, Václavem Vokolkem, Jiřím Kolářem, Vladimírem Holanem, jeho budoucí ženou Suzanne Renaud) aj. Krom děl spisovatelů spirituální orientace a ruralismu se zabýval tvorbou dekadentních autorů, českou anarchobohémou, symbolismem, expresionismem (jak v domácím, tak i světovém kontextu). Přednášel na FF UK a KTF UK.

Literaturu považoval za svoji celoživotní lásku, kvůli níž je nezbytné mnohé podstoupit… A to již od útlých let – kdy si před rodiči musel schovávat dobrodružné romány v láhvi od okurek v koruně stromu. Jindy – v 50. letech – během vysokoškolských studií na semináři o historické próze citoval ze Šaldova zápisníku: „Durych je bronz a Jirásek je hlína“. Po udání spolužáka (že prý znevážil svým referátem soudruha Gottwalda, soudruha Nejedlého a Aloise Jiráska) byl málem vyloučen z fakulty.

Krátce po smrti Stalina se Jaroslav Med vrátil od Bohuslava Reynka ze selské usedlosti v Petrkově na kolej v Dejvicích. Atmosféru zde komentuje: „Představte si něco nepředstavitelnýho. Tady plná chodba kluků. Drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy. Já jsem nemohl ze sebe vymáčknout ani slzu, protože tatík dávno mi říkal, jaká je to mrcha a zločinec,“ a raději si našel podnájem v Karlíně.

Jeho dědeček byl konzervativec, tatínek demokrat, ale ke komunismu měli odpor všichni. A Jaroslav Med dodává: „Díky teda té rodinné výchově… jsem byl uchráněn toho levicově-komunistického bacilu. Nikdy jsem neměl tuhletu tendenci, jako spousta mých vrstevníků, se nějakým způsobem ztotožňovat s tou komunistickou ideologií, což ale svým způsobem bylo hrozné.“

Svůj život během epochy ‚šťastných zítřků‘ shrnuje slovy: „Připadal jsem si jako v absurdním dramatu.“


(více na https://www.pametnaroda.cz/cs/med-jaroslav-1932)

uprostřed
noci kdosi
na příbřeží
zapaluje ohně jako
by něco důležitého potřeboval
poslat dál

mně zatím
holka s jizvou u oka
věští budoucnost z rozházených
sirek

bazalku i
skořici mám pro všechny
případy s sebou

ostrov

voda blízko mostů
je černá
až se dostaneš na ostrov
musíš najít někoho komu
se dá věřit bude
hodně pršet a ty
půjdeš v tóze po okraji
řeky v jednu chvíli zahlédneš
muže s jelení maskou je to tvůj
člověk ale pro jistotu si
ověř jestli má na levém zápěstí
vytetovanou hvězdu aby to nebyl
agent několik našich už
takhle sundali

Nesnadno lze spočítat vrstvy fenoménu, který nutí nově přemýšlet a letos slaví už šedesátý rok. I proto je mu k tomuto jubileu vydána kniha a věnována výstava. Laterna magika jako intermediální fúze, výstavní objekt, novomediální koláž, ale i jako instituce a politikum otevírá svou činnost na stránkách knihy Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky.

Laterna magika vznikla ne jako „čistě“ umělecký útvar, ale v podstatě jako účelový program. Jejím úkolem bylo od prvopočátku propagovat pokud možno sugestivně kulturu nového Československa a ve zkratce ukázat její šířku a bohatství, jak uváděl sám Alfréd Radok, český režisér a zakladatel Laterny magiky. Nejen v českém prostoru je multimediální Laterna magika velmi dobře známá, avšak její připomenutí vyvolává různorodé reakce. Na jedné straně asociuje nebývalý úspěch Československa na bruselském Expu v roce 1958, na straně druhé směs žánrů a formátů v budově Nové scény. Bývá chápána jako nástroj oficiální politiky, jako turistická atrakce nepřístupná běžnému divákovi nebo jako dílo ohromující silnými, působivými obrazy multimediální podívané.

Rozporuplný fenomén Laterny magiky je představen i právě probíhající výstavou v brněnském Domě umění, kterou lze zhlédnout do 28. července 2019. Pokračování výstavy, na němž se představí zcela nová umělecká díla nejenom českých, ale i zahraničních umělců a umělkyň, se dále odehraje od 24. září do 10. listopadu 2019 v pražském centru současného umění MeetFactory. Diváci uvidí díla domácích tvůrců Michaela Bielického a Jakuba Nepraše a ve spolupráci s rezidenčním programem MeetFactory odprezentují výhradně pro výstavu vznikající projekty zahraniční autorky Ana Latini a Amelia Tan. ∞


Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky
Národní filmový archiv
Praha, 2019, 396 stran

Kniha Příběh služebnice pojednává o dystopickém místě – republice Gileád – nacházející se na území Spojených států amerických. Zemí otřáslo nepříznivé ovzduší soužené toxickými výpary a mnoho žen se v tomto důsledku stalo neplodnými, neschopnými počít dítě. Alespoň tohle tvrdí totalitní režim, jehož obyvatelé jsou drženi v okovech.

Fiktivní společnost, která se vyvinula nesprávným směrem, je tvořena základními nedostatky a nedokonalostmi, které vznikly nesmyslným zveličováním ideologických principů. Antiutopický román Margaret Atwoodové, ačkoli napsán již v osmdesátých letech minulého století, dokládá nástrahy světa, které nejsou až tak nereálné, jak se na první pohled zdá. Diktatura, totalita, tvrdý neprostupný režim ověnčený neustálým omezováním, feminismus, upozaďováním žen, otrokářství, patriarchát. Nastal státní převrat, z liberální demokratické země, považované za jednu z nejvyspělejších na celém světě, se stala teokratická diktatura hlásající jako vzor společnost, ve které vládnou muži a ženy jsou jim podřízeny. Republika Gileád se zmítá v nepropustnosti klerofašistického režimu, ideologickém konstruktu kombinujícím prvky fašistické diktatury s katolickou náboženskou tradicí.

Offred
Režim vytváří základny žen, které slouží pouze pro reprodukci. Není jim dovolená láska, sex, milování ani kamarádství. Pohlavní styk je dovolen pouze pro odůvodněné a důležité rozmnožování. Služebnice se staly pouhými stoji na plození dětí. Novorozeňata jim jsou následně odebrána a předána velitelům a jejich manželkám, jež počít nemohou. Úkolem služebnice je nechat se oplodnit mužem, který jim je přidělen, velitelem, porodit dítě a následně odejít sloužit k další bezdětné rodině. Dítě jim je bezostyšně odebráno ihned po narození, nemají na něj nárok, nepatří jim. Hlavní hrdinkou knihy je Fredova (angl. Offred, tj. patřící Fredovi). Její pravé jméno se čtenář v průběhu děje nedozví, v knize ho Atwoodová ani náznakem nezmiňuje. To je rozdíl oproti seriálu, kde se služebnice divákům představí. Jména jako Fredova, Glenova či Warrenova jsou odvozená od křestního jména jejich pána, velitele, do jehož domácnosti náleží. Fredova patří k první generaci služebnic, pamatuje si dobu před tímto režimem, vzpomíná na svůj dřívější život, na svého muže a dceru. Nicméně i vzpomínky postupně slábnou a blednou, mlhavě je střídají poznatky z přítomnosti a minulost se ztrácí v mlze.

Návrat k tradičním hodnotám aneb fundamentalistická zvrácenost
V totalitních režimech oblečení vždy nějakým způsobem ovlivňovalo identifikaci a sloužilo jako nástroj k ní a  zároveň i k ovládaní občanů. Ať už se jednalo o žluté pěticípé hvězdy na židovských kabátech za doby nacismu či purpurové pláště ve starém Římě a podobně. Manželky velitelů chodívají oděné v modré, průzračně čisté modři. Služebnice se zahalují do červené, rudé jako krev. Červená, aby je bylo dobře vidět. Za jakékoli situace. Na hlavách jim tkví bílé čepce, které mají skrývat identitu služebnice a zakazují jakýkoli intimnější kontakt s jejími společnicemi. Musí chodit s hlavami svěšenými, zcela podřízené a vzdávající hold bohu. Architekti režimu vystavěli vskutku nepropustnou propast mezi oddělenými kastami – velitelé, manželky, služebnice, marty (vykastrované služky, které se staraly o domácnost), ekonomanželky. Každému byla přidělena zvláštní uniforma, podle níž člověka ihned zařadíte do systému.

Patriarchální forma vlastnictví
Ženy nesmějí číst, nemají kreditní karty, nesmějí hospodařit s penězi a nevlastní žádný majetek. Jsou zcela odříznuté od všeho, jsou v moci svých manželů a velitelů. Za porušení jakéhokoli z předpisů následují tvrdé tresty. Jediné, čemu mohou manželky velitelů věnovat svůj čas, je pletení, vyšívání či zahradničení. Setrvávají v domácnosti, věnují se jednoduchým činnostem. Nepletou se do řízení organizací ani politiky. Tahle výsada je pouze mužská. Jen oni vědí a ovládají. Oni stvořili tento režim, systém, který nutí plodné ženy k sexuálnímu otroctví v rámci toho, aby znovu zalidnily svět. Předávají si služebnice jako použité zboží, které se prokázalo jako užitečné. V tomto rozmaru je ztracena jakákoli individualita, osobitost. Všechny služebnice jsou identické. Stejný oděv, stejná opakující se každodenní činnost, stejné poslání. Užívání patronym velitelů ještě více upozaďuje jejich identitu a vysává z nich život.

Lepší nikdy neznamená lepší pro všechny, někdo si vždycky pohorší
Jedná se čistě o ženský román. V centru pozornosti je porod a pozorování menstruačního cyklu. Péči o budoucí rodičku, o služebnici, zastávají marty. Ty mají na starost domácnost a dohlíží na služebnici. Autorka se zamýšlí nad postavením ženy ve společnosti, její rolí matky i dcery a celkově nad ženskou sexualitou. Ačkoli jde v knize především o totalitu a diktaturu, tato vedlejší ženská témata krásně otevírají příběh a nabízejí okolnosti, které také stály za vnikem této nové republiky. Atwoodová popisuje děj do hloubky a do detailů, čtenářům nabízí jedinečný zážitek nahlédnutí do zákulisí zvěrstev a mrzačení. Ponurá atmosféra rámuje drobnosti i náhodné bezvýznamnosti, které jsou důležitým prvkem ve stavbě příběhu. V Gileádu jde především o děti. Dítě je největší prestiží a každá domácnost o něj usiluje. Je povinností a posláním vystavět kompletní rodinu. Důležitým elementem v tomto procesu je však mít poslušnou a bezproblémovou služebnici. ∞


Margaret Atwood: Příběh služebnice
Nakladatelství ARGO
Praha, 2017, 348 stran

Co by se mělo do kamenů tesat, kreslí se do knihy, a na kameny se maluje. Roman Franta – malíř, pedagog, autor hojně zastoupený v uměleckých sbírkách, je nyní i romanopiscem.

Tiše, prosím.
Šeptej.

Punčošky tvé ať slyším padat,
když svlékají se z hada.
Chci slyšet jejich dech:
(– kov o kov kůže o kůži hedváb o hedváb –)
jak cinkají (prsten můj o sponku na podvazku),
jak třou se (tvé lýtko o lýtko mé a jamku),
jak hladí se (šál můj o tvé punčochy),
chci naslouchat, když omámeny klesají
poslušně do tmy koberce…

I potom mlč,
ať ten hadí pád nepřeslechnu.


Rtoma naslouchati

Nakonec jen sešít víčka a: viset krev hlavou dolů z mostu a: viset v mraze s očima navrch hlavy a: trápit si ploutve v povětří a: drát šupiny si z křídel a: cumlat ostny z dlaní tvých – jenže:
ocasem nikomu neobejmeš!
ušima nikomu nepohladíš!
srstí se nikomu nepolíbíš!
smrtí se nikomu nezažiješ – a:
a přesto rtoma zbýt až do dna vševidoucí.

A mlčím:
tentokrát pád nepřeslechnu.

Oceňovaný světový bestseller Mléko a med, který vzešel z pera autorky Rupi Kaur, přináší skrze svou mladší sestru v podobě volného pokračování Květy slunce ještě přímočařejší a více demaskující přiznání. V pořadí druhá sbírka poezie opět představuje unikátní počin, v němž ústředním motivem je láska ve všech svých podobách. Kromě lásky vypráví kniha o smutku a odříkání, úctě ke kořenům a k domovu i o vnitřní síle.

Kniha Květy slunce je rozčleněna do pěti částí, jež zpřeházeně představují životní cyklus květiny. Vadnutí, Odumírání, Klíčení, Růst a Rozkvět. Tato metaforická slova skrývající hluboký příběh mají připomínat samotný vývoj Rupi Kaur a její životní cestu, která stála předlohou jejím básním. Jakési znovuzrození, znovunalezení krás života a lásky s vášní v hlavní roli. Cesta růstu a zahojení.

Vzala jsem kytici, kterou jsi mi daroval, otrhala vadnoucí květy a jeden po druhém snědla
Autorčino vyprávění začíná smutkem a truchlením po lásce, je provázena sexuálním nábojem a chtíčem, návaly naděje a dalších chmur, protkané rozhodnutími a životními křižovatkami, až dospívá ke vzkvétajícímu konci naplněnému radostí a novou chutí žít. Se slovy „v den, kdy zemřela láska, puklo mi srdce v těle“ začíná první lyrická procházka autorčiným životem, svět vypadá ztracen a žal je utápěn v moři slz. Básněmi Kaur sama sobě naznačuje, že by se neměla odevzdávat, zaslouží si někoho, kdo zůstane a neopustí ji, nenechá ji napospas temným a ničivým ideám. Mysl zůstala nepošramocená, avšak srdce se rozpadlo na zvadlé kusy stejně jako darovaná kytice. „Myslíš, že tu porostou květiny, až ty i já budeme někde jinde, budovat něco jiného, s někým jiným?“

Moje matka se musela vzdát všech svých snů, abych já mohla snít
Návaly deprese, vzpomínání na šťastné minulé časy, uvědomění si pociťované prázdnoty i naplnění, které láska v jejím srdci zanechala, neustálé a vyčerpávající usilování o to být krásná, nekonečné snažení, nekonečná nespokojenost, podceňování se, znásilnění, sebenenávist prostupující v následnou sebelásku a sebeuznání. „Umíráme od chvíle, kdy přijdeme na svět a zapomínáme se těšit z jeho krás.“ Rupi Kaur si prošla ve svém životě mnoha stádii a nástrahami, které ji přidržely na místě a házely jí klacky pod nohy. Stejně tak jako květina musí zvadnout, odumřít a znovu zaklíčit a vyrůst, aby mohla rozkvést, tak i Kaur zasela ve svém nitru malé semínko, jež z ní udělalo opět krásnou a uvědomělou ženu, která si sama sebe váží. Zjistila, že těch jediných (milenců) může být vlastně i více, že potřebuje muže jako slunečnice slunce a že na světě není nic, co by nevyřešil kopeček zmrzliny s mátovou čokoládou.

Jsi všude, jen ne tady
Rupi Kaur obě své knihy sama doprovodila jednoduchými, minimalistickými, avšak emočně silnými kresbami. Ilustrace připomínající nedbalé černé tahy perem se ve spletitých rysech proplétají stránkami a důmyslně doplňují básně. Znázorňují nahé ženské tělo, plačící oči, květiny, plody, slunce či Zemi. Kaur dokázala stvořit půvabnou symetrii a sladěnost básní spolu s ilustrovanými obrázky, které dílu dodávají obdivuhodný charakter.

Všimla jsem si, že všechno, co nemám, mi připadá krásné
Autorka užívá vybraných metafor a přirovnání, hraje si s jazykem a kontrasty. Skoro nevyužívá interpunkci ani velká písmena a vůbec nepíše ve verších. Černá slova z jejích úst jen ve sledu vypadávají na čistý bílý papír a plynou. Důležité je poselství. Uznání si zaslouží také překladatel Petr Teichmann, který dokázal příběh mimořádně krásně a s citem přenést do českého jazyka. Dílo, které má tvář i tělo, je laděno především pro ženské čtenářky, které s ním sympatizují, nacházejí se v něm a utápí se v osobním, autobiografickém příběhu Kaur. Ta využívá stručná, chladná, úsečná slova, která provází vřelé pocity a záchvěvy lásky, vzpomínek a romance. V knize popisuje mnoho odhalujících erotických pasáží, podrobně rozepsaných obnaženým stylem bez skrupulí, nic neskrývá. Odhaluje své slabiny, svou bolest i svou sílu. ∞


Rupi Kaur: Květy slunce
Edice Knihy Omega
Praha, 2019, 256 stran

V pátek 5. dubna se v brněnské Moravské galerii konalo mezinárodní sympozium Žít s obrazy: Artotéka jako možný způsob prezentace současného umění a edukace. S příspěvkem vystoupili účastníci z Česka, Rakouska i Německa, a díky tomu mohli posluchači i přednášející snadno porovnávat přístupy jednotlivých zařízení a poučit se z jejich zkušeností. Celá akce však, zejména v rámci naší republiky, spíše nastolila zajímavé otázky, než že by přinesla jednoduchá řešení. Jaké otázky to byly? A existují na ně odpovědi?

Co je to vůbec artotéka?
Už v definici artotéky může nastat trochu chaos. Zatímco u nás si představujeme artotéku (pokud vůbec) spíše jako součást knihovny, která půjčuje publikace o umění, plakáty či reprodukce, u našich rakouských a německých sousedů se tato představa posunula. Artotéky v zahraničí zejména půjčují originální obrazy, kresby a grafiky, a fungují tak jako služba, která dokáže lidem přinést do domova dílo, které by si jinak třeba nemohli dovolit. Zároveň artotéky (a to ve větší či menší míře i tady u nás) organizují doprovodný program pro veřejnost, jako jsou diskuze, kurzy malování pro děti a dospělé, návštěvy uměleckých ateliérů či výstavy ve vlastních prostorách, čímž přímo i nepřímo plní i další funkci, a tou je podpora žijících výtvarníků.

Jak to vypadá s artotékami v České republice?
V současné době jsou u nás pouze tři veřejné artotéky (například v Německu je jich přes sto dvacet na zhruba sedminásobek obyvatel), každá s výrazně odlišným přístupem a programem. Začněme tou nejmladší, založenou v roce 2017, a to v rámci uměleckohistorické knihovny Moravské galerie v Brně. O té na sympoziu promluvila PhDr. Judita Matějová, vedoucí knihovny, a také Mgr. Táňa Šedová, organizátorka akce a iniciátorka vzniku brněnské artotéky. Ta se svou podobou nejvíce blíží zahraničnímu modelu; též vznikala za podpory již etablovaných zahraničních zařízení; vídeňského muzea a artotéky MUSA a Artothek Köln v Kolíně nad Rýnem. Svou sbírku buduje z děl současného umění, které chce přiblížit lidem, ať už možností výpůjčky, či v rámci doprovodných programů. Depozitář je zatím rozsahem spíše menší, nabízí kolem stovky děl, která lze vyhledávat a vybírat v přehledném internetovém katalogu (www.artoteka.moravska-galerie.cz).

To artotéka v Plzni, založená v roce 1996, funguje na zcela jiném principu, a promluvila o ní Mgr. Kateřina Zvěřinová, koordinátorka kulturních činností a projektů města Plzně. Artotéka totiž spadá přímo pod magistrát a jejím posláním je podporovat a propagovat umělce z Plzně, potažmo z celého Plzeňského kraje. Artotéka tedy nakupuje vytipovaná díla a shromažďuje je do sbírky. Některá díla pak vystavuje v prostorách města, poskytuje je na výstavy galeriím či je zapůjčuje pracovníkům úřadu, aby si obohatili kancelářský prostor. Služba široké veřejnosti je tedy omezená a jedná se spíše o mecenášskou činnost.

Nakonec je tu artotéka nejstarší, založená již v roce 1983, která se nachází v Praze na Opatově a je součástí Městské knihovny. Poskytuje návštěvníkům možnost půjčit si literaturu či periodika zaměřená na umění a dále grafiky (těch má ve sbírce kolem tří tisíc kusů) a reprodukce obrazů českých i světových výtvarníků (kolem sedmi tisíc položek). O pražské artotéce mluvila na sympoziu Mgr. Jana Jindřichová, vedoucí devíti poboček Městské knihovny v oblasti Jih, které zahrnují i tu opatovskou, kde se nachází i artotéka. V rámci sympozia padl logický dotaz, proč artotéka nepůjčuje i originální obrazy; je-li to otázkou koncepce, nedostatku peněz či je v tom něco jiného. Bohužel, odpovědí bylo pouze to, že paní Jindřichová vlastně neví, proč tomu tak je. Je také škoda, že Městská knihovna v Praze nedovoluje artotéce mít vlastní webové stránky, protože „se snaží o jednotný styl v rámci knihovny“, což nezní úplně jako relevantní argument vzhledem k dnešním technickým možnostem. Z hlediska propagace pak je to vyloženě tristní, obzvlášť proto, že „často ani lidé, kteří bydlí o dva bloky vedle, o artotéce nemají tušení“, jak Jana Jindřichová uvedla. Několik možných vysvětlení této záhady, tedy proč Městská knihovna nepropaguje artotéku efektivněji, nabízí má pozdější návštěva na Opatově. Reprodukce děl světových mistrů, které jsou na místě k prohlédnutí, ve většině případů dosahují zhruba kvality obyčejných plakátů a grafiky tratí na svém působení zásluhou desítky let starého rámování. Co hůř, nějaká podoba kurátorského vedení, které by zde člověk očekával, stručně řečeno neexistuje. Ač čas běží, pražská artotéka téměř zcela zůstala v osmdesátých letech minulého století, v době, kdy většina lidí nemohla svobodně cestovat a vidět originály v galeriích a muzeích, v časech, kdy neexistoval internet se zásobou kvalitních fotografií uměleckých děl. Na druhou stranu je třeba říci, že alespoň v něčem se artotéka na Opatově snaží zapojit do dnešní doby, a tak pořádá každý měsíc výstavu současného výtvarníka a také zajímavé přednášky o umění pro veřejnost.

Má koncept artotéky v dnešní době své místo? A v jaké podobě by artotéka mohla nejlépe fungovat?
Sympozium Žít s obrazy bylo v podstatě krátkým, a pouze částečným přehledem toho, jaká je situace artoték u nás a u sousedů. Nepřineslo tudíž příliš mnoho vizí toho, jak by se mohlo toto odvětví služeb pro veřejnost dále rozvíjet. Táňa Šedová potvrdila, že setkání bylo jedním z prvních kroků, jak navázat bližší kontakt a případnou spolupráci i s ostatními provozovateli artoték v Česku. Otázkou zůstává, jak podpořit či přetvořit ty současné artotéky a jakým způsobem či jestli vůbec iniciovat vznik nových. Důležité je zodpovědět si několik základních dotazů: Jak by měla vypadat artotéka 21. století? Co všechno by měla nabízet svým návštěvníkům, aby o její služby byl zájem i v menších a středních městech, kterých je na našem území většina? Kdo zaštítí artotéky?

Je totiž pravda, že provoz artoték tak, jak je známe dnes, v podstatě nutně potřebuje podporu větší organizace či minimálně větší kapitál v pozadí, ať už jde o finance, nebo o odborné pracovníky zajišťující obsah artotéky a její program. Jen díky tomu mohou být zabezpečeny technické náležitosti, jako například pojištění děl, jejich vhodné uchovávání a také důvěryhodnost organizace pro návštěvníky a umělce či sběratele, tedy potencionální dárce děl (například jen ve vídeňské MUSA jich získali prostřednictvím darů zhruba dva tisíce).

Důstojné řešení osudu artoték v České republice proto podle mě spočívá zejména v rozšíření povědomí o tomto konceptu. Jen tak bude možné, aby se sešel dostatečný počet zapálených a erudovaných hlav, které artotékám umožní smysluplný a zdravý život, či dokonce růst. ∞


text: Martina Cihlářová

Proč a jak
mě nemiluje
tato báseň?

Je sama sobě
slovotepcem.
Jen si zahrává.

Poezie není
seznamka
pro nezadané.


Odejití

Jak odejít?
Jenom jako?

Nebo na věčnost?
Nebo jako hrách

hozený jinam než
na dosavadní stěnu,

někam, kde perly
svině nenajdou.


Katedrála

Jsou běženci
zavlečený druh?

Hrozí Evropě
samovznícení?

Nechť promluví
Bernard z Clairvaux.


Dosud nepublikované texty

„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Kapuściński vypráví příběh odehrávající se na odlišném kontinentě, ve státě bývalé Persie. Přibližuje nám historii dynastie Pahlaví, jež vládla v Íránu po dobu skoro šedesáti let, o jejich šáhovi a jeho synovi, jenž zaujal místo po svém otci, i o mentalitě tamějších obyvatel. Kapuściński vyhledával místa, kde cítil, že se bude odehrávat něco pro naši historii důležitého. Zabýval se již rozpadem bývalého Sovětského svazu či postkoloniálním vývojem v Africe, procestoval skoro všechny bývalé státy patřící do tohoto impéria.

Dav přitahuje dav
V knize Šáhinšáh popisuje autor krutý režim, který sužoval Írán po dlouhá léta, totalitární diktatura nepřipouštějící jakýkoli odpor vůči vládci na straně obyvatel. Režim založený na strachu lidí. Policie a tajná služba s názvem Savak hledala jakékoli popudy a náznaky, kvůli nimž by mohla zavřít lidi do vězení a následně je mučit. Stačilo si postěžovat na dusné počasí a už vás odvedli, líčí v knize Kapuściński. Ostatní se snaží nepřihlížet, nevydávat žádná slova ani zvuky, splynout s davem a dělat, že se nic neděje. V Íránu se každý stará jen, aby měl zameteno před svým dvorečkem. Zapadnout mezi ostatní a v žádném případě si na nic nestěžovat, jelikož Savak by ihned našel v obyčejných slovech stížnosti proti šáhovi a tamnímu systému.

Východ a Západ jsou dva světy, které se nikdy nesetkají a nepochopí
Tento přísný autoritativní systém se obyvatelé snažili svrhnout revolucí v roce 1978. Pořádaly se demonstrace, lidé se bouřili a toužili po změně, která by konečně zahnala muka, jimiž museli procházet pod nadvládou šáha Pahlavího. Dynastie rodu Pahlaví se snažila modernizací země přiblížit k Evropě, zejména k Velké Británii, Francii a Německu. Avšak šáh se tak moc snažil budovat nové továrny a elektrárny, až zapomněl na rozsáhlé a časté chudinské čtvrti, slumy, kde lidé neměli ani studnu s pitnou vodou k přežití, zanedbal dopravní situaci, tím pádem lidé stáli v kolonách na silnicích několik hodin bez průjezdu. Co cizímu člověku řekne fotografie se studnou ve vesnici? Zato fotografie monarchy s tryskovým letadlem v zádech, to je jiná. Zavedl ve své zemi mnoho změn, aby se přiblížil k vyspělým západním státům. Avšak namísto aby vylepšil zanedbané oblasti, raději je nechal zbourat, vyhladit ze země a nahradil je bohatými luxusními čtvrtěmi, kde usadil své přátele.

Upevnit svou vládu a zvýšit svou popularitu
Šáh neustále potřeboval slyšet slova obdivu, chvály. Okrádal svou zemi všemi možnými způsoby a čekal uznání ze strany obyvatel i ostatních států. Peníze z íránské ropy investoval do zbrojení a luxusu svého života. Velice toužil po bohaté zemi, chtěl se stát pátou velmocí, mít třetí nejlepší armádu světa. Nejdůležitější pro něj bylo vyrovnat se a daleko přesáhnout počet torpédoborců, letadel, lodí či tanků, které vlastnila Británie a Německo. Šáh rád dával na odiv své bohatství, jelikož jeho cílem bylo zaujmout, oslnit a ohromit. Nač mít peníze a nechávat si je stranou? Mít takhle, to radši nemít vůbec. Všichni se musí dívat a divit se.

Král králů
Zvrácená a brutální diktatura, tvrdé mučení nevinných lidí, věznění, tresty smrti lidem, jež nebyli šáhovi vhodní či jakkoliv výhodní, stáli mu v cestě. Povýšen byl ten, kdo byl šáhovi nejvíce prospěšný a mohl mu být užitečný. Jakmile se karta obrátila a člověk pozbyl užitku, nemělo cenu si ho dál vydržovat. Všechno bylo nemocné, celý režim. Lidé trpěli vůči sobě navzájem nedůvěrou, nikomu se nemohlo věřit. Kdokoli vás mohl udat, kdokoli mohl být sám Savak. Váš soused, kamarád, náhodný spolucestující autobusem. V Íránu není nikdy klid, nad touto zemí visí vždy černý mrak.

Kdokoliv si v mučírně mohl představit sama sebe, jelikož nikdo nevěděl jistě, jestli se na něj náhodou také nedostane. Lidé žili v naprosté nejistotě a s vidinou zítřka, který mohl být daleko horší než jejich dosavadní život. Nevadilo, že je člověk nevinný. Nikdo se nesměl cítit ani na chvíli v bezpečí, nástrahy čekaly všude na kohokoliv. Obžaloba se ve skutečnosti ani netýkala činů, ale úmyslů. A ty mohly být připsány každému.

„Írán Írán,
toť krev, smrt a vzpoura.“
– nejpřesnější definice Íránu
Šáh by měl vládnout do konce své smrti. Rezá Šáhovi Pahlavímu ani jeho synu Muhammadu Rezá Pahlavímu se toto nepovedlo. Oba byli svrženi. Jejich panování skončilo hanebně a neslavně, s rozsáhlými následky. Když šáh Muhammad Rezá Pahlaví opouštěl svůj palác, plakal. Ale již nebylo cesty zpět, napáchal mnoho zločinů a způsobil mnoho smutku a neštěstí ve své zemi. Na místo šáha, jenž musel opustit zemi a odejít do exilu, se z vyhnanství naopak vrátil ájatolláh Chomejní, který převzal vládu nad Íránem. V zemi začaly změny, bořily se památníky a monumenty postavené na počest šáha, stavěly se nové proti šáhovi. V Íránu tak začala panovat nadvláda duchovních. Šáh nepřestával doufat ve svůj návrat. Nevrátil se, ale mnoho z jeho počinů zůstalo. Despotický šáh zemi opustil, ale diktatura, jež v této zemi vždy zvítězila, neodešla s ním.

O Ryszardu Kapuścińském můžeme dozajista bez přehánění říci, že to byl dobrodruh srdcem i duší a nic ho v jeho bádání za novým poznáním nezastavilo. I proto jsou jeho knihy tak populární a i po letech svého vzniku mají svou hodnotu a baví čtenáře napříč generacemi. Kniha Šáhinšáh vyšla jako první na světě v českém vydání díky překladateli a kamarádovi Ryszarda Kupuścińského Dušanu Provazníkovi, až později byla vydána v jeho rodném Polsku. Kniha v člověku vyvolá hned několik emocí. Nadšení z perfektně napsaného příběhu, rozhořčení nad děsivými věcmi, které se v Íránu odehrávaly, soucit a vděčnost za to, kde a jakým způsobem můžeme žít my dnes. ∞


Ryszard Kapuściński: Šáhinšáh (1. kompletní české vydání)
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 172 stran

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Válka v Bosně a Hercegovině, probíhala na území státu bývalé Jugoslávie od dubna roku 1992 do prosince roku 1995. Více než tři a půl roku, kdy mezi sebou bojovali Muslimové a bosenští Srbové žijící pospolu. Dříve spolubydlící, kamarádi. Etnická nenávist, nestabilita a mocenské nároky v této problematické oblasti vystupňovaly konflikt mezi několika stranami a jejich armádami. Válka v Bosně je považována za nejkrvavější konfrontaci té doby v Jugoslávii.

V době válčení se reportéři mohli přetrhnout, aby jako první informovali o nastalé situaci. Po válce však z místa všichni novináři odešli a nezůstal nikdo, kdo by podal zprávy o tom, jak to v Bosně vypadá po masakru, jak žijí přeživší, již ztratili všechny své blízké. Wojciech Tochman to však udělal, byl tím, kdo navštívil místo po katastrofě. Vydal se do Bosny a prostřednictvím své knihy líčí příběh očima opuštěných matek, dětí i lékařů, těch, kteří zůstali a snaží se v tomto městě se znovunalezeným mírem žít.

Kosti z masových hrobů, z hlubokých tajemných jeskyň, ze studní
Jednou z hlavních postav knihy je polská antropoložka žijící na Reykjavíku Ewa Elwira Klonowská. Doktorka Klonowská se specializuje na lidské kosti, dokáže podle pohledu na kost rozpoznat, do jaké etnické skupiny člověk patřil, jakou trpěl nemocí i jak rád sedával. Sama říká, že kosti k ní promlouvají a miluje s nimi pracovat. Nezvyklé zaměření doktorky Klonowské v Bosně nalezlo široké uplatnění, mnoho pozůstalých po obětech války nemělo možnost pohřbít těla padlých a uspořádat jim pohřeb, který si zaslouží a jaký jejich víra vyžaduje. Aby měli svou lebku na krku a aby vypadali důstojně, když povstanou z mrtvých. Pomocí antropoložky, jež kosti hledala a následně sestavovala těla do kupy, se to většině obětem povedlo.

Každý zločin má své jméno a příjmení
Dalšími ústředními postavami knihy jsou Jasna a Matka Mejra, jejichž příběhy provázejí celou knihou. Jasna vystudovala práva, provdala se a porodila dvě děti. Ve válce ztratila všechny, manžela i své děti. Kdyby někdy zapomněla, zešílela by. V Bosně přemýšlí takovým způsobem, že některé ostatní matky měly více štěstí, zemřely spolu se svými dětmi a dnes netrpí vzpomínkami.

Mejra Dautovićová pomáhá doktorce Klonowské, utěšuje příbuzné. Sama ve válce ztratila syna Edvina a dcera Ednu. Ví o všem, co její dceři Srbové dělali, kdo ji bil, kdo ji znásilnil. Jediné co neví je, kam odjel autobus, ve kterém její Edna seděla. Nikdo potom už ten autobus nikde nespatřil.

Srbští muži obvykle umírali na frontě, Muslimové nejčastěji střelou do týla
Nejdříve byli zabíjeni majetní, poté všichni. Probíhaly masové popravy, střílelo se do lidí čekajících ve frontě na chléb. Nepřátelé vytvářeli koncentrační tábory, masové hroby, popravy probíhaly v okolních lesech, v Breze. Nikdo v té době pořádně nevěděl, co se pod jménem Breza skrývá. Až později vyšlo najevo, že se jedná o místo, kam vozí oběti popravovat. Po válce přišly na řadu procesy masové exhumace, identifikace nalezených kostí obětí. Srbů ve válce zemřelo dvakrát méně než Muslimů.

Jiný život před válkou
Co tvůj muž? Co syn? Co jsi dělal za války? Tři otázky, na které doopravdy nechcete slyšet odpověď. Otázky, jež nikdo nikomu v dnešní Bosně nepoloží. Lidé čekají na pomoc, která odnikud nepřichází. Nikoho nemají, nikdo je nepřijde navštívit. Obyvatelé se stěhují, odcházejí pryč. Naposledy se v Rizvanovići, vesnici kousek od města Prijedoru, narodil člověk před devíti lety. Rizvanovići byla za války kompletně zdevastována, muži byli buď zabiti nebo odvedeni do koncentračních táborů.

Lidé se po válce změnili. Nenavštěvují se, nesmějí se. K čemu ta válka byla? Pro nic, pro strach, krev, život v šedých němých barácích. Lidé umírali pro prázdné hrnky.

Jen stěží si v dnešní době dokážeme představit a vlastně vůbec pochopit, že se někde na světě v nějakém období dělo zlo takového rozměru. Že člověk dokáže druhému tak moc uškodit a způsobit mu tolik utrpení. Wojciech Tochman píše stroze, vypisuje fakta a útržky rozhovorů s pozůstalými. Vše popisuje úsečně, bez zbytečného nabobtnávání a přikrášlování. Kniha Jako bys jedla kámen dokládá, že ačkoli je vzezřením útlá, skromná, její obsah je neskutečně silný, nabitý emocemi a zanechá v člověku silný dojem. ∞


Wojciech Tochman: Jako bys jedla kámen
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 128 stran

Když obcházel oboru
našel padlého jelena v remízu.
Tělo rozbodané parohy,
ubitý neoblíbenec.
Pro kulhající nohu, bystřejší oči
nebo příliš divokou povahu.
Donesl ženě domů jeho srdce.
Položila ho na kuchyňský stůl a oněměla.
Celou noc hladila jeho srst
prsty po přikrývce.


—

Nový domov u lesa.
Moje vyprané prádlo poletuje ve vánici,
přistává v korunách stromů.
Sněží do kočárku, běžím dceru přikrýt,
přitlouct kočárek k zemi, ať ho vítr neodnese.
Stálá hrozba, tma a oheň.
Nelze jinak, než dotýkat se a vystavit se dotýkání
pradávného.


—

Sýkory ťukají zobáky o plech za oknem.
Spíme střídavě,
aby vždy alespoň jeden zůstal s měsícem bdít,
hlídal jeho světlo,
čekal na jeho znamení,
opatroval spánek druhého,
odháněl od domu toulavá zvířata.
Ale setkáme se?
Teď, když jsem na hlídce já,
snažím se upokojit srdce,
přikládám prst na ústa jako se utišují děti.
Čekej, dokud tě k sobě nezavolá.


Dosud nepublikované texty

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

Perfektně napsaná kniha Ondřeje Kundry – Můj úžasný život – patří k jednomu z mála u nás vydaných pramenů, ze kterého se dozvídáme bližší informace o životě žijící legendy Medy Mládkové. Letos v červnu k nim přibude divadelní inscenace Adély Laštovkové Stodolové s Tatianou Vilhelmovou v hlavní roli a s premiérou v Sovových mlýnech.

Žena, která přežila 20. století
Kvůli přísnému otci neměla hezké dětství a snažila se osamostatnit, jak jen to šlo. Právě po něm však zdědila povahu býka a vlastenectví. Děti však sama nikdy neměla. Fascinována uměleckým světem stala se nejprve tanečnicí, následně studovala v Ženevě překladatelství i ekonomické a politické vědy. Nakonec vystudovala dějiny umění v Paříží a pochopila, že se chce umění věnovat naplno. Po setkání s ekonomem Janem Mládkem už její sběratelské a mecenášské schopnosti nemohl nikdo zastavit. Úctyhodná soukromá sbírka výtvarného umění (1200 děl českých umělců) začala získáním malého obrázku Františka Kupky. Účetní hodnota jejího daru Praze je půl miliardy korun. Zpětně vidíme, že její důležitá životní rozhodnutí přinášejí v dlouhodobém kontextu hodnoty s nekonečných přesahů. Její vnitřní síla je vedená nesobeckou láskou (k vlasti, k umění, k okolí).

Neobyčejně schopná manažerka
Po přečtení knihy Ondřeje Kundry se ve mně probudila hluboká úcta k této dámě, která, ač v naší zemi většinu času nežila, svůj život zasvětila své původní vlasti a především českému umění. Nikdy se nestala emigrantkou, pouze exulantkou, která se hodlá jednou vrátit. Stejně tak přemýšlela vždy o tom, že své zemi vrátí, co jí náleží. Založila první československé exilové nakladatelství Edition Sokolova, vytvořila Nadaci Jana a Medy Mládkových. Vybojovala Muzeum Kampa v Sovových mlýnech. Podařilo se jí zpřístupnit Werichovu vilu pro veřejnost jako muzeum Voskovce a Wericha. Ovlivnila několik generací. Její odhodlání a inteligence z ní dělají hrdinku doby minulé i té naší. ∞


Meda Mládková – Můj úžasný život
Academia
Praha, 2014, 180 stran

Týdny dál slintají a kňíkají.

V zaprděných pokojích
připravujeme kapitulaci,
krémujeme si hrdla,
rozstříháváme průkazy.

Spolek přátel míru vydal
druhý díl Bible,
aneb jak to bylo doopravdy,
Google vykrádá IQ,
na lásku nevěříme,
ale jsme přesvědčeni o výskytu jednorožců.

Zřejmě selhaly naše interní systémy.

Chtělo by to pořádně spláchnout,
ale další rok nemá pršet.

Jediné srážky, které přijdou,
budou ze mzdy.


Ve středu

Časy jsou trapné
jak koity v ponožkách,
vyrašilo méně bělohřibů,
válka se o rok odkládá.

Máme se zatím dobře,
plakát přelepil nový plakát,
už nikdo nechce slyšet,
jak mámu vrátili bez zubů.

Rostou nám plnovousy z tlachů,
parádní hipsteřina,
z nadbytku informací světélkují hlavy,
hovězí kližku vyrábí z umělé hmoty.

Pointu nám jednou narvou až do střev.


Dosud nepublikované texty

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

Pod pojmem Ku-klux-klan si v dnešní době mnoho lidí představí už jen scény z filmů jako Hořící Mississippi či novějšího Nespoutaného Djanga od Quentina Tarantina. Ačkoli se zdá, že ve dvacátém prvním století je takovéto jednání nemožné a žijeme v domnění, že extrémistický Ku-klux-klan je minulostí, není tomu tak. V současnosti tato „bílá“ uskupení stále operují a prosazují nadvládu bělochů, rasovou segregaci a mocnou křesťanskou víru. Když se však Surmiak-Domańska ptala členů Ku-klux-klanu na jejich přímé zkušenosti s černochy, padla překvapivá odpověď, a to, že žádné nepříjemné zážitky osobně nezažili ani jiné případy neznají.

Kniha dokládá fotografie rodiny pastora Robba, staré výstřižky z novin, inzeráty, typické pálení křížů, ženu ukazující svou vlastní bílou kápi či lynčování z roku 1930.

White power
Organizací označujících se jako KKK existuje momentálně více. Každá má své strategie a ředitele a odlišnou image. Celkem jich je asi kolem čtyřiceti s více než sto pobočkami. Surmiak-Domańska strávila čas ve straně Knights of the Ku-klux-klan pastora Thomase Robba, jež funguje už bezmála čtyřicet let a snaží se držet krok s dobou. Ve straně je celá Robbova rodina, jeho dcera Rachel Pendergraftová, která je zároveň mluvčí Rytířské strany a její tři děti. Nejmladší Andrew Pendergraft má svůj vlastní pořad The Andrew Show hlásající „Ahoj, já jsem Andrew. A tento program je pro všechny bílé děti!“

Tam, kde je nenávist přirozená
Autorka vypráví příběh dnešního moderního Ku-klux-klanu hned z první ruky. Sama podnikla cestu do amerického jižanského městečka Harrison, které má nelichotivou nálepku nejrasističtějšího města v celých Spojených státech. Arkansaské město s pouze třinácti tisíci obyvateli patří do oblasti takzvaného „Bible Belt“, která se vyznačuje silným evangelickým protestantismem. Právě ve státě Arkansas se radikální organizace Ku-klux-klan zrodila.

„To není pán natřený čokoládou, synku, ale negr“
Surmiak-Domańska pobývala v USA v roce 2013, kdy přes e-mail kontaktovala Robba, nejvyššího představitele Rytířů Ku-klux-klanu. Ten si kladl jedinou podmínku, aby spisovatelka napsala o všem, co uvidí pravdu. A jak sama tvrdí, to taky udělala. Sledovala činnost klanu již od jeho nejmladších členů, dětí, které nenavštěvují pravidelně školu. Jejich rodiče je vyučují doma, nerušené vlivem ostatních dětí a učitelů. Tímto způsobem mají možnost vštěpovat jim myšlenky přátelské s hnutím bílých kápí. Někteří starší účastníci jsou v klanu více než dvacet let a jeho hodnoty vyznávají s úctou a láskou.

Tady bydlí láska
Ku-klux-klan vnikl v roce 1866 a nikdy svou činnost neukončil. Pouze změnil své počáteční vystupování vyznačující se jako proti-židovské a proti-černošské na pro křesťanské hnutí prosazující dobrý život a bezpečí. Ovšem křesťanství chce chápat tak, aby bylo v harmonii s tvrzením o nadřazenosti bílé rasy. Sjezdy členů vždy probíhají v přátelském duchu. Děti i dospělí prodávají limonádu a různé občerstvení, upomínkové předměty jako náušnice se zlatými písmeny KKK nebo trička s nápisem We’re dreaming of a White Christmas. Ředitel strany Thomas Robb vítá svým projevem, lidé se baví, smějí, děti si společně hrají, nikomu se neubližuje. Navenek působí jako naprosto obyčejní lidé na srazu sousedů a přátel, ale hodnoty a tradice Ku-klux-klanu v místní komunitě stále přetrvávají, i když v mnohem mírnější podobě.

O autorce
Polská reportérka a spisovatelka Katarzyna Surmiak-Domańska se nevyhýbá kontroverzním tématům týkajících se sexuality. Zabývá se taky příběhy sexuálních násilníků, pedofilů a polských nacionalistů. Využívá reportážní metodu, která zahrnuje mluvení s lidmi tak dlouho, dokud nevidí svět jejich očima. Fascinuje ji obraz z pohledu násilníka, ne oběti. Tvrdí, že si lehce sama sebe představí v roli mučeného, ale dokáže si představit, jak sama někomu ubližuje? Kniha Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, za kterou byla nominována na cenu Ryszarda Kapuścińského za literární reportáž a na prestižní literární cenu Nike, je její čtvrtou reportážní publikací.

Na knize nejvíce oceňuji autorčinu nepředpojatost a nestrannost, se kterou dokázala klan popsat. Zpestřením četby samotné knihy napomohly rozhovory, kterých dokázala Surmiak-Domańska v celém průběhu své reportáže nastřádat spoustu. Členové klanu se k ní chovali vlídně a přátelsky, neměli problém o své činnosti mluvit. Reportérka se nebála zasáhnout ani do minulosti a vykreslila jak hnutí původně vzniklo a postupně se formovalo. Podoba útvaru je ucelená, vtáhne vás do děje, nasadí brouka do hlavy. ∞


Katarzyna Surmiak-Domańska: Ku-klux-klan. Tady bydlí láska
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 304 stran