Odlišnost, zábava, překvapení. To jsou tři asi nejvýstižnější slova velmi úzce spojená s fenoménem jednoduchých, většinou plastových, foťáčků na kinofilm. Ty jsou obsahem krabice se štítkem Lomografie. Dnes se nabídka těchto aparátů rozšiřuje společně s poptávkou a „nelomí“ se, jak se slangově říká fotografování na tyto přístroje, pouze na původní ruské Lomo, čínskou Holgu nebo Dianu. Na trh přicházejí i další a výraznější plastové hračky. K čemu ale tyto vynálezy na zajímavé obrázky jsou? Slouží jejich uživatelům jen k zábavě, nebo se s nimi dá vytvořit i něco vizuálně hodnotného?

Barevný svět v hrsti tak trochu jinak
Netřeba dodávat, že nejčastějšími uživateli těchto hraček jsou mladí lidé, kteří hledají něco nového nebo alespoň chtějí inovovat to staré. Což bezpochyby focení na tyto přístroje splňuje v obou případech. Spousta těch fotografů „s velkým F“ ale nad těmito vizuálními hrami ohrnuje nos. Nadšenci by ale naopak nikdy nevyšli do ulic s jinou dírkovou komorou než s tou plastovou. Měl by přijít někdo s nadhledem, kdo by těmto táborům navždy přinesl mír a podal dýmku. Fotografové, ti s velkým F, totiž stále srovnávají výstupy z těchto plastových hraček se svým „uměním“. Ale chtějí být lomografisté a polaroidisté považováni za umělce?

Jsem člověk, který se v obrazovém projevu snaží hledat potenciál umění a pochybovat, zda jím spíš může být, nebo ne. A i když jsem a priori skeptická k médiu, jehož vizuální výstup je víceméně založen na náhodě a ovlivnitelnost výsledku průměrným uživatelem není ani poloviční, začínám pomalu chápat tento vizuální svět založený na zábavnosti. Když jsem se zeptala, proč mladí nadšenci volí zrovna tyto prostředky pro vyjádření, s nechápavým výrazem mi bylo odpověděno otázkou, jaké vyjádření mám na mysli.

Kdo si hraje, nezlobí
Není přece každý fotograf, kdo má aparát. Jsou i tací, kteří ambice být fotografem nemají a pouze si užívají životní styl, který nese i vizuální ovoce. Občas ne příliš zralé, někdy dokonce zkažené. Ale nejsem příliš kritická k tomuto médiu? Proč by z něj nemohlo vzejít i něco hodnotného? Protože cílem uživatelů je častokrát jen pobavení se samotnou fází mačkání spouště a pak spatření toho, co jim kouzelná krabička vytvořila. Deklasovat tyto aparáty jen proto, že v nich hledám potenciální přístroj na umění, není dobře. Ochuzuji se o hravost, kterou mi nabízejí. A bonusem je záznam okamžiku momentu, který je zkreslen navíc tak, jako by vůbec nebyl zachycen v naší realitě. Člověk by neměl brát nic až tak vážně, což u umění platí ještě několikanásobně, protože se pak mohu ochudit o experimentální vizuální hru. Třeba když očekávám, že se na polaroidu za pár vteřin zjeví Dívka s perlou. A jen protože ji hned nespatřím, nepřikládám těmto záběrům hodnotu jinou, než rychle pomíjivou? Co se ale stane uměním, nejde naprosto konstruovat. Dokud však nepohltí instantní fotografie mládež natolik, že budou pro autenticitu jejich světa odmítat i hodnotné jídlo, ať si tvoří.

Základem lomografie je sovětský kompaktní fotoaparát LOMO LC-A, vyráběný v továrnách Leningradského opticko-mechanického sdružení. Legendou se stal začátkem 90. let především v Rakousku. Umělci, používající techniku lomografie se snaží soustředit na nedokonalé možnosti jednoduchého fotoaparátu a na fotografii oproštěnou od technických aspektů.

1914
S velkou slávou je zahájen provoz první elektrické tramvajové linky v Košicích. Zahajuje se výstavba další budovy pro nový obor chemického inženýrství Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně. V zoologické zahradě v Cincinnati umírá poslední holub stěhovavý. 28. června v Sarajevu je spáchán atentát na Františka Ferdinanda d‘Este, čímž je zahájena světová válka. Rovněž v tomto roce vzniká Ruská optická a mechanická společnost v Petrohradě, která se profiluje zprvu na vojenskou optickou techniku, nikoli na fotoaparáty. První skutečný ruský fotoaparát spatří přes čočku světlo světa až o šestnáct let později.

70. léta, kdesi v Sovětském svazu
Soudruzi a soudružky v národním závodu Leningradské opticko-mechanické sdružení, které vzniklo z původní Ruské optické a mechanické společnosti, vyvíjejí pomocí nejnovějších metod a revoluční techniky nenápadný přístroj, se kterým dokážou sledovat zlé agenty kapitalistického západu i v noci. Vše probíhá samozřejmě pod přísným utajením. V leningradských laboratořích brzy vzniká LOMO (ЛОМО) – fotoaparát, který dokáže dělat fotky bez blesku i ve tmě. Koho zajímá, že soudruzi a soudružky při překotném a nadšeném vývoji udělali pár drobných chyb. Nebyl by to Sovětský svaz, aby to nebyly chyby vskutku inovační a nedodávaly výslednému výrobku originalitu.

LOMO totiž nefotí dokonale. Dalo by se říct, že je to přístroj nevypočitatelný, neboť obrázky jsou někdy rozmazané, tu se zas vlní a barvy často vůbec neodpovídají skutečnosti. A fotit bez blesku v noci dokáže na vzdálenost metru třicet. Možná proto se z něj nakonec nestane nástroj agentů KGB, ale na začátku 80. let bude představen široké veřejnosti.

80. léta
Přístroj LOMO LC-A je potěšením pro celou generaci soudruhů nejen ze Sovětského svazu, ale i jejich bratrů v ČSSR, Vietnamu, NDR nebo na Kubě. Veřejnost však brzy přestává doceňovat umělecké kvality produkovaných fotografií a žádá, aby jejich fotoaparáty zachycovaly realitu. Přichází tedy nová řada fotoaparátů zbavená chyb a původní sláva LOMO opadá.

1990
Před rokem padla železná opona, v bývalém východním bloku se dá konečně dýchat a do Prahy přijíždí skupinka mladých lidí z Vídně podívat se na porevoluční optimismus. Současně při toulkách po bazarech v Praze naráží na podivný fotoaparát („nejspíš ruskej krám“) a čistě ze zvědavosti si jej za pár korun koupí a dovezou domů, s již pořízenými fotkami z Prahy.

Výsledek je ohromí. Šedivé postkomunistické město na obrázcích vypadá, jako by ho namaloval šílený surrealistický malíř, který barvy míchal, jak se mu zrovna zachtělo a občas třeba půl výjevu rozmazal. Bratři Boschové, nadšení objevitelé LOMO LC-A, nelení a odjíždí do Ruska, kde se fotoaparát stále vyrábí. Do Vídně se vracejí s distribučním kontraktem.

1994
Vzniká Společnost lomograferů – nadšenců, kterým se klasická fotografie už omrzela a její digitální verze je ještě ve hvězdách. Pořádají se první výstavy a soutěže. Na to, že Boschové nepoužili téměř žádnou reklamní kampaň a svůj objev šířili jen mezi kamarády a známými, se jedná o slušný výsledek.

1996
Ruská firma plánuje ukončení výroby LOMO fotoaparátů. Nadšenci šílí a bratři Boschové se chytají příležitosti a zakládají svou vlastní továrnu v Číně.

Dnes
LOMO prožívá svou již několikátou vlnu obliby. Technika se od 70. let prakticky nezměnila, jen barev, typů a provedení je jaksi více. Ruský strojek navíc dostal většinou pestrobarevný plastový obal, díky němuž vypadá jako hračka pro děti.

Kromě LC-A se vyrábí široké množství modelů, třeba LOMO Holga, která může mít čtyři různé barevné clony blesku, umí být i panoramatická a její hlavní specialitou je focení více snímků na jedno políčko filmu.

Super-sampler má čtyři čočky, které fotí postupně po sobě jdoucí čtyři záběry a celé je vtěsnají do jednoho políčka, dále existuje třeba populární Fish Eye, zatím méně známé Frog Eye (žabí oko, které fotí pod vodou) a nově i LOMO Polaroid.

Popularita „toy cameras“ je docela pochopitelná; jsou levné, malé, skladné, barevné a trochu dobrodružné, protože nikdy nevíte, jakých fotek se po vyvolání dočkáte. Kupování citlivých filmů s vysokou světelností a jejich vyvolávání se sice časem prodraží oproti drahé digitální zrcadlovce, ale hlavně že je zábava.
A proto budou nejspíš ještě nějakou dobu zastánci digitální fotografie brblat a zdlouhavě vyrábět ve Photoshopu to, co při troše štěstí někomu cvakne staré ruské ЛОМО.

Jaký význam má v dnešní době fotografie coby neprofesionální záznam vlastních zážitků? Velký boom digitálů střídá nostalgie po kinofilmu. Improvizace, jednoduchost, čekání a překvapení – to jsou jen některé z atributů kinofilmu.

V současném věku technologických vymožeností, kdy se komunikace stále více přesouvá z osobní roviny do virtuálního prostoru, může otázka po významu fotografie znít až archaicky. Přesto se však zdá být na místě. Přímý prožitek a očité svědectví nahrazuje pouhý obraz, reprezentace okamžiku. Stále častěji prožíváme reálné situace jen díky obrazům. Krásu přírody, kam jsme si vyšli na výlet, dokážeme ocenit až zpětně z fotografií, které jsme zde pořídili. Z večerního koncertu jsme již ráno lační po fotografiích, abychom si zážitek znovu připomněli. Všichni se rádi zasmějeme nad snímky z dětství, rodinných oslav i firemních večírků. Co nám fotografie dávají a o co nás ochuzují?

Kouzlo okamžiku

Možnost být alespoň prostřednictvím fotografie přítomen na vzdáleném místě a v čase, kdy to není fyzicky možné, zažít zachycený moment alespoň ve vlastní představivosti. Zdání opravdivosti o to více budí momentky: snímky nepřipravené, náhodné, dopředu nezinscenované, které spontánně zachycují jedinečný okamžik a náladu. Jejich hodnotu nelze hledat v rozvržení kompozice, v ostrosti obrazu ani v intenzitě světla. To vše je až druhotné a pokud se i to povede, jde spíše o nahodilý vedlejší produkt. Není potřeba být profesionálem, hloubka momentky spočívá v zachycení jedinečné, neopakovatelné situace.

Prožitek zachycený na snímku samozřejmě nemůže nahradit osobní přítomnost a prožití situace. Je to pouhý obraz, reprezentace skutečnosti. Nakolik je tento obraz věrný skutečnosti? Vždyť jednu a tutéž situaci může každý prožívat různě. Ani fotografie nemůže zachytit okamžik objektivně. Fotoaparát drží v rukou člověk, který už jen tím, jak daleko stojí od objektu, fotí-li ho zespoda nebo shora, zleva či zprava, přidává obrazu něco ze své osobnosti a nevědomky ho přizpůsobuje své optice. Ani to, co snímek zobrazuje, nám nemůže sloužit jako vodítko pro výklad situace. Žena pláče. Jsou to slzy štěstí nebo zármutku? Smích: škodolibý, upřímný, veselý nebo zlověstný? To nám momentka nepoví, pokud neznáme skutečné okolnosti jejího vzniku.

Paměť v digitální době

Máme touhu ukládat si svědectví našich prožitků i jiným způsobem, než jen do naší paměti. Paměť může ochabovat, fotografie zůstanou. Zachycování jakýchkoliv situací, kdekoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek, se váže na rozvoj techniky. Přenosné fotoaparáty, které to umožňovaly, byly dostupné už na začátku 20. století. Od té doby prošly dlouhým vývojem. Dnes je již fotoaparátem vybavený každý mobilní telefon. Nosíme ho neustále při sobě a jsme připraveni dokumentovat sebeintimnější okamžik. Digitální fotografie umožňuje pořizovat nekonečné množství snímků s nulovými náklady. Co se nám nelíbí, prostě vymažeme. Sami si vybíráme, jaký snímek si ponecháme a jaký za to nestojí. Ochuzujeme se tím o překvapení, o napjaté čekání na vyvolání filmu.

Bakelit s duší

Nostalgické trendy vrátit se zpět ke kinofilmu se začínají objevovat nejen v uměleckém prostředí. Bakelitový kompakt Lomo LC-A se znovu vrátil do módy, především mezi mladou generaci, kterou oslovil novým barevným retro designem i jednoduchostí používání. Dostupný je za příznivou cenu v mnoha modifikacích – s různými barevnými filtry, efektem rybího oka nebo i v podvodní variantě. Lomo je registrovaná obchodní známka společnosti Lomographic Society International se sídlem v Rakousku licencované od ruské společnosti LOMO PLC. Inspiroval se předchůdcem ze sovětských dílen Leningradskoje Optiko-Mechaničeskoje Objediněnije.

Lomografie nevyžaduje po uživateli nic jiného, než vlastnictví přístroje. Není to jen focení, ale i životní styl, kolem kterého se začíná tvořit celá komunita uživatelů. Jeho kouzlo spočívá v tom, že ho nosíte stále s sebou a fotíte, co vás napadne. Dá se používat ve dne i v noci, nevyžaduje přemýšlení. Snímky se střílí jen tak „od boku“. Není třeba nic zaměřovat, stačí jen zmáčknout spoušť. Výsledkem je mnohdy rozostřená momentka, která je překvapením i pro samotného autora. Žádný snímek není vadný, pouze má svůj osobitý efekt.

Zůstává jen vzpomínka

Vzpomínky a nálady zachycené fotografií si můžeme kdykoliv připomenout. Okamžik, který už dávno vypršel, máme navždy zachycený. Můžeme mu prostřednictvím fotografie připisovat úplně jiný význam, než skutečně měl (měl-li vůbec nějaký). I to nás obohacuje. S odstupem času se můžeme zamyslet nad situací z úplně jiného pohledu, který nám fotografie nabízí. Máme šanci ji znovu prožít a kriticky ji zhodnotit. Tím nám fotografie rozšiřuje obzory tam, kde nám vše připadalo samozřejmé, dává nám možnost vidět situace znovu a jinak. Nabízí nové poznávání světa i sebe sama. Zachycuje sílu jedinečného okamžiku, který už je dávno minulostí, ale díky ní stále trvá. Význam času a prostoru se stírá, zůstává jen dojem a vzpomínka.