Malířů, kteří se kromě výtvarného vyjadřování věnovali i tomu literárnímu, bylo vždy dost. Namátkou z historie například Kandinsky, Picasso, Arp, Ernst, Dalí, Picabia, Chagall či Kubin. Tito autoři psali zpravidla proto, aby vyjádřili to, co nemohli nakreslit nebo namalovat. A mnohdy na stejně mistrovské úrovni. Malíř Lubomír Typlt (* 1975) je jedním z těch autorů, který by v tomto vybraném men’s clubu mohl uzmout svou židli. Svými texty vytváří obrazy a na svých plátnech repetitivně variuje vybraný námět.

Barevnost, kontrast, expresivita – to jsou výrazové prostředky, které jsou zastoupeny jak v Typltově textové tvorbě, tak v té malířské. Slovy v posluchačově fantazii vytváří obrazy a na plátnech zase v pomyslném rytmu obměňuje námět. Rozpracovává ho, jakoby jej chtěl zachytit jak štětcem tak textem z několika úhlů, pořádně jej prozkoumat, pochopit. Přesto jím zůstat fascinován i zastrašován. Přitom nevychází z koncepce tuto fascinaci skrze formální pregnanci sdělit i svému příjemci. Takové obrazy ze své nejnovější tvorby představuje v právě probíhající výstavě Dancing Pentagon (Tančící pentagon) v Alšově jihočeské galerii (AJG) v Hluboké nad Vltavou.

Podnět výstavu připravit vzešel od britské kurátorky Jane Nealové (* 1972), která se soustavně zaměřuje na umění střední a východní Evropy. Typltova výstava ale v žádném případě není jejím prvním výstavním projektem v tuzemsku, namátkou již Nealová realizovala výstavní projekty Decalphilia Norberta Stefana v DSC Gallery (2020) či Kořeny Alexandera Tineie (2019) nebo skupinové výstavy Narušená imaginace v Galerii výtvarného umění v Ostravě (2017) či Nightfall v Galerii Rudolfinum (2013), spolupracovala také na Prague Biennale 5 a na podzim tohoto roku chystá v Praze další výstavní projekt. Právě fascinace nejnovější Typltovou tvorbou, ve které autor opakovaně představuje motiv dívčích postav s vlajícími vlasy ve specifické geometrické kompozici, podnítila přípravu výstavy Dancing Pentagon, jejíž název odkazuje k obrazu Pentagon (2020). Pro tuto obsáhlou výstavu zvolila Nealová velkorysé síně zámecké jízdárny AJG v Hluboké nad Vltavou. Oceňuji, že právě takové výstavy – jako další míním například výstavu ruské avantgardy, kterou představila téměř v paralelním termínu také AJG, jsou k vidění mimo hlavní město, které množstvím výstavních projektů kypí a pod klamem dostupnosti je návštěvník častokrát ani nakonec nestihne zahrnout do svého plánu. Cesta do galerie na Hlubokou plán a úsilí vyžaduje. Proto je náročná výstavní dramaturgie téměř nutným předpokladem proto, aby návštěvník komplikovanější cestu za uměním vážil. A jako zadostiučinění pak dostane exkluzivní kulturní zážitek nejen z výstavy, ale i z přilehlých zámeckých prostor.

Vtažení do děje
Průchod sály galerie v prvním vkročení zaskočí – na rameno klepe klaustrofobní pocit z úzkých prostor vymezených architektonickým řešením výstavy a velkoformátovými obrazy, na kterých se to jen hemží figurami. Tolik postav v návštěvníkově těsné blízkosti, téměř přímo vstupujících do jeho osobního prostoru. Animalita, zuřivost, strach i nepochopení. To vše v expresivním podání a výrazné kontrastní barevnosti, které diváka emocionálně zasahují a bez ptaní mu berou klid a dostávají se mu pod kůži – a to v bezprostřední blízkosti.

Lubomír Typlt je jedním z umělců – a tentokrát jej nezařazuji záměrně jen mezi malíře – jenž je ve svém multidisciplionárním uměleckém vyjadřování velmi specifický i konzistentní. Odbočuje, ale v rozpoznatelných rysech. Nutno připomenout, že zásadním tvůrčím rozměrem utváří svými texty hudební projekt WWW Neurobeat. I tato jeho tvorba, představená skrze dosud vydané videoklipy projektu, je na výstavě zastoupená.

Typlt prošel četným malířským vzděláním jak v Čechách, tak v zahraničí a netají se tím, že stěžejní formativní zkušeností jsou mu díla Francisca Goyi. Ta byla v knižních publikacích hojně zastoupena v domácí knihovně, ke které se v dětství dostával. Určité paralely mezi těmito dvěma umělci jsou tak bez dlouhého hledání nalezitelné – potemnělost, násilí zapletené do příběhů, hrozby, ale i ironie. A nejen Goya, jeden z nejuznávanějších portrétistů všech dob, je určitým bazálním zdrojem Typltova malířského světa. Typlt ale pokračuje jako samostatný autor, neinklinující k žádnému vymezenému hnutí nebo stylu – od takových se naopak odklání a s gestickou malířskou živostí vytváří svůj zcela specifický vizuální svět, který lze na právě probíhající výstavě spatřit. K výstavě vyšla také stejnojmenná rozsáhlá obrazová publikace Dancing Pentagon.

Lubomír Typlt: Tančící pentagon
Alšova jihočeská galerie – zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
4. 7.—2. 1.

Dvakrát do téže řeky nevstoupíš a ani se v ní neutopíš. Leda kdyby tě píchla atomová včela.

Česká experimentální scéna dostala nový dárek. Je jím po pěti letech vydané album někdejšími průkopníky hip-hopu Neutopíš se dvakrát v téže řece a už název napovídá, že texty patří Lubomíru Typltovi a hudbu do světa posílá WWW Neurobeat.

Kapela WWW vznikla v Praze na počátku 90. let, tedy v období pádu komunistického režimu tehdejšího Československa. V té době byla jednou z prvních, které v Česku experimentovaly s hip-hopem. V pozdějších letech s rozšiřováním internetu WWW doplnila svůj název o přídomek Neurobeat. Zároveň začala pracovat s živými nástroji a odklonila se od klasické rapové produkce. Na přelomu milénia skupina přerušila činnost a její členové se věnovali svým dalším povoláním. Zakládající hudebník WWW Ondřej Anděra je filmový režisér a textař, Lubomír Typlt je malíř.

WWW se vrátila na scénu v roce 2006 s debutovým albem Neurobeat. To tehdy vyšlo jako vůbec první nahrávka nově vznikajícího labelu BiggBoss, který uskupení zastupuje dodnes. WWW od té doby vydala další dvě veleúspěšná alba Tanec sekyr (2008) a Atomová včela (2013). V pořadí čtvrtá řadová deska Neutopíš se dvakrát v téže řece zahrnuje deset skladeb. Ty přinášejí i po více než dvou dekádách existence kapely zásadní novinky. Album má na přebalu práci Krištofa Kintery. Uvnitř bookletu jsou vedle textů WWW v češtině a angličtině také díla malířů Miroslava Polácha, Adama Štecha, zmíněného Lubomíra Typlta a fotografa Ivana Pinkavy. ∞


WWW Neurobeat – křest desky
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
pá 5. 10. 20:00
Fléda (Štefánikova 24, Brno)
út 9. 10. 20:00

V pátek 16. ledna otevřel pražský klub Roxy večer plný pulsující hudby při příležitosti křtu 13. čísla, a oslavil tak ROK DVA nemainstreamového kulturního měsíčníku Artikl.

Party to byla opravdu velkolepá! Hostina pro smysly byla velkorysá a účast oslavy chtivých naskočila na číslo 870. Ve 22 hodin zahájil večírek maskovaný přízrak z Doks Kittchen. Roxy se naplnila a připravila atmosféru pro hypnózu od kapely WWW. Palba slov a beatů zaplnila Roxy a po více jak hodinu a půl prýštila výměna energie z pódia k davu. Dvojice Space Love posunula před první ranní děj k vesmírným branám a DJ setem zakončil noc ve čtyři ráno Floex. Půlnoční narozeninový dort v podobě site-specific tanečního vystoupení v podání Kamily Mottlové a Kláry Kočárkové na hudbu od Williama Valeriána doprovodil a vizuální stránku večera dirigoval VJ Julius Stefan z KinocirKus.

Jak jste došli k dnešní podobě projektu?
Vlastně už fungujeme hrozně dlouho. Nejdřív to byl klasický hiphop v 90. letech. Pak z toho vznikla živá kapela, ta se rozpadla. V roce 2006 jsme se společně s Lubošem Typltem, který také píše texty, znovu vzkřísili. Bylo to spontánní, hysterické nadšení. Potom přišla zpěvačka Milesa a napadlo nás přeložit některé části textů do jejího rodného jazyka, srbštiny. Zjistili jsme, že propojení dvou slovanských jazyků funguje a začali jsme na tom pracovat.

Jste tři – kdo z vás se nejvíce věnuje textům?
Píšeme dohromady s Lubošem Typltem, ten je naší nedílnou součástí. Když by zmizel on, tak se rozpadne i celý atom. Nějak si vždy do textů navzájem zasahujeme.

Vaše texty jsou dost specifické – odkud přichází náměty?
Vezmeme si nějakou situaci, položíme si ji před sebe a snažíme se ji rozebírat. Vlastně až převracet do nějakých absurdních souvislostí, do protikladů. To je naše metoda, která vznikla právě společným psaním. Pořád si necháváme nějaký prostor pro tajemství, to nás baví. Za dva roky tak člověk může text pochopit z úplně jiné strany. Forma textů se neustále mění.

Jsi spokojen se současným stavem české hudební scény?
Obecně mám pocit, že je až moc mainstreamu a málo osobitých projektů. Některé tu ale jsou a těch se držím. Přijde mi, že se objevují různé vlny, pravidla se mění. Vzniká tu velký tlak na člověka, aby se držel v nějaké konzervě. Dřív se spíš volalo po originalitě, dnes se většina snaží držet nějakým směrem. Je to slepá ulice.

Jaké hudební projekty tě ovlivňují?
Teď mám úplně nejradši hiphopovou, psychedelickou kapelu Shabazz Palaces. Pořád Nine Inch Nails, Tricky a Massive Attack. Pak samozřejmě Radiohead, CocoRosie a všechny tyhle podivnosti. V Čechách mám třeba hrozně rád Kata z Prago Union. ∞


autor: Tereza Suntychová

Dva v jednom. I tak by se dala charakterizovat koncepce výstavy, kterou můžete zhlédnout v prosvětlených sálech Městské knihovny. Na své si tu přijdou ti, kteří stojí o trochu klidného zamyšlení, i ti, kteří se raději nechají znepokojit a vytrhnout ze zavedených jistot.

Po retrospektivě Krištofa Kintery představuje Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně dva jeho vrstevníky: Jakuba Špaňhela a Lubomíra Typlta. Výstava je koncipována do dvou samostatných celků a právě jejich kombinace dá návštěvníkovi možnost vytvořit si obrázek o rozdílných polohách současné malby.

Trocha zamyšlení i trocha agrese
Oba autory oddělují dva monumentální barevně odlišené vchody a nesetkávají se ani v prostorách galerie. Každý si tak může již na začátku vybrat, kterou část zhlédne jako první. Červená barva vás zavede do tajemného světa Jakuba Špaňhela nazvaného Slepice v pekle, podle jednoho z jeho nejnovějších počinů. Pomocí válečků s motivem slepic v něm výtvarník proměnil celou jednu místnost galerie v tísnivou past, v níž lze snadno přijít o zdravý rozum. Válečkovou technikou, kterou si každý spojí s fádními interiéry dob dávno minulých, zde Špaňhel provokativně zpracovává i motivy křížů. Jejich zmnožení vyvolává představu nekonečných hřbitovů amerických vojáků z druhé světové války. Velmi působivá je i další použitá technika, ve které barvy volně stékají po plátně. Tím je dosaženo zvláštní nehmotnosti a pocitu pomíjivosti. Špaňhel tak maluje rozmlžené interiéry kostelů nebo lustry. V gestických malbách na zvířecí motivy mi trochu připomněl čínskou kaligrafii.

Dva světy v jedné galerii
Oba autoři představují dvě odlišné polohy současné české malby. Každý z nich s tímto médiem zachází svým osobitým způsobem. Špaňhel uvolněnými, rozmáchlými gesty vypráví své interní dojmy a zážitky. Typlt se svou expresionistickou malbou v hutných nánosech barvy, nebo naopak precizní hladkou kresbou dotýká spíše obecnějších společenských problémů nebo psychiky ohroženého jedince. Záleží už na každém, která z těchto rovin mu bude více vyhovovat.

Jakub Špaňhel – Slepice v pekle
Lubomír Typlt – Tikající muž
GHMP – Městská knihovna
Mariánské náměstí 1, Praha 1
6. 6.–9. 9.
120 / 60 Kč