Nedávno jsem navštívila umělecký workshop, kde padlo v rámci diskuze slovo péče. Jedna z účastnic si povzdechla, jak je z péče unavená. Automaticky jsem usoudila, že tím myslí, jak je daný pojem v současném uměleckém a aktivistickém diskurzu nadužívaný a vyprázdněný.

V tom duchu jsem i navázala, ale ona k mému překvapení odpověděla: „Já ale myslím doslovnou péči. Je tak vyčerpávající starat se o domácnost, o děti…“ Právě tato záměna smyslu výborně ilustruje celý problém: péče je přetřásána jako politický koncept nebo umělecká strategie, ale většinou ženy ji především každý den fyzicky vykonávají a jsou z ní prostě unavené. Tato únava má specifickou podstatu. Spíš než fyzické vyčerpání po dlouhém dni se jedná o něco složitějšího, rozptýlenějšího. Přemýšlení za ostatní, sledování toho, co je v lednici, co je potřeba koupit, kdy má někdo narozeniny nebo co se bude vařit – to vše běží na pozadí většiny činností.

Manažerská a brigádnická pozice

Jedná se o celou vrstvu kognitivní a emocionální práce, která fyzické práci předchází a která je pro ni nutná, ale běžně zůstává nepostřehnutá. Vědět, že dochází prací prášek, znamená mít v hlavě aktuální stav zásob domácnosti bez toho, aby to kdokoli připomínal. Rozhodnout o podobě večeře vyžaduje přehled o obsahu lednice, expiračních datech potravin, preferencích dětí či partnera, úvahu nad potenciálním zítřejším obědem a koordinaci toho všeho s tím, kolik je času a peněz.

Socioložka Allison Daminger v článku The Cognitive Dimension of Household Labor (2019) tento proces rozložila do čtyř fází: anticipace potřeby (předvídání), identifikace možných řešení, rozhodnutí mezi nimi a monitoring toho, zda bylo řešení úspěšné. Fyzické úkony jako nákup, vaření nebo úklid jsou jen třetí fází. Ty ostatní jsou neviditelné, ale nepřetržité. Probíhají na pozadí pracovní schůzky nebo rozhovoru s kamarádkou. V kvalitativní studii 35 amerických párů Daminger zjistila, že anticipace a monitoring připadají v heterosexuálních párech výrazně více ženám, přičemž rovnoměrně rozdělená je fáze rozhodování, spojená s největší mocí a vlivem.

To, co Daminger popsala akademickým jazykem, francouzská výtvarnice Emma o dva roky dříve vystihla v komiksu Fallait demander (Měla jsi mi říct, 2017). Ten zobrazuje třeba situaci, kdy pár pořádá večírek, žena připravuje jídlo pro příchozí, u toho se snaží nakrmit děti, zatímco její partner se baví s hosty. Když dojde ke konfliktu, on odpoví: „Měla jsi mi říct! Pomohl bych ti.“ I když to může na první pohled působit neproblematicky, čekání na instrukce samo o sobě prozrazuje, kdo nese zodpovědnost; kdo plánuje, anticipuje a monitoruje. Emma ilustrátorsky sděluje, že kdo pomáhá na požádání, není spoluzodpovědný partner, ale spíše brigádník ve vlastní domácnosti.

Systém vymáhání péče

Na Daminger jsem hojně vzpomínala i při návštěvě aktuální výstavy Laundromat Lucie Rosické (Trafo Gallery, 17. 4. – 14. 6., kur. Thom Oosterhof). Rosická instalovala do galerijního prostoru řadu šedých objektů připomínajících průmyslové pračky s kulatými otvory místo dvířek. V těchto kruzích jsou nataženy prošívané textilní portréty: tváře žen vyšité na saténu tělové a růžové barvy, linkou jemnou jako kresba tužkou. Z jednoho otvoru se vyvaluje hromada prádla, jako by ho pračka právě vychrlila. Na bílé plastové židli u zdi sedí dámská figurína v růžové chlupaté bundě, nohy od sebe. Možná rezignovaně čeká, než všechny programy doperou? Tváře působící jako odrazy v reflexním povrchu okének mohou být interpretovány i jako součást cyklu praní – jsou tak trochu tím, co se pere.

Systém vymáhání, který odměňuje ženy splňující společenská očekávání včetně role pečovatelky a trestá je za její odmítnutí, označuje filosofka Kate Manne pojmem misogynie, která se podle ní často nesprávně považuje za pouhou nenávist vůči ženám. Takový systém je natolik internalizovaný, že ho nevynucují jen muži, ale také ženy navzájem a ženy samy vůči sobě. Mluvíme o struktuře budované stovky let a zakódované v jazyce či v očekáváních kladených na malé chlapce a dívky, ve stereotypním výběru toho, co se jim odpouští, a co ne.

Feminismus na jazyku, špinavé nádobí ve dřezu

Na mentální zátěži se paradoxně často podílejí muži, kteří se považují za feministy, chtějí rovnost pohlaví, jsou pro rovnoměrné rozdělení práce a souhlasně přikývnou, když se mluví o neviditelné práci žen. Problém je nikoli v jejich přesvědčení, ale v mezeře mezi přesvědčením a praxí, která je překvapivě hluboká a odolná.

Může jít o muže, kteří investují značné úsilí do budování světonázoru – čtou, přemýšlejí, diskutují, ale tato investice se odehrává na rovině identity, nikoli každodenního života. V době sociálních sítí to funguje obzvlášť hladce: sdílet správný příspěvek, obklopit se správnými atributy – to vytváří přesvědčivý dojem postoje, který ale nemusí mít žádný vztah k tomu, co se děje v konkrétní kuchyni v určitou středu večer. Identita se precizně buduje, zatímco špinavé nádobí zůstává ve dřezu. Mít feminismus na jazyku nestačí. Péče se odehrává v těle, čase, prostoru. Mohlo by se zdát, že jde o čiré pokrytectví, ale tento stav věcí je spíše směsicí pohodlné nevědomosti, hluboce zakořeněného podmínění a společenského prostředí, které se mnohdy spokojí s korektní deklarací.

Vzdát se moci, kterou péče přináší

Pokud chceš jednat eticky, v souladu se svými progresivními názory, jdi umýt koupelnu. Nakup, abys další den ráno nezjistil, že není co si dát ke snídani. Sežeň toaletní papír předtím, než dojde. Co by to ale znamenalo, pokud by muži vzali všechny fáze pečovatelské práce částečně na sebe?

Ženy by si oddechly – to zní jako logická odpověď, ale realita se liší. Pokud by muži skutečně částečně převzali neviditelné fáze péče, neznamená to jen přerozdělení práce, ale především přerozdělení pozornosti. Ženy, které dlouhodobě nesou mentální zátěž, si vypěstovaly specifickou ostražitost: neustálé skenování okolí, předvídání potřeb, hlídání stavu věcí. Tyto kompetence vznikly z nutnosti a část žen tuto roli nevědomě chrání. Vzdát se kontroly nad domácím prostorem by mohlo znamenat přijít o teritorium, které jim patří. Vzdaly by se moci, která jim péče přináší. Ženám patriarchát přidělil práci, která je vyčerpává, ale zároveň jim z ní vytvořil identitu. Takže redistribuce péče není jen logistickým problémem, ale zároveň psychologickou výzvou, která vyžaduje, aby se ženy vzdaly části sebepojetí, které bylo v daném systému vybudováno.

Superschopnosti?

To, že část práce převezme muž, zároveň neznamená, že ženě končí část směny. Přidává se totiž další, méně viditelná vrstva: práce spojená se samotným procesem předávání znalostí a dovedností. Rozhodnout se, kdy do osvojované činnosti zasáhnout, korigovat, aniž by to vyznělo jako kritika, vysvětlovat, ale nepoučovat a motivovat, ale nevyvíjet přílišný tlak. To vše vyžaduje regulaci vlastních pocitů ve prospěch pocitů druhého, emocionální práci. Mentální zátěž tedy nekončí, pouze mění tvar.

To, co je třeba, možná není jen rozdělit domácí povinnosti rovnoměrněji, ale především vědomě si osvojit hlubší schopnosti. V případě mužů vidět práci, která se děje v zákulisí vytírání podlahy a vaření večeře, a převzít odpovědnost bez upozorňování. V případě žen opustit kontrolu a přestat doplňovat to, co ostatní přehlédli.

Vracím se k oné interakci na workshopu, kdy jsem si vzápětí uvědomila, že jsem o péči mluvila jako o konceptu, a tím se sama podílela na tom, co kritizuji. Zároveň mi došlo, že i já jsem z reálné péče unavená. Ta únava se line nejčastěji ženskými těly jako příznak systému, který péči stále jako práci nechápe a který tento slepý bod reprodukuje i v lidech, kteří by ho nejspíš dokázali precizně pojmenovat.

Jak se dá komplexní inscenace současného divadla všít do plochy textilie? Umělkyně Lucie Rosická na tyto otázky odpovídá nejen slovy, ale i dílem čtyř textilních obrazů. Ty vytvořila pro dvanáctou divadelní sezonu Studia Hrdinů a všechny premiéry jsou tak ještě o něco širším estetickým zážitkem.

Lucie, ve svém díle se věnujete autobiografii i generačním otázkám. Která témata jsou to konkrétně?
V mé práci se vždy velmi jasně a konkrétně odráží to, co právě sama prožívám, s čím bojuji a věřím, že skrze moji vlastní zkušenost a autoportrét jsem schopna mé myšlenky předat dál. Konkrétně se jedná o krásu každodennosti, jednotlivých momentů, rituálů, relativně nově otevírám témata jako jsou hormonální změny, problémy s plodností, ale i mateřství.

Pro Studio Hrdinů vytváříte autorský textilní obraz ke každé nově uváděné inscenaci této sezony. Je tento typ spolupráce pro vás první? Jaké zkušenosti vám spolupráce přináší?
Během studia jsem měla možnost strávit semestr na DAMU v ateliéru scénografie. To pro mě byla úžasná zkušenost. Divadlo, kostýmy, scéna, prostor i samotné herectví mi bylo vždy blízké. Když mi pak ze Studia Hrdinů nabídli tuto spolupráci, byla jsem nadšená. Zpočátku jsem měla obavy, jestli jsem schopná „přetlumočit” téma hry vlastním jazykem. Přiznám se, že jsem s tím i zpočátku bojovala, ale s každou další hrou se mi už v průběhu čtení podkladů obraz skládal v hlavě. Byl to pro mě krok mimo komfortní zónu takto pracovat s tématy, které jsem přímo neprožila, ale jsem velmi ráda za to, že mi nové vjemy otevřely zase jiná témata a hranice, ke kterým bych se za normálních okolností asi nedostala.

Vaše díla k inscenacím visí ve foyer Veletržního paláce a jsou k vidění už v den premiéry každé nové inscenace. Pracovala jste tedy na textilním obrazu před tím, než jste představení mohla vidět. Z čeho jste vycházela k jeho realizaci?
Ke každému představení jsem dostala jiný „balíček” podkladů. Někdy to byl jen text hry a kniha, jindy to byla pouze filozofická teorie. Čím více podkladů jsem měla, tím pro mě bylo jednodušší komponovat obraz. Na druhou stranu – bylo pro mě velmi zajímavé tvořit obrazy pouze na základě textu. Tímto způsobem běžně nepracuji a musím říci, že to byl také velmi kreativní proces.

Jak s vámi dramaturgie současného divadla rezonuje? Jste pravidelnou návštěvnicí?
Od dětství mě moje máma brala do divadla. Mívali jsme předplatné do první řady přímo uprostřed. Pamatuji si, že jsem se zlobila, když na mě někdy nechtíc doletěla hercova slina. Představení byla spíše klasického rázu, s moderní dramaturgií jsem se poprvé setkala během festivalu Divadelní Flora v mé rodné Olomouci a pak během studia v Praze, kde jsem často navštěvovala Divadlo Disk, právě kvůli úžasné studentské atmosféře i neotřelému zpracování her. Nyní se bohužel do divadla tak často nedostanu, nicméně kdykoliv je příležitost, ráda ji využiji.

Nejnovější premiéra Studia Hrdinů, Aparát, pojednává o několika pohledech právě na aparát a tematizuje jej ve vícero vyzněních. Jako aparát popravčího stroje, mocenský aparát v trestanecké kolonii a v neposlední řadě aparát pohledu a způsobů, jakými zasahuje do událostí. Inscenace vychází z díla Franze Kafky. Jak náročné pro vás bylo esteticky pojednat takový námět?
Přiznám se, že ač tematicky mi byla tato hra asi „nejvzdálenější”, byla vizuálně tak silná, že vytvořit obraz bylo v podstatě velmi jednoduché. Navíc jsem ke hře dostala skvěle vypracované materiály ke scénografii, které mi silný vizuál této hry ještě podpořily.

Když vidíte inscenaci a srovnáte ji se svým vytvořeným dílem, jak s vámi koresponduje prvotní představa o podobě divadelního díla s tím vaším?
Na každé hře vždy pracuje nespočet kreativních lidí, kteří samozřejmě jednu a tutéž věc mohou vnímat – a vnímají – hodně odlišně. Sama jsem někdy překvapená, jak mé zpracování, o kterém jsem já sama v sobě přesvědčená, nemusí vlastně předávat stejnou informaci dalším. Mám dojem, že ve své volné práci už umím velmi dobře konkrétní myšlenky předávat, tady to ale byla někdy opravdu výzva, za kterou jsem velmi vděčná, protože mě i díla posunula dál.

Vaše díla jsou součástí vizuální identity nové sezony Studia Hrdinů. Bude možné je také vidět fyzicky a v ucelené koncepci?
Ano, již 30. dubna v 17 hodin proběhne ve Veletržním paláci vernisáž mé výstavy Hrdinky, ke které promluví umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák a také vizuální umělec Marek Meduna. Vřele vás zvu.

Kromě umělkyně je vaší další novější rolí také ta mateřská. Jak se vám prolíná do díla?
Už během těhotenství se mi do obrazů promítl můj těhotenský autoportrét. Teď se mi do nejnovějších děl dostal i můj půlroční syn. Tím, že jsou díla opravdu moji autorskou výpovědí a v podstatě tak trochu deníkem, tak se v nich opravdu promítá to aktuální, co nyní žiji. Rozhodně mi mateřství otevřelo nová témata, o kterých chci mluvit a na která chci upozornit. Kupodivu je spousta témat, u tak přirozeného procesu, ještě stále tabu.

Vnímáte, že se situace umělkyň – matek zlepšila nebo zlepšuje a daří se vám komfortně tvořit a zároveň naplňovat i mateřské povinnosti?
Toto určitě záleží na úhlu pohledu. Já se mateřství velmi obávala z toho důvodu, že již nebudu svým způsobem brána vážně a že si tím narušuji chod mé kariéry.
Zároveň mám ale velké štěstí, že manžel a babičky aktivně pomáhají a hlídají. Upřímně, bez nich si to moc nedokážu představit. Díky tomu mám možnost se věnovat umění stále naplno.

Hrdinky
vernisáž výstavy Lucie Rosické
Studio Hrdinů (Dukelskych hrdinů 47, Praha 7)
st 30. 4. 17:00