Představte si tohle.

Koupíte si lístek na filmovou premiéru. Všude se o ní mluví jako o události roku.

Střih.

V hlavních rolích Jennifer Lawrence a Robert Pattinson.

Zní to jako slibná romantická komedie.

Nebo…?

Film, který má diváky záměrně vyvést z rovnováhy. Vadí vám, když si v tramvaji přisedne někdo s křičícím dítětem? Nebo když na vás pokaždé, když jdete kolem, štěká sousedův malý pes, který se toho nikdy nenabaží? Zneklidňují vás nehty skřípající o tabuli? Pak vás možná rozruší i záběry, v nichž je zeď rozedraná od nehtů až do krve.

Možná jsou poporodní deprese přeceňované a klidný život na venkově dokáže s psychikou zázraky.

Anebo ne?

Romantika? Ne, trochu TikToku

Přestože má film diváka záměrně rozhodit, první polovinu mého kinozážitku mě rušili lidé v publiku. Asi nikdy nepochopím (a jsem ráda, že tomu ani nerozumím), že si někdo v kině nejenže neztiší či nevypne telefon, ale naopak ho každých pět minut vytahuje s jasem nastaveným na maximum. Někteří dokonce během projekce odepisovali na Messengeru, prohlíželi Instagram nebo projížděli TikTok.

Opravdu jsme už klesli tak hluboko, že jsme ztratili schopnost vnímat, co se kolem nás děje? Přiznávám, i já raději chodím do kina právě proto, že se tam dokážu na film soustředit lépe než doma – tam mám tendenci odbíhat. Ale opravdu si někdo koupí lístek na premiéru a stráví ji na mobilu?

Ještě větším paradoxem bylo, že samotný film má diváka znejistit, vyvést z rovnováhy a nabízet nepříliš líbivé scény. Jenže když si vedle mě lidé povídají a scrollují u toho TikTok, působí to ještě rušivěji – a upřímně, mnohem víc než samotný film.

Tak čím to je? Nepřečtou si lidé vůbec, na co jdou? Zjistili, že v hlavních rolích vystupují Jennifer Lawrence a Robert Pattinson, a tak čekali svatbu ve stylu kombinace Stmívání a Hunger Games? Pak chápu, že je výsledný film trochu zmátl.

„První rok je nejnáročnější“

Film je znepokojivý, odkrývá temnější vrstvy lidské psychiky a chvílemi je nepříjemné ho vůbec sledovat. Od první minuty cítíte, že to nemůže dopadnout dobře. Zatímco jiné filmy o psychóze či duševním úpadku často postupně gradují, tady napětí drží konstantní hladinu – jede naplno od začátku až do konce.

Snímek je poměrně minimalistický. Většinu času si musíte vystačit se dvěma hlavními postavami, které se společně nastěhují do domu po Jacksonově strýci, jenž se střelil – do zadku. Dialogů není mnoho, a tak je potřeba spoléhat spíš na atmosféru a vizuální detaily. Starý dům uprostřed polí, cvrčící cikády, vlhkost zdí nasáklých šílenstvím – to všechno vytváří prostředí, kde se smývá rozdíl mezi realitou a halucinací.

Film zachycuje postupně se zhoršující mentální stav, který Grace (Jennifer Lawrence) jako věčně osamělá matka doma prožívá. Zvládá se sice postarat o dítě, ale chvílemi vidí na poli běhat koně nebo po cestě přecházet motocyklisty s přilbou. Divák si nikdy nemůže být jistý, co je skutečné, a co jen výplodem její mysli. V domě se postupně vrší kupy špinavého nádobí a ten jejich pes… neustále štěká. Dokud ho Grace nezastřelí.

Zároveň sledujeme i matku Jacksona (Roberta Pattinsona), která bydlí nedaleko. Ani rok po smrti manžela, s nímž strávila celý život, nemá své myšlenky zcela pohromadě. Po domě chodí jen s nabitou puškou a snaží se přežít první rok po ztrátě. „První rok je nejnáročnější,“ říká snaše – a my víme, že tato věta platí pro obě ženy.

Finále přichází ve chvíli, kdy se přes všechny eskapády pár rozhodne vzít. Grace mezitím sužují manické záchvaty vzteku, chtíče a pláče, zatímco Jackson stále dává přednost lásce – možná i navzdory rozumu. Když si Grace na svatbě rozrazí hlavu o zrcadlo a uteče s dítětem, končí všechno – jak jinak než v psychiatrické léčebně. I z té se nakonec Grace dostane a chvíli to vypadá, že se věci snad dají do pořádku.

„Welcome home, mommy.“

Na konci se zdá, že dům, ve kterém mladá rodina přebývá, i samotná Grace konečně získávají svůj pověstný glow-up. Na chvíli to vypadá, že všechno přece jen skončí dobře – nebo jsem si to alespoň na chvíli myslela. Protože upřímně, to by mě překvapilo. Jenže i v momentu, kdy se zdá, že se v hlavě konečně rozední, přichází znovu úpadek. Jestli tentokrát už definitivní? Těžko říct.

Smutné je, že mě vlastně mnohem víc než samotný film znepokojily reakce lidí v sále. Opravdu jsme ztratili schopnost cokoli skutečně vnímat a vstřebávat? Nebo jsou diváci jen líní číst synopsi a přišli na něco úplně jiného, než čekali? Zřejmě mnoho lidí doufalo, že uvidí Katniss Everdeen, jak si užívá s Edwardem Cullenem. Jenže tohle nedostali – a tak dvě hodiny strávili scrollováním po sociálních sítích.

Die My Love
Lynne Ramsay
Velká Británie, USA, 2025, 118 min

Jsou filmy, které se dají považovat za opravdu účinnou antikoncepci. Musíme si promluvit o Kevinovi je jedním z nich. Po jeho zhlédnutí vás touha po rodičovství zaručeně a alespoň na čas přejde.

Bylo jen otázkou času, kdy se úspěšný román Lionel Shriver Musíme si promluvit o Kevinovi dočká filmového zpracování. Příběh Evy vyrovnávající se s tragédií, kterou způsobil její syn Kevin, převedla na plátna kin skotská režisérka Lynne Ramsay. Vyprávěn je z pohledu matky, která si přehrává v paměti okamžiky od Kevinova narození. Snaží se zjistit, proč se od útlého dětství bez zjevné příčiny agresivně vymezoval vůči svému okolí a především vůči ní samotné. Postava otce nehraje v příběhu důležitou roli, stěžejní je vztah matka – syn. Film se skládá převážně z flashbacků. Ty přitom nepůsobí vůbec rušivě, jak tomu často bývá, právě naopak. Co vlastně Kevin krátce před 16. narozeninami spáchal, je ale zřejmé až na samém konci. Eva si klade otázku, kde se stala chyba, jestli je ona sama nějak vinná a nemohla tragédii zabránit. Trochu zbytečná je režisérčina „posedlost“ rudou barvou. Tu divákovi servíruje v mnoha scénách v průběhu snímku. Film je silný sám o sobě a nemá zapotřebí tyto „artové“ vsuvky.

Ďábel v lidské podobě
Snímku dominuje především dechberoucí výkon Tildy Swinton. Kevina v různých obdobích života ztvárnili celkem tři herci. Jejich výběr vedla mimořádně šťastná ruka. Je neuvěřitelné, jak moc podobní si všichni tři jsou. Představitel teenagerovské podoby Ezra Miller na sebe však zaslouženě strhává největší pozornost. Do role kluka, kterého byste určitě nechtěli potkat, natož s ním chodit do školy, se vžil úžasným způsobem. Zatímco „malí Kevinové“ vzbuzují v divákovi spíš vztek a rozčilení, z Millera, oplývajícího uhrančivým vzhledem, jde opravdu strach. Při jeho dlouhých, upřených a hrůzu nahánějících pohledech vás bude mrazit.

Musíme si promluvit o Kevinovi není lehce stravitelný film. Z kina budete odcházet s roztřeseným žaludkem a o příběhu ještě dlouho přemýšlet. A rozmyslete si, jestli chcete děti. Může se vám třeba taky narodit nějaký ten Kevin.

Musíme si promluvit o Kevinovi (We need to talk about Kevin)
USA / VB, 2011, 112 min.
režie Lynne Ramsay
hrají Tilda Swinton, Ezra Miller, John C. Reilly