Umění ve veřejném prostoru bylo v minulých měsících lačně vyhledávaným předmětem zájmu mnohých z nás, kterým se nedostávalo návštěv muzeí, galerií či obdobných kulturních institucí s audiovizuálním obsahem. Tentokrát byl čerstvý vzduch v mezích katastru městských částí Prahy 6 a 7 ten privilegovaný, kterého se dostalo návštěvníkům letošního ročníku Festivalu m3 / Umění v prostoru a to společně s uměleckými intervencemi čtrnácti vybraných umělců.

Perex článku vyznívá jako popis nově vzniknuvšího festivalu na popud restrikcemi zamořeným obdobím, ovšem nutno podotknout, že podnět vzniku festivalu zaměřeného na umění ve veřejném prostoru přišel již daleko dříve – před pěti lety v rámci zkoumání a ohledávání veřejného prostoru z hlediska jeho specifických míst a jeho možností pro užívání nejen věcné, ale i symbolické. Jak lze kultivovat prostředí, jehož plochu brázdíme každodenně pod nohama a jejíž horizont – ať už v jakékoli podobě – vědomě vstřebáváme do své paměti, je nejednou z otázek festivalu, který se ujal tohoto námětu pod vedením uměleckého ředitele Čestmíra Sušky (* 1952) – kurátora, režiséra a hlavně sochaře, který má sám ve svém tvůrčím médiu s veřejným prostorem notné množství zkušeností.

Letošní pátý ročník festivalu si klade za cíl zkoumat možnosti uměleckého díla jako nástroje ozdravného procesu místa a komunity. Proto obdržela tato edice podnázev Terapie města. Vybraní kurátoři letošního ročníku, Jitka Hlaváčková a Ludvík Hlaváček, přichází nejen s výběrem autorů, jež k vytvoření intervencí do veřejného prostoru oslovili, ale také ze stanoviskem, že město není neživou kulisou našich životů, ale jedním z jeho hlavních aktérů. Dynamika města se dotýká každého z nás – ať už více či méně – a jeho fyzické i psychické funkce bezprostředně ovlivňují i naší individuální kondici. Město, metaforicky chápáno jako tělo se svým vlastním organismem, je tak předmětem terapie, které mu má být dopřáno skrze účinných uměleckých forem a nástrojů specifických pro veřejný prostor.

Kurátoři vybrali dvanáct tvůrců, jež v daných městských částech dlouhodobě žijí nebo tvoří a nejsou tak jen náhodnými kolemjdoucími, který pozmění městkou krajinu svým zásahem. Jsou mezi nimi například Veronika Zapletalová, která skrze performativní komunitní zásah do krajiny vyčistila jezírko v okolí Veleslavínského zámku na Praze 6, který je dlouhodobě zcela nepřístupný veřejnosti. Skrze navazující akci „setkání u jezírka“ dále podnítila diskuzi všech stěžejních aktérů, kteří mají současný stav zámku a jeho osud v rukou. Stejně tak upozornila i Milena Dopitová skrze projekt Lepší špatný nápad už tady nebyl? na zapomenutý život a historii Zátor, industriální část Prahy 7, téměř celou zdemolovanou v sedmdesátých letech. Z autentického příběhu, který autorka sesbírala skrze rozhovory s pamětníky, vyabstrahovala konkrétní situaci a tu převedla do instalace. Nejedná se tedy skutečně o pouhé zasazování uměleckých děl do veřejného prostoru, ale o práci jak s pamětí daného místa, tak i jeho specifikami v široké škále i v jeho drobných nuancích. Důvěrná znalost veřejného prostoru v rozloze dvou městských částí tak umožňuje i dalším vybraným umělcům intervenovat zainteresovaně s osobní vazbou a péčí jak k místu, tak k jeho problematice. Jaké radosti i překvapení letošní ročník festivalu představuje, lze skrze instalovaná díla zhlédnout až do závěru září.