Magnesia Litera se stala také veřejnou obhajobou čtení a připomínkou, že literatura není kulturním luxusem, ale jedním ze základů společenské citlivosti i veřejné debaty, je už více než dvě dekády jedním z nejdůležitějších orientačních bodů českého literárního života. Nejde pouze o slavnostní večer a seznam oceněných titulů, ale o událost, která každoročně připomíná, jaké místo má literatura ve veřejném prostoru – a také jak křehké toto místo dnes je.

Cena vznikla s ambicí upozorňovat na kvalitní knihy napříč žánry a kategoriemi, od prózy a poezie přes publicistiku, naučnou literaturu či překlad až po literaturu pro děti. Právě její šíře z ní činí mimořádně důležité ocenění: Magnesia Litera není uzavřenou cenou pro literární odborníky, ale veřejně viditelným signálem, který dokáže nasměrovat pozornost čtenářů, knihkupců i médií.

Pro autory a autorky znamená ocenění nejen prestiž, ale i velmi konkrétní důsledky. Vítězné knihy se vracejí do výloh knihkupectví, rostou jejich prodeje, rozšiřuje se čtenářská obec a často se otevírají další možnosti – překlady do cizích jazyků, zahraniční prezentace, větší zájem kritiků i festivalových dramaturgů. Pro menší nakladatelství může být nominace nebo výhra zásadním potvrzením jejich dlouhodobé práce. Magnesia Litera tak neoceňuje pouze jednotlivý titul, ale vstupuje do celého literárního ekosystému.

Letošní ročník však přinesl ještě výraznější poselství než obvykle. Vedle samotných ocenění se předávání neslo v duchu apelu na čtení a na obhajobu literatury jako takové. Nešlo už jen o podporu konkrétních knih, ale o připomenutí samotné podstaty literatury – její schopnosti kultivovat jazyk, citlivost i veřejnou debatu.

Právě tento posun byl možná nejvýmluvnější. Jestliže se literární ceny musí vracet až k obhajobě samotného čtení, je zřejmé, že problém neleží v nedostatku kvalitních autorů. Česká literatura nadále vzniká v mimořádné kvalitě a rozmanitosti. Krize se týká spíše její společenské pozice: ubývá prostoru pro soustředěné čtení, slábne kulturní prestiž knihy a literatura stále obtížněji soupeří s rychlostí digitálního provozu.

Magnesia Litera tak dnes nefunguje jen jako ocenění nejlepších knih roku, ale také jako obranná linie. Připomíná, že literatura není luxusním doplňkem kulturního života, nýbrž jedním z jeho základních předpokladů. Pokud je třeba tuto skutečnost znovu a znovu veřejně vyslovovat, pak je to zároveň známka toho, že literatura – navzdory své kvalitě – připomíná krále z filmu Byl jednou jeden král, který se pomalu propadá do močálu. Nestačí obdivovat jeho korunu ani připomínat jeho význam; nejprve je třeba jej z bahna vůbec vytáhnout. Stejně tak dnes nestačí oceňovat jednotlivé knihy, ale je nutné znovu obhajovat samotný smysl čtení a místo literatury ve společnosti.

V knize Nebožtík Ondřeje Horáka jsme konfrontování se začínajícím spisovatelem Štěpánem Hrdinou, jenž je nabubřelý, egoistický flákač. Prochází životem beze snahy cokoli vytvářet, bez úsilí a vášně, a přesto očekává, že ho okolí bude obdivovat a bude mu věnovat pozornost. Nebožtík má čtenáři přiblížit současný trend lidí, kteří nemají zájem o literaturu nebo umění, jejich postoj vůči nim je až negativní, ale využívají je jako možnosti se zviditelnit a vypadat intelektuálně. Příběh se opírá o trendy sbírání lajků na sociálních sítích, pozérství, neschopnosti pracovat a kritizuje tak módu zbytečného „umělce“.

Útok na druhou Literu
Za sychravými podzimními dny a jednou mrtvolou ukrývá Anna Bolavá v knize Ke dnu depresivní exkurzi do života obyčejných lidí. Tato kniha je volným pokračování autorčina debutu Do tmy, za který minulý rok získala Magnesii Literu. Příběh se odehrává v malém městě Řečovice, kam se po nešťastné události vrací Hana se svou matkou. Hana je mladá labilní žena, která poslední dobu věnovala péči o matku, a nenachází v místních obyvatelích pochopení. Kromě Hany je v knize šest dalších postav, jejichž příběhy se vzájemně prolínají a příběhem nás provází několik vypravěčů. Dílo působí svým ponurým prostředím lesa, močálů, mlhy a bolestí postav velmi melancholicky a opravdově.

Lyrický subjekt promlouvá
Nelegie, Branická, Nádraží Holešovice, Svítáníčko, to jsou čtyři části tvořící básnickou sbírku Ondřeje Hanuse s názvem Volné verše. V básních se odvrací, jak název sám předesílá, od tradičních básnických forem. V první části se objevuje spirituální linie a křesťanské motivy apokalypsy a Boží milosti, druhá část přivádí čtenáře do pražských ztemnělých uliček plných bezdomovců, které nemají konce, ani smyslu. Ve třetí části se Hanus vrací do lůna matky. A ve Svítáníčku hovoří k samotné tvorbě textů, převládá zde zavrhování tvorby a odpor k ní. Celou sbírku charakterizuje hledání vlastního bytí a snaha jej vyjádřit.

Talent v souřadnicích
Jedním z objevů roku je i básnická prvotina mladé autorky Anny Prstkové, která vyšla díky vítězství v soutěži Ortenova Kutná Hora. Název knihy 49°27´45.249˝N, 17°58´36.107˝E je velmi originální, jde o souřadnice porodnice, kde se autorka narodila. Právě mapy, města a různá místa hrají v její knize velkou roli. Autorka je ceněná pro melodičnost jazyka a spontánní a promyšlené verše se zajímavým rytmem a zvukem.

Spokojenost
Díky známosti cen Litera může i méně vášnivý čtenář zaregistrovat dění na současné české scéně a pozorovat, že česká literatura svou kvalitu má a její témata i zpracování nezaostávají za literaturou světovou. Díky takovým impulsům se zvyšuje poptávka nejen po vítězných, ale i nominovaných autorech a zájem o literaturu. A my si musíme své národní umění hýčkat. Co když jednou také něco napíšeme sami a nebo se budeme chtít pyšnit talenty národa? ∞

„No to je vám zase nějaký to moderní umění,“ opovržlivě se ozývá z různých stran. Přestože na leckterého Dalího si už veřejnost zvykla, mnohá revoluční díla zůstávají příliš moderní i po stu letech.

Opravdu se nikdy nezbavíme přesvědčení, že umění musí být v první řadě krásné a fotograficky přesně zachycovat realitu? Autoři knihy „Proč obrazy nepotřebují názvy“ si nemyslí, že je vše ztraceno. Vytyčili si tedy úkol přiblížit svět moderního umění divákům, kteří jsou ještě zvyklí naslouchat – dětem.

Přesto nevznikla publikace ani učebnicová, ani infantilní. Knížka je přístupná a hravá, kombinuje komiksové pasáže, velké dvoustránkové ilustrace i text. Pomocí komiksových bublin ke čtenáři promlouvají jak postavy příběhu, tak i přední umělci devatenáctého a dvacátého století. Na konec je ještě zařazen obrazový rejstřík vyobrazených děl, medailonky zmíněných umělců i velká časová osa, na které je mimo vývoje uměleckých směrů a hlavních dějinných událostí zařazen i vynález ledničky a první plyšový medvěd.

Knihu napsal Ondřej Horák, lektor a kurátor, který se zabývá popularizací umění. A to nejen mezi dětmi – ve svých projektech zpřístupňuje svět umění i důchodcům, vesnickým komunitám, nevidomým nebo třeba trestancům. Jeho scénář pak výtvarně rozpracoval Jiří Horák, ilustrátor, malíř a člen umělecké skupiny Rafani. Jeho osobitý a hravý výtvarný projev propůjčuje celé knize svérázný styl a dobře koresponduje se zábavným populárně-naučným příběhem.

Komiksové vyprávění je skvělým úvodem do světa umění. Nenabádá k nekritickému obdivu, ale učí, že čím lépe dokážeme vnímat, tím více jsme schopni vidět a ocenit. Autoři vypichují několik přelomových děl, ilustrují na nich vývoj umělecké řeči a radí, jak jí rozumět. Tato kniha je sice primárně ušitá na míru dětem, ale myšlenky, které formuluje, nejsou nikterak dětinské. Ani dospělým čtenářům by tedy neuškodilo si skrze ni připomenout, jaký divácký přístup si umění zaslouží. A že názvy opravdu nejsou tím nejdůležitějším, co by měli u obrazů hledat. º


Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 100 stran

Poslední Magnesia Litera se nesla ve stylu skutečných událostí. Jedna z nich je však každý rok stejná – tou je naprostý boom v prodejnosti vítězných titulů.

Letos se knihkupci předhánějí ve vytvoření lepší pyramidy ze Skutečné události či Tichého dechu nebo v tom, kdo bude mít hezčí, větší a barevnější štítky k označení oceněných knih. Některé instalace z nich jsou pak pestřejší než téměř současně všudypřítomná velikonoční vajíčka. A čeští čtenáři na tyto nálepky stále slyší, proč se probírat hromadou knih a zástupy autorů, když za nás někdo udělá předvýběr? V obchodě jednoduše sáhnu po knižní miss a přečtu si jen to nejlepší.

Kdo výš, kdo dál, kdo rychleji
Ačkoliv Litera bezesporu plní u běžných čtenářů svou funkci a přivádí je k četbě a navíc záslužně pomáhá spisovatelům v prodejnosti, tohle je její odvrácená tvář. Slepě čteme jen to, co již někdo jiný uznal za vhodné k přečtení. Český čtenář nechce jít svou cestou, nechce hledat, zajímat se, je konzervativní a vyčkává. Rozhodne se až pro posvěcenou kvalitu. Ochuzuje se tím o spoustu čtenářských zážitků, stejně jako o vlastní rozhled. I za cenu obvinění z banality musím připomenout jeden fakt: psaní není sport. Nemůžeme objektivně zhodnotit, kdo dál, kdo výš, kdo rychleji. Přesto se umění touto cestou neustále propaguje. Jedním z výsledků je pak trapný večer, jehož formát v divákovi evokuje otázku: Na co se to dívám, na Českou miss, Sportovce roku či Magnesii Literu? Že jde o poslední jmenovanou, poznáme podle toho, že pořad neběží na hlavním kanálu. Zdá se Vám zaměnitelnost missky, Jaromíra Jágra a Emila Hakla přitažená za vlasy? To je jen alegorie každodenní situace naší kultury.

Překvapení na konec
Ovšem přes veškerý svůj odpor k chování současné čtenářské veřejnosti i k podbízení knihkupců mě něco na letošní Liteře překvapilo. A to míra, do jaké některá nominovaná díla zrcadlí současný stav světa. Nezříkají se ho, ani ho nekritizují. Jen ho vystaví na odiv a reflexi ponechávají na čtenáři. Vedle sebe tak mohou stát dvě natolik stylově i žánrově rozdílná díla jako Národní třída a Skutečná událost. Věčně nespokojený „nácek“ a frustrovaný stárnoucí spisovatel, jejichž společným jmenovatelem je určitá životní naštvanost. Ani s jedním nemusíme souhlasit, ale oba silně aktualizují paradoxy současného života a konfrontují nás se světem, ve kterém žijeme. Nutí nás k přitakání, ke zjištění, že každý z nás zná nějakého Vandama, Káju nebo Evžena. A o to intenzivněji vedou k zamyšlení: je tohle ale opravdu svět, ve kterém chceme žít? V tom spatřuji skutečnou událost letošní Litery. ∞


Kniha roku + Literatura faktu
Jiří Padevět – Průvodce protektorátní Prahou

Próza
Emil Hakl – Skutečná událost

Poezie
Kateřina Rudčenková – Chůze po dunách

Kniha pro děti a mládež
Ondřej Buddeus a David Böhm – Hlava v hlavě

Nakladatelský počin
Nakladatelství Paseka – Velké dějiny zemí Koruny České

Překladová kniha
Péter Esterházy – Harmonia caelestis (přeložil Robert Svoboda)

Objev roku
Jan Trachta – Tichý den

Cena čtenářů
Zdeněk Svěrák – Po strništi bos