Po Audienci u Královny (premiéra 19. 3. 2015 ve Stavovském divadle) jsou Vlastenci druhou divadelní hrou britského autora Petera Morgana, kterou dramaturgové vybrali pro české publikum. Hra jen retrospektivním výčtem skutečných událostí, ale i reflexí minulých nešťastných náhod osudu i fatálních podcenění politických situací.

Dramatik Peter Morgan, jenž byl ženat s dcerou Karla Schwarzenberga Annou Carolinou, je podepsaný pod řadou úspěšných scénáristických projektů, často věnovaných britské historii nebo tématu moci; za všechny jmenujme film Králova přízeň, film Královna nebo seriál o britské královské rodině Koruna.

Hra Vlastenci, uvedená poprvé v roce 2022 v Londýně, mapuje poměry ve zkorumpovaném Rusku v období od 90. let 20. století až do Berezovského neobjasněné smrti v roce 2013.

Oligarcha, který se vymykal
Na pozadí životního příběhu oligarchy a matematika Borise Berezovského sleduje děj politickou kariéru Vladimíra Putina a jeho postupný přerod v tyrana. „Ať žije válka!“, jako z Čapkovy Bílé nemoci, vítězí i v současném totalitním Rusku. Agresivní predátor je u moci právě díky oligarchům. Byl to však Berezovský, kdo dlouhodobě upozorňoval na zvůli Putinových rozhodnutí. Spolu s bývalým tajným agentem Litviněnkem, který má důkazy o Putinových nekalých praktikách a vraždách disidentů, se Berezovský z londýnského exilu pokoušel vyburcovat Rusy i západní státy k odporu proti nastupujícímu diktátorovi.

Aktuální hra Petera Morgana do Mahenky patří
Důležité téma, které brněnské herce baví a motivuje již dávno v brněnské kapličce chybělo. Vynikající dramaturgie Víta Kořínka pomáhá divákovi neztratit se v četných konverzacích. I díky pregnantnímu překladu spisovatele a dramatika Michaela Žantovského, bývalého velvyslance ve Velké Británii, inscenace udrží svižné tempo.

Scéna Petra Vítka opět vytváří až snovou atmosféru. Navozuje sentimentální myšlenku, zda se zlo dalo zastavit.

Kvalitní herecké výkony jsou podepřené nápaditou režií Jakuba Šmída. Šikovná práce s videoprojekcí usnadňuje orientaci v posloupnosti děje, místa a času.
Inscenace nemá chybu. Nebo snad přece jednu: Citlivé ztvárnění předkládané látky vede až k ne­adekvátní empatii s Berezovským, který byl ve skutečnosti koneckonců také jenom jedním z kmotrů divokého ruského oligo-kapitalismu.

Vlastenci
Mahenovo divadlo (Malinovského nám. 1, Brno)
premiéra 10. 1. 2025
nejbližší představení po 24. 3. 19:00

Mahenova činohra uvedla nový titul – Petrolejové lampy. Vzhledem k faktu, že je dramatizace Havlíčkova románu aktuálně uváděna i v několika dalších českých divadlech, vypadá na repertoáru dalšího domu poměrně nenápadně. Zdání klame. Režisér Martin Glaser se svým týmem dokázal vytvořit velmi moderní, formálně precizní a obsahově významnou inscenaci, která v kontextu brněnského divadla zanechává hlubokou stopu.

Za skutečně zvrácené považuji výsledky rutinního způsobu vytváření nových inscenací ve velkých kamenných divadlech. Nepřímá úměra vynaložených peněz a průměrných výsledků, jež jejich tvůrci zrealizovali hlavně proto, že nabídka z Nároďáku se prostě neodmítá – to mi přijde zvrhlé. V divákovi pak zůstanou vpravdě dekadentní otázky typu „Má smysl chodit do divadla?“ a „Má smysl existence tohoto divadla?“ Na Mahenovu činohru se po mnoha letech usmálo štěstí a díky novému vedení (Martin Glaser, Martin Františák) se jí daří ze spárů mechanického rutinérství postupně unikat.

Zázrak? Ne! Glaser
Martin Glaser vnáší do Národního divadla Brno s Petrolejovými lampami jistý archetyp moudrosti, který se od tak majestátního divadla očekává. Přichází s vynikající jevištní adaptací, která zastiňuje i taková brněnská divadelní esa, jakými jsou Divadlo Husa na provázku (premiéra Uršuly v režii J. A. Pitínského) nebo HaDivadlo (Big Sur tandemu Ewa Zembok – Lenka Havlíková). Přesné obsazení hlavních rolí (Hana Tomáš Briešťanská, Martin Siničák) s pozoruhodnou hloubkou provedené role vedlejší (Martin Sláma, Pavel Doucek, Drahomíra Hofmanová) jsou jistotou zážitku. Čistý zásah do srdce. Inscenace dokáže fatálně strhnout vše stávající a pomyslně vytvořit znovu, restartovat. Divák odchází nadšen, posílen. Magické kouzlo spoluvytváří realizace scénografických návrhů Pavla Boráka, dokonale doplněná světelným designem Martina Špetlíka a kostýmy Markéty Sládečkové-Oslzlé.

Víš, Pavle, život, i ten sebebídnější, je lepší než smrt
Pýcha Pavla Maliny samozřejmě předchází pád. Okolnosti tohoto pádu však nejsou v předloze zdaleka tak černobílé jako v interpretaci tandemu Glaser–Šubrtová. Finální scéna s dítětem pak v této úpravě chybí úplně. Tvůrci dávají přednost rychlému spádu děje bez odboček. Díky tomu je možné rytmus inscenace neustále zrychlovat. Podpořen navíc důmyslným využíváním točny dosahuje živelné dynamičnosti, tolik vystihující průběh důstojníkovy nemoci. Rozhovor mrtvoly Štěpčina otce (Zdeněk Dvořák) s umírajícím Pavlem Malinou patří k těm nejbásnivějším místům představení a díky Siničákovi nabývá hamletovského rozměru. „No tak umřu, no a co, já to vím. A nebojím se. Smrt jako život, život jako smrt, všechno je jedno. Být? To je stejně dobré jako nebýt. A nebýt se mi zdá skoro lákavější. Když sedím doma opilý, vnímám přece ne víc než vychládající mrtvola. To ne já, to někdo jiný sedí v křesle. Asi ta moje prohnilá minulost. Tak ať se tam ta minulost klidně prohání mozkem, který se rozkládá. Ať si tam sviští, jako podzimní vichřice, která se rozkládá nad pustým obzorem.“ Režisér je schopen v představení udržet filozofickou rovinu, čímž se Havlíčkově předloze přibližuje o poznání víc než legendární Herzův film.

Abychom mohli žít, musí to někoho bolet
Siničák s Briešťanskou předvádí mimořádně sugestivní výkony. Skrze dojemný příběh zprostředkovávají pravdivé sdělení o tom, co je důležité, co způsobuje krutost, o smyslu obětování, o prudkosti zklamání i o lidské důstojnosti. Pokorná inscenace, kde má vše tu správnou míru. Jak se pozná dobré divadlo? Máte ho v mysli ještě několik dní. ∞


Petrolejové lampy
Mahenovo divadlo (Malinovského nám. 1, Brno)
premiéra 26. 2., nejbližší reprízy čt 14. 4., st 25. 5. 19:00