Co dělat s kobercem, který se záludně objeví na honu, kde se potulují beatníci, kteří hledají cestu k místu svých snů? Na takovou otázku odpoví divadelní představení, která se odehrají v říjnu v prostorách opavského Loutkového divadla, když budete poctiví a navštívíte je v rámci festivalu Malá inventura Opava.

Další inscenace, kterou bude v rámci festivalu Malá inventura možné zhlédnout, je Lov. Nový projekt souboru Bratři v tricku a Holektivu se pohybuje na hranici mezi novým cirkusem, tancem a divadlem. Zdánlivě křehké ženy v uskupení Holektiv – Andrea Vykysalá, Karolína Křížková a Eva Stará – s lehkostí provádějí akrobatické akce za použití jednoduchých gest a výrazových prostředků a kloubí fyzické divadlo, akrobacii a tanec s klaunérií. Bratři v tricku – Adam Jarchovský a Václav Jelínek – jsou v České republice ojedinělé žonglérské duo se specializací na propojování technicky náročného žonglování s divadelním výrazem, založeným především na gagu a principech grotesky. Oběma souborům je vlastní mimořádný smysl pro humor, schopnost nadhledu a sebeironie. Koncept a režii svěřily soubory do rukou režisérky Veroniky Poldauf Riedelbauchové. Důležité je varovat – zásadně nestřílejte kachny, které letí nízko a mezi vysokou skolte jen slabé kusy. Buďte obezřetní, neboť postřelená husa se vždycky ozve. A na závěr honu vás čekají velké myslivecké hody. Sele už je jako dort, pivo jako křen a kapela má říz. Lovu zdar.

Nepolíbené děvy, nevypitá vína, nepřeplutá moře, nenaplněné představy a nedochované touhy. Toulky beatnickou poezií nabídnou Opavě již známé představení Jam session s beatniky autorů a aktérů Jana Kunzeho a Dana Jedličky. Scénická koláž propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí verše Ferlinghettiho, Kerouaca, Snydera, Corsa, Ginsberga a dalších hipsterů s andělskými hlavami. Verše Rogera McGougha, ale i dalších, včetně Václava Hraběte či Vladimíry Čerepkové, naplňují ústa jejich oživovatelů a rozehrávají gesta na divadelních prknech, které uvádí projekce s dobovými fotografiemi.

A když se ve vašem dni záludně objeví koberec nebo dokonce dva? V inscenaci Carpet diem toto dilema vyřeší v režii Jiřího Hajdyly Jana Ryšlavá a Jindřich Panský. A co vy? Překročili byste ho s úsměvem nebo spadnete a budete nadávat?


Malá inventura Opava
Loutkové divadlo Opava (Husova 17, Opava)
22.—25. 10

Kakalík je člověk z masa a kostí a Kuře jeho komiksová postava, která letos nezavře zobák po dobu šesti dnů trvání mezinárodního festivalu nového divadla Malá Inventura.

Když se zeptám – kdo je Kakalík. Jakou dostanu odpověď?
Lidé mě znají hlavně jako komiksového tvůrce. Ale ve skutečnosti mám širší záběr. Jsem vystudovaný animátor, ale zároveň jsem studoval ilustraci. Živím se hlavně grafikou a televizní i webovou animací.

Od roku 2004 je s tebou neodmyslitelně spojená postava Kuřete, kterou každý den kreslíš. Neměl by se z něj po těch deseti letech už stát třeba kohout?
Kuře naprosto demonstruje moji neschopnost dospět. Už deset let musím každé ráno v sedm hodin vyplodit nějaký příběh, takže se do něj poměrně hodně projektuji.

Druhý rok spolupracuješ s Malou Inventurou. Letos jsi jí své Kuře propůjčil. Jen není tak žluté, jak ho od tebe známe, ale oškubané. Proč?
Vznikla reálná obava, že by bylo zaměnitelné se sbírkou Pomozte dětem České televize. Proto jsme ho oškubali, což reflektuje i podfinancování kultury. Tlak ale nakonec nevznikl, a tak jsme se vrátili k původnímu žlutému Kuřeti. Spolupráce s Malou Inventurou mě zároveň přivedla k myšlence vydat Kuřeti knížku. To se povedlo a v rámci doprovodného programu bude v pátek 21. 2. křest v Hnízdě, což je zázemí festivalu v přízemí Veletržního paláce.

Jak člověka ve 27 letech napadne kreslit zrovna Kuře?
Já už jsem v té době velmi aktivně komiksy tvořil. Strip mě fascinoval tím, že musíš jít na malé ploše přímo k pointě. Má to blíž k básni nebo epitafu. Věděl jsem, že to chci kreslit každý den až do smrti. Tak jsem si říkal, že to musí být strašně silná koncepce. Anebo naopak banální. Potřeboval jsem neutrálního a zároveň nadčasového hrdinu. Zcela pragmaticky mě napadlo využít středního rodu. Kuře neřeší, jestli je chlapeček nebo holčička. Zároveň je to hodně signifikantní a obecně známá postava – každý ho viděl, každý ho jedl. Nechtěl jsem neživý předmět, tak jsem se vylučovací metodou dostal ke kuřeti. Mám teorii, že když se věci dělají dlouho, tak získají hodnotu nehledě na to, jestli ji samy o sobě mají. Druhou metodou je vymyslet věc tak, aby si ji ona dál zpracovávala. Vdechnul jsem kuřeti určitý charakter, takže pak stačí, že je venku zima, a Kuře na to zareaguje. Jsem skálopevně přesvědčený, že by to mohl místo mě psát někdo jiný. Když se vlastnost dobře nastaví, tak pak už jen funguje v rámci své formy.

Jaká je tvoje nejoblíbenější tloušťka hrotu fixu?
Všechno už dělám virtuálně. Elektronický způsob mi velmi vyhovuje už jen z toho důvodu, že vše se dá zachránit. A taky mě to velmi zrychluje. Už dlouho na papír nedělám nic. º

A nyní speciální zpráva pro fanoušky prken, co znamenají svět! Již podesáté je tu možnost zhlédnout to nejlepší, co se urodilo v oblasti českého nového divadla. Festival Malá inventura letos probíhá mezi 21. a 29. únorem.

Jedna ze scén, která si vydobyla jméno mezi experimentálními divadly, je bezesporu holešovický Alfred ve dvoře. A na co se tu vyplatí zajít?

Pod názvem „Margaretha vypravuje“ se skrývá 50minutové taneční představení inspirované básnířkou Irmou Geisslovou, která žila a tvořila před více než sto lety. Choreografka a hlavní realizátorka projektu Barbora Látalová přiznává, že se osobně velmi zhlédla právě v poetice 19. století. Tu však kombinuje s novátorskými postupy a dohromady vytváří opravdu osobitou výpověď.

Pokud toužíte setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm a jste nakloněni improvizaci jakéhokoli druhu, nenechte si ujít „Urban Camping“. Můžete se přijít utábořit do Holešovického trojúhelníku v neobydlené části Prahy 7 – vchod na rohu ulic Veletržní a U Studánky, tedy „zbytku veřejného prostoru“, a oprostit se od veškerých vnějších znaků příslušnosti k většinové společnosti. Tento nový koncept počítá s aktivním zapojením všech a je zcela zdarma. Organizátoři jej vyhlásili na noc z 28. na 29. února.

Nabitý program vás čeká také na Nové scéně ND, v NoDu, v Meet Factory, v divadle Ponec, v Altě (Hala 30) a v multifunkčním prostoru Blink. Festival pořádá občanské sdružení Nová síť.

Více na www.malainventura.cz

Plné hlediště a jeviště postrádající jakékoli kulisy. Strhující taneční představení, jež rozhýbe kolečka představivosti každého, kdo se nechá vtáhnout do hry. Méně je někdy skutečně mnohem více.

Taneční večer v neděli 28. 2. byl rozdělen na dvě poloviny. První představení neslo název Between a Rock and a Hard Place. Tři tanečnice Hana Kalousková, Martina Lacová, Karolína Párová ze skupiny ME-SA se rozmístily po strohém jevištním prostoru v holešovickém Studiu ALT@ – Hala 30, rozsvítila se světla a začala hrát hudba. Popisovat děj reje těl není kvůli absenci zjevného scénáře dost dobře možné, podělím se tedy aspoň o asociace, vjemy a emoce, které ve mně představení vzbuzovalo.

Protiklady ve hře
Dvě postavy jako zrcadlení, černobílá šachovnice šatů, protiklady, akce a reakce. Hra o moc a nadvládu nad ostatními. Roli všemocné kouzelné hůlky si zahrála sklenice s vodou, pro niž je každé představení zároveň premiérou i derniérou – končí na střepy. Voda na úplném začátku večera svazuje a připoutává, nutí tanečnice chytat každou kapku jako nevyhnutelnou povinnost. Jakmile se podaří jedinci vymanit se z tohoto pouta, osvobodit se, mění se voda v nebezpečný nástroj, zbraň, jež by se neměla dostat do nepovolaných rukou. Na závěr taneční kreace se jedna z tanečnic vrací do stejného místa, kde začínala, a místo krůpějí vody se stejnou vervou chytá světelný šum, připomínající zrnění porouchané televize. Brání se mu, choulí se v něm, cuká se, ale neumí být bez něj.

Nesahat, nekrmit
Po přestávce následovalo Nikdy krásný zpěv. Světla opět ožívají a na dvou stupíncích vedle sebe dřepí žáby. Nebo alespoň těla, která je připomínají. Ještě několikrát během představení mám dojem, že se tanečnice proměňují v bájná zvířata či nadpozemská stvoření. Navíc si choreografka Lenka Vágnerová libuje ve vyhledávání vyloženě nepřirozených pohybů: chůze loutky s volně visícími vykloubenými končetinami, plazení se po zemi přes hlavu a rameno jakoby zapomenuté v uvolnění nebo třínohý pochod s vystrčeným zadkem. Po chvíli se vzdávám, přestávám kroutit hlavou nad mírou porušování fyziologických přirozeností a fyzických zákonitostí a přistupuji na nová pravidla. Překroucená těla se najednou doopravdy stávají bytostmi mimozemského původu, která se v tu chvíli jako zázrakem promenádují jen pár metrů před užaslými tvářemi publika. Pamatuji si podobný pocit ze své první návštěvy ZOO. Ta prapodivná zvířata se tam procházela, kolébala, plazila nebo skákala přímo přede mnou. Na dosah ruky, jen chyběla odvaha si sáhnout. Pozor, na tanečnice se ale také nesahá!

Nenapadlo by mě, že se dá tancem ztvárnit něco tak abstraktního jako je nespavost. Její otravnost a nenechavost vyjádřená pohybem těla a výrazem tváře byla přesvědčivá a všem známá. Jedním z nejsilnějších momentů zůstává nápad téměř doslovného propojení dvou těl pomocí pružného pásku. A ještě jedna asociace: wrestling. Jenže v dívčím provedení, takže mnohem ladnější, nicméně stejně krutý a agresivní.

Rozdvojenost
Na základě vlastní zkušenosti jsem se přesvědčila, že pochopení některých motivů a významů je snazší po opakovaném zhlédnutí vystoupení. Between a Hard and a Rock Place jsem tentokrát viděla již podruhé, Nikdy krásný zpěv jsem měla tu čest vychutnat prvně. A dala bych si to líbit znovu. Jisté figury a postupy se sice opakují, jindy ale mají události na jevišti velmi rychlý spád. Člověk se snadno zahledí do estetiky roztančených linií mohou mu uniknout zamýšlené souvislosti. Role diváka takového výkonu se tedy dá pojmout dvojím způsobem: buď jako čistě anatomická studie možností rozcvičených těl, nebo jako intelektuální trénink představivosti. Ideálně pak jako kombinace obojího, což je právě tím splnitelnější, čím víckrát mám tu čest se nechat vtáhnout do tanečního světa za zrcadlem. Není to ale vždy jen příjemná podívaná, někdy jde podstata pohybů až na dřeň a hádky, rvačky a všelijaké druhy projevené agrese jsou prostě maso. Tanečnice ze skupiny ME-SA se snaží společnými silami obměkčit ono nehostinné místo mezi vším tvrdým a kamenným a jsou si přitom vědomy, že v takových končinách nezazní nikdy krásný zpěv.

ME-SA
Between a Hard and a Rock Place, Nikdy krásný zpěv
představení proběhlo 28. 2. v rámci festivalu Malá Inventura ve Studiu ALT@ – Hala 30

Kdy a jak festival Malá inventura vznikl?
Festival vznikl před devíti lety z iniciativy občanského sdružení Motus, který provozuje Alfréd ve Dvoře. Motus byl také iniciátorem vzniku našeho sdružení Nová síť, které už momentálně festival pořádá.

Existuje v zahraničí nějaký podobný projekt?
Tento festival je unikátní záležitost, nevím o žádném jiném festivalu podobného typu, který by provozoval nové divadlo.

Jaké jsou principy výběru programu?
Není tady žádná dramaturgická komise. Dáváme svobodu výběru každému produkčnímu domu nebo organizaci. Ty nasadí dva projekty, o kterých se domnívají, že jsou nejlepší. A pak jdou s „kůží na trh“.

Kromě toho, že Malou inventuru organizujete, jste zároveň i producentkou dvou projektů, které tento rok budou uvedeny – mohla byste mi o nich něco povědět blíže? Jaká je historie představení Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát? Jak vlastně vznikl tento neobvyklý koncept?
Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát je velice výjimečná záležitost. Jedná se o divadelní komiks na jevišti, v seriálovém podání má už jedenácté pokračování. Vznikl před lety, přesné datum si nepamatuji, jelikož představení nebyla uváděna pravidelně. Nápad samotný se zrodil v divadle NABLÍZKO, které mělo stálou scénu v Malém Nosticově divadle na Kampě, v rámci představení Monstrkabaret Freda Brunolda. Po skončení činnosti divadla tento projekt pokračoval jako jediný a já mu dělám produkci dodnes, jelikož jsem k němu měla skutečně blízký vztah. Diváci mají letos možnost představení zhlédnout v divadle Komedie, kde se pravidelně každý měsíc uvádí, a v rámci festivalu také v divadle Archa. Specialitou je, že herci dostávají scénáře pár dní před představením, takže na jevišti čtou scénář naživo v podstatě poprvé nebo podruhé, tím pádem je Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát velice živá záležitost. Pro herce i trochu adrenalinový sport. Texty píšou absolventi FAMU Džian Baban a Vojtěch Mašek. Na tohle všechno pak navazují ještě filmy a především komiksy, které vydává nakladatelství Lipnik. Zatím každý rok vyhrály cenu Muriel za nejlepší původní komiksový scénář. Ještě bych ráda dodala, že v rámci festivalu Malá inventura je možné naposled vidět jedenáctý díl tohoto představení, protože od příštího měsíce bude uveden už nový díl. Každý se totiž i přes velký zájem diváků hraje jen čtyřikrát a pak se zderniéruje a jde se dál.

V rámci festivalu Malá inventura uvádíte představení Casablanca Therapy. Proč na toto představení vyrazit, co od něj očekávat a o čem vůbec Casablanca je?
Casablanca Therapy je prvním případem, kdy my jako čeští producenti děláme mezinárodní projekt. Představení má za sebou už tři sezóny po Evropě a teď se podruhé vrací na prkna divadla Alfréd ve dvoře. A čím je dále výjimečné? Režíruje ho slovinský režisér Bojan Jablanovec, který je na divadelním poli velice uznávaný. Jeho pracovní styl vychází z metod Grotowského, což znamená, když to řeknu lidově, že se s herci zavře na pár měsíců a tam s nimi pracuje a snaží se z nich vyždímat maximum. Dodává také velký prostor autorství, což je vlastně základem nového divadla. Tenhle typ představení je vlastně jediný v Čechách, jelikož je velice interaktivní. Herci během představení odkrývají opravdu všechno. Talent, svůj příběh, kreativitu i svá těla – vystupují nazí. Na konci vyzvou diváky na jeviště a ti mají za úkol na ně sahat podle instrukcí, které mají napsané v laptopech. Trošku to připomíná takovou hippie éru. Ale všechno to má hlavu a patu. Jednotlivé příběhy spojuje téma lásky, ať už v negativním nebo pozitivním smyslu, fetiš, touha po lásce, fyzickém kontaktu, prostě takové ty věci, nad kterými často nemáme čas se ani zamyslet.

Malá inventura: 18 nejlepších inscenací za rok 2010, 3 workshopy, 2 prezentace souborů a těch, co jim pomáhají, a 1 soutěž s dírou uprostřed.

Člověk člověku partnerem
Téma vztahu dvou lidí, muže a ženy, se táhne jako Ariadnina nit celým festivalem. Zahájením pochodu labyrintem lidských vášní je představení Zde jsem člověkem. Pod vedením režiséra Jiřího Havelky vznikla hudební moralita, tvořená písněmi britské skupiny Tiger Lillies, ve kterých se nechávají volně inspirovat středověkým románem Fraçoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel. Na cestě potkáme i ženu a muže hrající na akordeon a jak se dialog mezi Terezou Benešovou a Draganem Stojčevskim s názvem Já tady, ty tam postupně rozvíjí, vtahuje do sebe světlo a prostor. Z komunikace dvou lidí se stane rozhovor všech složek představení – hudebníků s vlastními nástroji, světla a hudby, světla a prostoru. Obávaným Minotaurem festivalu je inscenace Casablanca therapy, která vznikla jako součást mezinárodního projektu DNA (Development of New Art) v produkci o. s. Nová síť. Slovinský režisér Bojan Jablanovec nám ukáže svět lidí, kteří v touze být milováni hledají nové a nové způsoby, které se však vyvíjejí ve směšné a absurdní pokusy. Jedním z nich jsou dotyky diváků – potlesk už nestačí, oni chtějí bezprostřední projev lásky a obdivu. Důkazem, že v labyrintu lidské duše nakonec zůstane člověk sám, poslouží představení Nod Quijote v režii Jana Nebeského. V konfrontaci s cyklem grafických listů na téma Don Quijote Bohuslava Reynka vzniklo dílo, které dokazuje, že „každé šílenství ještě nutně neznamená pro člověka zlo“.

Nejen pasivní divák
Pro tvořivé návštěvníky festivalová produkce nabízí tři workshopy. První z nich je zaměřený na mluvený projev. Je určen nejen hercům, ale rovněž lidem ze širokého okruhu zaměstnání od manažerů po zdravotníky. Méně technicky zaměřený bude fotografický kurz, v němž bude účastníkům nabídnut pohled odlišný od zjednodušujícího vnímání fotografie jako zhotovení obrazového artefaktu. Pro zájemce o kritické myšlení o divadle je zde workshop, který poskytne hlubší pohled do publicistické reflexe divadla.

Je chvályhodné, že se festival čím dál víc snaží podpořit umělce. Produkce Malé inventury připravila hned dvě setkání takového druhu. Při jednom z nich se představí organizace a projekty na podporu nezávislého umění. Na oplátku je zde seznamka projektů, jednotlivců a prostorů, kteří hledají zdroje pro svou tvorbu.

Každý rok se v rámci festivalu koná neotřelá soutěž. Letos se bude vybírat nejlepší fotografie vyfocená skrze bílou díru uprostřed katalogu. Zájemci nechť své počiny umístí na facebookové stránky Malé inventury a hodnotit se bude pomocí všem známého tlačítka To se mi líbí.

MALÁ INVENTURA
22.–27. 2. 2011
www.malainventura.cz

Od 24. února do 2. března 2010 proběhne na šesti pražských scénách osmý ročník festivalu MALÁ INVENTURA, přehlídka současné scénické tvorby v oblastech tanec, pohybové, autorské či experimentální divadlo, pantomima atd.

Zatímco loňská inventura hledala pro divadlo nové balení, letošní jde na kost – nabídne, jak napovídá podtitul, výživný divadelní nářez nového divadla. Letošní ročník bude hostovat v šesti pražských divadelních domech: ALFRED VE DVOŘE, ALT@ - HALA 30, ARCHA, MEETFACTORY, PONEC a ROXY/NoD. Organizátorem festivalu je o. s. NOVÁ SÍŤ ve spolupráci s uvedenými scénami a o. s. NABLÍZKO.

Festival proběhne v sedmi dnech a přinese sedmnáct českých a nově i sedm zahraničních představení. Představí se výběh toho nejlepšího za rok 2009 v oblasti nového divadla – jednak z dramaturgie Nové sítě na rok 2010, jednak z produkčních počinů spolupracujících divadel. V sekci Bílá vrána bude uvedeno tanečně-pohybové představení choreografky Mirky Eliášové Until I Find It, které také obdrželo nominace na festival Česká taneční platforma 2010.

Divadlo Ponec uvede v rámci Malé inventury dvě díla, která vznikla v jeho koprodukci a navíc také inscenaci rumunské choreografky Ioany Mony Popovici The Amnesic Days of the Polar Nights, která vznikla na brněnské JAMU.

Festivalový nářez začne v Ponci v pátek 26. února od 20 hod, kdy se představí Anna Polívková a skupina VerTeDance s tanečně-pantomimickým představením Případy doktora Toureta. Inscenace inspirovaná knihou slavného neurologa Olivera Sachse poskytuje na scéně prostor pro nejrůznější lidské charaktery, které žijí svůj osamělý život ve vnitřním světě a touží po tom, aby se mohly realizovat. Pan Padlý, Paní Vltavská, baletka, Slečinka a další postavy řeší zásadní otázku: Lze se prostřednictvím tance a pohybu oprostit od věcí, které nás spoutávají? „Volnou inspirací mi byla kniha neurologa Olivera Sackse Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem. Líčí fascinující příběhy lidí, jimž se východiskem z problémů stávají různé formy tvorby, často i tanec…,“ říká režisérka inscenace Anna Polívková a spoluautorky ze skupiny VerTeDance k tomu doplňují: „V tomto divadelně-pohybovém díle pátráme po tom, co znamená tanec. Pro někoho může být osvobozujícím prostředkem, který přinese uvolnění a katarzi, pro jiného může být cestou, jak uniknout realitě.“

Na odlišnou atmosféru naladí diváky dvě choreografky Jana Hudečková a Marta Trpišovská svou taneční choreografií Exkurze s Helgou. V rámci festivalu bude jejich nejnovější inscenace vyprávějící o různých podobách krásy v současné společnosti uvedena v sobotu 27. února od 16 hod. “V této inscenaci si klademe otázku po pomíjivosti i stálosti krásy, zajímají nás estetické archetypy, ideály a společenské konvence, které se promítají do našeho životního stylu, filosofie a pohledu na svět. Choreografie je vlastně taková mozaika obrazů o různých podobách krásy v současné společnosti.“ doplňují autorky.

autor: Jana Bohutínská