Předpověď počasí není jen zpráva o tom, jestli bude zítra pršet. Je to také metafora pro naši touhu předvídat, co přijde a zároveň přijmout, že obloha se řídí vlastními zákonitostmi. Podobně je tomu i u imaginace; a o to více u té, která propojuje malířské obrazy o počasí – ta pak u každého diváka rozehraje jedinečný příběh.

Galerie Klatovy / Klenová představuje malířku Kláru Sedlo (* 1993, Praha), absolventku Akademie výtvarných umění v Praze, která se pohybuje na pomezí figurace a imaginativního symbolismu. Výstava nazvaná Předpověď počasí ukazuje soubor pláten z posledních let inspirovaných rozmary atmosféry, kde se krajina, postavy a drobné motivy volně prolínají v obrazové metafory nálad i proměn lidského nitra.

Hra s živly

Sedlo čerpá z tradice expresivní barevnosti a fantaskních kompozic, poznané z dějin moderní malby. Zřetelně odkazuje i k imaginativnímu světu snu a podvědomí. Malby vycházejí z jednoduché představy či názvu, který se stává odrazovým můstkem pro vizualizaci celé scény. Tak vznikají obrazy, kde se mýtické postavy krčí před dramatickou oblohou, nahá ženská postava – symbolizující bouřku, sklízí hvězdy do proutěného košíku nebo slunce rostoucí na stromě čekají, až vyrostou, aby nastal den.

Zvolený princip je přímočarý a působivý na první pohled. Divák se rychle orientuje v ději, rozpozná centrální motiv a snadno si k němu přiřadí emoci. Síla tvorby Kláry Sedlo tkví právě zde – je vstřícná, nekomplikovaná a srozumitelná, ale i humorná a úsměvná. Otevírá cestu k imaginaci bez nutnosti složitého klíče či znalosti složitých kontextů. V tomto ohledu má výstava schopnost okamžitě zapůsobit i na ty, kdo nejsou zvyklí pohybovat se v prostředí současné malby a především – otevřít prostor k současnému umění dětskému divákovi. Jasně čitelné motivy, silné barvy a pohádkově laděné situace nabízejí možnost zažít galerijní prostor bez složitého výkladu, čistě prostřednictvím vlastní fantazie.

Bouře barev i emocí

Monumentální postavy působí jako ilustrace k příběhu, který zůstává nedopovězen. Malířské gesto se podřizuje popisnosti a syté barvy někdy až příliš sklouzávají do dekorativního efektu. Počasí se tak stává trochu předvídatelným skrze časté opakování červené, žluté a modré a množství sálů je tak zaplavených hutností, která je takřka předvídatelná. Tam, kde by se nabízela možnost komplexnější práce s náladou či psychologií scény, převažuje jednoduchý vizuální klíč.

Tento charakter však neznamená, že by výstava nepřinášela estetickou hodnotu – odráží podobu současné malířské generace v její diverzitě. Srozumitelnost i hravost mohou otevírat imaginativní svět těm, kdo se k malbě dostávají jen okrajově. Fantastické motivy mají schopnost zaujmout, vnášejí do výstavních sálů barevný rozmar a vytvářejí prostředí, v němž je možné poddat se vizuální hře.

Svět pro dětské oči

Výstava Kláry Sedlo, kterou připravil Michal Lazorčík, tak ukazuje, že současná malba nemusí být vždy intelektuálním labyrintem určeným pro zasvěcené. Může mít i podobu vizuální hry, v níž jde spíše o emoci než o konceptuální výstavbu. Sedlo nabízí bezpečný prostor, v němž se imaginace může rozvinout naplno, aniž by divák cítil nutnost hledat skryté klíče či významy.

Výstavní projekt tak především otevírá bránu do světa obrazové představivosti a nabízí vizuální podívanou, která má schopnost rozehrát fantazii a vyvolat základní škálu emocí. Galerie Klatovy / Klenová se tímto projektem otevírá k širšímu publiku, které zde může nalézt nejen potěšení z barev a tvarů, ale i možnost objevit, že obrazy dokáží vyprávět příběh. A právě to je kvalita, která se neztratí ani v podzimních mlhách.

Klára Sedlo: Předpověď počasí
Zámek Klenová (Klenová 1, Janovice nad Úhlavou)
24. 8. – 31. 10.

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

Jestliže jste přehlceni krásou a vděčností, pohlédněte do propasti dříve než propast pohlédne do vás. Jestli může být nebezpečné konfrontovat se se zlem a temnotou, ukazuje aktuální výstava Jiřího Baštýře. Neberte ji ale tak doslova, Baštýřova ztvárněná alter ega mají rádi stand-up stejně jako on a tak si nemůžete být zcela jisti, že vás autor právě nevtahuje do hraničního světa grotesky a nadsázky.

Jiří, na tvých malbách jsou stěžejním motivem figury. Často neukotvené v konkrétním prostředí, jako solitéři. Občas je za nimi ale rozpoznatelná krajina. Jakou funkci má právě prostředí pro celkový výraz tvého díla?
Funkci má symbolickou, sloužící ke správnému naladění. Rád pracuji s minimem věcí, pak má fantazie vytyčené hranice, nemotá se v okolí a může se rozjet do dálky, tím myslím, že se na ni kladou větší nároky a vyvstanou nečekané, drobné a o to víc podstatné rozdíly. Často je to opona, vodní hladina, nebo krajina. V krajině jsou pak někdy vidět otisky těch šrámů co si postava nese.

Tvoje vizuální práce balancují na hraně určitého diskomfortu. Je pro tebe narušování komfortních zón záměrem – nebo dokonce cílem?
Nijak se o to nesnažím, je mi to přirozené, sám to mám rád pro svou hlavu. Vidím to i na synovi, když zlobí, že se taky nerad nudí.

Jakou roli v tvém díle hrají barvy? Dle čeho je volíš?
Protože jsem kreslíř, je pro mě zásadní kompozice. Barvami se dílo snažím nepokazit, ale vylepšit. Zvláštní vztah mám k červené, dívání se do ní mi uklidňuje oči, určitý typ červené dokonce oči i regeneruje. Většinou volím monochromatické zbarvení, aby se vyzdvihla kresba. Zároveň pak můžu barvu hodně napálit, aby i třeba ta modrá mohla být na hraně.

Tvoje aktuální díla mají výraznou expresi a emocionalitu. Jak důležitá je pro tebe emoce diváka při vnímání díla? Co v něm chceš vyvolat?
Hlavní je pro mě ten prvotní záměr, aby dílo komunikovalo hlavně se mnou. Žádný pohled není úplně špatný. Nerad bych někomu říkal, co v díle má hledat. Tady u tohoto typu psychologicky tematických věcí se to snadno sveze. Ani gesto ani výraz tváře se nehodí vysvětlovat, jakmile se něco neurčitého vysvětlí, tak se to zploští. Baví mě i vzít stejné gesto znovu a drobnou změnou, třeba napětí v dlani, se vyjádří úplně jiné rozpoložení postavy. Když mluví Werner Herzog o psychoanalýze jako o pavědě, říká: „Je to jako když osvětlíte reflektorem každý kout vašeho domu, stane se neobyvatelným.“ Myslím, že podobné právo si zaslouží i obrazy, filmy atp. Tedy nemluvit o tom, co mají vyvolávat a nesnažit se je doříct.

Tvá díla jsou na první pohled velmi explicitní a otevřená. Jaký je tvůj vztah k tématům intimity a odhalování v umění?
Intimita je určitě podstatné téma v současném umění. Už jenom intimita mezi dílem a divákem – nezprostředkovaná. Tím myslím, že je důležité vidět obrazy naživo a nemít dopředu zkreslený názor díky sociálním sítím. Na výstavě visí můj explicitní portrét v kontrastu s autoportrétem/virtuálním dvojníkem na sociálních sítích, který značně vylepšuje realitu. Je to dramatizovaný dvojník, jeho pleťovka má sytější odstín, jeho svět září barvami. Netrpí nízkou sebedůvěrou, všude byl a tolik toho dokázal. A možná bychom byli rádi, kdyby nás tato fantazie a její přesycený svět zdánlivě naplnil. Romantizujeme svůj příběh a vnímání sebe sama.

Figury na tvých dílech nejsou nikdy zcela nahé. Pracují s tělesností, ale vždy jsou alespoň z části oblečené. Proč?
Riflemi, které figury většinou mají, se postava ukotví v moderním věku (není to pravěký muž ani nahý blázen) a především se ubere na epičnosti. Adam nemusí být přímo vyhnán z ráje, ale postava může zažívat podobnou dospělost, podobnou skleslost z prozření a ztráty ideálů.

Jak vnímáš hranici mezi groteskou a vážností ve svém díle? Hraješ si vědomě s těmito kontrasty?
Určitě neberu své obrazy tematicky tak vážně, jak by se někomu mohlo zdát, nebo jak na někoho můžou působit. Někdy trnu, když vidím, jak lidi berou moje věci doslovně. Doufám, že na příští výstavě se víc osmělím a vytlačím ze sebe víc groteskních obrazů.
Mám hrozně rád angloamerický stand-up, když si komik stoupne před oponu a začne říkat zdánlivě přepálené nesmysly, které postupně začnou dávat větší smysl a nechává tak diváka na vážkách, jak to vlastně celé myslí…

Pracuješ s tradiční technikou kresby, ale v obsahu tvé práce se zdá, že záměrně obcházíš krásu a její stereotypně zažité podoby. Proč?
Určitě je skvělé rozšiřovat si obzory a posouvat se v tom, co je krásné. Tady ty figury jsou pokryté množstvím organických tvarů, které můžou připomínat rány, spálenou kůži, ale zároveň jsou sami o sobě vizuálně dekorativní. A krásně nakreslených krásných aristokratek už bylo..

Kresba je médium s dlouhou tradicí. V čem podle tebe spočívá její současná relevance?
Svět je rychlejší a kresba je jeden z nejpřímějších záznamů, takže nikdy nevyjde z relevance. Je pozitivní, že i ve světě, za posledních zhruba deset let, začíná mít kresba víc rovného postavení mezi jinými médii, např. mezi sběrateli oblíbenou malbou.

Postavy na tvých obrazech bývají izolované, i když jsou fyzicky viditelné i v drobných detailech. Pracuješ záměrně s tématem samoty, odcizení nebo je pro tebe východiskem spíš ryze formální zájem o kompozici?
Určitě to pro mě bylo vždycky důležité téma, už kvůli vlastním zkušenostem. Může se to zdát absurdní, když mám rodinu a malé děti, ale naopak se to aktualizovalo před pár lety, když jsem si uvědomil, že i tak člověk může být výrazně sám, pokud na tom pořádně nezapracuje. Mimochodem, tento typ tvůrčí práce je pro lidi, kteří dokážou tolerovat samotu (nebo ji vyhledávají). Často se tak k výtvarnictví i dostanou.

Tvoje tvorba je dlouhodobě svébytná a aktuální trendy nenásleduje. Je to vědomé rozhodnutí, tvořit mimo hlavní proud současného umění?
Jestli se nějakým trendům vyhýbám, tak jen pro to, abych dělal svébytné obrazy. Z toho, co vidím, je umění teď tak rozvětvené, že nevidím posledních pár let přímo trendy. Není to směr, způsob přemýšlení, kterým se umělec vymezuje vůči starému, ale každá země má svoje zdomácnělé verze mladých hvězd jako Jordan Kasey nebo Rae Klein apod. Je to cesta, jak vejít ve známost, ale člověk pak nikdy nezjistí, jestli sám za sebe má co přinést ke stolu.

Tvé práce působí dojmem, že vznikají spíše z vnitřní potřeby než z dialogu s okolním světem. Jak vnímáš vztah mezi osobní autenticitou a společenskou angažovaností v umění?
Asi bych si jinak rozložil otázku. Vznikají z potřeby komunikovat s okolním světem jazykem, který se těžko překlápí do řeči. Dialog přijde vystavením. Stává se, že introverti nejsou tak silní v řeči s ostatními a potřebují to dohnat jinak, jiným jazykem, obzvlášť, když je fantazie propaluje. Na mě něčí „angažování“ moc nefunguje takže za mě, když chceme mít společenský přesah, tak těžko změníme cizí názor opakováním populárního hesla, leda osobní potřebou a prožitím. Podobně komunikovala obrazem a vyjadřovala se k tématům své doby Cindy Sherman svými autoportréty.

Jiří Baštýř – Thrown Into The Muddy Waters
The Chemistry Gallery (Hala 40, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7)
8. 5. — 8. 6.

vernisáž výstavy
st 7. 5. 18:00

Marek Pražák se věnuje sochařství, malbě, performanci, hudbě, designu i literatuře. Sám sebe charakterizuje jako „univerzalistu“ – tedy jako tvůrce vnímajícího umělecké vyjadřování celistvě. Nahlédnout, jakým způsobem přemýšlí tento autor a kým tedy je, jsem měla možnost v rámci dvouhodinového rozhovoru, ve kterém jsme si povídali nejen o jeho aktuální výstavě v opavské Galerii Obecního domu.

Z vašeho projevu je zřejmé, že pracujete s hlasem nejen jakožto s nositelem slov nebo sdělení, ale i jako s rytmickým i melodickým nástrojem, tedy s výrazovým prostředkem jako takovým.
Už v první knize, Bibli, jsou psána první slova. V podstatě všechno, co okolo nás existuje – pokud to nejsou živé bytosti – bylo nějakým způsobem myšleno, nakresleno anebo i sděleno, aby to vzniklo jako ta dlažební kostka – musí to mít míry a v podstatě je všechno znormované. Takže bez slova a nebo bez toho, co je před slovem, se neobejdeme a my jako bytosti jsme tímhle způsobem utvořeny. Snažil jsem se přijít na to, kde to podstatné, to, čím jsme, v člověku vzniká. Zabýval jsem se tím několik let v samotě v různých, třeba industriálních, prostorách, v ateliéru, přírodě, na haldách, v lesích, kopcích, u moře… kde jsem týdny i měsíce zvučil, naslouchal si, zkoumal, co se děje, kde zvuk vzniká, kde vzniká myšlenka zvuku, vůle ke zvuku. Posunoval jsem se s nahrávačkou a začal dělat syntézu těch obrazů, které se ve mně promítaly, zvuků, kterými je naplněn svět v mikru i makru. Snažil jsem se jít do té pra-pra-prapodstaty zvuku, kdy se začíná zvuk oddělovat od hmoty těla, kultivovat se… předtím už musí být někde utvořen.

Jak tedy zní archetyp zvuku?
To už je dávno popsané – ať už Pythagorejci nebo Egypťany, civilizacemi, které vznikly kdysi dávno. V jemnohmotné úrovni vesmíru je nespočet vibračních úrovní. Když to zjednoduším – Indové a buddhisté to definují jako „óm“, prapodstatu světa a také zvuku. Něco jiného je, když si to člověk přečte, a něco jiného zas, když se pokouší autenticky objevit, kde v něm toto vzniká, kde jsou ta centra, uzly. Mně se to spojilo v syntézu jak s výtvarným uměním, tak se slovem, pohybem a vlastně s celým projevem.

Text, jehož byste nebyl autorem a neměl byste tedy k němu takový vztah, byste také uměl ztvárnit tímhle způsobem?
Jsem autodidakt a po zkušenostech mohu říct, že je jen na nás, jak si postavíme otázku – co je pro nás zvuk? Co pro nás je hudba? Co pro nás může být inspirací? Co je spouštěčem, nebo co vlastně my v tu chvíli zvolíme za ten spouštěč, nebo se spontánně staneme spouštěčem. Jako bychom zapnuli vypínač a poté pozorovali, kontrolovali, přidávali nebo ubírali stmívač, barvy, tvary… jsme v podstatě živý stroj.

Stroj, nebo nástroj?
Někdo stroj – ale lépe nástroj. Takový, který dovedeme ovládat, kultivovat, vycvičit. Když klasický školený zpěvák nebo ten, kdo se hlasem déle zabývázabývá, když mu nejde jen o běžné zazpívání písně, ale jde do hloubky, za hranice a vrstvy, zpravidla dojde k jedné věci – jak říkáte – ke kultivaci svého nástroje. Ale musíme ho kultivovat na všech možných frontách. Ideální je, když se kultivujeme rovnoměrně v morálce, etice, fyzicky, energeticky i mentálně, když z toho všeho uděláme syntézu.

Pak se stáváme dokonalou bytostí.
V podstatě se to po nás chce a je to cíl.

A máme na to celý život.
Máme na to spoustu životů.

To už jsme se dostali přes hranici kultivace těla. Z toho tedy vyplývá, že když je Vaše performance závislá na nástroji, nastavení hlasu i mentálním rozpoložení toho dne, tak se každé vystoupení může výrazně lišit a váš text může mít rozličné podoby projevu.
Vše je v pohybu a každý den jsou jiné podmínky, jiné energie, jak hrubohmotné, tak jemnější. Jaké kdo dokáže zpracovat. Na to jsou přesné metody, školy. Na tom také závisí projevy zvukové, mentální nebo performativní.

Je to vlastně nějaký tvar.
A performance je řekněme nějaký terminus technicus – stejně jako třeba design. Ale teď je design pro všechny všechno. Ale v podstatě to tak není. Protože design mění nástroje, výrobky, produkty – od podstaty. To znamená, auto jede, ale vy vymyslíte auto, které jede na jiném principu a třeba vůbec nemá kola. Když jen měníme schránku, tak je to styling. Teď je design vše – jsou určitá módní slova, která se používají pro něco, ale vlastně jsou to trendy. V jednu dobu bylo i v rádiu slyšet neustále slovo „potažmo“.

Nebo oblíbená floskule „zajímavé“.
Bylo to příšerné… ale bylo to zajímavé.

A co vy malujete? To bude určitě zajímavé, pane Pražáku.
Jsem „zkažený“ tím – jako autodidakt – že jsem prošel šestiletým školením designu a sochařství. Pracuji jak v geometrické a exaktní poloze, tak i ve figurativním a předmětném zobrazování. Jak v malbě, tak v sochařství. Nemám pevně ukotvený styl. Na mojí „zahrádce“ rostou různorodé dřeviny, okrasné květiny, plevel, parazitické rostliny, zelenina, hnůj i kompost… vyrůstám z různých zdrojů. V designu se soustřeďuji na solitérní objekty, lustry, zábradlí, dveře, madla, skleněné plochy, krby, sloupy… detaily v architektuře z různých materiálů, skla, bronzu, aluminia, nerezu, oceli… V exaktní sochařské tvorbě třeba oživuji prastaré matematické principy, které ještě nebyly zhmotněny, a ty převedu do třetího rozměru, jako je plastika Vesica Piscis.

Design je prostorová věc, mohl by mít blíže k soše. Vy jste se ale přesunul od designu k malbě, která tu jednu dimenzi redukuje na dvě.
Já jsem nikdy nevnímal, jestli jsou dvě nebo tři… dimenze. Základní viditelné rozměry jsou tři. Ale máme i čas – to jsou čtyři. Máme cit, intuici… a další možnosti, kdy nám rozměry budou naskakovat. Nikdy jsem se nezabýval tím, jestli uvažuji prostorově. Od dětství jsem navštěvoval výtvarné školy, kde se přirozeně ukázalo, kdo je prostorový a kdo je spíš plošný. Design začíná kresbou a je vynikající v tom, že učí myslet. Když člověk udělá jednu dobrou sochu – je to úspěch, a když udělá jednu pitomou, tak hyzdí jen to jedno náměstí. Ale když někdo udělá špatný produkt, který se rozmnoží stotisíckrát, tak najednou začíná velká katastrofa – a v tom my teď žijeme.

Když se něco mnohokrát zmnoží, tak to najednou získává status relevance, určité kvality. I ta lež, která je mnohokrát vyřčená, se najednou stává pravdou. Možná tedy i ta estetika násobnou kultivací může nabýt přijetí.
Estetika, která je kultivovaná, je samozřejmě skvělá. Krása a harmonie je to, co se vytrácí z tohoto světa, ale je to zároveň základní pilíř všehomíra. Nikdo nechce škaredé boty.

Ale vidět to, to je pak otázka těch drobných nuancí – každý vidí něco hezkého v jiné podobě.
Harmonie a krása jsou stejně definované, stejně kanonizované jako veškerá chemická, fyzikální a jiná věda. Jsou tam přesně matematicky dané proporce. Zlatý řez funguje v celém Univerzu. Ale na Zemi není příliš populární.

Proč se to děje?
Lidé se chovají jako zvěř. Chovají se jako stroje, které se chtějí bavit. Sebezdokonalení je dřina, má své stupně, zkoušky a vedení jako každá jiná práce.

Když už jsme vlastně na vrcholku Maslowovy pyramidy, tak jak se můžeme vracet do základu pudů v bazálních projevech?
My jsme v tom základu. Nikdo nebude číst Goetha, když nebude mít co do úst. Jak uvedl Sáí Bába – jídlo je svaté, a proto si ho musíme vážit, protože bez něj nemůžeme svoje dovednosti, ani ty mentální, rozvíjet. A kdo si dnes u nás váží jídla? Důležitá je i věc míry, co je cíl, co prostředek… Jídlo a hmotný dostatek je prostředek a základna. Na ní jsme povinni své veškeré duševní, duchovní a jiné stránky kultivovat tak, abychom se stali hodnotným nástrojem pro celé lidstvo. Buď nevíme, kam jdeme, nebo jdeme vědomě pozitivní cestou, anebo negativně. Umění života je harmonie a její další množení. Podstata umění je harmonizovat. Někdo jde skrze bolest – poukazuje na negativní stránky. Někdo jde do sebedestrukce. Někdo je radostný. Třeba na Balkáně, když básník vystupuje, tak nesedí s knížkou a nešeptá si v koutě, ale impozantně zpívá o olivách, o moři. On pláče, on se raduje, on se emoce nestydí předávat. U nás je takový projev vnímán jako teatrální. Tady básník musí být spíše literát než bard.

Aktuálně máte výstavu v opavské Galerii Obecního domu. Probíhá do konce června. Co je na ní k vidění?
Výstava POLARITY – náhledy vnitřních světů je uchopena jako syntéza. Taková také byla „objednávka“ kurátora Jana Kunze, abych pootevřel několik šuplíků najednou. Jsou na ní velkoformátové malby, bronzové mikropříběhy, digitální tisky, ukázky z cyklů Nemocné město, Manta z Peruánského cyklu, Kruhový geometrický cyklus, Voskové vonící a tající obrazy, videa z performancí, pořadů, koncertů, melodramatických vystoupení, slideshow s dvě stě položkami, deníky, pětimetrová „sbíraná“ malba Syntéza duší… Tato menáž je spojena texty na stěnách a podlaze tak, aby na diváka působily „obsahy šuplíků“ komplexně. Jsou tam také velkoformátové digitální tisky Kremastory, ke kterým patří dvě další projekce. V jednom projektoru jede reálný vědecký film, kdy se spermie dostane do vajíčka a embryo projde skrze celý evoluční cyklus až k bodu, kdy se dítě dostane na svět. Na druhé projekci je spalovač mrtvol, který zaváží rakev do pece, kde je skrze okénko vidět, co se s tělem děje, jak se spaluje, až po to, kde končí popel a kde on dává ten popel do urny s číslem.

Vše je číslo, vždycky jsme byli číslo a neustále jsme číslo. Je to příběh dvou lidí, kteří jsou spalováni v peci. Ona nalevo, on napravo. V pecích se člověk spaluje hodinu. Jak se všechno spálí, zůstane trochu prachu. Ten spalovač shrne, ale zůstává tam i popel z minulých kremací za celých dvacet čtyři hodin směny. Za den se tak spálí čtyřicet osm lidí. Vždy zbyde trochu popela z minulé kremace. Ti lidé jsou nakonec smísení. Narodíme se z matky, ale s kým umíráme a s kým máme stejný zážitek v tu chvíli – nevíme. Výstava je úvahou o tom, o čem společnost mlčí – co je smrt, kam kráčíme, kdo jsme, co bude před smrtí a po smrti. Je to esej o smrti. Ale to se týká jen tohoto konkrétního díla. Celá výstava je spíše esej o vnitřním boji a o životě. ∞

Sirka sa narodil v roku 1981 v Snine, žije a tvorí v Košiciach. Je známy experimentovaním s hudbou alebo tým, že svoje projekty častokrát dopĺňa o rôznorodé inštalácie či audiovizuálne diela. Alfou a omegou je však u neho maľba.

Balansovanie na pomedzi tradičnej techniky a iných médií v jeho prípade vyúsťuje do originálnej umeleckej výpovede. Preto nie je prekvapením, že sa dvakrát – v rokoch 2003 a 2018 – ocitol aj vo finále prestížneho slovenského ocenenia pre mladých umelcov, Ceny Oskára Čepana.

Široké spektrum uplatňovania odlišných umeleckých prejavov je sprevádzaná formálnou i námetovou rozmanitosťou naprieč maliarskymi cyklami. Aj keď by sa mohlo zdať, že sa Sirkova tvorba vyznačuje ohraničenými a uzavretými etapami, ktoré nemajú takmer žiadnu súvislosť, predsa je jeho umelecká výpoveď konzistentná.

To, čo spája série malieb ako napríklad Shibito (2012), Found Footage (2013), Ink Places (2014) alebo How I Survived (2015) je autorov hĺbkový ponor. Ten sa vyznačuje vyobrazeniami snových vízií či surreálnych svetov. K ním však autor speje pátraním, rozpamätávaním sa. Spoločným znakom je to, že Sirka v nich usporadúva rôzne situácie i udalosti do nového celku.

Úsilie prinavrátiť niečo stratené charakterizuje aj aktuálny projekt. Rozmerným plátnam dominujú mohutné, štylizované, mužské, ženské ale i detské postavy. Tie voľne spočívajú uprostred neidentifikovateľného prostredia. Od neho sa síce oddeľujú, avšak okolitá „krajina“ cez tieto postavy preniká a stáva sa ich pevnou súčasťou.

Obrazy sa vyznačujú vzduchoprázdnom či atmosférou neistoty. Niet divu, že kurátor Peter Tajkov súbor takýchto desiatich obrazov pomenoval Od pôžitku k úzkosti a späť. Odkazuje tak na stav, ktorý stelesňuje prežívanie dnešného človeka. Avšak tak, ako v minulých prácach, aj tentokrát Sirka usiluje o vyňatie spomienky z fixácie. Názov projektu tak odkazuje predovšetkým na halucinogénnu skúsenosť, ktorej priebeh prostredníctvom malieb prinavracia.

Pocity slasti, ironické alebo nevinne pôsobiace narážky autor voľne preskupuje s motívmi depresívnych nálad, odcudzenia či pominuteľnosti. Svetlé a temné rysy tu na seba narážajú z každej strany.

Skôr než o ilustráciu dojmov z daného zážitku, ide umelcovi o tematizovanie návratu k spomienke. Plátna, kde sa odkazy na pôžitok i úzkosť pri sebe ocitajú, tieto nesúvislostí autor dáva do jedného celku jednoducho preto, aby podkopal časovú následnosť. To, čo by sa teda logicky dialo „pred“ a „po“ sa tu prelína. Čo to znamená? Umelec ukazuje, že akokoľvek mohol vyzerať pôvodný „trip“, jeho význam je podmienený našim spätným pohľadom naň.

Sprítomnenie pocitov či subjektívne pripomínanie zážitkov nie je teda u Sirku cieľom. Ak ich oživuje, tak preto, aby poukázal na nové usporiadanie, na výsledný konštrukt. Na ich budúci zmysel. A preto je aj autorova tvorba dnes tak aktuálna.

Oproti lineárnemu chápaniu času, totiž Sirka ukazuje na diskontinuitu. Zdôrazňuje, že medzi minulým a budúcim neexistuje časová následnosť, ale že sa stále jedná o proces výmeny. Výmena, ktorá sa týka aj chápania našich vlastných dejín. Tie sa síce utvárajú už na samotnej scéne, aktéri ich ale budú hrať takým spôsobom, ako sú dodatočne interpretované – ako sú podávané inými ľuďmi.

A tak ako sa história píše každý deň, aj to, kým sa staneme, kam sa vydáme, vždy vychádza z hypotézy o minulosti. A tá sa kryštalizuje „tu a teraz“. ∞


text: Dávid Gabera

Julia Koudela Hansen-Löve (* 1975) se narodila ve Vídni. Absolvovala AVU v ateliéru malby Jiřího Sopka, ve studiu malby pokračovala na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech v ateliéru malby a grafiky Hanse Petera Adamskiho. Motivy přírody, mystika, tajemno jsou prvky, které tvorbou autorky dlouhodobě prostupují. Bezbřehá škála prostoru pro zobrazení vnitřního světa zobrazovaného skrze motivy hor, schovaných míst, zákoutí s pamětí, krystaly, kostmi, nerosty, zázraky a pohromami jsou spolu s rozměrem náhodnosti, určitou magií, která je v jejím rukopise vnímatelná. Některé obrazy jsou malovány na plátno, jiné na dřevo nebo nalezený materiál tak, aby s ním splynuly a na jeho struktuře vytvořily další vrstvu sdělení. Každý z obrazů vtahuje do určité tenze nevyřčeného, do napětí mezi přírodním řádem a iracionalitou. V obrazech fouká vítr, který lze cítit nebo ukrývá poklad, který se možná dá najít. Jakoby bylo na místě použít trpný rod a autorku nepovažovat za aktivní tvůrkyni, ale jako prostředníka, jejíž rukama tahy štětce vznikají vedením jiného řádu. ∞

Pavla Malinová (* 1985) se narodila ve Vsetíně. Studovala v Ateliéru malby II u Františka Kowolowského na Fakultě umění Ostravské univerzity. Specifická imaginace, práce s perspektivou, prolínání jasného a nevyřčeného, dvojsmyslnost – či mnohoznačnost – jsou několika rozpoznatelnými rysy autorčiny tvorby. Přestože divák rozpozná její vizuální jazyk, může vždy očekávat, že v dalším obraze bude překvapen či zaskočen novým propojením všech těchto rysů, které jsou ale ve svém celku konzistentní a definující pro autorčin rukopis. Nedořečené, prolínání abstrakce a figurativních motivů, vytváří specifický imaginativní prostor, který přenáší vybraná témata daleko za hranice popisnosti. Chvilkami absurdní momenty tíhnoucí k art brut či intuitivní malbě střídá úderně konkrétní motiv lidského těla v nejrůznějších interakcích, které přesto ctí prostor náznaku. Malinové vizuální jazyk nekonstatuje, ale specificky kombinuje prostor pro vlastní imaginaci s motivy, které ji směrují, ale neohraničují. ∞

Václav Buchtelík (* 1990) se narodil v Karviné. Studoval v Ateliéru Malba I u prof. Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity. Jeho ranými cykly prostupuje neuhlazená syrovost, vrstevnaté tahy štětcem a zdůrazněná těžkomyslnost míchaná s kontrastními barvami s napjatou vnitřní energií s robustním až expresivním malířským rukopisem. Ve svých dílech se vypořádává s osobními tématy, obavami a úzkostí. V jeho obrazech se objevují i předměty každodennosti nebo industriální ruiny z okolí, ve kterém žije nebo která ho zaujala. Věnuje se velkoformátovým malbám, pracuje i s malými formáty, které zasazuje do vlastnoručně vyrobených syrových rámů z nalezených prken a dřev. V novějším cyklu Lež 1986 pracuje s temnými odstíny modré a minimalismem. Jako hlavní motiv používá obrys svatební fotografie daného roku a její základní kompoziční rámec, který prostupuje i dalšími obrazy, variuje destruktivními zásahy vůči původnímu zobrazení fotografie. Dostává se k minimalistickému zobrazení obrysu s naléhavou intenzitou gesta připomínajícího výkřik a nechává jej vygradovat v obrazech dovedených za světelně dualistickou scénu s prudce nasvíceným ústředním motivem k samotným temným siluetám téměř se vsakujícím do identického pozadí. ∞

Městské scenerie v kombinaci s figurální kompozicí. Odkazy minulosti v kontrastu s dnešním světem či budoucností. Torza budov, destrukce a všeobjímající kouř. I tak by se dala charakterizovat malířská díla Tomáše Speváka v galerii v Balbínově ulici v Praze.

Výstava v Nové galerii nese název S městem za zády a poukazuje na určitý životní styl malíře Tomáše Speváka. Zároveň pro něj téma města symbolizuje pohon, který ho vzdaluje od pohodlnosti a ospalosti venkova. Snaží se v malbách zpracovat vztah města, jeho temnoty, síly a energie s venkovem a životem v přírodě a klidu. Většinou jsou na obrazech zpracovány dva plány, které vytvářejí kontrasty krajiny, dětské hry a temnějšího města, plného zakouřených industriálních prostor. A proč zrovna město? „Nemyslím, že mě přímo fascinuje, beru ho jako součást svého života, která je pro mě nutností. Zároveň mě inspiruje a žene dopředu. Slouží mi teď i v tvorbě svojí architekturou, způsobem života, světlem a atmosférou,“ vysvětluje malíř. Na některých obrazech se vynořují budovy jako torza mlhavé městské scenerie, která svými světly obarvuje dominantní kouř na obraze. Časově neslučitelné prvky umělec překrývá přes sebe a spojuje je do jednoho konkrétního děje, který ale není časově ohraničený. Některé obrazy se můžou zdát trochu znepokojivé, jiné vyvolávají mnoho otázek. Každopádně ani jeden z vystavených obrazů nenudí, naopak svými kontrasty návštěvníka výstavy motivuje k jeho prozkoumávání.

Na Spevákově výstavě divák spatří ve většině případů nejnovější obrazy, které vznikly za poslední rok. Doplněné jsou jen několika staršími, které autor zařadil k vytvoření určitého kontrastu své dosavadní tvorby. Ačkoliv by se dala díla na výstavě rozdělit do několika cyklů, všechna jsou spojena autorovou touhou vyvolat u diváků pocity, ať už pozitivní, či negativní. Protože to je podle něj nejdůležitější vlastností výtvarných děl. Bez toho by se díla stala pouze estetickou dekorací.

Tvá tvorba se v posledních letech ukotvila, dá se říci, v expresivní formě realistického surrealismu. Od hyperrealismu, kterým ses zabýval v době studií, jde o dost volnější a svobodnější formu. Jak bys svou současnou tvorbu charakterizoval ty?
Nevím, zda se dá úplně charakterizovat směr, ve kterém tvořím. Sám beru svoje plátna jako figurální kompozice bez dalšího určení. Je pravda, že na rozdíl od hyperrealismu jsou svobodnější, a o to víc si malbu užívám. Je v ní nyní více energie a příběhu, který posouvá obraz na další úroveň. U hyperrealismu jsem často bojoval s problémem určité strnulosti, ale nyní si více s barvou hraji. Vkládám do ní třeba i abstraktní tvary a kolážovitě skládám celý děj, nebojím se vynechávat bílá místa na obraze nebo určité části štětcem kreslit.

Na tvých obrazech se často objevují ruiny, rozklad, destruktivní a apokalyptické prvky. Co se snažíš prostřednictvím svých obrazů divákovi sdělit? Mají pro tebe tato témata hlubší smysl, nebo prostě zaznamenáváš své myšlenky na plátno?
Tyto náměty se v mých obrazech často objevovaly jako reakce na nějaké katastrofy ve světě, které se v té době odehrávaly. Šlo o jakýsi záznam naší doby. Je to určitá poloha, která je mi blízká. Když jsem se například věnoval tématu výskytu eboly v Africe a zahalených figur v ochranných oblecích atd. Někdy se prolínaly poničené krajiny s mými pocity a určitou rozpolceností, kterou jsem pociťoval v tvorbě. V posledním cyklu, který představuji v Nové galerii, se objevují méně a jsou zde zastoupené spíše několika málo staršími plátny a stavím je tak do kontrastu k novým. Kombinací všech těchto skutečností vznikají nové světy, které si tvořím, a mohu tak vyprávět nějaký příběh.

Většinou se v tvých obrazech objevuje malířský prvek, kterým pohled narušuješ, ať už je to rozostření, mozaika, stékající barvy nebo nedodělaná místa. Jde vždy o záměr, který máš dopředu rozmyšlený, nebo se jedná o spontánní akt?
Pokud jsou nedodělaná místa nebo rozostření předem naplánovaná, tak je celý proces tvorby jednoduší a malba rychlejší, ale často tak nedochází ke spontánnímu vyjádření, což u mě vede k většímu uspokojení. Je rozhodně lepší nechat se unést při malbě a rozhodnout se až při práci… zaměřit se na určité místo, které je pro obraz důležité, a to propracovat… zbytek rozostřit několika rychlými pohyby štětce a přitom s určitou dávkou laxnosti nechat přebytečnou barvu téct a ve finále si říct, že na obraze už je všechno řečeno, tak proč ho otrocky domalovávat a jednoduše tak nenechat svítit kus nepomalovaného plátna. Tohle je způsob, který je ideální, a s takovým obrazem jsem nejspokojenější. Kdysi mi na vernisáži v Los Angeles řekl nějaký návštěvník, že moje plátna jsou nejsilnější, když jsou namalována na jedno sezení, spontánně a bez příprav.

Kde hledáš pro své obrazy inspiraci? Děláš si k obrazům skici?
Inspirace je všude kolem a v podstatě ji nemusím ani hledat. Obrazy vidím na ulici, ve filmu, v hudbě, na fotografiích, někdy se objeví ve snu… pak už nastává jen proces, jak téma zpracovat. Někdy se mi stává, že chci malovat určité téma, mám v hlavě kompozici, ale je těžké jí dát dohromady, aby fungovala na obraze. Skici jako takové nevytvářím, pracuji spíš s koláží fotek a skládám ji na počítači nebo tabletu. Pokud jde o rozměrnější plátna, tak koláž nejdříve maluji na malý formát již přímo v technice, ve které obraz zpracuji. Ujasním si barevnost a kompozici a vyhnu se tak náročnému přemalovávání na velkém plátně, pokud by něco nesedělo. ∞


Tomáš Spevák – S městem v zádech
Nová galerie (Balbínova 26, Praha 2)
9. 8.—13. 9.

Argišt Alaverdyan (* 1991) se narodil v Arménii, od roku 1993 žije v Praze. Vystudoval AVU, ateliér Malba IV u profesora Martina Mainera. Vystavuje hojně samostatně i skupinově. Ve svých pracích se zabývá především malířským výrazem – zkoumá vzájemné vztahy mezi barvami, plochami, vztahy k linii a obrysové kresbě. Série maleb Anomálie vznikla jako jeho diplomová práce. Vychází z klasické abstraktní malby, ale nepokouší se zobrazit konkrétní témata. Jeho zájem padá na vzájemné vztahy barev, přechodů mezi nimi, linií a linek, ploch a v neposlední řadě také obrazu a rámu. Jeho malby mísí množství intuitivní práce s malířskými prostředky a racionálním přístupem, který má jasně daná pravidla. Tak vytváří permanentní napětí, které jeho práce odlišuje od jiných abstraktních děl založených na nahodilosti nebo pouhé formě. Tento přístup odráží diváka-uživatele, vycházejícího z prostředí internetového rozhraní, počítačových her nebo televizních pořadů, které ovlivňují vnímání i vidění ve vztahu k okolnímu světu. Alaverdyanova práce, v první linii čtení hlavně formální a abstraktní, tak odráží současný stav vnímání a přístupu k obrazu – respektive bere v potaz prostředí, ze kterého určitá generace diváků vychází. Tento přístup autor uceluje ve formě a vytváří tak propojený cyklus maleb jednotného vyznění, ve kterém se díla přesto neduplikují a každé zobrazuje tuto problematiku originálně. ∞

Osamocené postavy bloudí krajinou, zdolávají překážky, viditelné nebo nepřítomné, snaží se vymanit ze svého prostředí. Malby Tadeáše Kotrby lze vnímat jako určitou formu osobního deníku, vycházejí z jeho vnitřního světa, z empatického vnímání jevů, které jej oslovují. Výstava v brněnském Domě umění představuje jeho nejnovější obrazy.

Tadeáš Kotrba, malíř mladší generace, vybral pro brněnskou výstavu velkoformátové obrazy z posledních dvou let. Charakterizují jeho nejnovější tvorbu, ve které se prolínají dvě roviny – reakce na konkrétní dojmy, osobní zkušenosti a existenciální úvahy obecnějšího dosahu. Tadeáš Kotrba také často vychází ze svých záznamů z cest, kde jej inspiruje nové prostředí, genius míst, která poznává a vnímá jinak než lokality, jež zná už dlouho a jsou pro něj spojeny se vžitými konotacemi.

Pro své malby používá lněné plátno a jako podkladový nátěr využívá velkou vrstvu klihu, který vytváří lehce třpytivý podklad. „Vzniklo to před pěti lety při jedné asijské cestě. Odjížděl jsem s tím, že chci načerpat nějaké divoké barvy, v asociaci s exotikou jsem si představil, že budu malovat nějak divoce. Ovšem tím nejsilnějším vjemem byl nakonec všudypřítomný prach. Lněné plátno má pro mě symboliku toho prachu,“ říká Tadeáš Kotrba. „Zároveň má režné plátno k přírodě, ve které se tyhle obrazy odehrávají, tak nějak blíž.“

Motivy Kotrbových obrazů poskytují vícero interpretačních výkladů, nejsou ukotveny v konkrétním čase a prostoru – divák je může spojovat s vlastními prožitky a objevovat v nich sdělení, související s jeho osobními zkušenostmi. º


Tadeáš Kotrba: Tři principy
Dům umění města Brna (Malinovského náměstí 2, Brno)
6. 12.—4. 3.


text: Petra Fujdlová

Eva Fajčíková (* 1990) se narodila v Banské Bystrici. Studovala v Ateliéru malířství IV u Martina Mainera na pražské Akademii výtvarných umění. V jejím tvůrčím přístupu uplatňuje realistické zobrazení. Od přírodních témat, motivu vodních scenérií, se dostává i k sociálně kritickým polohám. Dotýká se konzumní společnosti či otázky role ženy ve společnosti, s určitým odstupem až ironií zobrazuje motivy, které jsou v obecné kulturní paměti stereotypně vnímány. Tuto predikci se snaží neinvazivně nabořit. V jejích dílech se projevuje cit pro figuru a gesta, práce s barevnou plochou, dostává se až na pomezí plošné abstrakce a prostorové iluzivní malby. Ve sérii maleb Study in Pink je autorka inspirována epizodou z detektivního seriálu, ve kterém je klíčem ke zločinu nevinně vyhlížející růžový kufřík a odkazuje tak opět na další obsahovou rovinu a to na nejednoznačnost věcí. ∞

Adam Kašpar (* 1993) dokončil 5. ročník studia v Ateliéru malířství IV profesora Martina Mainera na Akademii výtvarných umění v Praze. V září nastupuje do jeho šestého ročníku. Má za sebou několik samostatných i skupinových výstav a jeho práce se na české výtvarně scéně stávají čím dál výraznějším fenoménem.

Dominantním tématem Kašparových prací je příroda. Tu malíř zobrazuje precizní realistickou technikou. Samotné malbě předchází řada přípravných skic, fotografií a systematického pozorování, jeho přístup ale rozhodně není pouze dokumentační. Kašpar zkoumá přírodu jako fenomén neoddělitelně spojený s člověkem a společností, a to v době diskuze nad omezováním národních parků a bezohledného ničení divočiny. Pakliže se v jeho obrazech nachází člověk nebo architektura, vždy jde o zanedbatelnou pomíjivou stopu, v kontrastu s dominantní věčnou přírodou. Autorovi navíc nejde o obecný námět, ale konkrétní místo, jehož specifický charakter pak převtěluje do obrazu, ve kterém krajina znovu ožívá obohacena o malířovu uměleckou interpretaci. Ve spojení s inspirací, kterou Kašpar čerpá z krajinomalby doby renesance i devatenáctého století a se subjektivním silným vztahem k přírodě, tak vznikají neobyčejně podmanivá díla. Ta jsou živým poselstvím o naší pomíjivosti, kořenech a fenoménu, jež nás tolik převyšuje a který tak často přehlížíme: totiž o naší malosti vůči přírodnímu majestátu.

Kdo je Adam Kašpar?
Adam znamená jíl či hlína, to je trefné, tím se cítím být – hroudou hlíny, kusem země, bahnem, jílem.

Jaký je tvůj vztah k malířství a jak bys popsal svou práci?
Když pominu to, co mi připadá samozřejmé, cítím se být celoživotním studentem, oborem mého studia je veškerá příroda a nástrojem malířství. Mám-li to rozvést, miluji malbu pro ni samu, jako nejstarší a nejsilnější projev vizuálního umění, ale zároveň je mi nástrojem, jakoby dalším smyslem, kterým ohmatávám a zakouším to co je všude kolem nás a čím sami jsme, tedy zjevený svět a především jeho mimolidskou část. V malířství minulosti i současnosti si vážím hodnot, které jsou bohužel dlouhodobě zadupávány a zesměšňovány – pokory a touhy pronikat do věcí bez rozmáchlých gest, trpělivosti a klasické obrazové stavby – budování klamu prostoru a citlivé práce s barvou.

Stále ale zůstává hora sama, taková jaká je, a její bytí samo nic neztrácí ani nezískává, tím že ji vnímáme nebo nevnímáme. A horou (potažmo Zemí jako takovou) samozřejmě nemyslím hromadu neživého kamení, ale fyzickou, duševní a duchovní strukturu, která se zjevuje v čase a prostoru. To je příroda.

Realistické zobrazení přírody se v historii umění objevovalo již několikrát, jak se stavíš k otázce aktuálnosti a kontextu svých děl?
Realismus se jako obecná tendence prolíná uměním od pravěku do současnosti a myslím, že v každé době existovala díla, která bylo možno označit za realistická na základě hlubokého vztahu k vnímané skutečnosti. To, co dělám, může někomu připadat jako anachronismus, já si však myslím, že s koncem moderny sama otázka aktuálnosti v umění ztrácí svou aktuálnost. Krom toho není možné namalovat neaktuální obraz, protože i odpor a opozice vůči tomu co je považováno za „aktuální“ je velice jasné vyjádření názoru k současnému dění. Co se týká otázky kontextu, vědomě se odmítám jí zabývat, neboť chci vytvářet obrazy, jejichž síla netkví v tom, v jakém vztahu jsou k současnému dění, ale právě naopak si přeji, aby jejich síla spočívala v nich samých, v barvě, světle a prostoru. Silný obraz je silný dnes i za sto let, v galerii i v kupě hnoje. ∞


autorka: Nina Hedwic

Dlouho se mi nechtělo všímat si, v jakém stavu je moje duše. Neposlouchala jsem intuici a nechala se tlačit do výběru. Přebírala jsem štendry plné nových kolekcí. Oblékala jsem tělo, objekt marketingových masáží. Duše zůstávala nahá.

Je potřeba ji konečně obléknout. Do všech smyslů, které mám. Že prý ženy s postavou basketbalistek mají mít parfém, který voní jako veliké květy. Jako kouzelné rostliny, které jsem viděla v asijských džunglích. Subtilní žena má vonět jako malé kvítky. Drobně, lehce, bez tíže. V mojí malé duši je temno a klid zároveň. Míchám do parfému vanu plnou fialek, vůni pohřbů, podzimního deště, prosecca s citronovou šťávou, zvlhlého tabáku a čistotu lilie. Nakonec přidávám sodu, protože přichází letní sezona.

Vybírám jí šperky. Po dlouhém hledání zvolím kámen, který je na dotek ledový jako neprokrvené prsty. Vypadá trochu jako řeka s bílými a šedými proudy, které se v místech s největší hloubkou mění v tu nejsmutnější černou. A smutek je krásný, protože je tak jednoduchý. Kámen jí pověsím na krk. Celá ztěžkne.

Vymýšlím šaty, ve kterých se bude cítit sama sebou. Nešiju. Maluju a vyprávím. Existuje báseň o světě, kde vláda přikázala lidem používat maximálně 167 slov, aby se namísto mluvení více dívali do očí. Když na konci dne jeden muž zavolal své slečně a hrdě jí řekl, že dnes použil jen 59 slov, aby si zbytek nechal pro ni, ona do telefonu mlčela. Věděl, že všechna slova dala někomu jinému. A tak jí řekl, že ji miluje, více než třicetkrát. Oblékám duši takovou láskou, která si pro ni nechala skoro všechna svá slova.

A maluju. Sladkými stopami javorového sirupu i hořkou kávou. Rozmachuju se stále rychleji, pak zase zpomalím a dodávám tahům všechnu něhu a trpělivost. Na malbě si dávám obzvlášť záležet. Šaty musí být dotažené k dokonalosti. Musí ohromit Alexandera McQueena i Basquiata. Nejsem žádný toy, aby mou duši někdo přemalovával. Bude taková, jakou ji chci mít. Oblečená do blízkosti, malby a prosecca s citronem. ∞

Ludmila Smejkalová (* 1979) pochází z Prahy. Studovala na Akademii výtvarných umění v Ateliéru malířství II u Vladimíra Skrepla a v Ateliéru nových médií II Veroniky Bromové. Věnuje se hlavně malbě, kresbě a práci s textilem nebo koláži. Pro její tvorbu je charakteristická práce s geometrií a rytmem. Nezůstává ale pouze dekorativní, do svých děl promítá duševní svědectví a snaží se tak najít propojení mezi vizualitou a obsahovostí. Typicky se ve svých dílech pohybuje mezi symbolem, znakem a emotivním dekorem. V obrazech kombinuje nejrůznější přejaté a rozpoznatelné vzory s liniemi a prázdným prostorem, který zaujímá stejně relevantní postavení jako zaplněná plocha. Tvoří v rytmu symetrie, kterou ale často naruší určitým prvkem. Zobrazuje motivy rostlin, stejně tak do tvorby promítá i genderové prvky. Od čistě vizuálních výstupů přesahuje k hledání vhodného propojení uměleckého s užitným. Například v podobě návrhů a realizací sítotiskových dekorů na látky a oblečení. Dotkla se také jazyka popartu, kdy pracovala způsobem co chci, to si nakreslím. ∞

Jeho různorodé a pozoruhodné dílo čítá tisíce kreseb a grafik i stovky obrazů. Tvořil je neúnavně během druhé půlky 20. století, od 60. let, kdy poprvé vstoupil na českou uměleckou scénu. Jiří Anderle, malíř, grafik, oblíbený vypravěč a poeta v jednom shrnuje svou dosavadní tvorbu na výstavě Panoptikum.

Výstavní prostory Obecního domu v Praze zaplnily obrazy a grafiky jednoho z předních českých umělců Jiřího Anderleho (* 1936). Tato retrospektivní výstava byla připravena k umělcovu významnému životnímu jubileu – k 80. narozeninám. Mapuje tvorbu, která vznikala během posledních padesáti let. A že je opravdu z čeho vybírat, jelikož malíř neúnavně tvoří po celý život. Začal již v raném dětství, kdy ve svých kresbách studoval a zachycoval vše kolem sebe. Procestoval také svět jako profesionální herec s Černým divadlem. Nedlouho po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze se stal asistentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Zdeňka Sklenáře a Jiřího Trnky. V té době byl už součástí tehdejší umělecké scény. Významného mezinárodního uznání se mu dostalo během začátku 80. let, kdy mohl vystavovat v centrální expozici Benátského bienále svůj cyklus Iluze a realita. Celý život neúnavně tvoří a pracuje. Zároveň je Jiří Anderle také oblíbeným vypravěčem. V Českém rozhlasu vysílal přes dvacet let populární pořad Láska za láskou, v němž velmi srdečně vzpomínal na svůj rodný Pavlíkov. Ve vyprávění se vrací do svého dětství a osobitě a poutavě popisuje dobu, ve které vyrůstal. Získal si srdce posluchačů všech věkových kategorií, napříč generacemi. A nejen on. V pořadu se objevuje i mistrův oblíbený papoušek. Retrospektivní výstava v Obecním domě všechny tyto milníky zachycuje a vypráví autorovu životní cestu skrz malířský štětec a sílu kresby, představivosti a grotesknosti.

Celoživotní dílo Jiřího Anderleho se rozprostírá ve dvou hlavních výstavních sálech Obecního domu. Jsou tu zastoupeny rané práce, v nichž pracoval s malířskou hmotou. Snažil se zachytit proces proměny bytostí a různých organických prvků. Z této změti masy pak porůznu vyčnívají figurální motivy, které jsou mistrně ztvárněny technikou suché jehly, v které mimochodem Anderle patří mezi absolutní světovou špičku. Sedmdesátá léta nám zase přiblíží mnohočetné grafické tisky, znázorňující například apokalyptický příběh zániku lidstva nebo experimenty s bílými sádrovými odlitky. Z tvorby osmdesátých let může divák prozkoumat třeba plátno Apokalyptická genetika, které má na plochu více než devět metrů čtverečních. Je na něm ztvárněno přes sto portrétů různě zmutovaných obličejů, které můžeme chápat jako paralelu k tehdejšímu komunistickému režimu. Dílo zkoumá schopnosti člověka dopracovat se k zániku.

Od 90. let se grafice Jiří Anderle věnoval jen okrajově. Nejvíce úsilí vkládal do malování obrazů. Za téma si volil třeba divadelníky, hudebníky, masky a bubeníky. V groteskních gestech a tancích ukazují figury proměnlivost lidské existence. V jeho malbách se začala projevovat expresivita a ta stála v kontrastu s nostalgií obrazů zaměřených na zamýšlení se nad pokrokem lidstva. Po roce 2000 se jeho perfektní realistická kresba a linie přesunula do abstraktní fáze. Při pohledu na cyklus Nostalgie konce začne naše představivost pracovat na plné obrátky. Na výstavě jsou k vidění i ta nejčerstvější díla, která vznikla během posledních dvou let. Expresivní a poměrně rozsáhlý cyklus pláten s názvem Panoptikum, jenž pojmenoval i celou výstavu, ukazuje celou škálu zvláštních lidských existencí. Divák na nich spatří podivuhodně zdeformované tváře s různými anomáliemi. Některé hledí upřeně svými několika páry očí, jiné se ztrácí ve změti vrásek a požírají se navzájem. A jelikož se říká, že největší panoptikum je zejména v politice, můžeme si zkusit uhádnout, koho z politiků si vzal pan Anderle na mušku.

Výstava Panoptikum je již v plném proudu a mezi návštěvníky je velmi oblíbená. Je tedy až politováníhodné, že v Národní galerii není Jiří Anderle zastoupen ani jedinou grafikou či kresbou. Ačkoliv je jeho tvorba napříč generacemi velmi oblíbená a kritikou dobře hodnocena. Přitom ve světových muzeích je o něj vždy velký zájem. Jeho grafiky můžeme vidět například i v Metropolitním muzeu v New Yorku nebo v pařížském Centre Pompidou. „Předtím jsem nebyl na seznamu umělců schválených režimem a později další ředitelé Národní galerie buď moje dílo ignorovali, nebo vysloveně nenáviděli. Ale Amerika to vidí z nadhledu, v kontextu doby. Nezajímá tam nikoho, jestli jsem oblíbený u kritiky nebo kunsthistoriků. Berou to s kontextem a odstupem,“ tvrdí a hlavu si z toho vůbec nedělá. „Je to k pousmání. Musíme si uvědomit, že malíř má během svého života velmi malou šanci dozvědět se, jaké dílo vytvořil. Až padesát let od smrti malíře se teprve ukáže, až opadnou veškeré módní trendy, jaký kus díla během života umělec vytvořil,“ říká s úsměvem. Podle něj se až časem ukáže, co zůstane v lidské paměti a na co se zapomene.

Výstavu Panoptikum s tvorbou neobyčejného grafika a malíře Jiřího Anderle můžete navštívit až do poloviny ledna 2017. Jistě to bude jedinečný zážitek. Dlouhou dobu zas pak nebudeme mít možnost spatřit tolik zásadních děl české, světově uznávané grafiky pohromadě a v takovém rozsahu. V průběhu trvání výstavy se navíc naskytne i několik příležitostí setkat se s umělcem osobně na speciálních komentovaných prohlídkách. Kdo se zúčastní, sám bude mít možnost poznat uhrančivou osobnost umělce, baviče a vypravěče v jednom. ∞


Jiří Anderle – Panoptikum
Obecní dům (náměstí Republiky 5, Praha 1)
15. 9.—17. 1. • 170 / 85 Kč


Rozhovor s Jiřím Anderle

Vaše retrospektivní výstava Panoptikum v Obecním domě je v plném proudu, jste s výsledkem spokojený?
Jsem moc spokojený, protože kurátor Richard Drury zná můj pracovní program dokonale, sleduje ho přes dvacet let. Vyznění celé výstavy je podle mého názoru skvělé, zejména tím, že se soustředí na špičky špiček ledovce. Jsou tam ty nejdůležitější práce za celou dobu mojí tvorby. Výstava je vzdušná a respektuje secesní architekturu Obecního domu.

Jak dlouho jste se na tuto monumentální retrospektivní výstavu připravoval?
Připravoval jsem se asi rok. Ale kurátorovi jsem dal naprostou volnost. Do Obecního domu jsem dovezl jednou tolik exponátů a Richard si vybral přesně polovinu. Bylo tedy z čeho vybírat. Jak známo, v tom jsem se opět utvrdil, výtvarník a umělec je ten nejhorší kritik. Ten se málokdy v díle vyzná. Každou práci bere jako svoje dítě a buď miluje všechno, nebo nic. S uměním je to stejné, jako když se přivádí dítě na svět: je to milování. Obrovský přetlak pocitu lásky, když chcete něco namalovat. Ten zážeh inspirace, který ve vás vyvolá ten či onen námět.

Zajímá Vás názor kritiky?
No jistě, zajímá. Já si ho rád přečtu, ale jsem si vědom toho, že kritik může napsat cokoliv. Je na autorovi, jak to vezme. Nakonec jsem se přesvědčil, že i velmi negativní kritika, nactiutrhačná kritika, která o mě například kdysi vyšla v Revolver revue, může být v podstatě nesmírně pozitivní. Protože vyvolala takovou vlnu nevole od kunsthistoriků, kteří mě měli rádi, že říkali: „Tomu musíme čelit,“ a udělali mi následně výstavu v Císařské konírně Pražského hradu. Ono je všechno v pořádku, dobrá kritika nebo špatná, stejně se do těch novin druhý den zabalí mrkev.

Zajímáte se o současné umění? Máte nějaké oblíbence?
Mě zajímá všechno. Ale například včera jsem potkal hyperrealistického malíře Jana Mikulku. Vytváří pozoruhodné dílo a sám je také senzační člověk. V tvorbě jako hyperrealista vchází do oblasti, kam objektiv fotoaparátu nemůže. A to je velmi těžký úkol. Nebo mě zaujal Hynek Martinec. Také realista. Je to pro mě tak fascinující, že jde v malbě až za fotografii. Je to ďábelská dimenze, a tím právě boří banalitu fotografie. To mě zajímá. Před deseti lety jsem společně s Nadací Milady a Jiřího Anderlových mladým malířům dělal výstavy. Ještě v Pelléově vile v Dejvicích, kde jsem měl dřív dlouho galerii.

Vaší tvorbou Vás provází již mnoho let Váš papoušek, mluví Vám hodně do práce?
Je to tak dojemný, jak mě jeho očičko sleduje a připomíná korálek. Dvacet čtyři hodin denně mě pozoruje. Je to úžasný kamarád. Existuje jedna malá grafika, na které je vyobrazený.

Při tvorbě posloucháte mluvené slovo nebo hudbu. Co v poslední době zaujalo Vaše ucho?
Já se v poslední době nořím čím dál tím hlouběji do Schuberta. S tímto géniem jsem se dokonce i jednou setkal. Bylo to v Edinburghu v roce 1962, i když jen na chvíli. Při něm momentálně tvořím.

Kde nejraději čerpáte inspiraci?
Všude kolem sebe. Vše mi přijde tak nádherné. Mám teď celý den pro sebe. Vždyť je to gigantické bohatství, ten čas. A naše doba je tak zázračná. Na jedné straně úplně blbá, ale na druhé úžasná a krásná. Protože žijeme v převrtané technické proměně. Sám se divím, že jsem se této doby dožil. Kolikrát jsem byl operován, měl jsem těžké havárie na motocyklu, kdy jsem měl byt dávno mrtvý. Ale jsem tu pořád. Je to všechno prostě tajemný fátum, který zařizuje vše tak, jak to má být. Já, jako osmdesátiletý pán, už nic než čas nechci. Nechci úspěch, protože ve slově úspěch je zakomponován spěch. Vím, že minulost je známá, přítomnost v podstatě neexistuje a budoucnost každého děsí, protože lidský život nemá happy end.

Co plánujete do budoucna po Vaší velké retrospektivní výstavě?
Dobrá otázka. Výstava Panoptikum je pro mě zlomová. Celkem jsem zažil v životě tři zlomy. První, když jsem mohl vystavovat v Centrální expozici Benátského bienále. Druhý, když jsem v expozici Metropolitního muzea v New Yorku viděl svoje práce mezi nejslavnějšími grafikami. A třetí zlom nastává teď, když si uvědomuji, že musím začít spirálu svého vývoje od začátku. Převrátit vše do bodu nula, jako když mi bylo 15 a začal jsem kreslit. Mám tedy naprosto jasný cíl. Potřebuji hlavně čas, abych to co mám v hlavě mohl hodit na papír. Zase jsem si teď koupil grafická rydla a začínám od začátku. ∞

Jan Gemrot (* 1983) vystudoval pod vedením Zdeňka Berana ateliér klasické malby na Akademii výtvarných umění v Praze. Témata, která zpracovává, odráží jeho bezprostřední zkušenost s okolním světem. Formou realistické až hyperrealistické malby zpracovává problémy současné společnosti. Jeho rukopis je rozpoznatelný díky technické preciznosti, kterou propojuje s konceptuálním uvažováním. Skrze použití konkrétního vizuálního prvku usiluje o těžko uchopitelný pocit a atmosféru a vytváří tak svébytná díla se silným psychologickým působením. Současně s prvky gestičtějšího a expresivnějšího přístupu sděluje příběhy, v nichž vždy nechává prostor pro projekci divákova osobního postoje. Atributy jako naléhavost či intenzita až šokování jsou typické pro Gemrotovy malířské výpovědi. ∞

Veronika Drahotová (* 1975) vystudovala Akademii výtvarného umění, kde prošla ateliéry Malby prof. Sopka, Klasické malby prof. Berana a studium zakončila v ateliéru Vizuální komunikace Jiřího Davida. Veronika je umělkyní, která se ve svém výtvarném vyjádření neomezuje na jediné médium; žánrovou kategorizaci přesahuje prací s médiem fotografie, videem, instalací, performancí, malbou. Ve svém díle využívá obecně čitelnou symboliku a zároveň zkoumá sémiotiku prostřednictvím snahy o vytvoření svých vlastních „symbolů“. Tento vizuální jazyk je srozumitelně předávám skrze bazální elementy a taven do estetiky designu, který tak zároveň vylučuje jednoznačnou výpověď a formálně se blíží abstrakci. Povaha výrazu spadá do oblasti smyslového vnímání. Není kladen důraz na rozšifrování znaků, ale sdělování a jeho přijímání skrze intuici a následný přerod do fantazijní sféry. Drahotová ztvárňuje esenciální myšlenky, jejichž estetika není uzavřená do sebe. Skrze propojování jednotlivých médií výrazným, ale citlivým způsobem, umožňuje předávat nadčasová témata jazykem nejrůznějších barevných a materiálových propojení. Jedná se o neustálou cestu, vizuální posun do sfér vertikálních než horizontálních. ∞