Polská režisérka Małgorzata Szumowska ve svém prvním filmu v anglickém jazyce přibližuje problematiku náboženské manipulace a patriarchálního útlaku. Symbolika pastýře, stáda a nevinného jehněte, kterou okamžitě ustanoví, však postrádá jemnější detaily i analytickou snahu. Další jehňátko svou tematickou strohostí nepřesahuje vlastní synopsi.

Ačkoli jde o irsko-belgicko-polskou koprodukci a herci většinu času hovoří angličtinou s citelně americkým akcentem, místo i čas nejsou blíže specifikovány. Film zprostředkovává hledisko skupiny zcela odloučené od okolního světa – Stáda, enklávy pod spirituálním vedením Pastýře (Michiel Huisman). Společenství se skládá výhradně z žen a Pastýř vystupuje jako neomylný prorok a bdělý ochránce. S ženami udržuje intimní vztah a na jeho „milost“ čekají i jeho vlastní dcery. Protagonistkou Dalšího jehňátka je dívka Selah (Raffey Cassidyová), která se stává Pastýřovou oblíbenkyní. Postupně ovšem prohlédá a začne zpochybňovat zemský ráj, který slibuje věrným následovnicím.

Emancipace bez substance
Vzhledem k tomu, s jak znamenitým načasováním, a přitom nenuceně Szumowska odkrývala minulost, traumata a tajemství ústředních postav v Tělu, je na pováženou, proč v Dalším jehňátku činí totéž tak ne­uvážlivě. Vztahy mezi jednotlivými figurami a hierarchické členění sekty načrtává takřka okamžitě. Autorčina komuna je zároveň velmi archetypální. Jde o bastardizaci novozákonního učení pod dohledem notně „rockového“ a polygamního spasitele. Na tomto společenství, jakkoli zvráceném, již brzy není co objevovat.

Další jehňátko je nedůsledné a mátoživé nejen z hlediska konstrukce filmového díla, ale i jako přiznaně feministické vyprávění. Selah je spíše obecným konceptem než motivovanou postavou, do jejíchž snů a vizí by nás měla Szumowska vodit. Paralelně k tomu, jak Selah odhaluje manipulace svého Pastýře, přechází z oddané pomýlenosti k prvním známkám nedůvěry a rebelie. Ženská vzpoura, k níž přispějí i jiné její „sestry“, kvůli strohosti vyprávění nemá kýžený emocionální účinek. Film nic neříká o tom, na jakém podloží tyto manipulace vznikají a jaké procesy zajišťují to, že jsou dvě desítky žen Pastýřovi takto oddané. Téma je i na poli poměrně krátké stopáže postihováno hrubými tahy a s malou zahuštěností. Na bezradnost konceptu nejlépe poukazuje závěr. V něm se Szumowska odhodlá jen ke konstatování, že ženy našly svůj limit a vzpoura se udála. Odvodit ze závěru nějaký implicitní význam vyžaduje velkou snahu.

Výmluvné stádo
Ačkoli je snímek vyprávěn pomalým tempem a s nerozeznatelným rytmem, nelze jej ani označit za zástupce minimalistických trendů v současné umělecké kinematografii. Szumowska příliš často a nerozmyšleně verbalizuje informace, které považuje za důležité – příkladem je způsob, jak se Selah dozvídá o příběhu své zemřelé matky. Herci navíc pronáší své dialogy jako by za nimi vězely enigmatické hádanky, o jejichž významu se budou vést diskuze, ve skutečnosti jsou ale zcela čitelné.

Přinejlepším školácky snaživé je Další jehňátko v sekvencích vizí protagonistky. Navracející se obrazy krvavého jehněte jen stvrzují již tak čitelné motivy narození, ženského sexuálního probuzení a smrti. Motivy, které se objevovaly už v předchozích dílech Szumowské, zde přeměnila v standardní hororovou ikonografii, kterou známe z filmů například Ariho Astera či Roberta Eggerse.
Snímek nicméně vykazuje známky realizační sebejistoty. Ponuré záběry kameramana Michała Englerta, dlouholetého spolupracovníka Szumowské, jsou provedením podobně opojné jako uchvacující šerosvit Claire Mathonové z Portrétu dívky v plamenech (2019). Příliš často zde ale plní funkci prostředku, skrze nějž vyprávění přímočaře sděluje nebo slévá kýčovitou symboliku. To by bylo možné ospravedlnit, kdyby film alespoň poskytoval záminku ke kontemplaci – kdyby se s tematikou vydal nečekaným směrem. Další jehňátko nic takového nečiní a ve filmografii nadané režisérky působí jako nepromyšlená výstřednost.

Další jehňátko
režie Małgorzata Szumowska
Irsko / Belgie / Polsko / USA, 2019, 92 min

K zážitkům z Filmovky pravidelně patří také nejeden obdivuhodný povzdech na konto polského filmu. Loni Ida. Letos Tělo. Režie: Małgorzata Szumowska, velmi oprávněná držitelka Stříbrného medvěda za nejlepší režii.

Letošní Letní filmové škole kralovaly v polské kategorii dva filmy – Bohové a Tělo. Bohové zastupovali velice kvalitní životopisné drama z lékařského prostředí režiséra Lukasze Palkowskiho. Tělo zase předvedlo artovou tvorbu našich početnějších sousedů.

Drama s prvky komedie divákům představuje tři stěžejní postavy. Soudního vyšetřovatele Janusze, jehož žena zesnula a on od té doby válčí s jejich dcerou Olgou trpící poruchou příjmu potravy. Mladá dívka se s její smrtí stále nemůže vyrovnat a nenávist k jejímu otcovi se stupňuje. Bezmocný Janusz hledající vysvobození v kořalce a práci si s dcerou neví rady, a tak ji umístí na kliniku, kde se objevuje Anna, vedoucí sezení anorektiků. Ta však v životě také není spokojená. Před lety přišla o dítě, žije v bytě s velkým psem a snaží se rozvíjet domnělou schopnost komunikace s mrtvými.

Szumowska, důležitá osobnost současné polské kinematografie, ve snímku v původním názvu Cialo poukazuje na běžné těžkosti lidí, kteří jsou nuceni se vyrovnat se ztrátou blízkých. K tomu užívá méně či více nápadné prvky černého humoru, o komedii však nelze vést řeč. Dvaačtyřicetiletá režisérka se kromě hrané a dokumentární režie také uplatňuje jako producentka či scenáristka. Ostatně i na Tělu se mimo režie realizovala rovněž na scénáři s kameramanem snímku Michałem Englertem.

Kromě skvělé režie i výborného scénáře se nesmírně vyvedl také casting. Herci jsou pro své role v někdy až bizarním kinematografickém počinu jako stvoření a jejich postavy jsou zcela uvěřitelné. Navíc veškeré vztahy zkrátka působí naprosto přirozeně. Tělo odkrývá strach, ale zároveň i touhu po intimitě. Rozhodně také oceňuji, že dvojice Szumowska – Englert únik nehledá u Boha. Ezoterika působí na polské půdě jako mnohem zajímavější výběr.

Křehký, přesto velmi ucelený, hodinu a půl trvající snímek je dotažený takřka ve všech směrech a diváka napíná s každou novou scénou, ba dokonce i grimasou či pohybem těla protagonistů. Snímku se dá vytknout asi jen poměrně natažený závěr, který tasí několik otázek. Stačilo by jej zkrátit, a film by snad byl bez chyby. Tak jako tak, střet zapřisáhlého skeptika a spiritualistky, která prý komunikuje s mrtvými, dokazuje, že soudobá polská kinematografie má oproti tuzemské více k nabídnutí. ∞


Tělo (Ciało)
režie Małgorzata Szumowska
Polsko, 2015, 90 min.