V současném výtvarném umění není nouze o folklorismy – tvorbu, která reflektuje lidovou kulturu. Díky tomu mohla kurátorka Petra Mazáčová vybrat více než tři desítky českých i zahraničních umělců mladší a střední generace. A představit jejich tradicí inspirované instalace, videa, malby, sochy (a další) z posledních patnácti let.

Lidové umění bylo v českém prostředí od poloviny 19. století využívané k uměleckým počinům i zneužívané ve prospěch politiky. Folklor tvoří bez nadsázky kulturněspolečenský fenomén. Je všudypřítomný.
Kurátorka výstavy chápe folklor v širších souvislostech. Připadá jí jako chameleon, který se dokáže přizpůsobit jakémukoli prostředí. Obdobný úhel pohledu mají přizvaní výtvarní umělci z České republiky, Slovenska, Běloruska, Velké Británie a Spojených států, v jejichž práci se objevují nejen folklorismy, ale vědomá práce s kontextem. To, co jejich tvorbu spojuje, je hlavně tradice a paměť. Při ohledávání nejednoznačných nebo vyprázdněných obsahů jdou až na dřeň. Reagují na odvrácenou stranu globalizace, kritizují nacionalismus. Poukazují na nesvobodu, ať už politickou nebo genderovou, hledají vlastní kořeny a identitu.

V Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem se vedle instalace z projektu Kateřiny Šedé Nedá se svítit představí (v české premiéře) video Hidden Mothers Terezy Buškové, zkrácená verze filmu Morava krásná zem II (režie Petr Šprincl) nebo rudá výšivka od Rufiny Bazlove. Poprvé bude vystaven černý kroj z karbonu umělkyně Natalie Perkof. Objeví se „dortové masky“ Anny Hulačové či „audiovizuální“ truhly Marka Kvetana. A také další díla, potvrzující, že promyšlenou interpretací může být folklor živým zdrojem inspirace.

Folklore Is Not Dead
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, Roudnice nad Labem)
29. 7. — 30. 10.

Není garáž jako garáž. Tahle má skleněná vrata a jede v ní art místo aut. Sedmdesátý čin, jak se v showroomu na okraji Zlína říká výstavám – má na starost slovenský umělec Marek Kvetan. Čtvrtého listopadu po poledni přijíždí z Bratislavy dieselovou audinou, nainstaluje svůj fakáč a vyráží do ulic koupit si boty.

Fakáč je jednoduchým symbolem. Stejně tak je symbolem i samotná Garáž, kterou vede akademický malíř Vojta Skácel. Den před Kvetanovým činem se v jiném zlínském výstavním prostoru Photogether Gallery konala vernisáž exhibice Satelitní městečko, která problematizuje necitlivou moderní zástavbu českých vesnic. Autorka Anna Poubová na developery pozdvihla fakáč strohými katalogovými fotografiemi. Skácel ve Phtotogether Gallery přesně před deseti lety vykonal výstavu Land(e)scape. Čilý ruch, který ji provázel, ho rozdmýchal k založení vlastního výstavního prostoru, ve kterém od té doby přetavuje běžné pojetí galerie v čirý chill.

Umění představuje v nekulturním environmentu rozsáhlé zástavby garáží na kopci Burešov pod velkým zeleným Domovem důchodců, za kterým už je jenom les. Na odlehlém místě nabízí návštěvníkům vydechnutí od městské pózy, zastavení a klid k zamyšlení. Ukázal městu fakáč – nejdřív frustrovaný, časem sebevědomější. Kvalitu nejdřív dotoval sám, později požádal o podporu grantový systém a systém mu vyhověl. Nadšeneckou volnočasovou prací svou aktivitu dotuje nadále. Dnes je GaG nedílnou tradiční i trendy součástí zlínské galerijní scény, aniž by ustupovala od kréda, že zadarmo neznamená nadarmo.

Respektovat zákonitosti
Kolem šesté zatúruje Kvetanovo auto u Garáže. Na nohách má lehké plátěnky, ve kterých přijel. Stěžuje si, že čekal více ševcovských start-upů. A bohatější obchody na univerzitě a v krajské galerii. Lidé se tu prý vůbec neumějí prodat. Zajímá se, jestli v baťovských domcích mívají originální nábytek. No spíš ne. Ano, Zlín si jeho fakáč plně zaslouží. Z Garáže na bývalý Gottwaldow výmluvně trčí a Kvetan stojí venku v nočním chladu a větru oblečený pomálu. Skácel táhne ze své jiné garáže sud a dřevo. Za chvíli už noc prosvětlí vatra hodná newyorské bezdomovecké čtvrti.

Kvetan vypráví o vesnicích ve středním Japonsku, kde nejsou žádní lidé, jen galerie. Příští týden zamíří vystavovat do Petrohradu a Moskvy. Během tohoto prestižního programu si lízl Zlín. Okrajovému krajskému městu to dodává světovou auru. „V Rusku je to teď hodně špatné. Chtělo by to nějaký občanský protest, co?“ poznamenám. Kvetan spustí o čínském Pekingu. Tam je to prý opravdu špatné. Galerie mizejí jedna za druhou.

„Co ten tvůj fakáč vlastně znamená?“ zajímám se o explanaci instalace v art vitríně za námi. Jde o odlitek jeho vlastní dlaně, proto název Self portrait. Ukazovák je zavěšený v průniku dvou ocelových lanek, které u střechy místnosti rýsují úhlopříčky. Třetí lanko je svislé a ukotvuje předmět ke kulatému zrcadlu na zemi. Lanka symbolizují nepřetrhnutelné zákonitosti prostoru, které musejí respektovat architekti. Přeneseně každý člověk musí ku svému vlastnímu prospěchu respektovat zákonitosti života. Snad proto jim někdy ukáže fakáč.

Gesto na pokračování
Přicházejí první návštěvníci. Skácel rozlévá slivovici, sám je už posilněný do společenské bohorovnosti. Vatra plápolá, jako by se plameny valily z jícnu sopky. Násobí se diagonály přírodních sil. Vítr rozdmýchává oheň, oheň zviditelňuje vítr. Kolem sudu se rozhořuje debata o restrikcích. Kvetan je zastáncem očkování, přesto trpělivě naslouchá. Antivaxerské Garáži fakáč neukazuje. Polarita názorů půl na půl kolem kteréhokoli společenského tématu je další obojakou silou. Definuje veřejný prostor, na jehož styčných plochách se fakáči také daří.

Fakáč však nemusí znamenat jen válku. Může být i gestem uvolňujícím napětí. Spíš než o postoj jde o náhlý emoční výboj na způsob erupce sopky. Může napáchat škody, ale v zásadě se mu nejde vyhnout. Někudy to ven musí. Prsty vzápětí mohou posloužit k uchopení štamprle a připití na zdraví. Upřímně vyjádřený fakáč nemusí být jen kamenem úrazu, ale i počátkem usmíření. Gesta nevisí ve vzduchoprázdnu, mají vždy pokračování. Jako umělecké předměty mohou ožívat v představivosti.

Dobrá obora
Umění dává člověku příležitost k zastavení. K promyšlení všech možností, ze kterých je pak třeba vybřednout k činu. Bude to pěst, která nesmiřitelného soupeře zničí, nebo roztažená dlaň vztahující se k potřesení rukou? Umění tvoří. Věci a hlavně dialogy. K tomu skýtá Garáž provětraná mezi městem a lesem dobrou oporu. Zapomenutá i nalezená. Skoro nehmotná nenásilně tvoří podmínky pro činy tvůrců. Na dosah je zaměstnanost města i přesah přírody.

Příští čin bude už jednasedmdesátý. Ani tato dekáda nejspíš nepřinese normalizaci. Výstavy, instalace, autorská čtení, performance, divadlo – všechno bude jinak. Kvetanova dlaň v Garáži na rozhraní minulosti a budoucnosti rozjitří během listopadu představivost několika náhodných kolemjdoucích, kteří svými těly uvědomí fotobuňku a rozsvítí její neúprosný reflektor.

Galerie Garáž
(Burešov 2354, Zlín)
http://galeriegaraz.cz/