Po téměř třiceti pěti letech dopsala Margaret Atwoodová pokračování dystopického románu navazujícího na celosvětově proslulý Příběh služebnice. Totalitární režim Gileád v něm stále utvrzuje své postavení a bojuje za to, aby získal malou Nicole do svých rukou. S přesvědčením o vlastnictví této dívky využívá prostředky ještě děsivější než dříve.

Děj Svědectví se odehrává více než patnáct let poté, co se za služebnicí Offred (vlastním jménem June) zavřely dveře dodávky a spolu s malou Nicole zmizela neznámo kam. Příběh je vypravován prostřednictvím tří hlavních postav, které spolu dohromady skládají střípky mozaiky celého dění. Jejich znepokojivé svědectví je retrospektivní a emocionální. Tyto hlavní hrdinky knihy, které se s režimem setkávají v různých rolích, následně způsobí rozpad celé republiky Gileád, přičemž se opět navrátí normálnost do každodenního života, v němž byly ženy značně utlačovány a omezovány.

Ágnes & Daisy
Dvě naprosto odlišné dívky. Jedna vychovaná ve svobodné a demokratické Kanadě, druhá v totalitárním Gileádu. Každé se dostala jiná výchova, jinak smýšlí a mají jiné aspirace. Ágnes připadá gileádský režim normální, ctí a uznává jeho zásady, avšak mít za muže o několik let staršího velitele se jí příčí. Vdávat se v podstatě jako ještě malá a poté zplodit dítě ji připadá odporné, rozhodne se tedy pro jiné řešení, které jí nakonec otevře dveře do normálního života. Daisy na druhé straně vyrůstá s rodiči v kanadském městečku a jediné, co ji trápí je, že nemůže na demonstrativní pochod konaný na počest Nikolky. Nikolka je dcera velitele Waterforda (ve skutečnosti Juneina milence, strážce Nicka) narozená v Gileádu, kterou její vlastní matka, služebnice Offred, odvezla do Kanady. Avšak kvůli neuposlechnutí rodičů se život Daisy změní od základů a dívka bude muset přehodnotit vše, co dosud zažila.

Idealistický román a hrůznými skutečnostmi
Atwoodová sepsala Příběh služebnice v době, kdy americká společnost neuznávala ženská práva a útočila na ně a omezovala liberalismus v oblasti reprodukce. Ženy v díle ztratily možnost rozhodovat o svém těle, životě i o svých vlastních dětech. Současné Svědectví zase jako reakce na vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách a feministická hnutí. Nicméně i když se režim Gileádu zdá děsivý a ne zcela nerealistický, autorka přichází s nadějí. I sebemizernější situace se dá zvrátit. Za román Svědectví získala Margaret Atwoodová prestižní Man Bookerovu cenu. Výjimečně však porota udělila ocenění dvěma autorkám, mimo jiné ještě britské spisovatelce Bernardine Evaristové, což je velmi nezvyklé.

Atwoodová dějově prolíná časové osy, střídá vyprávění tří postav. Na rozdíl od Příběhu služebnice se však přeskakování v čase zdá přirozené a stylově učesané. Děj nese místy stopy detektivky a thrilleru či špionáže, když služebnice vynáší informace o režimu prostřednictvím mikroteček doufajíc, že tato zjištění povedou ke zničení a zhroucení Gileádu. Nicméně kniha Svědectví nepřináší mnoho odpovědí na otázku, co se vlastně stalo s June (Offred), jakmile za sebou zabouchla dveře dodávky, čímž končil předchozí díl. Příběh se soustředí spíše na okolnosti, které následovaly několik let po jejím úniku, avšak tím je rozuzlení poutavější a napínavější, i když jsou situace místy předvídatelné. Motiv obálky střídmý a minimalistický, představuje bílý čepec služebnic a zakrytou tvář obestřenou tajemstvím, strachem, vzdorem.

Margaret Atwood: Svědectví
Nakladatelství Argo
Praha, 2020, 396 stran

Kniha Příběh služebnice pojednává o dystopickém místě – republice Gileád – nacházející se na území Spojených států amerických. Zemí otřáslo nepříznivé ovzduší soužené toxickými výpary a mnoho žen se v tomto důsledku stalo neplodnými, neschopnými počít dítě. Alespoň tohle tvrdí totalitní režim, jehož obyvatelé jsou drženi v okovech.

Fiktivní společnost, která se vyvinula nesprávným směrem, je tvořena základními nedostatky a nedokonalostmi, které vznikly nesmyslným zveličováním ideologických principů. Antiutopický román Margaret Atwoodové, ačkoli napsán již v osmdesátých letech minulého století, dokládá nástrahy světa, které nejsou až tak nereálné, jak se na první pohled zdá. Diktatura, totalita, tvrdý neprostupný režim ověnčený neustálým omezováním, feminismus, upozaďováním žen, otrokářství, patriarchát. Nastal státní převrat, z liberální demokratické země, považované za jednu z nejvyspělejších na celém světě, se stala teokratická diktatura hlásající jako vzor společnost, ve které vládnou muži a ženy jsou jim podřízeny. Republika Gileád se zmítá v nepropustnosti klerofašistického režimu, ideologickém konstruktu kombinujícím prvky fašistické diktatury s katolickou náboženskou tradicí.

Offred
Režim vytváří základny žen, které slouží pouze pro reprodukci. Není jim dovolená láska, sex, milování ani kamarádství. Pohlavní styk je dovolen pouze pro odůvodněné a důležité rozmnožování. Služebnice se staly pouhými stoji na plození dětí. Novorozeňata jim jsou následně odebrána a předána velitelům a jejich manželkám, jež počít nemohou. Úkolem služebnice je nechat se oplodnit mužem, který jim je přidělen, velitelem, porodit dítě a následně odejít sloužit k další bezdětné rodině. Dítě jim je bezostyšně odebráno ihned po narození, nemají na něj nárok, nepatří jim. Hlavní hrdinkou knihy je Fredova (angl. Offred, tj. patřící Fredovi). Její pravé jméno se čtenář v průběhu děje nedozví, v knize ho Atwoodová ani náznakem nezmiňuje. To je rozdíl oproti seriálu, kde se služebnice divákům představí. Jména jako Fredova, Glenova či Warrenova jsou odvozená od křestního jména jejich pána, velitele, do jehož domácnosti náleží. Fredova patří k první generaci služebnic, pamatuje si dobu před tímto režimem, vzpomíná na svůj dřívější život, na svého muže a dceru. Nicméně i vzpomínky postupně slábnou a blednou, mlhavě je střídají poznatky z přítomnosti a minulost se ztrácí v mlze.

Návrat k tradičním hodnotám aneb fundamentalistická zvrácenost
V totalitních režimech oblečení vždy nějakým způsobem ovlivňovalo identifikaci a sloužilo jako nástroj k ní a  zároveň i k ovládaní občanů. Ať už se jednalo o žluté pěticípé hvězdy na židovských kabátech za doby nacismu či purpurové pláště ve starém Římě a podobně. Manželky velitelů chodívají oděné v modré, průzračně čisté modři. Služebnice se zahalují do červené, rudé jako krev. Červená, aby je bylo dobře vidět. Za jakékoli situace. Na hlavách jim tkví bílé čepce, které mají skrývat identitu služebnice a zakazují jakýkoli intimnější kontakt s jejími společnicemi. Musí chodit s hlavami svěšenými, zcela podřízené a vzdávající hold bohu. Architekti režimu vystavěli vskutku nepropustnou propast mezi oddělenými kastami – velitelé, manželky, služebnice, marty (vykastrované služky, které se staraly o domácnost), ekonomanželky. Každému byla přidělena zvláštní uniforma, podle níž člověka ihned zařadíte do systému.

Patriarchální forma vlastnictví
Ženy nesmějí číst, nemají kreditní karty, nesmějí hospodařit s penězi a nevlastní žádný majetek. Jsou zcela odříznuté od všeho, jsou v moci svých manželů a velitelů. Za porušení jakéhokoli z předpisů následují tvrdé tresty. Jediné, čemu mohou manželky velitelů věnovat svůj čas, je pletení, vyšívání či zahradničení. Setrvávají v domácnosti, věnují se jednoduchým činnostem. Nepletou se do řízení organizací ani politiky. Tahle výsada je pouze mužská. Jen oni vědí a ovládají. Oni stvořili tento režim, systém, který nutí plodné ženy k sexuálnímu otroctví v rámci toho, aby znovu zalidnily svět. Předávají si služebnice jako použité zboží, které se prokázalo jako užitečné. V tomto rozmaru je ztracena jakákoli individualita, osobitost. Všechny služebnice jsou identické. Stejný oděv, stejná opakující se každodenní činnost, stejné poslání. Užívání patronym velitelů ještě více upozaďuje jejich identitu a vysává z nich život.

Lepší nikdy neznamená lepší pro všechny, někdo si vždycky pohorší
Jedná se čistě o ženský román. V centru pozornosti je porod a pozorování menstruačního cyklu. Péči o budoucí rodičku, o služebnici, zastávají marty. Ty mají na starost domácnost a dohlíží na služebnici. Autorka se zamýšlí nad postavením ženy ve společnosti, její rolí matky i dcery a celkově nad ženskou sexualitou. Ačkoli jde v knize především o totalitu a diktaturu, tato vedlejší ženská témata krásně otevírají příběh a nabízejí okolnosti, které také stály za vnikem této nové republiky. Atwoodová popisuje děj do hloubky a do detailů, čtenářům nabízí jedinečný zážitek nahlédnutí do zákulisí zvěrstev a mrzačení. Ponurá atmosféra rámuje drobnosti i náhodné bezvýznamnosti, které jsou důležitým prvkem ve stavbě příběhu. V Gileádu jde především o děti. Dítě je největší prestiží a každá domácnost o něj usiluje. Je povinností a posláním vystavět kompletní rodinu. Důležitým elementem v tomto procesu je však mít poslušnou a bezproblémovou služebnici. ∞


Margaret Atwood: Příběh služebnice
Nakladatelství ARGO
Praha, 2017, 348 stran