V Alšově jihočeské galerii (AJG) v Hluboké nad Vltavou začala letní sezona opravdu ve velkém stylu. V prostorách Zámecké jízdárny se otevřely hned tři výjimečné výstavy, které slibují silné vizuální i myšlenkové zážitky. Galerie zve návštěvníky k hlubokému zamyšlení nad přírodou, současnou společností i samotným vnímáním reality.

Poprvé v České republice představuje AJG samostatnou výstavu jedné z nejvýraznějších sochařek středoevropského prostoru. Maria Bartuszová přemýšlela o podstatě přírody i humanity. A její tvorba je dnes stále aktuální. Zabývá se tématy ekologie, mateřství nebo péče o člověka a životní prostředí. Její biomorfní plastiky evokují např. kapku, buňku, vejce nebo kámen, strom či vodu. Jsou tiché, ale silné. Výstava Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru, kterou připravila Gabriela Garlatyová, navazuje na významnou prezentaci jejích děl na samostatných výstavách, například v Tate Modern v Londýně, Museum der Moderne v Salcburku nebo na Benátském bienále.

Tváře se stávají maskami

Vstupte do světa, kde tváře nejsou konkrétními portréty, ale podvědomými obrazy naší doby. Výstava Síla tváře umělce Jiřího Davida je okamžitou pobídkou. Téměř stovka hypnotických, přízračných či snad démonických masek z nitra umělcova nevědomí přinutí zastavit se – a možná vás i zneklidní. Tváře mlčí, ale mluví ke každému, kdo se na ně podívá. Výstava připravená kurátorkou Mášou Pivovarovou je výpovědí o společnosti, kde se tváře stávají maskami – a také o potřebě najít v nich znovu hloubku.

Klid s neklidem a realita s fikcí

Čtyři cykly, čtyři akty, čtyři cesty do světa napětí, snovosti a nečekanosti. Výběr maleb Miroslava Polácha z let 2019–2025 působí jako scény z příběhů, které jste kdysi znali nebo jste je právě začali snít. V každém obrazu se potkává analytický přístup s intuicí, klid s neklidem a realita s fikcí. Výstava Four Act, kterou připravil Adam Hnojil, je vizuální zážitek, který zpomaluje čas a nutí nás vidět jinak. Klíčovým tématem autorovy práce je samotný proces vnímání.

text: Marek Svoboda

AJG, Zámecká jízdárna
(Hluboká nad Vltavou 144)

Maria Bartuszová
8. 6. – 17. 11.

Jiří David
8. 6. – 12. 10.

Miroslav Polách
8. 6. – 17. 11.

V prostorách Zámecké jízdárny Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou se rozprostřela výstava, která není jen přehlídkou sochařských objektů, ale skutečným prožitkem křehkosti, pomíjivosti a kontemplace.

Výběr z díla Marie Bartuszové (1936–1996), který připravila kurátorka Gabriela Garlatyová, představuje jednu z nejvýraznějších československých sochařek 20. století v dosud nejucelenější prezentaci pro české publikum. Výstava promlouvá tiše, ale přesto naléhavě, s důvěrou ve schopnost vnímat svět jinak než jen očima.

Přestože se Bartuszová narodila v Praze, tvořila většinu svého života v Košicích, mimo hlavní umělecká centra a v podmínkách, které byly nejrůznější, jen ne příznivé. Přesto – a nebo právě proto, vznikla díla, která nenásledují dobové kategorie i geografická vymezení. Její tvorba, která nedostávala po dlouhou dobu patřičné odezvy, se v posledních letech rehabilituje v nových kontextech a dostává uznání, které jen málo autorů stihne zažít ještě během svého života.

Sádrou obejmuté prázdno

Expozice představuje více než šedesát děl z různých tvůrčích období, včetně ikonických sádrových objektů, v nichž Bartuszová experimentovala s odléváním přes nafukovací balonky. Tyto „pneumatické sochy“, často svazované provazy nebo deformované tíhou vlastního objemu, působí zároveň jako objekty i jako stavy. Jsou to těla bez identity, vejce těsně před puknutím, kapky těsně před dopadem. Jemné, někdy roztržené, jindy ztuhlé v gestu rozpínání, evokují nejen přírodní procesy, ale i hluboké emoce: zranitelnost, úzkost, péči nebo porod.

Výstava není uspořádána chronologicky, ale tematicky a překvapivě – právě v jejím úvodu jsou představeny rozměrné objekty a spektakulární instalace z posledních let autorčiny tvorby. Návštěvník není veden jako sledující sbírky, ale jako spoluúčastník určitého dění. Prostorově uměřená instalace nechává každý objekt dýchat, současně však vytváří vazby mezi jednotlivými díly. Vzniká dojem, že plastiky spolu vedou dialog – o tíze, o křehkosti, o hmotě, která si pamatuje dotek ruky, jež ji stvořila. Menší gravistimulované sádrové plastiky doplňují jejich odlitky z bronzu a hliníku, některé zcela prvně uvedeny.

Hmatem k tvarosloví

Maria Bartuszová vnímala hmat jako klíčový smysl. Pracovala i s nevidomými dětmi a vytvářela tzv. taktilní sochy, které mají být vnímány dotykem. Dotek je u ní způsobem poznání, nikoliv přivlastnění. Je to cesta, jak se světem nebýt v opozici, ale v kontaktu. Sádra – často vnímána jako přípravný „neušlechtilý“ materiál, se v jejím pojetí stává prostředníkem mezi intimitou a krajinou, mezi jednotlivostí a univerzálností.

V kontextu české a slovenské poválečné tvorby zůstává Bartuszová výjimečnou solitérkou. Nehlásila se k žádnému hnutí, netvořila pro galerijní scénu ani v duchu oficiálního diskurzu. O to silněji působí její schopnost jít k podstatě: k tomu, co je tělesné, cyklické, pomíjivé. Ve své estetice je „ženská“ nikoli v tématu, ale v přístupu – v důrazu na detail, péči, rytmus, intuici.

Odměna za trpělivé pozorování

Výstava v Alšově jihočeské galerie není retrospektivou v tradičním slova smyslu, ale událostí, která vyžaduje specifický způsob účasti. Není to přehlídka formální virtuozity – i když Bartuszová byla technicky výjimečná – ale spíše meditativní prostor, který zve ke ztišení. V sálech se prolíná sochařský objekt, poezie i biologie. Objekty jakoby dýchaly, občas možná až praskly, ale zůstaly navždy křehké. Specifická estetika, kterou Bartuszová vymodelovala, se v žádném případě podbízivě nevnucuje, není ani přístupná na první pohled. Ale po delším pobývání, pozorování a objevování kvalit a nuancí křehkosti za tuto trpělivost díla odměňují – hlubokým vnitřním prožitkem. Maria Bartuszová potvrzuje, že právě v křehkosti je síla. Že ticho může promlouvat. A to hlasitěji než slova.

Maria Bartuszová
AJG – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
8. 6. – 17. 11.