Jsou povětšinou finančně nezávislé, vystavované exponáty nikdo nehlídá a za vstupné se neplatí. Site specific (ne)galerie najdete na netradičních místech, se kterými tvořivě pracují.

Site specific galerie vznikají jako alternativy ke státním či jiným zavedeným galerijním institucím. Dávají příležitost nezávislým umělcům, mladým studentům vysokých uměleckých škol nebo jejich čerstvým absolventům představit svá díla veřejnosti. Veškeré náklady spojené s provozem „negalerií“ na sebe mnohdy berou sami umělci, ať už z důvodu, že odmítají být jakýmkoli způsobem omezováni ze strany podporovatelů, nebo kvůli nechuti, případně neschopnosti projít náročným byrokratickým procesem, který žádání o granty obnáší. Vystavující umělci jsou často i kurátory výstavních prostor v jedné osobě.

Atakování veřejného prostoru
Vitríny, ze kterých mizí inzerce, neudržované obchodní výlohy, posprejované výklenky v podchodu a další místa ve veřejném prostoru mohou získat nový smysl, jakmile se stanou výstavními plochami a oživí tak své okolí. Jejich výhodou je neustálá přístupnost – kdokoli může jít v kteroukoli denní nebo noční dobu kolem. Dost možná vytrhnou chodce ze stereotypního vnímání míst, jež běžně míjejí bez povšimnutí. Umění se tak dostane i k těm, kteří by ho cíleně nevyhledávali. Vernisáže výstav jsou mnohdy doprovázeny různými akcemi, jako jsou performance nebo koncerty, a i tímto způsobem zpestřují prostředí a upozorňují na sebe. Iniciátory galerií jsou často lidé s místem regionálně spjatí, nespokojení s nevyužitým potenciálem.

Příkladem takové místní iniciativy par excellence může být aktivita Slovenského občanského sdružení OZ Nástupište 1–12, jež v prostoru podchodu pod autobusovou stanicí v Topolčanech vytvořilo multimediální prostor pro současnou kulturu. Stánky umístěné ve středu podchodu, dříve sloužící trhovým prodejcům, jsou společně s podchodem samotným od dubna roku 2011 centrem výstav, různých workshopů pro děti i dospělé, přednášek, divadelních představení, koncertů… Organizátoři si přitom pro konání akcí vybírají dopravní špičku – sedmou hodinu ranní, když lidé míří do práce, a čtrnáctou, dobu kolem oběda. S pátou hodinou odpolední, kdy město utichá, program končí. Kolemjdoucí jsou tak přímo konfrontováni s prezentovaným uměním, umělci se jim staví takřka do středu cesty. Kdo chce, zastaví se a stane se přihlížejícím divákem, kdo nechce, jde dál. V každém případě si ale obyvatelé Topolčan začali – opětovně nebo vůbec poprvé – uvědomovat existenci podchodu a vnímat jeho prostorové uspořádání, jednotlivá zákoutí, akustiku.

Máte galerii? A mohla bych ji vidět?
Galerie vázané na interiéry jsou oproti těm venkovním přístupné jen omezeně, zato skýtají komornější prostředí a stávají se místem setkávání podobně smýšlejících lidí. „Provozovatelkou“ jedné takové galerie byla do roku 2011 slovenská umělkyně Mira Gáberová, která učinila svou ledničku v kuchyni pavlačového bytu středem uměleckých aktivit. Galerie Chladnička vznikla spontánně v roce 2009, když autorka se svou kamarádkou připínaly kresby magnety na ledničku a tak si uspořádaly malou soukromou vernisáž. Gáberová s nápadem pracovala dál a snažila se spojit jednotlivé charakteristiky ledničky (uchovává potraviny, každý člen domácnosti k ní zabloudí, nechávají se na ní vzkazy) do uměleckého projektu. Výsledkem byla série vernisáží s měsíční frekvencí – Gáberová si vždy pozvala jednoho či dva umělce, aby vytvořili dílo na ledničce, v ledničce nebo s ledničkou, a to bylo potom prezentováno na party plné jídla a pití pro zvané hosty. Vystavující umělci reagovali na magnetismus ledničky, zvuky, které vydává, světlo i její primární funkci chlazení potravin a vznikaly tak různé instalace, performance, videoart. Důležitou roli přitom hrál společenský aspekt – na vernisážích a s nimi spojenými večírky se sešla celá řada českých a slovenských umělců.

Až naprší, zavoláme umělcům
Kurátoři nezávislých galerií jsou silné a různé individuality, spojuje je ovšem kulturní entuziasmus, akčnost a odvaha prosazovat neotřelé nápady, což nutně souvisí s vírou, že to, co dělají, má (nějaký) smysl. Jinak by asi těžko mohly vzniknout takové galerie jako putující Galerie V Peněžence nebo ostravská Galerie Kaluž. Za Galerií V Peněžence stojí dvě studentky brněnské FAVU Klára Břicháčková a Marie Štindlová. Galerie vznikla jako vtip, když Klára dostala peněženku od babičky a napadlo ji, že by průhledné kapsy uvnitř mohly sloužit jako výstavní vitrínky. Zpočátku studentky ukazovaly peněženku jen svým přátelům a „otevírání výstav“ bylo vhodnou záminkou, proč jít do hospody. Postupně však peněženku a její výstavní potenciál začaly brát víc vážně a kurátorské činnosti se věnovaly systematičtěji. Výhodu galerie spatřují autorky v možnosti uspořádat vernisáž kdekoli – v kavárně, v lese, ale nejraději je včleňují do vernisáží kamenných galerií, kde je přítomno množství lidí, jimž mohou svůj projekt představit. Peněženku slečny u sebe běžně nosí a používají ji v její původní funkci.

Galerie Kaluž je pevně vázaná na ostravskou ulici Podlahova, kde se opakovaně tvoří kaluž. Galerie má svůj vlastní harmonogram – když naprší, ozvou se autoři konceptu Libor Novotný a Jana Zhořová umělcům a poskytnou jim proměnlivě velký prostor pro prezentaci jejich děl. Galerie vznikla v reakci na nedostatek možností, kde v Ostravě vystavovat mladé umění.

„Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali…“

Na přelomu července a srpna vznikne v centru Prahy na Ovocném trhu dočasný multikulturní prostor pod širým nebem nazvaný Zóna. Její tvůrci Marko Bogdanovič, Marie Štindlová, Robin Fritzen a Radim Lapčík si dali za úkol ukázat Pražanům, že ulicemi je možné nejen procházet, ale také v nich žít. A to prostřednictvím dočasného parku, jenž se chystají vlastnoručně vybudovat a ve kterém, podle svých slov, „usilujeme neobvyklým programem o oslovení různorodého publika, oživení dané lokality a propojení různých skupin kolemjdoucích, návštěvníků, obyvatel“.

Můžete prozradit, co konkrétně se bude dít?
Marko Bogdanovič: Postavíme zde objekt, který bude přes den sloužit jako park – kolemjdoucí si tu budou moci sednout, lehnout, vydechnout si. V podvečer a večer se stane zázemím pro různorodý program: grilování, workshopy, přednášky, projekce, lekce jógy, violoncellový koncert, …

Marie Štindlová: Chceme, aby Ovocný trh a jeho okolí opravdu ožilo, akce plánujeme na každý den. A samotný park snad bude dostatečně atraktivní, aby se zde lidé zastavovali a třeba se i sami aktivně zapojovali do programu.

Podle čeho jste vybírali témata jednotlivých večerů?
MŠ: Zpočátku jsme chtěli celý program zaměřit přednostně na architekturu, urbanismus apod. Postupně jsme se od tohoto úzkého vymezení odpoutali a soustředili se i na více okrajové fenomény spojené s městem a s městským životem, jako je urban/guerilla gardening, ekologické projekty, cyklistika ve městě a další.

MB: Anebo témata, o kterých se v Česku moc nemluví, ale ve světě jde o daleko rozšířenější jevy, například sharing economy nebo různé občanské iniciativy.

Co vás k projektu Zóny vedlo?
MB: Původně jsme chtěli celou věc postavit na náměstí Republiky, protože je to rozsáhlá a silně frekventovaná plocha, kde zároveň v okolí chybí park nebo jakákoli zeleň, a které by výrazně prospělo alespoň pár laviček nebo nějaký příjemný tišší koutek. Ostatně v centru Prahy mám takový pocit skoro všude. Samý shon, proudící davy kolemjdoucích bez nekomerční možnosti si odpočinout, pomalu jedna velká stresová zóna, a naše Zóna má být trochu taková reakce, snaha o zpříjemnění centra Prahy.

Robin Fritzen: Chceme vytvořit oázu uprostřed vyprahlých kamenných skal. Prostor, kde si úředník v obleku sní svou rychlou snídani, dvě babičky si odpoledne popovídají při cigaretě a večer si tu dají sraz lidé před kinem, nebo ještě lépe přijdou na něco v našem programu.

MŠ: První motivace byla asi opravdu potřeba vytvořit „oázu“, místo, kde se mohou obyvatelé pozastavit. Pro mě je ale hodně důležité ono setkávání. Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali.

Jak vnímáte boom zájmu o veřejný prostor v posledních letech?
MB: Tendence vnést více života do veřejného prostoru je dlouhodobější tendence celosvětově, jako boom bych to označil spíš asi u nás. V posledních cca dvou až třech desetiletích se způsob uvažování stále rychleji mění – elementy, ke kterým se dopracovaly nejrůznější vědní disciplíny, jsou nyní vnímané ve vztahu k jiným a ve své komplexnosti a vzájemné propojenosti. Řekl bych, že tento sjednocující a propojující způsob uvažování se přenáší i na vnímání člověka a jeho okolí. A veřejný prostor je přirozeně jeho prvním dějištěm.

RF: Praha potřebuje projít regenerací po dvou neblahých obdobích: po plánovacím až utopisticko-modernistickém období komunismu a přechodu k demokracii až nekontrolovanému tržnímu hospodářství devadesátých let. V těchto dvou etapách se město nejdříve vzdalo chodce ve prospěch řidiče a poté se vzdalo bytů ve prospěch kanceláří a obchodů. Zde musí dojít k obratu. K čemuž směřovaly například oba předešlé festivaly reSITE hlavně řešením prostoru a Street for Art tvořící kulturní identitu Jižního Města.

V čem se váš projekt liší do výše zmiňovaných reSITE a Street for Art?
MŠ: Zaměřením. Kolegové řeší spíše urbanismus, architekturu, obecné debaty s teoretiky apod. Zóna reaguje a přináší možná řešení konkrétních problémů, které se mohou zdát podružné, ale právě z těchto menších věcí, které iniciují sami obyvatelé, mohou přijít opravdové změny.

MB: A dále asi tím, že dosud v centru Prahy (krom piazzetty Národního divadla) nevznikl podobně zaměřený objekt takové velikosti a na tak dlouho.

V jaký dopad z dlouhodobějšího hlediska doufáte?
MB: Bylo by fajn, kdyby lidi začali víc vnímat město – jak je řešené, čím žije a zda vůbec vlastně žije. Na sobě hodně pozoruji, že různé architektonické řešení místa ovlivňuje, jak se cítím. Také si myslím, že všichni máme v povědomí plakáty typu „Praha kulturní“, a to je výsměch. Staroměstské náměstí (a Staroměstská radnice), Václavské náměstí, náměstí Republiky – to všechno jsou místa, která Praha pronajímá soukromým firmám pro vesměs komerční způsoby – co svátek, to trhy. Trhy sem, trhy tam. Kulturu si představuji jinak.

Zóna
Ovocný trh, Praha 1
20. 7.–4. 8.
www.facebook.com/zona2012/info
zonka.tumblr.com