Do kin byla právě uvedena více jak sedmiletá práce režisérky Marie Dvořákové, ve které zobrazuje životní i kariérní příběh fotografky Marie Tomanové a kurátora Thomase Beachdela. V intimní dokumentární práci tak vzniklo čtyřistapadesát hodin materiálu, jehož výsledným portrétem je celovečerní film Svět mezi námi. Nejen o něm jsem si s oběma Mariemi povídala.

Čím je pro Marii vlastně fotka za tu dobu, kdy je její součástí?
MT: To se mne ještě nikdo nezeptal! Asi to první, co přijde na mysl, je prostě celoživotní náplň. Uvědomila jsem si, že fotím od dětství – i když to se samozřejmě nedá počítat za focení. První fotka, kde jsem vyfocená s foťákem a kterou si pamatuju; je mi tam asi osm, stojím na louce s takovým, docela profesionálním rozkročením jako fotograf a fotím daňka.

Tuhle fotku už ale nemáte?
MT: Tu nemám. Další z důležitých momentů, který si pamatuju a kdy pro mne fotka víc znamenala, byl ten, kdy jsem jako malá jela do Anglie, protože moje sestra tam byla au-pair…

Tak to byl možná ten první iniciační moment pro vaší budoucí cestu do Ameriky.
MT: No to je asi pravda. To mi mohlo být asi deset. Sestře bylo dvaadvacet. V Anglii jsem fotila, rodiče mi dali nějaký foťák na film, jak jinak, tenkrát… Pamatuju si, že jsem fotila hodně zámky a bylo to takové tajuplné, zamlžené. Myslím, že jsme tam byli na podzim, všude byla hodně mlha. Fotky byly takové magicko-tajuplné a máma na ně pak doma koukala a poprvé mi řekla, že mám hezké fotky, že to bylo pěkné. Zaujaly jí, že se nad nimi dokonce zastavila – což, popravdě, pro mojí mámu musí už něco být, aby jí to takto uhranulo. Tenhle moment si pamatuju. Tenkrát pro mne strašně moc znamenalo, že se to mojí mámě líbilo.

Brala jste fotografii jako nástroj dokumentace nebo jako prostor pro imaginaci?
MT: Tenkrát jsem jen dokumentovala ten bezprostřední úžas. V dnešní době je to v podstatě vlastně stejný přístup. Úžas lidmi, které potkávám. Úžas místy, kam jezdím. Úžas domovem, který jsem po osmi letech znovu objevovala, aniž bych si představovala, že bych ho ještě někdy mohla objevovat.

A také nutnost si ty momenty uzmout a navždy je uchovat.
MT: Ano, přesně tak. Dnes už mne více než výsledek, fotka, baví proces toho focení. Interakce s lidmi. Baví mě koukat se tím foťákem, který teda nenosím pořád, protože když ho mám, tak stále přemýšlím, co bych si vyfotila a na tu realitu se dívám úplně jinak a hledám. A pak si také říkám, že občas potřebuji jenom být.

Když vás fotka provázela takto přirozeně už od dětství, proč jste nakonec šla studovat malbu?
MT: Asi mne nikdy nenapadlo, že bych byla fotografka. Na gymplu jsem si stále něco kreslila, chodila jsem na hodiny kresby, abych se dostala na tu výšku a chtěla jsem být malířka.

Možná to byla touha po tom, být umělkyně a taková ta prvotní romantická představa o ní.
MT: Chtěla jsem být ta umělkyně a fotka pro mne v té době a z mého úhlu pohledu byla více designová a komerční. Já jsem chtěla být umělec. A umělec je malíř nebo sochař. Tenkrát to byla taková idea, která se mnou dnes už nerezonuje.

Je to ten ustálený kulturní stereotyp, že umělec je ten malíř s paletou plnou barev.
MT: Malba se stále prodává mnohem líp a za víc, než fotka. Je to tak.

V tuzemském prostředí se fotografii lidé ještě stále sbírat učí. Jak je tomu se sběratelstvím v Americe?
MT: Mám sběratelskou platformu hlavně v Americe. Tam jsou sběratelé, kteří sbírají fotku už dlouho a mají úžasné sbírky. Každý sběratel je jiný. Třeba jeden můj belgický sběratel sbírá fotky židlí. Ten má ode mne právě fotografii dvou židlí, na kterých sedávali a sedí rodiče. Tu jsem vyfotila, když jsem se vrátila domů po těch osmi letech.

Fotka se pro vás stala doslova klíčem k otevírání a objevování nových světů.
MT: Určitě. A umožňuje mi i ten kreativní přístup. Když jsem dostudovala malbu a odjela do Ameriky, tak jsem si stále hledala, co bude tím mým médiem, kterým bych se chtěla vyjadřovat. Po malbě jsem byla hodně ztracená, psala jsem si deníky. A pak přišla fotka. Stala se médiem, které pro mne bylo přístupné. V New Yorku jsem neměla možnosti mít studio, kde budu malovat. To prostě finančně nešlo. Focení bylo najednou jednoduché, vděčné a vlastně jsem zjistila, že mne to strašně baví! Vždyť já jsem fotila furt předtím. Akorát jsem si to nedokázala sama v sobě uvědomit. Během studia malířství jsem nafotila tisíce fotek…

Zajímavý paradox může naopak být, že v tuzemsku je jednodušší – z hlediska nabídky i finančních nákladů – sehnat ateliér než soustavně fotit na film a připravit pak obsáhlou výstavu. Jak je to s náklady v Americe?
MT: Focení na film není levná záležitost. Pro mne ale není jiná volba, je to klíčové. Rozhodně bych neměnila za digitál. Ve filmu je obrovské kouzlo. V přístupu, na jaký foťák můžu fotit, jak to pak vypadá, když to vyleze ven. V tom, jak nad tím já přemýšlím, že to od začátku komponuju, protože vím, že je film drahý. Nechci si tam naflákat dvacet stejných snímků a pak vybrat ten nejlepší. Od základů je to pro mne úplně jiné přemýšlení.

Takže když pak máte vyvolaný kontakt, tak tam není těch pět, šest podobných snímků, ze kterých kroužkujete ten jeden výsledně vybraný?
MT: V dřívější době jsem opravdu fotila na jednom focení jednu roli. A právě na mojí nejnovější výstavě Kate, For You v Moravské galerii je vystavená jedna velká rarita, co se týče přístupu fotografa. To mne moc baví a jsem strašně ráda, že jsme to s kurátorem výstavy Thomasem Beachdelem takto koncipovali. Na hlavní stěně jsem vystavila všech 36 snímků z té jedné role, kterou jsem nafotila v roce 2017 s Kate a Odie, když jsme se poprvé setkaly. Pro mne to bylo osudové setkání, protože to focení s nimi mělo tak úžasnou energii a bylo tam napojení. Šimralo mne v břiše. Bylo tam toho mnoho – jejich nová láska, samotné focení, to, že mne pustily do jejich světa. V ten moment mi došlo, že o tomhle je pro mne fotka. Nechci dělat žádné koncipované snímky, pro mne je to o tom napojení na ty lidi, o emoci, kterou cítím, když s těmi lidmi pracuji. Když se na to dívám zpětně a k té roli se všemi snímky jsem se neustále vracela v průběhu let a byla pro mne osudová, tak jsem zjistila, že tam vidím další fotky, které třeba dnes vidím úplně jinak, než v tom roce 2018, když jsme dělali knihu.

Mění se tedy pohled na vaše fotky s odstupem času?
MT: Určitě ano. Myslím si, že je důležité to vystavit právě proto, aby tam ten divák přišel a podíval se. Je to absolutně transparentní. Divák vidí, co předbíhalo té 24. fotce, která byla na obálce první knihy Young American. Také vidí, jak pracuji s fotkou, jak pracuji s lidmi. Zároveň si může říct, kterou fotku by vybral jako tu nejlepší on. Třeba by byla úplně jiná. Myslím si, že v tomhle je to hrozně hezká idea a jsem ráda, že to tam je. Není to o tom, která fotka je ta správná a perfektní. Je to o těch všech malých momentech, které tomu předbíhají.

Skrze fotografie vyprávíte příběhy o druhých. Film Svět mezi námi vypráví o vás. Zkuste teď sama povyprávět, kdo jste byla a kdo jste teď, po těch čtrnácti letech v Americe?
MT: Odjela jsem tam jako strašně naivní mladý člověk, který vůbec neměl představu o tom, co chce, kam jede a co tam bude dělat.

A proč jste vybrala Ameriku?
MT: Nevím. Chtěla jsem někam daleko, kam se normálně nemůžu dostat. Můj sen nikdy nebylo hlídat děti. Ale jako au-pair jsem se dostala někam, kam to normálně nešlo. Neměla jsem žádnou představu o Americe. Chtěla jsem daleko tady odsud, ne ve smyslu Mikulova – ten miluju, strašně mi chyběli moji rodiče, přátelé. Chtěla jsem pryč z té rutiny, ve které jsem byla usazená. Ty první tři roky jsem byla stále nadšená, bavilo mne neustále objevovat. To bylo tak skvělé. Balzám na duši, mnoho energie.

A podobným způsobem stále objevujete jak ty lidi, tak jejich příběhy. I ve vaší fotografické práci je ta permanentní esence objevování přítomná…

Marie, jaká byla vaše cesta k filmu?
MD: Na střední škole jsem založila divadelní soubor, dostali jsme se s ním i do zahraničí na různé festivaly. Tehdy mě divadlo strašně bavilo a k filmu to pak už byl jen krůček. Moc ráda jsem v Jablonci, kde jsem vyrůstala, chodila do kina. Trávila jsem v něm každý víkend. Celé to vlastně začalo tak, že jsem v šestnácti chtěla jít s kamarádkou na diskotéku. Plánovaly jsme to hodně dopředu. Já jsem si už od tří odpoledne připravovala vlnu ve vlasech, bylo to celé dost úsměvné. A když pak přišel můj otec z práce domů a viděl ty masivní přípravy, tak řekl, ať klidně jdu, ale že do devíti musím být doma. A já, připravená na velké dobrodružství, říkám, že to v devět teprve začíná! Na tu diskotéku jsme nikdy nedošly. Jediné, co se tehdy dalo dělat, aby se člověk stihl vrátit domů do devíti, byly kino projekce od šesti hodin.

Takže díky přísnému otci jste se stala filmařkou.
Mládí jsem strávila v kině. Viděla jsem úplně všechny filmy, které se promítaly. Byla to fantastická průprava. Po studiu žurnalistiky se zaměřením na novinářskou fotku jsem věděla, že se chci věnovat filmu a strašně jsem si přála, aby mě přijali na dokumentární tvorbu do dílny k Janu Špátovi a to se podařilo. Práce s filmem byla magická. Tehdy jsme na FAMU ještě měli možnost stříhat některá školní cvičení na střihacích stolech, filmové záběry jsme k sobě lepili páskou. Byla to výborná zkušenost, za kterou jsem dnes vděčná.

Jak na studium na FAMU vzpomínáte?
Na FAMU nás bylo v ročníku pět. Měli jsem velkou kreativní svobodu a podporu od pedagogů. Kritika tam byla taky, ale mě málo co zviklalo, věděla jsem, co chci. Nechala jsem si poradit, ale chtěla jsem vždy dělat věci tak, jak mi velela intuice a to i s vědomím, že se třeba rozhodnu špatně. Moje chyby, moje zodpovědnost.

Myslíte si, že současné studium, které je více o technologii a na film už nepohlíží tolik skrze vědecké prizma, nějakým způsobem redukuje možnosti?
Poznání jednotlivých filmových procesů, včetně práce s filmovou surovinou, považuji za důležité. Je to základ filmového řemesla, přestože je dnes těžké na film točit, protože to je drahé. Když znáte principy práce s filmem, lépe se vám pracuje s digitálem. Práce s filmem mě naučila nejen řemeslo, ale i určité návyky jako přemýšlet dopředu, připravit se, být na place soustředěný a neplýtvat záběry.

Jaký je rozdíl mezi FAMU a Tisch School of the Arts na univerzitě v New Yorku, vysoké škole, na kterou jste po bakalářském studiu na FAMU získala stipendium?
Hlavní rozdíl je, že na Tisch musíte platit školné. Není tam systém kateder jako na FAMU. Na magisterském studiu nás bylo třicet v ročníku, všichni zpočátku studovali všechno a teprve ve druhém ročníku se vyprofilovali do jednotlivých filmových profesí.

Takže takový filmařský lékař.
Přesně. Takový křest ohněm, držíte v ruce kameru, naučíte se stříhat, produkovat. Na realizaci školních cvičení jsme si museli sehnat peníze sami. Vyzkoušíte si vše a pochopíte, co všechno obnáší udělat film.

Což vás skvěle připraví na tvrdý svět a realitu, která pak nastane.
Byla to velká zkouška a potvrdila jsem si, že jsem schopná všechny tyhle věci zvládnout. Když mi dnes někdo řekne, že něco nejde, tak já většinou vím, že se cesty najít dají a nenechám se odbýt.

To je skvělá kvalita. Vytrvalost a nekompromisní odhodlání vede k cíli, minimálně jednomu.
Přesně tak a myslím, že se nám to zúročilo i na tomto filmu. Za těch sedm let jsem musela překonat skutečně mnoho překážek.

Pět let jste sledovala příběh Marie Tomanové. Když jste začala točit, nemohla jste tušit, jak se Mariin příběh bude vyvíjet. Jak vás k sobě cesty svedly?
MD: Byla to vlastně náhoda. V roce 2016 jsem dostala pracovní nabídku na pozici programové ředitelky v Českém centru (ČC) v New Yorku. V Americe jsem tehdy žila už dost dlouho a ta možnost mi přišla zajímavá, tak jsem si říkala, na rok, proč ne. Nakonec z toho byly roky čtyři, ale strašně mě ta práce bavila. A právě tam jsem potkala Marii, která do ČC, jako mnoho dalších krajanů, chodila. V Galerii Českého centra (GČC) potom kurátorovala kolektivní výstavu, ve které vystavovala čtyři své fotografie a tím se započala naše spolupráce. Marie posléze pro ČC začala i pracovat na plný úvazek a staly se z nás kolegyně. Trávily jsme díky tomu velké množství času spolu a měly jsme možnost se dobře poznat. Jsem velice hrdá na to, co všechno se nám v ČC podařilo zrealizovat. Pak přišel moment, kdy Marie dostala příležitost uskutečnit svou první samostatnou výstavu právě v GČC.

Což je moment, který je i ve filmu.
MD: Ano. Tehdy jsem začala točit. Původně jsem si myslela, že natočím nějaké krátké video pro sociální sítě o tom, jak se dělá výstava. Ale Mariin tvůrčí život a kariéra nabrala dost dynamický spád i velice zajímavý směr a já jsem se v natáčení rozhodla pokračovat. Dalším důležitým mezníkem bylo, že Marie dostala po osmi letech povolení vycestovat a mohla se vrátit zpět domů do rodného Mikulova. Když jsem zjistila, že osm let nebyla doma, tak to pro mne bylo natolik stěžejní, že jsem si řekla, že tohle prostě musím točit. V natáčení jsem nakonec pokračovala dalších pět let a z tohoto materiálu vznikl film Svět mezi námi.

Líbí se mi, že vše volně vyústilo. Ve filmu je zajímavá mnohost vašich rolí – jste režisérkou, kameramankou, střihačkou a přesto jste dokázala být ve filmu dokonale nepřítomná a vtáhnout diváka do bezprostřední blízkosti příběhu a jeho intimity i exprese.
MD: Byl to záměr. Chtěla jsem, aby diváci měli pocit, že jsou v mých botách, že oni jsou ten kamarád, který Marii na její osobní i profesní cestě doprovází.

Jakoby to byl hraný film, což je velká kvalita, přestože se jedná o neinscenovaný dokument. Zachycuje autenticitu bez toho, abyste dopředu řešila scénář.
MD: S Marií jsem trávila spoustu času a věděla jsem, co ji čeká. Pro natáčení jsem vybírala ty momenty, které mi přišly zásadní a pro stavbu filmového příběhu klíčové. Třeba čekání na kartu k vycestování.

Výsledný film, střih, velmi plynule přechází od začátku do konce. Na to, že je ze 450 hodin materiálu, tak je neuvěřitelné, že je film tak hladký a konzistentní.
MD: V průběhu let jsem musela pro následné žádosti o finanční podporu připravovat ukázky z natočeného materiálu. Takže jsem si průběžně dělala sestřihy scén, což mi posléze dost pomohlo. Pak jsem projekt nabídla producentům v HBO Europe. Oni ho vzali nejdříve do vývoje, během kterého jsem měla za úkol z již natočených asi 320 hodin materiálu vyrobit přibližně osmi hodinovou kompilaci různých scén.

Takový osmi hodinový trailer. Další Spánek Andyho Warhola.
MD: Stříhalo se tedy už v průběhu natáčení a HBO se materiál natolik líbil, že ho vzali do výroby. To mne zachránilo. Bez nich bych film nemohla dokončit. Film nemá klasický dramatický oblouk. Jedná se spíš o mozaiku střípků z osobního, profesního a tvůrčího života Marie a Thomase. Takový „deník“ pětiletého období. Bylo důležité, aby měl film svižné tempo, které by diváka ponoukalo, aby chtěl vidět víc. Zároveň bylo nutné, aby to bylo zábavné. Chtěla jsem diváky také pobavit.

Buď rozbrečet nebo pobavit.
MD: Přesně tak. A ten dynamický svižný střih zároveň odrážel New York. Odrážel i Mariinu energii. Skvělý nápad měla střihačka Janka Vlčková ohledně Thomasových promluv o umění, které filmem prostupují.

To jsem chtěla zdůraznit – že film je portrétem nejen Marie, ale rovnocenně i kurátora a následně Mariina manžela Thomase.
MD: To je skvělá linie toho portrétu. Thomas tam musel být. On ten příběh dotváří, je to portrét těchto dvou lidí, protože Thomas je nedílnou součástí Mariina uměleckého zrání a jejího úspěchu. Byli všude spolu. Bylo nemožné se mu vyhýbat. Kdybych ho ve filmu neměla, neodráželo by to realitu.

Dává tomu krásný protipól, zasazuje to a kotví to.
MD: Přesně tak to je i v jejich životě. Thomas Marii ukotvuje. Je jejím průvodcem, učitelem, rádcem. Ale i kreativním partnerem.

Dává určité hranice, kdy ten její obsah dává smysl celku.
MD: Ano. Ona je intuitivní umělec, on je intelektuál. Naprosto skvělé spojení.

Celé to gró, proč všechno vlastně vyšlo. Je Thomas feminista?
MD: Ano, věřím, že je. A věřím, že to je zřejmé i z našeho filmu.

Kéž by bylo více takových mužů.
MD: Thomas viděl Mariin talent a pomohl jí ho dále rozvinout. Marie se jeho podporou nijak netají a dává mu zasloužený kredit i v našem filmu.

Slavnostní zahájení hned dvou zajímavých výstav si připravila Moravská galerie v Brně na čtvrtek 17. dubna 2025 od 18 hodin. Přijměte pozvání od autora nadčasového designu a především návrhu ikonického orientačního systému pražského metra, který se zapsal do povědomí široké veřejnosti. A české fotografky jejíž jméno znají více v zahraničí než v rodné zemi, která až v New Yorku mohla vyrůst a nalézt sama sebe.

V Pražákově paláci připravuje Moravská galerie výstavu jednoho z nejvýznamnějších grafických designérů a typografů české poválečné generace, Jiřího Rathouského, od jehož narození uplynulo 20. dubna 2024 sto let. Vrchol Rathouského nadčasového designu tvoří orientační systém pražského metra, navržený pro pražský dopravní podnik – písmo Metron a sadu číslic Digita, kterou vytvořil pro digitální hodiny Pragotron, obdivují generace uživatelů pražského metra.

Svými esteticky výjimečnými grafickými návrhy formoval Rathouský nejen veřejné vizuální prostředí, ale i návrhy knih a časopisů, které vstupovaly do intimního prostoru našich domovů. Vytvořil grafickou podobu řady českých edic pro nakladatelství Academia, Albatros, Mladá fronta, Olympia aj. Jeho plakáty pro české filmové muzikály Starci na chmelu a Dáma na kolejích vstoupily do historie českého grafického designu jako vizuální ikony šedesátých let. Nenechte si ujít tuto jedinečnou příležitost obdivovat práci Jiřího Rathouského a připomenout si jeho přínos české grafické tvorbě.

Ve čtvrtém patře Pražákova paláce představí svou tvorbu česká fotografka Marie Tomanová, která od roku 2012 žije a tvoří v New Yorku. Ve své práci se zaměřuje na téma mládí a hledání identity. Výstava s názvem Marie Tomanová: Kate, For You je výsledkem dlouholeté fotografické spolupráce autorky s Kate, Češkou žijící v New Yorku. Jejich první setkání a focení s její přítelkyní Odie v roce 2017 se stalo přelomovým momentem, který zásadně ovlivnil přístup autorky k fotografii. Výstava přináší intimní pohled na hledání identity a zkoumání vztahu mezi fotografem a jeho objektem skrze upřímnost, důvěru a vzájemnou inspiraci. Výstava obsahuje explicitní vizuální materiál a není vhodná pro děti a mladistvé. Zaměřuje se na vyobrazení nahoty jako přirozené a estetické součásti lidského těla.

text: Jana Plagová

Jarní opening
Moravská galerie v Brně, Pražákův palác
(Husova 18, Brno)
čt 17. 4. 18:00

Česká fotografka a umělkyně Marie Tomanová žije v New Yorku již osmým rokem. Do povědomí newyorské umělecké scény se dostala především díky sérii fotek Young American a také svými intimními autoportréty, které zachytila v americké krajině. Za sebou má již více než dvacet výstav a její fotografie byly otištěny v časopisech The New York Times, New York Magazine, Vice či Dazed. Co ji inspirovalo v uměleckých počátcích? Jaký význam pro ni má nahota ve fotografii? A proč nejraději pracuje s formou portrétu?

Čím jsi chtěla být jako dítě? Mělo to něco společného s tvou současnou prací nebo právě naopak?
Já jsem si už odmalička pořád něco kreslila, v každé volné chvíli. Myslím, že jsem chtěla být umělkyní už jako dítě. Jen jsem tehdy neměla reálnou představu, co to vlastně obnáší. V mých rodinných kruzích se nikdo umění nevěnoval, takže jsem měla o umělcích velmi zidealizovanou představu.

Jak tedy vnímáš umělce dnes? Co pro tebe znamená být umělcem?
Pro mě se ve slově umělec kloubí hned několik kreativních procesů a přístupů, od samotného tvoření – focení, koncipování výstav, realizování instalací ve fyzickém prostoru až po vydávání knih. Představuje to pro mě obrovskou svobodu, dělat to, co mě baví. Na druhé straně ovšem stojí praktičtější problém, a to, jak se uměním uživit, obzvláště v New Yorku. Myslím, že být umělcem už dnes neznamená pouze sedět zavřený v ateliéru a tvořit, ale je za tím také spousta jiné práce. Od cíleného setkávání s kurátory, kritiky a networkingu po nevyhnutelné papírování, podávání grantů a klasický business management.

V několika rozhovorech jsi uvedla, že tě k fotografii přivedla výstava fotografky Francescy Woodman, kterou jsi zhlédla v Guggenheimově museu v New Yorku. Co tě v její tvorbě natolik zaujalo, že to byl impuls začít s fotografií?
Výstava Francescy Woodman byla jedna z prvních, kterou jsem po příjezdu do New Yorku viděla a velmi silně mě to ovlivnilo. První rok v Americe jsem strávila v Severní Karolíně, kde jsem se intenzivně věnovala psaní deníků. Prožívala jsem silný kulturní šok, který byl ale hodně pozitivní. Byla to vlastně neuvěřitelná změna, odejít z rodného Mikulova a Brna, kde jsem studovala, opustit kruh přátel, rodiny, zajetý rytmus stejných situa­­cí a míst a vkročit do úplného neznáma. Objevovat Ameriku pro mě byla úžasná změna a nabíjelo mě to energií. Jsem typ člověka, který potřebuje nové výzvy a dobrodružství a myslím, že právě proto jsem si Ameriku, a posléze New York, tak zamilovala. Prvních několik let bylo nabitých neustále novými situacemi a zážitky, které jsem filtrovala a zaznamenávala psaním deníků. Proto pro mě byla výstava Francescy Woodman tak důležitou – spolu s jejími fotkami byly vystaveny také záznamy z jejích deníků a silně to se mnou rezonovalo. V ten moment jsem si uvědomila, proč jsem vlastně nikdy nezkusila fotku? A pár týdnů na to jsem se zapsala do večerních kurzů fotografie na School of Visual Arts na Manhattanu a začala fotit.

Když jsi začala v New Yorku chodit do večerní školy na fotku, musela jsi předkládat i svou tvorbu. Jak jsi již v předchozích rozhovorech uvedla, neměla jsi tehdy kolem sebe lidi/kamarády, které bys mohla využít jako „materiál“ pro focení, a tak ses vydala cestou autoportrétu. Často ses fotila nahá, v přírodě. Byla to ta doba, kdy tě nahota ve fotografii začala zajímat? Jaký význam pro tebe nahota (v umění) vlastně má?
První dva roky v Americe jsem strávila jako au-pair a rodina, pro kterou jsem pracovala, mě často brala s nimi na výlety. Měla jsem tak příležitost procestovat různé části Ameriky. Bylo to inspirativní a kdykoliv byla volná chvíle, brala jsem foťák a stativ a šla do terénu. Ze začátku jsem se fotila v oblečení, bylo to jednodušší, neboť jsem se pohybovala většinou v zalidněném urbanistickém prostředí. Postupně jsem však začala sama plánovat cesty do přírody a opuštěných míst a dostala tak větší prostor experimentovat. Myslím, že pro mě na začátku bylo hodně důležité mít celkovou kontrolu – být za foťákem, před foťákem, zjistit, co pro mě ve fotce vizuálně funguje. Byl to velmi definující proces, který zpětně vidím jako důležitý hlavně z pohledu hledání vlastního místa v americké krajině. Vidět se na fotkách v prostředí, kde jsem se několik let cítila jako cizinec, zásadně přispělo k pocitu patření. Zároveň to pro mě bylo navrácení k vlastním kořenům, útěk do přírody a vzpomínkám z dětství, kdy jsme se sestrami nahé skákaly do rybníka po celodenní práci na poli… Nahota v mých fotkách není míněna jako prostředek k šokování, ale jako nejpřirozenější forma bytí, která je hravá a spojená s přírodou. Lozit po stromech, ponořit se do mokrého a měkkého mechu, cítit ostré hrany lávových kamenů, ležet na vyhřátých oblých kamenech na pobřeží Mainu, běhat po jehličí v lese. Vše to jsou silné zážitky, které jsou vlastně dost nostalgické.

Na fotkách ti tedy šlo o zachycení autentického prožitku, který jsi měla v daném čase a na daném místě. Návštěvníkům výstavy však z fotek jen těžko zprostředkuješ stejný zážitek, který jsi cítila při focení ty.
To je pravda, ale nešlo jen o autentický prožitek. Důležitým aspektem mých autoportrétů bylo také definovat a uchopit můj vlastní obraz, identitu a prezentaci mého těla. Vystavovat autoportréty má ovšem limitující hranice ve smyslu propojení s publikem. Je to velmi subjektivní záležitost. I proto pro mě byla výstava Young American (České centrum New York, červen 2018) tak důležitá a cenná. Na výstavě byla kromě tisků také velkoformátová projekce, která obsahovala přes 300 portrétů. Takže na vás hleděly obrovské oči desítek a desítek lidí, byla v tom velká síla. Spousta z těch lidí se přišla podívat na vernisáž a byla tam úžasná energie oslavující lidi přesně takové, jací jsou, bez retušování podle zajetých ideálů krásy, bez předsudků, bez zajetých škatulek genderu, barvy pleti či identity. Bylo poznat, že pro spoustu z těch mladých lidí to byl důležitý moment, že můžou být tím, kým jsou. Bez jakéhokoliv zkrášlování, s individualitou jim vlastní.

Tvá první kniha a rovněž i výstavy, jež proběhly v New Yorku a v České republice byly pojmenovány Young American. Fotky však zobrazují mladé lidi v NY. Život v NY je však velmi specifický a nedá se tedy říct, že by mládež v NY byla obrazem celé Ameriky. Proč sis zvolila tento název?
Portréty v sérii Young American jsou převážně focené v New Yorku, jsou to ale portréty lidí, kteří přišli do New Yorku z různých částí Ameriky, aby si tu splnili své sny stejně jako já. Když jsme s art historikem Thomasem Beachdelem, který kurátoroval mou první výstavu Young American přemýšleli o názvu, byla v tom také inspirace jak z Bowieho písní Young American, tak mým snem rovnocenně patřit do americké společnosti jako imigrant.

Jak jsem již zmínila v předchozí otázce, loni jsi vydala svou první knihu Young American u Paradigm Publishing. Když se nyní, skoro rok poté, ohlédneš, co pro tebe tato zkušenost znamenala?
Držet poprvé v ruce vlastní knihu je strašně krásný moment. Byla to úžasná zkušenost a vlastně se mi tím splnilo více, než jsem si kdy dovolila snít. Kniha vyšla u amerického nakladatelství Paradigm Publishing, které mi dalo absolutní svobodu, Thomas Beachdel knihu editoval a napsal rozsáhlou esej mapující celou mou fotografickou práci od počátku. A fotograf Ryan McGinley, který je mou obrovskou inspirací, ke knize napsal předmluvu. Byl to vlastně takový zázrak, držet knihu v ruce a pokřtít ji v ikonickém knihkupectví Dashwood Books na Manhattanu. Knihu jsme poté pokřtili v Dover Street Market v Los Angeles, na AFU v Olomouci, v Galerii EEP Berlin, v Print Center ve Filadelfii a nakonec v létě ve světoznámém knihkupectví Daikanyama Tsutaya Books v Tokiu. Tam se prodaly poslední výtisky a kniha je oficiálně vyprodaná. Paradigm Publishing dělají pouze první edice, takže dotisk se neplánuje. Je šílené vidět, jak teď kniha žije vlastním životem. Já jsem ji prodávala za čtyřicet dolarů a pár kopií teď někdo prodává na internetu za tři sta padesát dolarů. Stal se z toho sběratelský kousek.

Loňský rok byl pro tebe přelomovým ve smyslu otevření tvých prvních výstav v Česku, konkrétně v Olomouci a Praze. V doprovodném textu ke tvé výstavě, která proběhla na podzim v Pragovce, napsal kurátor Thomas Beachdel, že si přeje, aby lidé viděli ve vystavených portrétech sami sebe, stejně jako se v nich zrcadlíš ty jako autorka. Máš pocit, že se toto přání vyplnilo? Jaké byly reakce lidí na tvé první výstavy na domácí půdě?
Nejčerstvější reakce jsou z výstavy v Pragovce, která pro mě byla poslední velkou výstavou roku 2019. Byla jsem moc mile překvapena pozitivní a hodně silnou reakcí jak z publika, tak od médií. Výstava vyvolala velký zájem a myslím, že rezonovala především díky upřímnosti, reálnosti a lidskosti, která z fotek vyzařuje. Na výstavě v Pragovce za mnou chodili nejen mladí lidé, ale i generace mých rodičů a prarodičů, kteří byli výstavou nadšeni a z fotek cítili obrovskou naději. Bylo to poprvé kdy výstava tak silně zapůsobila i mezigeneračně a mám z toho velkou radost.

Na závěr mi nedá se nezeptat, jaké plány máš v letošním roce?
Rok 2020 pro mě bude ve znamení výstav a cestování. V březnu odstartuji svou výstavní sezónu v galerii 35 m2 na Žižkově, v dubnu budu vystavovat v newyorské Chelsea galerii C24, léto strávím na Mikulovském sympóziu Dílna a poté otevřu první sólo výstavu v Oslu v Norsku. A na podzim mě čeká moje zatím nejrozsáhlejší výstava, která bude v Českém centru v Berlíně během Evropského měsíce fotografie.
A už teď intenzivně pracuji na druhé knize, která vyjde ve skvělém americkým nakladatelství, jehož jméno ještě nemůžu prozradit. Ale už teď víme, že kniha bude větší, obsáhlejší a plná nových portrétů!