Conditio humana. Tak zní název souborné výstavy Maria Kotrby (1959–2011). Na tuzemsko odvážný, protože vyžaduje širší povědomí nejen o vizuálním umění, ale i filozofii, literatuře nebo teologii. Zcela přiléhavý k jeho tvorbě.

Pojem conditio humana se často používá k reflexi nad tím, co znamená být člověkem a zkoumá univerzální zkušenosti a dilemata, která lidstvo sdílí bez ohledu na čas nebo kulturu. Pro celoživotní Kotrbovu tvorbu, ve které od počátečního období zůstával ústředním námětem jeho díla člověk, je to tak zcela patřičný název pro výstavu, který zároveň nutí pojmout informace v širším kontextu a nejde jen líbivě za atraktivitou přístupného názvu či Kotrbova jména, které by samo o sobě pro soubornou výstavu stačilo.

Jiný způsob práce, než kteří autoři výstav v tuzemských institucích běžně předkládají, jsem shledala hlavně v architektuře výstavy, která pracuje jak se samostatně vyprofilovaným výstavním systémem, tak s invencí díla propojit nejen do jednoho celku, ale i do jednoho prostoru, který je členitý a různorodý. Rozpočet, s jehož neadekvátní výší pro velké projekty, se potýká nejedna instituce, nebudu výrazně tematizovat – nicméně naznačuji, že se i zde absence financí pro odpovídající úroveň prezentace děl projevila. Jakkoli udržitelně a nízkonákladově se instituce snaží v posledních letech pracovat, ne vždy se to povede. Není to ale nemožné.

Snaha sjednotit velkolepé samo o sobě
U architektury výstavy bohužel nevnímám konzistenci a vidím spíše snahu o jakýsi originální a přesto nízkonákladový přístup, rozčleněný do více poloh, jako celek ale nepříliš fungující. Snaha vstoupit do výstavní prezentace barvou je v důsledku příliš invazivní a vůči samotné barevnosti Kotrbových děl v přílišném nesouladu. Celkové vyznění tak spíše rozbíjí než citlivě sjednocuje. Stejně tak rozložení jednotlivých exponátů je v některých sálech příliš hutné, v jiném prostoru zase příliš minimalistické.

Zásadním problémem celé výstavy je tak její celkové uchopení ve fyzické prezentaci, které vytváří výsledný dojem přehlcenosti, nesourodosti a bohužel i situací, kdy se díla vzájemně a kolizně překrývají. Dost ale ke kritice jedné z linií a to právě té výstavní, protože Kotrbovo dílo je tématem daleko důležitějším.

Příliš málo sálů
Marius Kotrba byl významný český sochař, malíř a pedagog. Narodil se v Čeladné, po studiích kamenosochařství v Uherském Hradišti pak pokračoval v oboru monumentálního sochařství u Miloše Axmana a Stanislava Hanzíka na pražské Akademii výtvarných umění. Žil v Rožnově pod Radhoštěm a kromě soch vytvářel také kresby a malby a zabýval se restaurátorstvím. Pro tvorbu plastik užíval hlavně klasické sochařské materiály a množství jeho sochařských realizací zná nejeden tuzemský exteriér – je například autorem sochy T. G. Masaryka v Zubří, bronzové sochy patrona motoristů sv. Kryštofa poblíž Olomouce, pískovcové Cesty utrpení a naděje v Kuksu. Pro město Brno zpracoval také projekt sochy Jošta, ten se ale nerealizoval. V roce 2011 vznikla socha Spravedlnost, která stojí před Nejvyšším správním soudem v Brně a kterou místní přezdívají jako Exekutor s pračkou, Člověk, co má zácpu, Náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem nebo Instalatér, kterému prasklo potrubí. Fantazii se meze nekladou a i lidová slovesnost může být dialogem pro velká díla. Záleží, kdo se pak usměje naposled – a kde.

Původní díla v novém pohledu
Kromě své obsáhlosti má výstava ale další velkou přidanou hodnotu – přináší nový vhled na Kotrbovu tvorbu nejen v kontextu české výtvarné kultury. Díky projektu jsou předloženy okolnosti, které vedly jak ke vzniku plastiky Spravedlnost, tak řady jen uvažovaných, ale nerealizovaných soch pro centrum města.

V brněnském Domě umění je výstava k vidění do 2. března 2025 a připravili ji kurátoři Jana Vránová (* 1948) a Berthold Ecker (* 1961), který od roku 2018 působí ve Wien Museum.

Marius Kotrba: Conditio humana
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
25. 9. 2024 — 2. 3. 2025