Markéta Magidová (* 1984) se narodila v Praze, kde také žije a pracuje. V rámci studií prošla více ateliéry, studovala v ateliéru Reklamní fotografie na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, na pražské UMPRUM pak obor Teorie a dějiny designu a nových médií a na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v ateliéru Video. Už z tohoto výčtu je patrné, že se neuzavírá pouze v jednom tvůrčím médiu, ale pracuje intermediálně se základem v konceptu. Zabývá se širokou škálou rezonujících témat, namátkou to jsou společenské a genderové normy v současnosti i v mytologickém pojetí, krizové momenty nebo rodina jako fenomén. Reflektuje jak čistě osobní a intimní témata, tak ta obecně rezonující a globální. Skrze 3D animovaný film Infamia zpracovala problematiku sociálního vyloučení a ztrátu právního i společenského statusu. Zpochybňuje paradigmata fikčních, literárních, fantaskních i dalších paralelních světů. Vytváří určitou živou metaforu našeho světa. Zkoumá polohy a podoby představivosti a škálu imaginace. V posledním tvůrčím období se zabývá právě dětskou představivostí a kreativitou. Tu nechává projevit bez usměrňování v plné autenticitě a posléze s jejími výstupy v podobě dětských kreseb dále pracuje – digitálně je převádí se záměrem co nejvěrnější podoby původního originálu. Dětské kresby jsou pak východiskem ke vzniku monumentálních objektů, které vychází z lineárních kreseb nebo k tvorbě objektů/obrazů, na nichž jsou v naddimenzovaném měřítku kresby dominantním vizuálním obsahem díla. Fascinace přímostí automatické tvorby, propojováním dětského výraziva jak estetického tak specificky sémantického, je základem pro její aktuální tvůrčí práci.

Londýn. Rok 2540. Společnost, která zvyšuje svoji spokojenost za cenu ztráty citů a emocí. Brave New World, Aldous Huxley, 1932. Olomouc. Rok 2022. Výstava pěti současných autorů, kteří svými díly na možné dystopické možnosti poukazují. Brave World, Tevž Logar a Gregor Podnar.

Aluze na knihu Aldouse Huxleyeho není náhodná. Přestože pětice vybraných autorů – z toho několik, které zastupuje přímo Gregor Podnar jakožto kurátor i galerista, netvoří v tomto dystopickém diskurzu výhradně, jsou jejich díla nejen přiléhavou ilustrací pro myšlenku dystopické společnosti, ale zejména autonomní tvorbou, která takové rysy vykazuje.

Olomoucká Telegraph Gallery svými výstavními projekty překvapuje. Ať už se jedná o náročné site-specific výstavy, které zcela mění prostor, tak i projekty, kterými zcela mění úhly pohledu. Přestože kurátoři Podnar a Logar představují pět zcela autonomních autorů zastupujících také různá média, je výstava jedním celkem, do kterého jednotliví umělci přispívají svou svébytností. Specifické vyznění výstavy ve svém celku tvoří také fakt, že jednotliví autoři vychází z rozličných kulturně-sociálních prostředí a přestože je jejich práce vztahována k jedné problematice, ponechává si každý z nich svou výlučnou pozici. Anne Neukamp (* 1976), autorka narozená v Düsseldorfu a žijící v Berlíně, pracuje s tematikou postinternetové estetiky, měřítkem, schématem, fragmentem, rytmem a multiplikací, kterou malířsky zobrazuje na plátně a skrze tyto výrazové modely předkládá předměty každodennosti. Slovenský autor Robert Gabris (* 1986), mj. jeden z laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2021, zobrazuje v médiu monumentální kresby snahu zpochybnit hranice média, kdy je právě jedno kresbou „vpleteno“ do druhého textového. Slovinec Primož Bizjak (* 1976) ve svých velkoformátových fotografiích zobrazuje městskou i přírodní krajinu, přestože zdánlivě realistickou, tak skrze expozici s dlouhým časem odhalující i to, co by divákovo oko v takovém reálném prostředí nepostřehlo. Klíčově se tématu výstavy dotýká 3D animovaný film Markéty Magidové (* 1984), která se skrze své dílo dostává k vybrané problematice nejblíže – komentář sociálního vyloučení, ztráta právního i společenského statusu v obsahu díla a oscilace mezi fyzickým a virtuálním světem ve formální podobě díla, je nejpřímějším svědectvím zpochybňování paradigmat fikčních, literárních, fantaskních i těch dalších paralelních světů. Záměrně až na samý závěr uvedu objev nejen této výstavy, ale jednoznačně i generační estetické linie a to brazilskou autorku Yuli Yamagatu (* 1989). Ta vytváří díla na pomezí obrazu a objektu, tvořená převážně textilním materiálem. Specificky morfovaná perspektiva, náměty přesahující do trojrozměrné podoby, humor, hravost, erotika i perverze – estetika, která s lehkostí přeskakuje meze normativity a kdyby chtěla, tak by je i hravě zašlapala.

Přestože koncepci výstavy s odkazy k dystopii dotváří vybraná díla spíše v jemných nuancích, autonomní síla vlastního výrazu každého z tvůrců je neoddiskutovatelně přítomna a tak doufám, že díky možným únikům do těchto specifických estetických světů konec civilizace ještě dlouho nenastane – a nebo jen té, která nebude otevřena fantazii a touze.

Primož Bizjak, Robert Gabris, Markéta Magidová, Anne Neukamp, Yuli Yamagata: Brave World
Telegraph Gallery (Jungmannova 3, Olomouc)
8. 12. 2022 — 9. 2. 2023

Markéta Magidová je osobnost svým způsobem nespoutaná. Během své studijní cesty prošla hned několika ateliéry na různých školách, ale zároveň i nejedním oborem humanitním. Podobně není vyhraněná co do prostředku uměleckého vyjadřování – její tvorba se rozpíná od fotografie přes videoinstalace až po text či divadelní představení nebo performance.

Často pak výše zmíněná média nechává ve svém díle přímo prolínat. Je ovšem pravdou, že prvek, který by pro Magidovou byl do jisté míry vystihujícím a její činnost by spojoval, přeci jen možná označit lze. Snad by se jím dalo jmenovat podrobné zkoumání vlivů, které působí na lidské chování, a to zejména na společenské úrovni. Adresněji lze předmět zájmu české výtvarnice popsat jako střet osobního, jedinečného na jedné straně a úředního, oficiálního, formálního či typizovaného na straně druhé. A takový konflikt odhaluje Magidová i v místech, kde si jej běžně třeba ani neuvědomujeme.

Význačnou je v této souvislosti (ať již jde o propojování prostředků v jednom výstupu či obsah komentující vybrané charakteristiky společnosti) už například jedna z posledních prací – dílo Překlepy a přehmaty. Jde o videozáznam vycházející z performance v prostorách bývalých Elektrických podniků. V něm vystupovala tanečnice představující tři různorodé osobnosti ucházející se o zaměstnání. Jejich snažení je ve snímku doprovázeno přednesem e-mailové korespondence v podání vedoucího podniku. Dopisová výměna mezi ním a aspirantkami překypuje překlepy odkazujícími na tlak, jemuž je jedinec ve společnosti běžně vystavován. Podobně se situační nápor podepisuje i na stále krkolomnějších pohybech tanečnice. Celá situace ústí až do absurdního závěru, ve kterém končí jednotlivé postavy zcela opuštěny v prostorách prázdných chodeb a vysídlených kanceláří, ponechány napospas institucionálnímu molochovi.

Markéta Magidová sahá nejen po příkladech čistě společenských, jako je například právě nadsázkou zvýrazněná realita pracovních pohovorů, ale také po ukázkách z oblasti technického světa. Za účasti polského básníka a performera Romana Boryczka dala Magidová dohromady výtvor Odeslané. Ve videozáznamu se poetická próza prolíná se vzpomínkovými a jinými výjevy mísícími původní a virtuální realitu. Hranice jsou postupným způsobem důmyslně stírány, až je nakonec téměř nepoznatelné, co je skutečné a co domnělé, ani co je přítomnost a co minulost. Důraz je kladen také na pohyby herce, jejich skutečná podoba je prostřednictvím střihu a úprav podvratně zkreslena.

Otázkou původnosti a okruhem problémů s ní spojenými se Magidová pro změnu zabývá v zajímavé práci Literární zážitek č. 2. Video se skládá ze dvou příběhů. První je vyprávěn bezprostředně postarším člověkem, jenž obsah skutečně zažil a reálně se na něj rozpomínal. Druhé vyprávění je prostým napodobováním příběhu prvého v podání samotné výtvarnice. Interesantní prvek představuje gestikulace, v kopírované verzi naplno vynikne prázdnost její nepůvodnosti.

Překládané zážitky
Zájmy Markéty Magidové velmi dobře odráží také přemítání nad jazykem jakožto zásadním médiem lidské komunikace. I při práci s tímto nástrojem informační výměny zkoumá česká umělkyně hlubší souvislosti s ním spjaté. Uvědomuje si podstatu jazyka, kterou je jakýsi kódovaný systém, mřížka, skrze kterou se vyjadřujeme. S fenoménem jazyka pracuje autorka v díle Domácí slovník, jenž je souborem hesel, jejichž vznik je podmíněný důvěrným prostředím blízkého rodinného kruhu. Řeč je tedy o jakémsi velmi určitém nářečí, které je logicky srozumitelné opět jen velmi nepočetnému množství navzájem propojených jedinců. Magidová tak dala vzniknout jakémusi rodinnému albu slov.

Autorka citlivě poukazuje na problematiku lidské komunikace také v knize Překlad. Titul je souborem povídek, ve které překlad ve svých všemožných variacích hraje stěžejní roli. Publikace se dotýká také lehké absurdity vědeckého vyjadřování, které tu je záměrně nadsazeno do takřka neporozumitelných poloh.

Psanému textu se Magidová věnuje rovněž na teoretické úrovni, mimo jiné je editorkou sborníku studií a děl konceptuální literatury zaměřeného na oblast střední a východní Evropy pojmenovaného Třídit slova.

Co je a co není dáno
Přehodnocováním pro umělkyni sporných schémat se Magidová zabývala v rámci výstavy Tertium non datur. Název odkazuje na výrok z logiky „Třetí není dáno“. Jde tedy o vyloučení jiné možnosti než černé nebo bílé. Umělkyně vytvořila soubor děl, která, ať již přímo či docela skrytě, odkazovala na přítomnost třetí strany a jejichž charakter se tak vymykal pouze dvojčlennému náčrtu. Samotné vystavované objekty tak odkazovaly na novější myšlenkové sklony kritičtějšího náhledu na svět – bez prostého podléhání jednoduchým vzorcům.

Markéta Magidová se ve svém rozmanitém díle přemýšlivou cestou dotýká věčného tématu – svobody. Je současná, má bohaté humanitní zázemí a z těchto vlastností může při své umělecké činnosti těžit. Pomocí svého umění, obsahujícího jemnou ironii, místy i grotesknost, nám ukazuje, že spousta věcí může být ve skutečnosti složitější a hlubší, než při běžném náhledu působí. ∞