Dílo Martina Gerboce si žádá specifickou pozornost. Přesnější je říct, že jeho dílo se vás nezeptá, jestli o něj máte zájem. Jednoduše řečeno – vezme si vaši pozornost. A ne jinak je tomu na jeho aktuální výstavě Oko za oko, zub za zub!.

Přestože přímá úměrnost mezi odplatou a škodou způsobenou poškozenému hlásal už Chammurapiho zákoník, princip talionu je stále živý a to aktuálně v právě probíhající výstavě v Zámecké jízdárně Alšovy jihočeské galerie. Odveta, která odpovídá míře původního činu, může být pomyslným varováním před vstupem do malířova světa, který si sevítky rozhodně nebere a ukáže se vší syrovostí veškeré hrany a hranice, kterých se lidská imaginace a mysl jen dotýká. Slovenský malíř Martin Gerboc (* 1971) je svými vpády proti konvencím a purismu již etablovaným autorem a jeho současná výstava, která mimochodem již téměř ustaluje výstavní prostory Alšovy jihočeské galerie jako ty, ve kterých po představení tvorby HR Gigera nebo skupinové expozice Strange Things či MEN klid rozhodně nečekejte – to je konstatování kladné, protože jedna z funkcí umění by měla naplňovat právě překračování hranic a předkládání nových úhlů pohledů.

Právě Gerboc se svou suverenitou neptá, jestli jste připraveni. Estetika, která v sobě prolíná množství sémiotických významů, aluzí, odkazů na historické události, reflexe na uvažování výrazných velikánů svého oboru i syrové pornografické náměty, je téměř perverzním kolosem, který se ve své vizuální gramatice zcela obnaženě ukazuje. Přestože by se mohlo zdát, že Gerbocova tvorba má převážně šokovat, začnou-li se odkrývat další vrstvy jeho díla, vyvstanou na povrch citlivě usazené souvislosti a důvody, proč je výsledný obraz právě takovým, jakým je. Tvůrčí osobnost Martina Gerboce je komplexní a zahrnuje i linii publikační, ve které se věnoval zejm. filozofickým esejím a esejím o malbě. Je proto v souladu, že jeho vyjadřování obrazem nese množství právě takových vrstev, kterým předporozumění přináší možnost hlubšího dekódování. Gerboc chce, aby divák viděl svět zcela jeho způsobem.

Výstavu pro Alšovu jihočeskou galerii připravil již kmenový kurátor Adam Hnojil, který pojednává takřka čtyřicet děl z let 2018–2022 jako celek a konzistentní reprezetaci, atmosfericky doplněnou lightdesignem zasazeným v architektuře výstavy. Snad jen na závěr zmíním kromě obsahu i pozornost k formě, ve které sám autor předestírá, že akryl a olej jsou sice stěžejní pro stvoření jeho obrazů, ale není žádným puristou. Tedy pokud ani návštěvník ne, může prozkoumat nejen obsah, ale i formální podobu Gerbocových děl.

Martin Gerboc – Oko za oko, zub za zub!
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
4. 2.–12. 5.

Pokud v nás umělecké dílo probudí odpor či dokonce pocity nenávisti, aniž by to bylo jeho primárním účelem, vypovídá to o jeho síle a kvalitě, neboť dokázalo poukázat na náš vnitřní problém. Ten nikdy nekoření v díle samotném, ale sídlí v niterném světě diváka, jenž z nějakého důvodu nepřijímá jeho obsah. Odmítané umění se s odstupem času jeví jako to nejzásadnější pro svou dobu.

V intimním přítmí brněnské Galerie OFF/FORMAT se za doprovodu nenucené hudby můžete v průběhu měsíce června ponořit do světa tajemného špektáklu černobílé série obrazů nynějšího solitéra slovenské výtvarné scény Martina Gerboce. Výstava „Černá záře“ kurátorů Ondřeje Navrátila a Petra Kováře prezentuje brněnskému publiku netradičně pojaté nainstalování, jež sofistikovaně prohlubuje vztah mezi divákem a obrazem. Návštěvu této expozice by bylo záhodno učinit bez doprovodu, za nějakého sychravého melancholického dne, až vám hruď bude svírat úzkost, smysly se budou nořit do oparu zapomnění a potřeba komunikace s dalšími lidmi zcela vyprchá. Protože v podobných rozpoloženích uzavření se okolnímu světu a otevření se vnitřní bolesti se dostáváme na vlnu nálad linoucích se z díla tohoto malíře. Obrazy Martina Gerboce jsou jakýmsi rozzářením niterné temnoty s absencí shovívavosti a studu. Velmi otevřeně nám nabízí pohled do autorovy mysli, některé prozrazují jeho sexuální fantazie či prostřednictvím různých hesel obnažují jeho myšlenkovou fascinaci či politickou orientaci, jiné nás konfrontují s jeho pocity marnosti lidského myšlení. Náměty Gerbocových děl sice velmi často vychází z reálných prožitků a vlastnoručně pořízených fotografií, ale tematicky se neomezují pouze na jeho osobní život. Značná část jeho prací inteligentně reaguje na výtvarná a především literární díla, mapuje existenci různých subkultur, naráží na historické události.

Martine, díky explicitnímu zobrazení často i pornografického obsahu se patrně potkáváš s reakcemi až nenávistného charakteru a s cenzurou. Jak se s touto skutečností vyrovnáváš?
Lidé mají tendenci zavírat oči před tím, čemu nerozumí. Anebo na druhé straně paradoxně i před tím, v čem se vidí, respektive s čím se ztotožňují, ale tuto skutečnost nejsou ochotní ani schopní přiznat navenek. Je to schizofrenie myšlení a vyjádření. Odmítání není nic jiného než pouhý stav nezvládnutí pochopit. Máme-li stále představu o tom, že umění má v jistých polohách působit lexikálně a otvírat dveře „nezkušenému“ divákovi, nejsem si celkem jistý, jestli je tato poloha správná. Umění přeci nabízí mystérium, nikoliv pragmatismus. Pornografie je pouze jedno z mých témat, a na konkrétních plátnech jenom částečnou narací konkrétního obrazu. Funguje jako určitý manifestační stav, který pomáhá detabuizaci myšlení. Lidé nenávidí, když se jejich privátní životy obnažují v celém spektru úchylek a jinakostí.

Co tím manifestuješ?
Pornografie, tak jako politická témata z nedávné zběsilé minulosti, anebo polohy radikálních subkultur a podobně, jsou reprezentantem nových a nebo jiných poloh myšlení. Nahota nemusí vždy nevyhnutelně znamenat pornografii. Souvisí s ní množství úžasných textů: od explicitních návodů a manuálů každého jednotlivého tahu, například v prostředí BDSM, přes poetické či prozaické texty Baudelaira, Lautreamonta, Markýze de Sada nebo Robbe-Grilleta až po texty Foucaulta, Barthesa, Batailla… Není už vnímána pouze jako strašák buržoazie, jak tomu bylo v časech Parnasu, ale jako pole svobodných rozhodnutí a možností. Stále tu útočí Foucaultův pojem „bio-moci“, ale různé alternativy myšlení a konání jsou schopné naše osobní tělo od tohoto pojmu osvobodit.

Co může za četný výskyt deformovaných aktů v tvých obrazech?
Deformace těl fyzických přichází s potřebou pitvat především ta mentální. Tělo se od určitého času prudce socializovalo, což ho ale zároveň paradoxně víc uvěznilo do vlastních představ a tužeb, které – abychom si stále uchovali intimní scénu svých priorit – o to více usiluje hermeticky se skrýt před zraky diváků. Ale obávám se, že umění už dávno nesplňuje a nenaplňuje nějaký scénář detabuizování a otvírání myšlení. Deformované tělo obsahuje víc narací, epik atd. než tělo osvětlené plným světlem ramp. Tam už není žádný prostor na vzrušení.

Jaký je tvůj názor na současnou uměleckou scénu?
Je tu množství lidí, jejichž prací si velmi vážím. Na druhé straně je tu hodně braku vydávajícího se za sofistikované umění. Pojem umění nemám rád, odkazuje k jisté výlučnosti zbavené života, respektive k potlačení potřebné živočišnosti, která na území umění přichází až poté, co odmítneme pojem umění jako prioritu. Když se umělec považuje za umělce, je to nejjistější cesta do egoistického pekla.

Chystáš teď ještě jiné výstavy, kromě právě probíhající „Černé záře“ v Brně?
Začátkem června otvírám jako kurátor velkou výstavu při příležitosti Smetanovy výtvarné Litomyšle, sestavenou ze sbírky Roberta Runtáka. Vydáváme při té příležitosti i obsáhlou reprezentativní monografii. Děkuji tímto Robertovi za oslovení a důvěru. Krom toho koncem června vystavuji s Jaroslavem Rónou ve státní galerii v Nitře a zařazena budou i díla symbolistního grafika Josefa Váchala. ∞