Výchova, mateřství, láska. Tyto tři pilíře utváří film Dajori, dokumentární snímek Martina Páva a Nicolase Kourka o Romech, o kterých původně ani jeden točit nechtěli, aby jen nedoplňovali mnohokrát uvedené. Po třech letech natáčení ale nakonec vznikl film, který se přes svou původně investigativní ambici stává intimní výpovědí, která neukazuje, kdo je dobrý a kdo špatný, ale ty malé, obyčejné věci, které jsou nakonec daleko silnější, než jakákoli data a čísla. Martinu Pávovi jsem položila několik otázek, ve kterých nejen tento film přibližuje.

Martine, skrze autentické sledování se vám podařilo přinést vhled do rodiny a nelehké životní situace, která pro ni nastala. Kromě pragmatické vyprávěcí linky film nese i tu poetickou, téměř až vláčilovsky klidnou. Jakou symboliku mají ve filmu havrani, kteří se v jeho jednotlivých částech pravidelně objevují?

Motiv havranů se dostal do filmu v momentě, kdy se rodina našich protagonistů přestěhovala do paneláku, kde měla několik havraních hnízd přímo před oknem. Samotná Marie, jedna ze dvou hlavních protagonistů filmu, přirovnávala havraní hejna k životě Romské komunity – jsou slyšet a vidět, a tak se s nimi ostatní obyvatelé měst těžko vyrovnávají a vyhání je. Jejich život je tak ve věčném pohybu. Toto přirovnání se nám natolik líbilo, že jsme se rozhodli z havranů vytvořit leitmotiv filmu, kde pro mě havraní hnízdo ještě znamenalo symbol rodiny a domova.

Kolik materiálu z rodinného příběhu vzniklo? Bylo náročné včlenit se s kamerou do autentického rodinného prostředí? Jak velký tým byl natáčení v rodině přítomen?

Měli jsme přibližně padesát hodin natočeného materiálu, což u dokumentárního filmu není zas až tak moc. Sblížení se s rodinou bylo poměrně hladké, ale stály za tím dvě důležité věci, které to umožnily. Když jsme se s rodinou seznámili, Marie u sebe doma poskytovala azyl svým třiceti rodinným příslušníkům, kteří uprostřed pandemie přišli náhle o bydlení. Celá situace pro ni byla velice náročná a my jí nabízeli možnost se na chvíli zastavit a vypovídat se. Pak tam asi zahrálo zásadní roli, že jsme s Nicolasem tehdy byli pár. Náš coming out v rodině Hučkových se odehrál poměrně záhy – všichni to tak trochu tušili – a zažili jsme okamžité přijetí. Myslím si, že vědomí na straně protagonistů, že i my jsme menšina a někdy to nemáme jednoduché, nám umožnilo se dostat ještě blíž. První rok a půl natáčení jsme na place byli jen my s Nicolasem. Potom s námi jezdil pouze zvukař a jenom na dvou natáčecích dnech byli i naši dva producenti. Natáčení tak po celou dobu bylo velice intimní. A nebylo to rozhodně jenom o natáčení, ale i o přátelských setkání s protagonisty. Těšili jsme se na sebe. Když jsme se s Nicolasem o čtyři roky později v dobrém rozešli, Hučkovi prožívali náš rozchod víc než naše rodiny.

Režisér je osobnost s pevnou vizí. Jak se vám pracoval ve dvou společně s Nicolasem Kourkem? Jak jste měli rozdělené role nebo přístupy k projektu?

Natáčení nám dohromady šlo moc dobře. Navíc u tohoto filmu jsem se poprvé rozhodl dělat si kameru komplet sám, což nám přirozeně vytvořilo i jakousi „dělbu práce“. V průběhu vývoje jsem se já věnoval obrazu a Nicolas zvuku. Když jsme ve výrobě měli už peníze i na zvukaře, Nicolas vnímal dění kolem a viděl tam, kam já za kamerou neviděl. Mohl mě tak upozornit na spoustu dalších momentů, které by mi jinak ušly. Doma jsme si pak o filmu často povídali a sdíleli jsme nápady, jak by se měl film dál vyvíjet. U postprodukce jsme se rozhodli, že budu víc já, aby jednomu z nás zůstával alespoň trochu nějaký odstup.

Proč film vznikl a co si od jeho existence slibujete nadále?

Původně jsme zamýšleli, že to bude film o bytové krizi ve Varnsdorfu a solidární akci Marie, která u sebe ubytovala své příbuzné. Počítali jsme s tím, že situace bude ještě trvat několik měsíců. Stal se ale opak – čtrnáct dní po začátku natáčení se protagonisté odstěhovali, protože už nezvládali rodinný tlak. Bylo nám ale líto materiálu, který do té doby vzniknul, zachycující především Marii a Samuela v prostředí, které mělo silnou atmosféru a neslo symbolický význam – nacházelo se hned vedle státních hranic. Když se k Marii nakonec dostal Samuel do pěstounské péče ještě se svojí sestrou Anabel, uvědomili jsme si, že až tady příběh našeho filmu začíná. A že na místo filmu o bytové krizi to bude coming-of-age časosběr o rodině, dospívání a také o mateřské lásce.

Při natáčení jsem se rozhodli, že záměrně nebudeme klást velký důraz na problémy týkající se romské identity a skrz to protagonisty určovat majoritním pohledem. Po našich rešerších jsme si uvědomili, že filmů, které tematizují romství a staví ho do popředí bylo poměrně dost a co naopak chybí je film, který ukáže romskou rodinu v jejím každodenním životě. Celou dobu nám navíc přišlo, že se skrz život Hučkových před námi objevují výjevy, které známe z filmů jako Lásky jedné plavovlásky, nebo Homolkovi. Ukázalo se nakonec, že naše cesta vede k filmu o obyčejné české rodině – o každodenních starostech, úsilí vytvořit bezpečný domov, a také o potřebě dělat si život hezčí. Romská témata se tam samozřejmě nakonec dostávají také, ale až v druhém plánu, kdy do příběhu vplouvají skrz situace, které zažíváme s protagonisty v jejich každodenním životě.

Závěr filmu zůstal nedořečený ve více liniích. Je to záměr pro jeho možné pokračování?

Pokračování v současné době neplánujeme. Myslím si, že dalším filmem bychom řekli podobné věci, jako v Dajori a nebylo by etické natolik zatěžovat jednu rodinu. To, že film zůstal nedořečený, je ale zcela záměrné. Během tříletého natáčení jsme pochopili, že jestli něco definuje rodinu Hučkových tak je to, že se zde neustále něco děje. Jakmile se vyřeší jeden problém, přijde pět dalších. A pak je tu Samuel – kluk, který na konci filmu právě vstupuje do puberty a přitom už zažil tolik náročných životních událostí, jako málokdo dospělý. V takovém případě nemůže být jiný konec, než ten otevřený.

Jaké plány s filmem nadále máte?

Film je nadále v kinodistribuci, aktuálně probíhají menší projekce zaměřené na konkrétní cílové skupiny. A teprve ho čeká to hlavní – TV premiéra, kdy film uvidí nejvíce lidí. Jsem velmi zvědavý, jaké film bude mít přijetí. Pevně doufám, že film alespoň u několika diváků vyvolá pocit, že není potřebné stavět další mosty v naší společnosti, ale naopak si uvědomovat, co máme společné. Dajori, alespoň doufám, ukazuje, že toho máme společného opravdu hodně.

Představte si místo, kde nejsou k dispozici základní služby, jako je zdravotnictví, školství, sanitace či bezpečnost. Neocitli jste se právě v kulisách dystopického scénáře, ale v Kibeře, v jednom z největších slumů Afriky.

V Nairobi, hlavním městě Keni, se nachází Kibera. Žije zde několik set tisíc lidí a denně se vyrovnávají s podmínkami, které jsou pro nás jen těžko představitelné. Přestože je nám tahle každodenní realita kontinentálně vzdálena, jsou v ní nalezitelné paralely i s našimi životy. Proto by bylo krátkozraké omezovat svůj zájem o problémy hranicemi, ke kterým zdánlivě dohlédneme, ale měli bychom se snažit vnímat celý svět ve všech souvislostech a se všemi vnitřními vazbami. S představením života v Africe přichází dokument režiséra Martina Páva Kibera: Příběh slumu.

Projekt vznikal dva roky, v zimě 2016 jej odstartovala crowfundingová kampaň, díky které mohli čeští filmaři poprvé slum navštívit. „Nešlo nám o pouhou interpretaci Afriky očima Evropana, ale klíčové bylo zapojit do projektu i místní filmaře, aby byl pohled vyvážený a co nejvíce odpovídal realitě,“ uvádí autor námětu Jiří Pasz, který společně s Evou Krutílkovou stál u zrodu celého projektu. Štáb ve slumu strávil dohromady pět měsíců a každým dnem se dostával blíže ke svým protagonistům. Po celou dobu žil filmařský tým pár metrů od slumu v podobně omezených podmínkách jako jeho obyvatelé. Do Kibery chodili nejenom natáčet, ale i jíst, nakupovat nebo odpočívat a bavit se.

Jednou z nejzásadnějších událostí celého natáčení byly prezidentské volby 2017, jejichž výsledky byly zpochybněny opozicí, a tedy i většinou obyvatel kiberského slumu. Napětí vygradovalo do několikadenního povolebního násilí s desítkou mrtvých obyvatel slumu. Štáb tyto události zaznamenával, a snímek tak nabízí jedinečný pohled „běžných“ lidí na jednu z nejvýznamnějších politických událostí dějin východní Afriky ve 21. století. Více k filmu sděluje jeho režisér Martin Páv.

Jaké poselství film nese?
I ve slumu mohou být lidé šťastní – to je asi základní myšlenka, kterou se snažíme předávat dál. Že každému člověku na zemi je daný svět, do kterého se narodí, a je na nás, jak se s ním vypořádáme.

Našel jste při opakovaných cestách za natáčením v Kibeře nějaké paralely s českým prostředím?
Velmi zajímavé pro mne bylo srovnávat, jakým způsobem vnímáme instituci státu a její funkce u nás a jak ji vnímají lidé v Keni. V dnešní době máme pocit, že svět rozdělený do nezávislých států je zcela běžná norma, přitom se jedná o záležitost, která je sotva sedmdesát let stará. Takže paralely můžeme hledat na každém kroku, otázka ale je, do jaké míry v Keni fungují, nebo nefungují a proč tomu tak je. Něco jako nezávislé státní celky v Africe do nástupu kolonialismu neexistovaly a stát jako takový je v tomto případě západním konstruktem, který byl postupem času Africe vnucen. Existuje zde tak mnoho států, které definují narýsované hranice, koloniální minulost, ale těžko bychom tu hledali nějaká ucelená společenství, která bychom mohli nazvat národy. V Keni je to například velký problém, do nástupu kolonialismu zde žilo přes čtyřicet různých kmenů, které si od roku 1963 mají oficiálně říkat Keňané, a to samozřejmě nefunguje. Země má velký problém s tribalismem, který byl zneužit během britské nadvlády formou zvýhodňování konkrétních kmenů v rámci systému nepřímé vlády a pokračuje dodnes v rukou post-koloniálních elit. Mám dojem, že mnoho postkoloniálních států má společné to, že se snaží vyrovnat se se svojí existencí jako takovou, s tím, že zde existuje nějaký univerzální prototyp toho, jak má správný stát fungovat, a oni toho ne a ne dosáhnout. Často slyšíme, že řešení přinese čas. Že za několik generací si společnost osvojí demokratické hodnoty a naučí se stát správně řídit. Bohužel, já v tomhle stále cítím hodně z naší evropské nadřazenosti. Vnímáme-li totiž nezávislý stát a demokracii jako systémy, které Evropská civilizace po staletí vyvíjela, a má tak nárok na to hovořit o nich jako o univerzálních hodnotách, ke kterým musí zbytek světa „dospět“ časem, nepřímo používáme stále ten samý jazyk podobný jazyku bývalých kolonizátorů. Myslím si, že fetišizací státu jako takového a lpěním na napodobování jeho západních příkladů nechávají elity nově vzniklých států, aby kolonialismus nadále pokračoval, když ne z ekonomického hlediska, tak určitě ze sociálního i ideologického. Nevěřím tedy tomu, že je to jen otázka času, který přinese změnu. Ta si myslím, že je možná jen tehdy, pokud se příslušníci postkoloniálních států pokusí lépe rozklíčovat organické struktury v rámci jejich společnosti a umožní jim vystoupit z extralegálního sektoru do legálního. Stát jako takový přestane být pouze nedokonalou kopií svých západních protějšků a vznikne útvar, který bude lépe odpovídat dané společnosti.

Jak náročné bylo navázat spolupráci s tamními lidmi, kteří se stali hlavními postavami dokumentu?
Život ve slumu je velmi specifický a jeho pravidla fungování se člověk ve škole nedozví. Nicméně aby obstál, musí se naučit opravdu mnoho. Ona „škola života“ spočívá tedy především v tom, že ti zkušení předávají svojí moudrost a zkušenosti těm méně zkušeným. Celou společnost v Kibeře tak protkává neviditelná síť skládající se ze skupin lidí, kteří se na sebe spoléhají. Ve výsledku se tak do finálního výběru dostali lidé, kteří se rozhodli ve slumu fungovat pro ostatní. Jedná se o HIV pozitivní učitelku Bentu, která pomáhá dětem z HIV pozitivních rodin vyrovnat se se stigmatizací, které čelí v životě, nebo Tankera, bývalého boxerského šampiona, který ve slumu postavil tělocvičnu, kde trénuje mladé lidi sebeobraně.

Měl jste možnost nahlédnout do civilního života afrických obyvatel. Pronikl jste i na uměleckou scénu? Dá se pár slovy vystihnout její charakter?
Ano, jedná se skupinu umělců Maasai Mbili, kterou také můžete vidět ve filmu. Jejich ateliér je asi moje nejoblíbenější místo v Kibeře. Umělci Maasai Mbili zde celé dny posedávají a do toho je intenzivně navštěvují jejich přátelé. Každý den se tu protočí desítky lidí, někteří sem přijdou několikrát za den. Vždycky na chvíli posedí a řeknou si, co je nového. K malování konzumují místní pálenku, kterou pro sebe nazývají „special art material“. Jsou tak neustále v kontaktu s tím, co se zrovna odehrálo a co si o tom lidé myslí. To bych řekl, že je klíčové v rámci jejich tvorby – všechna díla, která vytvoří, jsou jejich reakcí na existenci Kibery a jich samotných v ní. Žije zde mnoho lidí, kteří opustili tradiční způsob života na venkově a rozhodli se žít v Nairobi. Skončili v Kibeře, kde navzdory tomu, že žijí jen kousek od centra, mají stále více blízko k domovu na venkově. Lidé zde jsou tak často velmi zmatení, co se týče jejich identity. Maasai Mbili se snaží dát Kibeře kulturu, se kterou by se místní snáze identifikovali. ∞


Kibera: Příběh slumu
režie Martin Páv
Česko, 2018, 90 min.