Více než roční působení na Krymské ulici v Praze nám se Synth Library přineslo spoustu zajímavých sousedských kontaktů a spoluprací. Šikmo nahoru jsme po ulici často směřovali ke kavárně Patra a odtamtud k nám do Synth Library dorazila jednou také audiovizuální umělkyně a DJka „Lovely“ Tasya Nafigina.

Původem je z ruského Permu, přijela prý do Prahy na koncert své oblíbené emo kapely. Nakonec zůstala a teď dokončuje bakalářské studium Fine Art & Experimental Media na Prague College.

Důležitým tématem je pro Tasyu, teoreticky i prakticky, reprezentace queer komunity, proto také začala spolupracovat s festivalem Mezipatra. „Ten festival je nesmlouvavě queer a je také velmi aktuální. Je to filmový festival, který respektuje rozvrstvení společnosti, a tak prezentuje téma queer ve filmech, v hudbě, prostřednictvím diskuzí, drag shows nebo výstav. Je velmi důležité, abychom se všichni cítili zastoupeni, Mezipatra k tomu přistupují velmi aktuálním způsobem,“ dodává z pozice produkční doprovodného programu, která zároveň na festivalu i fotí.

Témata queer komunity se promítají i do jejích vlastních akcí. Společně s Karolínou Zikešovou aka Nevinnost pořádají party s názvem Lovely. „Pohupovat se z jedné nohy na druhou do rytmu repetitivního beatu v totální tmě může být pro někoho zábava a někdy je to skvělý, ale mně osobně chybí ty party, které jsou i emotivním zážitkem. Věnujeme pozornost detailům, třeba světlům a samozřejmě dramaturgii. Ideálně byste se na naší party měli cítit, jako když vás kamarádi pozvou k sobě domů k bazénu a všichni jsou vítáni, pokud přijdou s dobrou náladou. Takže se pak všichni mohou cítit příjemně,“ popisuje základní ideu party „Lovely“ Tasya, která sbírala zkušenosti v klubovém prostředí v Permu už od svých sedmnácti let, nejen jako fotografka, což měla být původně její role, ale nakonec i jako organizátorka. Právě tam se naučila i DJovat. V současné době Lovely chystají koncert ruské kapely Shortparis a od poloviny dubna působí jako kurátorky prostoru Holešovická šachta. „Rozhodly jsme se zaměřit na témata, která nejsou tolik reprezentována a o kterých se tak často nemluví, kulturní výměna se zaměřením na postsovětské země, reprezentace queer komunity v rapu, bass music a grimeu nebo také duševní zdraví. Lovely by měly být zábavné a kvalitně organizované party, na kterých je zároveň možné mluvit o důležitých společenských tématech, a to je přece taky lovely.“ ∞


text: Mary C

Díky pozvání německého festivalu Cynetart a podpoře Českého centra jsem měla tu čest stát se součástí letošního programu festivalu Construction ve východoukrajinském Dnipru. Multidisciplinární festival s heslem „local madness“ prezentoval mladé tamní i zahraniční umělce a umělkyně v opuštěném paláci.

Palác nedaleko řeky do budoucna nebude ožívat jen jednou za rok. Neziskové organizaci Kultura medialna, která festival organizuje a dala si za cíl podporu současného experimentálního umění a městské komunity, se podařilo získat vybydlený palác za účelem vybudování kulturního centra.

Když si o městě Dnipro hledáte informace, najdete příběh centra sovětského vesmírného výzkumu, tipy na opuštěné zbytky sovětské futuristické architektury nebo vylidněné metro. Tuhle neúplnou mozaiku si teď můžu doplnit o jeden z nejzajímavějších festivalů se skvělou atmosférou a otevřeným publikem. Poslední večer, po vystoupení zpěvačky a producentky Lyry Pramuk, se představila v hlavním sále plném květin ukrajinská dvojice Vachoka. Dvě mladé dívky za stolem s elektronickými nástroji zahaleny do závojů z křiklavého tylu. Rychle si zjišťuji na sociálních sítích, že účinkující mají také vintage second hand, ale jejich hudba zní skvěle, takže mobil odkládám.

Mysl a duše žen elektronicky
V následném rozhovoru mi Eugenie, která v duu hrála na iPad s aplikací Korg Gadget a zpívala, prozrazuje, že hudbu dělají už třináct let. Tehdy se prý potkala s Olgou a Lily ve městě Ternopil a založily „low tech“ elektronické seskupení čerpající i z ukrajinského folkloru s názvem Zeleni sestry (Zelené sestry). „Vždy jsme chtěly dělat hudbu, která odhaluje proměnlivou a experimentující mysl a duši žen. Snažíme se vyjádřit, že je důležité být sama sebou, i když je to někdy těžké vzhledem k různým tlakům okolí. Nemusíte být bohaté a kupovat si všechny ty nové věci, hudba je přeci ve vás. A my hudbu milujeme, stejně jako přírodu, věříme ve svobodu a přátelství žen. Milujeme se a milujeme to, co děláme.“ Obě členky dua Vachoka jsou vystudované hudebnice, bez velké dávky odhodlání, altruismu a spolupráce s kolegy a kolegyněmi ze zahraničí se prý ale při budování své kariéry neobejdou. „Přístup k akademickému vzdělávání hudebníků na Ukrajině by se měl změnit, školy do kterých jsme chodily, nemají dostatek financí a budou pravděpodobně zavřeny. Doufám, že jednou se to snad změní.“ Na festivalu Construction proto oceňují podporu a porozumění, kterého se jim dostává. Celé festivalové komunitě se prý za několik let tvrdé práce podařilo mnoho pozitivního.

Projekt Vachoka svým osvobozeným expresivním hlasovým projevem na podkladu minimalistické elektroniky i módní upcyklací vintage šatů perfektně zapadal do celé scenérie festivalu a myšlenky budování nových konstrukcí na zbytcích zašlého luxusu. „V říjnu byl náš projekt Vachoka Vintage vybrán do programu Creative Enterprise Britské rady. Je pro nás důležité ukazovat krásu a ošklivost současně, pro focení našich kreací si vybíráme různá zničená a rozpadlá místa. Vše si děláme samy a těší nás to. Co se týče podnikatelských strategií, jsme začátečnice, ale milujeme své zákazníky a vážíme si všech těchto příležitostí.“ ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Od poslouchání zpěvu ptáků v lese za soumraku a jeho nahrávání na magnetofon spolu se svým otcem vedla cesta Sarah Washington až ke konceptuálním zvukovým experimentům i tvorbě vlastních hudebních nástrojů.

Výrazná britská zvuková umělkyně, pedagožka, kurátorka a spoluzakladatelka rozhlasové stanice Resonance FM byla během léta na rezidenčním tvůrčím pobytu organizovaném nadací Agosto Foundation. Spolu se svým kolegou Knutem Aufermannem cestují po světě s mobilním rozhlasovým experimentem. S projektem Mobile Radio vytváří dočasné rozhlasové stanice jako umělecké projekty, pracují s rozhlasovými technologiemi jako s hudebními nástroji, vytvářejí instalace, organizují workshopy a podporují komunitu experimentálních umělců a umělkyň.

Během své rezidence v Praze se Sarah Washington soustředila na téma kolektivního snění. „Podobným projektem jsem se zabývala už minulý rok a to mě inspirovalo, abych se hloubkou snů zabývala znovu. Vlastně to bylo mé téma už před dlouhou dobou, takže když jsem se k tomu teď opět vrátila, připomnělo mi to, kde jsem začínala, když mi bylo něco kolem dvaceti. Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležité trávit čas s lidmi v nezvyklých situacích a jak plodné takové chvíle mohou být. Běžně se zabývám rozhlasovými projekty, do kterých je zapojeno mnoho lidí. Tento projekt mi umožnil stvořil něco podobně živoucího v menším měřítku.“ Posbírané nahrávky účastníků seancí kolektivního snění využije Sarah jako materiál pro svou rozhlasovou tvorbu v rámci projektu Kunstradio rakouské stanice ORF. „Některé sny zůstanou tak, jak byly vyprávěné, jiné poskytnu dalším umělcům, kteří je nějak zpracují a odhalí tak další vrstvy asociací k těmto představám. Cílem celé této práce je objevování informací, ke kterým nemáme běžně přístup, skrze sny, které tak často ignorujeme.“

Do hloubky se dostává Sarah Washington, i pokud jde o nástroje. Zabývá se tzv. circuit bendingem neboli bastlením. Co ke své praxi v oblasti zvuku a jeho přenosu potřebuje, to si vyrobí. „Pomohla jsem nastartovat vlnu bastlení v Británii kolem roku 2000. Byla to nejsnazší cesta, jak získat nástroje, které byly jinak buď moc složité nebo drahé. Své osobní nástroje, které by dokázaly vyjádřit něco podstatného ze mě, jsem si chtěla vyrábět od 80. let, ale nějak jsem pořád nemohla najít ten správný způsob. I když je to občas frustrující, ten způsob pokus-omyl DIY elektroniky jsem si zamilovala, hodí se to ke mně. A dnes kultura konzumu a předvídatelná hudba přestává bavit čím dál víc lidí.“ Se Sarou jsem se potkala na přednášce o hudebních technologiích Lucie Vágnerové, muzikoložky působící na Kolumbijské univerzitě, a tak jsem se jí ptala i na to, zda vidí nějaký posun v hudebním vzdělávání. „Asi nepůjdete na univerzitu, abyste se učili tyhle věci, ty najdete spíš někde jinde. Důležité je vystavovat se neustále vysoké koncentraci lidí a myšlenek, což ve vás může zažehnout váš vlastní nápad. Hlavně je třeba najít to, co ve vás probouzí zvědavost, pak už to půjde samo. Proto považuji za důležité vytvářet prostředí, kde se dá experimentovat a díky tomu se propracovat k hluboce osobní tvorbě.“ ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Gangaanai je sama DJkou a její vkus se zrovna neshoduje s žebříčky hitparád, i proto se jí nabídky na hraní v Mongolsku zrovna nehrnuly. „Upřímně, ze začátku jsem váhala, zda s tím vůbec začít. Hudbu miluji a považuji se za vášnivou feministku, ale měla jsem pocit, že bych tímto projektem jen opakovala, co už bylo mnohokrát diskutováno, bála jsem se, že to do diskuze nic hodnotného nepřinese. Ale jakmile jsem se o tom začala s lidmi bavit, došlo mi, že to, co se mi zdá zjevné, jiní lidé třeba vůbec nevnímají a vůbec nevědí, že sexismus stále existuje i v oblasti elektronické hudby.“ I ona se setkala s názorem, že DJing není pro holky a že to podstatné na jejím vystoupení je hlavně to, co si obleče na sebe, protože se na ni publikum přišlo hlavně podívat, a hudbu, kterou hraje, stejně nikdo nebude poslouchat. Dodává ale, že chápe, pokud měl někdo strach o její bezpečí, protože pracovat v noci v klubech může být někdy opravdu nebezpečné. „V Ulánbáataru se to ale od té doby zlepšilo. DJek je víc a jsou i více respektované. Pořád je ale před námi dlouhá cesta. V současné době se u nás probírají hlavně témata, jako je korupce, chudoba nebo znečištění životního prostředí, a diskuze týkající se genderu a genderové rovnosti se ve společenské debatě ještě zdaleka nedostaly na řadu.“

Komunita jako možnost opory
Pro společenskou změnu v této oblasti považuje Gangaanai za důležité i budování komunity, která může být ženám oporou, ať se chtějí věnovat čemukoliv. A už jen děláním rozhovorů s hudebnicemi pro svou práci něčemu takovému také pomáhá. Je si ale zároveň vědoma, že ne všechny ženy se v hudebním průmyslu se sexismem setkají. „Některé říkají, že neměly nikdy žádný problém, jiné zas mluví o řadě případů obtěžování a diskriminace. Tento projekt by tedy měl být inspirací pro ženy a dívky, které v hudebním průmyslu začínají, ale i pro ženy, které se poprvé ocitly v situaci, kdy jim fakt, že jsou ženy, způsobil problémy.“ A dodává také, že téma rovnosti pohlaví se samozřejmě týká nás všech. „Většinou se soustředíme na jednu stranu rovnosti, ženy. Radíme jim, že mají dělat to a pak zas támhleto, ale já myslím, že je velmi důležité vzdělávat i muže a jako všechny sociální změny, chce to čas. Mladší generaci bychom tedy měli učit, že gender je pouze sociální konstrukt, a že na to co chceme dělat a co můžeme a nemůžeme cítit by naše příslušnost k určitému pohlaví neměla mít vliv.“

Gender je pouze sociální konstrukt
Gangaanai se prý DJingu už asi nebude věnovat na plný úvazek, považuje nyní za důležitý hlavně svůj školní projekt, jehož první část snad ještě do léta zveřejní. Se svými přáteli zároveň pokračuje v dalších kulturních projektech, například v pořádání výstav v Dark Matter Gallery, která nyní nemá pevné místo a bude pořádat pop-up výstavy, podílí se také na projektu mapyblog.com určeném čínsky mluvícím turistům v Praze, a už se nenechá znejistit: „Nyní už chápu, že ať už se rozhodnu zůstat u čehokoliv, mám sílu nastartovat diskuzi, změnit běh věcí a hlavně věnovat se tomu bez ohledu jak velký nebo malý ten projekt bude.“ ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

„Bratři a sestry, je na čase se rozhodnout. Uděláte tu správnou věc? A co je vlastně správné?“ Asi bychom se měli s Brinkhurstem shodnout na tom, že odsuzovat nebo odsunovat lidi na základě rasy, třídy, genderu, národnosti, vyznání apod. správné není. Je ale mnoho takových, kteří to stále dělají nebo se na to připravují, možná mají strach a s mikrofonem před ně předstupovali jen ti, kteří to s nimi nemysleli moc dobře. Osobně si myslím, že základní lidské nastavení by mělo obsahovat předpoklad, že jsme si všichni rovni. Byznys a tedy kapitalistické uvažování ale tento předpoklad zřejmě nemůže akceptovat. Vše nemůže patřit všem, dokonce ani nemůže být všem dostupné. A mnoho privilegovaných lidí si myslí, že je to tak správně.

Hudba jako byznys
Brinkhurst poznamenává: „Hudební byznys je prostě byznys, nikdy to nebylo dobrý. To co je na tom zajímavý, je to umění. A umělce dříve vykořisťovaly major labely a dnes korporace jako Google nebo Apple.“ Proč bychom si tedy neměli myslet, že popovou hudbu si nevybíráme, a že cenzura je věcí minulosti. Brinkhurts v následné diskuzi jako politické popové hvězdy označuje i Beyoncé a Jay Zho, kteří například finančně podporují afroamerické hnutí Black Lives Matter, dodává ale, že jsou ovlivněni odkazem kmotra soulu Jamese Browna a orientují se tedy hodně na úspěch. Možná proto své velkorysé politické činy tolik nemedializují. Některá politická témata, včetně institucionalizovaného rasismu, se totiž ještě nekvalifikovala do kategorie „cool“.

Největším trendem hudebního byznysu a tedy i údajným klíčem k úspěchu je nyní streaming. S fungováním a výdělky streamingových platforem sice nemůže být většina umělců spokojená, ale tady nemají slovo. Nejdůležitější hráči byznysu se už rozhodli, že je to budoucnost. Ovšem Spotify je zatím spíše nevýdělečným marketingovým nástrojem a to ještě pro ty šťastnější umělce, kteří se dostanou na nějaký exponovaný playlist. Způsoby monetizace hudby se ale velmi rychle mění, přichází a odchází a to umění (i to silně politické), které vychází z potřeby a ne z nabídky, tu stále je. Záleží na tom, zda si k němu najdeme cestu a dokážeme mu dát svou pozornost a váhu. Bratři a sestry, koho se rozhodnete poslouchat? ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Právě tímto zvukovým projektem se spolu s Tatianou Cuoco snaží obracet pozornost k tématu genderově podmíněných vražd a násilí, které byly také předmětem nedávných velkých demonstrací v Argentině. Podle letošních statistik je v Argentině každých 18 hodin zabita jedna žena.

Tatiana Heuman vyrůstala v hudební rodině a už v devíti letech se svým otcem skládala hudbu v programu Cakewalk. Později studovala obor „tělesného vyjádření“ na fakultě umění university v Buenos Aires, a právě v té době ji při přípravách choreografií pohltila hudba, nejdříve její výběr a brzy i komponování a zvukové umění obecně. V říjnu minulého roku, kdy pracovala na hudbě pro krátký film Sebastiána Camacha o ženě, která byla unesena gangem obchodníků s lidmi, vyzývala Tatiana Cuoco své blízké během protestů pod heslem „Ni una menos“ k zaznamenávání atmosféry a výpovědí protestujících.

Platforma pro sdílení umlčených zážitků
Tak se zrodila platforma #vivas pro sdílení umlčených hlasů a zážitků, jejichž záznam se tu stává zdrojem nového uměleckého díla, písní, kompozic nebo mixů sdílených na sociálních sítích a tím je zesilován. „Letos jsme měly dvě setkání, kde jsme diskutovaly a sdílely různé metody a činnosti, které mohou stimulovat vyjádření prostřednictvím zvuku a posílit tak hnutí proti genderově podmíněnému násilí. S Tatianou Cuoco si stále pokládáme tyto otázky a snažíme se je šířit dál,“ popisuje Tatiana Heuman fungování projektu #vivas a dodává, že masová média o současných protestech informují jako o trendu a vláda je příliš pomalá a konzervativní a je evidentní, že není svobodným protestům nakloněna. Demonstrace jsou čím dál častěji potlačovány policií. „My ale nechceme násilí akceptovat. Proto stále pracujeme s těmito audionahrávkami. Já osobně se necítím v bezpečí, mám pocit nejistoty, ale cítím velkou zodpovědnost, když střihám ty projevy a různá vyjádření, když je duplikuji, upravuji jejich zvukový charakter a přidávám k ním různé rytmy. Pro celou věc dělám to, na co mám kapacitu a zároveň tím rozvíjím svůj umělecký potenciál.“

#vivas připravují kompilaci a vyzývají ke spolupráci. Vítají nahrávky protestů a vyjádření protestujících, které obohatí jejich databázi. Na e-mail seescuchanvivas@gmail.com jim můžete posílat nahrávky i návrhy ke spolupráci a komentáře. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Někdo takovým tvůrcům může říkat „bedroom producers“, výrobci DAW (Digital Audio Workstation) Ableton Live zas „music creators“. Jsou to nejen producenti, kteří dělají pouze s počítačem, jsou to všichni, kteří mohou mít výslednou podobu své hudby ve své režii od prvních skic až po mastering. A těm byl věnovaný i druhý summit hudebních tvůrců Loop, který se uskutečnil v Berlíně na začátku listopadu. Pořádala ho právě značka Ableton, která v roce 2001 svým inovativním softwarem pro domácí studia i živé hraní nastartovala vlnu změn v hudební tvorbě i způsobu, jakým mohou nejen sóloví elektroničtí producenti koncertovat.

Kolektiv inovátorů Ableton si je vědom, že pokud jde o identitu i hudební tvorbu, neexistuje jeden správný způsob, a že komunita výjimečně kreativních individuí si ho ani nenechá diktovat. Podle toho také celý summit vypadal. Nedávaly se návody, spíše se sdílely zkušenosti a hackovaly zaběhnuté pořádky. V působivých interiérech bývalého komplexu rozhlasových studiích Funkhaus se sešlo mnoho proslavených producentů, inovátorů, experimentátorů, vývojářů, multiinstrumentalistů, akademiků i hobbistů. Celá škála pohledů na tvorbu, svět, identitu i metafory spojené se zvukem a hudbou. Tři dny byly nabité přednáškami, workshopy, diskuzemi i koncerty.

Opakujícím se tématem několika diskuzí a hudebních prezentací byla improvizace, kterou si možná řada posluchačů s elektronickou hudbou vůbec nespojuje, přitom je od počátků elektronické hudbě vlastní. Stejně jako experiment, který na Loopu legendární skladatel Morton Subotnick definoval jako počínání, jež nemáte plně pod kontrolou, a nemá jistý výsledek. A improvizovali dokonce i roboti, které v rámci svého výzkumu učí vědci z Georgia Tech. Zdá se, že už dnes by pro ně nebyl problém generovat hity, které jsou beztak založené především na podobnosti.

Jedním ze spojujících témat bylo také ovládání softwaru při koncertování. Přeci jen dělat show s myší není ani příliš praktické, ani zajímavé na pohled. Ableton pro svůj software vyvinul speciální „šachovnicový“ midi kontroler Push. Minulou akci doprovázelo zveřejnění jeho druhé verze. První modely, které Ableton vybíral od hudebníků za slevu na model druhý, byly letos distribuovány do škol a jiných vzdělávacích zařízení. Zájem na Loopu vzbudily například i bezdrátové midi rukavice mi.mu, které vám umožní kontrolovat software nejrůznějšími pohyby. Hudebníci totiž stále čelí podezření ze strany publika, pokud je s nimi na pódiu počítač. Zřejmě si někteří myslí, že počítač dělá vše za ně. Přitom právě Ableton umožňuje nekonečnou kreativitu už na úrovni funkcí programu, díky propojení s vizuálním programovacím jazykem Max, ve kterém si můžete sami vytvořit cokoliv od efektů až po prapodivné virtuální nástroje. S tímto tématem souvisí ale i sebevědomí, které bylo také na Loopu mnohokrát zmíněno. Mnoho tvůrců má totiž stále pochybnosti o svých vizích, které často bývají neslýchané, a jejich prezentace tedy vyžaduje hodně sebedůvěry. A právě vize hudebníků a jejich samotná tvorba jsou důležitější než nástroje, které používají (i když i ty dokáží posunout uvažování o hudbě) a je příjemné vidět, že si to Ableton uvědomuje. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Ženy, které se ale rozhodly své cíle zdolávat stejně intenzivně, se běžně potkávají s genderově nekorektním přístupem, které počáteční odhodlání zredukuje na minimum. Žena pak raději přijme pečovatelskou roli hodné holky, která vytváří teplo domova. Jakoby silné ženy cítily obavy, že zůstanou na všechno samy, protože rovnocennost vyvolává strach.

O komplikovaných sociálních tématech je potřeba mluvit. Feminismus je jedním z nich. Čím více budou tato témata slyšet, tím spíše se je povede uvést na pravou míru bez předsudků a s příklady. Jednou z dalších forem dialogu je zin Obrovská, který vydává kulturní organizátorka, selektorka a moderátorka Radia Wave Mary C.

Právě vydáváš druhé číslo zinu Obrovská. Celý zin je zaměřený na renesanci pojmu feminismus a kultury s ním související. Jaká je geneze názvu zinu?
Ten miničasopis jsem nazvala podle české hudební skladatelky Jany Obrovské. Klasický případ výrazné umělkyně (nebo jiné profesionálky) z minulosti – neviditelná. Málokdo o ní ví. V zahraničí je sice trochu více známější, ale pokud bych se zeptala u nás na skladatelky, pravděpodobně ani hudební publicisté by si nevzpomněli. A to samozřejmě vychází ze stereotypní představy o roli ženy ve společnosti, která ovlivňuje naše názory a chování. Obrovská je tedy o tom ukázat obrovský kulturní přínos žen, jejich obrovský tvůrčí potenciál i schopnosti. I ženy by měly mít možnost být obrovské, ve smyslu úspěšné, významné, vlivné, adekvátně ohodnocené. Měly by mít možnost dělat, co chtějí, být samy sebou, rozhodovat o sobě a věcech veřejných. Chci, aby všechny ženy věděly, že mají potenciál změnit co se jim i jiným děje a nikdo by jim neměl říkat opak. Obrovská není totiž magazín pro ženy, který by říkal, jak má žena vypadat a co má dělat, aby si udržela muže. To je slepá větev, jen se to ještě stále dobře prodává.

Podle jakého klíče vybíráš osobnosti, které v zinu představuješ?
V Obrovské prezentuji jednak osobnosti z historie, protože bez nich bychom se tu o tom nebavily a seděly bychom doma v kuchyni stažené v korzetu bez volebního práva. A potom inspirativní osobnosti, jejich tvorbu a zkušenosti ze současnosti, aby bylo vidět, že nerovné postavení žen ve společnosti je stále problém, ale zároveň, že výrazných tvůrkyň je dost, i když to tak někdo nevidí nebo to tak média neprezentují. Důležité místo v Obrovské mají příklady reakce na sexismus nebo různá zavedená společenská pravidla a také různé kolektivy a kolaborativní projekty, protože propojování a sdílení je pro změnu situace klíčové. A samozřejmě je tam taky slovníček, který vysvětluje základní pojmy spojené s feminismem.

Máš pocit, že je dnes termín feminismus správně chápaným pojmem?
Rozhodně ne, a nejen u nás. Slovo je chápáno negativně a jako něco přežitého. Často se setkávám s tím, že v tom lidé vidí útok na muže. Dokonce i dnes si někdo myslí, že feministky jsou jen nějaké hysterické ošklivky, které nikdo nechce. Feminismus je přitom o rovnosti pro všechny, o osvobozování všech od nejrůznějších stereotypů, snaží se bourat tabu, nesnaží se nastolit vládu prudérnosti. Pokud někdo někdy jen trochu uvažoval nad tím, jak ho ovlivnila výchova, tradice, média a podobně, musel se někdy zabývat i otázkami feminismu.

Většina lidí má pocit, že emancipace byla dovršena a není co řešit. Sama jsem měla kdysi, když jsem s Chapeau Rouge organizovala klubový festival SHEvening, pocit, že feminismus jako hnutí asi už není potřeba, že už je potřeba jen trocha propagace pro schopné ženy. Ale to jsem žila v hodně pohodlné bublině a hlavně v té době jsem si to ještě nemohla pořádně ověřit v praxi.

Jak se liší chápaní feminismu od začátku jeho výraznějšího exponování ve společnosti od dnešního přístupu k tomuto fenoménu? Kdy si ženy začaly uvědomovat, že jejich role ve společnosti není v pořádku a jakým způsobem ji začaly měnit?
Nějaké dokumenty na obhajobu práv žen se objevily už na konci 18. století po velkých revolucích. Ty proslulé sufražetky pak bojovaly, jak z názvu vyplývá, za volební právo, ale také možnost vzdělávat se a vlastnit majetek. To byla první vlna feminismu. Za občana byl považován vlastně jen muž. Ženy prostě neměly možnost do ničeho mluvit. Bez muže neměly budoucnost. Byly považovány za chabý protějšek muže. U nás propagoval vzdělání i pro ženy už Jan Ámos Komenský, ale realizovala to až Marie Terezie asi o 200 let později. A volební právo bez výhrad u nás ženy získaly až v roce 1918.

Teď už naštěstí řešíme počet žen v politice aktivních, ale ani v tomto tématu není veřejnost za jedno. U politiky, a i třeba v hudbě, pořád panuje představa, že ženy nemají zájem. To je typický argument. Místo toho, aby rovnoprávnost a rovnost příležitostí byly politickými tématy, odsunují se problémy žen na osobní soukromou rovinu.

Tuhle problematiku řeší Gender Studies, které jsou nyní sice rozšířeným a uznaným oborem, ale pozorování a závěry, ke kterým dochází, se ještě zdaleka nerozšířily do širšího povědomí. Často dochází ke zpochybňování a zesměšňování odborníků. To bylo vidět například nedávno u případu nesmyslné a sexistické výstavy fotografií v knihovně Akademie věd (Women: Scenes in the Library, autor Karel Richtr – pozn. red.). Žena je stále ponižována na objekt, nejen v reklamě, a to má přímou spojitost s tím, jak společnost o ženách přemýšlí a jak se k nim chová. Ovlivňuje to i způsob, jakým my samy o sobě přemýšlíme. Samozřejmě kořeny problému jsou už ve výchově, která muže a ženy škatulkuje do určitých rolí. Populární kultura a média navíc neustále ty genderové sterotypy posilují. No a proto si většina z nás nějaký problém nemusí ani uvědomovat.

Proč sis vybrala pro objasňování feminismu formu zinu? Není potřeba taková témata šířit výraznějším způsobem?
Ano, samozřejmě je a zin má už v této chvíli i podobu webové stránky. Ale zinem jsem chtěla jít trochu proti povrchnosti sociálních sítí. Mám pocit, že všichni jsou u svých počítačů zahlceni a do hloubky jde málokdo. Prostě mám pocit, že sociální sítě nás udržují v pohodlnosti, stejně jako kdysi televize. Nejlepší zkušenosti mám s dialogem a diskuzí a to první číslo vzniklo právě jako taková pomůcka, tahák v době, kdy se uskutečnilo několik veřejných diskuzí k tomuto tématu. Nechala jsem vytisknout 50 kopií, sama jsem to sešívala, o grafickou úpravu se postaral Martin Tvrdý. Navíc ty fanziny a pamflety k feminismu historicky patří.

S tím výraznějším způsobem šíření je trochu problém. V současné době se z další vlny emancipace stává móda a s tím souvisí i způsob, jakým nejrůznější témata využívají korporace a velké módní značky. Podobně jako některé celebrity, pomáhají možná popularizaci slova feminismus, ale ne v jeho úplnosti. Pro mě feminismus neznamená jen možnost koupit si co chci. Tohle zplošťování agendy feminismu jen podporuje dojem, že je vše v pořádku.

Samozřejmě je nutné požadovat změnu na straně médií. Redakce Radia Wave (působiště Mary C – pozn. red.) si naštěstí tyto problémy nerovnosti a každodenního i institucionalizovaného sexismu uvědomuje a zabývá se jimi. Doufám, že se do budoucna podaří sestavit rozšířenou tištěnou verzi, do které přispějí další ženy, takový sborník. Vymyšlený mám i merch a spoustu dalších způsobů, jak to „zvýraznit“ a propagovat, ale zatím je myslím důležité vytvořit zdroj a podněty k přemýšlení, spíš než propagovat jen nálepku.

Jaký podnět spustil tvou invenci zin vydávat?
Byla to moje osobní zkušenost z hudební scény i reklamy a studium tématu. Byla to dlouhá řada příkladů sexismu z hudebního světa i nepříjemných stereotypů, o kterých si myslíme, že je musíme přijímat. Byla to zkušenost s neuvěřitelnými egy i s lidmi, kteří si prostě neuvědomují v čem je problém, a proto považuji za důležité dát všem možnost nahlédnout do témat feminismu skrze příklady z kulturní scény.

Navíc teď, když už jsem „dospělá“, kolem sebe vidím své vrstevníky, jak padaj do naplňování těch rolí, které se od nás čeká a spousta z nich vlastně není šťastná.
Prostě některé věci nehodlám akceptovat a mám možnost o tom mluvit, takže je to vlastně tak trochu moje povinnost. Možnost nakupovat a cestovat mi prostě nestačí.

O bohaté historii, natož současnosti, elektronické hudby se v našem vzdělávacím systému příliš nedozvíte. Jako by hudba skončila někde u Suchého a Šlitra. Když se podíváme na aktuální učebnici hudební výchovy nakladatelství Fraus, vrcholem aktuálnosti je tvorba skupin Divoký Bill a MIG 21. Zdá se, že nejen média, ale i školy své posluchače celkem podceňují. A nebo naopak možná považují elektronickou hudbu za něco nehodnotného, repetitivního a primitivního. To je samozřejmě jeden z nejčastějších předsudků o elektronické, nejen taneční, hudbě. V oblasti elektronické hudby najdeme velké množství uměleckých děl sofistikovaností a mírou novátorství srovnatelných s přínosem Bacha, Beethovena nebo Debussyho ve své době a jako kdysi soul nebo punk, elektronická hudba dnes často nese zásadní myšlenky naší doby. Seznamovat se s ní tedy znamená často i seznamovat se s politickými a sociálními problémy našeho světa. Mělo by se tedy bádat i na poli současné tvorby, tak jak se to děje v zahraničí naprosto běžně. Je totiž co objevovat a co předávat.

Velmi dobrým příkladem sonických dobrodružství, bádání i společenské uvědomělosti je berlínský festival Club Transmediale (CTM), který od roku 1999 objevuje nové hudební projekty bez toho, aby se omezoval konceptem žánrů a předsudky vůči technologiím. CTM prezentuje odvážné hudební umění, ne jen zábavu. Zástupci a spolupracovníci tohoto výjimečného a vlivného festivalu v čele s Janem Rohlfem se stanou 16. a 17. 9. lektory dalšího dílu vzdělávací akce Music Ports, který jsme nastartovali díky spolupráci s Goethe-Institutem. Svým programem umožňuje českým hudebníkům i jiným hudebním profesionálům setkat se s výraznými osobnostmi německé scény a rozvíjet se v oboru elektronické hudby po všech stránkách. Během dvou dnů budou mít účastníci možnost navštívit přednášku a workshop programování hudebního nástroje v Pure Data s kapacitou v oblasti elektronických hudebních nástrojů Peterem Kirnem. Seminář o vydávání a PR alternativní hudby povede Guido Möbius, šíření hudby v digitálním světě se bude diskutovat se zakladatelem německé odnože Boiler Room Michailem Stanglem a seminář o postavení žen na hudební scéně významné osobnosti berlínské klubové scény Mo Loschelder rozhodně nebude určen jen ženám.

K Music Ports se letos připojí také výrobci populárního hudebního softwaru Ableton. Účastníkům se bude individuálně věnovat certifikovaný lektor Ambrus Deak. Celá akce je zdarma, ale je třeba registrovat se včas na kreatonmusicports@gmail.com, kapacita bude omezená. Na vzdělávací část, která proběhne v pražském Goethe-Institutu, naváže v sobotu večer party v klubu Neone, jejíž program zastřeší iniciativa CTM Berlin Current ve spolupráci s festivalem Lunchmeat. Představí se tedy zástupci zahraniční i lokální progresivní elektronické scény jako Opium Hum, Machine Woman, group A nebo Guido Möbius. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.