České antické drama Maryša vyznělo v Pardubicích jako očistná lázeň. Východočeské divadlo totiž pojalo tuto stařičkou hru s laskavým pochopením ke všem postavám, bez štiplavého sarkasmu a jako hru o lásce, kterou chová k Maryše nejen Francek, ale i Vávra sám.

Ještě 129 let po svém prvním uvedení se drama Maryša opakovaně vrací na česká jeviště. Čím je hra bratří Mrštíků pořád tak přitažlivá? Romanticky nešťastnou láskou, vynucenou povinností, psychickými problémy hned několika postav, generační propastí, dokumentárním popisem skutečného příběhu, soubojem řádu s jednotlivci či tragickým zakončením. V posledních letech zaujalo uvedení Maryši ve Zlíně, v Ostravě nebo v Jihočeském divadle, kde si titulní roli zahrál František Hnilička. Aktuálně se tato mistrně napsaná divadelní hra hraje v divadlech v Praze, v Brně, v Pardubicích a v Šumperku. V Brně dokonce ve dvou divadlech. Zatímco Dodo Gombár v Mahenově divadle upravil závěr hry a proložil inscenaci filmovou anketou o domácím násilí, v ostatních provedeních se inscenační týmy drží pevně původní předlohy. Nikde ji však významově neposunuli tak daleko k současnému divákovi, jako ve Východočeském divadle v Pardubicích.

Něžná i syrová režie
V Pardubicích ožila klasická Maryša v překvapivě něžné a zároveň syrové interpretaci režisérky Kashy Jandáčkové. Místo očekávaného realistického dramatu dostáváme inscenaci, která osciluje mezi romantismem, vnitřní introspekcí a krutou bezmocí. Dvě Maryši (Eliška Jechová a Martina Sikorová) symbolizují nejen vnitřní rozpor jediné ženy, ale také neschopnost sladit city s realitou. Celé herecké obsazení je perfektně sehrané.

Výstižná scénografická metafora
Jak scéna Jána Tereby, tak kostýmy Petry Vlachynské zanechávají hlubokou stopu v divákově prožitku. Vlachynská prostřednictvím kostýmů nejen podpořila dramaturgii inscenace, ale vytvořila i silné výtvarné obrazy, které se divákům vryjí do paměti. Kostým zde není ozdobou, ale nese příběh. Dvojí Maryša je oblečena v kontrastních barvách: Jedna v modrých šatech s bílým srdcem představuje nevinnost, zatímco druhá pozvolna mizí v temnějších tónech, jak její duše tvrdne. Vesnické ženy jsou uzavřeny do stylizovaných krojů s přehnaně strukturálním tvarem, připomínají klece – metaforu společenských rolí a očekávání, jež drží ženy v rolích poslušných dcer, matek a manželek. Otec Lízal i manžel Vávra svými těžkými, zemitými oděvy působí jako zosobnění autority s neústupnou tělesnou i psychickou převahou. Pardubická Maryša je silná káva.

Maryša
Východočeské divadlo (U Divadla 50, Pardubice)
premiéra 17. 6. 2023
příští repríza a současně derniéra 22. 5. 10:00

V posledních několika měsících jste o herečce Pavle Gajdošíkové mohli slyšet nesčetněkrát, a to především v souvislosti s její rolí Maryši v ostravském Divadle Petra Bezruče, za níž získala Cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. Pavla se ovšem nevěnuje jen divadlu, ale také působí v hudební skupině Tamala nebo účinkuje v pořadech a seriálech České televize. O tom, jaká byla její cesta nejen k Maryše, ale také k Ostravě a herectví, mi prozradila v rozhovoru.

Obecně se ví, že ses k divadlu dostala náhodou, jelikož jsi úspěšně absolvovala konkurz do muzikálu Šumař na střeše Městského divadla Zlín. O jakou roli se jednalo a kolik ti tenkrát bylo?
Myslím si, že mi snad bylo míň než dvanáct let, snad jedenáct, a byl to konkurz na nejmladší dcerku Bělku. Předlohou tomuto muzikálu byla Alejchemova hra Tovje vdává dcery a režíroval jej Dodo Gombár, který si přál, aby Bělku hrála holka menší postavy, což jsem splňovala a stále splňuji. (smích)

Měla jsi před tím ambice stát se herečkou?
Ne.

Co ovlivnilo tvou volbu?
Já jsem odjakživa tíhla k muzice a máma se dost zasloužila o to, abych měla dost hudebních kroužků. Hrála jsem na cimbál i na jiné nástroje. Měla jsem kapelu a spíš jsem se vždycky chtěla věnovat tomuhle odvětví. A právě hostování v Městském divadle Zlín mě ovlivnilo, když mi Dodo Gombár řekl o Ostravě a zdejší konzervatoři. No a já jsem to zkusila, a i když jsem byla přijata na gymnázium, rozhodla jsem se nakonec pro Ostravu, a jsem za to ráda.

Původem jsi z Otrokovic, jak sis zvykala na Ostravské velkoměsto?
Jsem poměrně přizpůsobivý člověk, takže to zas nebyl takový problém. Musím říct, že po každoroční zimní „mordoré“ Ostravě sluší jaro, tak jako snad žádnému jinému městu.

V „českém divadelním rybníčku“ jsi teď na sebe upozornila rolí Maryši, za kterou jsi obdržela cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. V čem myslíš, že se skrývá ono gró tvého úspěchu?
Upřímně řečeno, je to krásná hra a já měla to štěstí, že jsem ji zkoušela se skvělými lidmi. Musím ale uznat, že jsem se velmi rychle s Maryšou sblížila a baví mě hrát každé představení. Beru to taky jako takovou svou malou vlastní terapii.

Takže jste s Maryšou spřízněné?
Ano, ráda bych s ní zašla kamkoli, třeba i na kafe. (smích)

Maryša se na českých scénách objevuje často, je to zkrátka klasika. Viděla jsi ty sama nějaké jiné představení?
Ano, viděla jsem zlínskou Maryšu v režii Martina Františáka s Petrou Hřebíčkovou v hlavní roli a myslím si, že to bylo moc povedené představení. Těším se, až uvidím tu pražskou a brněnskou.

Máš ještě nějaké jiné oblíbené drama z prostředí venkova?
Je jich dost, tak například Gazdina roba je moc krásná hra, ale také Její pastorkyňa. Skvělá hra byla Nevěsta a Doma od Martina Františáka. Teď zrovna budu ve Slováckém divadle přezkušovat hlavní postavu Evy v Kříži u potoka od Karolíny Světlé, která se v mnohém může podobat Maryše.

Nedávno tě bylo možné vidět v jedné z epizod seriálu České televize Zkáza dejvického divadla a také účinkuješ v pořadech pro děti. Pomohl ti úspěch s Maryšou ve tvém kariérním růstu, například v tom, že si opět zahraješ v nějakém seriálu či filmu?
Možná.

Diváci tě mohou vidět nejen na „bezručovských“ prknech, ale také v nejmladším ostravském Divadle Mír. Spatřuješ v těchto dvou scénách nějaké zásadní rozdíly?
Ano, krom prostoru je to hlavně publikum. Myslím si, že je dobře, že tu takové divadlo je. Fandím jim.

Krom divadla se věnuješ i hudbě, jsi členkou skupiny Tamala. Jak bys ve zkratce popsala váš styl a zaměření?
To je zajímavá otázka. Především jsou to mé písničky, které skládám s kytarou. Kluci tomu potom dávají poslouchatelnější podobu. Nepojmenuji vůbec styl, ale spíš jsou to takové výpovědi.

Na co bys ráda diváky pozvala do Divadla Petra Bezruče?
Na všechno.

A z toho, v čem hraješ ty?
Asi na Maryšu nebo na novinku Mistra a Markétku. ∞

Maryša patří mezi českou klasiku, a tak není divu, že se na divadelních scénách objevuje často. Všichni ten příběh znají, minimálně jeho zápletku, ve které stojí mladá dívka Maryša mezi dvěma muži, konkrétně rekrutem Franckem a mlynářem Vávrou. Většinou je na toto drama nahlíženo černobíle a je zřejmé, kdo zde figuruje jako oběť a kdo jako viník, ale co když může být vše jinak? Proti zaběhlým stereotypům se staví ostravské Divadlo Petra Bezruče se svou netradičně tradiční Maryšou.

Režisérkou inscenace je umělecká šéfka divadla Janka Ryšánek Schmiedtová, se kterou se na úpravě původního textu podílela dramaturgyně Kateřina Menclerová. Byť je zachován jazyk předlohy, tvůrkyně si pohrály s expresivitou mluvy dramatu a vsunuly do něj další repliky, díky nimž se Maryša více přibližuje současnému divákovi. Ovšem vše je učiněno střídmě a nenásilně, jedná se hlavně o hospodské scény, kde dochází k šarvátkám mezi Franckem, Vávrou a Lízalem.

Co se týče kostýmů, stejně tak jako v prostoru, tak i zde se pracuje se symbolem. Nejde o tradiční pojetí za využití krojů, jediné co je připomíná, je svatební oděv Maryši a Vávry. Na důležitosti nabývá barevná symbolika a jednoduchost. Například v první části Maryša nosí bílé šaty a v culíku zapletené vlasy, zatímco do nechtěné svatby je oděna do černé a nosí čepec.

Kdo je kdo
Nejpozoruhodnější je koncept postav, jelikož se na ně nahlíží úplně z jiného hlediska, než jsou diváci zvyklí. „Bezručovská“ Maryša se totiž přiklání k interpretacím, ve kterých rozhodně titulní hrdinka není pouhou obětí. Je to žena intelektuálka, která si ráda čte a nerada pracuje, což se projevuje zejména na začátku představení. Zároveň stojí v pozici outsidera a introverta, protože od ostatních aktérů si drží distanc a tak trochu připomíná femme fatale. Tento typ Maryši herečce Pavle Gajdošíkové sedí na míru a s jejími aspekty pracuje v rámci celého představení. Vyhýbá se fyzickému kontaktu s dalšími postavami, zvláště v případě představitele Vávry, a často se buď dívá do prázdna nebo udržuje oční kontakt s diváky coby bezohlednými svědky rodinné tragédie. Už její mimika a gesta dávají sdělení, a tak se zdá, že by tuto roli Gajdošíková byla schopna odehrát i beze slov. Není divu, že nedávno právě za Maryšu získala Cenu Jantar jako nejlepší herečka roku. V případě postavy Vávry dochází také k nabourání stereotypu, jelikož v této inscenaci je to milý a hodný muž, který stojí o Maryšu nejen fyzicky, ale především duševně, což je mu však odepřeno. Tato emocionální potřeba je nejvíce zjevná při scéně první noci, kdy mu náznakově jeho nová žena nabízí své tělo, ale jakýmkoli něžnostem se brání. Možná Vávra u Bezručů působí sympaticky i díky výběru jeho představitele Dušana Urbana, který bravurně doplňuje svoji kolegyni. Stejně jako ona neverbálně komunikuje prostřednictvím gest a udržováním očního kontaktu s diváky.

Pokud se má stále inscenovat česká klasika, pak právě tímto způsobem, který se nedrží jen tradice, ale také pracuje s aspekty blízkými současnému divákovi, například tématem – v tomto případě emocionální, ale i fyzické odcizení mezi mužem a ženou –, a dokáže si jednoduše pohrát se symbolem. Maryšu v repertoáru Divadla Petra Bezruče, ale i v ostravském kontextu, lze považovat jako jedno z nejlepších představení, které se v tomto regionu momentálně hrají. ∞


Maryša
Divadlo Petra Bezruče (třída 28. října 120, Ostrava)
premiéra 26. 1. 2018 • nejbližší reprízy st 10. 4. a út 16. 4. 10:00 (Dům kultury města Ostravy, Ostrava), st 17. 4. 19:00 (Nová scéna Vlast, Frýdek-Místek)